Na podzim tohoto roku bude pětileté výročí nálezu ÚS v kauze Melčák. Předpokládám, že někdo uspořádá konferenci na toto téma. (Nedívejte se na mě.) Možná bychom si měli předem zformulovat nějaké otázky o tomto nálezu, které stojí za zvážení. Za úvahu stojí např. tento problém.
A) ÚS tvrdí, že má implicitní pravomoc rušit ústavní zákony. Argumentuje, že jinak by čl. 9/2 byl jen ornamentem Ústavy, resp. morálním apelem.
B) ÚS tvrdí, že pojmové znaky zákona zahrnují nejen formální, ale i obsahová (= materiální) kritéria, která ale diskutovaný „ústavní zákon“ nesplňuje, takže to ve skutečnosti není ústavní zákon. ÚS tedy nezrušil ústavní zákon, vlastně to vůbec není zákon, ale jiný právní předpis. („Dle přesvědčení pléna Ústavního soudu klasifikaci pramenů práva nutno odvinout v první řadě od obsahu právní normy.“)
Otázka: Jestliže ÚS chtěl zrušit právní předpis, který není ústavním zákonem, tak proč trval na tom, že má implicitní pravomoc rušit ústavní zákony? Ono to není zdarma, ale za cenu prolomení zásady, že každá pravomoc musí být explicitně stanovená zákonem.
Byl to jen obyčejný zákon.
OdpovědětVymazatasi nějaká ústavní vyhláška :-) I NS nechtěl vráti církvi katedrálu s odvoláním na jednostranný dobropis vlády ČSR z 60.let.
OdpovědětVymazatJinak se ale jedná o tzv. české právmí myšlení, ve kterém vynikal Pithart nebo Rychetský : ústavní zákon to nebyl ale kdyby někdo tvrdil, že byl a později se ukázalo že byl, tak my můžeme rušit i ústavní zákon, protože jeinak není materiální jádro a bez jádra nená ústavní život.
Mimochodem je to pěkná příprava pro budoucího diktátora, který nechá ústavním soudem zrušit rovnou celou ústavu :-) pro rozpor s přirozeným právem vůdce.
Jiří Hnátek
Problém formulujme následovně:
OdpovědětVymazatÚstavní soud dle čl. 87 odst. 1 písm. a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem.
Je-li předpis ústavním zákonem, je součástí ústavního pořádku, tedy je jím ÚS vázán. Je-li jím ÚS vázán, je vyloučeno, aby rozhodoval o jeho souladnosti s ústavním pořádkem, neboť by posuzoval souladnost něčeho se sebou samým, která je vždy dána.
Není-li předpis ústavním zákonem, pak je zákonem a ÚS je oprávněn rozhodovat o jeho souladnosti s ústavním pořádkem.
Posoudit, zda je předpis ústavním zákonem, podle mého názoru lze. Rozlišme kritéria formální a kritéria obsahová. Formálním kritériem rozumějme najmě proceduru přijetí – tedy kvalifikovanou většinu. Nicméně i obsahová kritéria jsou bezesporu stanovena, kdy se ZEJMÉNA jedná o soulad s čl. 9 odst. 2 Ústavy.
Kdo je však k takovému posouzení (zda jde o ÚZ či „obyčejný Z“) kompetentní? A to byť tento někdo dojde k tomu, že jde o zákon (tedy bude pouze deklarovat), a tedy ÚS bude oprávněn zkoumat soulad s ústavním pořádkem?
Byť je třeba důkladné argumentace, lze podle mého názoru obhájit tvrzení, že ÚS je tímto „někým“. ÚS je totiž soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83. Dokonce se domnívám, že i čl. 9 odst. 3 poskytuje takové vodítko, abychom nemohli žádným výkladem oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu, které by, kdybychom ÚS sebrali tuto základní pravomoc, reálně hrozilo.
Nicméně bylo by již záhodno, aby se někdo takovou argumentací zabýval a konečně ji poskytl. Kdoví, třeba jednou…
Pokud si dobře vzpomínám, ÚS argumentoval hlavně tím, že zákonodárná moc nesmí regulovat jednotlivé vztahy (konkrétní volby), ale jen obecné (jakékoli volby). S takovou logikou - které se vůbec nebráním - to ale vůbec nebyl právní předpis. Ergo nešlo ho zrušit - zrušit mohu jen něco, co existuje. Ale pokud ho nešlo zrušit, tak pak zde nebyl nikdo, kdo by autoritativně směl říct "tohle není žádný zákon, nemá to ani cenu toaletního papíru" - a odtud se odvíjí aktivismus ÚS, který raději uznal, že to ÚZ je, jen proto, aby to mohl zrušit.
OdpovědětVymazatOpět si zopakuji, že by se mi líbila jednotná soustava soudů, bez ÚS a NSS, kde by každý soud mohl v souvislosti s konkrétní kauzou prohlásit cokoli za neplatné či protiústavní, a účastníci by se proti tomu mohli proodvolávat až k NS.
P.H.
"1)Jestliže ÚS chtěl zrušit právní předpis, který není ústavním zákonem, 2)tak proč trval na tom, že má implicitní pravomoc rušit ústavní zákony?"
OdpovědětVymazatPokud se pamatuji, ve věci, která problému předcházela, šlo o to, že poslanci se nechtěli řídit pravidly, dle kterých sněmovna vznikla. Chtěli ji rozpustit dříve, než jim to povoloval ústavní zákon, kterým se zavázali řídit. Rozhodli se, že si odsouhlasí jiný ústavní zákon, dle kterého sněmovnu pak rozpustí za účelem nových voleb. Tento nový "ústavní zákon" byl pak ústavním soudem zrušen a sněmovna zůstala. Otázce moc nerozumím, není mi zejména zřejmé jak má její druhá část být podmíněna částí první.
Rušení zákonů je zbytečné a soudy k tomu nejsou. Vydávání zákonů je výsadním právem moci zákonodárné. Moc soudní zákony vykládá a poskytuje ochranu právům. Souhlasím s PH, 4.4.14,12:50, že jediný způsob, jak se dopídit toho, co vlastně zákon znamená spočívá v tom, že účastníci řízení se odvolávají, je-li třeba, až k Nejvyšší instanci, NI. Ta pak s konečnou platností rozhodne význam zákona. Logicky NI je soud nade všemi soudy a je jen jedna.
Náš případ je zvláštní, protože to byli sami zákonodárci, kdo nechtěl dodržet zákon. K hlasování v parlamentu nemělo nikdy dojít, měla mu předejít debata na státní úrovni. K hlasování však došlo a "ústavní zákon" byl schválen. Ústavnímu soudu, nebo kterémukoli jinému soudu stačilo prohlásit, že text zákona není použitelný, protože je RETROAKTIVNÍ. Ostatní povídání bylo zbytečné, možná jen vysvětlit, co retroaktivita je. Kdyby se poslanci rozhodli rozhodnutí soudu ignorovat a rozešli se, znamenalo by to rozpad ČR jako právního státu. Naděje tedy je. Zákon mohl klidně zůstat, ale nepoužitelný - jako pila bez zubů. Proč by zákonodárný sbor měl mít vždy pravdu, že ano?
Ústava je zvláštní dokument. V jejím úvodu je první slovo My. Čl. 9(2) je určitě morální apel na sebe sama, protože My jsme zárukou Ústavy. Proč ÚS trval na pravomoci rušit ústavní zákony? Nevím, snad aby to vypadalo, že něco dělá.
Mirek Vorlický
Překvapuje mne tak malá reakce čtenářů Jiného práva na toto téma. Vypadá to, že žádná konference nikdy nebude, pane Sobku.
OdpovědětVymazatPotom, KŠ, 04.04.14, 0:10, například píše o rušení zákonů, Čl.87(1)a, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Jak to, že nikdo neupozorňuje na to, že o ústavním pořádku v čl.87(1)a není řeč? Řeč je o ústavním zákonu a o mezinárodních smlouvách přece!
Ústavní pořádek, jehož Ústava je část, dle Ústavy (?!) je Ústava, Listina základních práv a svobod, atd, Čl.112(1). Opravdu se toto nikomu nezdá divné?
Nezdá-li se to nikomu divné, kdo vlastně rozhoduje ve věcech ústavního pořádku, když je to jen Ústava, která popisuje pravomoce ÚS? Co když dle ústavního pořádku má někdo pravomoce vyšší než ÚS?
A kdo vlastně rozhodl a kdy, co je ústavní pořádek? My (první slovo Ústavy) jsme to rozhodnout nemohli, protože My jsme rozhodli jen ve věci Ústavy, atd, atd? Těch otázek je mnohem více.
Mirek Vorlický
Ústavní pořádek je v republice na denním, tak říkajíc - pořádku.
OdpovědětVymazatDvě věci mne překvapují na tomto blogu. První je ta, až co z mých příspěvků správci blogu uveřejní.
Potom mne překvapují reakce na moje příspěvky, a v případě zde uvedeného článku, jejich nepřítomnost.
Mikule-Sládeček (Ústavní soudnictví a lidská práva, 1994, str.59) váhavě píší, že pojem ÚSTAVNÍ POŘÁDEK je obsahově totožný s pojmem ÚSTAVA, čl.112. Já si to tedy nemyslím, mohl by ale někdo mne nasměrovat třeba na ty ústavní zákony Federálního shromáždění Československé socialistické republiky, které jsou součástí ústavního pořádku, slovy Mikule-Sládeček, ústavy?
A po tom, pro případ, že tyto ústavní zákony by nebyly v souladu s ústavními zákony z 1.1.1993, kdo by ve věci rozhodoval?
Mirek Vorlický
Ad P.H. (04.04.14 12:50): Pokud něco, co se tváří jako zákon, není zákonem pro absenci obecnosti, nemohu říci, že to není nic, ale nejspíše to bude správní akt (možná paakt).
OdpovědětVymazatTo, že česká právní teorie ve svých slabiomyslných učebnicích z 90.let tvrdí, že zákon musí být obecný, neznamená, že to je pravda. Hodně zákonů je například o vzniku a pravomocech jedné instituce, tedy okruh adresátů je totožný s číslicí 1.
OdpovědětVymazatHodně zákonů pak sice mluví například o příslušných orgánech, ale tyto orgány jsou jsou jen právní Zkratka pro JEDEN KONKRÉTNÍ ÚŘAD.
Ono když takto chybně (v komparaci se skutečným stavem) vymezíte zákon vs. správní akt, pak si vytváříte jen umělý problém.
V prvé řáde se musíme ptát, zda parlament má kompetenci přijímat zákony a pokud není ZÁKONÁ DEFINICE ZÁKONA (sic!) a přijmete doktrinální výklad, který popírá možnost zákona pro jednu osobu nebo pro pár osob, vypadne vám cca 20% zákonů z právního pořádku.
Michal Hlasivka
Když pominu nelogičnosti postupu ÚS, tak v tom vidím především ruku "materiálních" vykladačů práva. Ústavní zákon není ústavní zákon, nařízení není nařízení, ale opatření obecné povahy (NSS), rozhodnutí není rozhodnutím (rovněž NSS)... Z lahve byl vypuštěn příliš nebezpečný džin.
OdpovědětVymazatPři takovém přístupu lze dost snadno lze přijít s tím, že některé zákony jsou vlastně materiálně o.o.p.
k Anonymní, 24.4.14, 13:49
OdpovědětVymazat...a za přestupek je občan trestán orgány moci veřejné, protože to není trestný čin.
A Úplná nesvéprávnost není, i když existuje (Právo, 22.4.2014).
Takto funguje celá česká společnost.
Než se panu Sobkovi podaří uspořádat konferenci na jeho zde uvedené téma a aby měla smysl, navrhuji debatu:
Proč se u nás nerozvinul zvyk samozřejmého nahlížení do slovníků?
(Jiří Lebeda, bohemista, Lidové noviny 31.10.2009. Abychom věděli co slova znamenají, abychom byli schopni je používat a následně myslet, musí na začátku nezbytně být slovník jako jejich obecně závazný výklad.)
Jsou-li pochybnosti zda něco je či není zákon, není rozumnější říci:
"Ne každá blbost je zákon, a blbostmi se nezabýváme. Nebudeme je ani rušit, neboť tolik času nemáme." Time is of the essence. Case dismissed.
Mirek Vorlický