Při výběru knižních vánočních dárků se držím zlatého hesla: nikdy nedávej nic, co by sis sám neměl chuť přečíst. Ne že bych byl až takový egoista, spíš se jedná o pojistku proti nákupu blbostí. Opět se mi to vymstilo. V posledním zoufalém předvánočním nákupním týdnu jsem v Praze narazil na paměti Otakara Motejla: LEXikon Otakara Motejla (aut. Renata Kalenská, nakl. Lidové noviny 2006, cca 371 str.). Musím přiznat, že jsem netušil, že vycházejí (vyšly). Obratem jsem je přidal k vánočním dárkům pro mamku. Již na Boží hod jsem je z matčiny kupky dárků nenápadně zcizil a na Štěpána mám přečteno. Je to úžasné.
Vtipné, řízné, ironické až cynické. Staronový ombudsman (ze strany spolupracovnic (nikoliv zaměstnankyň :-) své Kanceláře (nikoliv Úřadu ;-) přezdíván „Doktor“ či intimněji „Otakárek“) je jednou z mála českých právnických osobností. Vzpomínky na dětství ve Štěpánské ulici, trochu vzpomínek ze studií, počátky v Banské Bystrici, dlouholetá praxe v pražské advokacii, Nejvyšší soud ČSSR (ČSFR) a ČR, ministerstvo, ombudsmanství. Promícháno s osobním životem, vše vyprávěno s vtipem a nadhledem.
Formát pamětí je poněkud atypický: jedná se o lexikon, tedy v podstatě řetězce asociací k různým heslům. Výběr hesel se mi bohužel nepodařilo rozklíčovat. Občas to vypadá jako oblíbená metoda policejního inspektora Trachty: „Těkejte, Hlaváčku, těkejte“. Vezměme si třeba písmeno U, kde se skrývá: Učitel, Úhona, Ucho, Úspěch, u písmena I třeba Ideologie, Infarkt, Ironie. Na druhou stranu ale podobný formát věrně sleduje typ projevu Dr. Motejla, který občas bývá roztomile těkavý.
Res ipsa loquitur (nechme tedy udělat text vlastní reklamu):
K heslu „Ombudsman“: „Být v Evropě ombudsmanem není lehké. Vyžaduje to přinejmenším jednou za rok se setkat se všemi evropskými kolegy a při zdravém rozumu toto setkání přežít. Každý z nich už totiž předtím něčím byl. Nejeden z nich předtím, než se stal ombudsmanem, nebyl v jiné význačné funkci úspěšný. Vzhledem k bezkonkurenčnosti této instituce je ovšem setkání dvaceti až třiceti ombudsmanů setkáním neobyčejně sebevědomých politických skřítků, na němž se všichni tváříme úžasně suverénně, předstíráme si vzájemně, jak prestižní je naše postavení doma, a přitom nepochybuji o tom, že máme všichni jedno společné. Že v těch současných funkcích je to jenom letmý odlesk našich bývalých sláv. Vypadáme jako parta papežů, kteří určují, co se smí, co se nesmí, před nimiž se všichni tetelí. V podstatě nám všem kouká sláma z bod a my tomu říkáme sláva.“ (str.233 – 234)
U hesla „estebák“ se (příznačně?) skrývá několik stran textu na téma polistopadoví soudci a česká justice obecně: „[...] Naše společnost v soudcovských vodách žádné čistky nedělala. Kromě toho, že se vyměnili šéfové nejvyšší a že řada soudců s výčitkami svědomí odešla za lepším do soukromé sféry, zůstaly soudcovské sbory vesměs stejné. Evropská kultura zkrátka vždycky stála na tom, že soudci jsou něco extra a není jich nadbytek. U nás se – do jisté míry i obsazením ministerstva spravedlnosti v osobě doktorky Burešové – vytvořila atmosféra, že nejvíce chyb se odehrávalo na půdě trestního soudnictví. Hon na čarodějnice se soustředil na trestní soudce [...] Poměrně lehkým tanečním krokem pak historií procházeli ti soudci, kteří nechali prohrát celou řadu pracovních sporů [...] Tito soudci vesele skotačili dál [...] Snažil jsem se s justicí něco udělat. Dokonce jsem se pokoušel soudce ovlivňovat patetickými apely [...] Faktem je, že dnes jsou soudci mým velkým zklamáním. Přece jenom jsem doufal, že je ta samolibost časem přejde. Smutné je, že jejich vysoké platy přišly dřív, než by se bývala objevila jejich kvalita.“ (str. 82, 83, 84)
Heslo „Emigrace“: „Za dlouhých čtyřicet let v nejrůznějších vlnách emigrantů byly vždy prezentovány nejrůznější pohnutky k emigraci. Počínaje skutečně zásadovými politickými postoji, přes různé rodové a rasové dispozice, po potřebu pohybovat se ve svobodnějším a více inspirujícím prostoru pro vědecké bádání nebo uměleckou tvorbu. A samozřejmě sem patřily i útěky před realitou všedního dne, rozpady manželství a zklamané lásky, nebo až extrémní potřeba vyhnout se nepříjemnostem nebo perzekucím ve věcech téměř klasicky kriminálních. Na nás, kteří jsme zůstávali, lpěl pocit větší či menší kolaborace s režimem a v konfrontaci s exilem i pocit jakési závisti pramenící z toho, že jsme v sobě nenalezli sílu sebrat se a odejít taky. To by konkrétně i můj pocit.“ (str. 64 – 65).
Extrémně krátké je heslo „Disciplína“: „Jediná disciplína, ve které můžete udělat kariéru nezávisle na svých schopnostech, odbornosti a vzdělání, je politika.“ (str. 44)
Škodolibý skřítek ironie a sebeironie vyskakuje v heslech jako je „Cena“: „[...] V roce 1991 jsem totiž od americké advokátní organizace dostal Cenu za lidská práva [...] Tragikomické na celé situaci bylo, že jsme tuto cenu na velikánském kongresu dostali tři. Dalším laureátem byla Organizace nezávislých súdánských právníků. Šlo o tři velice sympatické mladé muže, krásné súdánské černochy. A posledním laureátem byl nějaký pán z Haiti. To byl švitořivý a příjemný menší pán. Za dva roky jsem se dozvěděl, že se stal na Haiti diktátorem. Právě on obnovil přesvědčovací metodu pneumatiky plné benzinu, která se viníkovi pověsí na krk a zapálí. V tu chvíli se mi představa, že se my laureáti tohoto ročníku Ceny za lidská práva budeme pravidelně scházet, jaksi rozpadla. Cen už víc nemám, ale jsem vlastníkem Řádu čestné legie, na který jsem skutečně pyšný. [...] Díky Čestné legii jsem se rovněž bavil, když jsem naposledy navštívil Francii. Tam jsem se stal svědkem toho, jak tento řád dostal předseda Senátu Parlamentu České republiky pan doktor Petr Pithart, a přistihl jsem se, jak s napětím očekávám, který stupeň mu dají. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je nižší šarže. [...] Ten den byl hned takový veselejší a hezčí. Šel jsem doktoru Pithartovi pogratulovat a vzápětí jsem ho ubezpečil, že mu velím, protože jsem vyšší důstojnická hodnost. Myslím, že to kolegu Pitharta maličko zamrzelo.“ (str. 29, 30, 31 – 32).
Některá hesla jsou pak výlučně osobní až intimní. Kupříkladu u hesla „Bastard“, je možné z tísnivých společenských a vztahových poměrů Druhé světové války přejít i k postřehům praktickým: “[...] A zároveň ta tísnivá atmosféra lidi sbližovala mnohem intenzivněji, žilo se tak trošku ze dne na den a při tom všem byl systém prevence otěhotnění téměř neznám. Existovaly pouze více či méně kvalitní prezervativy z přírodního kaučuku, které navíc nebyly často k dostání. Nepoznáš hlad a nepoznáš bídu, Fafejtův Primeros dodá ti klidu. Tak zněla reklama na tehdejší prezervativ. Určité rozpaky, které jsem při koupi prezervativu zažíval, nastaly až později, kdy do obchodů nastoupily dámy. Ale v té době byl drogista typická mužská živnost [...]“ (str. 20)
Jak Dr. Motejl vždy zmiňuje, z konverzace s ním nesmí nikdo odejít nepoučen. Jsem velice rád, že mohu doporučit všem, kteří nebudou mít v nejbližší době možnost poučení v podobě osobní konverzace s žijící legendou, alespoň pevně vázanou náhražku. Čtení je pro každého, měl-li bych parafrázovat slova jiného fanouška O. Motejla, něco mezi národním svátkem a (intelektuálními) vepřovými hody.
Vtipné, řízné, ironické až cynické. Staronový ombudsman (ze strany spolupracovnic (nikoliv zaměstnankyň :-) své Kanceláře (nikoliv Úřadu ;-) přezdíván „Doktor“ či intimněji „Otakárek“) je jednou z mála českých právnických osobností. Vzpomínky na dětství ve Štěpánské ulici, trochu vzpomínek ze studií, počátky v Banské Bystrici, dlouholetá praxe v pražské advokacii, Nejvyšší soud ČSSR (ČSFR) a ČR, ministerstvo, ombudsmanství. Promícháno s osobním životem, vše vyprávěno s vtipem a nadhledem.
Formát pamětí je poněkud atypický: jedná se o lexikon, tedy v podstatě řetězce asociací k různým heslům. Výběr hesel se mi bohužel nepodařilo rozklíčovat. Občas to vypadá jako oblíbená metoda policejního inspektora Trachty: „Těkejte, Hlaváčku, těkejte“. Vezměme si třeba písmeno U, kde se skrývá: Učitel, Úhona, Ucho, Úspěch, u písmena I třeba Ideologie, Infarkt, Ironie. Na druhou stranu ale podobný formát věrně sleduje typ projevu Dr. Motejla, který občas bývá roztomile těkavý.
Res ipsa loquitur (nechme tedy udělat text vlastní reklamu):
K heslu „Ombudsman“: „Být v Evropě ombudsmanem není lehké. Vyžaduje to přinejmenším jednou za rok se setkat se všemi evropskými kolegy a při zdravém rozumu toto setkání přežít. Každý z nich už totiž předtím něčím byl. Nejeden z nich předtím, než se stal ombudsmanem, nebyl v jiné význačné funkci úspěšný. Vzhledem k bezkonkurenčnosti této instituce je ovšem setkání dvaceti až třiceti ombudsmanů setkáním neobyčejně sebevědomých politických skřítků, na němž se všichni tváříme úžasně suverénně, předstíráme si vzájemně, jak prestižní je naše postavení doma, a přitom nepochybuji o tom, že máme všichni jedno společné. Že v těch současných funkcích je to jenom letmý odlesk našich bývalých sláv. Vypadáme jako parta papežů, kteří určují, co se smí, co se nesmí, před nimiž se všichni tetelí. V podstatě nám všem kouká sláma z bod a my tomu říkáme sláva.“ (str.233 – 234)
U hesla „estebák“ se (příznačně?) skrývá několik stran textu na téma polistopadoví soudci a česká justice obecně: „[...] Naše společnost v soudcovských vodách žádné čistky nedělala. Kromě toho, že se vyměnili šéfové nejvyšší a že řada soudců s výčitkami svědomí odešla za lepším do soukromé sféry, zůstaly soudcovské sbory vesměs stejné. Evropská kultura zkrátka vždycky stála na tom, že soudci jsou něco extra a není jich nadbytek. U nás se – do jisté míry i obsazením ministerstva spravedlnosti v osobě doktorky Burešové – vytvořila atmosféra, že nejvíce chyb se odehrávalo na půdě trestního soudnictví. Hon na čarodějnice se soustředil na trestní soudce [...] Poměrně lehkým tanečním krokem pak historií procházeli ti soudci, kteří nechali prohrát celou řadu pracovních sporů [...] Tito soudci vesele skotačili dál [...] Snažil jsem se s justicí něco udělat. Dokonce jsem se pokoušel soudce ovlivňovat patetickými apely [...] Faktem je, že dnes jsou soudci mým velkým zklamáním. Přece jenom jsem doufal, že je ta samolibost časem přejde. Smutné je, že jejich vysoké platy přišly dřív, než by se bývala objevila jejich kvalita.“ (str. 82, 83, 84)
Heslo „Emigrace“: „Za dlouhých čtyřicet let v nejrůznějších vlnách emigrantů byly vždy prezentovány nejrůznější pohnutky k emigraci. Počínaje skutečně zásadovými politickými postoji, přes různé rodové a rasové dispozice, po potřebu pohybovat se ve svobodnějším a více inspirujícím prostoru pro vědecké bádání nebo uměleckou tvorbu. A samozřejmě sem patřily i útěky před realitou všedního dne, rozpady manželství a zklamané lásky, nebo až extrémní potřeba vyhnout se nepříjemnostem nebo perzekucím ve věcech téměř klasicky kriminálních. Na nás, kteří jsme zůstávali, lpěl pocit větší či menší kolaborace s režimem a v konfrontaci s exilem i pocit jakési závisti pramenící z toho, že jsme v sobě nenalezli sílu sebrat se a odejít taky. To by konkrétně i můj pocit.“ (str. 64 – 65).
Extrémně krátké je heslo „Disciplína“: „Jediná disciplína, ve které můžete udělat kariéru nezávisle na svých schopnostech, odbornosti a vzdělání, je politika.“ (str. 44)
Škodolibý skřítek ironie a sebeironie vyskakuje v heslech jako je „Cena“: „[...] V roce 1991 jsem totiž od americké advokátní organizace dostal Cenu za lidská práva [...] Tragikomické na celé situaci bylo, že jsme tuto cenu na velikánském kongresu dostali tři. Dalším laureátem byla Organizace nezávislých súdánských právníků. Šlo o tři velice sympatické mladé muže, krásné súdánské černochy. A posledním laureátem byl nějaký pán z Haiti. To byl švitořivý a příjemný menší pán. Za dva roky jsem se dozvěděl, že se stal na Haiti diktátorem. Právě on obnovil přesvědčovací metodu pneumatiky plné benzinu, která se viníkovi pověsí na krk a zapálí. V tu chvíli se mi představa, že se my laureáti tohoto ročníku Ceny za lidská práva budeme pravidelně scházet, jaksi rozpadla. Cen už víc nemám, ale jsem vlastníkem Řádu čestné legie, na který jsem skutečně pyšný. [...] Díky Čestné legii jsem se rovněž bavil, když jsem naposledy navštívil Francii. Tam jsem se stal svědkem toho, jak tento řád dostal předseda Senátu Parlamentu České republiky pan doktor Petr Pithart, a přistihl jsem se, jak s napětím očekávám, který stupeň mu dají. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je nižší šarže. [...] Ten den byl hned takový veselejší a hezčí. Šel jsem doktoru Pithartovi pogratulovat a vzápětí jsem ho ubezpečil, že mu velím, protože jsem vyšší důstojnická hodnost. Myslím, že to kolegu Pitharta maličko zamrzelo.“ (str. 29, 30, 31 – 32).
Některá hesla jsou pak výlučně osobní až intimní. Kupříkladu u hesla „Bastard“, je možné z tísnivých společenských a vztahových poměrů Druhé světové války přejít i k postřehům praktickým: “[...] A zároveň ta tísnivá atmosféra lidi sbližovala mnohem intenzivněji, žilo se tak trošku ze dne na den a při tom všem byl systém prevence otěhotnění téměř neznám. Existovaly pouze více či méně kvalitní prezervativy z přírodního kaučuku, které navíc nebyly často k dostání. Nepoznáš hlad a nepoznáš bídu, Fafejtův Primeros dodá ti klidu. Tak zněla reklama na tehdejší prezervativ. Určité rozpaky, které jsem při koupi prezervativu zažíval, nastaly až později, kdy do obchodů nastoupily dámy. Ale v té době byl drogista typická mužská živnost [...]“ (str. 20)
Jak Dr. Motejl vždy zmiňuje, z konverzace s ním nesmí nikdo odejít nepoučen. Jsem velice rád, že mohu doporučit všem, kteří nebudou mít v nejbližší době možnost poučení v podobě osobní konverzace s žijící legendou, alespoň pevně vázanou náhražku. Čtení je pro každého, měl-li bych parafrázovat slova jiného fanouška O. Motejla, něco mezi národním svátkem a (intelektuálními) vepřovými hody.
Po přečtení tohoto blogu jsem si knížku koupil a během několika večerů přečetl. Doporučuji, opravdu skvělá. K citovaným heslům přidám jedno velmi krátké, které hezky ladí s Michalovým blogem, který následuje (Česká akademická soda) i s P. Břízou, který předchází (jeho závěrečné rétorické otázce, na kterou zdá se nejen já neznám odpověď):
OdpovědětVymazat"Spravedlnost. Spravedlnost je taková paní, která vyjadřuje jakési naše představy o tom, že to, co děláme, je ušlechtilé a že to děláma dobře. A zpravidla stojí, občas sedí. Pouze na budově právnické fakulty v Praze leží. Tím chci říct, že pražská práva zrovna nechválím."