Nicole Grmelová: Případ padajícího stropu

Kapitola "Případ padajícího stropu" je ukázkou z nové publikace s názvem "Potěmkinova Brusnice aneb v Bruselu je všechno jinak" autorky Nicole Grmelové, která v Bruselu pracovala jako právník-lingvista pro Evropský parlament. Čtivou formou pojednává o životě v belgické metropoli, přičemž svá tvrzení opírá jak o osobní zkušenosti, tak o fotografickou a listinnou dokumentaci.

Případ padajícího stropu

Teď bych se chtěla vrátit k otázce realitního trhu v Belgii. Belgické zákony jednoznačně favorizují majitele nemovitostí a zakládají horší postavení pro nájemce. Alespoň ve srovnání s českou legislativou ve stejné oblasti. Na pronájem bytu hned od září 2004 jsem neměla jako vyučující na veřejné vysoké škole s platem kolem 15000 Kč hrubého peníze. Kromě prvního nájmu bylo tehdy potřeba zaplatit kauci (v podobě bankovní záruky) ve výši tří nájemných – mezitím se zákony změnily a vyžaduje se „už jen“ kauce ve výši dvou měsíčních nájmů. Pokud tedy měsíční nájem činí, řekněme, 800 EUR, tak potřebujete mít první měsíc k dispozici v současné době trojnásobek. Navíc se byty většinou pronajímají nezařízené, takže je vhodné mít také rezervu na pořízení nějakého nábytku a elektroniky. Nájemní smlouvy také často obsahují ustanovení o tom, že musíte ve lhůtě několika týdnů po uzavření smlouvy majiteli prokázat, že jste nechali byt pojistit. Pojišťování bytů dělá většinou i každá banka, takže pokud pracujete v Evropském parlamentu, lze to obstarat během pracovní doby, protože v Parlamentu jsou hned tři banky na výběr. Nepočítejte však s tím, že pojištění zařídíte na počkání jako u nás. Na všechny úkony je třeba si sjednat „rendez-vous“, a na to si někdy počkáte i více než jeden týden. To se týká všech bank, kde vládne na rozdíl od našich bankovních domů značná podzaměstnanost. Čekací době na obsluhu v bance pak odpovídají nižší bankovní poplatky než u nás i ve větších bankách.

Inzeráty na byty lze nalézt na internetu (např. www.vlan.be, www.immoweb.be – pro zájemce o fotky a ceny bruselských nemovitostí), ale často také na vchodových dveřích do domu. Půjčila jsem si od kolegy kolo a projížděla po chodníku kolem domů v pěší vzdálenosti od práce, až jsem narazila na jeden byt, který se mi líbil. Pěšky dvacet minut do práce dolů z kopce, pokud by moc pršelo, přímý autobus do práce, za který nemusím platit, protože číslem 21 mohou jezdit úředníci EU na služební průkaz zdarma, samá pozitiva. Byt působil na belgické poměry velmi nadstandardně, neměl žádné mokré zdi ani plísně – ty jsou v Bruselu časté, protože tam pořád prší, takže je těžké udržet přiměřenou vlhkost, navíc je v Bruselu zasypaná řeka (rozuměj stoka), na které stojí (nebo plave?) řada nemovitostí. Zcela nadstandardně na mne působila dvojitá okna, ta nejsou v Bruselu moc obvyklá, dávají se do novostaveb, ale ve staré zástavbě to většinou slušně profukuje přes jednoduchá okna. Ve smlouvě mne trochu zarazilo, že nesmím mít pračku, údajně proto, aby se nepoškodily sto let staré parkety. Pokud v Bruselu bydlíte ve staré zástavbě, kde domy označují jako maison de maître, tak je pračka často zakázaná. Až později jsem přišla na to, že důvodem zákazu pračky není ochrana starých vrzajících parket, ale nevyhovující, životu nebezpečná statika. A tím se dostáváme k názvu této kapitoly.

V jedno sobotní letní odpoledne roku 2005 zapršelo trochu více než obvykle. Právě jsem umývala nádobí po obědě, když se ozvalo něco jako detonace. Nedokázala jsem identifikovat směr zvuku. Asi patnáct minut po této nejasné detonaci bušila na dveře police. C´est la police. Ouvrez la porte! (doslova: Tady policie, otevřete dveře!). Otevřela jsem dveře, dovnitř vběhl policajt, který mne ve francouzštině informoval, že u sousedů ve vedlejším bytě spadl strop, asi deset metrů čtverečních, a že se evakuuje celý barák, tedy i můj byt. Z bezpečnostních důvodů, tj. kdyby náhodou stropy padaly i v dalších bytech. Policista mi řekl, že mám dvacet minut na to, abych si sbalila „un sac“ (tedy jednu tašku). Pak mu mám odevzdat klíče, a nedokáže mi říct, zda mne tam ještě někdy pustí. Začala jsem přemýšlet, kdepak jsem asi schovala svůj pas, po deseti minutách jsem ho našla, sbalila nějaké oblečení, notebook a když už jsem měla plnou tašku, vyzkoušela jsem vyjednávání druhé tašky. Řekla jsem policajtovi, že moje francouzština je velmi špatná, a nerozumím tomu, co je to „un sac“ a už jsem ze skříně tahala druhý kufřík. Přece tam nezanechám tolik věcí, když už tam zůstane můj krásný nábytek a elektronika koupené bez DPH a klavír koupený s DPH, neboť hudební nástroje bez DPH nemůže koupit ani úředník EU.

Policajt se strašně rozčílil, když viděl, že beru druhou tašku. Zařval, že tam nechce umřít, a už snášel můj „sac“ dolů po schodech – staré baráky výtahy obvykle nemají. Dostala jsem policejní protokol o tom, že jsem předala všechny klíče od bytu, a že až do výslovného povolení policie do něj nemohu vstoupit. Za týden jsem se měla informovat na komisariátu policie, jaký bude další vývoj. Vstupní dveře do bytu byly zapečetěny policejní páskou STOP POLICE, v celém domě. Vypadlo to minimálně jako několikanásobná vražda. (viz úřední dokument č. 1 o pádu stropu). Za dvacet minut se podařilo evakuovat všechny nájemníky (majitelka domů znalá statických nepoměrů domu raději bydlela v bezpečné vzdálenosti za Bruselem). Následně byly zapečetěny policejní páskou i vstupní dveře do domu.

Pořád pršelo. Stála jsem před domem s un sac a přemýšlela, co dál. Naštěstí jsou dveře Evropského parlamentu pro úředníky otevřené i o víkendu, takže prvotní myšlenka směřovala ke kempování v kanceláři, než najdu nějaké nové bydlení. Kolegové se o víkendu sháněli blbě. O víkendu totiž většina lidí z Bruselu prchá, buď se jezdí na víkend do Čech, nebo na výlety k moři, či rychlovlaky do Londýna nebo Paříže. Vzpomněla jsem si, že jedna kolegyně z Rady EU, Dita, pořádá ten samý večer u sebe doma nějakou party. Dobré místo, kde by se šlo poptat na nějaké náhradní možnosti bydlení.

Na party se ukázalo, že jeden kolega se chystá na měsíc na dovolenou na Aljašku a potřeboval by, aby mu někdo zaléval kytky a vybíral poštu. Přihlásila jsem se jako dobrovolník s tím, že bych tam tedy eventuelně i bydlela, dokud nenajdu nový byt. Souhlasil. Hurá, nemusela jsem tedy kempovat v práci na karimatce a ve spacáku (ten jsem si vzala preventivně nad rámec „un sac“ i přes velkou nevoli zasahujícího policisty).

Podmínky, které jsem kladla na kvalitu nově hledaného bytu k pronájmu, byly četné a na bruselské poměry náročné. Mezitím jsem se však naučila také lépe porozumět některým slovům v inzerátech, kde byt označovaný jako „charmant“ se mírně rozpadá a „très charmant“ se rozpadá úplně. Vzpomněla jsem si, že byt, ze kterého mne evakuovali byl „très charmant“. To jsem jako právník-lingvista měla vědět. Přesto nás takové základní věci na vstupním školení v Evropském parlamentu neučili. Rozhodla jsem se tedy opustit romantiku bydlení v šarmantních bytech a vsadit na bezpečnost. Podmínky byly následující.

Zaprvé: Majitelé byty ručí vlastní hlavou za to, že to tam na mne nespadne, tj. bydlí ve stejné nemovitosti a nikoliv v bezpečné vzdálenosti od ní.

Zadruhé: Byt má povolenou pračku – to je v Bruselu velmi omezující kritérium. Ze statických důvodů (tj. aby barák nespadl, bývají pračky kvůli vibracím v nájemních smlouvách zakázané). Běžné jsou veřejné prádelny jako v Anglii, do jedné ruky modrá taška z IKEY se špinavým prádlem, do druhé prací prášek, a jde se. Omezený prodej praček se promítá i do jejich maloobchodních cen – výběr malý, ceny velké.

Zatřetí: Byt má výtah – stará zástavba nemívá výtahy vůbec, anebo jsou tak strašidelné, že se člověk do nich bojí vejít. Evropské bezpečnostní normy výtahů splňují snad jen výtahy v Evropském parlamentu, Radě EU a v Komisi (Kupodivu i samotní Bruselané (a nejen naši studenti ve škole) mají v orgánech a institucích EU hrozný guláš, takže pokud někdo pracuje pro EU, obvykle se bytní chlubí sousedům, že jejich nájemník pracuje pro „vnitřní trh“, a tak nemusí řešit, pro kterou konkrétní instituci). V obvyklé zástavbě výtahy buď nejsou vůbec anebo nesplňují žádné předvídatelné bezpečnostní normy. Jednou jsem si při cvičení vytrhla sval na noze a musela ve starém bytě vyskákat dvě patra s vysokými stropy po schodech, kde nebylo možné opírat se o zábradlí, protože by člověk spadl i s ním. Byla to docela makačka. Vyskákat na jedné noze do druhého patra s nákupem byla makačka dvounásobná.

Výtah však pořád není výhrou v případě stěhování. Téměř všichni nájemníci se zavazují v nájemní smlouvě k tomu, že nebudou výtah používá při stěhování, protože by se mohl porouchat – opravu „zneužitého“ pokaženého výtahu pak platí nájemník – to se podařilo jedné známé z Rady EU, která chtěla ušetřit za pronájem vysokozdvižné plošiny (tzv. lift, kterým se běžně v Bruselu stěhuje přes okna a balkony v holandském stylu). K tomu je nutno zaplatit na radnici zábor ulice – 50 EUR, policie přistaví přenosné značky zákazu parkování. Pokud v den stěhování stojí někdo na zákazu, existuje specielní telefonní číslo, kam lze volat. V mém případě přijel policista motorkou po chodníku, podle SPZky identifikoval majitele nesprávně parkujícího vozidla, zjistil kde bydlí, přivezl ho v pyžamu, ten přeparkoval auto, a bylo to. Na Belgii výjimečně dobře fungující služba.

Někdy však ani lift nestačí, z bezpečnostních důvodů je nutné stěhovat těžký břemena jeřábem. Klavír tedy přišel i odešel přes balkónové dveře jeřábem. Zajímavá podívaná, škoda, že jsem si z ní nepořídila žádnou fotodokumentaci.

Začtvrté: Byt má evakuační východ – po padajícím stropu u sousedů jsem si uvědomila, že moc nechybělo ani k pádu dřevěného schodiště. Nebylo by tedy marné, aby pro případ krize existovala nějaká alternativa, přece jen skákat z vyššího patra na silnici není moc dobrý nápad.

Na hledání nového bytu bylo naštěstí dost času, kolega měsíc na Aljašce, v práci nebylo v srpnu do čeho píchnout, takže jsem chodila po bytech. Po prvních asi deseti jsem seznala, že byt splňující všechny mé čtyři podmínky v Bruselu asi neexistuje, zvažovala jsem, jestli to není znamení, že mi Brusel nepřinese nic dobrého, a že to tam mám zabalit a vrátit se do Prahy, ale vytrvala jsem a nevzdávala to. Už padesátý byt v pořadí splňoval všechny mé čtyři podmínky. Zázrak. Byt v sedmém patře z osmi. Slušná čtvrt a barák a kupudivu i já jsem splňovala „maximalistické“ nároky bytného. (Ten čekal více než rok na bílého nájemníka, prý se s ostatními majiteli v domě dohodli, že černochy a muslimy brát nebudou a raději budou mít byt prázdný). Výtah – podivně oranžový, ale pojízdný a nikoliv strašidelný. Připravená instalace na pračku - luxus. Dokonce evakuační východ přes spíž na balkoně s dopadem přímo do popelnice – popelnici jako bonbonek navíc, to má v Bruselu málo kdo, k tomu se ještě dostanu. Výhled ze sedmého patra nadprůměrně dobrý na obě strany.

Ideální byt měl pouze jednu vadu na kráse. Bytný tvrdil, že už je rezervovaný pro nějakého jiného bílého nájemce. Diplomaticky jsem se zeptala, zda jeho perspektivní nájemce je také bonitním úředníkem EU se smlouvou na doživotí, který bude spolehlivě platit nájem. Bytný chvílí přemýšlel, a pak řekl, že dobře, že rezervace se ruší, další den můžu přijít podepsat smlouvu. A tak se stalo.

Po celé tři roky v novém nájmu tam na mne nic nespadlo a dokonce jsem zařídila výměnu oken – v zimě tam při plně topících tělesech bylo maximálně šestnáct stupňů, což u jednoduchých oken je docela slušný výkon. Bytní nechápali, co se mi na tom nelíbí, šestnáct stupňů v zimě je normál, oni tak fungují celý život, jsou zdraví a je jim už přes sedmdesát (na ten věk byli opravdu v záviděníhodné fyzické i psychické formě). K výměně oken za dvojitá se moc neměli. Musela jsem se tedy snížit k marketingové akci se sousedy, vždy když jsem nějaké ve výtahu potkala. Řekla jsem jim, že v Praze máme dvojitá okna, a že se tím ušetří hodně peněz za topení, a pokud by si to dělalo více lidí v domě najednou, provádějící firma by určitě dala množstevní slevu. Potom co jsem v baráku přesvědčila tři partaje, jsem šla znovu za bytným, jestli se nechce k akci přidat. Přidal se i se svým bytem. Po výměně oken se bez problémů dařilo byt v zimě vytopit na luxusních dvacet jedna stupňů.

Nicole Grmelová