Křesťanští rodiče odmítající posílat děti do veřejných škol jako azylově relevantní „sociální skupina“?

Zbytková kategorie „určité sociální skupiny“ v § 12 písm. b) zákona o azylu je jedním z vděčných cílů černého humoru právníků, kteří se zabývají azylovým právem z donucení. Černý humor podobného typu má občas dokonce i oporu ve spisech; maně si vzpomínám na argumentaci jedné stěžovatelky, která se snažila dovodit, že vysokoškolsky vzdělané ženy jsou v zemi jejího původu pronásledovanou „sociální skupinou“ a proto ji má české Ministerstvo vnitra udělit azyl [dnes tedy mezinárodní ochranu].

Úterní rozhodnutí imigračního soudu v Memphisu ve státě Tennessee, které stvořilo sociální skupinu uvedenou v titulku tohoto postu, však nežertuje. V kauze požádala německá rodina Romeike původem z bádenského Bissingenu ve Spojených státech amerických o poskytnutí azylu. Manželé Romeike společně vychovávají čtyři děti, které odmítli podrobit povinné školní docházce a chtějí je vzdělávat samostatně doma. Reakce německých správních orgánů bylo postupné stupňování správních sankcí, na jejichž dovršení případným odebráním dětí rodiče nečekali a odjeli do Spojených států, kde požádali o azyl. A byli úspěšní. Podrobné shrnutí skutkových okolností případu je k dispozici zde, informace o kauze pak tu či tady, plný text odůvodnění se mi bohužel zatím nikde v internetu dohledat nepodařilo.

Patrik Šebesta: Přípustnost audio a video nahrávek jako důkazu II. aneb je to horší než jsme mysleli

K tomuto příspěvku mne navedl erudovaný, článek Jana Potměšila, a následující diskuse, která byla u něj dále vedena.

Jako praktikující „přestupkář“ s celkovým počtem zpracovávaných spisů, sečteno ve všech „svých“ komisích kolem 500 ročně, kde jsem předsedou, jsem konfrontován s realitou předložení důkazů v podobě audio či video nahrávky hned několikrát měsíčně, proto bych vedle teoreticko-právních závěrů, o které se přestupkové komise, na rozdíl od soudů zpravidla nechtějí a ani mnohdy neumí, opřít. Tak jsem si dovolil zde přispět i svými poznatky z praxe přestupkových orgánů.

V diskusi pod článkem Jana Potměšila byla zmínka ze zápisu z konzultačního dne MVČR, z něhož jsem si dovolil vybrat diskutované stanovisko. Jde o zápis z konzultačního MVČR dne z 10. 6. 2008, kde je uvedeno:

Dotaz: Lze při dokazování v přestupkovém řízení použít obrazové a zvukové záznamy, které byly pořízeny bez souhlasu či uvědomění účastníka řízení, pokud dotyčný s jejich provedením nesouhlasí a následně o tyto důkazy opřít rozhodnutí
o vině obviněného?

Odpověď: Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. V praxi existují dva právní názory.

Podle prvního názorového proudu je pořízení obrazového či zvukového záznamu zakázáno pro rozpor s § 12 občanského zákoníku a nelze jej v přestupkovém řízení použít (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05: „Jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný…“).

Podle druhého názorového proudu lze v přestupkovém řízení použít i důkaz zasahující do osobnostních práv jiného občana, pokud porušení veřejného zájmu chráněného normami veřejného práva (ochrana veřejného pořádku, občanského soužití) převyšuje nad ochranou soukromí dotčeného občana. Správní orgán by měl proto v konkrétním případě zvážit, zdali je zásah do ochrany osobnosti pořízením a provedením takového důkazu ospravedlněn ochranou veřejného pořádku a občanského soužití (viz Zpráva veřejného ochránce práv za rok 2007, str. 49).

Ministerstvo vnitra se přiklání k prvnímu názorovému proudu.

Problém je bohužel v praxi v této poslední větě ve stanovisku MV, která má v praxi za následek, že pokud se stanovisko MV nezmění, tak se nenastane žádný názorový posun, natož vytvoření judikátu. Dva ze tří krajských úřadů, pod které v rámci svých komisí spadám, tak se drží právě této argumentace MVČR – nevím, zda z pohodlnosti, nebo tomu opravdu věří. Na druhou stranu je pravda, že nemá smysl „jít proti zdi“, protože správní orgány nejsou soud, tedy jsou, někdy bohužel a někdy bohudík, vázáni právním názorem nadřízeného správního orgánu a správních soudů. V praxi toto ovšem bude mít (a má) za důsledek, že se od těchto úřadů nedostane k MV k „mimoodvolačce“ žádné rozhodnutí (natož k soudu), protože krajský úřad zkrátka takové rozhodnutí rovnou ruší. V případě prvoinstančních orgánů to má za následek, že se takové rozhodnutí zkrátka nevydá.

Zde by měl být v první řadě názorový a vyargumentovaný posun MV na konzultacích, jinak se zkrátka nehneme z místa. Mimochodem, již několikrát jsem směrem ke krajským úřadům uvedl, že jsem ochoten jít do nějakého „nejistého podniku“ (rozum.: rozhodnout a pokusit se vyargumentovat problematickou věc, aby došlo k judikátu), protože provedení důkazu video nahrávkou není v přestupkovém řízení zdaleka jedinou problematickou věcí. Úředníci krajských úřadů se k takové nabídce ovšem postavili převážně velmi chladně:-/ a v lepším případě „pouze“ rezervovaně, případně mi to z „mnoha důvodů“ rovnou rozmlouvali. V druhé rovině není bohužel moc předsedů komisí nebo úředníků-přestupkářů, kteří argumentačně vůbec mají na to, aby odůvodnili takovéto nejisté rozhodnutí (nejsem zdaleka ten nejlepší, ale za svými rozhodnutími si stojím a na některá jsem opravdu mimořádně pyšný). Bláznů (dovolím si říci) není na takových místech tolik, aby zkrátka za ty peníze tady řešili alespoň argumentačně tak jako soudci okresních soudů v trestním řízení. Je vcelku logické, protože pokud budu argumentačně na vysoké úrovni, tak jdu zkrátka dělat někam jinam. Musím se ovšem hned „přestupkářů“ zastat, protože jak čtu rozsudky okresních soudů (v trestním řízení), které k nám přichází ve spisech, tak si troufám tvrdit, že takto odůvodněné rozhodnutí, pokud by bylo v řízení o přestupku, by mnohdy nemělo naprosto ani mizivou šanci projít při odvolacím řízení.

Ale zpět k „našim“ videozáběrům.

Pominu-li fakt, že musíme v přestupkovém řízení dělat rekognici per analogiam s trestním řádem, protože rekognice není nijak zakotvena ve správním řízení, a kdy nastává skutečnost, že NSS a ÚS argumentují přípustností analogie legis v přestupkovém řízení ve vztahu k trestnímu řízení, pouze v případech, kdy to není v neprospěch obviněného. V praxi to ovšem znamená, že lze účinně napadnout i samotné provedení takového důkazu rekognicí, právě s ohledem na nepřípustnost rekognice pro překážku, že není ve prospěch obviněného. Rekognice v takovém případě je třeba, protože je nutné zjistit (shlédnout), že osoba na videozáběrech je právě obviněný.

V samotném provedení rekognice, resp. ke kvalitě pořízených záběrů, je nutné též přihlédnout k závěrům Nejvyššího správního soudu, který ve své judikatuře (NSS 7 Azs 22/2008 – 107) uvádí k rekognici ve správním řízení „Podle ustanovení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Okruh skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu.“. Dále pak dodává, že „Přesto, že citovaný zákon podrobněji neupravuje podmínky a náležitosti provedení důkazu rekognicí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutné trvat na objektivně rovných podmínkách jeho provedení, zejména tedy na velikosti a kvalitě předložených fotografií, jakož i na zachycení vyfotografované osoby zepředu, s přímým pohledem a obličejovou částí zabírající většinu plochy fotografie.“

Z výše uvedeného judikátu lze tedy logicky dovodit, že též i videosekvenční snímky musí být pořízeny v takové kvalitě, aby šlo následně osobu ztotožnit způsobem popsaným Nejvyšším správním soudem. V praxi je to opět prakticky neproveditelné, a to s ohledem na kvalitu záznamů, resp. rozlišení, tedy nelze prakticky nikdy (pokud se náhodně nepoužívá alespoň poloprofesionální kamera) přiblížit výřez na požadovanou úroveň. Testoval jsem to s profesionály a americké seriály typu CSI jsou v tomto opravdu na úrovni sci-fi (anebo používají CCTV kamery, které se dnes občas montují na dálnicích, kamery s vysokým rozlišením a s velkou možností přiblížení, ale ta jedna kamera stojí řádově čtvrt milionu).

K nahrávkám na „benzínkách“, obchodech apod. sice souhlasím s diskusním příspěvkem Jana Potměšila pod jeho zmiňovaným článkem, že nejde o „typickou“ soukromou nahrávku, ale z hlediska zákona, jde zcela naprosto zřejmě o nahrávku soukromou, tedy jednáním, které se řídí zcela režimem práva soukromého. Na jeho argumentaci, že „Jinak co se týče těch záznamů z benzinek, obchodů apod., tak je jejich povinností mít tam upozornění o kameře, a člověk, který vstupuje do sledovaného prostoru, tak dává konkludentní souhlas min. s pořízením záznamu své osoby“, lze ovšem ihned argumentovat legálností pořízené nahrávky na neveřejném prostranství, ale i u mě „na zahradě“ či „doma“, že mám na kameře (či na oblečení) samolepku (nášivku) se shodným piktogramem kamery, který je vyhotoven v souladu s příslušnou ČSN, jako totožný piktogram na dveřích benzínky či obchodu, tedy mohu filmovat pro svoje bezpečnostní účely stejně jako majitel benzínky či obchodu. Tedy vzniká dvojí výklad k jedné věci, protože proč například moje maličkost jako „benzíkář“ je oprávněna a jako „nebenzínkář“ není oprávněna si někoho natočit.

Dále musím reagovat na argumentaci Jana Potměšila, který ve svém diskusním příspěvku pod svým článkem uvádí „Co se týče té argumentace, že jsem záznam pořídil pro zpravodajské účely, tak by mi přišlo poněkud nedůstojné tvrdit, že to zaznamenávám kvůli informování veřejnosti, nikoliv pro účely dokazování. Umisťování nahrávek na youtube je o něco krkolomnější postup, účelovost se však nevytrácí“. Osobně považuji takovou argumentaci opravdu na pomezí velmi teoretické filozofie a etiky, zvlášť v dnešní době, kdy lidé naprosto bezostyšně lžou přímo do očí a pokud bych takovou nahrávku nepřipustil jako důkaz, tak jsou schopni tvrdit (a tvrdí i po konfrontaci takové nahrávky), že to nebyl on a že ta nahrávka je digitálně upravená apod. V tomto případě nebyl porušen zákon, resp. nelze prokázat opak a osobně zastávám názor, že pro dobrou věc (a bohužel mnohdy nejen pro ni), je člověk ochoten se smířit i s mnohem většími fabulacemi, než pouhou "úpravu" účelu pořízení nahrávky. Budeme-li diskutovat o etice, tak se jistě shodnou všichni postižení přestupkovým jednáním, že takové tvrzení není pod jejich důstojnost. Zejména, pokud se docílí sledovaný účel a pokud bude tvrdit něco jiného, tak zůstane naprosto zřejmý pachatel (usvědčen videonahrávkou jak něco konkrétního páchá) nepostižen. To bohužel v mnohých případech vyúsťuje v situaci, kdy se takový pachatel cítí nepostižitelný a svoje útoky stupňuje (jde zejména o občanské soužití mezi sousedy nebo v rodině). Dostávám na stůl případy, kdy se dvě sousedské rodiny, dělají naschvály (vzájemně) již více než 100 let. Je to ad 1 částečně podchyceno v místní kronice ad 2 místní znalost pamětníků (mám v komisi člověka, který je živou kronikou a je mu více než 80 let) a ad 3 rodiny si uschovávají rozhodnutí o přestupcích. Četl jsem desítky rozhodnutí ve sporech mezi těmito rodinami, protože je předkládají jako důkazy... a situace je stále stejná. Bohužel.

Co se týče využití institutu nutné obrany a krajní nouze v případě pořízení videonahrávky, tak tam osobně nevidím jednu z podmínek nutné obrany či krajní nouze – odvrácení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, resp. nebezpečí(!), tak jak je definováno v zákoně o přestupcích. Podle mého, pokud by byla přípustná argumentace použití záznamů v řízeních o přestupcích, tak pouze ve dvou rovinách:
1. občanský zákoník, zejm. ust. § 6 jestliže hrozí neoprávněný zásah do práv bezprostředně, může ten kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit, § 123 Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, § 415 Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, § 417 Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení… apod.
2. argumentace, resp. hojné judikáty NSS za použití tzv.- třístupňového testu proporcionality.

Osobně, ovšem si myslím, že nejjednodušší je změna ust. § 12 odst. 2 občanského zákoníku, kdy se věta „Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona“ doplní o ustanovení typu „nebo k provedení důkazu v řízení před orgány veřejné moci.“

A závěrem bych chtěl pouze reagovat a v souladu s vynikajícím článkem Roberta Fremra - Nenastal čas odtajnit hlasování soudců? učinit své laické votum separatum (mimochodem, obdobný princip hlasování a protokolace je též uplatňován u přestupkových komisí. A pro zajímavost: bylo mi jednou krajským úřadem, při odvolacím řízení, dokonce vcelku důrazně vytknuto, že si jeden z členů komise dovolil napsat do protokolu o hlasování své odlišné stanovisko).

Ale zpět k pojmům „úřední licence“ a „úřední účel“. Mám odlišný názor, od ctěných soudců, kteří vytvořili judikaturu v této věci, protože dle mého názoru nejsou pojmy „úřední licence“ a „úřední účel“ totožné. Pojem úřední licence je pojem zejména z autorského zákona a týká se ochrany autorských práv a práv příbuzných, resp. možnostech použití takového díla, kdy pod úřední licencí je možno použít dílo autora nebo výkonného umělce k úředním účelům. Tedy pod pojem „úřední účel na základě zákona“, tak je v současnosti definován v § 12 odst. 2 občanského zákoníku, jsou myšleny všechny zákonné účely, ve kterých může být konkrétní záznamy použity, protože zákonodárce zcela logicky nemohl předjímat všechny možné případy využití takových zaznamenaných projevů osobní povahy v oblasti práva veřejného i soukromého.

V našem případ jde tedy o účel provedení důkazů jak před správními orgány, tak též i před soudy, ale samozřejmě i v rozhodčím řízení apod. Takto získaný důkaz, například videonahrávkou, pokud je svědkem předložený jako důkaz svého tvrzení nebo jako samostatný důkaz, je nahrávkou použitou pro úřední účely na základě zákona. Konkrétně v řízeních před správními orgány jde o provedení dokazování dle správního řádu - ust. § 51 „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy“. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek), což je právě shora zmíněným úředním účelem na základě zákona (účel dokazování) a fakticky uskutečněné provedením důkazu ohledáním dle § 54 pod kterým se rekognice obvykle provádí.

Patrik Šebesta

F. Korbel: Lze doručovat fikcí do datové schránky mezi soukromými osobami?

Dnem 1. ledna 2010 nabyla účinnosti ustanovení, která umožňují využití datových schránek i mezi soukromými osobami. V této souvislosti vzniká otázka, zda lze využít výhodu prokazatelnosti doručení do datové schránky při doručování úkonů hmotněprávní povahy a zda se přitom uplatní tzv. fikce doručení, pokud adresát přijetí zprávy nepotvrdí. Zákon č. 300/2008 Sb. říká v § 18a odst. 2, že nikoli. Ale je tomu skutečně tak? Pokud tuto možnost otevřeme výkladem, může znamenat revoluci v doručování v soukromoprávním styku.

Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále „zákon o datových schránkách“ nebo jen „ZDS“) stanovil v § 17 odst. 3 a 4, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí adresát. Nepřihlásí-li se do ní ve lhůtě 10 dnů, považuje se dokument za doručený posledním dnem této lhůty – v tomto jde o obdobu fikce doručení, jak ji zná OSŘ, správní řád nebo zákon o správě daní a poplatků pro písemnosti určené do vlastních rukou adresáta.

Tato fikce doručení, k níž dochází ze zákona, se však vztahuje pouze na doručování z pozice vrchnostenské, kdy doručuje orgán veřejné moci písemnost účastníkům. Jejím účelem je do značné míry ulehčení právní pozice orgánu veřejné moci, který je v zájmu rychlosti řízení schopen vykázat doručení i v případech, kdy adresátovi fakticky doručeno nebylo (ve zvlášť rizikových případech je proto fikce doručení zákonem vyloučena, jako v případě trestního příkazu, platebního rozkazu, předvolání k přípravnému jednání apod.). Jde tedy o fikci procesní a veřejnoprávní.

Je přirozené, že v soukromoprávních vztazích, ovládaných zásadou rovnosti, nemá takto apriori stanovená veřejnoprávní fikce doručení místo, a zákon o datových schránkách proto v § 18a odst. 2 říká, že ustanovení § 17 odst. 3 a 4 se nepoužijí. Kdy však dojde k „doručení“ mezi soukromými osobami, které pro vzájemnou korespondenci využily datovou schránku? To by měla být otázka soukromoprávní a povětšinou důkazní. Bohužel, zákon o datových schránkách se ji pokusil vyřešit autoritativně sám, když v § 18a odst. 2 učinil dovětek, že dokument je doručen teprve okamžikem, „kdy jeho převzetí potvrdí odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky.“

Tímto řešením jsou ovšem výhody státem garantovaného systému datových schránek znehodnocovány. Jaký smysl má, že informační systém datových schránek eviduje objektivní okamžik dodání dokumentu do datové schránky adresáta a že o tom důkazně vyrozumí odesílatele? Pokud zákon váže okamžik doručení zprávy až na libovůli příjemce, který jej má svou odpovědí potvrdit, není zde žádný rozdíl oproti klasickému e-mailu. A oproti doručování listinnému poštou jde dokonce o krok zpět, neboť doporučené psaní je doručeno adresátovi již podpisem dodejky před vydáním zalepené poštovní obálky, aniž by měl adresát možnost dle obsahu písemnosti se teprve obstrukčně rozhodovat, zda doručení potvrdí, či zmaří.

Ve skutečnosti je třeba přistupovat k výkladu § 18a odst. 2 ZDS jinak, z pozic soukromého práva. Především je nutno si uvědomit, že zákon o datových schránkách – ač původně veřejnoprávní předpis – se v důsledku poslaneckého doplnění novelou provedenou zákonem č. 190/2009 Sb. stal částečně i předpisem soukromoprávním, a to právě v rozsahu právní úpravy doručování mezi soukromými osobami. S doručením mezi soukromými osobami jsou obvykle spojeny hmotněprávní účinky právního úkonu, který je doručován (oferta, akceptace, uplatnění práva, výpověď, odstoupení od smlouvy, výzva k plnění apod.).

Pro doručování právních úkonů z hlediska soukromoprávního platí zásada, že doručuje-li se mezi nepřítomnými účastníky, působí projev vůle navrhovatele vůči příjemci od okamžiku, kdy mu „dojde“ (§ 45 odst. 1 občanského zákoníku). Pojem „dojití“ však není v soukromém právu vykládán striktně ve smyslu „doručení“, jak jej známe z procesních předpisů veřejného práva, tj. že by jej adresát musel fyzicky převzít.

Na výkladu § 45 odst. 1 OZ panuje dlouhodobá shoda v komentářové literatuře i v judikatuře Nejvyššího soudu. Nevyžaduje se skutečné „dojití“ zásilky do rukou adresáta, ale postačí její dojití do sféry jeho dispozice, tj. do stavu, kdy adresát nabyl objektivní možnost se se zásilkou seznámit.

Tento názor zaujal Nejvyšší soud v publikovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, v němž uvedl, že slovní spojení „dostane se do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápou nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, jestliže doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popř. i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (sp. zn. 28 Cdo 72/2004, 26 Cdo 864/2004 aj.).

Z uvedeného vyplývá, že dokonce i bez potřeby zvláštního ujednání dojde k doručení mezi stranami v soukromoprávním styku tehdy, doručí-li odesílatel zásilku do sféry dispozice adresáta, aniž by se s ní musel adresát seznámit, natož doručení potvrzovat. Sférou dispozice adresáta je mj. jeho poštovní schránka nebo i vzdálenější úložní pošta v místě jeho bydliště, zdržuje-li se tam. Chrání se tím reálná možnost odesílatele učinit takové hmotněprávní úkony, které jsou závislé na doručení adresátovi. Chrání se tím i adresát, který musí mít objektivní možnost se se zásilkou seznámit. Zároveň se tím však podvazuje případná obstrukční snaha adresáta doručení zmařit. Tento výklad jako přirozený zcela sdílím. V opačném případě by při troše zlé vůle adresáta nebylo možné učinit perfektními právní úkony, na které má odesílatel subjektivní právo (např. výpověď smlouvy za splnění stanovených podmínek). A to připustit nelze.

Jak se uvedených závěrů dotknou datové schránky? Podle mého názoru zásadně. Úspěšnost hmotněprávního doručení listinné zásilky je i přes vše uvedené komplikována důkazními aspekty, nakolik měl adresát zásilky – pokud jí nepřevzal – vskutku možnost se s ní seznámit, zda se v místě doručování zdržoval atp. U elektronické zásilky prostřednictvím e-mailu je důkazní pozice odesílatele ještě slabší, neboť při nedostatku součinnosti adresáta nemá prakticky žádné prostředky k prokázání, že mu zásilku do sféry jeho dispozice skutečně doručil. Datová schránka však nabízí odesílateli okamžitou důkazní odezvu o tom, že jeho zpráva byla dodána do datové schránky příjemce. Vzhledem k univerzální přístupnosti datové schránky odkudkoli prostřednictvím internetu lze stěží pochybovat o tom, že zásilka lokalizovaná v datové schránce adresáta je zároveň ve sféře jeho dispozice.

To však vede k jednoznačnému závěru, že přestože je při doručování datovou schránkou mezi soukromými osobami vyloučena tvrdá veřejnoprávní fikce podle § 17 odst. 4 ZDS, uplatní se – sice jinak konstruovaná, ale co do důsledků obdobná – výkladová soukromoprávní fikce podle § 45 odst. 1 občanského zákoníku okamžikem dojití zásilky do dispoziční sféry adresáta.

Otázkou je, zda nešťastné, bohužel však zcela výslovně formulované ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS o potřebě odeslání potvrzující datové zprávy, lze skutečně překlenout naznačeným výkladem i proti vůli adresáta, nebo je tento lapsus legis nahraditelný jako soukromoprávní, dispozitivní norma pouze oboustrannou dohodou stran. O druhé možnosti snad bude pochybovat málokdo, vždyť jinak bychom došli k závěrům tak absurdním, že by zákon bránil považovat za doručené soukromé písemnosti inter partes i v případech, kdy by s nimi strany – sice bez řádného potvrzení – ale bez jakéhokoli sporu jako s doručenými oboustranně nakládaly. Nejde přitom o problém akademický, neboť jde o perfekci, tj. podmínku platnosti právních úkonů a smluv. Nesmyslnost ustanovení § 18a odst. 2 věta 2 ZDS, ocitající se zcela mimo podstatu hmotněprávního doručení v soukromé sféře, zde bohužel vyplývá v plné nahotě.

František Korbel.

Robert Fremr: Zabití – hit trestního zákoníku?

Ve svém posledním příspěvku bych rád zavedl čtenáře do oblasti, která se na tomto blogu vyskytuje spíše sporadicky, a sice do sféry trestního práva. Vybral jsem si k tomu novinku od 1. ledna účinného trestního zákoníku – skutkovou podstatu trestného činu zabití (§ 141). Novinku očekávanou toužebně především obhajobou, ale dost možná i samotnými soudci.

Pojetí trestných činů proti životu a zdraví v trestním zákoníku odstraňuje slabinu předchozí úpravy tím, že u činů spočívajících v úmyslném usmrcení člověka rozšiřuje oběma směry rozpětí trestních sazeb a umožňuje tak lépe diferencovat činy, které se shodují svým fatálním následkem, ale současně příkře odlišují jeho průvodními okolnostmi. Zavedením nové privilegované skutkové podstaty zabití bylo vyslyšeno i volání po usnadnění mírnějšího trestání pachatelů, kteří usmrtí jiného v afektu, jenž u nich nastal z omluvitelných příčin. V minulosti se tak dělo, avšak poměrně zřídka, prostřednictvím aplikace ustanovení o mimořádném snížení trestu vzhledem k okolnostem případu (§ 40 odst. 1). Trest však nemohl klesnout pod 5 roků odnětí svobody (§ 40 odst. 3).

Nová skutková podstata dává pro ukládání mírnějších trestů určitě větší prostor, jak vymezením trestní sazby, která činí tři až deset let odnětí svobody, tak stanovením podmínek pro její aplikaci. Přínos vidím již v jejím novém názvu, který koresponduje s laickým chápáním méně závažných případů usmrcení. Odstraňuje také stigma „vraha“ pro jejich pachatele. Zvláštní je, že u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TZK), ač jde u pachatelky o prakticky identický duševní stav, zákonodárce ke změně názvu nepřistoupil.

Bylo zajímavé sledovat poněkud dramatické okolnosti vzniku současného znění § 141 TZK. Je totiž výsledkem novelizace již schváleného původního znění trestního zákoníku zákonem č. 306/2009 Sb. Tato novela „vychytávala“ některé nedostatky, na něž se přišlo ještě před účinností nového zákoníku. Předchozí znění § 141, jež bylo součástí zákona č. 40/2009 Sb., totiž vyvolávalo určité výkladové problémy („Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, ze strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“). Především z něj na první pohled nevyplývalo, že uvedené případy duševního stavu pachatele musí mít význam okolnosti, která výrazně snižuje škodlivost tohoto jednání. Při dogmatickém jazykovém výkladu by se dobrodiní tohoto ustanovení mohl dovolávat například pachatel vloupání, jenž při útěku z místa činu zastřelí policistu, který se jej snažil zadržet. Nebyl snad takový pachatel rozrušen? Nejednal ve zmatku či strachu, že bude zadržen? I když pevně věřím, že orgány činné v trestním řízení by si s výkladem této původní verze poradily, nová úprava riziko těchto výkladových sporů eliminovala.

Současné znění § 141 zní následovně: „Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.“

Všimněte si, jak pouhé odstranění čárky za slovem rozrušení, pozměnilo význam po něm následujících slov. Rozrušení jako předpoklad aplikace § 141 se tak váže i na dále uvedené případy strachu, zmatku a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které byly v původním znění uváděny od rozrušení odděleně, tedy nikoli jako jeho zdroje. Tato změna určitě usnadní zamýšlený výklad, k čemuž výrazně přispěje i (po vzoru obdobných zahraničních úprav) doplnění slov „nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“. Tato slova jednoznačně vylučují ze hry adepty na dobrodiní § 141 z řad těch, kteří sice jednali v rozrušení, ale z důvodů, které si snížení trestu nezasluhují. Obdobně u pachatelů (v praxi to asi nejčastěji budou dlouhodobě týrané či zneužívané ženy), kteří jiného usmrtí v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, budou podmínky aplikace § 141 shledány spíše u těch, kteří se činu dopustí pod bezprostředním vlivem takového jednání poškozeného, než u těch, kteří se činu dopustí uváženě, s časovým odstupem, jako odplaty za předchozí jednání poškozeného.

Kvalifikace usmrcení jiného podle § 141 se nepochybně stane vytouženou metou obhajoby v případech žalovaných jako zločin vraždy podle § 140. To s sebou ponese i zvýšené nároky na dokazování, zcela určitě i větší tlak na znalce, kteří budou vyšetřovat duševní stav obžalovaného. Bude třeba mít na mysli, že v řadě případů jsou při činu jen pachatel a jeho oběť. To dává poučenému pachateli možnost vykreslit při vyšetřování svůj duševní stav tak, aby splňoval podmínky
§ 141, ale o to řada z nich usilovala již za předchozí úpravy.

Negativní ohlasy u některých expertů vyvolal fakt, že v souladu s § 17 trestního řádu bude k projednání obžaloby podané pro trestný čin zabití věcně příslušný okresní soud. Těm lze ale oponovat, že okresní soudy byly a jsou věcně příslušné k projednání trestných činů vraždy novorozeného dítěte matkou, tedy obdobnému případu privilegované skutkové podstaty vraždy. Uvidíme, jak se s touto novou úlohou okresní soudy vypořádají.

Nijak mě nepřekvapilo, že už za první týdny účinnosti nové úpravy jsem z tisku zaregistroval hned několik případů, kdy soudy tuto kvalifikaci využily. Z toho dovozuji, že nová úprava včetně změny názvu trestného činu, která z pachatele snímá stigma „vraha“, odstranila blok, který nejen v zákoně, ale i v hlavách některých soudců bránil mírnějšímu potrestání pachatelů těchto trestných činů. Nemělo by ale podle mého názoru dojít k jejímu hromadnému nadužívání. Popřelo by to jeden z principů nového zákoníku, kterým je zmírnit postih trestných činů proti majetku a současně vytvořit prostor pro zvýšenou ochranu společnosti před trestnými činy proti životu a zdraví.

Robert Fremr

Tak jak to vlastně je s náhradou nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem?

Možná si vzpomenete, že v jednom ze svých dřívějších příspěvků, konkrétně Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) ... aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem, jsem se vyjadřoval zejm. k nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 z 9.10. 2008 (nalus.usoud.cz), který se zdál obecně zakazovat, aby státu byla přiznávána náhrada nákladů za zastoupení advokátem s tvrzením o jejich neúčelnosti. Současně jsem poukazoval na nález jiného senátu sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008 (nalus.usoud.cz; SR 12/2008, č. 112), který naopak implicitně takovou možnost v případech, kdy to nebylo neúčelné, připouštěl. Judikatura Ústavního soudu měla v tomto směru další vývoj, na který stručně poukazuji dále.

Konkrétně II. senát explicitně rozvinul svou pozici v tom směru, že i státu obecně náhrada nákladů za zastoupení státem přináleží, a to v usneseních sp.zn. II. ÚS 2257/08 z 7.7. 2009 (nalus.usoud.cz) a sp.zn. II ÚS 986/09 z 17.7. 2009 (nalus.usoud.cz). V odůvodnění daných usnesení se II. senát výslovně vymezuje vůči nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 a v podstatě (a dle mého názoru správně; viz můj dřívější post) neguje jeho obecný rozměr, když s poukazem na ústavně zaručené právo na právní pomoc pro každého a rovnost všech účastníků před zákonem dospívá k opačnému závěru. V kostce je odůvodnění předmětných usnesení následující:

"Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04).

Žádná pochybení ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdí. Její výhrady nejsou namířeny proti aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soudy při rozhodování o nákladech řízení postupovaly, ale směřují proti přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, který úspěšného účastníka - Českou republiku - zastupoval. Takové náklady nepovažuje stěžovatelka s poukazem na právní erudovanost zaměstnanců příslušného úřadu státu za účelně vynaložené.

Z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny vyplývá právo každého, tedy včetně státu a osob s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Tato práva jsou na úrovni zákona realizována mj. v ustanovením § 25, § 137 a § 142 o.s.ř. Podle ustanovení § 25 odst. 1 o.s.ř. si účastník může vždy zvolit zástupcem advokáta. Za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (viz § 137 o.s.ř.). Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, výjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Důvody tohoto kroku totiž nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ustanovení § 142 o.s.ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny.

Stěžovatelka svou argumentaci staví na účelnosti nákladů vynaložených úřadem státu. Pojem "účelný" v aplikovaném ustanovení je však nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních subjektů jí diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

Okolnosti popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07, na nějž stěžovatelka odkazuje, svědčí o tom, že Ústavní soud byl při jeho vydávání veden snahou napravit ojedinělý procesní exces. Jednalo se totiž o spor, který byl před obecnými soudy zahájen v roce 1999 žalobou podanou proti ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR z titulu náhrady škody proti státu ve výši 29.506.000,-Kč. Žalovaná Česká republika ve věci uspěla a spor se poté vedl pouze s druhým žalovaným Fondem národního majetku, který byl zastoupen advokátem. V důsledku zrušení Fondu ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť agenda Fondu na tuto organizační složku státu přešla ze zákona. Spor byl v době zániku Fondu již ve stádiu odvolacího řízení, nebyl předán Ministerstvu financí a řízení bez dalšího dokončila advokátní kancelář. Obecný soud rozhodl o povinnosti žalobce (stěžovatele) zaplatit náklady právního zastoupení žalované České republiky v odvolacím řízení v částce 563.269,-Kč. Úvahy Ústavního soudu, které v označeném nálezu uvedl, proto nelze na nyní posuzovaný případ vztáhnout. Jak bylo uvedeno výše, nyní projednávaná věc procesní vybočení z mezí ústavnosti nepředstavuje, a proto Ústavní soud neshledal důvod ke zrušujícímu nálezu."

Z důvodů blíže popsaných v mém dřívějším postu se k tomuto závěru II. senátu kloním. Byť lze samozřejmě dále diskutovat o konkrétním významu slova "účelný" v § 142 o.s.ř.

Nicméně na straně Ústavního soudu byl zaznamenán i vývoj opačným směrem, a to když se "na stranu" I. senátu přidal IV. senát. Ten se totiž konkrétně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 z 24.11.2009 (nalus.usoud.cz) naopak s nálezem sp.zn. I. ÚS 2929/07 ztotožnil a též obecně uvedl, že náklady vynaložené na právní zastoupení státu nepovažuje za účelně uplatněné. Bohužel se v tomto směru jakkoliv opomněl vypořádat s odchylnou prejudikaturou v podobě výše zmiňovaných usnesení Ústavního soudu.

Po věcné stránce mohu jen tak znovu odkázat na můj dřívější post a příspěvky v navazující diskusi, kde jsem vysvětloval, proč považuji původní nález I. senátu (a nyní tedy i obdobný nález IV. senátu) za nesprávný. Z jiného hlediska však nakonec jen zůstává určitá pachuť nad "formálně-technickou" či "odůvodňovací" činností Ústavního soudu.

To si na ÚS jiných senátů neváží alespoň natolik, že by považovaly za vhodné se s jejich odlišnými názory (byť sdělenými "jen" v usnesení) vypořádat? Je otázkou, zda již II. senát neměl postupovat dle § 23 zákona o ústavním soudu a věc předložit plénu ke stanovisku, což ale vyřešil tím, že se "odlišil" (distinguish) (ponechávám stranou vágnost rozdílů mezi distinguishing a overruling). IV. senát sice asi formálně dle § 23 postupovat nemusel, jelikož odlišný názor nebyl vyjádřen v nálezu, ale usnesení (byť lze poukázat na mnou shora zmiňovaný nález sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008, který již v patřičné formě byl a z nějž podle mne odchylný názor také plyne), nicméně i tak bych považoval za vhodné, aby se k těm odchylným názorům alespoň argumentačně vymezil.

Suma sumarum ... stále to není moc jasné, pachuť nepachuť, a snad si to na ÚS co nejdříve ujasní.

Michal Ryška: Big Brother v bytovém domě

Nová doba přináší nové žaloby. Pryč jsou časy pamětníků, kteří se při ochraně osobnosti kdysi zabývali v zásadě pouze spory o nactiutrhání. Dnes je katalog žalovaných zásahů do osobnostních práv výrazně pestřejší a právo na ochranu osobnosti tak již v žádném případě není onou monotónní oblastí jako ve svých počátcích. Jednou z příčin této pestrosti je nepochybně i rozvoj techniky a existence takových technických prostředků, o kterých se pamětníkům ani nesnilo. To s sebou přináší i dříve neřešené právní otázky - na jednu z nich, tj. problematiku neodsouhlaseného pořízení a důkazního využití zvukových a obrazových záznamů týkajících se osobnosti člověka, poukázali v dřívějších postech již Tomáš Pecina, Zdeněk Kühn a Jan Potměšil. V tomto postu se zaměřím na problém související - tedy na monitorování soukromí obyvatel bytového domu prostřednictvím kamerových systémů.

O nájemci, který se nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku

Nepochybně mezi námi existují lidé, kteří s životem ve stylu Velkého bratra žádné větší potíže nemají a vyhledávají ho dokonce i cíleně. Ne každý je ovšem exhibujícím Vyvoleným - běžný člověk nese naopak monitorování soukromého života bez vlastního souhlasu jen úkorně a s nelibostí. K zajištění právní ochrany má pak k dispozici mimo jiné i možnost podání žaloby na ochranu osobnosti s uplatněním zdržovacího a odstraňovacího nároku.

Krajský soud v Brně před časem takové žalobě pravomocně vyhověl. Rozsudek byl vydán za situace, kdy žalovaní vlastníci domu bez souhlasu žalujícího nájemníka bytu instalovali v přízemí u vchodu kameru, která snímala do domu vstupující a z domu odcházející osoby. Tímto způsobem docházelo k pořizování záznamů, které umožňovaly identifikaci osob. Kamera byla vlastníky u vchodu umístěna s odůvodněním, že je třeba zajistit ochranu majetku a pořádek v domě, neboť žalobce si u nich stěžoval na vykrádání poštovní schránky. Žalující nájemce s takovým opatřením intenzivně nesouhlasil a domáhal se zákazu pořizování záznamů a demontáže kamery.

Soud ve vzniklém sporu řešil kolizi práv žalobce na soukromí (§ 11 obč. zák.) a na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů (§ 12 odst. 1 obč. zák.), tj. ústavně garantovaných práv (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny), s právem žalovaných na ochranu vlastnictví, které má rovněž své ústavní garance (čl. 11 odst. 1 Listiny). V obou případech se tedy jednalo o základní lidská práva ústavně chráněná a k řešení kolize mezi nimi bylo využito standardního testu proporcionality metodologicky postaveného na několika krocích.

Z hlediska vhodnosti, tj. posouzení způsobilosti zvoleného prostředku dosáhnout sledovaného účelu, soud přisvědčil obraně žalovaných s tím, že zavedení kamerového systému je obecně způsobilé přispívat k účinnější ochraně majetku a pořádku v domě. Z hlediska potřebnosti a hlediska minimalizace zásahu (tj. analýzy plurality možných prostředků způsobilých dosáhnout sledovaného účelu a volby takového prostředku, který ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší) se soud naopak ztotožnil s konstrukcí, dle které je nepochybně možné zvolit pro dosažení sledovaného účelu prostředky, kterými nebudou osobnostní práva žalobce nikterak narušována - zejména zajištění chráněného vstupu, zavedení režimu pravidelného zamykání včetně kontroly dodržování tohoto režimu apod.

V rámci poměřování (zvažování) závažnosti v kolizi stojících práv účastníků soud vyšel i ze závěrů obsažených ve velmi výstižném stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Při řešení vzniklých kolizí je dle něj zapotřebí zkoumat, nakolik je zasahováno v případě monitorování toho kterého prostoru do práv osob na soukromí. Existují v tomto směru dva základní okruhy prostor v domě. Jednak jsou v domě prostory, které se práva na soukromí v zásadě příliš netýkají, tj. prostory, v nichž obyvatelé domu nežijí svůj soukromý život a monitorování těchto prostor v zásadě do soukromí obecně nezasahuje - typicky půdy či sklepy. Naopak jsou ale v domě dány prostory, v nichž obyvatelé domu požívají vyšší míry soukromí, tj. prostory spjaté se soukromým a osobním životem lidí z domu. Typicky se jedná o takové prostory, v nichž je možno monitorovat pohyb osob a získávat v tomto směru informace různého druhu o soukromém životě obyvatel domu, kdy, s kým, v jakém stavu přicházejí nebo odcházejí z domu apod. včetně návštěv. Právním důvodem a podmínkou instalace kamerového systému v těchto prostorách může být pouze souhlas všech obyvatel domu.

V daném případě se jednalo o situaci spadající do druhého okruhu prostor, tj. o situaci spojenou se zásahem do prostor spjatých se soukromým a osobním životem žalobce, v důsledku kterého bylo možno monitorovat soukromí žalobce a skutečnosti popsané ve stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Stalo se tak v rozporu s dlouhodobým intenzivním a výslovně vyjadřovaným nesouhlasem žalobce s monitorováním vlastního soukromí i v rozporu se zásadou minimalizace zásahu do osobnostních práv.

Nikdo přitom nemůže nutit obyvatele domu, aby bez vlastního souhlasu žili "ve stylu velkého bratra" a jejich pohyb při vstupu do domu, který v těchto prostorách tvoří součást jejich soukromého osobního života, byl monitorován obrazovými záznamy umožňujícími neoprávněné získávání informací o jejich soukromém životě. Soud proto pravomocně dovodil, že ze strany žalovaných došlo umístěním kamery u vstupu do domu proti vůli žalobce k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí jako osobnostního práva žalobce ve smyslu § 11 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny) a rovněž k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů dle § 12 odst. 1 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 10 odst. 3 Listiny). Žádná zákonná licence pro takový zásah současně nebyla dána. Soud proto ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. žalovaným zakázal pořizování a shromažďování obrazových záznamů z kamerového systému a uložil jim povinnost demontáže.


Prevence musí být

V řízení bohužel nebyla posuzována otázka případných finančních satisfakcí žalobce, který se pouze nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku a o žádné peníze mu nešlo. Pro inspiraci však zmíním kauzu, v níž ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů došlo za obdobné situace k uložení sankce v řádu statisíců. Částka ve výši 180 tisíc poté nebyla správním soudem označena za sumu nepřiměřenou - správní soud naopak zdůraznil preventivní charakter sankce na žalobce i ostatní osoby. Vyslovil přitom právní větu, kterou bych osobně nechal tesat do zlata: "Majetkové poměry žalobce nemohou při rozhodování o výši pokuty převládat, neboť uložení pokuty má především preventivní charakter, aby žalobce své jednání v budoucnu již neopakoval, přičemž musí působit i na ostatní osoby, aby se podobného trestného jednání nedopouštěly." Soukromí je zkrátka právním statkem hodnotným a úroveň právní ochrany by tomu měla odpovídat. Také prevence musí být - snad nám to dojde i při ochraně osobnosti.

Robert Fremr: Nenastal čas odtajnit hlasování soudců?

Tímto tématem bych si dovolil navázat na post JUDr. Elišky Wagnerové (Tajnosti soudní…, Jiné právo, 1.11.2007), kterým otevřela poněkud tabuizované téma tajnosti hlasování. Autorka se v něm soustředila především na situaci u Ústavního soudu, já bych se chtěl podívat na téma z pohledu obecných soudů, přesněji z pohledu trestního soudce.

Pokud jde o současnou právní úpravu, ta v případě rozhodování obecných soudů v trestním řízení nedává možnost výsledky hlasování ani odlišný názor publikovat. Podle § 58 odst. 4 tr.ř. se protokol o hlasování zalepí a připojí k protokolu o jednání. Otevřít jej smí jen předseda senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona (zákonodárce zde zjevně zapomněl doplnit i dovolání), jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku. Po nahlédnutí jej opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.

Principu tajného hlasování určitě nelze upřít historickou opodstatněnost, jak o ní psala JUDr. Wagnerová, spočívající v ochraně odlišně hlasujícího soudce před – dříve panovníkem, později před jinými negativními důsledky, k nimž by jeho nekonformní postoj při rozhodování mohl vést. Nabízí se ovšem otázka, zda je tato ochrana soudce v našem soudním sytému nutná ještě dnes, kdy se Česká republika přinejmenším z pohledu legislativních záruk nezávislosti soudce řadí mezi vyspělé demokracie. Zda už nepřišla doba, kdy by měla ustoupit zájmu na publikaci odlišného stanoviska přehlasovaného soudce, které, byť je menšinové, může být velice inspirativní jak pro účastníky předmětného řízení, tak pro právnickou veřejnost a judikaturu. V průběhu svého působení u Rwandského tribunálu jsem se opakovaně setkal s tím, že mezi aplikovanými precedenty se objevily i „dissenting opinions“.

Tajnost hlasování s sebou nese i aspekty, které osobám na hlasování nezúčastněným zůstávají utajeny, a právě ty se chci pokusit na některých příkladech z mé praxe popsat.

V úvodu mé soudcovské kariéry u obvodního soudu mě v trestní věci v otázce viny přehlasovali laičtí přísedící (tehdy soudci z lidu), kteří trvali na tom, že obžalovaného je nutno zprostit obžaloby. Šlo sice o bagatelní delikt, ale přesto mi, jak si asi dokážete představit, dělalo určité obtíže verdikt v jednací síni ústně odůvodnit. Pochopitelně jsem respektoval soudcovskou etiku a nedal jsem na sobě své odlišné stanovisko znát. Ještě těžší dilema mě čekalo při písemném vyhotovení rozhodnutí, kde jsem musel systematicky a co nejpřesvědčivěji snášet argumenty opačné mému vlastnímu názoru.

Svůj odlišný názor jsem pak podrobně rozvedl v protokolu o hlasování a s napětím očekával, jak rozhodne odvolací senát. Ten nakonec odvolání státního zástupce (tehdy prokurátora) proti zprošťujícímu verdiktu zamítl jako nedůvodné, když k mému zklamání obálku s protokolem o hlasování nerozlepil. Bylo by zajímavé vědět, jestli by jeho rozhodování ovlivnila znalost odlišného názoru i fakt, že zprošťující výrok byl dílem soudců z lidu.

Mimochodem jako soudce odvolacího soudu jsem vícekrát využil práva rozlepit obálku s protokolem o hlasování. Přistoupil jsem k tomu v případech, kdy jsem z poněkud nepřesvědčivého odůvodnění rozhodnutí nabyl dojmu, že autor jeho argumentaci zcela nesdílí a že může být právě důsledkem nejednotného hlasování. Předpokládal jsem, že v obálce objevím „votum separatum“. Můj odhad se ale ukázal být správný jen zcela výjimečně, snad ve dvou případech.

Je ovšem otázkou, zda každý z odlišných názorů je vůbec do protokolu o hlasování zaznamenán. Například v době mého působení v odvolacím senátu Městského soudu v Praze se odlišné názory vyskytovaly poměrně často, přičemž jsme je zcela rutinně uváděli do protokolu o hlasování, aniž by to někdo z kolegů bral nějak osobně. Jinde jsem se ale u kolegů setkával v tomto ohledu s určitou zdrženlivostí. Přestože v průběhu závěrečné porady asertivně hájili odlišný názor, nakonec jeho zaznamenání do protokolu o hlasování odmítli. O motivaci jejich postoje jsem se mohl jen dohadovat. Ještě kurióznější přístup jsem zažil při neshodě názorů v senátech Rwandského tribunálu, kde se ovšem dissenting opinions publikovaly. Hned několikrát se mi stalo, že když jsem po skončení naší porady trval na svém odlišném názoru s tím, že jej připojím k písemnému vyhotovení rozhodnutí, mí kolegové svůj postoj změnili a nakonec mě v mém názoru podpořili.

To mě vrací zpět k obecným úvahám o výhodách a nevýhodách odtajnění názoru jednotlivých soudců.

Veřejnost a velmi často i média mají tendenci chápat rozhodnutí soudu jako rozhodnutí předsedy senátu, který je v jednací síni vyhlašuje a později podepisuje jeho písemné vyhotovení. Přitom opomíjejí, že při hlasování jsou mu další dva soudci (a to i v případě laických přísedících) zcela rovni – jediné privilegium předsedy senátu je, že hlasuje jako poslední. To ovšem může vést, a podle mých poznatků někdy skutečně vede, k určitému alibismu i u soudců profesionálů. Podvědomě spoléhají na to, že eventuální kritika rozhodnutí ze strany médií či veřejnosti se soustředí právě na předsedu senátu. To u některých z nich oslabuje jejich pocit odpovědnosti za rozhodnutí.

Z toho dovozuji, že publikace odlišných názorů by byla přínosem v tom, že by posílila osobní odpovědnost každého soudce za jeho podíl na konečném verdiktu. Za optimální bych ale považoval publikaci odlišného názoru jen, pokud to dotčený soudce žádá (jako v případě ústavních soudců). Obávám se totiž, že pokud by publikace odlišného názoru byla povinná, méně odvážné soudce by to mohlo od zaujetí odlišného názoru odrazovat. Dokážu si představit, jak čtenář tohoto postu zareaguje na výraz „méně odvážný soudce“. Moc bych si přál, aby mezi námi soudci nebyli žádní „méně odvážní“, ale zůstávám v tomto směru realistou.

Diskutabilní je, nakolik by bylo ku prospěchu věci, pokud by strany věděly, že rozhodnutí bylo přijato nikoli jednomyslně, ale pouze většinou hlasů (v současném systému obecných soudů připadá v úvahu jen poměr 2:1). Ilustrativní v tomto směru bylo zpochybňování významu některých rozhodnutí Ústavního soudu, která nebyla přijata jednoznačnou většinou. Domnívám se ale, že i s tím by se měla demokratická společnost vyrovnat.

Největší přínos „odtajnění“ hlasování ovšem spatřuji nikoli ve zveřejnění poměru hlasů, ale v publikaci samotného odlišného názoru. Jeho znalost by umožnila jak stranám, tak nadřízenému soudu se na rozhodnutí podívat i z jiného pohledu, než který převážil a z něhož vyšlo jeho ústní i písemné odůvodnění. Může se jevit možná poněkud paradoxní, že by odlišné stanovisko soudce mohlo posloužit jako základ argumentace opravného prostředku, kterým bude napadena správnost tohoto rozhodnutí. Nicméně, pokud by nadřízený soud zaujal stanovisko i k němu (a potvrdil správnost většinového názoru), nepochybně by to respekt k takovému rozhodnutí jen posílilo.

Nejsem si vědom toho, že by se připravované změny trestního řádu měly dotknout i ust. § 58. Proto budu rád, pokud reakce na tento post naznačí, zda vůbec právnická veřejnost považuje naznačené otázky za hodné diskuse.

Robert Fremr

Do Štramberka II

Krátký update ohledně justičního dění na druhé straně řeky Moravy: do Štrasburku se zjevně nevydají pouze čeští uchazeči o funkci právního asistenta, ale také část slovenských justičních problémů (nověji viz zde, zde či zde). Poté, co se zvolení Štefana Harabína přelilo před Ústavní soud, kde tak nějak vyschlo, tak skupina slovenských soudců podala k 31. 12. 2009 stížnost do Štrasburku. Text stížnosti je k nahlédnutí zde. Představa, že by Evropský soud pro lidská práva vydal předběžné opatření, ve kterém by Š. Harabínovi uložil, aby se zdržel výkonu funkce předsedy Nejvyššího soudu, mě zaujala.

Martin Bílý: Psychojustice

Tak jsem se po absolvování tříleté asistentské kariéry za malý plat, po úspěšném složení justičních zkoušek, po dosažení věku 3o let a po půlročním očekávání výsledků psychotestů odebral do advokátní kanceláře. Na vině je, jak již název napovídá, psychotest. Tento článek jsem zamýšlel napsat už dávno, pohnul mě k tomu však až článek v Lidových novinách zde.

Rád bych tedy přiblížil onen institut, který na konci praxe podráží nohy asistentům, kteří přes právnické vzdělání pracují za nepříliš vysokou mzdu, kteří nemají nárok na školení jako justiční čekatelé a kteří si na justiční zkoušky vezmou dovolenou.

1) jak vypadá psychotest
Po 4 hodinové cestě do Plzně na tamní proslulou fakultu jsme se ocitli v moci doc. Prunnera, u nějž jsme absolvovali psychotest. Byl to test a bylo to psycho – písemný test sestával z několika stovek nejednoznačných otázek, mezi řadami procházel doc. Prunner a ukazoval nám barevné čtverečky s přáním, ať je dvakrát po sobě seřadíme (a nemusí to být stejně). To je vše. Několikahodinový test. Žádný pohovor, osobní kontakt, nic. Vlastně kromě sdělení, že výsledek ani jiné informace se od něj nedozvíme, kdybychom se stavěli na hlavu.

2) jak vypadá výsledek
Po 14 dnech přišel na náš soud jeden papír, na němž bylo napsáno asi tohle: Martin Bílý – nedoporučuje se. Nic víc. Žádné zadání, východiska, posudek, odůvodnění. Kdyby šlo o ukradené hodinky a znalecký posudek na jejich cenu, musel by mít všechny náležitosti. Protože však jde jen o celou mou kariéru, stačí dvě slova.

3) jak vypadá důsledek
Předseda soudu mi po 4 měsících výsledek oznámil s tím, mě na soudce nenavrhne, neboť ministerstvo si to tak žádá. Mezi řečí se zmínil o tom, že jsem podle psychologa inteligentní, ale hodím se spíše na advokáta, ale samozřejmě můžu dělat asistenta i nadále. Takže jsem z justice odešel sám, patřičně naštvaný a uražený. (Pozn. s morální podporou a účastí soudců, kteří mi za těch pár let přirostli k srdci).

Nyní bych tedy rád zpochybnil z gruntu celou otázku psychotestů tak, jak jsem si to za uplynulou dobu promyslel.

A) psychotesty nejsou zákonnou podmínkou pro jmenování soudcem, přesto jsou vyžadovány (na základě vnitřních předpisů). Předseda soudu a ministr smí na soudce navrhnou, koho chtějí , a to prakticky bez rozhodnutí a odůvodnění – prvek libovůle jako z učebnice.

B) Kdo určuje, kteří psychologové je smějí dělat? Kdo je vybral, jak? Kde jsou dokumenty o výběrovém řízení?

C) Kdo kvalitu jejich práce kontroluje? Kdo kontroluje jejich nezávislost? A to jak na zadavateli (ten, co platí), tak na jiných subjektech? Jak je kontroluje?

D) Kdo stanovil zadání zkoumání? Sám psycholog? Jaké je zadání, jaký je žádoucí psychologický profil soudce? Z čeho vyplývá? Dovedu si představit studii desítek nejlepších soudců, přičemž budou vypracovány posudky, hledající společné rysy, a pak totéž u soudců nejhorších. Výsledkem bude soubor znaků, které mají ti dobří společné (případně ti špatní), a jejich srovnání. Existuje taková studie? Kde je dostupná? Nebo si jen psycholog řekl „já si myslím, že soudce má být takový“? Mají oba psychologové identické zadání nebo záleží na jejich libovůli?

E) Jaká je metodika zkoumání? Kdo ji vybral? Proč není součástí psychotestů pohovor?

F) Proč není vydán posudek, který je přezkoumatelný? Do něhož může zkoumaný nahlédnout? Je to snaha něco skrýt, umožnit nespatřitelné? Přece nechráníme osobní údaje před osobou, jíž se týkají.

G) Proč se dělají psychotesty až na konci kariéry asistenta a ne už při jeho přijetí?

Je patrné, že ohledně psychotestů panuje mnoho otázek – a málo odpovědí. Někdo by si mohl myslet, že nepřehlednost a neprůhlednost nejsou výsledkem, ale účelem – za stávající situace totiž není možno zjistit, zda se psycholog mýlí či něco opominul, zda nebyl podplacen či jinak ovlivněn. Není zde transparentnost. Nebo se pletu?

PS: dostala se ke mně zpráva, že psychologům bylo interně nařízeno nedoporučovat co nejvíce uchazečů. Z našeho soudu jeli na psychotesty tři asistenti, každý povahově zcela jiný, lišili jsme se věkem, zastoupena byla obě pohlaví. Neprošel nikdo, což uvedenou nepodloženou zprávu jen podporuje.

PPS: uvedený článek dávám na vědomí doc. Prunnerovi, Veřejnému ochránci práv a Transparency International, protože se jich také trochu týká.

Martin Bílý

Exekutivní blokování internetu justice

Pokud se chce uživatel českého soudního internetu podívat například na osobní webovou stránku prezidenta republiky, objeví se mu místo ní blokační stránka ministerstva spravedlnosti s tímto "vysvětlením": Váš požadavek byl zamítnut z důvodu zakázaného obsahu v kategorii: "Political/Activist Groups;Blogs/Personal Pages". Obdobná noticka se objeví třebas u šéfa ODS a mnoha dalších, zatímco obdobná stránka šéfa ČSSD mezi "aktivistické" kupodivu nepatří. Blokována je bez nějakého většího řádu celá řada skutečných či jen zdánlivých blogů, osobních stránek, společenských serverů atd. (ale třebas facebook zde na soudě funguje). Podle judikatury NS a NSS se obsah internetových stran musí dokazovat při jednání - docela by mne proto zajímalo, zda se již některý soudce dostal při dokazování do problému s tím, že mu exekutiva neumožnila dostat se k důkaznímu materiálu. Toto vše existuje v české justici jako nezávislé státní moci bez nějakých větších protestů již více než půl roku a je podle mne nejlepší ukázkou toho, proč by si justice administrativní věci měla spravovat sama, místo aby ministerský úředník určoval, na které webové stránky se soudce může podívat. Rozhodně bych si ale vsadil na to, že český soudce je asi jediný na světě, který má exekutivou zakázáno podívat se na internetovou stránku hlavy státu.

Do Štramberka?

Evropský soud pro lidská práva hledá právního asistenta z České republiky. Podrobné informace o pozici a dalších podmínkách naleznete zde, obecně k ucházení se o práci v Radě Evropy jsou pak informace zde. Uzávěrka je 15. února 2010.

Jan Lasák: Záznam z 3. odborného symposia Nejvyššího soudu ČR

Na začátku června se na půdě Nejvyššího soudu ČR konalo 3. odborné symposium na téma náhrady škody. V mimořádné příloze Právních rozhledů č. 24/2009 pak byly publikovány příspěvky, které na symposiu zazněly, jakož i některé reakce ze stran soudců. Mám za to, že zajímavá byla i debata ze symposia, jejíž záznam byl pořízen. Níže proto přetiskuji upravený záznam této debaty, který publikovaný materiál dokresluje.




Okruh č. 1

1. Rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1651/2005, ze dne 27. 3. 2008

„Podle § 386 odst. 1 ObchZ platí, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Vzhledem k tomu, že se podle § 263 odst. 1 ObchZ jedná o kogentní ustanovení, je předmětné ujednání účastníků o omezení nároku žalované na náhradu škody způsobené porušením povinností žalobci, neplatné pro rozpor s tímto ustanovením…“

Debata

Prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Chtěl bych se ohradit proti názoru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou označena jako akademická rozhodnutí, protože se tím naznačuje, že co je akademické, je odtržené od života a praxe. Já si myslím, že tak to není a že doba, kdy akademici žili ve slonovinových věžích, je už dávno za námi. Pokud jde o tu samotnou otázku, tak podle mého názoru Nejvyšší soud hledá řešení a zatím ještě není definitivně rozhodnuto. Na důvodech rozhodnutí mě mrzí, že se vlastně argumentuje opačným názorem JUDr. Miloše Tomsy, který je v Beckově komentáři. Opačných názorů je přitom daleko víc. Na prvním místě je třeba zmínit prof. Ovečkovou, která jako první (v poctě M. Tomsovi) uveřejnila velmi podrobnou a důkladně zargumentovanou analýzu, proč limitace náhrady škody je možná. Mohl bych však jmenovat také prof. Dědiče, prof. Bejčka, dokonce i já jsem dlouho zastával názor jiný a teprve postupně jsem ho změnil. Budeme-li argumentovat textem zákona, tak ve prospěch těch názorů o možnosti limitace náhrady škody lze mimo závěrů uvedených v příspěvcích vycházet rovněž z textace speciálního ustanovení § 196 odst. 5, kde je výslovně zakázáno vyloučit i limitovat náhradu škody ve vztahu k členům představenstva, což vzhledem k odkazovému ustanovení § 135 odst. 2 platí i ve vztahu k jednatelům.

JUDr. Zdeněk Des:

Při řešení toho případu nebyla otázka limitace náhrady škody rozhodující, proto je její odůvodnění stručné. Možná to bylo nešťastné, nicméně rozhodnutí obsahuje ty nosné důvody, na základě kterých jsme uzavřeli, že limitace náhrady škody možná není. V podstatě je to odůvodněno § 386 odst. 1 ObchZ, u kterého stále zastáváme názor, že jde o ustanovení kogentní, které zakazuje vzdát se práva na náhradu škody. Tím „vzdáním se“ však není možno rozumět jen vzdání se zcela práva na náhradu škody, ale i omezení náhrady škody, protože i omezení znamená částečné vzdání se práva na náhradu škody. Dále, pokud se argumentuje dvěma předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu, jedná se o nedorozumění, neboť tato rozhodnutí řešila otázku ustanovení § 379 ObchZ. Oba případy měly shodné strany sporu, a šlo v nich o situaci leasingových smluv – už samo o sobě velice složitá problematika – a předmětem posuzování byla námitka dovolatele, že dohodou stran došlo k rozšíření jeho odpovědnosti za škodu tak, že škoda byla ve výsledku vyšší než kolik by vyplývala ze zákona. Neřešila se tedy otázka limitace náhrady škody, proto nedochází ani k vzájemné konkurenci uvedených rozhodnutí.
Pokud se týká komparace otázky limitace náhrady škody se zahraničními právními řády tak, aby šlo o korektní diskuzi, museli bychom nejprve vymezit, kdy jde o dispozitivní a kdy o kogentní úpravu nebo jsou-li upraveny podmínky, za kterých je možno limitovat náhradu škody. Vyjdeme-li například z publikace J. Šilhána: Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace, tak v Německu je možná smluvní limitace náhrady škody za přesně vymezených podmínek, přičemž zákon upravuje i různé situace podle stupně zavinění tak, že mimo jiné nepřipouští limitaci náhrady škody v případech, kdy půjde o škodu způsobenou úmyslně. Takže generalizovat, že rozhodnutí je v rozporu s praxí v ostatních zemích, není podle mě korektní, pokud neprovedeme rozbor jednotlivých ustanovení. Vyjdu-li dále z příspěvku Tomáš Richtera, který tvrdí, že jsme rozhodli v rozporu s tím, jak situaci řeší například maďarský zákonodárce, tak jde skutečně o to, že maďarský zákon přímo upravuje podmínky možné limitace náhrady škody. Nechť to upraví zákony i u nás. Uvedený problém se ostatně projednává v Parlamentu, kde má být § 386 odst. 1 ObchZ prohlášen za dispozitivní ustanovení. Toto řešení je dle mého názoru nešťastné, neboť vlastně umožní úplné vzdání se práva na náhradu škody, což naopak v ostatních zemích v podstatě připouštěno není.
Ještě bych se vrátil k tomu, že na částečné vzdání se práva na náhradu škody ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ nedopadá. S takovým závěrem si dovolujeme nesouhlasit, neboť podle nás je vzdáním se práva na náhradu škody i vzdání se práva pouze z části. Přesné podle mě není ani tvrzení o bezrozpornosti práva s tím, že úprava smluvní pokuty vlastně představuje vzdání se práva na náhradu škody. Smluvní pokuta je jiný právní institut, než náhrada škody. Za prvé je, i když třeba dispozitivně, založen na jiných principech, a dále v případě smluvní pokuty vůbec nemusí vzniknout škoda. Jedná se o paušalizovanou náhradu škody. Pokud se účastníci rozhodnou sjednat smluvní pokutu, tak tím se nevzdávají práva na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 386 ObchZ. Pokud se týká § 379 ObchZ, jedná se samozřejmě o dispozitivní ustanovení upravující způsob a rozsah náhrady škody, nicméně máme tady korektiv § 386 odst. 1 ObchZ. Samozřejmě, že existuje smluvní autonomie stran, smluvní volnost, ale ta je korigována kogentními ustanoveními zákona. Zákonodárce zde zjevně považoval za důležité, že při kontraktaci může jedna smluvní strana zneužít své postavení a vnutit své podmínky straně druhé. Lze argumentovat použitím ustanovení § 39 ObčZ a posouzením příslušného právního úkonu z hlediska dobrých mravů, případně ustanovení § 265 ObchZ a výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. To by však přinášelo velice komplikované spory. Například podle § 262 odst. 1 ObchZ je neplatná dohoda, která směřuje ke zhoršení postavení nepodnikatele. V praxi je však velice složité posuzovat platnost těchto dohod, protože jediná dohoda může v některých aspektech postavení nepodnikatele zhoršit, ale zároveň v jiných aspektech zlepšit, a proto zákonodárce zřejmě některé situace jednoznačně omezil.

Prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Zapomíná se možná trochu na kogentní ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ, podle kterého je neplatná dohoda, kterou se subjekt vzdává práva, tedy nikoliv výše ale samotného nároku, které má teprve vzniknout. Uvedené ustanovení mě velmi ovlivnilo v úvahách o limitaci náhrady škody. Dále bych poznamenal, že obchodní zákoník je vzhledem k době, ve které vznikal, hodnotově neukotvený. Na jedné straně výslovně omezení nebo vyloučení odpovědnosti zakazuje, na druhé straně se dá argumentem a contrario dovodit, že to tak zákonodárce nemyslel. Nicméně je to však otázka zejména právně filozofická a hodnotová. Pokud se zaklínáme svobodou vůle a autonomií smluvních stran tak, že prohlašujeme za svobodného někoho, kdo se něčeho vzdává a nemá tak strukturovanou situaci, aby věděl čeho, je takový výklad extrémní. Proto se zakazuje vzdávat se nároku na náhradu škody po porušení povinnosti, tedy poté co už mohu aspoň trochu předpokládat, co z toho porušení povinnosti mohlo vzniknout za škodu. Zákonodárce tak chtěl zřejmě chránit někoho, kdo cosi činí, aniž může tušit něco o následcích, a zmenšování tohoto rizika se potom prohlašovalo za omezování svobody subjektu. Ale stejně je chráněn i subjekt nevědomý tím, že se chrání před hrazením škod, které se nedaly předvídat. Zákon je tedy skutečně hodnotově nekonzistentní. Při hledání řešení nemám nic proti, když je limitace smluvena mezi dvěma profesionály, kteří mohou uzavírat i tzv. aleatorní kontrakty, odvážné smlouvy, ale je rozdíl, pokud ta situace nastává mezi asymetrickými subjekty (jsou různě postaveny, příp. nejsou podnikatelské).

JUDr. Zdenék Krčmář:

Do pozice odpůrců našeho judikátu by mě dostal argument o smluvní pokutě. Smluvní pokuta nemusí být jen konkrétní částka, ale dohodou účastníků, může být nastaven i způsob určení smluvní pokuty. Ve smyslu § 545 ObčZ tak nebude možné uplatňovat náhradu škody, pokud bude nárok na smluvní pokutu, čímž si vlastně smluvně zajistím, že k limitaci náhrady škody došlo. Druhá otázka potom je u těch jiných typů škod, o kterých hovořil prof. Bejček. Navíc uzavřeme-li, že limitace je smluvně dovolené jednání, narazíme na omezení dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy však nemusí být zjevný. U miliardových zakázek může být dohoda o limitaci náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč. Takže je otázkou, jak bychom se dopracovali k úvaze o absolutní neplatnosti příslušných ujednání a nepochybně by se ten problém musel judikatorně nastavit i v rovině absolutní neplatnosti ujednání.

JUDr. Tomáš Richter:

Nárok na náhradu škody ve smluvních vztazích přece není institut, který stojí sám o sobě. Pokud právo dovoluje stranám volně kontrahovat ohledně ceny, je filozoficky neudržitelné, aby stranám zároveň bránilo volně kontrahovat ohledně potenciální náhrady škody. Jde přeci o dvě strany téže mince. Existují samozřejmě případy, kdy soudce či arbitr nemůže nechat strany volně kontrahovat ohledně ceny (např. lichva). Na opačné straně přichází v úvahu omezení smluvní limitace škody dobrými mravy nebo poctivým obchodním stykem. Pásmo mezi těmito dvěma extrémy je však pásmem svobodné kontraktace.

Prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

U té limitace se vzdávám něčeho, aniž bych věděl čeho. U smluvní pokuty si naproti tomu přesně charakterizuji povinnosti, při jejichž porušení platím smluvní pokutu. Docela rád bych se dočkal rozhodnutí, kde by soud označil za neplatné sjednání nízké smluvní pokuty pro obcházení účelu zákona, neboť se tím de facto vylučuje náhrada škody. Ona hranice mezi vyloučením a omezením je skutečně velmi plynulá.

JUDr. Ing. Jan Hušek:

Do 1. 1. 1992 platila úprava hospodářského zákoníku, který umožňoval smluvní úpravu rozsahu náhrady škody a aby arbitráž mohla snižovat eventuální vzniklou škodu. V roce 1991 jsem se účastnil legislativních prací na obchodním zákoníku. Osobně jsem propagoval, aby škůdce hradil celou škodu. Spolupracovník JUDr. Kopáč ve své knize Obchodní kontrakty však překvapivě bez bližšího odůvodnění prohlásil, že lze omezit, limitovat výši náhrady škody. Kogentní ustanovení § 301 ObchZ, kde je umožněna moderace smluvní pokuty a kde se vlastně hovoří i o náhradě škody představuje další komplikace, které ta úprava přináší. Je zapotřebí tento problém jasně legislativně upravit.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Pokud zákony mlčí, tak soud prostě hledá řešení. Prof. Bejček zmiňoval základní problém, že náš obchodní zákoník je hodnotově nekonzistentní: Ale tu konzistentnost by měla zaručit ústavně komfortní interpretace. Metodologicky dva svobodní soukromníci upravují své soukromé poměry a rozhodují o své soukromé sféře. Čili tam bych viděl argument, proč by stát měl zasahovat jen výjimečně. JUDr. Des správně zdůrazňoval, že různé zahraniční právní úpravy i návrh obecného referenčního rámce striktně upravují tyto výjimky. V ČR žádné výjimky upraveny nemáme, nicméně každému je jasné, že limitace náhrady škody bude vyloučena, pokud půjde o škodu způsobenou úmyslně, pokud půjde o škodu způsobenou na zdraví, na životě. Lze na to jít tedy jinak, než přes otázku dobrých mravů nebo poctivého obchodního styku. Základní kritérium by měl představovat čl. 4 Listiny základních práv a svobod (zejména odst. 4). Dojde-li k pak nějakému zneužití, mohou nastoupit speciální zákazy nebo výjimky skrze § 256 ObchZ. Poslední poznámka se týká toho nešťastného § 574 odst. 2 ObčZ. Při přípravě návrhu nového občanského zákoníku jsem pátral po původu § 574 odst. 2 ObčZ. Od slovutných akademiků a civilistů se mi dostalo odpovědi, že se jedná o klasiku, kterou najdu v digestech. Po studiu digest jsem dospěl k závěru, že tam tato klauzule není, což jsem si ještě následně ověřil u prof. Skřejpka. Klauzule není dokonce ani v těch socialistických zákonících typu Maďarsko, SSSR, Polsko atd. Takže pouze doc. Kratochvíl, otec občanského zákoníku z roku 1964, píše, že občan by rozhodoval o něčem, co nezná, a že ho tudíž musí socialistický stát ochránit tím, že jeho projev vůle prohlásí za neplatný.


2) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1417/2006

Porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy.

Debata

JUDr. Marta Škárová:

Překvapuje mě, že z celého rozhodnutí je vytržena jedna věta, která začíná slovy „ostatně“ a odkazuje na předchozí rozhodnutí. Na úvod připomínám, že Nejvyšší soud je vázán dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. V souzené věci soud prvního stupně konstatoval, že je dána odpovědnost znalce, který nesprávně zpracoval statické posouzení krovu domu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a uvedl, že poškození nebyli ve smluvním vztahu se znalcem, ale s podnikatelem, který měl provést stavební úpravy, a rozhodující je tedy smluvní vztah mezi škůdcem a poškozeným. Dovolací soud uzavřel, že závazkový vztah není podmínkou odpovědnosti za škodu, když se jedná o učebnicový příklad mimozávazkové odpovědnosti. V daném případě jednoznačně nejde o odpovědnost za vady díla, kde je předpokladem smluvní vztah, nýbrž o nárok na náhradu majetkové újmy, k níž došlo v důsledku chybně provedeného statického posouzení. Po této kritice bych snad jen nahradila ve větě „ostatně již dříve soudní praxe dovodila, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem ve vztahu k poškozenému“, slovesem „může být.“ A nakonec § 415 ObčZ není samostatná skutková podstata odpovědnosti za škodu, ale dopadá na situace, kdy není přímé porušení povinnosti. V dané věci přímé porušení bylo, akorát není možné, aby Nejvyšší soud popisoval do detailu, v čem znalec pochybil, když ani nezkoumá skutkový stav.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

Rád bych připomněl, za jakých podmínek vznikalo rozhodnutí NS 29 Odo 379/2001, publikované jako č. R 56/2004, ze kterého byla převzata věta, že porušení smluvní povinnosti je právním úkonem ve vztahu k někomu, kdo není účastníkem smlouvy. Šlo o situaci, kdy bylo zahájeno několik tisíc soudních sporů směřujících vůči bance a komanditní společnosti. Komanditní společnost asi 10 000 subjektům nabízela, že získají podíly jako komanditisté, přičemž jim garantovala, že jejich vklad bude do doby, než bude v rejstříku zapsáno, že se stanou komanditisty, chráněn smlouvou o kontrole, kterou tato společnost uzavřela s bankou. Za účelem ochrany vkladu budoucích komanditistů banka neměla umožnit, aby společnost s těmito penězi nehospodárně nakládala. Z účtu banky však někdo tyto peníze vyvedl. Tyto spory pak všechny dopadly tak, že všechny tyto osoby vyhrály vůči komanditní společnosti a všechny měly v prvním stupni zamítnutou žalobu vůči bance s odůvodněním, že banka neodpovídá ani z titulu bezdůvodného obohacení ani z titulu náhrady škody. Odvolací soud to v zásadě potvrdil. K Nejvyššímu soudu doputovalo několik desítek sporů, z nichž ovšem pouze 3 subjekty žádali, aby bylo jinak rozhodnuto ve vztahu k té bance. V jednom z těchto případů bylo vydáno i rozhodnutí R 56/2004. Odvolací soud kromě jiných chyb zcela přehlédnul to základní, když fabuloval na principu ObčZ a ObchZ, že smlouva o kontrole byla uzavřena v roce 1991 jako nepojmenovaná smlouva ve smyslu § 352 HospZ v tehdejším znění. Stručné odůvodnění a argumentace na téma, jestli může nebo nemůže banka odpovídat za škodu způsobenou komanditistovi, když měla smluvní vztah pouze s komanditní společností, je pak důsledkem toho, že v daném případě bylo vše špatně – nezjištěný skutkový terén, chybně aplikovaný právní předpis. Přesto, když se podíváte na odůvodnění, tak zjistíte, že tam byl kladen zvláštní akcent na okolnost, že ačkoliv nejde z obsahového hlediska o smlouvu ve prospěch třetí osoby, účelem smlouvy ochrana práv třetích osob byla. Nejvyšší soud proto došel k závěru, že při takto formulované smlouvě porušení povinnosti ze smlouvy může založit mimosmluvní majetkovou odpovědnost smluvního partnera vůči té třetí osobě. Rozhodnutí pod sp. zn. 29 Odo 254/2006, které je právním následovníkem R 56/2004, o něco více rozvíjí tu velmi chudě vyjádřenou myšlenku, neboť konstatuje, že určující pro odpovědnostní nárok je oprávněné nebo legitimní očekávání třetí osoby, že její investice jsou ve vztahu k jedné ze stran smlouvy chráněny.


3) Rozsudek ze dne 11. října 2009, sp. zn. 29 Odo 1166/2004

Jde-li o majetkovou újmu spočívající ve vynaložení nákladů v souvislosti s jednáním o uzavření smlouvy a přípravou návrhu smlouvy, Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím akcentuje, že potencionálním smluvním partnerům (zájemcům o uzavření smlouvy) zpravidla vznikají náklady, jejichž povaha a výše závisí na typu předpokládané smlouvy, s jejichž vynaložením musí počítat bez ohledu na to, zda zamýšlená smlouva bude nakonec uzavřena či nikoli. Vynaložení těchto „obvyklých“ provozních nákladů přitom za odškodnitelnou majetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. považovat nelze. Oproti tomu v případě vynaložení nákladů, které nelze považovat za - pro uzavření smlouvy konkrétního typu - běžné (obvyklé), a jejichž potřeba vyvstala v důsledku specifických požadavků druhé strany, nelze vyloučit možnost jejich posouzení jako škody podle výše odkazovaného ustanovení.

Debata

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Rozsudek je naprosto správný. Myslím si, že otázka posouzení legitimního důvodu, je otázkou, co je a není vážným důvodem pro ukončení kontraktačních jednání. To není věc definice. Dokonce si myslím, že v určitém případě může být legitimní důvod pro ukončení kontraktačních jednání i neshoda ohledně ceny nebo rozsahu slevy. Záleží na konkrétním posouzení věci soudem. Pokud jde o § 415 ObčZ, tak o co se má soud opřít, když nic jiného v tom zákoně není?

JUDr. Marta Škárová:

I když toto byla obchodní věc, v občanských vztazích jsme obdobně došli v rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 695/2003 k závěru, že se hradí škoda, která vznikla smluvní straně z důvodu neuzavření smlouvy vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí. Základní principy jsou v podstatě shodné s komentovaným rozhodnutím.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

V příspěvku byla vznesena i otázka, co by měl hradit ten, kdo poruší legitimní očekávání druhé strany, že smlouva bude uzavřena. Je třeba vážit nejen vznik nákladů, ale také moment, který označujeme výrazem podnikatelské riziko, neboť s kontraktačním jednáním vznikají každé ze stran nějaké náklady. V určité míře by tedy právo na náhradu škody vzniknout nemělo.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Doktrína culpa in contrahendo, která se uplatňuje např. v Německu, je vlastně doktrínou judikatorní, a nikoliv doktrinální už právě pro těžkou definovatelnost. Podnikatelské riziko, které je spojené s každým obchodním případem, by přitom nemělo být odstraňováno nějakými definicemi a strany by neměly být odrazovány odpovědností za to, že k uzavření smlouvy nakonec nedojde. Odpovědnost by měla být uznána jen ve skutečně mimořádně vážných situacích, kdy bez přiměřených důvodů byl ukončen kontraktační proces ve vysoké fázi rozpracovanosti a v dobré víře všech stran.


Okruh č. 2


1) Rozsudek ze dne 15. října 2008, sp. zn. 25 Cdo 582/2007 ze dne 15. října 2008 (s odkazem na rozhodnutí 25 Cdo 769/2006 ze dne 16. července 2006)

Řádné plnění povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší, včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší, nevylučuje odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech vypouštěním škodlivých látek do ovzduší.

Debata

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Chtěl bych vzpomenout jeden starý judikát, který řešil Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni ještě za starého mocnářství, kdy vlak jel po trati, která vedla skrz lán zralého obilí a jiskra z toho vlaku zapálila lán. Při řízení o náhradě škody provozovatel dráhy argumentoval, že nic neporušil a že má všechna potřebná povolení. Rakouský občanský zákoník přitom stál na myšlence povinnosti hradit zaviněnou škodu. Nejvyšší soudní dvůr rozhodl, že ke škodě vzniklo v důsledku nedbalosti provozovatele, neboť nedbalosti se dopouští ten, kdo se pohybuje v lánu obilí s otevřeným ohněm.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Rozhodnutí vnímám pozitivně, neboť je plně konformní se zákonem i s tím, co učíme studenty. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem se tradičně traktuje v souvislosti s odpovědností za škodu, ačkoliv to definičně odpovědnost v pravém slova smyslu není, neboť se u ni nevyžaduje protiprávnost. Jedná se naopak o nástroj, kterým se lokalizují rizika a kterým se zabezpečuje, aby škodlivý následek nesnášel ten, kdo škodu utrpěl a možná ani ne ten, kdo ho způsobil, ale z jehož činnosti vznikla. Má-li pak vůbec někdo možnosti, aby vyvinul největší možné preventivní úsilí, je to právě provozovatel, neboť si tato rizika může pojistit (např. promítnutím do ceny služby). Z hlediska společenské lokalizace rizika se to ani lépe vyřešit nedá.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Za velmi důležitou pokládám připomínku, jaká škoda se má hradit. Je-li dána i zde odpovědnost způsobená provozem, je otázka, zda má být výše škody určena tak, že se zohlední jenom velcí a nikoliv malí znečišťovatelé a že se bude posuzovat ke každému roku, kdy se škoda sice projeví, ale vůbec není jisto, zda k ní došlo působením těchto provozovatelů v daném roce, resp. že to není důsledkem třicet let staré události nebo působením daných klimatických a jiných podmínek.

JUDr. Petr Vojtek:

Chci zareagovat především na věcně chybné východisko v bodě 1) recenze. Nelze zaměňovat odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti (obecnou odpovědností podle § 420 odst. 1 ObčZ) s odpovědností objektivní, kam patří i odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností a která naopak vůbec s porušení právní povinnosti nepočítá. V daném případě je to provozní činnost upravená v § 421a ObčZ nějak definována, kromě jiného jako škodlivé působení fyzikálních, biologických, chemických vlivů na okolí. Už toto samo o sobě stačí k naplnění znaků odpovědnosti za škodu za předpokladu příčinné souvislosti ke vzniklé odškodnitelné újmě. V té recenzi se navrhovalo, že by odpovědnost měla vznikat v případech, kdy dojde k nehodě nebo k překročení povolených limitů. Při takové interpretaci je však § 421a ObčZ zbytečný. Odkaz na § 415 ObčZ je rovněž nepřípadný, protože existuje speciální úprava, která na daný případ dopadá. V závěru recenzent trochu zkreslil způsob zjišťování výše škody. To je samozřejmě velmi složitá otázka. Soudy se s ní vypořádávají pomocí poměrně složitého znaleckého dokazování, případně se snaží dobrat k výši škody, kterou způsobil konkrétní exhalant na porostech konkrétního poškozeného, i za použití § 136 o.s.ř. Poškozených samozřejmě může být víc, i když povětšinou žalujícím jsou Lesy ČR. Navíc se znalecké posudky opírají o matematické modely, rozptylové studie a nevycházejí jenom z toho, kolik nějaký exhalant vypustí těch škodlivin. Naopak paušalizované jsou náhrady za znečišťování ovzduší, které jsou institutem veřejného práva. Nedovedu si však představit, že by stát limitací škodlivé činnosti mohl zbavit poškozeného jeho soukromoprávního nároku na náhradu škody. Tím by v podstatě došlo k vyvlastnění nebo znárodnění nároku na náhradu škody. Ostatně judikatura je jednotná a zásadní připomínky k rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 769/2006, které bylo zmíněno a schváleno k publikaci, v rámci vnějšího připomínkového řízení nezazněly.

JUDr. Tomáš Sequens:

Zákon o životním prostředí jednoznačně rozlišuje znečišťování a poškozování životního prostředí. Znečišťování životního prostředí je vnášení fyzických, chemických a jiných cizorodých činitelů do životního prostředí v důsledku lidské činnosti, poškozování životního prostředí je zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Každodenní činností tak znečišťujeme životní prostředí, což ovšem neznamená, že životní prostředí poškozujeme. Základním problémem je tak směšování problematiky znečišťování a poškozování. Uvedenými sofistikovanými vzorci je tedy např. zjištěno, že v lesním porostu o dané způsobila daná elektrárna v daném roce škodu o velikosti 9 Kč. Celková škoda, která je po jednotlivých provozovatelích požadována, se setává ze součtu dílčích 9 Kč, až nakonec dostaneme statisícové částky. Nejsem si jist, zda je záměr zákonodárce, aby elektrárna v Chebu poškodila les v Jeseníkách v rozsahu 7,50 Kč.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

Problém by nastal, pokud bychom začali spojovat odpovědnostní nároky z provozu s povolenými limity znečišťování zakotvenými státem v zákoně nebo v nějaké prováděcí normě. To bychom všechno mohli předložit Ústavnímu soudu, který by rozhodl, co by stát mohl zakázat z titulu odpovědnostního nároku a co ne. Celá ta debata, která se vede na mezinárodní úrovni o posouvání limitů v rámci etapizace snižování emisí a obchodování s povolenkami, je o tom, že státy (v rámci jiných zájmů, než jsou zájmy občana na životním prostředí) tolerují poškozování prostředí po nějakou dobu pod rámec objektivních možností. Pokud pak uzavřeme, že odpovědnostní nárok by se měl odvíjet od zákonem povoleného limitu, dáváte justici šanci prolamovat zákony prostřednictvím ústavních stížností s argumentem, že Ústava nám zaručuje víc, neboť lidské poznání a technika dovolují zabránit znečišťování ve větším rozsahu než říká zákon.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Pouze doplním, že ve společnosti vždycky existuje nepokryté zbytkové riziko v souvislosti s podnikatelskou činností. Právně filozofickou a možná i etickou otázkou zůstává, na koho budeme důsledky zbytkového rizika lokalizovat – zda na provozovatele nebo poškozeného. Například v určitých klimatických podmínkách, kdy není možný jiný způsob ošetření, posolím silnici. Kdybych tak neučinil, budu stíhaný za náhradu škody, možná i újmy na zdraví. Na sousedním pozemku má vlastník ovocné stromy, které mu splach soli poškodí. Nikdo neporušil předpisy. Pak se již skutečně nejedná o odpovědnost ve smyslu protiprávnosti, ale o lokalizaci rizika.



2) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006

Soudem ustanovený znalec, který vypracoval chybný znalecký posudek, odpovídá za škodu, která vznikla účastníku řízení tím, že mu soud na základě tohoto posudku přiznal nižší plnění

Debata

JUDr. Petr Vojtek:

V podstatě vším, co bylo řečeno, jsme se zabývali, když jsme to rozhodnutí připravovali, včetně možnosti, že ten znalecký posudek použije soud pro své rozhodování, takže bychom v podstatě připouštěli nepřímý přezkum soudního rozhodnutí. Pouze podotýkám, že v daném případě byla žalobkyně na vině méně, než by se zdálo. Její manžel, který předmětný byt dostal, ho totiž obratem prodal za vyšší cenu, takže žalobkyně měla okamžité srovnání. Zároveň nebylo možné nic vytknout ani jejímu procesnímu postupu, protože tam znalec něco špatně změřil, což bylo pro účastníka těžko přezkoumatelné nebo zjistitelné. Stále však zůstává otevřená otázka, kdy můžeme znalci resp. účastníkovi klást k tíži, že na to nepřišel. Chci tedy uklidnit JUDr. Mikysku, že rozhodnutím nesledujeme odstartování soudních přezkumů veškerých znaleckých posudků, nýbrž nabízíme jen možnost nápravy v některých konkrétních případech.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Je třeba vážit, že žalobkyně měla v předchozím řízení určitá práva a znalec určité povinnosti, které nesplnil. Navíc je zde dán vztah profesionála s neprofesionálem. Pokud bych jako průměrně inteligentní profesor obchodního práva obdržel znalecký posudek s nějakými výpočty, přijal bych ho jako fakt. Ani soud neměl s posudkem problém a nespatřoval v něm rozpory. I zde však záleží na skutkové situaci, neboť obecně lze škodlivý následek přičíst nejen znalci nebo žalobkyni, ale třeba i žalobci nebo soudu. Poslední věc, já si nemyslím, že by nějaký významný civilista chtěl zlikvidovat obor pracovního práva. Minulý týden jsem se účastnil vědecké rady pražské právnické fakulty, kde byla mimo jiné otevřena otázka významného civilisty, prof. Švestky, co bude s obchodním právem, až se příjme nový občanský zákoník. Právnická disciplína není existenčně závislá na nějakém kodexu. Obor pracovního práva existuje např. v Německu bez existence zákoníku práce.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

Nelze říci, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný. On je zvláštním typem důkazu právě proto, že jej podává znalec jako osoba zapisovaná do seznamu znalců soudem s kvalifikovanými schopnostmi a znalostmi, které nemá v daném okamžiku soud. Lze mít výhrady k častému ustavování znalců, ale v tomto konkrétním případě si nedovedu představit, že by soudce na základě vlastních znalostí vyhodnotil cenu bytu, o který mezi účastníky šlo v rámci vzájemného vypořádání. Důkaz byl tedy proveden odpovídajícím způsobem. Druhou věcí je, zda můžeme po soudci chtít přezkoumávat znalecký posudek ve všech aspektech věci. Asi bychom mohli říci, že odpovědnost soudu je dána, pokud se z nalézací části znaleckého posudku podávají naprosto nezpůsobilé znalecké závěry. Pochybuji však o schopnosti soudu přezkoumat narativní část posudku v případě, kdy se soud fyzicky neúčastní znaleckého dokazování (v jakém stavu se byt nachází, jaké komponenty jej znehodnocují apod.). Komplikací je i skutečnost, že ani účastníci takové znalosti nemají, takže ani z jejich strany nebude vůči posudku vznesena námitka. Účastníkům bych pak nevyčítal, že věří soudem ustavenému odborníkovi, který na tu otázku odpověděl nějakým způsobem, když neměli po celou dobu pochybnosti o řádném provedení posudku. Konečně k otázce, zda znalec bude nebo nebude zbaven odpovědnosti za způsobenou škodu z důvodu existence jiných způsobů nápravy, bych uvedl, že účastník nemusí vždy navrhnout provedení revizního znaleckého posudku. Důležité je, zda měl účastník v okamžiku, kdy zjistil nebo si i ověřil, že posudek byl chybný, k dispozici řádné nebo mimořádné opravné prostředky. Pouze pokud je účastník měl a jejich uplatnění zmeškal, neměl by být za způsobenou škodu odpovědný znalec. V opačném případě je však odpovědnost znalce evidentní.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

V rozsudku se píše, že žalobkyně, poté co nesprávnost rozsudku zjistila, podala žalobu na obnovu řízení, která byla zamítnuta. Je Vám známo proč?

JUDr. Marta Škárová:

V daném případě nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení. Jaké rozhodnutí, důkaz nebo skutečnost nemohly být použity?

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Nový (revizní) znalecký posudek.

JUDr. Marta Škárová:

Který z důkazů bez své viny nemohl použit v řízení? Návrh na revizní posudek v původním řízení účastník uplatnit mohl. Žaloba na obnovu řízení staví na úplně jiných základech.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

To je zase v rozporu s tím, co tady zaznělo. Nelze po účastníkovi chtít, aby dopředu dával návrh na revizní posudek, když tak může učinit až ve chvíli, kdy zjistí, že ten posudek není správný.

JUDr. Marta Škárová:

Obnova řízení má zcela jasná pravidla. To co mohlo být provedeno v minulém řízení, není důvodem pro obnovu. To je judikované stále.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Ano, ale že potřebuji revizní posudek, zjistím až po řízení.

JUDr. Marta Škárová:

Nepotřebuji revizní posudek, mohu požádat znalce sama. V tomto případě je předpokladem vzniku škody na straně té žalobkyně, že se svého práva nedomůže vůči smluvní straně, resp. vůči svému partnerovi ve sporu. Dokud tu je možnost, žalovaný je první na řadě. Teprve ve chvíli, kdy to už možné není, je dán předpoklad, že jí vznikla újma, a hledá se viník.

JUDr. Petr Vojtek:

Nabízela by se též možnost odpovědnosti státu za škodu nezákonným rozhodnutím. Tam se ovšem nedostaneme, neboť to rozhodnutí nebylo zrušeno pro nezákonnost. V daném případě ani zrušeno být nemohlo, takže tam opravdu zůstávala pouze odpovědnost znalce.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Napadá mě, zda se tím náhodou ten bývalý manžel bezdůvodně neobohatil.

JUDr. Marta Škárová:

Plnění na základě soudního rozhodnutí není bezdůvodným obohacením. I otázku bezdůvodného obohacení jsme brali v úvahu.

JUDr. Martin Mikyska

Já si myslím, že každý účastník diskuze měl malinký díl své pravdy. Neznám detailně skutkový základ, ale vezměte v úvahu rozdíl těch cen (cca. 400.000,- Kč). To není případ, kdy si znalec opomenul všimnout opotřebených kachliček nebo tekoucí baterie. Zde je flagrantní nevyužití a opomenutí procesních práv dotyčného účastníka řízení, která si mohla přiměřeným způsobem zjistit obvyklou tržní cenu odpovídajícího bytu. Z mého pohledu tedy znalec pochybil, ale účastník nevyužitím svých procesních práv dopustil tento výsledek – tudíž bych aplikoval § 441 ObčZ.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Ustanovení § 441 staví na zavinění poškozeného, tudíž by se musela dokázat minimálně nedbalost. Neznám pozici žalobkyně, ale pokud byla prodavačka v potravinách nebo dělnice v továrně na cedníky, tak obdržela znalecký posudek, o jehož správnosti neměla důvod pochybovat. Kde máte nedbalost?

JUDr. Marta Škárová:

Představte si navíc, že by ten znalec byl podplacený a byl odsouzen v trestním řízení. I potom aplikujete § 441 ObčZ?

JUDr. Martin Mikyska

Diskutujeme o hypotetických předpokladech. Osobně se domnívám, že i prodavačka může vědět, že v Domažlicích byt „XY“ není za 400.000,- Kč, ale za výrazně více.



3) Rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006

Poškozenému může vzniknout vedle nároku na náhradu ušlého zisku, který je daný rozdílem celkových výnosů z podnikání a nákladů potřebných k jejich dosažení, zároveň i nárok na náhradu nákladů zbytečně vynaložených na dosažení zisku v témže období

Debata

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

O teorii adekvátní příčinné souvislosti a adekvátním nebezpečí ve vazbě na škodlivý následek již psal Augustin Miřička na začátku minulého století.

JUDr. Marta Škárová:

Já začnu od té předvídatelnosti škodlivého následku. O čem jsme měli diskutovat? V daném případě bylo v odvolacím řízení vytknuto takových chyb stavebního úřadu (dokonce byl vydán příkaz odstranit stavbu), že ta předvídatelnost je jasně položená. Znovu zdůrazňuji,že jsme řešili jen otázky, které byly předmětem dovolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že není možné, aby současně ušel zisk i náklady vynaložené na jeho dosažení. My jsme řekli, že to lze. Jde o samostatné nároky. Ten člověk měl autolakovnu, kde skladoval cizí laky, které vyžadovaly minimální teplotu. On doložil, že pořídil moderní linku a zaučené pracovníky. Soud prvního stupně mu oba dva nároky přiznal. Nicméně pokud jde o mzdové nároky, které byly žalovány pouze z 50%, ty soud zamítl, tudíž jsme se vůbec nezabývali jejich výší. Měli jsme pouze soudem nepřiznaný nárok na skutečnou škodu a ušlý zisk a nebylo možné řešit nějakou výši. Zůstala pouze otázka, zda mohou být oba nároky uplatněný zároveň. Kdyby se o nich rozhodovalo v každém řízení samostatně, nebyly by zřejmě žádné pochyby, zde jsme se však poprvé setkali s oběma nároky v jednom řízení. Pokud jde o ty zbytečné náklady, tak vedle zmíněného rozhodnutí pod sp. zn.(tato sp. zn. asi není správně: 26 Cdo 23/2005, existuje i rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 453/2005, kde byly nárokovány poplatky na patent, který vinou se vinou jednoho smluvního partnera neuskutečnil. To říkám proto, že v tomto případě nebyly dány skutkové okolnosti nebo dovolací důvody, abychom uvažovali o spoluzavinění nebo o společném zapříčinění té škody. Ten člověk zkrátka dělal všechno, co mu stavební úřad řekl.

JUDr. Zdeněk Krčmář:

V dané věci se Nejvyšší soud zabýval pouze otázkou, zda lze vedle ušlého zisku současně žalovat skutečnou škodu. Kauzální nexus, o kterém byl celý ten příspěvek, předmětem dovolacího řízení nebyl. Nejvyšší soud ani neměl právo cokoliv na dané téma judikovat.

JUDr. Petr Vojtek:

Jen bych doplnil, že někdy se skutečnou škodou rozumí zbytečně vynaložené náklady. Máme např. rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, kdy někdo chtěl provádět nějakou podnikatelskou činnost, měl nasmlouvané zaměstnance a najednou mu někdo podnikání znemožnil. Zde říkáme, že ta skutečná škoda, ty zbytečně vynaložené náklady, jsou dány pouze tehdy, když je zaměstnavatel vynaložil zbytečně, tzn. k jiné, než zamýšlené činnosti - jeho zaměstnanci tudíž nemohli činnost, pro kterou byli zaměstnáni, vykonávat. Pokud vykonávali jinou pracovní činnost ve prospěch poškozeného, tak zde možná limitace je.

JUDr. Jaroslav Večeřa:

Je tu rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, kde Nejvyšší soud skutečně přezkoumával přímo kauzální nexus, přičemž zde uvedenému odůvodnění rozumím. Mám však trochu mrazení, na co byl kauzální nexus aplikován. V daném případě se stal podnikatel – zprostředkovatel, který jel na jednání, účastníkem dopravní nehody. Vrazilo do něj jiné vozidlo, takže k jednání nedojel. Jako ušlý zisk pak byla kvalifikována i provize, kterou by dostal v případě, že by na to jednání dojel a podařilo se mu uzavřít smlouvu pro svého klienta. Nejvyšší soud při přezkumu kauzálního nexu shledal, že zde příčinná souvislost je, což je dle mého názoru v rozporu s teorií adekvátnosti kauzálního nexu v duchu uvedeného nálezu Ústavního soudu. Jako motorista jsem si jednoznačně vědom, že mohu provozem vozidla způsobit škodu na zdraví nebo smrt, ale jak mohu adekvátně předvídat, že důsledkem mého škodného jednání bude, že se někdo nedostaví k jednání, kde má uzavírat smlouvu, čímý přijde o provizi. V tom druhém případě tedy apeluji na to, aby ta teorie adekvátnosti kauzálního nexu byla pří soudní aplikaci velice důsledně využívána. Zejména v tom druhém rozhodnutí, které jsem zmiňoval, mohla být aplikována důsledněji.


prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Během celého dne se točíme kolem té předvídatelnosti a Ústavnímu soudu se neustále vytýká, že nerozlišuje porušení zákona a smlouvy. Ustanovení § 420 ObčZ ovšem strojí na jednotném civilním deliktu, mluví se o porušení právní povinnosti. V literatuře se dočtete, že ctíme rakouskou tradici (ABGB vychází z jednotného civilního deliktu) a že jednotný civilní delikt stačí, ale prostě doba už je 150 let jinde. Francouzská i rakouská doktrína i judikatura rozlišují kontraktní a deliktní odpovědnost. Pokud jde o náš obchodní zákoník, tak tam je to ještě více nepřehledné. § 373 ObchZ a § 757 ObchZ rozlišují kontraktní a deliktní odpovědnost. Nicméně v § 757 ObchZ stanovuje někdo zákonnou povinnost, na kterou se obdobně aplikují ustanovení o kontraktní odpovědnosti (to je retardace ZMO, který u deliktní odpovědnosti stanovoval aspoň přiměřené použití smluvní odpovědnosti). Otázka předvídatelnosti rozsahu škody má tedy v normálních právních systémech význam u kontraktní odpovědnosti, ale u deliktní rozhodně ne. Když Vás kopnu do nohy, předpokládám, že vám udělám modřinu. Pokud však budete mít extrémně křehké kosti, tak Vám mohu lehkým kopnutím způsobit otevřenou zlomeninu. A asi souhlasíte, že se nelze bránit tím, že jsem to nemohl předvídat.

JUDr. Petr Vojtek:

Dovolím si reagovat na to druhé citované rozhodnutí. To nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na tom, že se příčinná souvislost přetrhla právě škodou na tom vozidle. Někdo mu naboural auto na cestě, čímž mu vznikla skutečná škoda, a dál příčinná souvislost nesahala. To si myslím není správné. Asi nikdo nepochybuje, že kdyby to auto dotyčný používal pro svou výdělečnou činnost (např. pekař, který rozváží housky) a následkem nehody by svým závazkům nemohl dostát, že by měl mít nárok i na ušlý zisk - příp. skutečnou škodu, pokud by mohl za účelem splnění svých závazků postupovat s vyššími náklady (např. by si půjčil jiné auto). Skutečnou škodou by pak byl ten rozdíl nákladů – na to je ustálená judikatura. Osobně nevidím rozdíl, jestli se jedná o každodenní výdělečnou činnost nebo o jednorázové jednání, z něhož má vzejít nějaký příjem.


Okruh č. 3

1) Rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006

Placení úroků z prodlení ze smluvených úroků nelze platně dohodnout

Debata

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Jestli existuje nějaká dlužná částka, je ekonomickým smyslem úroků z prodlení, že vyjadřují cenu peněz, které mi dlužník dluží. Jestli má ta peněžní částka podobu jistiny nebo úroků z prodlení, příp. přídavné částky narostlé nad tu základní jistinu, je z hlediska ceny peněz lhostejné. Dlužník mi dluží jednak jistinu, např. 1 mil. Kč, pak mi dluží 100 000 a těch 100 000 má přece taky nějakou cenu – i ty si musím opatřit na volném finančním trhu, což mě bude stát úroky, které chci teď zpátky. Osobně se domnívám, že ty argumenty ohledně anatocismu, které zde byly ve středověku nebo dřív teologicky zdůvodněny, v dnešním prostředí z hlediska ekonomického neobstojí. Vadný je argument, že ObchZ ani ObčZ tuto možnost nepřiznávají. Pak mi to celé připadne trošku „veřejnoprávní,“ protože soukromoprávní předpis nemusí přiznávat právo, naopak musí zakazovat, pokud nechce, aby bylo vykonáno.

JUDr. Kateřina Hornochová:

Já bych také nechtěla uvedené rozhodnutí obhajovat. Chtěla bych však říci, že jsme vázáni rozhodnutím velkého senátu a rozhodnutím, které je publikováno v zelené sbírce. Názor většiny z velkého senátu je nicméně setrvalý a judikatura se bude nejspíš nadále odvíjet v tomto duchu.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Návrh nového ObčZ samozřejmě řeší tuto otázku tak, že úroky z úroků lze požadovat pouze, pokud si to strany ujednají. Vedle toho obsahuje zvláštní pravidlo pro úroky z úroků v případě, že pohledávka vznikla z deliktu, kde zákon dispozitivně přiznává právo na úrok z úroků od doby uplatnění práva u soudu.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

Jak se dá názor velkého senátu zvrátit?

JUDr. Iva Brožová:

To je oříšek, neboť se jedná o rozhodnutí velkého senátu obchodního kolegia, které již dnes neexistuje – od roku 2006 máme společné občanskoprávní a obchodní kolegium.

JUDr. Kateřina Hornochová:

Osobně jsem měla možnost rozhodnutí zvrátit, ale po konzultaci s členy velkého senátu, jsem zjistila, že uvedený právní názor je setrvalý a není vůle jej měnit.

JUDr. Tomáš Richter:

Praxe myslím ukazuje, že konstrukce § 20 zákona o soudech a soudcích s velkým senátem v řadě ohledů není kladným příspěvkem pro vývoj českého práva a bylo by vhodné, aby Parlament tuto otázku podrobil revizi. Je možná lepší mít roztříštěnou judikaturu, než judikaturu sladěnou, ale způsobem, o jakém tady teď hovoříme. Osobně bych (řečeno jen napůl v žertu) navrhoval např. nahradit institut velkého senátu možností volby senátu pro účely dovolacího řízení. Míra právní jistoty stran by tak byla podstatně vyšší a nebránilo by to dalšímu vývoji práva.

JUDr. Ing. Jan Hušek:

Řada z nás si vlastně nepřála, aby se objevila instituce velkého senátu. Cílem a smyslem velkého senátu mělo být sjednocování rozhodovací činnosti NS v případech, kdyby senáty NS rozhodovaly rozdílně nebo vyslovovaly jiný právní názor na řešení stejné věci. Má tedy sloužit ke sjednocování rozhodovací činnosti. Samozřejmě pak je problém, když rozhodne velký senát nesprávně. Zde bohužel žádná právní úprava není. Jedinou možností je zřejmě Ústavní soud.

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Z hlediska systémového je zcela absurdní a nepřípustné, aby instituce, která je z většiny nebo zcela přesvědčena o nesprávnosti rozhodnutí, nebyla schopna takový stav změnit. Možností je snad skutečně Ústavní soud, protože dochází k porušení vlastnického práva vlastníků peněžních prostředků jeho krácením – vlastník nedostává celou cenu peněz, což je protivlastnické a možná i protiústavní. Nicméně nerozumím, proč by velký senát neměl mít možnost sebereflexe a autoremedury.

JUDr. Iva Brožová:

Názorové posunutí v té nutné většině členů velkého senátu, aby se přijalo nové rozhodnutí, nelze vynucovat. Opravdu záleží, jak změní názor jednotliví členové velkého senátu. Jsou známé i situace, kdy velký senát rozhodne, nicméně v jednání o uveřejnění jeho rozhodnutí ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kterou se fakticky sjednocuje soudní praxe, kolegiem nakonec vůbec neprojde. Jak říkal kolega Richter, ustanovení § 20 zákona o soudech a soudcích je hodně nedořešené. Na druhé straně je však pravda, že se ujala jakási „posedlost po sjednocování judikatury,“ kterou parlament vnímá jako instrument, který má jistit jednotnou praxi uvnitř Nejvyššího soudu. Bohužel kvalitu toho instrumentu už příliš nepociťuje.



2) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006

Nemocnice, jež je státní příspěvkovou organizací, není podnikatelem, a proto se na ní v obchodně závazkových vztazích vztahuje ustanovení § 261 odst. 4 ObchZ. Nemocnice tak ve vztazích podřízeních obchodnímu zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ odpovídá za prodlení s plněním peněžitého závazku podle občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení v takovém případě nemůže být sjednána v jiné výši, než stanoví příslušný prováděcí předpis k § 517 odst. 2 ObčZ

Debata

prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.:

Mám výrazné výhrady proti tomuto rozhodnutí. Změkčující ustanovení, podle kterého smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z obchodních závazkových vztahů podle ObčZ, se použije rovněž na státní organizaci nepodnikatele. Pokud by to změkčující ustanovení bylo použitelné na subjekt, který není podnikatelem, pak by stát, obce a kraje rovněž požívaly výhod nevědomého, slabého a ochranyhodného spotřebitele – a to i ve vztahu k drobnému živnostníku jakožto „podnikateli plného práva“ . Taková interpretace je očividně absurdní. I když stát ani samosprávné územní jednotky nejsou podnikateli, sotva lze připustit, že jim zákon chtěl přiznat status slabého a chráněného spotřebitele jen proto, že nepodnikají.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Pro odlehčení, podle obecného zákoníku občanského jsou děti, magoři a obce pod zvláštní ochranou zákona. V dané věci je základní problém v tom, že na začátku stojí otázka, zda byla uvedená nemocnice státní organizací ve smyslu § 261 odst. 2 ObchZ.

JUDr. Zdeněk Des:

V souzené věci skutečně šlo o státní organizaci.

Prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Tím je to vyřešeno. Přesto jsou nemocnice, které nejsou státní. Nicméně ustanovení § 261 odst. 2 ObchZ ve své době mířilo i na tyto organizace, které v té době státní byly, a dle mého názoru by na ně stejně měl režim § 261 odst. 2 ObchZ dopadat. Pak je podmínkou pro aplikaci uvedeného ustanovení uspokojování veřejných potřeb. Podle skutkového děje toho případu, kde šlo o praní prádla pro nemocnici a v podstatě o péči o pacienty, bych zde zřejmě ty veřejné potřeby také viděl.

JUDr. Zdeněk Des:

Za prvé se uvedená situace týkala právního stavu před 1. 1. 2005. S účinností od 1. 1. 2005 bylo do ObchZ doplněno ustanovení § 369a, které tuto situaci (byť nešťastně) vyřešilo, neboŤ výslovně hovoří o státních příspěvkových organizacích. Takže od 1. 1. 2005 je situace jiná, nicméně my jsme řešili situaci předtím. Ty pochybnosti, které zde zazněly, jsme řešili a dospěli jsme k závěru, že není možno poslední větu ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ vykládat tak, že míří pouze na ochranu spotřebitelů. Ochrana spotřebitele je vyjádřena v předchozí větě, zde však zákon hovoří o ochraně nepodnikatele. Shodně pojem „nepodnikatel“ používá např. v § 262 odst. 1 ObchZ u fakultativních obchodních závazkových vztahů. Pak bychom se dostali na velice tenký led, zejména při hodnocení, zda jde o slabší subjekt nebo o silnější subjekt. Státní příspěvkovou organizací může být také knihovna nebo obec s desítkami obyvatel. Myslíte si, že se jedná o silné subjekty? Zkrátka poslední věta § 262 odst. 4 ObchZ míří na ochranu nepodnikatelů a nikoliv pouze spotřebitelů.

JUDr. Kateřina Hornochová:

To ustanovení zákona možná není zcela v pořádku, ale myslím si, že dohánět dokonalost rozhodnutím Nejvyššího soudu není žádoucí. Navíc jsme nuceni vycházet z definice podnikatele v obchodním zákoníku, tudíž nepodnikatelem je logicky subjekt, který do uvedené definice nespadá.


JUDr. Karel Beran, Ph.D.:

Rád bych se polemicky vyjádřil k tvrzení, jež je obsaženo v odůvodnění diskutovaného rozhodutí: „uvádí-li se v § 517 odst. 2 ObčZ, že výši úroku z prodlení a poplatků z prodlení stanoví prováděcí předpis, nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroků z prodlení či poplatků z prodlení stanovit jinak tedy ani dohodou účastníků.“ Domnívám se totiž, že z gramatického výkladu takový závěr neplyne a ani plynout nemůže. To lze demonstrovat na ustanovení § 563 ObčZ, které můžeme považovat za vzor dispozitivní právní normy. Pro naše účely můžeme jeho znění zjednodušit takto: „Není-li doba splnění dohodnuta, (...) je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o splnění věřitelem požádán.“ Právě na tomto ustanovení lze totiž ukázat, že dispozitivnost právní normy plyne z její hypotézy (tj. v konkrétním případě z části: není-li doba splnění dohodnuta), a nikoli z dispozice, která určuje, kdy je dlužník povinen dluh splnit. Jestliže tedy dispozitivnost právní normy plyne z její hypotézy, pak není správné tvrzení, „že použitím výrazu „stanoví“ v dispozici právní normy, je dána její kogentní povaha.
Pomocí gramatického výkladu tak kogentnost § 517 odst. 2 ObčZ dovodit prostě nelze. K závěru o kogentnosti či dispozitivnosti tohoto ustanovení je třeba zapojit i další interpretační metody, zejména výklad systematický. V této souvislosti je relevantní argumentace J. Bejčka, ( In: Bejček, J.: Povaha ustanovení o úrocích z prodlení, Právní rozhledy 11/2006, str. 406 an) podle kterého rozsudek Nejvyššího soudu znamená, „že nelze ani snížit – právním předpisem stanovenou – sazbu úroku z prodlení dohodou stran – věřitel jen může úrok z prodlení ex post nevymáhat.“ Domnívám se, že tento argument, resp. toto tvrzení není zcela korektní. Především je třeba opravit konstatování, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí výslovně konstatoval, že § 517 odst. 2 brání nejen zvýšení ale i snížení úroku z prodlení dohodou, čímž chrání obě strany. Takové tvrzení totiž není přesné. Je sice pravdou, že v citovaném rozhodnutí nalezneme tuto větu: „protože citované ustanovení brání nejen zvýšení ale i snížení úroku z prodlení dohodou, chrání tím obě smluvní strany a rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami proto v kogentní povahy občanskoprávní úpravy úroku z prodlení spatřovat nelze.“ Tato věta se však v příslušném rozhodnutí nachází na místě, které rekapituluje vyjádření žalovaného, jehož zájem spočíval v určení kogentního charakteru ustanovení a každý argument proto byl dobrý. Nepovažuji tedy za správné ztotožňovat argumentaci žalovaného s argumentací Nejvyššího soudu. Považuji naopak za správné vzít na vědomí, že žalobce se domáhal úroku z prodlení, který byl vyšší, než dovoluje § 517 odst. 2 a neuspěl. Jestliže tedy Nejvyšší soud ve své argumentaci dospěl k tomu, že v tomto konkrétním případě je ustanovení § 517 odst. 2 kogentní, tj. že znemožňuje stanovení vyšší sazby nad míru stanovenou zákonem, nijak z toho neplyne, že by nebylo možné smluvním ujednáním úrokovou sazbu snížit. Jinými slovy se domnívám, že nelze vyloučit, že ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ je tzv. jednostranně kogentní, tj. znemožňuje zvýšení úrokové sazby avšak snížení, v případě, že se o tom smluvní strany dohodnou, nevylučuje. K tomu, abychom mohli bezpečně tvrdit, že Nejvyšší soud považuje ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ věta za středníkem za tzv. obousměrně kogentní, by bylo třeba, aby v rozhodnutí, které snižuje úrokovou sazbu taktéž konstatoval, že se od ní nelze odchýlit a že je tedy třeba věřiteli přiznat úroky v té výši, v které by mu náležely podle zákona a nikoliv v té výši, které by mu náležely podle smlouvy.

JUDr. Blanka Moudrá:

Skutkově šlo o běžný občanskoprávní závazek ze smlouvy o půjčce, kdy žalobkyně půjčila v roce 1991 žalovanému 1 mil. Kč. Ve smlouvě bylo ujednání o smluvených úrocích a současně ujednání o tom, že pro případ prodlení se žalovaný zavazuje zaplatit úrok z prodlení ve výši 10násobku diskontní sazby stanovené ČNB. Půjčka nebyla včas vrácena a žalobkyně se obrátila žalobou na soud. Přitom žádala uhrazení nedoplatku půjčky, smluvený úrok a kapitalizovaný úrok z prodlení. Soudy obou stupňů dovodily, že ta část, která se týká úroků z prodlení je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 ObčZ pro rozpor s § 517 odst. 2 ObčZ, neboť oba soudy posoudily toto ustanovení jako kogentní normu. Žalobkyně podala dovolání a v něm nastolila otázku posouzení, jaké povahy ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ je. Východiskem byl především § 2 odst. 3 ObčZ, podle kterého si účastníci občanskoprávních vztahů mohou svá vzájemná práva a povinnosti upravit odlišně od ObčZ, pokud to zákon nezakazuje anebo pokud to neumožňuje povaha příslušného ustanovení ObčZ. Byli jsme si vědomi, že převážná část ObčZ má dispozitivní povahu a takto jsme k tomu přistoupili. Ustanovení § 517 odst. 2 ObčZ neobsahuje přímo zákaz upravit si úroky z prodlení a jejich výši dohodou a tak jsme museli provést výklad tohoto ustanovení, abychom se dobrali odpovědi na položenou otázku. Dospěli jsme k závěru, že z jeho jazykového výkladu vyplývá, že tato právní norma má charakter kogentní. Dále jsme provedli historický teleologický výklad, nicméně úvahy na toto téma nás přivedly ke stejnému závěru. Právní úprava výše úroku z prodlení byla beze změn od roku 1964 a nedoznala změny ani v roce 1991, kdy byla provedena tzv. velká novela. Zákonodárce sice v důvodové zprávě zveřejnil svůj úmysl zakotvit smluvní volnost účastníků smluv, ovšem § 517 odst. 2 ObčZ zůstal stejný. To, že je v obchodněprávních vztazích výše úroků z prodlení dispozitivně ponechávána dohodě smluvních stran, ještě neznamená, že tomu musí být v občanskoprávních vztazích. Pokud tady bylo argumentováno principem jednoty soukromého práva, pak to je hezký princip, ale není realizován. Máme přece spoustu odlišností v právní úpravě pokud jde o různé záležitosti v občanskoprávních a obchodněprávních vztazích – např. pokud jde o moderaci nepřiměřené smluvní pokuty, který může být v obchodněprávních vztazích podle § 301 ObchZ provedena zatímco občanský zákoník takovou možnost soudům nedává. A pokud jde o to srovnání úroku z prodlení a smluvní pokuty tak tam jsme srovnávali dva instituty naprosto odlišné povahy a vyslovili jsme úvahu o tom, že kdyby se připustila možnost smluvit úroky z prodlení jinak, než jak je uvedeno v § 517 odst. 2 ObčZ, tak by se stíral funkční význam těchto dvou právních institutů. Náš závěr byl tudíž takový, že se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci soudem a to její dovolání jsme zamítli.

JUDr. Ivana Zlatohlávková:

Nechtěli jsme říci, že by vedle smluvní pokuty neobstál sjednaný úrok z prodlení. Porovnáváním úroku z prodlení se smluvní pokutou jsme chtěli říci, že i v občanskoprávních vztazích má účastník možnost, není-li spokojen s výši úroku z prodlení, zajistit včasnost splnění dluhu smluvní pokutou. Tam je vázán pouze korektivem dobrých mravů. Pokud jsme se přiklonili k závěru, že § 517 odst. 2 ObčZ má kogentní charakter, tak jsme nečinili nic nového. Z praxe si nepamatuji, že by soud při projednání žaloby o zaplacení nějaké částky s úrokem z prodlení vyzýval účastníka, aby úrok z prodlení vyčíslil nebo prokázal, že mezi nimi došlo ke smlouvě o výši toho úroku z prodlení. Vždy se automaticky vycházelo z prováděcího předpisu.

JUDr. Zdeněk Des:

Jde o ustálený názor, ustálenou judikaturu, a vzhledem k výsledku hlasování na kolegiu, kde byla projednávána publikace ve sbírce, se jedná o zcela převažující názor Nejvyššího soudu.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Já mám jen dvě skupiny poznámek, které jsou obecné. První se týkají té nešťastné povahy ustanovení, kde se dovolává § 2 odst. 3 ObčZ. Je celkem zajímavé, když se podíváme na vývoj našeho civilního zákonodárství, tak obecný zákoník občanský neměl nějaké kriterium obdobné tomu, co my máme v § 2 odst. 3, a takové kritérium neměl ani zákoník občanský z roku 1950 ani z roku 1964 ve své původní redakci. ABGB a Čepičkův zákoník z 50. let vycházely z toho, že kde není zákaz je dispozice. ObčZ z roku 1964 vycházel z toho, že kde není dovolení, je zákaz, což trochu narušovalo výklad. Ustanovení § 2 odst. 3 ObčZ se dostalo do textu velké novely při projednávání ve federálním shromáždění a vyplývá z toho řada neštěstí. Na nejednom z fór pořádaných pražskou právnickou fakultou k novému ObčZ velmi trefně poznamenal Jiří Spáčil, že právě s odkazem na tu povahu ustanovení soudní praxe tenduje k tomu, že tam kde není dovolení tak z povahy ustanovení vyplývá jeho kogentnost. Pokud jde o historický výklad, kdy od roku 1964 byla právní konstrukce stavěna jako kogentní s tím, že zákonodárce měl možnost ji změnit a nezměnil, tak bych relativizoval tento závěr, neboť se změnil celý kontext právního řádu (zejména ústavní rovina v čl. 4 odst. 4 Listiny). Pokud jde o soudní praxi, tak jaký vyplývá zatím závěr z té diskuse? Úrok z prodlení je stanoven kogentně, strany si nemohou sjednat úrok vyšší, ale mohou to dohnat smluvní pokutou. Tedy zjistím z právního předpisu, že úrok z prodlení je x, rozumné v kontextu té ekonomické kauzy by však bylo chtít úrok z prodlení x+10. Sjednám si tedy smluvní pokutu na 10, čímž dosáhnu úplně stejného ekonomického výsledku. Pak se ovšem nabízí otázka, je-li to k něčemu dobré, zvláště když budeme argumentovat teleologickým výkladem.


3) Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 1260/2006 ze dne 27.9.2006

Ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, je v rozporu s ust. § 544 ObčZ, a tedy absolutně neplatné podle § 39 ObčZ.

Debata

JUDr. Zdeněk Des:

Rozhodnutí je sice z roku 2006, ale v roce 2006 se ta věc dostala znovu k Nejvyššímu soudu, kde bylo pouze odmítáno, a jde tedy o rozhodnutí z roku 2004. Právní závěr vycházel ze dvou skutečností. V první řadě z toho, že smluvní pokuta byla vázána na odstoupení od smlouvy. (právo na smluvní pokutu vznikne, pokud nájemkyně v důsledku této skutečnosti od smlouvy odstoupí). To rozhodnutí opět není ojedinělé, už v tomto rozhodnutí jsou citovány dva rozsudky NS, které předtím byly vydány a které tuto problematiku řešily. Druhý důvodem, proč v tomto případě NS dospěl k tomuto závěru, byla skutečnost, že se celý vztah řídil občanským zákoníkem i když šlo o vztah mezi podnikateli. Právo na smluvní pokutu vznikalo vlastně v okamžiku, kdy došlo k zániku zajištěného závazkového vztahu. Pokud by došlo k odstoupení od smlouvy a předtím by vzniklo právo na smluvní pokutu, tak to by zůstalo zachováno. Právo na smluvní pokutu nemohlo vzniknout v okamžiku kdy vztah zanikl.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

Svým plebejským praktickým uvažováním bych se díval na ten případ následovně. Smluvní strany sjednaly, že pokud v tom vzájemném vztahu dojde k poruchám a ze strany nájemkyně bude narušena důvěra tak, že bude chtít nájemní vztah ukončit, tzn. nebude přijímat od svého smluvního partnera další plnění, ale bude inkasovat další peníze, tak to navlečení na to kopyto té smluvní pokuty může poněkud drhnout. Právní teorie nicméně zná i nepravou smluvní pokutu, která zavazuje k peněžitému plnění, ale nezavazuje k plnění původnímu. Trochu to splývá s odstupným, nicméně i ObčZ v § 545 odst. 1 výslovně poukazuje na tuto možnost. takže já bych se zase snažil spíš najít nějaký nástroj, instrument, jak vyhovět tomu, co odpovídá vůli těch stran vyjádřené ve smlouvě.

JUDr. Kateřina Hornochová:

Úplně stejná formulace byla ve formulářové smlouvě týkající se nádobí Zepter, ve které ostatně judikoval i Ústavní soud. V době, kdy jsme vydávali to rozhodnutí, jsem byla naprosto jednoznačně přesvědčena, že se nejedná o smluvní pokutu. Tento názor zastávám i nyní, nicméně posunula jsem se dále tak, že měl být použít výklad projevu vůle a zda to není ujednání v souvislosti s odstoupením od smlouvy. Tuto problematiku budeme řešit v rámci leasingových smluv, kde si smluvní strany sjednali totéž – porušíš povinnost, druhá strana odstoupí a ty máš něco zaplatit – a budeme muset specifikovat, co to je.

Mgr. Kateřina Eichlerová:

U hrnců Zepter šlo o něco jiného. Tam bylo sjednáno, že kupující může stornovat smlouvu a pro případ stornování je povinen zaplatit smluvní pokutu. To se vyložilo jako právo kupujícího odstoupit od smlouvy a nelze po kupujícím požadovat, aby v souvislosti s tím platil smluvní pokutu. V tom předneseném příspěvku se jedná o úplně jinou situaci, kdy někdo porušil svoji povinnost, druhá povinnost na základě toho může odstoupit od smlouvy a současně může žádat smluvní pokutu. Takže já si myslím, že se tady směšují dvě věci které spolu vůbec nesouvisí a to je přesně to, co plyne z toho rozhodnutí. Tam se můžeme bavit o tom, jestli lze vázat vznik smluvní pokuty, kumulativně na porušení povinnosti a odstoupení ale nelze to vázat na to ,že současně s výkonem práva, respektive takto že porušení práva je sankcionováno smluvní pokutou, je to přesně naopak.


JUDr. Kateřina Hornochová:

Ráda bych upřesnila, že jeden typ těch formulářových smluv obsahoval ujednání, že pokud kupující nezaplatí po sobě tři jdoucí splátky, může prodávající od smlouvy odstoupit s nárokem na smluvní pokutu.

prof. JUDr. Karel Eliáš, CSc.:

To právo není ani lokomotiva, ani matematika, jednotlivé případy je třeba posuzovat konkrétně. Pokud se bavíme o tom posledním případě, pronájem za účelem reklamních zařízení a formulářové smlouvy za účelem nákupu hrnců Zepter, se shodují v řadě znaků, ale v řadě se odlišují. Něco jiného je asi dívat se na právní poměr mezi stranami, které asi byly vůči sobě rovné, pokud mám jaksi říct svoje krédo tak tam, kde není důvod zasahovat do té svobodné vůle, protože někdo je v pozici zjevně slabší, tak prostě bych se snažil vykládat prostě, jak to strany chtěly a pro co se svobodně rozhodly.