Tomáš Pavelka: ještě vám svítí vánoční stromek? Aneb trh-netrh s elektřinou, obnovitelné zdroje, Temelínská otázka a historická šance pro ČR.

Na počátku bylo slovo

Když někomu ujede vlak, není to příjemné. Když ujede vlak Evropské komisi, je to dost na pováženou. A přestane-li vám kvůli tomu vrnět počítač, svítit stromek nebo v horším případě fungovat kávovar, je situace kritická.

Tak by se zřejmě dal popsat stav, ve kterém se nachází vnitřní trhu s elektřinou, nebo lépe řečeno něco, co mělo být kompletním vnitřním trhem s elektřinou dle představ Evropské komise již v roce 2014. Na počátku liberalizace národních trhů s elektřinou v devadesátých letech bylo slovo do pranice, že elektřina, zboží jako každé jiné, má patřit volnému trhu. Co na tom, že elektřinu není zrovna snadné uskladnit a její dostupnost se tak řídí nejen zákony nabídky a poptávky, ale také zákony přírody. Ostatně, třeba rychle se kazící potraviny čelí stejné výzvě. Některé členské státy dobrovolně, jiné donuceny unijní legislativou, rozcupovaly své tradiční energetické giganty na jednotlivé aktivity (výrobu, dodávky, přenos a distribuci) a poslaly je s kůží na trh. To by bylo zcela v pořádku, kdyby si členské státy i samotná EU vzápětí volný trh s elektřinou samy nezdevastovaly.

Jan Chmel: Milosti a ústavní zvyklosti

Milovníkům ústavního práva připravuje současný prezident mnohá (ne vždy příjemná) překvapení, zároveň je ale nutí k zamyšlení nad někdy nečekanými výklady Ústavy. Vedle aktuálních náznaků, podle kterých Miloš Zeman může spolurozhodovat o složení vlády, byla veřejností nedávno poměrně kriticky přijata i skutečnost, že prezident delegoval agendu milostí na Ministerstvo spravedlnosti.

V reakci na tento krok se začalo ozývat, že nechat vyřizování žádostí o milost ministerstvu je protiústavní, nebo minimálně v rozporu s ústavními zvyklostmi (viz zde, nebo zde). Takové hlasy už pomalu začínají po prezidentových rozhodnutích tvořit určitý folklór. Mám ale obavy, že označovat každý krok, který se nám nelíbí, za protiústavní/porušující zvyklosti, je nakonec podobným ohýbáním Ústavy, jaké bývá vyčítáno prezidentovi. Ústava se podobným přístupem může vyprázdnit – a u ústavních zvyklostí hrozí nebezpečí, že po jistém opotřebování by se z nich mohl stát téměř „idiotský pojem“.

Z pohledu ústavněprávního se přitom přenesení rozhodování o milostech na ministerstvo nejeví jako zvláště problematické. Prezident vydal 29. listopadu 2013 na základě § 366 odst. 2 trestního řádu (který to výslovně umožňuje) rozhodnutí následujícího znění:

I.
Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat žádosti o milost s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 4 trestního řádu.

II.
Ruším rozhodnutí prezidenta republiky č. 254 ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti.

III.
Vyřízení žádostí o milost podaných přede dnem 8. března 2013 se řídí dosavadním rozhodnutím.

Rozhodování o milostech zůstává uvnitř výkonné moci a účel kontroly nad individuálními nespravedlnostmi vyvolanými rozhodováním soudní mocí na základě obecných zákonů tak zůstává zachován. To platí v zásadě i v případě, že by – jak prezident slíbil – zůstalo udělení milosti pouhou potencialitou. Samo případné udělení milosti v souladu s čl. 62 písm. g), resp. s čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy zůstává v rukou prezidenta.

V období mezi lety 1994 a 2003 byla obdobná praxe všeobecně akceptována, když se řídila rozhodnutím prezidenta republiky o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti ze dne 1. února 1994, č. 33/1994 Sb., jehož znění bylo obdobné, byť prezidentovi zachovávalo k vyřízení mnohem širší okruh případů:

I. Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat bezdůvodné žádosti o milost
a) s výjimkou žádostí
- pachatelů trestných činů podle části druhé, hlavy I. a X. trestního zákona a dále trestných činů vojenských, u kterých dolní hranice trestní sazby činí nejméně 5 let
- pachatelů, kterým byl pravomocně uložen trest odnětí svobody na doživotí
- osob odsouzených za trestné činy, kterých se dopustily ve věku mladistvých
- žen starších 55 let a mužů starších 60 let
- žen nebo osamělých mužů pečujících o dítě mladší 15 let
- osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 2 trestního řádu,
b) s výjimkou dalších žádostí o milost, u nichž si v jednotlivých případech rozhodnutí vyhradím. K tomuto účelu si vyhrazuji právo být informován o žádostech o milost podaných přímo ministru spravedlnosti.

II. Ruším rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 6. února 1993 o přenesení pravomoci provádět řízení o žádostech o milost na generálního prokurátora, ministra spravedlnosti a ministra obrany.

V 90. letech uvedené rozhodnutí prezidenta nepřímo aproboval i Ústavní soud, který opakovaně odmítal ústavní stížnosti směřující proti zamítnutí žádosti o milost ministrem spravedlnosti a případně i proti samotnému rozhodnutí č. 33/1994 Sb. a § 366 odst. 2 trestního řádu (viz např. I. ÚS 458/99, či III. ÚS 327/99, či II. ÚS 137/2000). Z hlediska žadatelů o milost ÚS nevidí ve vyřizování žádostí ministerstvem zásah do žádného z ústavně zaručených práv. K přezkumu rozhodnutí o žádosti o milost pak podle své judikatury nemá kompetenci. V posledním jmenovanému judikátu ÚS uvedl: „Žádost o milost proto nelze hodnotit jako procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně základního práva nebo svobody. Udělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani příslušnost Ústavního soudu k projednání takového podání“. V tom, že ministerstvo provádí „zamítnutí“ žádosti – která není formálním procesním prostředkem – tak Ústavní soud nevidí problém.

Za zmínku stojí také skutečnost, že ani v jiných světových zemích není vyřizování žádostí o milost ministerstvy ničím výjimečným. Zejména pro země Commonwealthu je typické, že milosti sice uděluje hlava státu (Královna, resp. generální guvernér), činí tak ovšem jedině na doporučení některého z ministrů. To platí pro Spojené království, Kanadu, Austrálii i Nový Zéland. V Německu či Itálii pro změnu udělování milostí spadá mezi kontrasignované pravomoci. V mnohých z těchto zemí je přitom udělení milosti něčím naprosto výjimečným. Prezidentovo pojetí milostí tak ani z komparativního hlediska nijak nevybočuje.

Popravdě ten, kdo píše žádost o milost, by jí pochopitelně raději adresoval panu prezidentovi – nejlépe moudrému tatíčku Masarykovi – než ministerským úředníkům. Nicméně tatíčkem Masarykem Česká republika aktuálně nedisponuje a rozhodování o milostech v úzkém kruhu prezidentových spolupracovníků bylo v posledních letech spíše zdiskreditováno. I pokud bychom osobně preferovali prezidenta, který se věnuje udělování milostí či jmenování profesorů spíše než každodenní politice, můžeme zachovat jistou opatrnost při hodnocení ústavnosti jeho jednotlivých kroků.

Jan Chmel

Josef Ostřanský: BG v. Argentina před Nejvyšším soudem Spojených států: Kde začíná souhlas s arbitráží podle dvoustranných úmluv o ochraně investic („BITs“)? A kdo to má posoudit?

Tímto postem bych rád čtenářům Jiného práva představil jednu z aktuálních a bedlivě sledovaných kauz ze světa investiční arbitráže. Tomuto odvětví bylo na tomto blogu věnováno až překvapivě málo prostoru (posteskl bych si, že arbitráž obecně zde nikdy nebyla příliš populárním tématem). Překvapivě nejen proto, že Česká republika se umísťuje v pomyslném žebříčku respondentů v investiční arbitráži tradičně velmi vysoko, ale také z důvodu, že tento relativně mladý obor láká čím dál více studentů a právníků nejen v ČR, ale i po celém světě. Doufám, že se mi to tímto postem povede a navnadím čtenáře k (případným) dalším postřehům ze světa mezinárodní arbitráže a řešení sporů.

Minulý týden proběhlo před Nejvyšším soudem Spojených států slyšení ve věci BG Group v. Argentina. Tímto případem se před Nejvyšší soud poprvé dostává arbitráž na základě dvoustranných dohod o ochranně investic (bilateral investment agreements, familiárně nazývaných „BITs“). SCOTUS tak bude moci posoudit, zda-li je třeba v soudním přezkumu k investičním arbitrážím přistupovat odlišně od standardních „obchodních arbtríží“ (jak tomu tvrdí Argentina), a to ať již z důvodu, že je stranou sporu suverénní stát, či jelikož je souhlas s arbitráží založen na mezinárodní smlouvě (což by mělo odrážet interpretační specifika).

Případ lze shrnout následovně: Jde o jednu z mnoha investičních arbitrážích majících původ v argentinské ekonomické krizi z roku 2001 (nehodlám se zde rozepisovat o tom, jak tyto arbitráže obecně fungují; jen pro velmi stručné vysvětlení dodám, že stát v mezinárodní smlouvě učiní pro futuro nabídku arbitráže investorům, jednotlivcům či společnostem, kteří splňují podmínky dané smlouvou, jakmile se investor cítí poškozen podá návrh na zahájení arbitráže, čímž nabídku přijme a vzniká rozhodčí smlouva). V roce 2007 rozhodl tříčlenný tribunál ve prospěch britské společnosti podnikající v oblasti dodávek plynu a ropy ohledně její investice v Buenos Aires, když shledal, že Argentina přijatými opatřeními porušila své závazky z BIT (Art 2.2 „fair and equitable treatment“), když jednostranně změnila režim plateb částečně privatizovanému dodavateli plynu, společnosti MetroGas, v níž BG držela akcie. Nález investorovi přiznal odškodnění ve výši 185 milionů USD. Arbitráž probíhala dle pravidel UNCITRAL a na základě předmětné BIT mezi UK a Argentinou.

Tato BIT obsahuje problematické ustanovení, typické pro mnoho argentinských BITs, které požaduje po investorovi, aby se před zahájením rozhodčího řízení pokusil vyřešit spor během 18 měsíců před argentinskými soudy (Art 8(2)(a)i).

Btw. podobné klauzule daly vzniknout mnoha nálezům, které aplikaci tohoto ustanovení obešly s pomocí doložky nejvyšších výhod (Most Favoured Nation Treatment), což je samo o sobě sporné řešení, ve kterém je arbitrážní praxe stále značně rozpolcená (ale o tom třeba v pozdějším postu). Jeden z hlavním vyjednávačů Argentinských BITek mi vysvětlil, že tato klauzule byla do smluv včleněna, aby uklidnila politickou opozici ve státě, jenž ze zjevných důvodů tíhne k historickému odkazu Carlose Calva a jeho pojetí mezinárodního standardu ochrany cizinců a jejich majetku (rozdílné přístupy investičních tribunálů k této otázky mimo argentinský kontext lze ilustrovat např. na dvou nedávných nálezech, Garanti Koza v. Turkmenistan a Kilic Insaat v. Turkmenistan).

BG Group požadavek řízení před národními soudy nesplnila (ani nepodala žalobu) a šla rovnou do arbitráže. Ačkoli to může čtenáře, kteří nejsou zběhlí v mezinárodní arbitráži, zarazit, tribunál v tom neshledal žádný problém (jako důvod uvedl, mimo jiné, že Argentina díky opatřením přijatým po ekonomické krizi znemožnila efektivní uplatnění nároků před národními soudy, tudíž doslovné lpění na čl. 8(2) by vedlo slovy Vídeňské úmluvy k „absurb and unreasonable“ interpretaci, paras 147-57), rozhodl o své pravomoci, shledal stát odpovědným za porušení mezinárodního práva a svým nálezem nařídil Argentině zaplatit odškodné ve zmíněné výši.

A teď již se konečně dostáváme k soudnímu řízení ve Spojených státech, kde se Argentina dožadovala zrušení nálezu (vacatur) před Obvodním soudem (District Court for the Washington D.C.), jelikož sídlem arbitráže bylo D.C., na několika základech, z nichž nejdůležitější je překročení pravomoci tribunálu (excess of authority, 9 USC § 10(a) of the Federal Arbitration Act). Obvodní soud pro D.C. ve svém rozhodnutí ze 7. června neshledal žádný důvod pro zrušení nálezu, přičemž aplikoval standardní vacatur metodologii (i.e. assessment of subject-matter jurisdiction, grounds for vacating in § 10, 11 of the FAA are exhaustive, judicial review is extrememly limited, the FAA expresses empahtic federal policy in favor of arbitration, more so in the matters of international commerce etc., jinými slovy, laťka pro zrušení nálezu je postavena vysoko). Stran důvodu týkajícího se čl. 8(2) BITky, soud uvedl, že tribunál poskytl interpretaci v souladu s Vídeňskou úmluvou, tudíž Argentina nemůže tvrdit, že nedala souhlas k arbitráži. Ostatní důvody zrušení shledal taktéž jako neopodstatněné a nález potvrdil. Potud nic nového pod sluncem.

Zvrat přichází s rozhodnutím Court of Appeals ze 17. června 2012, které je nyní předmětem řízení certiorari před Nejvyšším soudem. Přezkum Odvolacího soudu je, co se týče práva, de novo. Soud posoudil výklad čl. 8(2) jako otázku „substantive arbitrability.“ „Arbitrability“ je specifický termín, který americké právo chápe šířeji než pouze jako arbitrabilitu sporu ve smyslu čl. II(1) Newyorské Úmluvy, tak je chápána ostatními právními řády včetně českého. Pojmem „arbitrability“ se v U.S.A. rovněž rozumí, zjednodušeně řečeno, předběžná „gateway“ otázka, zda-li má tribunál pravomoc rozhodnout, jestli je daný spor v jeho pravomoci. Jinými slovy, zda-li má tribunál rozhodnout také o existenci a platnosti rozhodčí doložky („substantive arbitrability“) a splnění procedurálních podmínek pro arbitráž („procedural arbitrability“). „Arbitrability“ tedy zahrnuje otázku „competence de la competence,“ i „separability of arbitration agreement.“

Dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu stojí v tomto ohledu za připomenutí. Ve First Options v. Kaplan, soud rozhodl, že rozhodci byla svěřena otázka „arbitrability,“ pokud je možné dovodit existenci takového souhlasu stran (tj souhlasu s tím, že arbitr má posoudit splnění podmínek k arbitráži) z rozhodčí doložky. Dále v novějším Howsan v. Dean Witter Reynolds, kde soud zúžil rozsah otázek, které se pod pojem arbitrability dají podřadit (in casu otázka časového omezení, do kdy je možno zahájit arbitráž, nebyla posouzena jako otázka „substantive arbitrability“, tudíž o ní má rozhodnout arbitr). Howsam dále vyslovil domněnku, že procedurální otázky „arbitrability“, jako je splnění předcházejících podmínek uvedených v rozhodčí doložce, jsou presumptivně svěřeny rozhodčímu tribunálu. Jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu a zároveň Obvodních soudů jiných distriktů postupně zúžila okruh otázek, v nichž rozhoduje nejprve soud a nikoli rozhodce.

Člověk může nabýt dojmu, že v U.S.A. jsou tyto pro arbitráž klíčové otázky posuzovány o něco přísněji, než je tomu zvykem v jiným „arbitration-friendly“ jurisdikcích (pro klasické rozhodnutí z anglického práva viz např. House of Lords, Premium Nafta v. Fili Shipping). Může za to částečně nešťastná terminologie (mimochodem, když se soudce Breyer ve slyšení vyjadřoval k doktríně competence-competence, dodal „whatever that might be“), ale také soudní rozhodnutí typu zde rozebíraného BG v. Argentina. Zjednodušeně řečeno jde však v BG procesu o to, jestli je čl. 8(2) otázka „substantive arbitrability“, a tudíž přezkoumatelná soudy de novo, či jde o „procedural arbitrability“, kterou dle Howsan presumpce rozhoduje arbitrážní tribunál.

Jak již může čtenář odhadnout, Court of Appeals rozhodl, že otázka arbitrability zde tribunálu přiřčena nebyla, jelikož podmínkou pro to bylo právě vyčerpání oněch 18 měsíců před argentinskými soudy. Pouze poté byla rozhodčí smlouva „aktivována“ a tribunálu by získal pravomoc posoudit „arbitrability.“ Jelikož však BG toto neučinila, tak posouzení této otázky je na soudu a tribunál k němu postrádá pravomoc. Soud nenalezl dostatečný důkaz o tom, že by tomu bylo opačně (přičemž odkázal na First Options v. Kaplan). Stran odkazu na rozhodčí pravidla UNCITRAL, která tuto pravomoc tribunálu zjevně dávají, soud sdělil, že tato přicházejí v úvahu opět pouze po uplynutí 18 měsíců. V posledním bodě soud shledal, že pozitivní postoj vůči arbitráži (favorable policy towards arbitration) zakotven v FAA nemůže překlenout výslovný jazyk BITky a tudíž úmysl stran. Soud svým rozhodnutím zrušil předmětný nález. Podle soudu požadavek v čl 8(2) není otázkou procedurálních podmínek arbitráže (tudíž posuzován tribunálem jako), ale podmínkou udělení souhlasu s takovou arbitráží, tudíž otázkou, zda-li takový souhlas (a následně tedy rozhodčí smlouva) vůbec existuje.

Toto rozhodnutí zvedlo vlnu kritiky daleko za hranicemi Spojených států, a to z mnoha důvodů, z nichž některé zde chci nastínit. Amicus brief k Nejvyššímu soudu podala jak vláda Spojených států a Ekvádoru (která před americkými soudy řeší podobnou věc), tak dvě skupiny akademiků a právníků z oblasti mezinárodní arbitráže, tak i zástupci průmyslu a obchodu či rozhodčích institucí.

Vláda Spojených států tvrdí, že investiční arbitráž je třeba posuzovat odlišně od komerční arbitráže. Soudy by tudíž měly provádět kompletní přezkum námitek, které směřují vůči existenci rozhodčí smlouvy, ‚deferential review‘ se aplikuje pouze pro ostatní námitky. Na stranu Argentiny se ve svém přípisu staví skupina akademiků a právníků, mezi nimiž najdeme např. Jorge Viñualese a Michaela Waibela z Cambridge či předního francouzského advokáta a bývalého generálního tajemníka ICC International Court of Arbitration, Yvese Derainse (pokud jsem jeho jméno v češtině špatně vyskloňoval, tak se za to jemu a všem ostatním omlouvám). Tito tvrdí, že čl. 8(2) není pouze procedurální prerekvizitou, ale volbou fóra, která musí učiněna, jinak rozhodčí smlouva nevznikne. Jde tedy o podmínku udělení souhlasu s arbitráží, nikoli o součást tohoto souhlasu.

Druhá skupina eminentních arbitrážních expertů, mezi nimiž najdeme např. profesora Bermanna z Columbia University nebo ikonu mezinárodního ekonomického práva Andrease Lowenfelda z NYU, naopak podporuje pozici BG Group, stejně jako American Arbitration Assocation a zástupci průmyslu a obchodu. Tyto skupiny především odkazují na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, nemožnost odlišení „podmínek souhlasu“ a „procedurálních podmínek“ tak, jak to tvrdí Argentina, a v neposlední řadě poukazují na policy dopady potvrzení rozhodnutí Odvolacího soudu pro arbitráž v USA.

Na tomto řízení nejsou zajímavé jen právní argumenty, které zazněly, ale především způsob, jakým tento případ rozděluje arbitrážní komunitu. Na systémové problémy investiční arbitráže je již dlouhou dobu poukazováno (např. „rule of law kritika“ napadající užití arbitráže jakožto modelu pro řešení sporů bytostně veřejného zájmu, netransparentnost procesu, jmenování rozhodců, nekonzistence rozhodování, či absence „centrálního“ přezkumného mechanismu, viz např. zde; nebo spíše ideologická kritika napadající také strukturální predispozice hmotných norem, jež upřednostňují neoliberální pojetí státu a podemílají demokratické hodnoty či jsou dokonce neo-koloniálním nástrojem Západu a jeho korporací v podmanění rozvojových trhů, viz např. zde).

Případ BG před Nejvyšším soudem tyto tenze dokumentuje dokonale, jelikož reálné schizma dělící aktéry investičně-arbitrážního diskurzu na „pro-invesor“ a „pro-state“ je zde vidět v přímém procesu. Nechci zde v žádném případě podporovat toto zjednodušené vidění mezinárodního investičního práva. Problém je však v tom, že toto škatulkování (které však podle mne velice reálné je) ztěžuje věcnou debatu o směřování tohoto systému. Kdokoliv tak např. napíše článek o regulatorních pravomocech států (a nedej bože použije slovo „sovereignty“ v jeho názvu) tak je velká pravděpodobnost, že značná část arbitrážní praxe si autora již zařadila do „pro-state“ kempu a jeho argumenty už bude poslouchat jen napůl. V praxi se toto schizma projevuje v tom, že určití rozhodci jsou tradičně jmenování státem a jiní tradičně investory, a dokonce je čím dál častější praxe napadání nestrannosti rozhodců pro to, že projevili svůj jasný právní názor na určitou otázku nejen v sérii jejich nálezů, ale i třeba na konferenci. Někteří tuto situaci považují za důvod pro odmítnutí tohoto systému řešení investičních sporů jako takového, jiní pouze za „porodní bolesti“ mladého odvětví. Jsem otevřen reakcím na toto širší téma, ke kterému bych se rád vrátil v budoucnu na tomto blogu.

Nyní však již k samotnému slyšení před Nejvyšším soudem:

Přepis soudního slyšení skýtá zajímavé perly. Např. soudce Kennedy sdělil právnímu zástupci Argentiny, že „jeho argumenty jsou pro něj, jako kdyby ho intelektuálně mrskali bičem.“ („your whole argument gives me intellectual whiplash“). Z přepisu lze nabýt dojmu, že soud je více nakloněn argumentům BG. Soudce Breyer, autor výše zmíněného rozhodnutí Howsam, podotknul, že argument Spojených států „sprung, full blown, from someone’s brain, but is not well embedded in any law that I could yet find.” V podobném duchu se rétoricky dotázal soudce Ginsbourg, zda-li je v BIT nějaké ustanovení, které by tvrdilo, že argentinský soud má o této věci rozhodnout s konečnou platností. Především zástupce Spojených státům se před otázkami hodně zapotil, když se snažil vysvětlit specifika posuzování souhlasu s jurisdikcí v mezinárodním právu (jen pro ilustraci, jak takovou otázku vyřešil ICJ), pro což soud neměl valného pochopení. Avšak ohledně argumentu BG, že ustanovení o 18 měsících nemá žádný vliv na souhlas, jelikož po jejich uplynutí se může BG obrátit na arbitráž, ať již soud rozhodne jakkoliv, soudce Roberts podotknul, že existují zákonné režimy, kdy je třeba po určitou dobu vyjednávat, než se žalobce obrátí na soud. Celkově se zdá, že soudci měli největší problém s akceptováním argumentů, proč je podmínka 18 měsíců odlišná od situací ve First Options a Howsam, a jak následně jak tyto situace odlišit.

Je však pravděpodobné, že případ bude rozhodnut na poměrně úzkém základě, a to čistě na interpretaci konkrétního ustanovení BITky a soud se vyhne otázkám širšího dopadu, tedy např. jestli je právně významné rozlišení podmínek arbitráže na „consent-based“ a ostatní, nebo jestliže je třeba investiční arbitráž posuzovat systematicky odlišně. Todd Tucker na svém blogu píše, že Argentina pravděpodobně rozhodla svou argumentační strategii postavit na úzkém okruhu otázek týkajících se souhlasu a nesoustředila se na širší argument postaven na suverenitě a „policy“ dopadech. Takové argumenty podle něj mohly dopadnout na úrodnější půdu především ve vztahu k liberálně smýšlejícím soudcům.
Osobně také očekávám, že soud rozhodne ve prospěch BG Group (to však neznamená, že zcela souhlasím s rozhodnutím tribunálu) a předpokládám, že národní soud nebude tolik nakloněn (přísnějšímu) způsobu posuzování „consent to jurisdiction“ dle mezinárodního práva a nevybočí z poměrně stabilní arbitrážní jurisprudence, v nichž je napadené rozhodnutí Odvolacího soudu spíše „outlier.“ Např. nedávné rozhodnutí Court of Appeals for the Second Circtuit ve věci Schneider v. Thailand potvrdilo, že v investiční arbitráži na základě BIT, která probíhá dle pravidel UNCITRAL, je inkorporace těchto pravidel jasným a nezpochybnitelným důkazem o tom, že strany hodlaly dát otázku „arbitrability“ do rukou rozhodců (podobně ve zmíněném řízení s Ekvádorem). Je také možné, že „policy“ argumenty zaznívající v podaných briefech, tedy že napadené rozhodnutí bude mít nepříznivé dopady na postavení Spojených států jakožto vyhledávaného sídla pro mezinárodní arbitráž, budou hrát roli. Skutečně totiž rozhodnutí Court of Appeals otevírá cestu různorodým obstrukcím hladkého průběhu rozhodčího řízení. Nemohu zde samozřejmě zmínit či rozebrat všechny argumenty, které zazněly. Rád se o nich však pobavím v diskuzi.

Josef Ostřanský

Pawel Uhl: Musí nebo nemusí?

Veřejný prostor je už několik dnů vyplněn otázkou, zda prezident republiky je při jmenování ministrů a jiných členů vlády vázán návrhy předsedy vlády a je povinen jim vyhovět nebo zda může z politických důvodů odmítnou takový návrh a nevyhovět mu. V jednom veřejném vystoupení již dokonce padl náznak, že by tuto otázku mohl řešit i Ústavní soud.

Existence sporů a především mocenských sporů je v každé společnosti normálním jevem. Některé spory lze překlenout dohodou mezi stranami jiné jsou tímto způsobem neřešitelné, byť se jejich řešení jeví technicky jako nezbytné. Míru civilizační úrovně každé společnosti lze pak hodnotit právě podle způsobu řešení takových sporů. Spory je možné řešit silou, někdy i ozbrojenou silou. Za vyspělý způsob řešení takových sporů lze považovat pověření nezávislého subjektu, který je mimo strany sporu, aby takový spor rozhodl. Takový subjekt se obvykle nazývá soud a soudní řešení jinak neřešitelného sporu lze považovat za civilizované.

Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že v minulosti Ústavní soud již jednou rozhodoval kompetenční spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky. Ironií osudu je, že navrhovatelem byl (mimo jiné) předseda vlády Ing. Miloš Zeman. Ve sporu, který se týkal předsedou vlády požadované kontrasignace při jmenování členů bankovní rady ČNB, byl navrhovatel neúspěšný (Pl. ÚS 14/01). Běžný ústavní provoz tímto sporem nebyl nijak dotčen.

Jakkoliv je z hlediska teorie řešení konfliktu nepochybně soudní rozhodnutí v obecné rovině vítanou podobou nejzazšího prostředku ve srovnání s útokem na Hrad nebo popravou panovníka, je vhodné upozornit na některé procesní souvislosti. Předně je třeba zdůraznit, že agenda kompetenčních sporů není zrovna nejběžnější agendou a Ústavní soud rozhodoval zatím buďto čisté kompetenční spory (rozhoduje ten nebo onen), popřípadě kumulativní kompetenční spory (rozhoduje nepochybně ten, ale je sporné, zda s tím musí souhlasit onen). Ústavní soud zatím neřešil otázku, zda je v případě nepochybně sdílené pravomoci jeden z pověřených orgánů nadán pravomocí ryze ceremoniální a notariální nebo zda má volnost politické diskrece.

Bezprecedenčnost sporu by mohla vést k otázkám, jak formulovat případný petit, jenž by vymezil spor; to platí zejména tehdy, kdy část teoretické obce určitou reziduální podobu diskrece v rámci sporné pravomoci připouští (ministr kanibal nebo analfabet, neslučitelnost funkcí). Možnosti, které skýtají ust. §§ 120-125 zákona o Ústavním soudu moc možností nedávají, pokud se chce navrhovatel domáhat povinnosti jiného subjektu něco učinit. Jak petitorně vymezit pravomoc tak, že se vztahuje pouze na některé otázky právní způsobilosti, se může jevit obtížné, zejména na pozadí skutečnosti, že obecná procesní teorie nese velmi špatně, pokud se v petitu či výroku soudu objevují právní pojmy, jejichž výklad může být sporný. V takovém případě totiž soud spor neřeší, ale pouze proměňuje a zakládá spor nový. Jinými slovy, připustí-li navrhovatel, že by diskrece prezidenta republiky měla být zachována pouze pro případy, kdy je nominant zjevně nezpůsobilý (například pokud je nesvéprávný nebo nezletilý), musí v návrhu výroku tento prostor zachovat, přičemž důsledkem takového řešení bude, že se v příštím kole povede spor o tom, jestli je konkrétní nominant zjevně způsobilý či nikoliv.

Z uvedeného plyne, že kompetenční spory (všechny), které v podstatě dotvářejí organické právo, jsou atypické v tom, že na soud je kladen náročný požadavek vymezit obecné pravidlo do budoucna a nikoliv pouze řešit konkrétní spor. V tomto směru tento požadavek přesahuje tradiční vymezení soudní role, která spočívala v dotváření obecných pravidel pouze skrze striktně individuálně pojatá rozhodnutí. Jakkoliv se to nezdá, Ústava zde povolává Ústavní soud k činnosti, která se blíží normativní činnosti více, než se na první pohled zdá.

Vzhledem k tomu, že zatím jediný spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky měl předehru v podobě neprojednatelného návrhu (Pl. ÚS 58/2000), tak nelze vyloučit opakování podání návrhu ani v tomto případě. Na druhou stranu dosavadní pojetí kompetenčních sporů (např. Pl. ÚS 17/06) by mělo vést k závěru, že spor by měl být věcně projednatelný i pro případ, že jeden orgán státu brání výkonem své kompetence řádnému výkonu kompetence jiného orgánu státu. Dikce čl. 87 odst. 1 písm. k) vede tomu vykládat pojem „rozsah kompetencí“ spíše materiálně než formálně; tedy nejenom jako hraniční vymezení kompetence, ale i možností jejího naplnění a zásah do kompetence jiné. Navrhovatel by samozřejmě předešel některým komplikacím, pokud by formuloval petit variantně.

V případě zatím nejznámějšího kompetenčního sporu (Pl. ÚS 17/06) byl nález doprovozen několika disenty, z nichž některé byly založeny na formální polemice s povahou řízení. Nelze také pominout, že zatím nejjasněji se k otázce role prezidenta republiky vyjádřil Ústavní soud v jiném řízení (Pl. ÚS 29/09:116), ve kterém jinou ústavní pravomoc popsal jako notariální. Od vydání obou nálezů se složení soudu částečně proměnilo a politická scéna, jež generuje zárodek konfliktu, se politicky přepólovala jak na úrovni prezidenta republiky, tak na úrovni parlamentu, jež politicky i ústavně legitimuje vládu. Tato skutečnost samozřejmě otevírá mnoho otázek a výsledek sporu činí méně předvídatelný jak po procesní tak po věcné stránce. Proces obměny navíc ve vztahu ke dvěma soudcům nyní běží a bylo by krajně nevhodné, kdyby byl vidinou tohoto sporu jakkoliv ovlivněn.

V případě kompetenčního sporu mezi předsedou vlády a prezidentem republiky by byl v tomto případě navrhovatelem předseda vlády. Jakkoliv to zní banálně, tak v procesu ustavení vlády jako celku otevírá tato skutečnost několik otázek. Neexistuje ústavní zvyklost, která by odpovídala na otázku, zda je vhodné jmenovat předsedu vlády a další členy vlády současně nebo zda je vhodné jmenovat předsedu vlády a vyčkat předložení formálních návrhů na jmenování dalších členů vlády a otěch pak rozhodnout. Dosavadní ústavní praxe zná zatím obě varianty. V případě prvém, je návrh budoucího předsedy vlády pouze neformálním ústavně bezpředmětným návrhem, který se formalizuje bezprostředně po jeho jmenování, přičemž následně je konzumován. V takovém případě se ten, kdo ještě není jmenován předsedou vlády nemůže ničeho domáhat a naopak prezident přistoupí k procesu ustavení vlády až v okamžiku, kdy již souhlasí s úplným složením vlády.

V případě druhém, pak má předseda vlády možnost do kompetenčního sporu vstoupit. Toto prezidentské dilema samozřejmě odpadá v situaci, kdy by spor vyvstal po ustavení vlády nad otázkou výměny ministra. Pokud prezident republiky sdělí pretendentovi na premiérské křeslo, že proces jmenování celé vlády proběhne současně v jedné ceremonii, kdy mu budou návrhy formálně předneseny bezprostředně po jmenování předsedou, přičemž tyto návrhy budou prezidentovi známy, a pokud s nimi nebude souhlasit, tak k ustavení vlády prostě nedojde, nemá předseda vlády možnost, jak do sporu vstoupit. Odhlížím od možnosti, že by předseda vlády po složení slibu uprostřed ceremonie ohlásil, že si dohodnutou proceduru rozmyslel a že teď, když je jmenován, tak odchází vyjednat vládu jinou.

V případě, že prezident v podstatě podmíní jmenování předsedy vlády shodou nad jejími členy, tak zbývá pouze jediná možnost, jak tomuto postoji čelit, pokud by byla v rodící se vládní většině na takovém postupu. Kandidát na předsedu vlády samozřejmě nemusí na takovou hru přistoupit. Prezident by samozřejmě mohl být nečinný a vyčkávat dokud uchazeč o místo předsedy vlády na jeho hru nepřistoupí. Této krizové situaci je možné čelit jediným způsobem. Poslanecká sněmovna by se musela domáhat po prezidentovi, aby jmenoval předsedu vlády, aby byla naplněna možnost její kompetence kontroly vlády a nebyla obcházena její kontrolní pravomoc subjektu, jemuž se vláda odpovídá. Abychom se dostali k možnosti kompetenčního sporu, vyvstává tedy spor jiný jemu předcházející.

Spor mezi prezidentem a sněmovnou by mohl dotlačit prezidenta ke jmenování předsedy vlády. O teoretických rizicích takového sporu platí totéž, co o jakémkoliv jiném kompetenčním sporu, jak je rozvedeno shora. Pokud by v tomto sporu prezident podlehl, tak by nepochybně byl výběr předsedy vlády pouze na něm. Prezident by mohl spor s představitelem parlamentní většiny řešit politicky tak, že předsedou vlády jmenuje někoho, kdo sice nemá ve sněmovně slíbenou většinu, ale někoho, kdo mu nechá odsouhlasit všechny členy vlády. Většina ve sněmovně by se mohla domoci své šance až v tzv. třetím pokusu ustavení vlády, za předpokladu, že křeslo předsedy sněmovny zůstane obsazené jejím představitelem. Vzhledem k tomu, že vláda v nedůvěře může vládnout celkem dlouho, jak je nyní patrné, tak tímto postupem by prezident nepochybně získal minimálně velký časový náskok, ve kterém by se testovala soudržnost vládní většiny mající ambici vládnout. Netřeba zdůrazňovat, že prezident republiky má dvě šance na ustavení vlády.

Ani v případě, že bude předseda vlády jmenován, tak není případný kompetenční spor zcela prost komplikací. Je otázka, jak by prezident reagoval na návrh, který by se mu nelíbil. Buď by jej mohl odmítnout nebo by na něj mohl prostě nereagovat. Odmítnutí může být odůvodněné nebo taky ne. Pokud připustíme, že prezident určitou reziduální diskreci má, tak by v případě nečinnosti bylo možné se domáhat pouze rozhodnutí o návrhu, přičemž případná ústavnost odmítacích důvodů by byla netestovatelná, respektive by byla testovatelná až v dalším následném řízení. Jinými slovy, v prvém řízení může předseda vlády donutit prezidenta, aby rozhodl o návrhu a současně se domoci interpretativního výroku, že prezident může návrh odmítnout pouze tehdy, pokud by byl nominant nezpůsobilý. V takovém případě se ve druhém kole povede spor o to, zda prezident je povinen své rozhodnutí odůvodňovat a ve třetím se teprve povede spor, jestli konkrétní nominant je či není způsobilý. Jen na okraj je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není vázán lhůtami, přičemž nejdéle trvajíc plenární řízení nyní trvá pět let a dva dny (Pl. ÚS 38/08).

Na zdlouhavost případného procesu, které lze samozřejmě částečně čelit formulací více petitů; ovšem bez záruky, že takový postup bude úspěšný, navazuje zatím poslední komplikace, která s případným sporem souvisí. Ústava ve svém čl. 68 odst. 3 předpokládá, že vláda je jmenována jako celek, byť je tento proces složen ze jmenování jednotlivých členů vlády. V této souvislosti se otevírá otázka, kdy je proces jmenování vlády dokonán a kdy počne běžet třicetidenní lhůta k předstoupení před sněmovnu. Pokud jsou některá místa ve vládě neobsazena, tak vláda není úplná a nemůže rozumně vládnout a ani žádat o důvěru, není-li jasné jaké bude její složení, až se spor vyřeší. Předpokládat, že by si neobsazená místa podrželi dosavadní ministři, kteří by vládli s neúplnou novou vládou, je podle mě neudržitelná myšlenka, protože Ústava přeci jen předpokládá, že nová vláda se ujímá úřadu okamžikem, kdy předchozí vláda dovládne. Překryv jejich personálních prvků nepřichází v úvahu. Z uvedeného tedy plyne, že kompetenční spor by na nepředvídanou dobu oddálil okamžik, kdy by se vláda ustavila.

Všechny uvedené komplikace mají samozřejmě svůj psychologický rozměr. Pokud by prezident oddaloval jmenování očekávaje podřízení se předsedy vlády jeho personálním požadavkům, tak by z takového postupu asi neměli radost ti členové parlamentní většiny, kterých by se trvání na členech vlády netýkalo. Totéž pak platí o nalezení většiny ve sněmovně pro vedení sporu s prezidentem, popřípadě pro shodu nad vyčkáváním výsledku kompetenčního sporu v situaci, kdy vládne stará vláda. Jakkoliv se může politická shoda nad vládou jevit v nějakém okamžiku jako nerozborná, tak několika měsíční čekání na výsledek může vytvářet silný tlak na soudržnost této většiny, zejména, když se objeví jiné a schůdnější možnosti jak ji ustavit. Naopak jednotný postup a politický tlak mohou veškeré procesy významně časově zkrátit.

Mocenský spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky stran personální kompetence nad složením vlády je tedy v obecné rovině spíše testem soudržnosti případné parlamentní většiny. Pokud mají být slova o parlamentních principech české ústavnosti pravdivá musí být její podoba vybojována takovou sněmovní většinou, která bude s to obstát v krizových momentech trvání případných sporů s prezidentem republiky. V případné trvajícím zápase o místo a vliv na politické scéně má prezident republiky nezpochybnitelnou výhodu v tom, že mu nehrozí nejednotnost a vnitřní spory. I zde platí normativní síla skutečnosti a největší silou a i slabým místem parlamentní většiny v tomto případě bude jednota, sdílená představa o roli prezidenta a vůle ji prosazovat prostředky politickými i právními. Pokud parlamentní většina bude skutečně nerozborná v dobrém i ve zlém, tak na právní řešení sporných otázek ani možná nedojde.

Ať už spor vznikne či nikoliv, ať už bude vyřešen právně či politicky, tak platí, že vyjasnění vzájemných vztahů mezi prezidentem republiky a jinými orgány státu, stejně jako objasnění, zda je Česká republika parlamentní demokracií či nikoliv, je nanejvýše žádoucí.

Totál Skandál: Půjčovna elektronických knih

Když jsem před pár dny zjistila, že má ekniha Příručka jadranské snoubenky je ve virtuálním světě čtenějším titulem než Babička Boženy Němcové nebo české překlady děl Stiega Larssona, zaslechla jsem zvony a podlehla sebedojetí snaživého autora, jehož díla konečně prorazila. Zvony trvaly přesně minutu, tedy do chvíle, kdy jsem navštívila stránky Online Knihovny a zjistila, že na závratné čtenosti Snoubenky někdo elegantně vydělává, ale - ejhle - nejsem to já ani nakladatel, který eknihu vydal. 

Barbara Havelková: Proč se sexistická a rasistická reklama příčí dobrým mravům aneb alternativní výklad zákona o reklamě

Michal Hájek ve svém nedávném příspěvku kritizoval rozhodnutí NSS (rozsudek č. j. 1 As 46/2013 – 44) k reklamní kampani „Měl jsem se líp učit“ (zde). Autor s rozsudkem nesouhlasí, já nesouhlasím s autorem, a naopak souhlasím s rozsudkem. V následujícím blogu vysvětluji proč. Diskutovat budu nejen reklamu rasistickou a daný případ, ale též reklamu sexistickou (pro ilustraci přikládám exemplář „Potřebujete píchnout“). 

Diskutuji obojí společně zaprvé proto, že se oba druhy diskriminační reklamy v českém veřejném prostoru vyskytují v hojném počtu. Zadruhé si myslím, že důvody, proč je mnoho lidí ochotných tuto diskriminaci tolerovat, či ji dokonce bránit, jsou podobné a souvisí s omezeným chápáním symbolické újmy jako újmy hodné kritiky i právních sankcí.

Zuzana Vikarská: Mik, Miku, Mikuláš, rasistický otrokář (?)

Aká bola tento rok vaša nádielka – sladkosti a mandarinky či zemiaky a uhlie? Mikulášska tradícia je nám všetkým dobre známa, ale zatiaľ čo v našich zemepisných šírkach chodia po boku Mikuláša anjel a čert, v Belgicku a Holandsku Sinterklaasovi pomáha Zwarte Piet – postavička s čiernou pleťou, výrazne červenými perami a kučeravými čiernymi vlasmi, ozdobená výraznými zlatými šperkmi. Čierny Peter: deti ho milujú, aktivisti za ľudské práva nenávidia. A čo na to ESĽP?

Ústavní soud hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici tiskový/á mluvčí

Ústavní soud hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici tiskový/á mluvčí.

Pracovní náplň:

informační a mediální prezentace Ústavního soudu
monitoring informačních médií, informační servis pro soudce Ústavního soudu
plánování, zajištění a realizace komplexní činnosti týkající se public relations
zabezpečení a odpovědnost za obsahovou náplň internetových a intranetových stránek Ústavního soudu, včetně aktualizací informací
participace na spolupráci s tuzemskými a zahraničními státními organizacemi
zpracovávání a vedení dokumentace mediálních zpráv ve vztahu k Ústavnímu soudu
propagace Ústavního soudu formou zajišťování prohlídek pro veřejnost
redakční agenda publikací vydávaných Ústavním soudem
plnění povinností instituce dle zákona o svobodném přístupu k informacím

Kvalifikační požadavky:

vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo, žurnalistika či v oboru obdobném
výborná teoretická i praktická orientace v mediálním prostředí
znalost ústavního systému České republiky a základní orientace v oboru ústavního práva
znalost zákona o Ústavním soudu a zákona o svobodném přístupu k informacím
aktivní znalost práce s PC, textovými editory, redakčními systémy internetových stránek
aktivní znalost anglického jazyka slovem i písmem

Další požadavky:

výborný verbální i písemný projev
společenské a sebevědomé vystupování
spolehlivost, odpovědnost, pečlivost
časová flexibilita
víceletá praxe v obdobné pozici či žurnalistice výhodou
znalost dalšího světového jazyka výhodou

Nabízíme:
zajímavé pracovní uplatnění
odpovídající platové ohodnocení

Předpokládaný nástup - únor 2014.

K písemné nabídce přiložte:

strukturovaný profesní životopis
původní esej na téma „Mediální prezentace Ústavního soudu pro nové milénium“ v rozsahu maximálně jedné normostrany

Vaši nabídku doručte společně s požadovanými přílohami, telefonním spojením a emailovou adresou do 20. prosince 2013 včetně na adresu Ústavního soudu nebo elektronicky na adresu: podani@usoud.cz

Martin Manduľák: Potrebujeme ďalšiu úpravu kúpnej zmluvy?

V súčasnosti prebieha legislatívny proces návrhu Nariadenia Európskeho parlamentu a Rady o spoločnom európskom kúpnom práve (“CESL”). Kladie si za cieľ vytvorenie unifikovanej úpravy kúpnej zmluvy v rámci EÚ. Môj príspevok rozoberie CESL z hľadiska jeho potrebnosti pre medzinárodný obchod (zámerne vynechávam vzťahy B2C, ktoré CESL taktiež pokrýva), a to hlavne vo svetle existencie podobne zameranej úpravy – Dohovore OSN o zmluvách a medzinárodnej kúpe tovaru (“CISG”). Otázka, ktorú si teda kladiem znie: Má zmysel do už tak bohatej ponuky úprav kúpnej zmluvy (národné právo, CISG, rôzne soft law a pod.) prilievať ďalší zhluk pravidiel v podobe európskeho kúpneho práva?

Autori zaoberajúci sa motiváciou strán použiť unifikovanú úpravu kúpnej zmluvy dospeli v zásade vždy k týmto záverom (viď napr. štúdiu P. L. Fitzgeralda), ktoré pre účely príspevku zjednodušujem nasledovne:
1. V prvom rade každý usiluje o použitie svojho národného práva.
2. V prípade, že to nie je možné (napr. zhodná vyjednávacia sila), padá voľba na neutrálne národné právo (ak je to možné) - ideálne napr. anglické, či švajčiarske.
3. Ak už naozaj niet inej možnosti, umožníme aplikáciu kompromisnej, unifikovanej úpravy – CISG. (Výpočet samozrejme nezohľadňuje iné dôvody vedúce k aplikácii unifikovanej úpravy - strany zabudnú CISG vylúčiť, strany obchodujú v odvetví, kde sa CISG obvykle aplikuje, a pod.)

Z uvedeného teda vyplýva, že na to, aby CESL uspel v tvrdej konkurencii ostatných úprav, bude musieť stranám poskytnúť výhodu, ktorou úspešne zvládne súboj o imaginárnu tretiu priečku medzi možnosťami úpravy kúpnej zmluvy. Zjednodušene povedané - na to, aby bol CESL v B2B styku používaný, a teda mal zmysel, musí poskytnúť stranám výhodu oproti úprave CISG.

Aké sú možnosti CESL? (V čom CISG zaostáva?)

CISG býva pravidelne kritizovaná, a to z najrôznejších dôvodov. CESL tak má unikátnu možnosť tieto negatíva preklenúť a v tomto pomyselnom súboji zvíťaziť. Pozrime sa ako sa k tejto výzve Komisia so svojim návrhom postavila:

1. CISG nepredpokladá vznik mechanizmu zjednocujúceho jeho interpretáciu. Je častokrát aplikovaný protichodne a aplikujúce orgány majú tendenciu vykladať ho v intenciách domáceho práva (homeward effect). CESL sa na druhej strane zaradí do komplexného systému práva EÚ so všetkým, čo k tomu patrí. Okrem doktríny autonómneho výkladu by negatíva CISG pomohla preklenúť terminológia čiastočne používaná ostatnými predpismi európskeho civilného práva (Rím I., Brusel I. a pod.) a samozrejme inštitucionálne zastrešenie prostredníctvom SdEÚ. CESL, žiaľ, na svet neprichádza s bohatým judikatórnyn zázemím (žeby ďalší paskvil?). Je však možné predpokladať, že časom sa z neho stane predvídateľný a stabilný nástroj na úpravu vzťahov.

2. CISG má zmätočný systém vypĺňania medzier. S každou unifikáciou je nevyhnutne spojený kompromis, ktorý sa prejavuje neúplnosťou úpravy - navonok tzv. medzerami. CISG však nemá dostatočne zreteľnú deliacu čiaru medzi medzerami intra legem a praeter legem. Rôzne dôsledky klasifikácie medzery a nejednotná rozhodovacia prax tak z Dohovoru činia miestami nepredvídateľný nástroj. CESL na túto skutočnosť reaguje, avšak negatívum úplne neeliminuje. Dôslednejšie pristupuje k úprave vnútorných medzier, u ktorých nepripúšťa aplikáciu národného práva. Rovnako deliaca čiara medzi otázkami upravenými a neupravenými je zreteľnejšia vďaka ich (demonštratívnemu) výpočtu v preambule. Existencia deliacej čiary ako takej je však vynútená samotnou existenciou medzier - viď ďalší bod výpočtu. Na základe vyššie spomínaného je však nutné uzavrieť, že mechanizmus vypĺňania medzier je nastavený predvídateľnejšie a exaktnejšie ako u CISG.

3. CISG obsahuje značné množstvo dier a jeho úprava je miestami veľmi povrchná. CESL sa v tomto smere vydáva správnym smerom. Na rozdiel od CISG upravuje niektoré otázky spojené s platnosťou kontraktu (podvod, omyl, vyhrážku a tieseň, nepravdivé prehlásenie (misrepresentation)), premlčanie a zodpovednosť za konanie pred uzavretím zmluvy. Stále však neupravuje všetky aspekty “života” kúpnej zmluvy ako spôsobilosť, protiprávnosť plnenia, či prevod vlastníctva. Tieto položky ale nie sú zahrnuté ani v unifikácii kolíznych noriem, a preto ich úpravu podľa môjho názoru nie je možné očakávať bez hlbšej unifikácie celého systému civilného práva EÚ. Dá sa tak povedať, že CESL šiel v komplexnosti úpravy na hranice svojich možností.

Výsledok

Ako bolo demonštrované, CESL naozaj disponuje niektorými konkurenčnými výhodami oproti CISG. Zároveň je však nutné pamätať na fakt, že CESL samotný figuruje niekoľkými, prinajmenšom diskutabilnými riešeniami. Ako najzávažnejšia sa mi javí možnosť členských štátov akceptovať aplikáciu nariadenia v rôznom rozsahu. Toto nie len popiera pôvodný zámer Komisie - unifikovať, ale vytvorí priestor na zbytočné nejasnosti vo výklade podobné tým spojeným s výkladom výhrady podľa článku 95 CISG. (K výkladovým ťažkostiam viď napr výklad dostupný z: http://cisgw3.law.pace.edu/cisg/text/e-text-95.html).

Medzi ďalšie diskutabilné aspekty CESL patria aplikačné predpoklady, najmä jeho povaha ako opt in nástroja, či skutočnosť, že sa jedná o spojenú úpravu B2B a B2C vzťahov. Tieto však nevnímam nutne negatívne. Pokiaľ ide o povahu opt in, som presvedčený, že účel CESL ako kompromisnej úpravy - načrtnuté mnou vyššie, bude splnený i v prípade, že bude vyžadovaná jeho explicitná voľba. Navyše, takto bude vo vyššej miere rešpektovaná vôľa strán a k aplikácii CESL dôjde len v prípadoch stranami zamýšľaných. Navyše - keď sa zmluvné strany dokázali naučiť vylučovať CISG, dokázali by to i s voľbou CESL. Pokiaľ ide o spojenie spotrebiteľských a obchodných zmluv, mám za to, že úpravy sú v rámci CESL dôsledne oddelené a interpretácia nerobí akékoľvek ťažkosti.

Z najpodstatnejších negatív CISG, ako boli načrtnuté vyššie, je možné vyvodiť nasledovné: Strany od úpravy kúpnej zmluvy očakávajú jej predvídateľnosť, jasné aplikačné predpoklady, jednoznačný vecný rozsah a dispozitívnosť - aby si ten zvyšok mohli upraviť podľa seba. Nie je na mieste namýšľať si, že CESL zosadí z trónu anglické právo. Bude však predstavovať zaujímavú alternatívu kompromisnej úpravy CISG, čo by koniec koncov mal byť i jeho zámer.

Martin Manduľák

Michal Hájek: „Měl jsem se líp učit“, aneb soudní guerilla proti guerillové reklamě

Představte si, že jste Rom a pracujete na výkopu v centru Prahy. Jednoho dne vám a vašim spolupracovníkům (převážně také Romům) šéf nabídne pár piv a cigarety, pokud si na sebe v práci na dva dny oblečete žluté tričko s nápisem „Měl jsem se líp učit!“ a jakýmsi webovým odkazem. Prý nějaká reklama. Představte si, že nabídku přijmete a tričko si obléknete (ostatně stejně jako vaši kolegové – romští i neromští). A konečně si představte, že vám stát jménem republiky oznámí, že jste právě byli diskriminováni a zároveň byla snížena vaše lidská důstojnost.
 
Zhruba takto by se dal shrnout příběh, který začal v roce 2010 a skončil až nedávným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 46/2013 – 44, kterým byla potvrzena pokuta udělená živnostenským úřadem jisté reklamní agentuře. Pořád si to představujete? Představivost je totiž v tomto případě opravdu důležitá.

Jakkoli tento rozsudek prošuměl (snad vyjma vyvěšení tiskové zprávy na webu Nejvyššího správního soudu a nemnoha článků v novinách; viz např. zde a zde) bez větší pozornosti, nelze přehlédnout, že se jedná o jednu z nejdůležitějších judikaturních událostí na poli mediálního práva v uplynulém roce, která by jistě zasluhovala více než jeden post. Abychom ale nerozmělňovali případnou diskuzi, zaměřme se především na následující body jeho odůvodnění, které mohou vyvolávat určitou kontroverzi:

1) Diskriminace není legrace

Klíčovou pro výsledné rozhodnutí byla především interpretace § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, který zní:

„Reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu. Reklama nesmí napadat politické přesvědčení.“

Sdělení této normy je tedy především následující: reklama nesmí být v rozporu s dobrými mravy (tečka). Následný demonstrativní výčet pak už jen ilustrativně uvádí situace, které je možné považovat contra bonos mores. Nejvyšší správní soud přitom v tomto případě (na rozdíl od soudu městského) zvolil „tvrdou“ interpretaci, dle které „z citovaného ustanovení lze jednoznačně vyvodit, že jakákoliv diskriminace z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti automaticky představuje rozpor s dobrými mravy“. Rozpor s dobrými mravy tak už netřeba dále odůvodňovat a „intenzitu“ diskriminace není nutné zkoumat (tečka). Skutečně? Je opravdu nutné veřejný prostor takto politicky hyperkorektně sterilizovat?

Opačný přístup k otázce interpretace § 2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy přitom Nejvyšší správní soud zvolil v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, čj. 1 As 47/2010 – 65, č. 2173/2011 Sb. NSS, který se zabýval interpretací motivů strachu obsažených v reklamě. V právní větě k tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud shrnul, že „[k] naplnění skutkové podstaty podle § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, je třeba, aby reklama využívala motivy strachu, a to takovým způsobem, že bude současně rozporná s dobrými mravy. Ne každý eventuální motiv strachu v reklamě proto bude automaticky protiprávní.“ Odkaz na tento rozsudek však Nejvyšší správní soud označil bez dalšího vysvětlení za nepatřičný. Bát se tedy můžeme různě intenzivně, ale diskriminovat z určitých důvodů lze jen nemravně?

Ano, pokud bychom chtěli například a priori vyloučit uchazeče o zaměstnání z důvodu rasy či pohlaví, ačkoli jinak splňuje kvalifikační kritéria, pak je přísnost zcela jistě žádoucí. Nicméně tato situace je odlišná. Odhlédneme-li od skutečnosti, že i komerční projev je chráněný svobodou projevu (byť v omezené míře - viz typicky rozsudek ESLP ve věci Markt Intern Verlag GMBH a Klaus Beermann proti Německu; v posuzovaném případě se však možná dokonce jedná o projev quasi-komerční, neboť vyvolal i určitou veřejnou diskuzi – srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Mouvement Raëlien Suisse proti Švýcarsku), pak především není zcela jasné, co vlastně pojem diskriminace v kontextu mediálního práva znamená. Zde totiž nejde o soutěž uchazečů o zaměstnání nebo třeba rozdílné zacházení s žadateli o sociální dávky. Je přitom nejasné, zda v tomto typu případů může být řešena otázka diskriminace ve vztahu ke konkrétním osobám, nebo pouze vůči celému etniku (resp. skupinám osob) jako takového; reklamu je totiž vždy třeba posuzovat z pohledu jejího působení na širokou veřejnost, což je samo o sobě jen těžko uchopitelný proces, přičemž je obtížně představitelné, že by „široká veřejnost“ shledávala diskriminaci konkrétní osoby (zde tedy konkrétního kopáče v centru Prahy) bez znalosti konkrétního kontextu.

Nejvyšší správní soud přitom až mechanicky vychází z konceptu diskriminace dle antidiskriminačního zákona a judikatury ESLP, dle které je diskriminací „rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění“. Tato koncepce ale směřuje na ochranu před diskriminací jednotlivce, což však Nejvyššímu správnímu soudu nebránilo v tom, aby ji aplikoval na „diskriminaci romského etnika“ a prohlubování stereotypu o „nevzdělaném a ke vzdělání neochotném Romovi“.

To podstatné tak Nejvyšší správní soud uvádí (naneštěstí nikoli explicitně) až víceméně závěrem svých úvah: diskriminace v reklamě de facto znamená prohlubování nežádoucích stereotypů. Jenže tím se v reklamě dramaticky zmenšuje prostor pro jakoukoli nadsázku a vtip, neboť ty zpravidla stojí právě na určitých stereotypech, případně na jejich zesměšňování. Ostatně i argumentace reklamní společnosti se mimo jiné opírala právě o prvek nadsázky a humoru (dobrá, je třeba uznat, že vtip může být i nepovedený, ale přeci správní orgány a soudy nepostavíme do role porotce v soutěži stand-up komiků). Reklama jako žánr je totiž ze své podstaty založena na reprodukci stereotypů, typizaci, příběhovosti a mnohdy i humoru. Tzv. guerillová reklama, o kterou v posuzovaném případě nepochybně jde, je pak navíc typická i svou šokující, extravagantní nebo kontroverzní formou.

Právě v těchto případech by tak měla být rozhodná právě ona „intenzita“. Nebo lze opravdu vyobrazení jakéhokoli stereotypu (na základě rasy, pohlaví nebo národnosti) vždy považovat za nemravné? Pokud ano, valná většina reklam by v tomto testu propadla, anebo do budoucna musí nový JAR používat fifty-fifty muži i ženy, pivo už nebude doménou pivařů – mužů, kvalitní automobily nebudou pocházet z Německa nebo Japonska, dobrá vodka nebude smět být jen z Finska… a ano, samozřejmě, pak kopáči nebudou smět být za žádných okolností Romové (tečka).

2) My vás ochráníme, i kdybyste nechtěli

V druhém sledu se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda předmětnou reklamou byla snížena lidská důstojnost konkrétních dělníků a zejména, zda v daném případě hraje nějakou roli skutečnost, že si dělníci oblékli trička dobrovolně. V této souvislosti již soud uvedl, že pro rozpor s dobrými mravy nestačí jakékoli snižování lidské důstojnosti, tedy test „intenzity“ naštěstí zcela nezatratil, aby o pár odstavců dále dodal, že pro „posouzení snížení lidské důstojnosti jako hodnoty, kterou je třeba chránit, není nutné prokazovat postoj zúčastněných dělníků k nošení žlutých triček. I případná dobrovolnost kopáčů tedy v posuzované věci nebude hrát roli. Práva na zachování lidské důstojnosti, jako nezadatelného a nezcizitelného práva, se totiž nelze vzdát.“

Takové konstatování je pro každého trochu liberálněji smýšlejícího člověka poměrně silnou kávou. V rozporu s dobrými mravy tu totiž může být i to, co se osoby, jejíž důstojnost měla být snižována, vlastně ani nijak nedotýká, neboť se ponižována být necítí a koncept důstojnost chápe autonomně, případně i odlišně od běžného společenského vnímání.  Na podporu tohoto názoru Nejvyšší správní soud poukazuje mimo jiné na bizarní případ řešený německým Správním soudem v Neustadtu ve věci „Zwergenwerfen“ - házení trpaslíků (rozhodnutí ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 7 L 1271/92) – tato anabáze by ostatně zasloužila také samostatný post (obdobně jako rozhodnutí Komise pro lidská práva OSN ve věci Manuel Wackenheim proti Francii), ale pro teď ji nechme stranou.

Dotyční kopáči jsou tak v podstatě postaveni do pozice nesvéprávných osob, které nejsou schopny rozhodnout, co si vezmou na sebe. Tento závěr Nejvyššího správního soudu pak vyvolává řadu otázek: Není tím jejich důstojnost snížena ještě více než před tím? A opravdu se své důstojnosti nemůže nikdo (byť ad hoc) vzdát, resp. ji dobrovolně dočasně omezit? Je pak každý vtip, který člověk udělá na svůj účet, snížením jeho důstojnosti? Nebo se naopak jedná o projev vyzrálosti a schopnosti takovou legraci unést? A má se stát stavět do role arbitra, jaký je správný život a správné chápání pojmu důstojnost?

V této otázce stál Nejvyšší správní soud na rozcestí mezi dvěma stejně legitimními možnostmi, kdy volil mezi liberálním přístupem a státním paternalismem. Zvolil tu druhou, což mu nelze nijak vytýkat. Na druhou stranu jedním ze znaků vyspělosti a sebevědomí každé minority je i to, jakým způsobem jsou její příslušníci schopni nebrat se příliš vážně (možná také znáte nějakého toho gaye či lesbičku, kteří vás pobavili vtipem o homosexuálech, a možná už jste také slyšeli Žida vyprávět židovskou anekdotu). A možná, že i účast romských dělníků (a ostatně i dalších kopáčů) v posuzované reklamě byla projevem takové emancipace. Nejvyšší správní soud však svým rozhodnutím dal najevo, že takto tedy ne. A možná je to škoda (tečka).

Autor je asistentem soudce NSS

P. S. Není možné v relativně krátkém postu na blogu obsáhnout všechny otázky, které v souvislosti s tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu vyvstávají. Tento text je pak jen výběrem těch nejpalčivějších (i o těch však hovoří z důvodů stručnosti spíše v náznacích). O zbylých je pak jistě prostor debatovat v diskuzi.

Několik zajímavostí - princip univerzality na NSS, 100 nejvlivnějších, registr smluv a historická pokuta EK

Narazil jsem v nedávné době na několik zajímavostí částečně právní, částečně mimoprávního charakteru. Konkrétně se týkají zrušení specializovaných kolegií na NSS, žebříčku 100 nejvlivnějších myslitelů, legislativního návrhu zákona o Registru smluv a několika zajímavostí z oblasti soutěže, zejm. historicky nejvyšší pokuty za "kartelové" manipulace s mezibankovními sazbami.

Podrobnější poznámky následují:

1/ Nejvyšší správní soud se v závěru listopadu rozhodl pro vnitřní proměnu a zrušil specializovaná kolegia (tj. finančně správní kolegium a sociálně správní kolegium). Viz tisková zpráva zde. Své rozhodnutí NSS odůvodnil tím, že se rozhodl vydat cestou univerzality, když spolu se zrušením kolegií zrušil i specializaci jednotlivých senátů ve vymezených agendách. Podrobné zdůvodnění postupu NSS lze nalézt ve vydaném usnesení.

Z tohoto pohledu je zajímavý taký popis toho, jak by měl soudce NSS "vypadat": "Soudce Nejvyššího správního soudu proto musí být vybaven schopností průřezového myšlení, vědět „o všem něco a o něčem všechno“, být komplexní osobností, která rozumí různým technokratickým žargonům jednotlivých komunit, ale nepřejímá je, nýbrž je s pozorností zaměřenou na klíčové principy veřejného práva a celého právního řádu rozumně, srozumitelně a přesvědčivě dokáže „přeložit zpět“ tak, aby jim porozuměl běžně vzdělaný člověk." 

Osobně mám k postupu v podobě "univerzality" určité výhrady, poněvadž mám pocit, že v některých oblastech (např. hospodářská soutěž, specificky regulovaná odvětví a jiné obdobně sofistikované obory vyžadující i značné mimoprávní znalosti) je specializace (a nemám tím na mysli ad hoc rešerši, ale dlouhodobou specializaci opřenou o pravidelný zájem o příslušný obor, kontinuální samostudium a patřičné praktické zkušenosti) pro kvalitní rozhodování dle mého názoru nezbytná, byť bych nikdy nebyl proto, aby byl jen jeden specializovaný senát pro určitou oblast, protože to vede k absenci zpětně reflexe (vždy by tam měla být alespoň nějaká soutěž např. mezi třemi senáty). Úplná "univerzalita" (resp. absence patřičné specializace) pak dle mého názoru (i zkušeností) může vést v praxi k tomu, že se rozhodující senát bude více zaměřovat na procesní otázky, popř. se to přinejmenším promítne do délky řízení. Na druhou stranu např. ve vztahu k hosp. soutěži není zmíněná změna asi nijak zásadní, když ani nyní nebyly (alespoň dle mých vědomostí) specializované senáty na soutěž, ale dané případy kolovaly mezi jednotlivými senáty finančně správního kolegia. Nyní se tedy "jen" rozšíří počet senátů (o senáty z bývalého sociálně správního kolegia), kterým budou moci dané případy napadat. Navíc případná absence specializace může být kompenzována kvalitními a odborně zdatnými pomocnými útvary (jako např. analytický odbor atp.). Každopádně jsem zvědav na to, jak se nynější rozhodnutí NSS podepíše na vývoji judikatury v mnou zejména sledovaných oblastech. 

2/ Česká pozice odkazuje na žebříček 100 nejvlivnějších myslitelů, kteří ovlivňují dnešní diskusi o budoucnosti ekonomiky a společnosti, a to dle švýcarského Gottlieb Duttweiler Institute. Plný žebříček (včetně doprovodného článku v němčině) je zde. Je tak například zajímavé se dozvědět, že nejvlivnější je Al Gore, ale na pomyslné stupně vítězů se dále dostali filosofové Jurgen Habermas a Peter Singer.

3/ Včera předložila skupina poslanců návrh na přijetí zákona o Registru smluv. Viz sněmovní tisk č. 42/0. Neměl jsem příležitost ho detailněji prostudovat, ale určitě bude vyvolávat standardní problémy související např. s problematikou zveřejňování obchodního tajemství. Nicméně mne trochu zarazilo, že návrh zákona je předkládám variantně. S tím jsem se ještě nesetkal. Je to obvyklé? Jak se to pak řeší z hlediska hlasování? V podstatě jde o návrh dvou (či více) variantních zákonů? 

4/ Komise dále uložilo historicky nejvyšší pokutu 1,71 miliardy Euro (cca 47 mld. Kč) několika bankám za kartelové jednání v podobě manipulace s mezibankovními sazbami. Tisková zpráva Komise k tomu je zde. Text rozhodnutí ještě není k dispozici. Na rozhodnutí jsem zvědavý (byť obecně bývají čtivější rozhodnutí o zneužití dominance či vertikálních dohodách). Myslím si, že dané rozhodnutí může možná trochu rozvířit debaty o správnosti nyní nastavené aplikace leniency programu, když Barclays byla prominuta dle slov Komise pokuta ve výši 690 mil. Euro a UBS dokonce pokuta ve výši 2,5 mld. Kč Euro za to, že využily daný program a předmětný kartel "udaly". Ve finále tak dostaly pokuty jen jejich konkurenti. Současně Komise oznámila, že schválila spojení Microsoft/Nokia (viz TZ tady), čímž se připojila k již dřívějšímu schválení na americké straně (srov. např. zprávu Reuters). K těmto novinkám a některým dalším z hlediska soutěže viz také stručný post na Chillin' Competition.

Dušan Sulitka: Prípad Tulipán – Hyperlinky pred Najvyšším súdom ČR

Začiatkom tohto roku bol pred NS ČR (8 Tdo 137/2013) rozhodovaný prípad týkajúci sa otázky trestnosti zdieľania internetových odkazov prostredníctvom tzv. embedded linkov. Rozhodnutiu sa aj napriek jeho určitej kontroverznosti podarilo vyhnúť takmer akejkoľvek pozornosti. V očakávaní na verdikt Súdneho dvora vo veci Svensson (C-466/12) by som sa k nemu preto týmto príspevkom rád vrátil.

Vo veci samej išlo o prípad 16-ročného libereckého študenta (pseudonymizovaný ako „Tulipán“), ktorý na svojich internetových stránkach na prelome rokov 2009 a 2010 sprístupňoval odkazy približne na 2 500 filmových súborov. Využíval k tomu embedded linky umožňujúce zobrazovať externé dáta v prostredí vlastnej internetovej stránky. Prehrávané videá tak navonok pôsobili ako uploadované priamo na otvorenej stránke, v skutočnosti sa však jednalo o súbory prenášané z cudzieho serveru. Podstata sporu vedeného pred NS ČR spočívala v otázke správnej interpretácie § 18 odst. 2 autorského zákona, tj. či uvedené jednanie je možné považovať za „sdělování díla veřejnosti“.

Z rozhodnutia je možno odcitovať nasledujúcu kľúčovú pasáž:

„V projednávané věci protiprávní činnost mladistvého spočívala v tom, že neoprávněně umožnil užití konkrétních filmů, prostřednictvím webové stránky, kterou provozoval, a to využitím tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru, kde v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy, tzv. embedded linky, čímž zajistil těm, kteří měli zájem vidět filmy, přístup k těmto neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech, na nichž, pokud by tito zájemci film vidět chtěli, by museli uhradit poplatky autorům děl nebo nositelům těchto autorských práv, zatímco způsobem, jakým tuto možnost mladistvý zprostředkoval, tak neučinili. Tuto činnost mladistvý praktikoval bez souhlasu nositelů těchto autorských práv a v rozporu s jejich zájmy.“

Výsledkom konania bolo potvrdenie odvolacieho rozsudku krajského súdu a udelenie podmienečného trestu odňatia slobody v trvaní 5 mesiacov a prepadnutia notebooku.

Na citovanom uznesení nie je zarážajúci ani tak samotný výrok rozhodnutia ako skutočnosť, že v celom jeho odôvodnení absentuje akákoľvek, čo i len drobná, zmienka o existencii smernice 2001/29 či jej článku 3 odst. 1, ktorý je únijným predobrazom § 18 odst. 2 autorského zákona. Tato skutočnosť by sa dala ľahko prepáčiť, pokiaľ by výklad autorského zákona nevyvolával žiadne pochybnosti. Tak tomu však nie je. Dôkazom toho je ostatne aj prebiehajúce prejudiciálne konanie Súdneho dvora vo veci Svensson, v ktorom sa švédsky súd mimo iné pýta, či je možné zdieľanie embedded linkov považovať za „sdělování díla veřejnosti“, resp. či štáty môžu pod tento pojem zahrnúť rozsiahlejšiu škálu úkonov, než stanovuje čl. 3 odst. 1 smernice.

Nie je pritom vôbec jednoznačné, či aj Súdny dvor v Luxemburgu bude považovať zdieľanie hyperlinkov za niečo, čo je nevyhnutné právne potierať. V tejto súvislosti je možné poukázať najmä na dokument „Opinion on The Reference to the CJEU in Case C-466/12 Svensson“ vydaný „European Copyright Society“, ktorý obsahuje presvedčivú argumentáciu v prospech zákonnosti zdieľania hypertextových odkazov. ECS argumentuje mimo iné nasledujúcou pasážou z rozhodnutia kanadského Najvyššieho súdu (Crookes v Newton, [2011] SCC 47, [2011] SCR 269):

“Communicating something is very different from merely communicating that something exists or where it exists. The former involves dissemination of the content, and suggests control over both the content and whether the content will reach an audience at all, while the latter does not. [...] Hyperlinks ... share the same relationship with the content to which they refer as do references. Both communicate that something exists, but do not, by themselves, communicate its content. And they both require some act on the part of a third party before he or she gains access to the content. The fact that access to that content is far easier with hyperlinks than with footnotes does not change the reality that a hyperlink, by itself, is content-neutral — it expresses no opinion, nor does it have any control over, the content to which it refers.“

Je pozoruhodné, že v situácii, kedy má švédsky súd pochybnosti a akademici z európskych univerzít sa klonia v prospech reštriktívneho výkladu „sdělování díla veřejnosti“, NS ČR nielenže ignoruje prebiehajúce konanie o predbežnej otázke pred Súdnym dvorom, ale vydáva sa opačnou cestou, rozhodujúc o trestnom postihu jednotlivca. Snaha o pseudonymizáciu a ochranu mladistvého pred okolitým svetom vyznieva pomerne cynicky, pokiaľ súd odmieta uznať, z nevedomosti či arogancie, že práva jednotlivca nie sú tvorené iba vnútroštátnym, ale aj únijným právom. Jednoduchým riešením pritom bolo prerušiť prebiehajúce konanie a počkať na vynesenie rozsudku vo veci Svensson.

Dušan Sulitka

Jan Grinc: Kapitola zákonná opatření zatím uzavřena?

Ve středu 20. listopadu 2013 se na pražské právnické fakultě konal seminář na téma Zákonná opatření Senátu v daňové oblasti pořádaný Katedrou finančního práva. Po úvodním slovu prof. Markové následovala prezentace dr. Boháče, jejímž tématem nebyly jen věcné změny daňových předpisů, ale především ústavněprávní a legislativní problémy spojené s institutem zákonných opatření. Ty byly shrnuty v podobě otázek předložených publiku ke strukturované diskuzi. Dr. Boháč obě prezentace zveřejnil, takže si je zájemci mohou projít, což vřele doporučuji, protože přehledně ukazují na jednotlivé problémy a uvádějí varianty řešení. V tomto příspěvku bych se zastavil u dvou otázek, o nichž se také hovořilo.

Tou první jsou důsledky neschválení zákonných opatření Poslaneckou sněmovnou. Tento problém již prakticky odpadl, neboť dne 27. listopadu Poslanecká sněmovna všechna zákonná opatření ratihabovala. Je tedy vyloučena i nejhorší varianta, kdy by se schůze Poslanecké sněmovny protáhla až do ledna a poté, co by hlavní části zákonných opatření nabyly účinnosti, by Sněmovna rozhodla, že pozbývají další platnosti. Vzhledem k tomu, že zákonná opatření přímo novelizovala, resp. zrušovala a nahrazovala jednotlivé daňové zákony, vedlo by jejich neschválení Sněmovnou v jednom z možných výkladů k tomu, že by v novelizovaných zákonech vznikly mezery či díry, neboť nová ustanovení by již neplatila a původní ustanovení by „neobživla“.

Souhlasím ale s výkladem Marka Antoše z jeho připravovaného článku pro časopis Správní právo, že i kdyby Poslanecká sněmovna neschválila již účinná zákonná opatření, měla by se tím obnovit účinnost předchozího znění zákona (byť má neschválení zákonných opatření Poslaneckou sněmovnou z pochopitelných důvodů účinky až ex nunc). Jinak by totiž Poslanecká sněmovna byla postavena před volbu, zda má přistoupit na změny provedené Senátem, se kterými nemusí souhlasit, nebo má proměnit novelizované zákony v nepoužitelnou změť slov, jak názorně dokládá i příklad v prezentaci dr. Boháče. Takové rozhodování asi nemá být smyslem institutu ratihabice zákonných opatření. Je pravdou, že Poslanecká sněmovna by mohla z důvodu právní jistoty zákonná opatření i přes obsahový nesouhlas schválit a ihned zahájit projednávání novely, která provedené změny zase odstraní (a následně případně přehlasovat Senát, pokud by trval na svém). Pak by ale v čl. 33 Ústavy požadavek ratihabice vůbec nemusel být, protože uvedeným způsobem může Poslanecká sněmovna postupovat vždy.

Stojí za povšimnutí, že všechny tyto problémy vyplývají ze skutečnosti, že zákonná opatření byla pojata jako přímé novely zákonů. Pokud by byla přijímána jako novely nepřímé, tak by se po jejich neschválení znovu použily dosavadní, formálně nezrušené předpisy. Koncepce samostatně stojících předpisů zavádějících neodkladná opatření (popř. i na omezenou dobu) by možná lépe odpovídala výjimečnému charakteru tohoto předpisu. Je ale zřejmé, že pro přizpůsobení daňových předpisů novému soukromému právu by byla metoda nepřímé novelizace nesmyslná. Nicméně pokud by se neprosadil výklad citovaný v předcházejícím odstavci, může to být do budoucna způsob, jak se při přijímání skutečně dílčích neodkladných opatření vyhnout sporům o „ožívání“ či „neožívání“ původní úpravy.

Druhá otázka je stále relevantní: Jsou předmětem zákonných opatření skutečně (jen) věci, které nesnesly odkladu? Odpověď na ni může v konečném důsledku vést k (částečnému) zrušení jimi novelizovaných předpisů s tím, že se nejednalo o neodkladné věci, a proto nebylo v kompetenci Senátu takové změny přijmout. Konkrétně dvě zákonná opatření v daňové oblasti (č. 340/2013 Sb. a č. 344/2013 Sb.) neobsahují jen úpravy vyvolané rekodifikací, ale i další nesouvisející změny (např. jednotné inkasní místo), které k nim byly připojeny již v předlegislativní fázi, kdy otázka rozpuštění Poslanecké sněmovny nebyla relevantní. Nebudu rozebírat, zda o neodkladné věci jde či nejde. Pokud by však Ústavní soud dospěl k závěru, že zákonná opatření nebo jejich jednotlivá ustanovení nenaplnila podmínku neodkladnosti podle čl. 33 Ústavy, a proto musí být zrušena, bylo by dle mého názoru na místě, aby odložil vykonatelnost zrušujícího nálezu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Negativní důsledky okamžité derogace by nepochybně byly mnohem závažnější než dočasné zachování platnosti předpisů, které nejsou obsahově v rozporu s ústavním pořádkem, byly přijaty na základě svobodně projevené vůle potřebné parlamentní většiny a vykazují pouze jinou vadu.

Odložení vykonatelnosti by vedlo k možná také zajímavé otázce dopadů zrušujícího nálezu Ústavního soudu na konkrétní rozhodnutí správců daně přijatá na základě zrušených ustanovení daňových zákonů: (i) na rozhodnutí, proti němuž směřovala ústavní stížnost, se kterou byl spojen návrh na zrušení těchto ustanovení, (ii) na jiná rozhodnutí přijatá na základě zrušených ustanovení a napadená ústavní stížností, (iii) na rozhodnutí přijatá v období mezi vyhlášením a vykonatelností zrušujícího nálezu aj. Tuto otázku velmi obecně řeší § 71 zákona o Ústavním soudu, podrobněji lze odkázat například na přehledný komentář doc. Kühna ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 14. prosince 2010, Pl. ÚS-st. 31/10 (Intertemporální účinky derogačního nálezu k prohlídkám jiných prostor a pozemků podle trestního řádu) z časopisu Jurisprudence č. 4/2011, ASPI ID: LIT38458CZ. Podle mého názoru je toto typická situace, kdy by se měl zákon aplikovat i po vyhlášení derogačního nálezu, dokud na něj plynule nenaváže nová zákonná úprava, neboť ožívání původních ustanovení po zrušení části zákona Ústavní soud vylučuje. Je ale otázkou, zda by jednotlivé daňové subjekty nebyly schopny právě z intertemporálních dopadů nálezu vytěžit nějaké výhody.

Na semináři také zaznělo (ovšem ve vztahu k otázce ožívání či neožívání původních ustanovení po neschválení zákonných opatření Sněmovnou), že může být relevantní použití zásady, podle které je třeba v pochybnostech upřednostnit ten výklad, jenž je ve prospěch daňových subjektů. To by patrně vedlo k závěru o neobživnutí původních ustanovení, což by v některých případech mohlo znamenat absenci daňové povinnosti.

Uvedená zásada je v daňovém právu jistě na místě, má ale ovládat výklad nejasných a rozporných ustanovení daňových předpisů. Nemůže být určující pro posouzení důsledků neschválení zákonných opatření Poslaneckou sněmovnou. Zde mají rozhodovat otázky formy (přímá či nepřímá novela), časové působnosti (neschválení před či po nabytí účinnosti) a účelu zákonných opatření (význam ratihabice), nikoli jejich konkrétní obsah. Stejně tak nelze přistoupit na logiku, že pro daňové subjekty by bylo případně výhodnější zrušení změn provedených zákonnými opatřeními hned ke dni vyhlášení nálezu Ústavního soudu, aby jim odpadla daňová povinnost. Jednak by toto rozhodnutí nemělo na všechny subjekty stejný (tj. pozitivní) dopad a jednak by takový zásah do právní jistoty byl zcela nepřiměřený důvodům protiústavnosti zrušených ustanovení (viz výše).
Osobně předpokládám, že pokud bude Ústavní soud o zákonných opatřeních rozhodovat, přikloní se k závěru, že posouzení jejich neodkladnosti je především věcí vlády, Senátu a Poslanecké sněmovny. Tento přístup dává dobrý smysl zejména ve spojení s výkladem, že neratihabicí zákonných opatření ožívá původní úprava, kterou měnily. Pak totiž Poslanecká sněmovna při ratihabici skutečně politicky rozhoduje mezi dvěma právně funkčními možnostmi.

Jan Grinc

Vojtěch Bartoš: Melčák, Pringle a neústavní ústavní změny

Před týdnem to byl přesně rok ode dne, kdy ESD vynesl dlouho očekávaný rozsudek ve věci Pringle (C-370/12). Nedávno také uplynuly čtyři roky ode dne, kdy Ústavní soud ČR vyhlásil svůj nález ve věci „Melčák“. Co mají tyto dvě kauzy společného? Možná více než by se mohlo na první pohled zdát.

O kauze Melčák toho bylo mezi odbornou veřejností (i na tomto blogu) řečeno a napsáno víc než dost. Ústavní soud si v kontextu ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny vyjudikoval možnost přezkumu ústavnosti ústavních zákonů. Tyto přezkoumává zejména s ohledem na materiální jádro Ústavy (článek 9 odst. 2), tedy zda nejsou v rozporu s „nezměnitelnými náležitostmi demokratického právního státu“. Tato myšlenka pak není specialitou našeho Ústavního soudu, ale vychází z německých a rakouských právně-filosofických východisek. V těchto zemích se jedná o vcelku běžnou součást právní teorie, která je potvrzena rozhodovací praxí obou ústavních soudů.

Evropský soudní dvůr je nejvyšší soudní instancí EU. Vzhledem k formulaci článku 19 SEU a k pravomocem soudu (čl. 258 an. SFEU) je pak mnohými považován rovněž za soud ústavní do té míry, že přezkoumává soulad legislativních aktů EU s „ustavujícími“ Smlouvami a poskytuje soudní ochranu lidským právům v rozsahu garantovaném Smlouvami resp. Listinou základních práv EU. Článek 267 SFEU také mimo jiné stanoví, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv.

V případu Pringle šlo o předběžnou otázku od irského soudu, který chtěl mimo jiné vědět, zda smlouva o Evropském stabilizačním mechanismu (ESM) je v souladu s evropským právem. ESM vznikl na základě Rozhodnutí Rady 2011/199, které do čl. 136 SFEU přidalo třetí odstavec, čímž bylo založení ESM umožněno. Toto rozhodnutí je změnou primárního práva a jeho právním základem je článek 48 odst. 6 SEU, který umožňuje zjednodušenou proceduru takovéto změny. Podle této zjednodušené procedury odpadá nutnost svolávat mezivládní konferenci a následně ratifikovat změnu všemi členskými státy. Toto zjednodušení má však dva důležité limity: (i) může být použito „pouze“ pro změny části třetí SFEU věnující se vnitřním politikám a činnostem Unie a (ii) takováto změna nesmí rozšířit pravomoci Unie.

Intervenující státy, Komise a Rada tvrdily, že ESD není vůbec příslušný v této věci rozhodnout, jelikož se jedná o změnu Smluv (para. 30). ESD připomněl, že podle čl. 267 písm. b) má pravomoc přezkoumávat platnost aktů přijatých orgány a institucemi EU. Jelikož se tedy jedná o Rozhodnutí Rady, je z principu přezkoumatelné podle čl. 267 písm. b) (para. 31). Posléze sice uznal, že přezkum platnosti Smluv nespadá do působnosti Soudu (para. 33), ale vzhledem k tomu, že aplikace čl. 48 odst. 6 je podmíněna, dodržení těchto podmínek musí být přezkoumatelné (para. 35). ESD navíc dodal, že přezkoumatelné není pouze dodržení procedurálních podmínek, ale rovněž to, zda jsou dodrženy dva substantivní limity: (i) nedošlo ke změně části jiné než třetí SFEU a (ii) nedošlo k rozšíření pravomocí Unie (para. 36). Ve výsledku se tak jedná o plný soudní přezkum takto přijaté změny Smluv.

Přistoupíme-li tedy na premisu, že Smlouvy jsou Ústavou EU a ESD je ústavním soudem, znamená to, že se Soud dostal do fáze, kdy se staví do role ochránce ústavního jádra proti „neústavním ústavním změnám“. Zařazuje se tak v tomto aspektu po bok některých národních ústavních soudů, například toho brněnského. Ten našel mnoho kritiků i zastánců, najde je i ESD?

Vojtěch Bartoš

Nicole Grmelová: Případ padajícího stropu

Kapitola "Případ padajícího stropu" je ukázkou z nové publikace s názvem "Potěmkinova Brusnice aneb v Bruselu je všechno jinak" autorky Nicole Grmelové, která v Bruselu pracovala jako právník-lingvista pro Evropský parlament. Čtivou formou pojednává o životě v belgické metropoli, přičemž svá tvrzení opírá jak o osobní zkušenosti, tak o fotografickou a listinnou dokumentaci.

Případ padajícího stropu

Teď bych se chtěla vrátit k otázce realitního trhu v Belgii. Belgické zákony jednoznačně favorizují majitele nemovitostí a zakládají horší postavení pro nájemce. Alespoň ve srovnání s českou legislativou ve stejné oblasti. Na pronájem bytu hned od září 2004 jsem neměla jako vyučující na veřejné vysoké škole s platem kolem 15000 Kč hrubého peníze. Kromě prvního nájmu bylo tehdy potřeba zaplatit kauci (v podobě bankovní záruky) ve výši tří nájemných – mezitím se zákony změnily a vyžaduje se „už jen“ kauce ve výši dvou měsíčních nájmů. Pokud tedy měsíční nájem činí, řekněme, 800 EUR, tak potřebujete mít první měsíc k dispozici v současné době trojnásobek. Navíc se byty většinou pronajímají nezařízené, takže je vhodné mít také rezervu na pořízení nějakého nábytku a elektroniky. Nájemní smlouvy také často obsahují ustanovení o tom, že musíte ve lhůtě několika týdnů po uzavření smlouvy majiteli prokázat, že jste nechali byt pojistit. Pojišťování bytů dělá většinou i každá banka, takže pokud pracujete v Evropském parlamentu, lze to obstarat během pracovní doby, protože v Parlamentu jsou hned tři banky na výběr. Nepočítejte však s tím, že pojištění zařídíte na počkání jako u nás. Na všechny úkony je třeba si sjednat „rendez-vous“, a na to si někdy počkáte i více než jeden týden. To se týká všech bank, kde vládne na rozdíl od našich bankovních domů značná podzaměstnanost. Čekací době na obsluhu v bance pak odpovídají nižší bankovní poplatky než u nás i ve větších bankách.

Inzeráty na byty lze nalézt na internetu (např. www.vlan.be, www.immoweb.be – pro zájemce o fotky a ceny bruselských nemovitostí), ale často také na vchodových dveřích do domu. Půjčila jsem si od kolegy kolo a projížděla po chodníku kolem domů v pěší vzdálenosti od práce, až jsem narazila na jeden byt, který se mi líbil. Pěšky dvacet minut do práce dolů z kopce, pokud by moc pršelo, přímý autobus do práce, za který nemusím platit, protože číslem 21 mohou jezdit úředníci EU na služební průkaz zdarma, samá pozitiva. Byt působil na belgické poměry velmi nadstandardně, neměl žádné mokré zdi ani plísně – ty jsou v Bruselu časté, protože tam pořád prší, takže je těžké udržet přiměřenou vlhkost, navíc je v Bruselu zasypaná řeka (rozuměj stoka), na které stojí (nebo plave?) řada nemovitostí. Zcela nadstandardně na mne působila dvojitá okna, ta nejsou v Bruselu moc obvyklá, dávají se do novostaveb, ale ve staré zástavbě to většinou slušně profukuje přes jednoduchá okna. Ve smlouvě mne trochu zarazilo, že nesmím mít pračku, údajně proto, aby se nepoškodily sto let staré parkety. Pokud v Bruselu bydlíte ve staré zástavbě, kde domy označují jako maison de maître, tak je pračka často zakázaná. Až později jsem přišla na to, že důvodem zákazu pračky není ochrana starých vrzajících parket, ale nevyhovující, životu nebezpečná statika. A tím se dostáváme k názvu této kapitoly.

V jedno sobotní letní odpoledne roku 2005 zapršelo trochu více než obvykle. Právě jsem umývala nádobí po obědě, když se ozvalo něco jako detonace. Nedokázala jsem identifikovat směr zvuku. Asi patnáct minut po této nejasné detonaci bušila na dveře police. C´est la police. Ouvrez la porte! (doslova: Tady policie, otevřete dveře!). Otevřela jsem dveře, dovnitř vběhl policajt, který mne ve francouzštině informoval, že u sousedů ve vedlejším bytě spadl strop, asi deset metrů čtverečních, a že se evakuuje celý barák, tedy i můj byt. Z bezpečnostních důvodů, tj. kdyby náhodou stropy padaly i v dalších bytech. Policista mi řekl, že mám dvacet minut na to, abych si sbalila „un sac“ (tedy jednu tašku). Pak mu mám odevzdat klíče, a nedokáže mi říct, zda mne tam ještě někdy pustí. Začala jsem přemýšlet, kdepak jsem asi schovala svůj pas, po deseti minutách jsem ho našla, sbalila nějaké oblečení, notebook a když už jsem měla plnou tašku, vyzkoušela jsem vyjednávání druhé tašky. Řekla jsem policajtovi, že moje francouzština je velmi špatná, a nerozumím tomu, co je to „un sac“ a už jsem ze skříně tahala druhý kufřík. Přece tam nezanechám tolik věcí, když už tam zůstane můj krásný nábytek a elektronika koupené bez DPH a klavír koupený s DPH, neboť hudební nástroje bez DPH nemůže koupit ani úředník EU.

Policajt se strašně rozčílil, když viděl, že beru druhou tašku. Zařval, že tam nechce umřít, a už snášel můj „sac“ dolů po schodech – staré baráky výtahy obvykle nemají. Dostala jsem policejní protokol o tom, že jsem předala všechny klíče od bytu, a že až do výslovného povolení policie do něj nemohu vstoupit. Za týden jsem se měla informovat na komisariátu policie, jaký bude další vývoj. Vstupní dveře do bytu byly zapečetěny policejní páskou STOP POLICE, v celém domě. Vypadlo to minimálně jako několikanásobná vražda. (viz úřední dokument č. 1 o pádu stropu). Za dvacet minut se podařilo evakuovat všechny nájemníky (majitelka domů znalá statických nepoměrů domu raději bydlela v bezpečné vzdálenosti za Bruselem). Následně byly zapečetěny policejní páskou i vstupní dveře do domu.

Pořád pršelo. Stála jsem před domem s un sac a přemýšlela, co dál. Naštěstí jsou dveře Evropského parlamentu pro úředníky otevřené i o víkendu, takže prvotní myšlenka směřovala ke kempování v kanceláři, než najdu nějaké nové bydlení. Kolegové se o víkendu sháněli blbě. O víkendu totiž většina lidí z Bruselu prchá, buď se jezdí na víkend do Čech, nebo na výlety k moři, či rychlovlaky do Londýna nebo Paříže. Vzpomněla jsem si, že jedna kolegyně z Rady EU, Dita, pořádá ten samý večer u sebe doma nějakou party. Dobré místo, kde by se šlo poptat na nějaké náhradní možnosti bydlení.

Na party se ukázalo, že jeden kolega se chystá na měsíc na dovolenou na Aljašku a potřeboval by, aby mu někdo zaléval kytky a vybíral poštu. Přihlásila jsem se jako dobrovolník s tím, že bych tam tedy eventuelně i bydlela, dokud nenajdu nový byt. Souhlasil. Hurá, nemusela jsem tedy kempovat v práci na karimatce a ve spacáku (ten jsem si vzala preventivně nad rámec „un sac“ i přes velkou nevoli zasahujícího policisty).

Podmínky, které jsem kladla na kvalitu nově hledaného bytu k pronájmu, byly četné a na bruselské poměry náročné. Mezitím jsem se však naučila také lépe porozumět některým slovům v inzerátech, kde byt označovaný jako „charmant“ se mírně rozpadá a „très charmant“ se rozpadá úplně. Vzpomněla jsem si, že byt, ze kterého mne evakuovali byl „très charmant“. To jsem jako právník-lingvista měla vědět. Přesto nás takové základní věci na vstupním školení v Evropském parlamentu neučili. Rozhodla jsem se tedy opustit romantiku bydlení v šarmantních bytech a vsadit na bezpečnost. Podmínky byly následující.

Zaprvé: Majitelé byty ručí vlastní hlavou za to, že to tam na mne nespadne, tj. bydlí ve stejné nemovitosti a nikoliv v bezpečné vzdálenosti od ní.

Zadruhé: Byt má povolenou pračku – to je v Bruselu velmi omezující kritérium. Ze statických důvodů (tj. aby barák nespadl, bývají pračky kvůli vibracím v nájemních smlouvách zakázané). Běžné jsou veřejné prádelny jako v Anglii, do jedné ruky modrá taška z IKEY se špinavým prádlem, do druhé prací prášek, a jde se. Omezený prodej praček se promítá i do jejich maloobchodních cen – výběr malý, ceny velké.

Zatřetí: Byt má výtah – stará zástavba nemívá výtahy vůbec, anebo jsou tak strašidelné, že se člověk do nich bojí vejít. Evropské bezpečnostní normy výtahů splňují snad jen výtahy v Evropském parlamentu, Radě EU a v Komisi (Kupodivu i samotní Bruselané (a nejen naši studenti ve škole) mají v orgánech a institucích EU hrozný guláš, takže pokud někdo pracuje pro EU, obvykle se bytní chlubí sousedům, že jejich nájemník pracuje pro „vnitřní trh“, a tak nemusí řešit, pro kterou konkrétní instituci). V obvyklé zástavbě výtahy buď nejsou vůbec anebo nesplňují žádné předvídatelné bezpečnostní normy. Jednou jsem si při cvičení vytrhla sval na noze a musela ve starém bytě vyskákat dvě patra s vysokými stropy po schodech, kde nebylo možné opírat se o zábradlí, protože by člověk spadl i s ním. Byla to docela makačka. Vyskákat na jedné noze do druhého patra s nákupem byla makačka dvounásobná.

Výtah však pořád není výhrou v případě stěhování. Téměř všichni nájemníci se zavazují v nájemní smlouvě k tomu, že nebudou výtah používá při stěhování, protože by se mohl porouchat – opravu „zneužitého“ pokaženého výtahu pak platí nájemník – to se podařilo jedné známé z Rady EU, která chtěla ušetřit za pronájem vysokozdvižné plošiny (tzv. lift, kterým se běžně v Bruselu stěhuje přes okna a balkony v holandském stylu). K tomu je nutno zaplatit na radnici zábor ulice – 50 EUR, policie přistaví přenosné značky zákazu parkování. Pokud v den stěhování stojí někdo na zákazu, existuje specielní telefonní číslo, kam lze volat. V mém případě přijel policista motorkou po chodníku, podle SPZky identifikoval majitele nesprávně parkujícího vozidla, zjistil kde bydlí, přivezl ho v pyžamu, ten přeparkoval auto, a bylo to. Na Belgii výjimečně dobře fungující služba.

Někdy však ani lift nestačí, z bezpečnostních důvodů je nutné stěhovat těžký břemena jeřábem. Klavír tedy přišel i odešel přes balkónové dveře jeřábem. Zajímavá podívaná, škoda, že jsem si z ní nepořídila žádnou fotodokumentaci.

Začtvrté: Byt má evakuační východ – po padajícím stropu u sousedů jsem si uvědomila, že moc nechybělo ani k pádu dřevěného schodiště. Nebylo by tedy marné, aby pro případ krize existovala nějaká alternativa, přece jen skákat z vyššího patra na silnici není moc dobrý nápad.

Na hledání nového bytu bylo naštěstí dost času, kolega měsíc na Aljašce, v práci nebylo v srpnu do čeho píchnout, takže jsem chodila po bytech. Po prvních asi deseti jsem seznala, že byt splňující všechny mé čtyři podmínky v Bruselu asi neexistuje, zvažovala jsem, jestli to není znamení, že mi Brusel nepřinese nic dobrého, a že to tam mám zabalit a vrátit se do Prahy, ale vytrvala jsem a nevzdávala to. Už padesátý byt v pořadí splňoval všechny mé čtyři podmínky. Zázrak. Byt v sedmém patře z osmi. Slušná čtvrt a barák a kupudivu i já jsem splňovala „maximalistické“ nároky bytného. (Ten čekal více než rok na bílého nájemníka, prý se s ostatními majiteli v domě dohodli, že černochy a muslimy brát nebudou a raději budou mít byt prázdný). Výtah – podivně oranžový, ale pojízdný a nikoliv strašidelný. Připravená instalace na pračku - luxus. Dokonce evakuační východ přes spíž na balkoně s dopadem přímo do popelnice – popelnici jako bonbonek navíc, to má v Bruselu málo kdo, k tomu se ještě dostanu. Výhled ze sedmého patra nadprůměrně dobrý na obě strany.

Ideální byt měl pouze jednu vadu na kráse. Bytný tvrdil, že už je rezervovaný pro nějakého jiného bílého nájemce. Diplomaticky jsem se zeptala, zda jeho perspektivní nájemce je také bonitním úředníkem EU se smlouvou na doživotí, který bude spolehlivě platit nájem. Bytný chvílí přemýšlel, a pak řekl, že dobře, že rezervace se ruší, další den můžu přijít podepsat smlouvu. A tak se stalo.

Po celé tři roky v novém nájmu tam na mne nic nespadlo a dokonce jsem zařídila výměnu oken – v zimě tam při plně topících tělesech bylo maximálně šestnáct stupňů, což u jednoduchých oken je docela slušný výkon. Bytní nechápali, co se mi na tom nelíbí, šestnáct stupňů v zimě je normál, oni tak fungují celý život, jsou zdraví a je jim už přes sedmdesát (na ten věk byli opravdu v záviděníhodné fyzické i psychické formě). K výměně oken za dvojitá se moc neměli. Musela jsem se tedy snížit k marketingové akci se sousedy, vždy když jsem nějaké ve výtahu potkala. Řekla jsem jim, že v Praze máme dvojitá okna, a že se tím ušetří hodně peněz za topení, a pokud by si to dělalo více lidí v domě najednou, provádějící firma by určitě dala množstevní slevu. Potom co jsem v baráku přesvědčila tři partaje, jsem šla znovu za bytným, jestli se nechce k akci přidat. Přidal se i se svým bytem. Po výměně oken se bez problémů dařilo byt v zimě vytopit na luxusních dvacet jedna stupňů.

Nicole Grmelová