Doktrína precedenční závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu po sedmi letech

Než skončí mé měsíční hostování na Jiném právu, rád bych dostál svému slibu a uveřejnil také post z oblasti ústavního práva. Uplynulo již více než sedm let od rozhodnutí Slovenské důchody VI, v němž Ústavní soud ČR (prostřednictvím svého čtvrtého senátu) formuloval doktrínu precedenční závaznosti svých rozhodnutí. Za tuto dobu je patrné, že obecné soudy, zejména NSS, si doktrínu precedenční závaznosti osvojily a ve své judikatuře ji dále rozvíjejí. Největší problémy při aplikaci této doktríny tak dnes nepůsobí odpor obecných soudů, nýbrž absence jasné a jednotné rozhodovací praxe Ústavního soudu.

Pozvánka na workshop

Franz Weyr Fellow Seminar: The Experience of Judgment
Julen Extabe (respondent Zdenek Kühn)
December 4th, 2pm, Ústav státu a práva

In a world populated by multiplicity of voices, perspectives, and normative worldviews, what is the role of courts and how is this role to be imagined? What does it mean to adjudicate a legal case in such pluralist context—and what set of resources (intellectual, emotional, normative, procedural) can a judge rely upon? Can a court lay claim to devising an overarching, homogeneous legal order (e.g., a formal set of human rights valid for all contexts and circumstances)? Should it rather abandon that hope, or replace it with something else? In short, how can judges respond to the demands and complexities of judging in the 21st century? What might its standards of excellence be and with

what relation to democracy?

For registration and more info please contact agha@ilaw.cas.cz.

Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie po 10 letech

„Začnu předběžnou otázkou týkající se shody víry s rozumem...“ tak otvírá Leibniz své pojednání o nejlepším ze všech možných světů. Jeho optimismus ovšem nepočítal s Českou republikou, kde ani po deseti letech členství v evropském spolku nejsou úřady schopné používat něco tak primitivního jako pár zakládajících smluv a sekundárních předpisů. Neshoda české víry v EU s rozumem při aplikaci jejího práva tak vzbuzuje poměrně zásadní předběžnou otázku.

K čemu právní kliniky? Díl 3. – Hodnoty.

Poslední díl věnovaný přínosům právních klinik se zaměřuje na oblast hodnot. Úkolem právního vzdělávání nemůže být jen získání znalostí o tom, co je právo, a osvojení si způsobů, jak s ním nakládat. Studenti se také musejí alespoň pokusit odpovědět na otázky, kdo je to podle nich právník, jací právníci chtějí oni sami v budoucnu být, jakou úlohu ve společnosti chtějí hrát, co je pro ně smyslem existence práva, a řadu dalších hodnotových otázek. Existují dva základní hodnotové okruhy, které by v právním vzdělávání měly být rozvíjeny – hodnotové ukotvení práva jako takového (právní etika) a hodnotové ukotvení právní profese (profesní etika).

Vojtěch Bartoš: Vymáhání soutěžního práva – všechno špatně? ESLP rozhodl ve věci Delta pekárny a.s. proti České republice.

Těm z vás, kteří sledujete agendu soutěžního práva nebo lidských práv (případně obé), ať už z důvodů profesních nebo akademických, jistě neunikl nedávný rozsudek ESLP proti České republice (francouzské znění zde, český překlad zde). Faktickým pozadím případu byl dawn raid, který ÚOHS provedl v prostorách stěžovatelské společnosti v roce 2003 (tedy před přistoupením ČR k Unii, nicméně za účinnosti ZOHS, který významně vychází z tehdy již platného nařízení 1/2003). Soud rozhodl, že ÚOHS v rámci svého neohlášeného místního šetření porušil právo stěžovatelské společnosti podle čl. 8 EÚLP. Jedná se o ukázku marné snahy evropského práva přibližovat se standardem ochrany úrovni Úmluvy? Rozbil ESLP léta budovanou judikatorní mozaiku ESLP-ESD představovanou případy Hoechst, Niemitz, Société Colas a Roquette? Myslím, že ne a pokusím se vysvětlit proč.

Jak amnestie přeměnila přeměny

Další z příspěvků na téma znovu-naplňování věznic po amnestii ukazuje na datech, že amnestie prakticky zastavila jeden z důležitých zdrojů přítoku nových vězňů, tzv. přeměny. O co se jedná? V běžné představě se člověk do věznice dostane tak, že po spáchání trestného činu je odsouzen k nepodmíněnému trestu a nastoupí do věznice k jeho výkonu. To je samozřejmě pravda, ale překvapivě vysoké procento nástupů k výkonu trestu představují i přeměny podmíněných trestů či trestů obecně prospěšných prací. Pachatel odsouzený k podmíněnému trestu má určenou zkušební dobu (až pětiletou, byť v praxi 72 procent odsouzených má zkušební dobu jeden až dva roky). Pokud během zkušební doby spáchá další trestný čin či jinak nevyhoví uloženým podmínkám, nastupuje do vězení. Obdobně to platí pro pachatele odsouzeného k obecně prospěšným pracím, který se práci vyhýbá či jinak porušuje uložené podmínky.

Přeměny podmíněných trestů představovaly 20% nástupů do věznic k výkonu trestu v roce 2012 a přeměny obecně prospěšných prací 10%. V absolutních číslech celkem 6690 vězňů nastoupilo v roce 2012 do věznic právě tímto způsobem. Amnestie prominula plných 80,630 podmíněných trestů do dvou let. Pro takto amnestované to má praktický důsledek. Při porušení uložených omezení a zejména při spáchání nového trestného činu jim nehrozí, že by museli původně podmíněný trest dosedět „natvrdo“. Analogicky to platí i pro prominuté tresty obecně prospěšných prací, kterých bylo 9,660. Amnestie takto zasáhla naprostou většinu pachatelů ve zkušební lhůtě po podmíněném trestu, u nichž bylo riziko, že jim bude podmíněný trest přeměněn na nepodmíněný. A zasáhla prakticky všechny pachatele, u nichž bylo obdobné riziko přeměny obecně prospěšných prací. Jinými slovy: není co přeměňovat!

Důsledek pro věznice? Na grafu jasně vidíme, že podíl nástupů do věznic formou přeměny obecně prospěšných prací klesl doslova na nulu. Podíl nástupů formou přeměny podmíněných trestů klesl z 20% na 4.6% procenta. Teprve v letošním roce tyto zdroje přítoku začaly nabírat vzestupnou tendenci, ale stále jsou hluboko pod před-amnestijní úrovní. V absolutních číslech je propad ještě hlubší, než by se z grafu mohlo zdát. Zatímco v roce 2012 nastoupilo formou přeměny do věznic 6690 lidí, v roce 2013 jen 570, tedy pokles o 91 procent.[1]

V důsledku zahlazení podmíněných trestů a trestů obecně prospěšných prací tak jen v roce 2013 nenastoupilo do věznic přibližně 6000 pachatelů, kteří by jinak byli nastoupili formou přeměny. Počet přeměn časem poroste, neboť postupně poroste „zásoba“ pachatelů, kteří budou ve zkušební době po podmíněném trestu nebo ve výkonu trestu obecně prospěšných prací. A následně někteří z nich spáchají nový trestný čin či se budou pracím vyhýbat apod., a jejich tresty budou přeměněny na vězení. Bude to ale dlouhodobý proces.

PS: Tento blog je vedlejším produktem práce na projektu „Model predikující vývoj počtu vězňů“, financovaném Technologickou agenturou ČR.

---

[1] Graf ukazuje přeměny jako procento ze všech nástupů k výkonu trestu. V důsledku amnestie však výrazněklesl i počet „standardních“ nástupů po odsouzení soudem, tudíž propad relativního počtu přeměn byl výraznější než propad absolutního počtu.

Imigrace novodobých "otroků" do ČR jako klíč ke snížení světové chudoby?

V tomto krátkém příspěvku bych chtěl upozornit na novinový článek profesorů Posnera s Weylem, který shrnuje výsledky jejich výzkumu z oblasti nerovnováhy příjmů. Autoři uvádějí, že příjmová nerovnováha je daleko vyšší mezi státy než uvnitř států a jen adresování první z nich sníží světovou chudobu. Dle jejich názoru je nejefektivnějším řešením problému hromadná migrace pracovníků z chudých zemí do bohatých. Ty se nyní přílivu brání, protože jejich systémy příchozím pracovníkům zaručují práva ve své podstatě srovnatelná s občany. Výjimkou jsou v tomto směru státy kolem Perského zálivu, které přijímají hlavně dělníky, aniž by jim zaručily cokoliv kromě mzdy, jenž je vyšší než ve státech domovských. Posner a Weyl na základě zhodnocení jimi nabízených dat tvrdí, že bohaté autokratické státy přispívají ke snížení globální nerovnováhy daleko více než bohaté demokratické země a ty by měly následovat příkladu ropných monarchií.

Musím přiznat, že se mi snad poprvé v životě po přečtení odborného textu udělalo z jeho obsahu poněkud nevolno (z kvality se mi to děje častěji :-)).

Za sociální turistikou po Evropské unii? Jen s vlastním kapesným.

Členské státy EU jsou dle Soudního dvora oprávněny vyloučit z pobírání některých sociálních dávek hospodářsky neaktivní občany jiných členských států EU, kteří nemají dostatečné vlastní prostředky a do hostitelského členského státu míří pouze za účelem zisku sociální podpory. Důvod ke smutku pro příznivce „sociální turistiky“ a k radosti pro Davida Camerona. Nebo ne?

K čemu právní kliniky? Díl 2. – Znalosti.

V druhém díle seriálu věnovaného přínosům právních klinik se chci zaměřit na oblast, která v souvislosti s právními klinikami bývá často opomíjena – rozvoj znalostí. Ten je totiž vnímán jako doména tradičních povinných předmětů vyučovaných na právnických fakultách. Při zavádění i při výuce právních klinik se tak klade důraz spíše na dovednosti a hodnoty, protože to bývá primární důvod, proč se klinické metody výuky zavádějí a používají. Právní kliniky však představují vynikající metodu také pro rozvoj znalostí. V tomto postu rozeberu, o jaké konkrétní přínosy se jedná a jakými metodami je můžeme maximalizovat.

Pozvánka na přednášku Roberta Alexyho

On the 17th of December, Robert Alexy will deliver an Inaugural Lecture on the topic: "A Non-Positivistic Concept of Constitutional Rights" on the occasion of his appointment as Distinguished Fellow in Law and Public Affairs at the Centre for Law and Public Affairs (CeLAPA), Institute of State and Law, Academy of Sciences.

The lecture will take place at The Academy of Sciences of the Czech Republic, Narodni 3, Prague, room no. 205. Guests are asked to arrive prompt for a 2 pm start. The lecture and ensuing discussion will last approximately 90 minutes and will be followed by an informal reception, where light refreshments will be served. 

If you would like to attend, please register your interest as places are limited on: petr.agha@ilaw.cas.cz.

Souboj s odborným textem a kouzlo přepisování

Zná to asi každý, kdo se pere s vlastním (odborným) textem: Jak přenést myšlenky z hlavy na papír, aby zněly přesvědčivě a byly dostatečně podložené? Jak strukturovat text, aby dával smysl? Jak napsat dizertaci (článek, paper…), která skutečně něco nového přinese a nebude jen shrnutím posbíraných informací či převyprávěním myšlenek ostatních? 

Někteří lidé jsou možná schopni vyšvihnout na papír brilantní text, nad kterým budou nadšením vzdychat ještě další generace, tak nějak samo sebou, přirozeně, intuitivně, bez nutnosti zvlášť přemýšlet nad tím, co všechno je k dobrému psaní potřeba. My ostatní jsme bohužel odkázáni na trnitou cestu pokusů a omylů, psaní, škrtání, mazání, dalšího psaní, nadějných záblesků, že teď už jsme konečně přišli na ten správný způsob, následných bezútěšných povzdechů, že se nám opět nedaří, a tak pořád dokola. Ti nejzuřivější zoufalci pak propadnou (falešné?) myšlence, že klíč k dobrému akademickému psaní lze nalézt v učených knihách, příručkách anebo v poučkách moudrých starců. A tak čtou, co jim přijde pod ruku, a nenechají si ujít žádnou příležitost, jak vyslechnout rady těch zkušených, ostřílených a respektovaných; to vše v (marné?) naději, že z jednotlivých pokynů jednou sestaví účinnou zbraň, jíž tu nestvůru v podobě vlastního textu nadobro zkrotí.

Jak amnestie změnila trestní politiku

V minulém příspěvku jsem psal, že se po amnestii věznice sice plní, ale poměrně pomalu. Pokud by přítok nových vězňů byl stejně silný jako před amnestií, byly by už nyní naplněné téměř na před-amnestijní úroveň (20,400). Proč zatím počet vězňů (ve výkonu trestu) po amnestii vzrostl z 14,000 jen na 16,000?

Amnestie samotná výrazně změnila trestní politiku. V tomto příspěvku dokumentuji na statistických datech jednu důležitou změnu: Amnestie snížila počty osob, které jsou odsuzovány k nepodmíněnému trestu. V příštím ukáži, jak amnestie na určitou dobu prakticky eliminovala takzvané přeměny podmíněných trestů a trestů obecně prospěšných prací, které byly dříve důležitým zdrojem „přítoku“ nových vězňů. 

Graf 1

Graf 1 ukazuje, jaký podíl ze všech odsouzených v každém měsíci zaujímají nepodmíněné tresty. Ten se před amnestií pohyboval kolem 19 procent (s mírně klesající tendencí). Hned první měsíc po amnestii radikálně klesl na 12 procent a okolo této úrovně zůstal do srpna 2013, potom mírně vzrostl na 14 procent. Graf 2 ukazuje, že tento pokles se projevuje právě u kategorií trestných činů, které byly amnestií ovlivněny – krádeže, trestné činy spojené s řízením vozidel[1], trestné činy proti rodině a dětem, trestné činy obecně nebezpečné.

Graf 2

Odkud se tento pokles vzal? Nejdůležitějším článkem amnestie byl čl. IV(1)b, který prominul podmíněně odložené tresty odnětí svobody, které nepřevyšují 2 roky (to v praxi znamenalo 96% všech podmíněných trestů, protože „podmínky“ převyšující 2 roky jsou výjimečné). Zároveň dle čl. IV(3) na takto amnestované osoby hledí, jako by odsouzeny nebyly. Takto bylo amnestováno 80,630 osob „v podmínce“. Početně významné bylo též amnestování nepodmíněných trestů do 1 roku (18,627 osob) či obecně prospěšných prací (9,660 osob) – i těmto osobám byly amnestované tresty zároveň zahlazeny.

Předchozí recidiva je přitěžující okolnost při udělení trestu. Často je tím faktorem, který rozhoduje mezi nepodmíněným nebo podmíněným trestem. Pokud je však předchozí odsouzení zahlazeno, nemělo by se promítnout do přísnějšího trestu. Jak data ukazují, soudy se tímto pravidlem skutečně řídí a část recidivistů, kteří by bez amnestie byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu, tak nyní odešla s mírnějším trestem.

 Graf 3

Graf 3 ukazuje, že propad nepodmíněných trestů se opravdu týká mírnějšího trestání recidivistů, a nikoli jiných změn v trestní politice. Ukazuje procento odsouzených k nepodmíněnému trestu pro různé skupiny pachatelů podle počtu předchozích odsouzení: s nulovou kriminální historií, jedním až čtyřmi a pěti až deseti předchozími odsouzeními. S vyšším počtem předchozích odsouzení roste pravděpodobnost, že pachateli byl nějaký nedávný trest amnestován. Pachatelé bez předchozích odsouzení chodí do vězení jen minimálně a po amnestii se na tom nic nezměnilo. U pachatelů s 1-4 odsouzeními klesl po amnestii podíl nepodmíněných trestů o přibližně 10 procentních bodů a u pachatelů s 5-10 odsouzeními o 15 procentních bodů. Pokles je tedy nejhlubší právě u skupiny nejvíce ovlivněné amnestií.

Když je méně pachatelů posíláno do vězení, jak jsou tedy trestáni? Nejbližšími alternativami jsou podmíněné tresty či tresty obecně prospěšných prací. Graf 4 ukazuje výrazný nárůst podmíněných trestů, a to o plných 10 procentních bodů. Podíl trestů obecně prospěšných prací (Graf 5) oproti tomu poklesl, o cca 3 procentní body. Obecně prospěšné práce tak zdá se fungují spíše jako alternativa k podmíněnému trestu, ne jako alternativa k vězení.

Graf 4

Graf 5

Amnestie přinesla výraznou změnu v praxi trestní politiky, aniž by došlo k jakékoli změně legislativy. Soudci nadále aplikují tresty podle stejných pravidel. Kvůli zahlazení méně vážných trestů jsou však nyní desítky tisíc pachatelů-recidivistů se stejnou faktickou kriminální historií trestáni mírněji než v minulosti. Všechny grafy zároveň ukazují, že v závěru roku 2013 všechny proměnné nabraly směr zpět k před-amnestijním úrovním. Zde popsané efekty amnestie proto časem vyprchají s tím, jak někteří amnestovaní pachatelé nasbírají nová odsouzení či jak budou recidivovat pachatelé, na které se amnestie nevztahovala. Jak rychle tyto efekty amnestie vyprchají bude zřejmější, až budou k dispozici data za rok 2014.

PS: Tento blog je vedlejším produktem práce na projektu „Model predikující vývoj počtu vězňů“, financovaném Technologickou agenturou ČR. 

---

[1] Zejména maření výkonu úředního rozhodnutí a ohrožení pod vlivem návykové látky.

K čemu právní kliniky? Díl 1. - Dovednosti.

Nejprve bych rád pozdravil všechny čtenáře Jiného Práva z Lexingtonu ve Virginii a Nové vlně poděkoval za pozvání k hostování na Jiném Právu. Rád bych této příležitosti využil k blogování ve dvou oblastech, které jsou, jak už zmínil Martin Kopa, pro mou akademickou kariéru nejdůležitější – ústavní právo a klinické právní vzdělávání.

V první sérii postů se zaměřím na oblast klinického právního vzdělávání. Od mého posledního postu na Jiném Právu, který se právním klinikám věnoval, uplynuly více než dva roky, v jejichž průběhu se tato oblast rychle rozvíjela. V České republice již právní kliniky fungují na všech právnických fakultách a než, že by skomíraly, zdá se, že klinických předmětů bude spíše přibývat. I v západní Evropě, která byla považována z pohledu právních klinik za nedobytnou tvrz, začíná klinik rychlým tempem přibývat, a o jejich zavedení se uvažuje i na těch nejšpičkovějších institucích. Současnou situaci lze dobře dokumentovat tím, že před rokem byla založena European Network for Clinical Legal Education - ENCLE (hrdě musím uvést, že sídlí v Olomouci!), a od svého založení stihla uspořádat dvě konference, jedno metodické školení pro začínající klinikáře a nasbírat více než 100 členů z 25 zemí. Potvrzením významu právních klinik je jejich uznání jako příkladu dobré praxe v dokumentu OSN a doporučení jejich rozvoje a podpory jejich vzniku (viz odstavce 61, 71 a 72). Otázka již tedy nestojí, zda kliniky ano či ne, ale spíše jak jich nejlépe využít a k čemu.

Přichází Maximus Decimus...Tomoszek!

...velitel olomoucké klinické armády, odborný asistent legie ústavního práva a věrný služebník skutečného císaře ... ok, už toho znesvěcování mého oblíbeného Gladiátora nechám. Je mi ale každopádně velkou ctí, že mohu přivítat našeho listopadového hosta, kterým je Maxim Tomoszek.