Martin Kopa: O čem jsou velké mezinárodní moot courty? O vzdělávání nebo soutěžení?

Tento post jsem začal psát o předvelikonočním víkendu ve Vídni na dalším ročníku Willem C. Vis International Commercial Arbitration Mootu v opětovném úžasu z toho, jakých rozměrů může nabýt chuť a vůle vzdělávat sebe a vzdělávat jiné v právu. Již 21 let se na jaře do Vídně sjíždějí dvě až tři stovky univerzitních týmů z celého světa spolu s nespočetným množstvím těch, kteří se mezinárodní obchodní arbitráži věnují prakticky a akademicky. Týden si pak v sedmi lidech (tři rozhodci a dva zástupci z řad studentů za každou stranu sporu) povídají o případu, se kterým studenti strávili minimálně předchozí půlrok. A na konci vyhlásí univerzitu, které to povídání šlo nejlíp. Co je ale žene? Vzdělávání nebo soutěž?

Obecně to asi záleží na konkrétní zemi. Např. pro americké univerzity je účast na Vis mootu obrovsky prestižní záležitostí. Do týmu se dostávají jen ti nejlepší z desítek nejlepších, kterým univerzita vytváří nutné materiální i nemateriální podmínky pro to, aby také přijeli domů s odpovídajícím výsledkem. Brzké vyřazení se skoro dá přirovnat k tomu, když se v tabulce Tottenham dostane před Arsenal. Samozřejmostí je profesionální coach (či tým coachů), který díky svým zkušenostem studenty do detailu připraví jak po stránce dovednostní, tak stránce znalostní. Mají tam své moot courtové programy či moot court boards apod. Zkrátka „dreamland“, na který si v ČR ještě musíme počkat. Jak tedy ale máme k moot courtům tohoto střihu přistupovat my?

Žádný český tým se totiž ještě nikdy nedostal mezi 64 nejlepších týmů Vis mootu. Loni se to málem povedlo brněnské právnické fakultě, které postup bohužel utekl jen o pár bodů. Odráží se v tom skutečnost, že se tato fakulta k výše popsanému dreamlandu nejvíce přibližuje. Podle mě mají v Brně velké mezinárodní moot courty nejlépe podchycené. Důvodem je silné složení zkušených coachů, kteří se studentům věnují z plných sil, a také velmi silná podpora fakulty a sponzorů, díky čemuž studenti mohou např. v rámci příprav na Vis moot absolvovat velké množství tzv. pre-mootů a díky získaným zkušenostem se zdokonalovat. Není proto divu, že ve „velké dvojce“ mezinárodních moot courtů (tj. ve Vis mootu a Jessupu) zaznamenali v Brně největší úspěchy. Ve světovém nebo jen evropském srovnání ale podle mě nelze říci, že by české univerzity jakkoliv trvale prorazily (pro srovnání - např. polské univerzity už se běžně do final 64 na Vis mootu dostávají). To je obecně podle mě poměrně tvrdá vizitka českého právního vzdělávání. Je však u nás možné hrát čistě „na výsledek“?

Přiznám se, že já osobně jsem v českých podmínkách vždycky byl příznivcem spíše vzdělávacího přístupu než přístupu soutěžního. Vycházím z toho, že česká fakulta asi žádný z těchto velkých mootů jen tak nevyhraje a asi na něm ještě hodně dlouho nezaznamená nějaký pořádný týmový úspěch. Proto jsem si vždycky říkal, že je lepší, když tu zkušenost získá co nejvíce studentů. Tato zkušenost jim totiž podle mě dá mnohonásobně víc než běžné studium. A čím více těchto studentů, tím lépe. V našem týmu pak obecně vládla větší pohoda a dokonce to přinášelo i výsledky ve středu či horní polovině tabulky. Byli jsme takový dnešní Newcastle United nebo Southampton. Studenti získali maximum nových dovedností a otevřel se jim mezinárodněprávní svět. Ostatně i Vis book, tedy příručka pro budoucí účastníky Vis mootu, má kapitolu s názvem “The Moot is an Educational Program and Not Primarily A Competition“. Jak zkrátka zpívá Mňága, i cesta může být cíl. Mně osobně jako coachovi přitom dělalo největší radost, když jsem viděl, jaký pokrok studenti udělali od svých prvních pokusů v ústní argumentaci až po jejich bitvu ve Vídni. 

Druhým přístupem je důraz na soutěžní aspekt mootu. Z vlastních zkušeností jsem nabyl dojmu, že z pohledu moot courtových coachů půjde zřejmě o přístup většinový. Vytváří soutěž mezi členy týmu o to, kdo bude v hlavní části moot courtu „pleadovat“. Primárním cílem není vzdělávání studentů, ale zkrátka být co možná nejlepší a co možná nejvíce zničit své oponenty (což zejména mezi studenty v rámci týmu vidím jako problém). O úspěchu a neúspěchu pak rozhoduje postup do vyřazovacích bojů, na který si už alespoň věříme, když už nic jiného. Vše ostatní jakoby nehrálo roli. To vzdělávání se trošku upozaďuje a já právě nevím, jestli je to dobře. Čistě soutěžní přístup bude zřejmě účinnější co do motivace, ale podle mě ubírá možnost studentů nabýt cenné zkušenosti a nadto ničí atmosféru v týmu. Pamatuji se, když jsme jednou s Maxem Tomoszkem jako coachové učinili „soutěžní“ rozhodnutí a namísto studenta, který byl slabší, jsme znovu vyslali do boje naši nejlepší studentku. Nejenže jsme si proti sobě poštvali členy týmu a vneslo to do něj negativní náladu, ale vedlo to i k tomu, že jsme onu studentku připravili o individuální ocenění (tzv. honorable mention), protože si zhoršila bodový průměr. Celkový týmový výsledek se taky nepovedl.

Možná dělám chybu, když oba přístupy stavím do protipólu. Možná je lepší je oba přiměřeně sladit. To ovšem v praxi není úplně nejjednodušší. A mám-li v hlavě jako coach: „Chci, aby můj tým vyhrál“, v konkrétnostech to podle mě často půjde proti: „Chci, aby se studenti co nejvíc naučili.“ Už jenom tím, že ty „horší“ postupně vyřadím z přípravy, protože budou pleadovat ti „lepší“, na jejichž přípravu se musím zaměřit. A vzhledem k tomu, jak si jako české univerzity stojíme, je podle mě na čistě soutěžní přístup stále moc brzo. Nejprve je třeba ustálit ten prvek vzdělávací. Což se samozřejmě neobejde bez fakultní podpory. Fakulty musí nadále (a ve větší míře) tyto moot courty podporovat a zajistit je personálně a materiálně. Vrátí se jim to, protože v zahraničí bývá působení na mezinárodních moot courtech důležitou součástí hodnocení efektivity výuky práva na té které fakultě a jejího PR.

Každopádně je neuvěřitelné, co prof. Eric Bergsten & Co. před 21 lety vytvořili. Marně vždycky přemýšlím, jak popsat ten „moot spirit“, který se mnou už sedmým rokem mlátí každé jaro. To člověk musí zažít. Neexistuje ale asi větší právně vzdělávací akce, kde byste měli příležitost dostat v takovém rozsahu hodnocení od lidí z praxe, o kterých jste jen četli v knihách a na odborných blozích. Nabudete pocit, že nemusí být takový propastný rozdíl mezi vaší argumentací a argumentací studenta z Ivy League, naopak. A celé Vás to stojí bezesné noci a strašnou dřinu, což je dobré si na škole vyzkoušet předtím, než člověk vejde do praxe, kde takhle bude dřít do konce profesního života. O celé téhle zkušenosti jsou mezinárodní moot courty.    

P. S. Omlouvám se za vynechání zejména evropskoprávních mootů, v nichž české fakulty výsledkově úspěšné bývají. Nemám s nimi dostatečné zkušenosti. Budu proto rád, když mě v diskuzi ve vztahu k mootům, jakou jsou ELMC či CEEMC doplníte. To samé platí pro ty, kdo si vyzkoušeli FDI moot nebo Telders, vaše postřehy k tématu soutěž vs. vzdělávání mě určitě budou zajímat.