Ve svém posledním příspěvku bych rád zavedl čtenáře do oblasti, která se na tomto blogu vyskytuje spíše sporadicky, a sice do sféry trestního práva. Vybral jsem si k tomu novinku od 1. ledna účinného trestního zákoníku – skutkovou podstatu trestného činu zabití (§ 141). Novinku očekávanou toužebně především obhajobou, ale dost možná i samotnými soudci.
Pojetí trestných činů proti životu a zdraví v trestním zákoníku odstraňuje slabinu předchozí úpravy tím, že u činů spočívajících v úmyslném usmrcení člověka rozšiřuje oběma směry rozpětí trestních sazeb a umožňuje tak lépe diferencovat činy, které se shodují svým fatálním následkem, ale současně příkře odlišují jeho průvodními okolnostmi. Zavedením nové privilegované skutkové podstaty zabití bylo vyslyšeno i volání po usnadnění mírnějšího trestání pachatelů, kteří usmrtí jiného v afektu, jenž u nich nastal z omluvitelných příčin. V minulosti se tak dělo, avšak poměrně zřídka, prostřednictvím aplikace ustanovení o mimořádném snížení trestu vzhledem k okolnostem případu (§ 40 odst. 1). Trest však nemohl klesnout pod 5 roků odnětí svobody (§ 40 odst. 3).
Nová skutková podstata dává pro ukládání mírnějších trestů určitě větší prostor, jak vymezením trestní sazby, která činí tři až deset let odnětí svobody, tak stanovením podmínek pro její aplikaci. Přínos vidím již v jejím novém názvu, který koresponduje s laickým chápáním méně závažných případů usmrcení. Odstraňuje také stigma „vraha“ pro jejich pachatele. Zvláštní je, že u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TZK), ač jde u pachatelky o prakticky identický duševní stav, zákonodárce ke změně názvu nepřistoupil.
Bylo zajímavé sledovat poněkud dramatické okolnosti vzniku současného znění § 141 TZK. Je totiž výsledkem novelizace již schváleného původního znění trestního zákoníku zákonem č. 306/2009 Sb. Tato novela „vychytávala“ některé nedostatky, na něž se přišlo ještě před účinností nového zákoníku. Předchozí znění § 141, jež bylo součástí zákona č. 40/2009 Sb., totiž vyvolávalo určité výkladové problémy („Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, ze strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“). Především z něj na první pohled nevyplývalo, že uvedené případy duševního stavu pachatele musí mít význam okolnosti, která výrazně snižuje škodlivost tohoto jednání. Při dogmatickém jazykovém výkladu by se dobrodiní tohoto ustanovení mohl dovolávat například pachatel vloupání, jenž při útěku z místa činu zastřelí policistu, který se jej snažil zadržet. Nebyl snad takový pachatel rozrušen? Nejednal ve zmatku či strachu, že bude zadržen? I když pevně věřím, že orgány činné v trestním řízení by si s výkladem této původní verze poradily, nová úprava riziko těchto výkladových sporů eliminovala.
Současné znění § 141 zní následovně: „Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.“
Všimněte si, jak pouhé odstranění čárky za slovem rozrušení, pozměnilo význam po něm následujících slov. Rozrušení jako předpoklad aplikace § 141 se tak váže i na dále uvedené případy strachu, zmatku a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které byly v původním znění uváděny od rozrušení odděleně, tedy nikoli jako jeho zdroje. Tato změna určitě usnadní zamýšlený výklad, k čemuž výrazně přispěje i (po vzoru obdobných zahraničních úprav) doplnění slov „nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“. Tato slova jednoznačně vylučují ze hry adepty na dobrodiní § 141 z řad těch, kteří sice jednali v rozrušení, ale z důvodů, které si snížení trestu nezasluhují. Obdobně u pachatelů (v praxi to asi nejčastěji budou dlouhodobě týrané či zneužívané ženy), kteří jiného usmrtí v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, budou podmínky aplikace § 141 shledány spíše u těch, kteří se činu dopustí pod bezprostředním vlivem takového jednání poškozeného, než u těch, kteří se činu dopustí uváženě, s časovým odstupem, jako odplaty za předchozí jednání poškozeného.
Kvalifikace usmrcení jiného podle § 141 se nepochybně stane vytouženou metou obhajoby v případech žalovaných jako zločin vraždy podle § 140. To s sebou ponese i zvýšené nároky na dokazování, zcela určitě i větší tlak na znalce, kteří budou vyšetřovat duševní stav obžalovaného. Bude třeba mít na mysli, že v řadě případů jsou při činu jen pachatel a jeho oběť. To dává poučenému pachateli možnost vykreslit při vyšetřování svůj duševní stav tak, aby splňoval podmínky
§ 141, ale o to řada z nich usilovala již za předchozí úpravy.
Negativní ohlasy u některých expertů vyvolal fakt, že v souladu s § 17 trestního řádu bude k projednání obžaloby podané pro trestný čin zabití věcně příslušný okresní soud. Těm lze ale oponovat, že okresní soudy byly a jsou věcně příslušné k projednání trestných činů vraždy novorozeného dítěte matkou, tedy obdobnému případu privilegované skutkové podstaty vraždy. Uvidíme, jak se s touto novou úlohou okresní soudy vypořádají.
Nijak mě nepřekvapilo, že už za první týdny účinnosti nové úpravy jsem z tisku zaregistroval hned několik případů, kdy soudy tuto kvalifikaci využily. Z toho dovozuji, že nová úprava včetně změny názvu trestného činu, která z pachatele snímá stigma „vraha“, odstranila blok, který nejen v zákoně, ale i v hlavách některých soudců bránil mírnějšímu potrestání pachatelů těchto trestných činů. Nemělo by ale podle mého názoru dojít k jejímu hromadnému nadužívání. Popřelo by to jeden z principů nového zákoníku, kterým je zmírnit postih trestných činů proti majetku a současně vytvořit prostor pro zvýšenou ochranu společnosti před trestnými činy proti životu a zdraví.
Robert Fremr
Pojetí trestných činů proti životu a zdraví v trestním zákoníku odstraňuje slabinu předchozí úpravy tím, že u činů spočívajících v úmyslném usmrcení člověka rozšiřuje oběma směry rozpětí trestních sazeb a umožňuje tak lépe diferencovat činy, které se shodují svým fatálním následkem, ale současně příkře odlišují jeho průvodními okolnostmi. Zavedením nové privilegované skutkové podstaty zabití bylo vyslyšeno i volání po usnadnění mírnějšího trestání pachatelů, kteří usmrtí jiného v afektu, jenž u nich nastal z omluvitelných příčin. V minulosti se tak dělo, avšak poměrně zřídka, prostřednictvím aplikace ustanovení o mimořádném snížení trestu vzhledem k okolnostem případu (§ 40 odst. 1). Trest však nemohl klesnout pod 5 roků odnětí svobody (§ 40 odst. 3).
Nová skutková podstata dává pro ukládání mírnějších trestů určitě větší prostor, jak vymezením trestní sazby, která činí tři až deset let odnětí svobody, tak stanovením podmínek pro její aplikaci. Přínos vidím již v jejím novém názvu, který koresponduje s laickým chápáním méně závažných případů usmrcení. Odstraňuje také stigma „vraha“ pro jejich pachatele. Zvláštní je, že u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 TZK), ač jde u pachatelky o prakticky identický duševní stav, zákonodárce ke změně názvu nepřistoupil.
Bylo zajímavé sledovat poněkud dramatické okolnosti vzniku současného znění § 141 TZK. Je totiž výsledkem novelizace již schváleného původního znění trestního zákoníku zákonem č. 306/2009 Sb. Tato novela „vychytávala“ některé nedostatky, na něž se přišlo ještě před účinností nového zákoníku. Předchozí znění § 141, jež bylo součástí zákona č. 40/2009 Sb., totiž vyvolávalo určité výkladové problémy („Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, ze strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“). Především z něj na první pohled nevyplývalo, že uvedené případy duševního stavu pachatele musí mít význam okolnosti, která výrazně snižuje škodlivost tohoto jednání. Při dogmatickém jazykovém výkladu by se dobrodiní tohoto ustanovení mohl dovolávat například pachatel vloupání, jenž při útěku z místa činu zastřelí policistu, který se jej snažil zadržet. Nebyl snad takový pachatel rozrušen? Nejednal ve zmatku či strachu, že bude zadržen? I když pevně věřím, že orgány činné v trestním řízení by si s výkladem této původní verze poradily, nová úprava riziko těchto výkladových sporů eliminovala.
Současné znění § 141 zní následovně: „Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.“
Všimněte si, jak pouhé odstranění čárky za slovem rozrušení, pozměnilo význam po něm následujících slov. Rozrušení jako předpoklad aplikace § 141 se tak váže i na dále uvedené případy strachu, zmatku a předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které byly v původním znění uváděny od rozrušení odděleně, tedy nikoli jako jeho zdroje. Tato změna určitě usnadní zamýšlený výklad, k čemuž výrazně přispěje i (po vzoru obdobných zahraničních úprav) doplnění slov „nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“. Tato slova jednoznačně vylučují ze hry adepty na dobrodiní § 141 z řad těch, kteří sice jednali v rozrušení, ale z důvodů, které si snížení trestu nezasluhují. Obdobně u pachatelů (v praxi to asi nejčastěji budou dlouhodobě týrané či zneužívané ženy), kteří jiného usmrtí v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, budou podmínky aplikace § 141 shledány spíše u těch, kteří se činu dopustí pod bezprostředním vlivem takového jednání poškozeného, než u těch, kteří se činu dopustí uváženě, s časovým odstupem, jako odplaty za předchozí jednání poškozeného.
Kvalifikace usmrcení jiného podle § 141 se nepochybně stane vytouženou metou obhajoby v případech žalovaných jako zločin vraždy podle § 140. To s sebou ponese i zvýšené nároky na dokazování, zcela určitě i větší tlak na znalce, kteří budou vyšetřovat duševní stav obžalovaného. Bude třeba mít na mysli, že v řadě případů jsou při činu jen pachatel a jeho oběť. To dává poučenému pachateli možnost vykreslit při vyšetřování svůj duševní stav tak, aby splňoval podmínky
§ 141, ale o to řada z nich usilovala již za předchozí úpravy.
Negativní ohlasy u některých expertů vyvolal fakt, že v souladu s § 17 trestního řádu bude k projednání obžaloby podané pro trestný čin zabití věcně příslušný okresní soud. Těm lze ale oponovat, že okresní soudy byly a jsou věcně příslušné k projednání trestných činů vraždy novorozeného dítěte matkou, tedy obdobnému případu privilegované skutkové podstaty vraždy. Uvidíme, jak se s touto novou úlohou okresní soudy vypořádají.
Nijak mě nepřekvapilo, že už za první týdny účinnosti nové úpravy jsem z tisku zaregistroval hned několik případů, kdy soudy tuto kvalifikaci využily. Z toho dovozuji, že nová úprava včetně změny názvu trestného činu, která z pachatele snímá stigma „vraha“, odstranila blok, který nejen v zákoně, ale i v hlavách některých soudců bránil mírnějšímu potrestání pachatelů těchto trestných činů. Nemělo by ale podle mého názoru dojít k jejímu hromadnému nadužívání. Popřelo by to jeden z principů nového zákoníku, kterým je zmírnit postih trestných činů proti majetku a současně vytvořit prostor pro zvýšenou ochranu společnosti před trestnými činy proti životu a zdraví.
Robert Fremr
Ani nad původní, ani nad novelisovanou dikcí § 141 TrZ/2009 bych nejásal, neboť doslovný výklad znamená, že strach, úlek nebo zmatek je vždy omluvitelným hnutím mysli, a mohou být i další, výslovně nespecifikovaná hnutí, která činí z vraha pouhého "zabijáka".
OdpovědětVymazatMožná to chtělo trochu větší gymnastiku šedé kůry mozkové na straně zákonodárce, takto hrozí, že tato privilegovaná skutková podstata bude skutečně používána i u pachatelů, kteří usmrtili komplice ze strachu z odhalení.
Kdo bude muset dokazovat subjektivní stránku tr. činu spočívající "v omluvitelném hnutí mysli". Obžaloba, nebo obžalovaný?
OdpovědětVymazatDíval jsem se do dvou učebnic (Praha, Brno) trestního procesního práva a neposkytují jasnou odpověď. Obě v zásadě shodně tvrdí, že institut důkazního břemene v trestním řízení není, což plyne ze zásady presumpce neviny. Nicméně současně uvádějí, že obžalovaný má právní zájem na navrhování a provádění důkazů pro něj příznivých. Takže přeci jen jakési "kvazi" důkazní břemeno.
Tím se ale stále neřeší daný problém vzniku mnoha privilegovaných skutkových podstat, založených na subjektivním stránce TČ. Zatím je můj názor, že tvrdí-li pachatel: "byl jsem v omluvitelném hnutí mysli", pak musí obžaloba dokázat, že nebyl. Takový důkaz může být oproti důkazu zavinění znatelně obtížnější. Máte k tomu někdo nějaké názory nebo stanoviska?