Utrechtská konference I. – Setkání s GA Geelhoedem

Uplynulý čtvrtek a pátek (7. – 8. 12.) jsem strávil na konferenci nazvané „The Limits of the European and International Services Markets“, pořádané Evropským institutem Utrechtské univerzity. Tématem byla směrnice o službách a její implementace, úprava služeb v rámci WTO a její vztah k vnitřnímu trhu, problematika služeb obecného hospodářského zájmu – program naleznete zde (pořadatel přislíbil, že v nejbližší době by měly být na netu i vystoupení jednotlivých přednášejících). Ve třech postupných příspěvcích pro tento blog nechci zabíhat do detailů jednotlivých vystoupení, ale chtěl bych se podělit o některé otázky a obecné dojmy, které ve mně konference a především osobní setkání s některými přednášejícími zanechalo.

Člověku se nepoštěstí každý den dát si pár piv s bývalým generálním advokátem u ESD, prof. Leendertem A. Geelhoedem. Rád jsem proto přijal pozvání hlavního pořadatele konference, Johana van den Grondena, s nímž jsem se seznámil na letní škole Michalova současného chlebodárce (na Johanovo pozvání jsem do Utrechtu jel), abych s ním a Jukou Snellem (University of Wales; Swansea) zašli na drink s hlavní hvězdou (Sacha Prechal mi snad odpustí) utrechtské akce.

Leendert Geelhoed byl jedním z nejuznávanějších právníků působících v této instituci. Nejlepší vizitkou jsou samozřejmě jeho stanoviska, s nimiž je možné mnohdy nesouhlasit, ale nikdy jim nelze upřít vysokou kvalitu, což ani na ESD není bohužel samozřejmost. Z těch nejznámějších lze uvést stanoviska k případům jako C-129/00 Komise v. Itálie týkajícím se porušení komunitárního práva národními soudy (psal o něm mj. Honza ve svém prvním CMLRev článku), C-432/04 nezvedené komisařky Edith Cresson nebo C-304/02 Komise v. Francie, kde Francie vyfasovala 20 milionů eur paušál + penále.

Prof. Geelhoed je distingovaný člověk vážící každé slovo, o to zajímavější jsou ta, která vysloví. U rohového stolu v zakouřeném baru blízko centra Utrechtu nám vyprávěl, jak během let strávených na Soudě, ať už jako referendář či později generální advokát, člověk pozná, jak formulovat svá stanoviska, aby bylo pro ESD obtížné se od nich odklonit. Postupem času víte, na které argumenty slyší ten který senát, soudce zpravodaj apod. Je to tak trochu hra a na Geelhoedovi bylo vidět, že si ji užíval. Každý den chodil na Soud 35 minut pěšky, třebaže měl řidiče, protože ty cesty mu dávaly možnost s čistou hlavou popřemýšlet nad svými případy. Při těch úvahách bral ohled třeba i na složení senátu, neboť jak přiznal, názory soudců z různých geografických oblastí se někdy až dramaticky liší, a to především na ose sever-jih EU.

Geelhoed zdůraznil, že při svém uvažování neviděl pouze čistou právní stránku věci, ale přemýšlel i o ekonomických, politických a sociálních aspektech svého rozhodování. Přiznal se, že pocit odpovědnosti za praktické dopady svých rozhodnutí je mimořádný a někdy ztěžuje či znemožňuje přijetí právně zcela čistých řešení.

Řekl bych, že je to právě ta odpovědnost za praktické dopady rozhodnutí, která někdy odlišuje pohled člověka zevnitř Soudu od světa akademie, který si může dovolit orientovat se striktně na právně-teoretickou stránku věci a odhlížet od souvisejících problémů.

V souvislosti se superkrátkými rozhodnutími ESD, na něž si tady nedávno stěžoval Honza, bývalý GA poznamenal, že rozhodnutí obsahují to minimum, na němž se většina shodla. V Banca Popolare ten společný jmenovatel zjevně moc široký nebyl...

Ptal jsem se Geelhoeda, jak se vyrovnával se stále se rozšiřujícími kompetencemi EU a nutností Soudu zabývat se každou, někdy i velice technickou otázkou, evropského práva. Zajímalo mě, zda je v tomto ohledu důležité, aby referendáři byli specialisty v různých odvětvích. Geelhoed prohlásil, že měl mezi referendáři specialisty na 4 základní svobody, soutěž a III. pilíř, především migraci (která je dnes už v pilíři I.). S úsměvem dodal, že byl rád, že nikdy nemusel psát stanovisko k případům z oblasti duševního vlastnictví. I tak se ovšem stávalo, že dostal věci, o nichž on a jeho referendáři nevěděli prakticky nic. V takových případech nezbývalo, než postupovat krok za krokem za stálých konzultací. I když to není stav ideální, museli se zkrátka vyrovnat s tím, že za daného nastavení komunitárního práva musí ESD řešit všechno.

Myslím, že tímhle Geelhoed jen potvrdil, že (i) Honzovým článkem oživené debaty na téma reformy komunitárního soudnictví jsou více než potřebné.

Těsně před půlnocí Geelhoed dopil své poslední pivo a rázně se zvednul se slovy „Sorry guys, I have to go.“, utáhl si kolem krku svou dlouhou vlněnou šálu a namířil si to k východu...

A tak jsme šli všichni; myslím, že po tom, co jsme ten večer slyšeli, jsme nikdo neměli důvod pochybovat o upřímnosti jeho vyznání, že práce generálního advokáta byla nejlepší právnickou prací jeho života.

Dodatečně jen lituji, že jsem se ho nezeptal na jeho stanovisko v případu C-119/05 Lucchini Siderurgica, s jehož závěry se neztotožňuji, neboť příliš upřednostňují princip efektivity komunitárního práva na úkor principu rei iudicatae. Mohl bych říct, že jsme se k tomu prostě z nedostatku času nedostali, ale pravý důvod bude spíš ten, že jsem si netroufl jít s ním do disputace, neboť po dojmu, který na mě ten večer udělal, jsem měl trochu obavu, že by mě, slovy Ivánka Horníka, argumentačně „sfoukl jako svíčku“...

Ale jen počkej, Ade, až se potkáme příště, tak Ti to nejen řeknu, ale budeš to Ty, kdo nakonec ještě uzná, že to, co jsem napsal loni do Jurisprudence, byla svatá pravda!:-))