Soudní přezkum rozhodnutí o nepřijetí ke studiu?

(Níže je přetištěna tisková zpráva Nejvyššího správního soudu ze den 22.12.2006. Písemné vyhotovení rozhodnutí není v tomto okamžiku ještě veřejně přístupné. Do konce ledna by mělo být přístupné zde.)

Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že rozhodnutí rektora o přijetí či nepřijetí uchazeče na vysokou školu musí obsahovat přezkoumatelné odůvodnění. V řízení o přijímání uchazečů ke studiu na vysoké škole mají děkan i rektor postavení správního orgánu, a tudíž musí plně respektovat zásady správního řízení platné v demokratickém právním státě.

Bc. P. P. se v roce 2004 hlásil na navazující magisterské studium na Fakultě informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové. Děkan rozhodl o jeho nepřijetí s odůvodněním, které znělo „pro velký počet uchazečů jste nebyl přijat z kapacitních důvodů“.

Uchazeč proti tomuto rozhodnutí podal žádost o přezkum. Podle ní byl rozhodnutím porušen zákon, vnitřní předpisy univerzity a podmínky stanovené školou pro přijímací řízení. V žádosti uvádí konkrétní námitky. Rektorka Univerzity Hradec Králové však potvrdila rozhodnutí děkana s odůvodněním, které znělo: „Výše uvedené rozhodnutí děkana FIM je v souladu se zákonem č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a o doplnění dalších zákonů, studijním a zkušebním řádem UHK a se stanovenými podmínkami přijímacího řízení. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.“

Proti rozhodnutí rektorky Bc. P. P. podal správní žalobu, kde jako hlavní výtku uvádí nedostatečné odůvodnění. Krajský soud v Hradci Králové mu dal za pravdu. Děkan fakulty nebo rektor vysoké školy, který o (ne)přijetí na vysokou školu rozhoduje, má totiž postavení správního úřadu. Jeho rozhodnutí proto mají povahu správních rozhodnutí, které se dotýkají subjektivních práv a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Řízení o přijetí na vysokou školu je podle krajského soudu typickým druhem správního řízení, ačkoli se neřídí správním řádem, ale zákonem o vysokých školách. I ten však stanoví povinnost rozhodnutí odůvodňovat, a to přinejmenším tak, aby se uchazeč o studium jasně a srozumitelně dozvěděl, z jakých konkrétních důvodů nebyl na studium přijat. Tato povinnost pak tím spíše dopadá na rozhodnutí přezkumné. Z odůvodnění v rozsahu jediné věty obsahující citaci zákona uchazeč o studium nemůže poznat, zda se rektor důvody jeho nepřijetí ke studiu vůbec zabýval. Krajský soud proto považuje rozhodnutí rektorky za nepřezkoumatelné a zrušil jej.

Rektorka královehradecké univerzity podala proti rozsudku kasační stížnost. Podle ní krajský soud překročil své pravomoci a rozšiřujícím výkladem zákona jí stanovil povinnost, kterou jí samotný zákon neukládá (zákon totiž výslovně nemluví o povinnosti rektora uvádět individualizované odůvodnění).

Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že zákon o vysokých školách výslovně nestanovuje povinnost rektora, aby v písemném rozhodnutí o přijetí či nepřijetí uchazeče ke studiu uváděl podrobné odůvodnění. Ta ovšem plyne ze samotné podstaty přezkumu: pokud zákon dává uchazeči možnost namítat v žádosti o přezkum konkrétní důvody, proč by rozhodnutí děkana mělo být v rozporu se zákonem, potom je nutné, aby se rektor při přezkumu tohoto rozhodnutí těmito důvody zabýval. Rozhodnutí o přezkumu bez podrobného odůvodnění pak jako opravný prostředek ztrácí smysl.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že při výkladu předpisů se nelze opírat pouze o části zákona vytržené z kontextu, ale že je třeba se na danou otázku dívat v souvislosti s celým právním řádem. Povinnost rektora odůvodňovat svá rozhodnutí tak plyne i z úvodních ustanovení zákona o vysokých školách, podle nichž vysoké školy umožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v souladu s demokratickými principy. Mezi demokratické principy nepochybně patří princip transparentnosti, který vyjadřuje, že postupy při rozhodování jsou srozumitelné a otevřené, rozhodnutí jsou odůvodněna a informace, na nichž jsou rozhodnutí založena, jsou dostupné veřejnosti. Rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu v demokratickém státě nesmí být otázkou libovůle.

Nejvyšší správní soud proto potvrdil závěry krajského soudu a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.