K čemu právní kliniky? Díl 2. – Znalosti.

V druhém díle seriálu věnovaného přínosům právních klinik se chci zaměřit na oblast, která v souvislosti s právními klinikami bývá často opomíjena – rozvoj znalostí. Ten je totiž vnímán jako doména tradičních povinných předmětů vyučovaných na právnických fakultách. Při zavádění i při výuce právních klinik se tak klade důraz spíše na dovednosti a hodnoty, protože to bývá primární důvod, proč se klinické metody výuky zavádějí a používají. Právní kliniky však představují vynikající metodu také pro rozvoj znalostí. V tomto postu rozeberu, o jaké konkrétní přínosy se jedná a jakými metodami je můžeme maximalizovat.

Konkrétní přínosy právních klinik v oblasti znalostí vycházejí ze zpětné vazby studentů, kteří klinikami prošli. Primárně čerpám ze zkušeností studentů právních klinik na PF UP, podobné zkušenosti však uvádějí studenti po celém světě (viz zde, zde a zde, strana 11).

Právní kliniky tedy v oblasti znalostí umožňují:

1. Upevnění znalostí nabytých v dalších předmětech. Problémem tradičně pojatého právního vzdělávání je škatulkování, tedy striktní oddělování jednotlivých oborů a předmětů. Studenti tak jen málokdy znovu použijí znalosti, které získali dříve v jiném předmětu (s výjimkou navazujících předmětů). Z toho vyplývá, že se studenti učí jen na zkoušku, která je konečným ověřením jejich znalostí v daném oboru, a po zkoušce mohou všechno zase zapomenout. Výsledkem tohoto přístupu je, že starší znalosti jsou překrývány čerstvými a postupně mizí. Aby se to nestalo, je nutné se k dané informaci vrátit a znovu ji použít. Platí jednoduchá úměra - čím intenzivněji s nějakými znalostmi pracuji, tím lépe si je zapamatuji. Pokud navíc určitou znalost prakticky aplikuji a zasadím ji do určitého kontextu, což přesně právní kliniky dělají, budu si ji pamatovat déle a lépe, než kdybych si ji pouze přečetl v knize.

2. Doplnění praktického aplikačního rozměru. Když se naučím pravidlo, nemusí mi z toho jasně vyplynout, jak funguje v praxi a jaké problémy mohou vzniknout při jeho aplikaci. Při aplikaci práva se také často ukáže, že není černobílé a že neexistují „jediné správné odpovědi“. To se zpravidla naučím teprve zkušeností z řešení konkrétního případu. Bylo pro nás příjemné zjištění, že olomoučtí studenti ze Studentské právní poradny jako jeden z jejích přínosů uvedli, že jim zkušenosti nabyté v klinice pomáhají při psaní klauzurních prací nebo u zkoušek.

3. Rozšíření/prohloubení znalostí. Při řešení praktického příkladu zpravidla potřebuji hlubší, podrobnější znalosti, než jaké postačují pro splnění zkoušky v tradičních předmětech. Navíc některé oblasti práva se vyučují jen přehledově nebo dokonce vůbec, přestože v praxi se s nimi právník běžně setká. V tomto směru je pro studenty také důležité naučit se zvládnout situaci, kdy problém klienta je z oblasti, o které vůbec nic nevědí, tedy když jejich práce začne hledáním, zda a jak je daná situace právně upravena (např. jaké jsou podmínky pro odkup elektřiny ze solárního kolektoru na střeše chalupy).

4. Propojení znalosti z různých oborů práva. Zde jsme opět u škatulkovitosti právního vzdělávání. Na klasickém semináři studenti vědí, že jsou v předmětu správní právo, tudíž budou řešit případ z oblasti správního práva a nebudou potřebovat znalosti z občanského práva. Z pohledu systému studia je to do jisté míry pochopitelné a potřebné, v určitém momentu však musí přijít „střet s realitou“ v podobě řešení komplexních případů s prvky z několika právních odvětví. Právní klinika je skvělým způsobem, jak toho dosáhnout.

Rozvoj znalostí v rámci právní kliniky můžeme podpořit hned několika způsoby:

1. Klinika se zaměří na specifickou oblast práva k získání velmi hlubokých znalostí v této oblasti (může postačovat třeba i jen jeden velmi náročný případ za semestr).

2. Klinika bude mít všeobecné zaměření, kdy studenti za semestr řeší několik případů z různých oblastí. Tímto způsobem studenti akcentují rozšíření a upevnění svých znalostí.

3. Po studentech lze vyžadovat kromě zpracování právní rady určené pro klienta také přípravu podrobnější právní analýzy, která je primárně určená pro supervizora a také se zakládá do spisu pro případnou budoucí potřebu (tento model se nám osvědčil v olomoucké Studentské právní poradně). Takováto analýza obsahuje hlubší teoretickou analýzu a podporuje tím upevnění a prohloubení znalostí.

4. Kromě schůzek jedné dvojice studentů se supervizorem, kde diskutují konkrétní, právě řešený případ, lze zařadit také schůzky např. jedné celé sekce (4 dvojice studentů se supervizorem). Na takových schůzkách si studenti vzájemně prezentují případy, na kterých pracují, a hledají možné nové pohledy na věc. Tento přístup podporuje rozšíření znalostí a získání nové perspektivy.

5. Jak již bylo zmíněno v předchozím díle, pro celkový výstup právní kliniky pro studenta je klíčový především přístup supervizora. To platí i pro rozvoj znalostí, kde supervizor může vhodným přístupem znalostní přínos pro studenty významně zvýšit. Jako příklad lze uvést upozornění na důležité teoretické prvky daného případu, zdůraznění podstatných znalostí, navedení studentů na zkoumání aspektů problematiky, které sice nesouvisí přímo s řešeným případem, ale umožní jim získat hodnotné znalosti, apod.

Nejsem si jistý, zda je možné výše uvedených cílů dosáhnout za současných podmínek ve výuce povinných předmětů ve stejném rozsahu a kvalitě jako v právních klinikách. Podle mne proto v současné podobě studia práva právní kliniky představují důležitý doplněk k tradičně pojatým předmětům, se kterými mají množství synergických efektů. Jejich zařazením do studijního programu studenti získají komplexnější znalosti o právu a upevní si znalosti získané v povinných předmětech, které můžou zase v dalších částech studia zúročit (např. při psaní diplomové práce).

Výše uvedené přínosy právních klinik jsou zároveň reflexí nedostatků tradičně pojatého právního vzdělávání, na jejichž odstranění určitě stojí za to pracovat. Výuku práva lze poměrně jednoduše obohatit o nové prvky, a díky tomu efektivněji a komplexněji rozvíjet znalosti studentů. I na seminář povinného předmětu lze studentům přinést nakopírovaný anonymizovaný reálný spis a nechat je z něj vybrat relevantní informace pro řešení daného právního problému. Řešení příkladu na semináři může spočívat nikoliv pouze v ústním sdělení „správného“ řešení, ale třeba ve zpracování příslušného dokumentu nebo v diskusi o různých variantách řešení a zhodnocení jejich slabých a silných stránek. Ve vyšších ročnících mohou být do studijního programu zařazeny mezioborové předměty, které podpoří propojení a zopakování znalostí z dříve navštěvovaných předmětů. Všechny tyto prvky se již dnes na českých právnických fakultách používají, mám ale pocit, že zatím spíše menšinově. V tomto směru bych velmi ocenil příspěvky do diskuse zejména od současných studentů, ale také od vyučujících, o tom, jak dnes vlastně výuka na právnických fakultách z tohoto pohledu vypadá.

Dvě hlavní myšlenky tohoto dílu seriálu tedy podle mne jsou, že právní kliniky rozvíjejí několika důležitými způsoby znalosti studentů nabyté v tradičních předmětech a že ukazují, jakým směrem by se výuka na právnických fakultách měla do budoucna vyvíjet.

Kromě dovedností a znalostí existuje i třetí vzdělávací prvek – prvek hodnot, v právu představovaný zejména profesní etikou – který je pro tzv. pomáhající profese velmi důležitý, ale bohužel často opomíjený. Právní kliniky jsou v současné době vnímány jako nejefektivnější způsob, jak profesní etiku na právnických fakultách vyučovat. Co přesně kliniky v této oblasti přinášejí a proč tomu tak je, bude tématem příštího (a zároveň posledního) dílu tohoto seriálu.