Když už máme
soud, který je přímo z ústavy v rámci odpovídání na hypotetické
otázky — či dokonce v hypotetických kauzách — nadán mocí rušit právní
předpisy, proč si cca jednou za pětiletku nějakou tu směrnici nezrušit, že.
Zejména je ale tento rozsudek tak dokonale obyčejný, že si post zkrátka zaslouží.
V rámci tzv. nepřímého přezkumu v řízení o předběžné otázce podle článku 267 Smlouvy, Soudní dvůr EU včera rozhodnutím ve spojené věci C-293/12 Digital Rights Ireland proti Irsku a C-594/12 Kärtner Landesregierung a další, zrušil směrnici 2006/24 o uchovávání údajů ze služeb elektronických komunikací. Tato směrnice měla napomoci boji se závažnou trestnou činností tím, že operátoři a další provozovatelé služeb musejí uchovávat přenosová data po dobu nejméně 6 měsíců.
Rozsudek Digital
Rights Ireland je učebnicovým
příkladem střízlivé politiky soudního rozhodování v Lucemburku, kterou charakterizuje algoritmizovaný test proporcionality a nechuť pouštět se
do zkoumání juristicky alespoň trochu zajímavých otázek. Občas je ale dobré si
připomenout, jak vlastně mašinerie přezkumu právních předpisů v EU funguje na zcela obyčejných a jednoduchých případech.
Takže — vnitrostátní
soud položí předběžnou otázku, která je ve skutečnosti ovšem žalobou na
neplatnost sekundárního předpisu. Vnitrostátní soud se zpravidla optá, zda náhodou nebyl předpis přijat na nesprávnémm právním základě (což v případě
směrnice 2006/24 už jednou neprošlo v řízení C-301/06 Irsko proti Radě a
Parlamentu). Alternativně, vnitrostátní soud se táže, zdali sekundární předpis neporušuje
princip proporcionality — ať už na poli přiměřenosti či nezbytnosti zvolených
prostředků — a dnes dle obecné módy přihodí k dobru i zásah do nějakého toho lidského práva. V kauze Digital Rights Ireland etc. šlo
konkrétně o porušení čl. 21 Smlouvy a čl. 7, 8, 11 a 41 Listiny základních
práv, tedy práva svobodně se pohybovat na území členských států, práva na
soukromí, na ochranu osobních údajů, svobodu projevu a práva na řádnou správu. Soudní
dvůr se ovšem soustředil zejména na právo na soukromí, které má
v souvislosti s ochranou osobních údajů kultivovanou unijní i štrasburskou judikaturu.
V ostrém
kontrastu k nudnému rozsudku je stanovisko generálního advokáta Cruz Villalóna. Ten
se snaží originálně pracovat s pojmem „funkční dualita“ směrnice, čímž myslí,
že v případě, že směrnice neharmonizuje povinnosti v právních řádech
členských států existující, nýbrž zavádí povinnosti nové, podléhá jakémusi
přísnějšímu principu proporcionality. Takový test po unijním aktu vyžaduje, aby
kromě nových povinností také zakotvil záruky proti nepřiměřenému zásahu do
základních práv — jinými slovy — aby byl při úpravě práv a povinností konkrétní. Například místo odkazu
na „závažné trestné činy“ by třeba mohl obsahovat jmenovitý výčet trestných
činů. Generální advokát si také všiml faktu, že data shromažďovaná
poskytovateli elektronických služeb jsou často na serverech umístěných mimo EU,
a tedy jejich správa v souladu s evropským režimem ochrany osobních
údajů nemůže být zaručena. Z jeho pohledu se tedy jednalo o zásah do
ochrany soukromí „mimořádně závažný“.
Za zmínku stojí i Villalónův filozofující exkurz týkající se času, vědomí a paměti. O podobné
výlety se čas od času pokouší každý generální advokát (připomeňme třeba Mazákovy obecné právní zásady, „které je
nutno hledat spíše v platónském právním nebi než v zákonících“), ovšem
ne vždy se podaří trefit tu správnou notu mezi vzpomínkami na středoškolský
kurz společenských věd, intelektuální exhibicí anebo skutečně zajímavým
postřehem, který nasměřuje evropské právo podél nové tangentoidy. Posuďte Villalónovu pasáž sami:
„(146) V této souvislosti považuji za
užitečné uznamenat, že člověk svůj život vede v čase, který je z povahy věci
omezený a ve kterém se sbíhají minulost, tedy jeho vlastní historie, a v konečném
důsledku jeho paměť, i přítomnost, tedy více nebo méně bezprostřední prožitek, vědomí
toho, co právě zažívá. Minulost od přítomnosti dělí hranice, jakkoli obtížně
definovatelná, která je pro každého člověka jiná. Jako nesporná se jeví možnost
rozlišovat vnímání přítomnosti od vnímání minulosti. Při každém z těchto
vnímání může hrát svou roli vědomí vlastního života, zejména „soukromého
života“ coby života „zaznamenaného“. A je rozdíl, jestli je tímto „zaznamenaným
životem“ život vnímaný jako přítomnost, nebo život prožívaný jako vlastní
minulost.“ (citace vypuštěny)
Cruz Villalón pak dochází k závěru, že doba měřená na měsíce je součastí života vnímaného jako přítomnost, zatímco doba měřená na roky je součástí žívota pojímaného jako paměť. Ha.
Soudní dvůr
však, respektive jeho velký senát, z teoretického cvičení generálního
advokáta žádné dalekosáhlé důsledky nevyvodil a vydal se pouze na osvědčenou půdu
přezkumu dle principu proporcionality. Podle judikatury platí, „že unijní akt lze považovat za přiměřený jen
tehdy, pokud prostředky, jež zavádí, jsou způsobilé k uskutečnění jím
sledovaný cílů a nepřekračují meze toho, co je k dosažení cílů nezbytné.“
Cílem směrnice bylo „zajistit dostupnost
některých údajů pro účely odhalování, vyšetřování a stíhání závažných trestných
činů, respektive zajistit řádné fungování vnitřního trhu.“ (to jen aby bylo
jasno, co bylo tím právním základem pro přijetí :-) Soud potom vyjmenovává jednotlivá provinění
směrnice vůči principu proporcionality, která by se dala shrnout jako špatné
draftování vedoucí k nízké konkrétnosti jednotlivých ustanovení, a vůbec byla doba, po kterou mají operátoři data zadržovat, zbytečně fixní a stejně nejspíš dlouhá. Zrušeno.
Tečka.
Politická
hodnotová volba, kterou právníci škodolibě nazývají principem proporcionality, má
v řízení před ESD vždy stejný scénář: evropský zákonodárce se rozhodl
upravit určitou oblast předpisem, ve kterém se snažil více méně upřímně najít
rovnováhu mezi chráněnými zájmy, respektive upřednostnit jeden chráněný zájem
před jiným v mezích nějakého proporcionálního zásahu. Soud pak s volbou
konkrétní úpravy nesouhlasí z nejrůznějších důvodů, protože si myslí, že rovnováha má či může vypadat jinak, tedy že legislativcem zvolená cesta je neproporcionální. Proč je
jedno rozhodování politické a druhé ne, je akademickou záhadou modernity, tedy
přinejmenším od francouzské revoluce. Zvlášť, když se nespokojíte
s autarkními pojmy, jako jsou třeba externí a interní legitimita soudu.
Naopak skutečně zajímavou otázku, tedy zda mají vnitrostátní soudy z titulu
loajální spolupráce povinnost zkoumat a posuzovat slučitelnost vnitrostátních
předpisů s ustanoveními Listiny základních práv, generální advokát i soud zcela ignorovali.
Vlastně tak nezodpověděli jedinou otázku, která byla alespoň trochu nepolitická
a týkala se interpretace unijního práva.
Lidová moudrost praví,
že politická role soudců nabývá na důležitosti v dobách těžkých, kdy
lidská práva dostávají na frak s výmluvou na efektivitu všeho druhu. Třeba
je včerejší rozhodnutí Soudního dvora možné vyložit i jako proporcionální reakci na špiclovací
atmosféru poslední let. Pak tedy forza curia!