K 1. květnu 2004 přistoupila Česká republika a 9 dalších států k Evropské unii. Okamžikem přistoupení se mělo veškeré komunitární právo stát aplikovatelným za stejných podmínek jako ve starých členských státech. „Stejné podmínky“ jako ve starých členských státech byly modifikovány Aktem o přistoupení. Ten vyžadoval publikaci všech „aktů obecného dosahu“ ve Zvláštním vydání Úředního věstníku. Veškeré právo obsažené v „aktech obecného dosahu“ tak mělo být před vstupem či nejpozději v okamžiku vstupu publikováno v jazyce nových členských států.
Nestalo se tak.
Publikace českého zvláštního vydání, stejně jako zvláštní vydání v ostatních nových komunitárních jazycích, trpělo od přistoupení zásadním zpožděním. Zjistit přesné informace o tom, kdy byl který předpis řádně publikován, je obtížné a pro běžný subjekt nemožné. Zvláštní vydání Úředního věstníku v českém jazyce, které obsahuje právní předpisy platné k 1. 5. 2004, neobsahuje údaj o datu publikace toho či onoho svazku. Údaje, které obsahuje hlavička svazků, zahrnují pouze systematické začlenění daného předpisu ve svazku a kapitole,[1] celexové číslo daného dokumentu a datum původní publikace, tedy datum, kdy byl daný předpis poprvé publikován v některém z jazyků Společenství.
Je vhodné zdůraznit, že všechny takto publikované předpisy ve Zvláštním vydání byly publikovány ve své původní podobě, nikoliv tedy v konsolidované verzi. To v praxi znamená, že akty, které byly v průběhu posledních dekád často novelizovány, byly plně publikovány v podobě, v jaké měly být účinné, až kompletní publikací všech svých novel.[2]
Za této situace lze jen hádat, kdy došlo ke skutečné publikaci kterého komunitárního předpisu. S ohledem na českou verzi Zvláštního vydání lze s jakousi jistotou konstatovat následující: k okamžiku přistoupení nebylo v české verzi Zvláštního vydání Úředního věstníku přístupné nic. Část svazků (přibližně polovina) Zvláštního vydání byla vytištěna a rozeslána v průběhu roku 2004. Další část (přibližně jedna třetina) pak v průběhu roku 2005. Nicméně ani ke konci roku 2005 nebyly ještě publikovány všechny svazky Zvláštního vydání.[3] Stejné či velice podobné problémy vznikají v případě ostatních nových členských států EU.[4]
Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky z 22. 3. 2006 tvrdí, že k tomuto datu bylo dokončeno vydávání veškerého platného sekundárního práva Společenství v jazycích nových členských států.[5] Tato skutečnost znamená, že měsíce i roky po přistoupení neexistovaly oficiální verze právních předpisů Společenství. Tisková zpráva Úřadu pro úřední tisky obsahuje také (zřejmě) definitivní informaci o tom, kolik svazků Zvláštního vydání bude nakonec publikováno: jedná se o 219 svazků.
Za těchto okolností se Úřad pro úřední tisky snažil chybějící překlady suplovat omezeným přístupem elektronickým. Otázka, nakolik je podobné řešení vhodné a možné, je předmětem detailního rozboru níže. Bylo však jen otázkou času, kdy se problémy spojené s absencí překladů a řádné publikace komunitární legislativy dostanou před soudy, ať již tedy soudy vnitrostátní v jejich nově nabyté kapacitě soudů komunitárních, anebo před soudy komunitární v užším smyslu slova v Lucemburku.
Přístup k této otázce se v nových členských státech liší: na jedné straně bychom nalezli státy, u kterých je možné říci, že v rámci své snahy o otevřenost a respekt ke komunitárnímu právu ponechávají poněkud v pozadí ochranu práv jednotlivců. Sem by asi náleželo rozhodnutí správního senátu estonského Nejvyššího soudu (Riigikohus) ze dne 10. května 2006, sp.zn. 3-3-1-66-05, ve kterém tento soud konstatoval, že okamžikem přistoupení je všechno komunitární právo v Estonsku plně aplikovatelné a každý, především tedy profesionální celní poradce, je povinen tuto úpravu znát a respektovat. Skutečnost, jestli předmětné nařízení upravující dovoz a vývoz zemědělského zboží bylo nebo nebylo v daném okamžiku publikováno v estonštině, je irelevantní.[6]
Druhý pól pomyslného spektra by představovalo usnesení polského krajského správního soudu v Bydgozsczy (Wojewódzki Sąd Administracyjny) ze dne 20. července 2005, sp. zn. I SA/Bd 275/05,[7] který v situaci vyměření cla na základě komunitárních nařízení do té doby nepublikovaných v polské verzi Úředního věstníku příslušné rozhodnutí Celního úřadu v Toruni bez dalšího zrušil s tím, že správní úřad nerespektoval princip právní jistoty. Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 10. března 2006, č.j. 22 CA 69/2005-43, volí střední kurz; ač tedy krajský soud ve svém rozhodnutí vyjadřuje pochybnosti ohledně aplikovatelnosti legislativy nepublikované v českém jazyce, rozhodl se danou otázku předložit k posouzení Soudnímu dvoru v Lucemburku v rámci řízení o předběžné otázce.[8]
Celý text - Soudní rozhledy, roč. 2006, č. 12 (prosinec)
______________________________________
[1] Celé acquis communautaire bylo pro účely posledního přistoupení rozčleněno do 20ti kapitol (např. „Celní unie a volný pohyb zboží“, „právo podniků“, „hospodářská soutěž“ až po slibné „Evropa občanů“). Každá z těchto kapitol je pak rozčleněna na 1 až cca 50 svazků, které korespondují s fyzickým otištěním jednotlivých předpisů v jednotlivých svazcích Zvláštního vydání Úředního věstníku.
[2] Dobrým příkladem jsou zde fiskální a daňové předpisy či úprava z oblasti zemědělství – kupříkladu Šestá směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, původně publikována v Official Journal L 145/1 z 13.6.1977 prošla v mezidobí desítkami přímých i nepřímých novel.
[3] Tyto informace pocházejí z dopisu pana T.L. Cranfielda, generálního ředitele Úřadu pro úřední tisky Evropské unie ze dne 28. listopadu 2005, č.j. DIRGEN(05) D/15074, ref: TLC/ma – d15074 j.baxa, poskytnuté v odpověď na formální dotaz ohledně stavu publikací českého Zvláštního vydání Úředního věstníku ze strany předsedy Nejvyššího správního soudu.
[4] Z informací poskytnutých lotyšským ministerstvem spravedlnosti v červnu 2005 vyplývá, že k 27. červnu 2005 bylo v Lotyšku přístupných v tištěné podobě 162 svazků Zvláštního vydání ÚV, v elektronické podobě pak 190 svazků v lotyštině. Ze studie vypracované polským Výborem pro evropskou integraci v červenci 2005 vyplývá, že k v té době bylo v polské verzi Zvláštního vydání ÚV přístupných 143 svazků v tištěné podobě a 151 v podobě elektronické. Velice podobná situace existovala i v dalších „nových“ členských státech s výjimkou Malty a (jižní části) Kypru.
[5] http://publications.europa.eu, sekce „Tiskové zprávy“ [1. 7. 2006].
[6] Anotace rozhodnutí je v angličtině a francouzštině přístupná v internetové databázi JuriFast, kterou spravuje Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů EU - http://www.juradmin.eu/fr/jurisprudence/jurifast/jurifast_fr.php [26.06.2006].
[7] Nepublikováno. Anotace rozhodnutí Wróbel, A. Glosa do wyroku Wojewódzkiego Sądu Administracyjnego w Bydgoszczy z 20.07.2005 r. (SA/Bd 275/05), wyrok niepublikowany. Europejski Przeglad Sadowy styczen 2006, str. 48 – 53.
[8] Vedené u Soudního dvora jako věc c-161/06 Skoma-Lux, s.r.o., zatím neprojednáno. Oznámení o předložení předběžné otázky a její text jsou přetištěny dále v tomto čísle.
Zajímavý je prvek historický a komparativní. Z historického hlediska je publikace všech předpisů jako conditio sine qua non jejich aplikace výdobytkem revolucí roku 1848 ve střední Evropě.
OdpovědětVymazatZ komparativního hlediska je zajímavé, že publikace předpisů má mnohem menší význam v zemích common law. Protože tyto otázky v normálním casebooku vůbec nenajdete, diskutoval jsem s významným americkým konstitucionalistou, co se stane, když Kongres přijme zákon, a ten zákon je pak vyhlášen v jiné podobě v jejich reportérech (které vůbec nejsou oficiální). Zjistil jsem, že ani tento člověk (a současně odborník na evropské právo) mi nebyl s to poskytnout odpověď (pro Američany to není praktická otázka, a proto to není otázka žádná). Angloamerické právo tedy dává na tyto otázky jinou odpověď než právní režimy středoevropské.
Myslím si, že podmínka publikace předpisu je z historického (nepublikovalo se během absolutismu v Rakousku a pak během komunistického režimu) i dalšího hlediska pro náš systém natolik významná, že na ní nemůžeme rezignovat. To říkám i přesto, že vím, že normální adresáti norem ve skutečnosti oficiální sbírky vůbec nečtou. Řešení napětí mezi iracionalitou publikovaní spousty oficiálních papírových sbírek je jednoduché a přitom revoluční: nahradit tyto sbírky oficiální verzí internetovou.