Michal Ryška: Big Brother v bytovém domě

Nová doba přináší nové žaloby. Pryč jsou časy pamětníků, kteří se při ochraně osobnosti kdysi zabývali v zásadě pouze spory o nactiutrhání. Dnes je katalog žalovaných zásahů do osobnostních práv výrazně pestřejší a právo na ochranu osobnosti tak již v žádném případě není onou monotónní oblastí jako ve svých počátcích. Jednou z příčin této pestrosti je nepochybně i rozvoj techniky a existence takových technických prostředků, o kterých se pamětníkům ani nesnilo. To s sebou přináší i dříve neřešené právní otázky - na jednu z nich, tj. problematiku neodsouhlaseného pořízení a důkazního využití zvukových a obrazových záznamů týkajících se osobnosti člověka, poukázali v dřívějších postech již Tomáš Pecina, Zdeněk Kühn a Jan Potměšil. V tomto postu se zaměřím na problém související - tedy na monitorování soukromí obyvatel bytového domu prostřednictvím kamerových systémů.

O nájemci, který se nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku

Nepochybně mezi námi existují lidé, kteří s životem ve stylu Velkého bratra žádné větší potíže nemají a vyhledávají ho dokonce i cíleně. Ne každý je ovšem exhibujícím Vyvoleným - běžný člověk nese naopak monitorování soukromého života bez vlastního souhlasu jen úkorně a s nelibostí. K zajištění právní ochrany má pak k dispozici mimo jiné i možnost podání žaloby na ochranu osobnosti s uplatněním zdržovacího a odstraňovacího nároku.

Krajský soud v Brně před časem takové žalobě pravomocně vyhověl. Rozsudek byl vydán za situace, kdy žalovaní vlastníci domu bez souhlasu žalujícího nájemníka bytu instalovali v přízemí u vchodu kameru, která snímala do domu vstupující a z domu odcházející osoby. Tímto způsobem docházelo k pořizování záznamů, které umožňovaly identifikaci osob. Kamera byla vlastníky u vchodu umístěna s odůvodněním, že je třeba zajistit ochranu majetku a pořádek v domě, neboť žalobce si u nich stěžoval na vykrádání poštovní schránky. Žalující nájemce s takovým opatřením intenzivně nesouhlasil a domáhal se zákazu pořizování záznamů a demontáže kamery.

Soud ve vzniklém sporu řešil kolizi práv žalobce na soukromí (§ 11 obč. zák.) a na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů (§ 12 odst. 1 obč. zák.), tj. ústavně garantovaných práv (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny), s právem žalovaných na ochranu vlastnictví, které má rovněž své ústavní garance (čl. 11 odst. 1 Listiny). V obou případech se tedy jednalo o základní lidská práva ústavně chráněná a k řešení kolize mezi nimi bylo využito standardního testu proporcionality metodologicky postaveného na několika krocích.

Z hlediska vhodnosti, tj. posouzení způsobilosti zvoleného prostředku dosáhnout sledovaného účelu, soud přisvědčil obraně žalovaných s tím, že zavedení kamerového systému je obecně způsobilé přispívat k účinnější ochraně majetku a pořádku v domě. Z hlediska potřebnosti a hlediska minimalizace zásahu (tj. analýzy plurality možných prostředků způsobilých dosáhnout sledovaného účelu a volby takového prostředku, který ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší) se soud naopak ztotožnil s konstrukcí, dle které je nepochybně možné zvolit pro dosažení sledovaného účelu prostředky, kterými nebudou osobnostní práva žalobce nikterak narušována - zejména zajištění chráněného vstupu, zavedení režimu pravidelného zamykání včetně kontroly dodržování tohoto režimu apod.

V rámci poměřování (zvažování) závažnosti v kolizi stojících práv účastníků soud vyšel i ze závěrů obsažených ve velmi výstižném stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Při řešení vzniklých kolizí je dle něj zapotřebí zkoumat, nakolik je zasahováno v případě monitorování toho kterého prostoru do práv osob na soukromí. Existují v tomto směru dva základní okruhy prostor v domě. Jednak jsou v domě prostory, které se práva na soukromí v zásadě příliš netýkají, tj. prostory, v nichž obyvatelé domu nežijí svůj soukromý život a monitorování těchto prostor v zásadě do soukromí obecně nezasahuje - typicky půdy či sklepy. Naopak jsou ale v domě dány prostory, v nichž obyvatelé domu požívají vyšší míry soukromí, tj. prostory spjaté se soukromým a osobním životem lidí z domu. Typicky se jedná o takové prostory, v nichž je možno monitorovat pohyb osob a získávat v tomto směru informace různého druhu o soukromém životě obyvatel domu, kdy, s kým, v jakém stavu přicházejí nebo odcházejí z domu apod. včetně návštěv. Právním důvodem a podmínkou instalace kamerového systému v těchto prostorách může být pouze souhlas všech obyvatel domu.

V daném případě se jednalo o situaci spadající do druhého okruhu prostor, tj. o situaci spojenou se zásahem do prostor spjatých se soukromým a osobním životem žalobce, v důsledku kterého bylo možno monitorovat soukromí žalobce a skutečnosti popsané ve stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Stalo se tak v rozporu s dlouhodobým intenzivním a výslovně vyjadřovaným nesouhlasem žalobce s monitorováním vlastního soukromí i v rozporu se zásadou minimalizace zásahu do osobnostních práv.

Nikdo přitom nemůže nutit obyvatele domu, aby bez vlastního souhlasu žili "ve stylu velkého bratra" a jejich pohyb při vstupu do domu, který v těchto prostorách tvoří součást jejich soukromého osobního života, byl monitorován obrazovými záznamy umožňujícími neoprávněné získávání informací o jejich soukromém životě. Soud proto pravomocně dovodil, že ze strany žalovaných došlo umístěním kamery u vstupu do domu proti vůli žalobce k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí jako osobnostního práva žalobce ve smyslu § 11 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny) a rovněž k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů dle § 12 odst. 1 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 10 odst. 3 Listiny). Žádná zákonná licence pro takový zásah současně nebyla dána. Soud proto ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. žalovaným zakázal pořizování a shromažďování obrazových záznamů z kamerového systému a uložil jim povinnost demontáže.


Prevence musí být

V řízení bohužel nebyla posuzována otázka případných finančních satisfakcí žalobce, který se pouze nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku a o žádné peníze mu nešlo. Pro inspiraci však zmíním kauzu, v níž ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů došlo za obdobné situace k uložení sankce v řádu statisíců. Částka ve výši 180 tisíc poté nebyla správním soudem označena za sumu nepřiměřenou - správní soud naopak zdůraznil preventivní charakter sankce na žalobce i ostatní osoby. Vyslovil přitom právní větu, kterou bych osobně nechal tesat do zlata: "Majetkové poměry žalobce nemohou při rozhodování o výši pokuty převládat, neboť uložení pokuty má především preventivní charakter, aby žalobce své jednání v budoucnu již neopakoval, přičemž musí působit i na ostatní osoby, aby se podobného trestného jednání nedopouštěly." Soukromí je zkrátka právním statkem hodnotným a úroveň právní ochrany by tomu měla odpovídat. Také prevence musí být - snad nám to dojde i při ochraně osobnosti.