Vojtěch Bartoš: Melčák, Pringle a neústavní ústavní změny

Před týdnem to byl přesně rok ode dne, kdy ESD vynesl dlouho očekávaný rozsudek ve věci Pringle (C-370/12). Nedávno také uplynuly čtyři roky ode dne, kdy Ústavní soud ČR vyhlásil svůj nález ve věci „Melčák“. Co mají tyto dvě kauzy společného? Možná více než by se mohlo na první pohled zdát.

O kauze Melčák toho bylo mezi odbornou veřejností (i na tomto blogu) řečeno a napsáno víc než dost. Ústavní soud si v kontextu ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny vyjudikoval možnost přezkumu ústavnosti ústavních zákonů. Tyto přezkoumává zejména s ohledem na materiální jádro Ústavy (článek 9 odst. 2), tedy zda nejsou v rozporu s „nezměnitelnými náležitostmi demokratického právního státu“. Tato myšlenka pak není specialitou našeho Ústavního soudu, ale vychází z německých a rakouských právně-filosofických východisek. V těchto zemích se jedná o vcelku běžnou součást právní teorie, která je potvrzena rozhodovací praxí obou ústavních soudů.

Evropský soudní dvůr je nejvyšší soudní instancí EU. Vzhledem k formulaci článku 19 SEU a k pravomocem soudu (čl. 258 an. SFEU) je pak mnohými považován rovněž za soud ústavní do té míry, že přezkoumává soulad legislativních aktů EU s „ustavujícími“ Smlouvami a poskytuje soudní ochranu lidským právům v rozsahu garantovaném Smlouvami resp. Listinou základních práv EU. Článek 267 SFEU také mimo jiné stanoví, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv.

V případu Pringle šlo o předběžnou otázku od irského soudu, který chtěl mimo jiné vědět, zda smlouva o Evropském stabilizačním mechanismu (ESM) je v souladu s evropským právem. ESM vznikl na základě Rozhodnutí Rady 2011/199, které do čl. 136 SFEU přidalo třetí odstavec, čímž bylo založení ESM umožněno. Toto rozhodnutí je změnou primárního práva a jeho právním základem je článek 48 odst. 6 SEU, který umožňuje zjednodušenou proceduru takovéto změny. Podle této zjednodušené procedury odpadá nutnost svolávat mezivládní konferenci a následně ratifikovat změnu všemi členskými státy. Toto zjednodušení má však dva důležité limity: (i) může být použito „pouze“ pro změny části třetí SFEU věnující se vnitřním politikám a činnostem Unie a (ii) takováto změna nesmí rozšířit pravomoci Unie.

Intervenující státy, Komise a Rada tvrdily, že ESD není vůbec příslušný v této věci rozhodnout, jelikož se jedná o změnu Smluv (para. 30). ESD připomněl, že podle čl. 267 písm. b) má pravomoc přezkoumávat platnost aktů přijatých orgány a institucemi EU. Jelikož se tedy jedná o Rozhodnutí Rady, je z principu přezkoumatelné podle čl. 267 písm. b) (para. 31). Posléze sice uznal, že přezkum platnosti Smluv nespadá do působnosti Soudu (para. 33), ale vzhledem k tomu, že aplikace čl. 48 odst. 6 je podmíněna, dodržení těchto podmínek musí být přezkoumatelné (para. 35). ESD navíc dodal, že přezkoumatelné není pouze dodržení procedurálních podmínek, ale rovněž to, zda jsou dodrženy dva substantivní limity: (i) nedošlo ke změně části jiné než třetí SFEU a (ii) nedošlo k rozšíření pravomocí Unie (para. 36). Ve výsledku se tak jedná o plný soudní přezkum takto přijaté změny Smluv.

Přistoupíme-li tedy na premisu, že Smlouvy jsou Ústavou EU a ESD je ústavním soudem, znamená to, že se Soud dostal do fáze, kdy se staví do role ochránce ústavního jádra proti „neústavním ústavním změnám“. Zařazuje se tak v tomto aspektu po bok některých národních ústavních soudů, například toho brněnského. Ten našel mnoho kritiků i zastánců, najde je i ESD?

Vojtěch Bartoš