Lukáš Křístek: Nejvyšší soud nahrazuje judikaturu a obchází moc zákonodárnou i výkonnou

Nejvyšší soud na svých internetových stránkách a také v denním tisku prezentoval v půlce dubna metodiku, kterou sestavili někteří soudci nejvyššího soudu a další zainteresovaní lidé. Jedná se o Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) podle § 2958 občanského zákoníku. Metodika je prezentovaná na www.nsoud.cz. Soud prostřednictvím svého občanskoprávního a obchodního kolegia doporučuje ostatním soudům, aby metodiku využívalo, a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených.

Impulzem pro vznik metodiky je § 2958 nového občanského zákoníku: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

§ neupravuje konkrétní postup, ten moc zákonodárná nechala na moci výkonné či soudní. Analogii můžeme vidět ve „větším než malém množství“, kdy moc zákonodárná použitím záměrně neostrého termínu nechala výklad na moci výkonné či soudní. Problém je řešen judikaturou.

Protože § 2958 neobsahuje zmocňovací ustanovení, nemůže být daný problém řešen vyhláškou ministerstva. Pokud by se moc výkonná rozhodla problematiku upravit, může tak učinit prostřednictvím vlády, respektive vládního nařízení. Vláda takto v minulosti řešila například stanovení výše úroku a poplatku z prodlení. Z denního tisku se dovídáme, že ministerstvo spravedlnosti nenavrhne zahrnout metodiku do plánovaných novel občanského zákoníku. "V zákoně nikdy nevystihnete veškeré nuance poškození, ke kterému došlo," vysvětlila Válková.

Při normálním běh věcí, by se v průběhu let daná problematika řešila judikaturou, což pokládám za standardní (zdlouhavý) postup. Nicméně utváření judikatury je postup, při kterém strany sporu argumentují, názory se tříbí, soudní jednání je veřejné, noviny referují, atd.

Nejvyšší soud zvolil jiný postup, a domnívám se, že se jedná o postup, který je v rozporu s dělbou moci ve státě. 

Myslím, že soudci mají soudit. Soudci nejvyššího soudu mají navíc sjednocovat judikaturu, a to je vše. Pokud soudci iniciativně vytvoří metodiku, musíme se na ni dívat stejně, jako by ji vytvořil kdokoli jiný. I takto zpracovaná metodika musí projít diskusí, a protože se jedná o problém, který se může dotknout každého, měla by to být diskuse nejen odborná, ale i laická. Ohledně metodiky musí proběhnout diskuse ve společnosti. Pokud v diskusi bude metodika obhájena a bude odpovídat názoru vlády, pak ať vláda vtělí metodiku do vládního nařízení. Stane se pramenem práva, a bude moci být případně podrobena testu ústavnosti.

A právě široké diskuse se zde nedostává. Na internetových stránkách nejvyššího soud je sice formálně napsáno, že „metodika soudu nemá a nemůže mít závazný charakter“. Nejvyšší soud se však materiálně chová tak, aby bylo jasné, že podle dané metodiky bude rozhodovat.

Kromě metodiky na svých stránkách také upozorňuje, že budou organizovány speciální kurzy pro znalce, kteří podle metodiky budou chtít pracovat. A že právě tito speciálně poroškolení znalci budou danou problematiku řešit. Je už pro ně i přepravena excelovská tabulka, kam budou psát své zjištěné koeficienty.

Nejvyšší soud sám určuje pravidla, podle kterých bude soudit (metodika se tímto stává soudcovským pramenem práva). Aby pravidla byla pochopena dle jeho představ, soud upozorňuje, že danou problematiku budou řešit speciálně vyškolení znalci na metodiku. Školení bude garantovat fakulta vysoké školy, která se na metodice společně s nejvyšším soudem podílela. Na danou problematiku je již vyvinut počítačový program, a znalci budou jen „sázet“ koeficienty do excelu, až jim „vypadne“ výsledek. Znalec tak nebude řešit otázky odborné skutkové podle svých názorů, zkušeností a odbornosti. Stane se jen vyplňovačem tabulek. Obdobně, jako dnes znalci, kteří administrativně oceňují nemovitosti. K čemu pak budeme potřebovat moc zákonodárnou a výkonnou? Tento postup odporuje dělbě moci ve státě, znemožňuje odbornou i laickou diskusi o problému. Protože metodika není pramenem práva, znemožňuje či velmi ztěžuje i její ústavní přezkum.

Nejvyšší soud si vytvořil metodiku, doporučil ji nižším soudům. Nechá si na ni proškolit znalce, kteří mají dané případy řešit. Z materiálního hlediska nevím, kde bere soud jistotu, že metodika je správná. Otázka, kolik stojí lidský život je otázkou společenskou, a společnost by se k ní měla vyjádřit (nejvyšší soud řekl, že v současných cenách lidský život stojí cca 10 mil. Kč). Je to moc? Nebo málo?

Diskuse ani nezačala, a nejvyšší soud má jasno. Ví, jak bude soudit. Tříbení názorů v rámci odvolání a případně dovolání tím eliminuje. Metodikou nahrazuje moc zákonodárnou (ministerstvo nepočítá, že by navrhlo v rámci novely NOZ vtělit metodiku do zákona), i moc výkonnou (nepředpokládá se metodiku vtělit do nařízení vlády). Pro tento postup nejvyššího soudu jsem nenašel ani oporu v zákonu o soudech a soudcích.

Lukáš Křístek

(Stručný) komentář k zákonu o mezinárodním právu soukromém

U příležitosti vydání našeho komentáře k novému zákonu o mezinárodním právu soukromém jsem se rozhodl, že vedle nezastírané propagace inkriminované publikace se se čtenáři Jiného práva v tomto postu podělím i o pár konkrétních postřehů k ZMPS a jeho využití v každodenní praxi. Ať z toho něco mají i ti, jež další z řady komentářů k rekodifikaci nezajímá.

Jan Broulík: Pleteme si v souvislosti s ekonomickou analýzou, díl 3: Ekonomie netvrdí, že právo je zbytečné!

Po dvou příspěvcích zaměřených na omyly, které se týkají náplně ekonomie, bych se tentokrát rád zmínil o nepochopení vztahu práva a ekonomie. Jako ilustrativní příklad opět využiji výňatek z oponentského posudku k mé rigorózní práci:

„Ekonomická analýza práva pak dochází v návaznosti na transakční náklady k podobnému závěru jako socialistická právní věda. Dospívá totiž k tvrzení, „že pokud jsou nulové transakční náklady, k dosažení efektivního společenského upotřebení zdrojů není právo potřeba“ (citace str. 30). Takové tvrzení velmi připomíná odumření práva v komunistické společnosti.“ [1]

Autor tohoto úryvku činí paralelu mezi ekonomickou analýzou práva a vizí odumření práva v komunistické společnosti. Naznačuje tedy, že podle ekonomie (ekonomické analýzy práva) není právo potřeba. Ekonomie ovšem netvrdí, že právo je zbytečné!

Martin Kopa: O čem jsou velké mezinárodní moot courty? O vzdělávání nebo soutěžení?

Tento post jsem začal psát o předvelikonočním víkendu ve Vídni na dalším ročníku Willem C. Vis International Commercial Arbitration Mootu v opětovném úžasu z toho, jakých rozměrů může nabýt chuť a vůle vzdělávat sebe a vzdělávat jiné v právu. Již 21 let se na jaře do Vídně sjíždějí dvě až tři stovky univerzitních týmů z celého světa spolu s nespočetným množstvím těch, kteří se mezinárodní obchodní arbitráži věnují prakticky a akademicky. Týden si pak v sedmi lidech (tři rozhodci a dva zástupci z řad studentů za každou stranu sporu) povídají o případu, se kterým studenti strávili minimálně předchozí půlrok. A na konci vyhlásí univerzitu, které to povídání šlo nejlíp. Co je ale žene? Vzdělávání nebo soutěž?

Jakub Drápal: Nechceš být odsouzen? Zaplať!

Na otázku, zda platí jedno právo pro chudé a jiné pro bohaté, je odpověď jasná: Právo je přece (či má být) stejné pro všechny! Rovnost je přece základním právním principem. Ale jaká rovnost – materiální či formální? Ústavní soud se k tomuto tématu vyjádřil v několika svých nálezech, zejména v nálezu Pl. ÚS 38/02, ve kterém se vyjádřil, že v případě posuzování pokut je nutné brát v potaz majetkové poměry pachatele – jinak nelze mluvit o rovnosti. V oblasti trestního práva spolu se zavedením denních sazeb v roce 2009 hraje materiální prvek rovnosti ve vztahu k majetku (a osobním poměrům) pachatele vysokou roli. Přesto si dnes chudší pachatelé v některých případech nemohou koupit neodsouzení na rozdíl od těch bohatších.

Michal Hájek: Nepřijatelní cizinci – anachronismus nebo trend?

Kritický vývoj

Příběh o Nepřijatelných cizincích začal v roce 2005, kdy zákonodárce zavedl pro řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany institut nepřijatelnosti. Svůj odraz našel v § 104a odst. 1 s. ř. s., dle kterého „[j]estliže kasační stížnost ve věcech azylu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Nejvyšší správní soud tehdy nejspíše zajásal (byť nádavkem ponovu musel ve věcech mezinárodní ochrany rozhodovat v pětičlenných senátech). Jak by také ne, když mu jen za rok 2004 napadlo 3124 azylových případů, což byla téměř polovina (sic!) veškerého tehdejšího nápadu. Lze si dost dobře představit, že v pronajatých prostorách domu na Masarykově ulici, kde tehdy Nejvyšší správní soud provizorně sídlil, do té doby panovala určitá trudomyslnost. Připomeňme, že obsazení Nejvyššího správního soudu bylo ještě koncem roku 2003 poměrně skromné (22 soudců, 23 asistentů, 21 pracovníků soudních kanceláří a 22 pracovníků soudní správy). Důvodová zpráva k zákonu č. 350/2005 Sb., kterým byl institut nepřijatelnosti uveden na světlo světa, pak k nastalé situaci pregnantně uvádí, že„[t]oto opatření je vyvoláno kritickým vývojem azylové agendy u Nejvyššího správního soudu v letech 2003 a 2004“.

Jan Exner: Pyramidová struktura světového fotbalu ve světle práva EU. Díl I: Zneužívá FIFA své dominantní postavení?

Za necelé dva měsíce začne v Brazílii další sportovní svátek letošního roku. Jihoamerická země, kde je slovo „fotbal“ svaté, hostí mistrovství světa v nejpopulárnějším kolektivním sportu. Blížící se světový šampionát přináší kromě velkých očekávání fanoušků i vlnu diskusí nad zákonností pyramidové struktury světového fotbalu. Do hry se zapojuje i soutěžní právo EU.

Pavlína Hubková: Snad je to jedna z nočních můr, co vidím, to je Soudní dvůr – a teď ho kdosi soudí…

Když už tedy máme ten soud, který je nadán mocí rušit a závazně interpretovat právní předpisy, není od věci se mu čas od času podívat na zoubek a posoudit to, jak se svou mocí nakládá. Loni na podzim vyšla v Oxfordu kniha Judging Europe′s Judges, která se právě do takového souzení směle vrhá – bere si na paškál Evropský soudní dvůr a zkoumá legitimitu jeho judikatury. Publikaci vřele všem fanouškům (i kritikům) evropského práva doporučuji. Na první pohled vás zaujme především sugestivní obálka, která dává tušit, že čtení nebude plavba na klidném moři. Obsah pak přináší natolik fascinující kompilaci příspěvků různých autorů, že si kniha vaši pozornost rozhodně zaslouží.

Tomáš Pavelka: Zas jednou trocha (v)zrušení: rozhodnutí ESD ve věci Digital Rights Ireland a Kärtner Landesregierung

Když už máme soud, který je přímo z ústavy v rámci odpovídání na hypotetické otázky — či dokonce v hypotetických kauzách — nadán mocí rušit právní předpisy, proč si cca jednou za pětiletku nějakou tu směrnici nezrušit, že. Zejména je ale tento rozsudek tak dokonale obyčejný, že si post zkrátka zaslouží.

Eurokrize a postkomunistický "návrat do Evropy": sjednotí se Evropa?

1. května pořádáme na CeLAPA/Ústavu státu a práva AV ČR konferenci, jež jak doufáme propojí dvě aktuální debaty v Evropě a o Evropě: její současnou krizi a zároveň krizi liberální demokracie v mnoha postkomunistických členských státech. Mezi řečníky je řada mých kolegů z LSE, včetně Damiana Chalmerse, budeme moc rádi, když si k nám najdete cestu i na Svátek práce. Níže naleznete více informací, kompletní program je také zde.


THE EURO-CRISIS AND THE POST-COMMUNIST “RETURN TO EUROPE”: WILL EUROPE FINALLY UNITE?

In 1990 Václav Havel ushered the hopes shared by many in Central Europe: that the region ‘could approach a rich Western Europe not as a poor dissident or a helpless, amnestied prisoner, but as someone who also brings something with him: namely spiritual and moral incentives, bold peace initiatives, untapped creative potential, the ethos of freshly gained freedom, and the inspiration for brave and swift solutions’.

 Contrary to what Václav Havel hoped, a belief that there was nothing to learn from post-communist countries prevailed in the West, which took 1989 as ‘a restatement of the value of what [it] already [had], of old truths and tested models’. The people in post-communist Europe swiftly accepted it. The only way to freedom and prosperity seemed to be by way of liberal democracy and market economy. 1989 marked the ‘end of history’.

 Today Europe finds itself in a deep crisis: economic, political, but most of all, spiritual. The pressure of ‘a new global race of nations’, as the British Prime Minister put it in his recent EU Speech, determines how Europeans should live today. China, not America, seems to be the relevant “Other”, against which Europe is going to define itself. As a result, its citizens are ‘sidelined and numbed by the repetitive talk of austerity and economic stability, financial leverage and institutional reforms’. Imaginative political language is rare; instead, economists and economism occupy public discourse. To add to these problems, many post-communist countries seem to be ‘sliding back to authoritarianism’ and the Union is uncertain about how to react. Thinking that these developments reflect ‘a deep-seated nationalism’ or ‘a feeling of resentment and victimization’ is however only partly true. After all, the state of democratic politics in some ‘old’ EU Member States is equally worrying and the EU’s approach to its crisis is far from democratic.

 The conference aims at putting these different ways of understanding the crisis in Europe together; in particular we will discuss possible connections between the crisis of the EU as whole and the problems that the post-communist Europe faces today.




PROGRAMME:

I. “Sliding back to authoritarianism” in Europe: (only) the problem of post-communism?
9:00-12:00
Chair: Damian Chalmers (LSE, Department of Law)

Paul Blokker (Department of Sociology, University of Trento, Italy): New Democracies in Crisis?

Pal Sonnevend (Eötvös Lórant Universität ELTE in Budapest): Hungary (TBC)

Coffee Break

Radosław Markowski (Comparative Politics Department at the Institute of Political Studies, Polish Academy of Sciences, Center for the Study of Democracy at the Warsaw School of Social Sciences and Humanities: Poland (TBC)

Jan Komárek (LSE, Department of Law and European Institute): The “return to Europe”: 1989 and today

12:00-14:00 lunch

II. Beyond liberal democracy?

14:00-17:00
Chair: Petr Agha (CeLAPA-Institute of State and Law, AS CR and Faculty of Law, Charles University in Prague)

Zsuzsa Gille (Department of Sociology, University of Illinois): Is there a Global Postsocialist Condition? The Case of the Hungarian New Right

Damian Chalmers (LSE, Department of Law): The Diminishing Returns of EU Democratic Agency

Coffee Break

Michael Wilkinson (LSE, Department of Law): Political Union or Functionalist Dystopia? Reflections on the Constitutional Future of the European Union

Mark Dawson (Hertie School of Governance) and Floris de Witte (LSE, Department of Law): The despondent constitution: Rewriting Europe after the crisis .

Právník do KANCLu

Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti hledá do samostatného oddělení označovaného zkratkou KANCL (Komise pro aplikaci nové civilní legislativy) nové pracovníky. Oddělení je organizačně začleněno do legislativního odboru a je financováno z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR v rámci projektu Nové soukromé právo, reg. č. CZ.1.04/4.1.00/80.00003.

Mezi hlavní úkoly patří poskytování pomoci pracovníkům ve veřejné správě při seznamování se s novou civilní legislativou, a to zejména formou vypracování odpovědí na konkrétní dotazy. K náplni práce patří i vypracovávání podkladů pro expertní skupinu (tvořenou především členy rekodifikační komise), účast na jednáních této skupiny včetně zpracování výstupů z jednání. Členové týmu se dále mají možnost vyjádřit k návrhům právních předpisů v připomínkovém řízení.

Projekt je financován jak z prostředků EU, tak ze státního rozpočtu a je termínován do 31. 8. 2014 s tím, že na něj má navazovat nový, samostatný projekt, který bude zaměřen na vzdělávání úředníků veřejné správy převážně formou školení a písemných metodik (perspektiva do 30. 6. 2015).

Nabízená pracovní pozice: specialista na NOZ se zaměřením na problematiku věcných práv a smluvního práva.

Předpoklady: ukončené magisterské vzdělání v oboru právo a dobrá orientace v nové civilní legislativě. Vítána je lektorská zkušenost, není však podmínkou.

Podmínky: Nadstandardní mzdové ohodnocení. Výkon uvedené činnosti se započítává do doby praxe nutné ke složení profesní zkoušky. Existuje i možnost pracovat na částečný úvazek. Nástup do práce možný ihned.

Životopis spolu s motivačním dopisem, obsahujícím informaci o Vaší dosavadní zkušenosti s novou civilní legislativou, zasílejte do čtvrtka 10. 4. 2014 (včetně), a to elektronicky paní Renatě Skotnicové na e-mailovou adresu: RSkotnicova@msp.justice.cz

Všichni uchazeči budou posléze kontaktováni; vybraní uchazeči obdrží dne 14. 4. 2014 podklady k vypracování zadaného úkolu (rozbor a řešení právní otázky). Podle kvality výstupu pak všichni, nebo jen někteří z nich, budou pozváni k osobnímu rozhovoru.

Mgr. Ludvík Matoušek
vedoucí Komise pro aplikaci nové civilní legislativy
Legislativní odbor

Ministerstvo spravedlnosti ČR
Vyšehradská 16, Praha 2, 128 10
http://www.justice.cz

Tomáš Sobek: Neplať za něco, co nepotřebuješ.

Na podzim tohoto roku bude pětileté výročí nálezu ÚS v kauze Melčák. Předpokládám, že někdo uspořádá konferenci na toto téma. (Nedívejte se na mě.) Možná bychom si měli předem zformulovat nějaké otázky o tomto nálezu, které stojí za zvážení. Za úvahu stojí např. tento problém.

A) ÚS tvrdí, že má implicitní pravomoc rušit ústavní zákony. Argumentuje, že jinak by čl. 9/2 byl jen ornamentem Ústavy, resp. morálním apelem.

B) ÚS tvrdí, že pojmové znaky zákona zahrnují nejen formální, ale i obsahová (= materiální) kritéria, která ale diskutovaný „ústavní zákon“ nesplňuje, takže to ve skutečnosti není ústavní zákon. ÚS tedy nezrušil ústavní zákon, vlastně to vůbec není zákon, ale jiný právní předpis. („Dle přesvědčení pléna Ústavního soudu klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy.“)

Otázka: Jestliže ÚS chtěl zrušit právní předpis, který není ústavním zákonem, tak proč trval na tom, že má implicitní pravomoc rušit ústavní zákony? Ono to není zdarma, ale za cenu prolomení zásady, že každá pravomoc musí být explicitně stanovená zákonem.