Jan Broulík: Pleteme si v souvislosti s ekonomickou analýzou, díl 3: Ekonomie netvrdí, že právo je zbytečné!

Po dvou příspěvcích zaměřených na omyly, které se týkají náplně ekonomie, bych se tentokrát rád zmínil o nepochopení vztahu práva a ekonomie. Jako ilustrativní příklad opět využiji výňatek z oponentského posudku k mé rigorózní práci:

„Ekonomická analýza práva pak dochází v návaznosti na transakční náklady k podobnému závěru jako socialistická právní věda. Dospívá totiž k tvrzení, „že pokud jsou nulové transakční náklady, k dosažení efektivního společenského upotřebení zdrojů není právo potřeba“ (citace str. 30). Takové tvrzení velmi připomíná odumření práva v komunistické společnosti.“ [1]

Autor tohoto úryvku činí paralelu mezi ekonomickou analýzou práva a vizí odumření práva v komunistické společnosti. Naznačuje tedy, že podle ekonomie (ekonomické analýzy práva) není právo potřeba. Ekonomie ovšem netvrdí, že právo je zbytečné!

Coasův teorém

Uvedená citace z oponentského posudku vychází z Coasova teorému. [2] Dle tohoto teorému by plně informované racionální subjekty ve světě s nulovými transakčními náklady dospěly vždy ke stejnému (společensky efektivnímu) využití vzácných zdrojů bez ohledu na to, kterému subjektu by objektivní právo přisuzovalo oprávnění k nakládání se vzácnými zdroji. Například oprávnění k užívání vyhrazené rozhlasové vysílací frekvence by skončilo v rukách subjektu, který ho dokáže nejlépe komerčně využít (nejziskovější subjekt). Toto oprávnění by v jeho rukách skončilo i v případě, že by jej objektivní právo původně udělilo jinému subjektu. Takový subjekt by totiž stejně jako nejziskovější subjekt na převodu oprávnění na nejziskovější subjekt vydělal.

Oprávnění

Coasův teorém předpokládá převody oprávnění k výlučnému užívání určitého vzácného zdroje. Většinou totiž platí, že souběžné užívání vzácného zdroje jedním subjektem snižuje užitek z tohoto zdroje pro subjekt druhý. Pokud by například oba provozovatelé rozhlasu vysílali na stejné frekvenci (tj. využívali by stejný vzácný zdroj), docházelo by k rušení jejich signálu. Hlavním prostředkem k docílení výlučnosti užívání určitého vzácného zdroje je v naší společnosti (objektivní) právo. [3] Právo zajišťuje, že z užívání „naší“ věci můžeme vyloučit další subjekty. Provozovatel rozhlasu přisuzuje určitou hodnotu oprávnění k užívání frekvence (tj. je ochoten za toto oprávnění něco zaplatit), protože očekává, že se mu prostřednictvím práva podaří vyloučit případné subjekty porušující jeho exkluzivitu k příslušné frekvenci. Právo je tedy nezbytné pro to, aby vůbec bylo možné o výlučnosti užívání hovořit, i pro to, aby bylo možné tuto výlučnost převádět. „[B]ez toho, aby bylo [prostřednictvím objektivního práva] stanoveno, jak jsou na počátku oprávnění vymezena, nemůže na trhu docházet k jejich převodům”. [4] Coasův teorém tedy právo za zbytečné zjevně nepovažuje.

Jasnost vymezení oprávnění

Coase (a další, kteří ho následovali) hovoří také o důležitosti toho, aby bylo oprávnění k vzácným zdrojům vymezeno co nejjasněji. [5] Pokud totiž někdo uvažuje o nákupu určitého oprávnění, chce si být jist tím, že prodejce je skutečně oprávněn k jeho převodu. Chce si také být jist tím, jaké obranné prostředky má k dispozici pro případ, že by v budoucnu někdo výkon jeho oprávnění rušil. Pokud takovou jistotu nemá, bude ochoten zaplatit za oprávnění pouze nižší cenu, případně ztratí zájem úplně. Přitom každá takováto nerealizovaná transakce je z hlediska ekonomie nežádoucí (kdyby k ní došlo, měli bychom se lépe). Podle Coasova teorému by se tedy ceteris paribus měla společnost s větší předvídatelností práva mít ekonomicky lépe než společnost s nižší předvídatelností práva.

„Neideálnost“ našeho světa

Při diskutování jakýchkoli implikací Coasova teorému je také nezbytné si uvědomit, že Coasův teorém je založen na modelu ideálního světa, který splňuje hned několik podmínek, které v našem světě nikdy být splněny nemohou. Především se jedná o podmínku nulovosti transakčních nákladů. V našem světě každá transakce bude spojena s náklady. Člověk musí nejdřív vyhledat budoucího kontrahenta, zjistit si o něm informace, dojednat podmínky transakce a následně sledovat, zda dochází k plnění podle dohodnutých podmínek. Všechny tyto aktivity nás stojí přinejmenším čas. Coase a další ekonomové jsou si samozřejmě vědomi, že transakční náklady budou jen výjimečně zanedbatelné, a proto nebude k dosahování společensky optimální alokace zdrojů postačovat, aby byla oprávnění k těmto zdrojům dostatečně jasně definována. [6]

Právo a transakční náklady

Právo proto může hrát při dosahování optimální alokace zdrojů další dvě role. Za prvé může právo sloužit ke snížení transakčních nákladů. „Zlevňování“ transakcí může právo dosahovat vícero způsoby. Právo například poskytuje základ k fungování organizovaných trhů (burz), které výrazně usnadňují provádění transakcí. Právo také nutí kontrahenty k poskytnutí některých důležitých informací, čímž usnadňuje jejich získávání. Velice důležitou roli hraje také levný vynucovací mechanismus poskytovaný právem. V neposlední řadě (smluvní) právo vyplňuje právní vztahy dispozitivními normami, které účastníkům vztahu umožňují neztrácet čas domlouváním se na podrobnostech, a snižují tedy jejich transakční náklady. Za druhé může právo při výchozím vymezování oprávnění k vzácným zdrojům (tj. v případě českého práva typicky v legislativním procesu) toto vymezování provádět takovým způsobem, aby se vzácný zdroj dostal přímo do rukou toho, kdo by byl v ideálním světě s nulovými transakčními náklady jeho koncovým kupcem (tj. např. vyhrazená frekvence do rukou nejziskovějšího provozovatele rozhlasu).

Příčiny omylu

Coasův teorém je jedním z nejvíce nepochopených konceptů veškeré právně-ekonomické literatury. [7] Jeho výklad v tom smyslu, že právo je zbytečné, má dle mého názoru dvě příčiny. Tou první je fakt, že zmýlené čtení teorému je rozšířené i mezi ekonomy, kteří následně omyl šíří dál. Tou druhou (která zřejmě působí zmatení i mezi zmiňovanými ekonomy) je nepochopení významu modelování ve vědě. Coasův teorém totiž není ničím jiným než logickou implikací zjednodušujícího modelu reality. Právník vzdělaný především k tomu, aby si pamatoval velké množství pouček a aby dokázal řešit konkrétní případy, má však dle mé zkušenosti značné obtíže pochopit, k čemu jsou takovéto zjednodušující abstrakce o společenské realitě dobré.

Závěrem

Právník, který se domnívá, že podle ekonomie je právo zbytečné, k ekonomii pravděpodobně nebude mít nejvřelejší postoj. Zejména v našich zeměpisných šířkách může tento dojem vést i k výše ilustrovanému (nelichotivému) připodobňování ekonomické analýzy práva k socialistické právní vědě. Ekonomie toho přitom má o právu opravdu hodně co říct. Jen samotný Coasův teorém nás toho učí mnoho o důležitosti práva pro ekonomickou prosperitu. Za prvé nás učí, že pro prosperitu je důležitá jasnost práva. Za druhé nám osvětluje, že právo může prosperitu podpořit tím, že se bude brát o snížení transakčních nákladů. Za třetí z něj vyplývá, že při existenci prohibitivně vysokých transakčních nákladů právo může prosperitu podpořit tím, že přidělí vzácný zdroj tomu, kdo by si ho při nižších transakčních nákladech koupil sám. Rozhodně však netvrdí, že je právo (z hlediska ekonomické prosperity) zbytečné.

Poznámky:

[1] Zde si musím sypat popel na hlavu. Na straně 30 své rigorózní práce jsem totiž skutečně citoval text, který používá poněkud zavádějící formulaci. Nicméně, můj oponent se s touto zavádějící formulací ztotožnil.

[2] COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960, Vol. 3, s. 1-44. Sám Coase však pojem (Coasův) teorém vůbec nepoužívá. Jeho autorem je George Stigler.

[3] Lze si ovšem představit převody oprávnění k výlučnému využívání určitého vzácného zdroje i ve společnostech, ve kterých objektivní právo neexistuje nebo není vynutitelné. Půjde pak především o vzácné zdroje, jejichž využívání je spojené s jejich fyzickým držením.

[4] COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960, Vol. 3, s. 8.

[5] V anglicky psané právně-ekonomické literatuře se hovoří o property rights. Jedná se především o ta práva, které česká právní doktrína označuje jako věcná práva.

[6] „[T]he assumption […] that there were no costs in-volved in carrying out market transactions […] is, of course, a very un-realistic assumption. In order to carry out a market transaction it is necessary to discover who it is that one wishes to deal with, to inform people that one wishes to deal and on what terms, to conduct negotiations leading up to a bargain, to draw up the contract, to undertake the inspection needed to make sure that the terms of the contract are being observed, and so on. These operations are often extremely costly, sufficiently costly at any rate to pre-vent many transactions that would be carried out in a world in which the pricing system worked without cost.“ COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960, Vol. 3, s. 15.

[7] MERCURO, N., MEDEMA, S.G. Economics and the Law. 2nd edition. Princeton University Press, 2006, s. 112.