Jak se stát tlumočnicí na ESD

Když vyprávím, co dělám, a kde to dělám, následuje obvykle malé, bezradné mlčení. V minulém příspěvku jsem líčila, jak může vypadat můj pracovní den. V třetím a posledním příspěvku bych chtěla popsat, jak jsem se k tlumočení, a posléze na Evropský soudní dvůr, vůbec dostala.

Kdyby mi někdo v mých osmnácti letech předpověděl, že budu jednoho dne simultánně tlumočit, nevěřila bych. Tato činnost hraničila v mých očích s genialitou a vyžadovala dokonalou dvojjazyčnost. Jak jinak dosáhnout toho, abychom mysleli a mluvili ve dvou jazycích zároveň? Dnes vím, že tlumočník nemusí být dvojjazyčný génius. Co ale musí umět, je dobře naslouchat, analyzovat sdělení a předat ho co nejvěrněji v jiném jazyce.

Tento výčet tlumočnických dovedností zdaleka není vyčerpávající. Budu ho postupně doplňovat o další, které by dobrý tlumočník postrádat neměl.

Studium na Karl-Franzens-Universität ve Štýrském Hradci jsem zahájila v oborech germanistika a francouzština. Po dvou letech studií a ročním učitelském pobytu v pařížské Collège Condorcet jsem měla pocit, že nemám valný talent na krocení tlupy divokých puberťáků s minimálním zájmem o německou gramatiku, a připadalo mi rozumnější přeorientovat se na překládání a tlumočení. Dnes si myslím, že bych celkem zvládla být učitelkou, ale svého rozhodnutí nelituji. Naopak.

Zapsala jsem se na Dolmetschinstitut ve Štýrském Hradci, s francouzštinou coby prvním cizím jazykem, doplněným o španělštinu (kterou jsem ale nedokončila) a angličtinu. Na prvních překladatelských cvičeních jsem zažila rozčarování: vyučující nám dal k překladu pořady jednání z konferencí, které mi nic neříkaly, návody k použití strojů a suché ekonomické texty. Žádná krásná literatura, žádná svižná novinařina. Pro člověka zaměřeného na humanitní vědy (což je případ většiny překladatelů a tlumočníků) jsou takové texty, aspoň ze začátku, jistým utrpením. Nicméně poučným a potřebným.

Začala jsem číst ekonomické stránky novin, které jsem dříve přecházela. Začala jsem se zajímat o souvislosti, které mi umožnily získat obecný přehled o tom, co se ve světě děje, a jak věci fungují. Tento přehled je nezbytný pro tlumočníky a překladatele. Máme jedno z posledních univerzálních povolání: teoreticky i prakticky nás může potkat vše. Od expresního překladu smlouvy o smlouvě budoucí až po tlumočení na konferenci mozkových chirurgů nebo poradě železničářů o nových typech vagonových brzd. Tam jsem se přes důkladnou průpravu modlila, aby posluchači rozuměli mému výkladu matematických výpočtů brzdových cest, neboť sama jsem tomu, co říkám, moc nerozuměla. Samozřejmě je dnes běžné, že se překladatelé i tlumočníci specializují v určitých oborech, neboť nikdo není všeznalcem.

Překladatelství a tlumočnictví je v Rakousku i v Česku řádným magisterským studiem s požadavkem vědecké práce. Tématem mé diplomové práce byla „Terminologie mezinárodních smluv v němčině, francouzštině a angličtině“. Prostudovala jsem značné množství smluv a vytvořila trojjazyčnou databázi smluvních výrazů a floskulí, doplněnou o lingvistickou analýzu právnického jazyka.

Po studiu jsem několik let pracovala na volné noze jako tlumočnice a překladatelka, a učila budoucí tlumočníky i studenty práv („Francouzština pro právníky“).

V roce 1992 mě napadlo, že bych se mohla znovu vydat do zahraničí. Rakousko vysílá, tak jako jiné země, rodilé mluvčí jako učitele na zahraniční univerzity. Ucházela jsem se o post v milované Francii, ale při pohovoru na ministerstvu mi bylo řečeno, že „hledáme spíš lidi do reformních zemí“. Za „reformní země“ se tehdy označovaly bývalé země socialistického bloku. „Proč ne?“ odvětila jsem, a když chtěl úředník ministerstva vědět, kam bych šla, napadl mě Milan Kundera. Nedávno jsem četla jeho knihy ve výborném německém překladu. Vzbudily můj zájem o zemi a lidi, o nichž psal. Slavnému autorovi by to bylo srdečně jedno, ale vlastně Milan Kundera může za to, že jsem se ocitla v Čechách.

Praha se mi tak zalíbila, že jsem ji už neopustila. Učit se česky bylo samozřejmě tvrdým oříškem. V jedné chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem už moc stará na tak složitý jazyk. Není to pravda: chce to jen trochu víc času.

Ironií osudu dostali právě budoucí provozovatelé Temelínu, studenti pražské FJFI na ČVUT, mě jako učitelku němčiny. Vedli jsme zajímavé a podnětné diskuze - pro obě strany. Mám na ně dobré vzpomínky.

Když vypršel lektorát na FJFI, vrátila jsem se ke své profesi. Učila jsem na Ústavu translatologii, tlumočila na různých konferencích a několik i překládala právnické texty do němčiny v jedné velké české advokátní kanceláři.

V roce 1999 mě přemluvila rakouská kamarádka k účasti na výběrovém řízení na Evropském soudním dvoru. Moje první reakce byla: „Tam se jen ztrapním. Bude to moc těžké.“ Tehdy ještě nebylo žádné EPSO, úřad pro výběr personálu do evropských institucí (http://europa.eu/epso/), a nikdo pořádně nevěděl, jak takový Concours v praxi vypadá. Vydaly jsme se do Lucemburku s tím, že si tam uděláme hezký den, neboť po prvním kole nejspíš vypadneme.

Kamarádka bohužel ano, ale mě pustili k mému velkému překvapení dál. Na tomto místě bych měla vysvětlit, jak taková zkouška vypadá. Na rozdíl od dnešní podoby jsme ještě nemusely absolvovat písemné testy z logického a verbálního porozumění a znalostí EU; šly jsme rovnou k ústním zkouškám. Kandidát tlumočí ve všech svých jazykových kombinacích projevy, jejichž obsah dopředu nezná. Dá se to porovnat s přezkoušením hudebníka, jemuž dáte do rukou neznámou partituru, kterou před publikem spontánně zahraje.

Každá jazyková kombinace se skládá z dvou částí: z konsekutivního a simultánního tlumočení, přičemž projev na konsekutivní tlumočení činí zpravidla 5-8 minut, a projev na simultánku minimálně 10 minut. Témata jsou různá, a často něčím překvapivá. Nejde jen o EU, porotu zajímá i obecný přehled kandidáta, jeho logické a analytické myšlení, a jeho schopnost koherentně a přesvědčivě podat argumenty řečníka v jiném jazyce. Výborná znalost jazyků, jak výchozího, tak cílového, se předpokládá. Témata mohou sahat od léčivých vlastností kopřiv přes izraelsko-palestinský konflikt, až po otázku zákazu pouliční prostituce.

Na náměty své zkoušky si pamatuji, aniž bych byla schopná o nich detailně referovat: restituce židovského majetku v Rusku, filozofické otázky ochrany životního prostředí, neblahé důsledky automobilismu, rozvojová politika EU, vydání generála Pinocheta, politický vývoj ve Španělsku v posledních letech.

Poslední kolo tvořilo právnické tlumočení francouzského textu z listu. Dostala jsem jeden s projevem o evropském právu, a měla deset minut na jeho přípravu. Tato situace se v praxi vyskytuje čím dál častěji. Dostaneme do ruky dlouhý, předformulovaný text, máme pár minut čas si ho přečíst a předběžně připravit, a tlumočíme ho z listu s tím, že platí mluvené slovo. Řečníci samozřejmě od textu odbíhají, věty dodávají anebo vynechávají.

Když jsem ani nevypadla v tomto posledním kole, následovaly otázky o Evropském soudním dvoru a o osobní motivaci. V podvečer jsem odešla s nevěřícně euforickým pocitem: zřejmě jsem tu zkoušku udělala.

Vlastně jsem z Prahy odejít nechtěla! Ale když jsem několik let později, před vstupem České republiky do EU, dostala nabídku nastoupit na stále místo tlumočnice, nemohla jsem odmítnout. Žili jsme s celou rodinou několik let v Lucembursku. Rodina se vrátila, a já dnes pendluji mezi Prahou a Lucemburkem, kde mám částečný úvazek.

Pro ty, co sní o tlumočnické kariéře v evropských strukturách: skoro všechny cesty jsou klikaté, a není to profese pro každého. Ale s určitou dávkou talentu a píle mohou i vaše cesty vést do Lucemburku. Na shledanou na Evropském soudním dvoru.


Vysvětlení pojmů: Při konzekutivním tlumočení si dělá tlumočník zápis (notaci), a začne mluvit, až řečník svůj projev (nebo jeho podstatnou část) ukončil. Nejedná se o tlumočení "větu za větu", ale reprodukci větších významových celků. Profesionální tlumočník se právě vyznačuje tím, že ovládá techniku tlumočnické notace a řečníka nepřeruší po každé větičce. Významový celek je totiž často delší než jedna věta, a řečník potřebuje prostor, aby myšlenku dokončil.

Při simultánním tlumočení přijímá tlumočník originál přes sluchátka (většinou sedí v kabině), a hovoří souběžně s řečníkem. Přetlumočený projev jde přes mikrofon do sluchátek posluchačů.

V praxi a v evropských institucích se z časových důvodů tlumočí převážně simultánně, ale konzekutivní tlumočení má stále svoje místo nejen v tlumočnickém vzdělání, ale i v praxi. Je to výborná škola pro analytické a prezentační schopnosti.



Ústav translatologie na FFUK v Praze pořádá, spolu s partnerskými univerzitami v Evropě, už deset let jednoroční postgraduální kurs tlumočení se zaměřením na evropské instituce, s názvem „European Masters in Conference Interpreting.“ Více na stránkách http://www.emcinterpreting.org/
.

V pět v Dejvicích, v Brně před šestou aneb brněnský silvestrovský sen

Na dnešek jsem měl zvláštní sen. Obvykle bych si v úctě k moravské metropoli, která se se mnou už deset let dělí o své mléko i strdí, nedovolil podělit se oň se čtenáři Jiného práva, v předtuše silvestrovského veselí mi snad bude odpuštěno: Zdálo se mi, že se doktor Koudelka, nyní náměstek nejvyšší státní zástupkyně, dříve poslanec za ČSSD, vrátil do Poslanecké sněmovny, a při projednávání ústavního zákona, jímž se do článku 12 Ústavy včleňuje odst. 3 znějící „Na státní občanství České republiky není právní nárok.“ (takový ústavní zákon není úplnou fikcí, neboť Ministerstvo vnitra občas vyroní svou nespokojenost s judikaturou NSS právě do podoby návrhu ústavního zákona, byť by tento tvrdil totéž, co ona judikatura - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 As 31/2005, publ. na www.nssoud.cz); přišel s pozměňovacím návrhem. Tento pozměňovací návrh zněl: V článku 13 Ústavy se slovo „Praha“ nahrazuje slovem „Brno“. Vzhledem k tomu, že kvalifikovaná většina poslanců i senátorů nabyla pocitu, že když už se mění článek 12 (a pro jeho změnu masivně zvedli ruku, protože propadli hrůze z líčení vize, jak statisíce islámských extremistů žádají české státní občanství a na světě není síly, která by jim v tom zabránila), opravdu by se měl změnit i článek 13, protože s ním určitě souvisí, když je hned vedle (asi tam bude nějaký ten úřad, co dává státní občanství, nebo co – po reakcích politiků na znalost Lisabonské smlouvy se už nedivím ničemu), radostně tuto změnu v silvestrovském opojení odhlasovali.

A pak to začalo. Po vystřízlivění jim došlo, že změnili hlavní město státu. Pak se ustavila napříč stranami skupina moravských poslanců, která začala dávat „Ústavnímu soudu v Brně“ houfně návrhy na zrušení těch zákonů, které zakotvují u jednotlivých ústředních orgánů veřejné moci (vyjma soudů), že jejich sídlem je Praha. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, zrušil Ústavní soud úplně pro rozpor s Ústavou. Tím se z Prahy stala prostá obec, neboť není vyjmenována jako statutární město v § 4 zákona o obcích, ba předseda Poslanecké sněmovny nikdy ani nerozhodl ani neuznal, že by byla městem či městysem podle § 3 zákona o obcích.

Tím začalo stěhování. Nejdříve se zejména poslanci cukali, ale poté, co z Evropského parlamentu po prohraných jarních volbách (v nichž zvítězila strana PES-Prezidentova euroskeptická strana) vrátili dosavadní čeští europoslanci zvyklí na pravidelné stěhování cirkusu mezi Štrasburkem a Bruselem, pochopili, že jedno stěhování není zas taková pohroma.

Nakonec všichni pochopili, že sídlit v Brně, to znamená samá pozitiva a sociální jistoty.

Prezident se usadil na Špilberku. Jednak se konečně cítil v bezpečí, jednak už po něm nikdo nechtěl, aby na svém sídle vyvěšoval v době předsednictví evropskou vlajku, protože viset na vězení by pro ni nebylo žádné terno. I nově zvolení europoslanci ho konečně přestali obtěžovat, neboť při jejich první návštěvě v novém sídle je rozdělil do skupinek podle národností a každou zavedl do té části "vězení národů", kde za Rakouska seděli jejich dávní národní buditelé, přičemž jeho suita výhružně pohazovala klíči od kobek. Byla to návštěva poslední. Italská pravice chvíli zvažovala, že by nám vyhlásila válku, pak se spokojila s odvoláním velvyslance na konzultace – i jemu se ulevilo. Ústavní soud zřídil v plenárním sále speciální křeslo pro hosta s baldachýnem v očekávání časté účasti prezidenta na svých jednáních. Ten se však nechal slyšet, že naposledy to bylo tak deprimující a nedůstojné, že mu to nestojí ani za tu cestu parkem z kopce.

Vláda se přestěhovala do sídla Nejvyššího státního zastupitelství, aniž by tam dosud sedící státní zástupci opustili své kanceláře. Vpodstatě nikdo nepoznal změnu, jen někteří ministři byli spokojeni, že přístup k jejich trestním spisům je ještě komfortnější než dosud. Nejvyšší státní zástupkyně vydala tiskovou zprávu, že nezávislost Nejvyššího státního zastupitelství není ohrožena.

Poslanecká sněmovna začala zasedat v zasedacím sále Nové radnice. Ten je sice krásný, bohužel je koncipován pouze pro 55 brněnských zastupitelů. Tím pádem chybělo místo pro 145 poslanců, takže ČSSD si vymohla, že její poslanci budou jako jediní sedět – a to pod pohrůžkou neprodloužení mandátu vojákům v Afghanistánu. Některým se naštěstí zželelo stojících kolegů a zejména kolegyň a začali je brát na klín. Po týdnu se vztahy mezi vládními a opozičními poslanci začaly oteplovat. Po dvou týdnech této spolupráce se podařilo uzavřít dohodu o velké koalici pro dobu českého předsednictví. Jen poslanec Vondruška přijal teplé místo jako výchovný poradce oficiálních návštěv českého prezidenta, které se rozhodly si návštěvu na Špilberku prodloužit.

Senát si za sídlo zvolil vinné sklepy U královny Elišky. Po dvou dnech sněmování přijal usnesení, že se ve smyslu článku 46 odst. 2 Ústavy nebude zabývat již ničím jiným, než víny jakostními a přívlastkovými. V září své rozhodnutí pozměnil a projevil vůli zabývat se i burčákem. Některé výbory se ztratily v rozlehlých prostorách sklepů. Poslední projev Senátu navenek byl jednomyslný návrh na zrušení DPH u vína, a to tichého i šumivého.

A pak jsem se probudil, takže už nevím, jestli měla být v Brně i olympiáda, s jachtařením a závody v plavání na brněnské přehradě - díky následkům pobytu mezi sinicemi na zdraví sportovců by se udělal prostor pro generační obměnu v těchto disciplínách… Inu, Brno je zlatá loď! Vše nejlepší do nového roku!

Historický kaleidoskop aneb Pocta Stanislavu Balíkovi st.

Zasloužilo by si statistického vyhodnocení, zda počet specifických publikací označovaných „pocty“ stoupá v posledních letech přímočaře či geometricky. Jedná se přitom o zvláštnost zejména právnickou (alespoň v knihovních katalozích právníci suverénně vedou – přitom jestli bych někomu poctu opravdu přál, tak by to byla z poslední doby spíš minulý týden zesnulá legenda brněnské estetiky profesor Rudolf Pečman). Přiznám se, že mám k nim vztah poměrně ambivalentní, už pro subjektivnost toho, kdo je „pocty“ hoden – díky ní se pak v poličce „pocty“ scházejí tak odlišní lidé, že by se snad i někteří pořadači poct raději vzdali svého v dobré víře podujatého úkolu, než aby uvrhli své poctěnce do jedné „poličky“ s takovým…nebo takovou… (z tohoto pohledu vzato, kdybyste chtěli úplně podvázat tvorbu „poct“, doporučuji uspořádat v nějakém masovém právnickém nakladatelství poctu Zdeňku Sovákovi nebo Pavlu Kučerovi – s těmi už by z českých právníků asi poličku sdílel rád málokdo). Dosud se tak ale naštěstí nestalo (i když kdo ví, co napadne třeba exministra Němce při nějakém předvánočním zajíždění dalšího nového auta) a tak stále mohou vycházet zdařilejší i méně zdařilé pocty, tedy sborníky rámcově více či méně tematicky spojené „leitmotivem“ života a tvorby poctěného.

Už tato obvykle pouze rámcová spjatost mě obvykle od poct odradí, protože nacházím jen málo důvodů pro to, abych sáhl třeba po "mozaice" z obchodního práva či "střípcích" ze správního práva (kde někdo poctí poctěného článkem o právní úpravě saun, jiný studií o dělbě práva na veřejné a soukromé). Jedna výjimka mě ale nedávno mile zarazila, a to Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám uspořádaná Vilémem Knollem a vydaná letos Vydavatelstvím a nakladatelstvím Aleš Čeněk. Vzhledem k osobě poctěného je totiž spojujícím motivem právní historie, tedy obor, kde střípkovitost spíše uvítám než odsoudím. A editor ji využil naplno – vzhledem k tomu, že řadí příspěvky podle příjmení autorů, prošel by čtenář čtoucí systémem start-cíl v některých místech pozoruhodnými skoky od ruské správy v Polsku 19. století (pokud jsem správně pochopil polský název příspěvku Grzegorze Smyka), přes závaznost lucembursko-habsburských dědických smluv ze 14. a 15. století až k začiatkom vysťahovalectva Slovákov do USA. U poct tematicky zaměřených na některé právní odvětví by mě to dráždilo, u tak „koníčkovitého“ oboru, jako je právní historie, mi to přijde roztomilé. A tak i já jsem zalovil v několika střípcích. Koneckonců máte-li bohatou fantazii, můžete se zasnít třeba podle toho, kolem jaké památky jedete či jaký historický román čtete a komplexnost své představy podpořit nějakým tím střípkem z právní historie. Já jsem tak doplnil návštěvu mírně kýčovité, leč působivé, výstavy o Tutanchamonovi četbou článku Libuše Piar o trestním řízení v Egyptě Nové říše a díky protokolům z procesů s vykradači hrobek se mi i tyto egyptology právem nenáviděné postavy příjemně zhmotnily...

Pestrost příspěvků tu není ovšen jen tematická (a jazyková – od češtiny a slovenštiny k polštině i francouzštině), ale i „úrovňová“. Jak už to tak asi u poct bývá, kvalifikačním kriteriem je vztah k poctěnému, a nikoli kvalita příspěvku. Ani nejtvrdší editor (viď Michale?) by asi nedokázal odmítnout projev úcty jen proto, že ještě pálí od horké jehly. V Poctě Stanislavu Balíkovi je to stejné. Když jsem vzal do ruky několik střípků, které mě tematicky zaujaly, některé z nich se příjemně blyštily a potěšily (zejména tradičně vtipný a elegantní příspěvek poctěncova syna, Stanislava Balíka ml., o Napoleonovu dekretu o advokacii, či mile "kunsthistorický" příspěvek Karoliny Adamové a Antonína Lojka o výtvarných zobrazeních patronů právnictví svatého Iva – prý jediného právníka, který se kdy dostal do království nebeského – a svaté Aji v českém baroku), jiné naopak zarazily svou prázdností (tak u příspěvku Karla Klímy bombasticky nadepsaného „Historická podmíněnost ústavy – osnova možné analýzy“ jsem se nemohl zbavit dojmu, že autor chtěl přispět svou troškou do mlýna i za cenu, že do něj pošle slámu již jednou vymlácenou kamsi do přehledové kapitoly skript ústavního práva pojednávající o druzích ústav). Horká jehla byla trochu cítit i z provedení knihy. Nemám tím na mysli ani tak grafickou úpravu – na „čeňkovské“ univerzální hnědé obálce (zkratka „UHO“ zde dostává nový význam) není moc co obměňovat - ale jazykový korektor by si zasloužil výtku, že mu občas vypadla i celá slova (bohužel například zrovna v příspěvku Stanislava Balíka ml. na straně 31).

Tyto drobnosti z mé paměti naštěstí závěrem vytěsnil příspěvek Jiřího Šouši o česko německých záštích před pražskými soudy v osmdesátých letech 19. století vyhrávající u mě nevyhlášenou soutěž o nejvtipnější a nejplastičtější právněhistorický text vůbec (není asi náhodou, že autor není právník, ale historik). Nejen že tu nabývá hmatatelné podoby konkrétních souzených rvaček problém střetu našich dvou dřívějších zemských národů, ale také se člověk dozví, jaký styl pití piva byl přezdíván v devatenáctém století „tření salamandra“ (viz na str. 366), kdy se v české propagandě poprvé objevil „mýtus o mrtvém studentovi“ (str. 368), či že němečtí buršáčtí studenti – nadsázkou řečeno - možná opětovali zpěv hanlivých českých písní a Čechy vržené pivní láhve i proto, aby obstáli v očích Odinových při vstupu do Valhaly… Vše je přitom usazeno v reáliích oddémonizovaného protičeského útlaku ze strany rakouských soudů (které při největším procesu po rvačce Čechů s Němci odsoudily českého herce Kaňkovského k pěti měsícům žaláře, sládka Veselého ke třem měsícům a posledního obžalovaného osvobodily) a zakončeno soudničkou o rvačce dvanáctiletého českého školáka a třináctiletého německého gymnazisty, který Čechovi „nadal „ty pyskatý“ a on mu odpověděl „ty bradatý“, a poté dostal úder do hlavy klíčem od bruslí šlajfek.“ (str. 374).

Nejen kvůli tomuto příspěvku jsem rád, že kniha vyšla. A hlavně proto, že je vydávána někomu, kdo si ji zaslouží. Všechno nejlepší!

Miroslav Huml: Zákon č. 777/2008 Sb., o Veselých Vánocích

Dovolím si jménem bloggerů popřát našim čtenářům krásné a pokojné svátky. Jako bonus připojujeme vítězný "zákon" ze soutěže ELSA Praha o nejlepší vánoční zákon roku 2008 z pera M. Humla (s laskavým svolením autora).

Miroslav HUML: Zákon 777/2008 Sb.o Veselých Vánocích
Z DŮVODOVÉ ZPRÁVY

Poslanci v Poslanecké sněmovně,
po troše svařáku a po opici,
usnesli se na tomto zákoně,
oporu našli výjimečně v opozici.
Navrhl ho Tlustý z ODS,
lobovala Konečná, loboval i Rath,
lidovecký souhlas z nebes se vznes,
Topolánek ho dává lidem znát.
V důvodové zprávě stojí,
že absolvoval trojí čtení,
kde všichni ego obvykle si hojí,
on schválen byl v původním znění.
Státu přinese to modré z nebe,
o ústavní rozpor netřeba se bát,
Brusel nás za něj stěží zjebe,
rozpočet státní nebude nic stát.
Senát zachoval se na svém místě,
jednohlasný souhlas dal,
jen prezident váhal se svým jistě,
nakonec však odpor vzdal.
Nakonec zákon zcela v souladu
s 309/1999 Sb. vyhlášen jest
a pokud ještě neztrácíte náladu,
přečíst si ho budete mít čest!

§ 1

Každý stromeček ozdobit si může,
zcela dle svého vkusu,
pod něj dát třeba kabát z kůže
nebo lístek do cirkusu
a užít si svátky klidu, míru
nasytit se plně pohody,
však pozor na předlužení a v rozpočtu díru,
dotčeny nejsou zákony o ochraně přírody.

§ 2

Mladší starším popřát musí
veselé Vánoce a šťastný nový rok,
kdo vyhnout se tomu zkusí,
obdrží pokutový blok
na částku do Kč tisíce,
kterou, pokud neušil nikdo boudu,
uhradit nutno do půli měsíce,
nebo odvolat lze se k soudu.

§ 3

Každému musí být dopřáno
o Štědrý večer pohoda a veselí
a komu to přijde pramálo,
nechť radost se dárky zocelí.
Každý má právo kapra jíst
a vyndat z něho všechny kosti,
cukroví si v klidu píct
a salátu mít dosytosti.

§ 4

Každý má právo dostat dary,
v něž si doufá v skrytu duše,
ať je mladý nebo starý,
omezeno vše jest jednoduše.
Za nabytí ručí ten, kdo dává,
nesmí dojít k trestnému činu,
či třetích osob narušení práva
a to ani na vteřinu.

§ 4 a

Ježíšek nakoupí produkty české,
dovoz z EU se připouští,
nechť recesy na zlé časy se bleskne
a za rok řádí si v dáli na poušti.
Proto za dárky z daleké ciziny
se uhradí extra daň, co ukojí po nich hlad,
školství adresát příjmů bude jediný
a porotě od ledna zvednou plat.

§ 5

Kdo špatnou zprávu v tom dni pozná,
nechá si ji ve vlastní mysli,
sklenku vína spolkne do dna
a říká vtipy, co si syslí.
Videa a televize,
vynechají černou kroniku,
cenzura platí na slovo krize,
její synonyma opustí stránky slovníku.

§ 6

Na půlnoční mši si může razit,
každý svobodně a bez rozdílu,
nikdo cestu mu nesmí kazit,
či jinak ubírat mu sílu.
Každý ať si v co chce věří,
nemusí to dávat znát,
všem se metrem stejným měří,
zaměstnavatel se na to nesmí ptát.

§ 7

Každý z práce odejít dříve,
pokud chce, může klidně,
aby si užil sváteční chvíle,
nerušeně a zcela slibně.
Tak těm, co na večer se těší
a dříve opustí svou práci.
se neplaceným volnem všechno řeší,
nikomu nesmí býti pro legraci.

§ 8

Parlament si žádá poslední krok,
čímž velké gesto vykoná,
veselé Vánoce a šťastný nový rok
všem přeje jménem zákona.

§ 9

Zákon pro území ČR platí,
dne 24.12. od půlnoci do půlnoci
a komu ten den někdo zhatí,
krajský soud nenechá ho bez pomoci.
Žalobu podanou řádně prošetří,
když do roka, co o újmě se dozvěděl,
ale maximálně do let tří,
podá ten, kdo dříve o ni nevěděl.

§ 10

Během střízlivění vypuštěn

§ 11

Vše vztahuje se na všechny fyzické osoby,
co v označeném území výskyt mají,
neplatí exempce a jejich obdoby,
ani v Praze a v žádném kraji.

Po dohodě ve vší snaze
dne 1.12.2008 schváleno v Praze.

Perličky na dně (nového soudcovského zákona)

Klasický scénář: další novela zákona o soudech a soudcích a souvisejících zákonů, především tedy zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Nikomu se nelíbí, všichni křičí. Pravda, některá ustanovení jsou, mírně řečeno, problematická: konkrétně ta, která se do legislativního procesu „vloudila“ formou poslaneckého návrhu ve druhém čtení v Ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny. Zda jsou tato ustanovení novely v souladu s ústavním procesem a ústavní hmotou bude zakrátko (a snad ne na dlouho) posuzovat na návrh skupiny senátorů Ústavní soud. Bylo by ale škoda, kdyby v lomozu všeobecného proklínání nové úpravy zaniklo také několik pozitivních hlásků, které z nového předpisu stydlivě pípají. Jedním z nich je zrušení tzv. „přestupkové imunity“ soudců.

Dosavadní úprava řízení o přestupcích spáchaných soudci spočívala ve zkratce řečeno v tom, že soudce si mohl vybrat, zda při posuzování jednání, které má znaky přestupku, má být řízení proti němu vedeno v běžném přestupkovém řízení podle části třetí zákona č. 200/1990 Sb. (přestupkový zákon) či zda má být projednáno kárným senátem (§ 9a přestupkového zákona ve spojení s hlavou V. zákona č. 7/2002 Sb.). Jednalo se o obdobnou „imunitu“, jaké požívají poslanci a senátoři, kteří (stále) mohou požádat, aby byl jejich přestupek projednán odpovídajícími disciplinárními orgány (výbory) komor. Slovo „imunita“ dávám do závorky, neboť se o imunitu v pravém smyslu slova (tedy vyloučení odpovědnosti, respektive stíhání) nejedná; odpovědnost není jako taková vyloučena, pouze je určen jiný (speciální) orgán, který má jednání posoudit.

Novela provedená zákonem č. 314/2008 Sb. v čl. V bod 62 a v čl. X tuto možnost pro soudce bez náhrady vypouští. Napříště budou přestupky soudců posuzovány naprosto stejně, jako stejné jednání kohokoliv jiného. Zrušení přestupkové imunity prošlo legislativním procesem a bylo schváleno bez jakéhokoliv zájmu médií. Je to s podivem; zpravidla je totiž jakýkoliv salám ukradený soudkyní v horní dolní eminentně zajímá, včetně toho, že to bude zase projednávat kárný senát, který bude v rámci soudcovské solidarity zase „mírný“. I když: až tak s podivem to není. Dobré zprávy dělají špatné titulky a to, že přestupková imunita pro soudce padla se příliš neslučuje s většinovou mediální vizí justice coby bandy líných a nedůvodně privilegovaných korporativistů.

Zrušení možnosti zvláštního posuzování přestupků soudců nemá až takové dopady praktické; počet těchto kauz před oběma prvnostupňovými kárnými soudy (Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci) se v minulých letech pohyboval v řádu jednotek, maximálně desítek ročně. Kárné soudy tak projednávaly pouze minimum reálného počtu soudcovských přestupků. Běžný slušný soudce přestupek uznal a zaplatil pokutu či spolkl jinou sankci a jelo se dál. O to větší má však zrušení přestupkové imunity pro soudce dopad symbolický: napříště není jakéhokoliv důvodu rozlišovat mezi stíháním přestupku soudce a běžné fyzické osoby.

Signál, který dosavadní systém vysílal veřejnosti, byl totiž zhruba následující: soudci, kteří jsou povoláni k ochraně práv fyzických a právnických osob, kterou realizují v rámci přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to mimo jiné přezkumem rozhodnutí veřejné správy o postihu za přestupek, nevěří kvalitě vlastní „služby“. V podstatě se jedná o stejnou situaci, jako když hospodský se chodí raději stravovat jinam, protože nevěří blafům, které servíruje jeho vlastní podnik, či, můj oblíbený příklad, když „sociální“ politici, kteří rezolutně odmítají jakékoliv školné jako elitářské a asociální a vychvalují kvalitu veřejného školství, pak posílají své vlastní děti raději do draze placených škol soukromých.

Přirozeně se jedná o mírnou karikaturu. Nicméně přinejmenším od okamžiku možnosti plného přezkumu skutkových i právních otázek uložení přestupku ve správním soudnictví (a podle mého názoru i předtím, ale to nechme nyní stranou) jsou argumenty „nátlaků“ na nezávislost soudců a „šikany“ ze strany místního policisty, který si na nebohého soudce zasedl, ještě vachrlatější než kdy předtím. Jistě, délka řízení ve správním soudnictví není ideální a na některých soudech spíše smutná. Na druhou stranu empatie a osobní zkušenost jsou ideálním impulsem ke změnám.

Poznámka na závěr: zdálo by se, že tato část návrhu novely zákona o soudech a soudcích, tedy zrušení přestupkové imunity, vzbudila největší zájem v zákonodárných sborech, tedy dokonce víc, než v samotných justičních kruzích. Uhodnout proč není až tak těžké: pokud padla přestupková imunita pro soudce, tedy také „tu nezávislou“ třetí moc ve státě, tak bude asi stále těžší odůvodnit stejný systém pro supernezávislou moc první. Ale to není nic jiného než moje ošklivá spekulace, hraničící s pomluvou.

Nábor a vzpomínka aneb dvakrát o veřejné žalobě z různě starých soudků

Předvánoční čas chystá opravdu různé náhody. Hned poránu jsem v poště našel náborovou prosbu kamaráda Petra Černého, zda bychom na JP v cyklu „Samá pozitiva a životní jistoty“ neuveřejnili vyhlášení výběrového řízení na státní zástupce k Okresnímu státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, kde působí i on, což je určitě nejlepším doporučením, že se jedná o kolektiv aspoň zčásti mladý a příjemně společensky vyladěný. Požadavky jsou fakticky vymezeny jen zákonem, takže každý má šanci a čtenáři JP by prý byli pro tento orgán státní moci jistě přínosem. Uzávěrka je do 16.ledna 2009 a další informace jsou k dispozici zde.

Nu, a aby se mi nestalo, že náhodou nějaký můj post bude konečně praktický a do světlé talárové budoucnosti zaměřený, tak jako doplněk k této anonci, která možná ovlivní osobní budoucnost některého z našich čtenářů, mi přišlo upozornění na článek v Mladé frontě dnes, který je přístupný i elektronicky a který se týká naopak celkové minulosti státního zastupitelství, pardon prokuratury. Konečně se totiž podařilo novinářům komplexněji vyzpovídat komunistického prokurátora z padesátých let Karla Vaše. Přestože je tento článek nazvaný „Byl jsem humánní, říká totalitní kat, který poslal na smrt generála Píku“ krátký a je spíše „upoutávkou“ na připravovaný dokument o této temné postavě minulosti organizace, do jejíž nástupnické pobočky v Ústí nad Labem vás tu lákáme, už těch několik citátů dokáže zaručeně pokazit cokoli, co by připomínalo sváteční atmosféru předvánoční mezilidské dobroty a mrazivě sfouknout všechny svíčky na pomyslném adventním věnci.

Pokud by takto zapůsobil i na vás, pak se omlouvám, ale slibuji, že na vyvážení už mám v rukávu (postupně bobtnajícím nápady, jejichž realizaci v posledních měsících zbraňoval vír příjemných, ale neodkladných pedagogických povinností právě skončivšího podzimního semestru) jeden pozitivní post a jako nadílku několik dílů telenovely o mladém legislativci.

Kvalitní esej do Hospodářských novin

Na úterním ranním Fóru Hospodářských novin zopakoval prezident republiky Václav Klaus pochybnosti, které v něm zanechal nález Ústavního soudu.

Konkrétně se nechal slyšet, že soud formuloval svůj výrok o Lisabonské smlouvě tak, že "není v rozporu" s ústavním pořádkem; zatímco se Senát soudu dotázal, zde je tato smlouva s Ústavou "v souladu".

Prezident Klaus je "přesvědčen, ze Ústavní soud to neudělal náhodou". A hned dodal, že by to mohlo být nosným tématem pro "kvalitní esej do Hospodářských novin".

Nuže, zde kvalitní esej nabízím. Považuji jej za adekvátní k hloubce prezidentových právnických úvah.

Zákon o Ústavním soudu takové znění výroku explicitně předpokládá. Konkrétně ve svém § 71e. Soud svoji formulaci odůvodňuje v bodu 122 svého nálezu. Tečka.

A snad douška: možná by si pan prezident, který se před Ústavním soudem dovolával "posvátného imperativu vázanosti psaným právem", jednou mohl přečíst nějaký ten zákon - třeba ten o Ústavním soudu. Mohli bychom se pak začít bavit o skutečných problémech.

(Vyšlo dnes v Hospodářských novinách, upraveno.)

Knížka pod stromeček

Mám velikou radost, že zde na Jiném právu mohu upozornit na knížku, kterou by jistě chtěl najít pod stromečkem nejeden z našich čtenářů. Tomáš Němeček - jeden z našich minulých hostů, v ní shromáždil svoje právnická okénka uveřejňovaná v loňském roce v Hospodářských novinách. Jmenuje se "Kdo je nejvlivnější právník" a slogan, který by právníky mohl zaujmout, zní: "Kupte si knihu, ve které se najdete."

Kauza Lisabonské smlouvy III. Pravomoci EU

V tomto postu se věnuji výkladu "nových" ustanovení o pravomocech EU, doložky flexibility a přechodových klauzulí. Po tomto bohužel asi nudnějším postu se příště budu věnovat zejména Listině základních práv.

I. Vymezení pravomocí EU v LS
Senát v prvé ze svých konkrétních námitek argumentoval, že definice pravomocí, jak je činí SEU a dále rozvíjí SFEU (čl. 2 násl. SFEU), jsou typické spíše pro federální státy. Smlouva podle mne ovšem toliko pojmenovává, definuje a shrnuje dosavadní právní stav. V ustanoveních citovaných Senátem je ostatně jen relativně málo normativně nového - srov. bod 133 nálezu ÚS, který k námitce, že Lisabonská smlouva nově zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie – dovozuje, že tato kategorie (jako taková) je známa již dnes (byť výlučné pravomoci nejsou explicitně v samostatném ustanovení vyjmenovány), a to ve výkladu práva EU soudním dvorem, i v samotné Smlouvě ES (viz citovaný čl. 5 Smlouvy o ES). Ve srovnání s dosavadním čl. 5 Smlouvy ES jsou však nová ustanovení o pravomocech krokem k větší jasnosti a přehlednosti, což lze i z vnitrostátního ústavního hlediska nepochybně hodnotit jako přínosné. U zařazení jednotlivých kompetencí přitom ke změnám dochází; jejich rozdělení sice v řadě pravomocí vychází z dělení podle dosavadních smluv, u některých prvků se však odlišují, takže je lze v tomto směru chápat jako ustanovení nová.

Podotýkám, že zpráva britského House of Lords smluvní ustanovení o pravomocech vítá, když upozorňuje, že poprvé v historii EU se přehledně v primárním právu hovoří o kompetencích EU. Současně upozorňuje, že tato ustanovení ve skutečnosti nejsou normativně nová, ale v zakládacích smlouvách a judikatuře byla vždy implicite obsažena. Jde tedy slovy britské zprávy o „užitečné vyjasnění“ (viz House of Lords: The Treaty of Lisabon: an impact assesment. Volume I, Report. 13. březen 2008, s. 30).

Z hlediska ÚS bylo rozhodující, že Unie je podle LS i nadále organizací s pravomocemi omezenými jen na to, co na ní bylo přeneseno členskými státy (aniž by to ovšem vylučovalo přenos „komplexních oblastí právní regulace“, jak argumentoval Senát - viz bod 130). Základním orgánem kontroly mezí výkonu pravomocí Evropskou unií je zajisté Soudní dvůr; vedle Soudního dvora jsou navíc povinny všechny orgány Unie neustále dbát na dodržování zmíněných zásad subsidiarity a proporcionality, jak uvádí i článek 1 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality, k čemuž Protokol stanoví konkrétní postupy (bod 138). Inspirován ovšem maastrichtským nálezem německého SÚS (jakkoliv ÚS mylně v závorce uvádí nález Solange II), ÚS sice „obecně uznává působení tohoto institucionálního rámce pro zajištění kontroly rozsahu výkonu přenesených pravomocí, ačkoliv se jeho stanovisko může v budoucnu změnit, pokud by se snad ukázalo, že je tento rámec prokazatelně nefunkční. Zde Ústavní soud odkazuje na své závěry v XI. části tohoto nálezu (bod č. 120), podle nichž může ve výjimečných případech působit jako ultima ratio a zkoumat, zda některý akt Unie nevybočil z mezí, jež Česká republika na EU podle čl. 10a Ústavy přenesla.“ Za současného stavu věcí však zjevně nic takového nehrozí – zde ÚS odkázal na rozhodnutí ESD, který „již také rozhodl, že v konkrétním případě evropský akt překročil pravomoci, které má EU na základě evropských smluv, zejména Smlouvy ES. Poprvé se tak stalo v roce 2000, kdy zrušil směrnici Rady o regulaci tabákové reklamy, neboť tato úprava již podle něj nebyla v rámci pravomocí, které EU má na základě přenosu pravomocí od členských států (rozsudek ze dne 5. 10. 2000, Německo v. Parlament a Rada, C-376/98, Recueil, s. I-8419).“

II. Doložka flexibility, passerelly a otázka ústavní kompetenční kompetence
Jednou z klíčových otázek je, kdo má v oblasti evropské integrace nejvyšší, ústavní kompetenční kompetenci: jak správně říká ÚS, pokud by Unie mohla své pravomoci libovolně měnit nezávisle na signatářských zemích, porušila by Česká republika ratifikací LS čl. 1 odst. 1 a čl. 10a Ústavy. (bod 145).

II.1 Přijetí, revize a ukončení členství v Unii podle LS
Následující výčet ukazuje, že LS stvrzuje stávající externí ústavní kompetenci, tedy jinými slovy „Pány smlouvy“ stále zůstávají členské státy, a orgány Unie nemají dnes a nebudou mít ani počínaje platností LS ústavní kompetenci stanovovat si samy pravomoci, které nejsou uvedeny v SEU nebo SFEU. Unie tedy zůstává ve svém jádru stále subjektem mezinárodní povahy, jako je tomu nyní.

II.1.1 Vstup v platnost (čl. 6 LS, obdobně tomu bylo v čl. IV-447 SÚE)
Prvním klíčovým momentem, který odlišuje Unii od federace nebo jiného státního útvaru, je podmínka jednomyslného přijetí LS všemi jejími signatáři (srov. bod 146 nálezu, shodně Miguel Poiares Maduro, The Importance of Being Called a Constitution: Constitutional Authority and the Authority of Constitutionalism, International Journal of Constitutional Law, sv. 3/2, 2005, s. 332 násl.). Jednomyslnost je typický znak organizace mezinárodněprávní povahy, nikoliv mnohačlenné federace. U federace není jednomyslnost zpravidla potřebná: např. Ústava USA z roku 1787 nově zakládající americkou federaci vyžadovala ke své ratifikaci nikoliv souhlas všech 13 tehdejších států, ale jen devíti z nich (čl. VII. Ústavy USA).

II.1.2 Revize (viz čl. 48 Smlouvy EU ve znění LS).
Samotná skutečnost, že SÚE má právní povahu mezinárodní smlouvy a je uzavírána formou běžnou pro mezinárodní smlouvy, ještě nevylučuje, že takováto mezinárodní smlouva nezaloží nový stát. Příkladem, kdy mezinárodní smlouva založila stát, je komplex mezinárodních smluv z roku 1871 mezi severoněmeckou federací a čtyřmi jihoněmeckými státy. Tyto smlouvy vytvořily („druhou“) Německou říši 1871-1918 a staly se ústavou tohoto nově vytvořeného státu. Srov. Daniel Halberstam, Of Power and Responsibility: The Political Morality of Federal Systems, Virginia Law Review, sv. 90, 2004, s. 731 násl., na s. 740. Proto je nutno posoudit nejen to, jakou formou LS vstupuje v platnost, ale také to, jakým způsobem lze smlouvy v rámci primárního práva EU (ať již Smlouvu EU, tak Smlouvu o fungování EU) změnit (srov. k tomu bod 146 a násl. nálezu). Systém změny primárního práva, jak jej zakotvuje LS (tedy opět jen konsensem všech členských států, který se projeví v nové mezinárodní smlouvě), je jasnou ukázkou toho, že všechny jmenované mezinárodní smlouvy zůstávají mezinárodní smlouvou i co se týče vlastních revizí, a Evropská unie je proto i po vstupu LS v platnost specifickou entitou mezinárodněprávního charakteru (srov. argumentaci ÚS v bodě 146). Ve federativním státě totiž je primárně na orgánech federace přijímat novelizaci vlastní ústavy, přičemž členské státy mnohačlenné federace, účastní-li se vůbec takové ústavní změny, nemusí s ústavní změnou souhlasit všechny, a přesto změna ústavy vstoupí v účinnost.

Příkladem budiž proces revize americké ústavy (čl. V.), podle něhož Ústava USA je změnitelná souhlasem dvou třetin senátorů a poslanců Kongresu a tří čtvrtin (nikoliv tedy všech) členských států. Obdobně revize Ústavy Ruské federace, která je změnitelná kvalifikovaným rozhodnutím federálního parlamentu a následným souhlasem dvou třetin (nikoliv tedy všech) zákonodárných orgánů subjektů Ruské federace (čl. 136 Ústavy Ruské federace). Ještě jasnější je celá věc u novelizace německé ústavy, kde ústavu lze měnit souhlasem dvou třetin členů Bundestagu a dvou třetin členů Bunsderatu – spolkové země se tak podílejí na novelizaci ústavy jen nepřímo svými zástupci v Bundesratu (viz čl. 79 odst. 2 GG).

Naopak změna SEU a SFEU bude možná opět jen za souhlasu všech států Unie na mezivládní konferenci, přičemž role orgánů Unie je jen pořádková, nikoliv decizní (orgány Unie tedy vůbec nerozhodují o navrhovaných změnách, ale jen organizačně zajišťují revizi smluv – viz čl. 48 odst. 1 až 5 Smlouvy EU – srov. bod 146 nálezu). I možnost přistoupení EU k štrasburskému systému ochrany lidských práv je podmíněna schválením členskými státy v souladu s jejich domácími ústavami (viz čl. 218 odst. 8 SFEU) – na to ostatně poukazuje v bodě 13 též rozhodnutí francouzské Ústavní rady v kauze Lisabonské smlouvy z prosince 2007.

Z toho plyne, že revize zakládacích smluv EU zůstává kontrolována mezinárodním právem veřejným a Unie samotná nezískává díky LS pravomoc k tvorbě vlastních nových pravomocí, ale tato pravomoc zůstává dále plně jen na členských státech Unie.

II.1.3 Doložka flexibility
ÚS musel k námitce Senátu přezkoumat, nakolik jsou shora uvedené teze o tom, že revize primárního práva zůstává regulována mezinárodním právem, v souladu s doložkou flexibility, která v LS představuje modifikovaný současný čl. 308 Smlouvy o ES (původně čl. 235 Smlouvy o EHS). Ten umožňuje Radě přijmout jednomyslně vhodná opatření tehdy, jestliže Smlouva ES nedává Společenství určitou pravomoc, je-li však zároveň taková pravomoc uskutečňována k dosažení cílů Společenství v rámci vnitřního trhu, navrhne-li to Komise a je-li konzultován Parlament; není možné jej použít, nešlo-li by o dosažení některého z cílů společného trhu (viz bod 148). Jak říká ÚS, „[v]e srovnání s dosavadním stavem Lisabonská smlouva aplikovatelnost doložky flexibility rozšiřuje, neboť její použití je realizovatelné na některý z cílů jakékoliv politiky vymezené Smlouvami (nikoliv jen vnitřního trhu), vyjma společné zahraniční a bezpečnostní politiky (odstavec 4 citovaného článku). V tomto směru dochází k přesunu nových pravomocí na EU. Tomuto rozšíření koresponduje i posílení Evropského Parlamentu: podle čl. 352 odst. 1 Smlouvy o fungování EU je použití tohoto článku vázáno na souhlas Parlamentu (pozn.: dnes je nutná jen konzultace); navíc však získávají důležité pravomoci domácí parlamenty, které kontrolují dodržování principu subsidiarity.“ (tamtéž v bodě 148).

ÚS se nicméně nedomnívá, že doložka flexibility je v rozporu s čl. 10a a čl. 1 odst. 1 Úst. ÚS se totiž ztotožnil s názorem vlády, že se v případě doložky flexibility nejedná o blanketní normu; aby totiž mohla Unie čl. 352 odst. 1 Smlouvy o fungování EU využít, musí být ve vztahu k navrhovanému legislativnímu aktu kumulativně splněny následující podmínky: nezbytnost k dosažení některého z cílů EU, přijetí aktu musí být v rámci politik vymezených primárním právem EU, musí dojít k jednomyslnému schválení v Radě a musí být získán souhlas Evropského parlamentu. Je zřejmé, že jde o podmínky značně striktní a omezující, které dostatečně uzavírají cestu k tomu, aby byl článek 352 odst. 1 Smlouvy o fungování EU aplikován nepřiměřeně (zneužit) (bod 150). I z judikatury ESD pak ESD vyvodil, že v žádném případě tak nemůže být článek 235 použit jako základ pro přijetí ustanovení, jejichž důsledkem by byla v podstatě novelizace Smlouvy bez řádné procedury, která pro tento účel existuje (bod 151).

Judikátem, který ÚS v bodě 151 cituje, je stanovisko ESD 2/94 z 28. 3. 1996, týkající se možnosti Společenství přistoupit k Evropské úmluvě na ochranu lidských práv (stanovisko cituje ještě čl. 235, který byl totožný s dnešním čl. 308 SES). ESD nejprve zdůraznil, že čl. 235 lze využít jen za situace neexistence výslovné či implicitní pravomoci, aby pak řekl pro náš problém v bodech 29 a 30 následující zásadní úvahu:
29. Článek 235 byl vytvořen k vyplnění mezer v případech, kde neexistuje specifické ustanovení Smlouvy, které by dávalo institucím Společenství výslovné nebo implicitní pravomoci jednat, pokud jsou takové pravomoci přesto nezbytné k tomu, aby Společenství mohlo plnit své funkce se zřetelem na cíle vytyčené Smlouvou.
30. Toto ustanovení, které je integrální částí institucionálního systému založeného na principu svěřených pravomocí, nemůže sloužit jako základ pro rozšiřování sféry pravomocí Společenství mimo obecný základ vytvořený ustanoveními Smlouvy jako celku, a zejména těmi, které definují úkoly a činnosti Společenství. V žádném případě tak nemůže být článek 235 použit jako základ pro přijetí ustanovení, jejichž důsledkem by byla v podstatě novelizace Smlouvy bez řádné procedury, která pro tento účel existuje.
Viz ECR [1996] I-1759, zvýraznění přidáno.

V bodě 152 zvýrazněná výjimečnost doložky flexibility, která nemůže vést k novelizaci Smluv, míří v podstatě též na zástupce ČR v Radě ministrů, kteří by měli podle mne názor ÚS v tomto ohledu respektovat a prosazovat.

ÚS si povšiml též toho, že současně s přenosem pravomocí na Unii co se týče doložky flexibility dochází též k posílení role členských států, a to prostřednictvím dozoru nad dodržováním principu subsidiarity, na což dohlížejí domácí parlamenty (bod 153) – srov. k tomu též níže.

II.1.4 Problém obecné přechodové klauzule (tzv. passerelle)
Dvě hlavní přechodové klauzule (passerelle) čl. 48 SEU umožňují zjednodušený postup pro změny v rámci primárního práva ve vypočtených oblastech, resp. zjednodušený postup pro změny v hlasování v Radě. Konkrétně čl. 48 odst. 6 SEU umožňuje tzv. zjednodušený postup pro přijímání změn v rámci primárního smluvního práva - zjednodušený postup pro přijímání změn třetí části Smlouvy o fungování Evropské unie (to zahrnuje mj. vnitřní trh, volný pohyb osob a služeb, volný pohyb zboží, kapitálu a plateb, pravidla hospodářské soutěže, hospodářskou a měnovou politiku apod.), který ovšem podléhá schválení členskými státy v souladu s jejich ústavami. Čl. 48 odst. 7 upravuje zjednodušený postup pro přijímání změn v hlasování Rady podle Smlouvy o fungování EU nebo podle Hlavy V. Smlouvy EU, a to z jednomyslného hlasování na hlasování kvalifikovanou většinou (vyjma vojenství a obrany).

K rozporu s čl. 10a Úst ÚS uvedl, že odstavec 6 (týkající se substantivních změn) třetí pododstavec výslovně vylučuje změny v rámci tohoto režimu, které by se dotýkaly pravomocí Unie: „tím je výslovně eliminována jakákoli pochybnost ve vztahu k čl. 10a Ústavy České republiky“. Jednoznačností tohoto závěru (jakákoli pochybnost) bych si nicméně nebyl absolutně jist – co se „dotýká pravomocí Unie“, je ostatně též otázka výkladu, a v případě nepříliš pravděpodobného excesu ze strany Unie, který by nebyl napraven ESD, by měl in extremis jistě možnost vzít si opět slovo ÚS (to je ale konzistentní s celkovým duchem nálezu). O rozpor s čl. 10a Úst co se týče odstavce 7 nelze pak již vůbec uvažovat, neboť tento odstavec se týká jen hlasování (srov. bod 161 nálezu).

Sluší se podotknout, že ani passerelly, stejně jako většina zde zpochybněných institutů, není ničím novým, s čím by přicházela LS – zná je již současné evropské právo (čl. 137 odst. 2 SES, čl. 175 odst. 2 SES).

Změna způsobu hlasování podle čl. 48 odst. 7 (vyžadující souhlas všech hlav států na Evropské radě) je blokovatelná nesouhlasem jakéhokoliv z parlamentů členských států (viz čl. 48 odst. 7 třetí pododstavec), změna podle čl. 48 odst. 6 uskutečněná jednohlasným rozhodnutím Evropské rady musí být schválena členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy (v našem případě by bylo pravděpodobně nutno použít čl. 10, neboť – jak jsem již uvedl – podle čl. 48 odst. 6 nelze přenášet na Unii žádné další pravomoci). V tomto aspektu se ÚS pozastavil nad tím, že „zatím neexistují navazující ustanovení právního řádu České republiky, která by umožnila realizaci rozhodovacích procedur stanovených v šestém a sedmém odstavci čl. 48 na vnitrostátní úrovni. Neexistence těchto procedur se sice sama o sobě otázky ústavnosti Lisabonské smlouvy přímo nedotýká, poněvadž však Lisabonská smlouva předpokládá ingerenci vnitrostátních parlamentů, vláda jako předkladatel Lisabonské smlouvy (a ten, kdo ji na úrovni EU vyjednal) by to měla včas a dostatečně návrhem relevantních procedur na vnitrostátní úrovni reflektovat, měla by zajistit kompatibilitu Smlouvy a její provázanost s ústavním pořádkem České republiky, a to nejen s ohledem na účast Parlamentu, nýbrž i s ohledem na možnost předběžného přezkumu změny Smluv Ústavním soudem. Je totiž zřejmé, že požadavek určitosti přenesených pravomocí se vztahuje nejen k jednání orgánů EU, ale i orgánů České republiky, pokud je jejich součinnost nezbytná k přijetí rozhodnutí EU, které se přenesených pravomocí bezprostředně dotýká.“ (bod 165).

Závěry ÚS jsou souladné též s právní doktrínou práva EU. Právní teorie ke zjednodušené revizi primárního práva uvádí, že změny podle tohoto ustanovení nelze chápat jako ústavní změnu smlouvy, ale jako rozhodnutí, která mohou měnit formálně deklasifikované normy SEU, tedy normy, které jsou předmětem obou ustanovení (deklasifikací tu rozumím to, že tyto normy na rozdíl od ostatních ustanovení nemají stejný normativní charakter, a lze proto hovořit cum grano salis o nižší právní síle norem v rámci jednoho dokumentu – srov. k tomu vynikající stať od Otto Pfersmanna, The New Revision of the Old Constitution, International Journal of Constitutional Law, sv. 3/2, 2005, s. 383 násl.). Rozhodnutí podle čl. 48 odst. 6 a 7 jsou totiž přezkoumatelná ESD pro jejich soulad se Smlouvou, což opětovně prokazuje, že nemají charakter novelizace Smluv, ale naopak Smlouvy si nad těmito akty novelizujícími formálně deklasifikované normy Smlouvy podržuje vyšší právní sílu (obdobně bod 162 nálezu ÚS).

III. Akcentace role národních parlamentů
ÚS na LS ocenil, že „Lisabonská smlouva rozšiřuje současný rámec – kde byl dominantním orgánem Soudní dvůr ES (spolu s dalšími orgány na úrovni EU) – zapojením Parlamentů členských států do procesu kontroly výkonu pravomocí v souladu s Protokolem o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii a Protokolem o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Parlamenty členských zemí tedy mohou hrát významnou roli při ochraně limitů kompetencí, jež členské státy na Unii přenesly. (Pozn.: Je otázka, zda dosud stěžejní role ústavních soudů již pak nebude natolik významná jako za úpravy předchozí.) Kontrola nad respektováním mezí přenosu pravomocí je tak společným úkolem všech zúčastněných orgánů, jak na úrovni evropské, tak i na úrovni vnitrostátní.“ (bod 140 nálezu)

Tato úvaha se mi jeví správná. Není rozumné do takto politických otázek, jako je otázka suverenity, vytrvale vtahovat ústavní justici, a institucionální úprava, která posiluje roli domácích parlamentů v oblasti kompetencí Unie, je proto rozumnou bariérou proti přílišné judicializaci evropské integrace (obdobně argumentuje Mattias Kumm, The Jurisprudence of Constitutional Conflict: Constitutional Supremacy in Europe before and after the Constitutional Treaty, European Law Journal, sv. 11/3, 2005, str. 262-307, na s. 296).

Tento argument ÚS dále rozvedl v bodech 173 až 174. Zdůraznil, že Lisabonskou smlouvou dochází k přesunu pravomocí na orgány, které mají svoji pravidelně kontrolovanou legitimitu, vycházející ze všeobecných voleb na území jednotlivých členských států. Navíc Lisabonská smlouva umožňuje několika způsoby zapojení vnitrostátních parlamentů (možnost přímého vyjádření nesouhlasu parlamentem, popřípadě některou z jeho komor, je jednou z forem účasti vnitrostátních parlamentů) (bod 173). V bodě 173 též vyjmenoval jednotlivé způsoby ingerence domácích parlamentů. ÚS tedy uzavřel, že „vnitrostátním parlamentům (včetně Parlamentu České republiky) je Lisabonskou smlouvou vyhrazena důležitá úloha, která ve svém důsledku posiluje roli jednotlivých členských států; zanedbatelné rovněž není zpřehlednění a vyjasnění celého systému. Je jen nutné znovu připomenout odpovědnou úlohu příslušných orgánů České republiky, zejména vlády, za přípravu a přijetí právní úpravy, která umožní plnou realizaci těchto oprávnění“.

Jeden den v životě tlumočnice

Mám jedno z nejstarších povolání a vykonávám ho na Evropském soudním dvoře v Lucembursku. Se vznikem jazyků se před sto tisíci lety začalo i tlumočit.

Na mozkovou akrobatiku v podobě simultánního tlumočení potřebuji v devět ráno malé, silné espresso. V kabině již čekají kolegyně. Zaujímám svoje místo a vyměním tvrdá sluchátka za pecky Bang&Olufsson. Naše zabudovaná kabina je prostorná a má výbornou polohu. Dobře vidíme. Tlumočení je komplexní komunikační situace, a sledování mimiky a gest řečníka pomáhá.

Ještě dvacet minut. Prostor mezi konzolami je naplněn spisy. Všechny písemnosti, které strany ve věci k soudu podaly. Žaloba, žalobní odpověď, replika, duplika, vyjádření vedlejších účastníků, příslušná legislativa, dřívější rozsudky, všechno jsme prostudovali. Bez důkladné průpravy by sebelepší tlumočník ztroskotal.

Soudní síň se oživuje. Na pódiu soudcovského kolegia probíhají poslední přípravy. Návštěvníci přicházejí. Dveře do kabiny se otevřou, kolega přinese dva texty vystoupení. Anglická řeč zástupce obžalovaného, ta je pro mě. Dánský text předám kolegyni.

Šestnáct stran. Rychlá orientace v textu, členění, mezitituly, zvýraznit čísla, data, jména. Podtrhnout klíčové pojmy a slovesa. Právnický jazyk má rozvětvená souvětí. Pozorně si přečtu začátek a závěr. První a poslední věty musí sedět.

Ještě deset minut. Otevřu minerálku. Mluvení vysušuje hrdlo. Příchází francouzský text. Nečitelné písmo rukou, pokus o dešifrování by byla ztráta času. La parole fait loi. Platí mluvené slovo.

Devět dvacet osm. Zachrchlám si, napiju se. Jednání začíná. Síň je plná. Soudci velkého senátu přicházejí v tmavě červených talárech, všichni vstávají. Tajemník vyvolá dnešní věc. Kolegyně zapne mikrofon. Vysíláme. Jednacím jazykem je dnes angličtina, ale zazní i celá řada dalších jazyků.

Prezident dává slovo zástupci žalobkyně: „For the applicant, Mr. Brooke. You have the floor.“ Kolegyně začíná. „Hohes Gericht! Die heutige Rechtssache ist für die zukünftige Entwicklung des Europarechts von ausschlaggebender Bedeutung ...“ Z naší kabiny zazní jen němčina. V evropských institucích tlumočimě zásadně do mateřštiny, nicméně každý tlumočník pokrývá jisté, co nejširší, spektrum pracovních jazyků. Musíme nabízet vysokou kvalitu, a v mateřštině se vyjádříme líp než v cizím jazyce. Jen v jazycích, které nejsou dostatečně pokryté rodilými mluvčími, se tlumočí i do cizího jazyka.

Mr. Brooke zrychlí. Kolegyně se na své židli vrtí. Pozor, čísla! Zapíšu si je, strčím papír jejím směrem, sklízím vděčný pohled. Řečník je mladý a očividně nervózní, proto mluví tak rychle. Ještě deset minut.

My turn. Zástupce obžalované strany, Mr. Webb, je postarší muž, a jako všichni břitští advokáti nosí paruku. Pod bílým culíkem mu koukají černé vlásky. Vzorný řečník. Komunikuje. Strukturovaný projev, názorné příklady, jasná argumentace. Mé tlumočnické srdce plesá. Sleduji myšlenkové pochody řečníka, nechám se jím vést. Tlumočení je analýza významů, nikoli převádění slov. Slovo a smysl nejsou totéž. Slovo je obal smyslu, jeden z mnoha možných. Významový celek může pokrývat větší jednotu než slovo, a vyjádření jeho ekvivalentu v jiném jazyce může mít zcela jinou morfologickou a syntatickou podobu.

Jdeme ruku v ruce, tuším, co řečník v příštím okamžiku řekne. Nebojím se anticipovat. Moje ruce opakují jeho gesta. Pohyb ruky pomáhá uvolnit v mozku to správné slovo. Myšlenková energie je dokonale soustředěná, nic kolem sebe nevnímám. Zažívám Flow? Thank you, Mr. Webb. Vás tlumočit bylo potěšením.

Jdu na chvíli ven, mám hlad. Mozek spálí při tlumočení hodně energie. Když se vrátím, je na řadě řečtina. Řek nezvedá očí z textu, jenž nám neposkytl. Působí, jako by chtěl zvítězit v soutěži v rychločtení. Nejhorší možný scénář. Posluchač u takového přednesu za chvíli vypne a jen vyčkává, až to skončí. Když je po všem, kolegyně si naštvaně bručí něco pro sebe – pozor, vypnout mikrofón! - a zmizí z kabiny.

K řečníckému pultu přistoupí pan Gonzalez. Proč musí Španělé mluvit tak rychle? Proč neříkají miliarda místo mil miliones? Krásný muž, to se musí nechat, a příjemný hlas. Mám slabost pro příjemné mužské hlasy. Ale na to nesmím teď myslet. Musím se soustředit na to, co říká, a ne, jak to říká. Řečník mluví jasně a lidským tempem. Místy mám sice pocit, že v tom budu plavat, ale to nesmím na sobě dát znát.

Tlumočení je efemérní činnost. To má svoje výhody. Po jednání je moje práce u konce. Následují porady soudců, a posléze rozsudek. Jsem ráda, že nemusím o dnešním komplikovaném případu rozhodovat. Moje odpovědnost je zajistit porozumění mezi lidmi, kteří by se jinak nerozuměli.

Zítra se budu věnovat přípravě další věci. Bude se týkat ochranné známky Společenství, zemědělské politiky, volného pohybu osob, anebo režimu snížení daní skupiny, který neumožňuje mateřské společnosti odečíst ze svého zdanitelného zisku ztráty vzniklé v jejích dceřiných společnostech se sídlem v zahraničí? Brrr.

Při odchodu skoro narážím do krásného Španěla. „Perdone“, mumlám rozpačitě. „No pasa nada“, odvětí se šarmantním úsměvem a lehce na mně mrkne. Ale asi je to jen výmysl mého přehřátého mozku.

Jak vybírat soudce mezinárodních soudů?

Otázka, která se neobnosí, nejnověji byla znovu rozvířena článkem v Economistu „Choosing judges; Wanted: better judgment, fewer crowd-pleasers and lickspittles“. Autor cituje Sandra Day O´Connor a skepsi, která panuje s ohledem na kvalitu volených soudců na úrovni některých států Spojených států amerických. Pak ale činí zajímavou (a nejsem si jist, nakolik nosnou) paralelu mezi všelidovým hlasováním v případě volby státních soudců v USA a volbu soudců mezinárodních (světových a evropských) soudů. Volba jako volba, v obou případech neprodukuje optimální výsledky. Článek vzbudil dost negativních reakcí, některé z nich přetiskl sám The Economist v dopisech čtenářů, které jsou k dispozici zde. Jistě stojí za přečtení.

Uhl vs. Vesecká online

Osobnostní spor spojený s "kauzou Čunek" vyvolal na jaře tohoto roku na Jiném právu zajímavou diskusi mj. ohledně dělení výroků na hodnotící soudy a skutková tvrzení. V říjnu vydal Krajský soud v Hradci Králové rozsudek, kterým žalobu Petra Uhla zamítl a který stojí z velké části na posouzení daných výroků jako hodnotícího soudu a oprávněné kritiky. Žalobce na svých webových stránkách nabídl pohled soudu i pohled svůj (vyjádřený v odvolání a dalších podáních). Na této stránce naleznete hlavní podání a rozhodnutí ve věci; k argumentům a názorům v nich obsaženým je možné diskutovat pod tímto článkem.

Kauza Lisabonské smlouvy II. Výklad pojmu suverenita

V části XI. nálezu se ÚS poměrně obsáhle věnoval otázce výkladu pojmu suverenita, zejména ve vztahu k čl. 1 odst. 1 Úst (postulát svrchovaného právního státu) a čl. 10a (možnost přenést některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci). Důraz, který ÚS na tento pojem v souvislosti s LS klade, je však poněkud klamavý. Je patrné, že nález ve věci LS v podstatě supluje neexistenci dřívějšího přezkumu ústavnosti přístupové smlouvy ČR k EU, a činí ve věci některé závěry srovnatelné např. s nálezem polského Ústavního tribunálu ve věci polské přístupové smlouvy ze dne 11. 5. 2005 (ostatně český ÚS na polský protějšek výslovně odkazuje). Důvod je jednoduchý – Lisabonská smlouva má ve srovnání se stávajícím stavem dopady ve vztahu k suverenitě republiky toliko kvantitativní, nikoliv kvalitativní; jinak řečeno, zatímco vstup ČR do EU měl povahu kvalitativní a zásadní proměny našeho ústavního pořádku (srov. k tomu též bod 113), LS pouze pokračuje v tendencích, které primární právo již dávno zná (např. kodifikace de facto existující právní subjektivity EU, rozšíření oblastí většinového hlasování atd.). Např. v bodě 108 si toho ostatně všímá též ÚS, který upozorňuje, že integrace v rámci EU probíhá „evolučně“ (nikoliv tedy „revolučně“). Obecná a nekonkrétní argumentace proti LS z pozice čl. 1 odst. 1 Úst – tedy z pozice ztráty suverenity, je argumentace nikoliv proti LS jako takové, ale spíše proti samotnému faktu členství ČR v EU.

ÚS začal své expozé k výkladu suverenity gramatickým výkladem čl. 10a odst. 1 Úst (z jeho textu plyne, že mezinárodní smlouvou lze přenést na mezinárodní organizace nikoli pravomoci všechny, nýbrž jen pravomoci některé). Uvedený článek je třeba interpretovat zejména v souvislosti s citovanými čl. 1 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 Ústavy. Přenos pravomocí orgánů České republiky tedy nemůže jít tak daleko, aby narušil samu podstatu republiky jako svrchovaného a demokratického právního státu založeného na úctě právům a svobodám člověka a občana a aby založil změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 97).

Podstatou svrchovanosti státu je ovšem nikoliv jen její chápání jako nejvyšší a výlučná moci na státním území a nezávislost státu v mezinárodních vztazích (bod 98). ÚS říká, že možnost suveréna vlastní svobodnou vůlí omezit sebe samého (ať již např. závazky mezinárodněprávní povahy nebo závazky v oblasti lidských práv) není projevem nedostatečnosti suveréna, nýbrž jeho plné svrchovanosti (bod 100).

ÚS pak vyjádřil již dříve mnohokráte deklarovanou tezi, že v jádru evropské civilizace existují hodnoty společné všem vyspělým světovým kulturám (bod 103), když evropská integrace je reakcí na globalizační procesy (srov. bod 101, kde se mj. hovoří o tom, že [m]ezinárodní spolupráce a koordinace národních politik se stala nezbytným požadavkem zvládání globalizace světa). Ve stejném bodě (bod 101) najdeme též pasáže, které někteří žurnalisté krátce po vyhlášení nálezu zpochybňovali: V globalizovaném světě dochází k přeskupování center moci i v závislosti na jiných faktorech než je pouze moc a vůle jednotlivých suverénních států. Jedná se o spontánní, neřízený proces stále intenzivnější integrace zemí světa v jediném ekonomickém systému. Tento proces, za přispění klíčových komunikačních technologií masmédií, internetu a televize, následně ovlivňuje související vztahy vně i uvnitř jednotlivých států v oblasti politické, kulturní, sociálně psychologické a dalších, včetně oblastí práva. Nevím nicméně, v čem je např. tato pasáž problematická – z právního pohledu jde v podstatě o věc všeobecně známou, která nevyžaduje žádné dokazování. Současně tato pasáž poskytuje teleologické východisko pro další části nálezu (v bodě 105 např. ÚS jasně říká, že [v] globálním měřítku vzniká mezinárodní politický systém, který postrádá institucionalizovná pravidla vlastního sebeřízení, jakými dosud disponoval mezinárodní systém tvořený suverénními státy. Je bytostným zájmem integrující se evropské civilizace vystupovat v globální soutěži jako významná a respektovaná síla. Zmíněné procesy zcela jasně demonstrují, že i suverénní legitimní moc státu musí nutně sledovat probíhající vývojové tendence a snažit se jim přiblížit, porozumět jim a postupně podřídit tento spontánní proces globalizace postrádající hierarchické uspořádání řádu demokratické legitimity).

Zcela klíčové (a pro právníka zabývajícího se právem EU nepochybné), je konstatování ÚS, že EU vytváří entitu sui generis, která těžko snese zařazení do klasických státovědných kategorií (bod 104). ÚS poukázal na možnost členského státu z Evropské unie vystoupit postupem stanoveným v čl. 50 Smlouvy o EU; explicitní artikulace této možnosti v Lisabonské smlouvě je nesporným potvrzením principu States are the Masters of the Treaty a trvající svrchovanosti členských států (bod 106). Podotýkám, že vystoupení z EU za současného právního stavu by byl ničím neregulovaný proces (resp. proces regulovaný jen obecným mezinárodním právem veřejným, které se však na komplikované vztahy uvnitř EU nedá v podstatě rozumně aplikovat), a stávající právo by tak pro zemi hodlající z EU vystoupit vytvořilo jen velmi obtížně řešitelný hlavolam.

ÚS nepředstírá, že pojem suverenity je objektivní pojem s jasným významem. Tak tomu pochopitelně není, a pojem suverenita je, jako mnoho jiných pojmů z pomezí práva a politiky, které byly konstitucionalizovány, mimořádně neostrý a kontextuální (ostatně ne nadarmo psal již Carl Schmitt ve své Politické teologii - čtyři kapitoly k pojmu suverenity, že všechny pojmy moderního politického myšlení, a pojem suverenity zvláště, jsou sekularizovanými teologickými koncepty, majícími vesměs původ již v evropském středověku). ÚS takto polemizuje s formálním a mechanickým (chce se říci „slovníkovým“) vymezením suverenity:
Z moderního ústavněprávního pohledu tedy nemusí svrchovanost (suverenita) znamenat pouze „nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak navenek (v oblasti mezinárodních vztahů), tak i ve vnitřních věcech“ (Dušan Hendrych a kol., Právnický slovník, C. H. Beck, 2. vydání 2003, str. 1007). Takto dnes již (pravděpodobně) není suverenita chápána v žádné tradiční demokratické zemi, a stricto sensu by pak nesplňoval znaky suverenity žádný stát včetně USA. Např. David P. Calleo upozorňuje, že chápeme-li suverenitu v jejím tradičním pojetí, jakýkoliv mezinárodní závazek zbavuje stát části jeho suverenity. V praxi by proto neměla být suverenita pojímána jen jako rigidní právní pojem, ale „také jako pojem s praktickou, morální a existenciální dimenzí. V praxi je národní suverenita vždy omezena objektivními podmínkami, včetně reakcí sousedních států. Za těchto podmínek národní suverenita znamená především legitimní vládu, která disponuje formální pravomocí vybrat si mezi v úvahu připadajícími variantami, a nikoliv následovat variantu přímo diktovanou cizí mocností. Jinými slovy, pro národní stát, stejně jako pro jednotlivce v rámci společnosti, znamená praktická svoboda být aktérem, a nikoliv být objektem. Pro stát, který se nachází v těsném navzájem závislém systému, praktická suverenita spočívá v tom být chápán jako hráč, kterému sousední státy naslouchají, s nímž aktivně jednají, a jehož národní zájmy jsou brány v potaz.“ (David P. Calleo, Rethinking Europe's Future, Princeton/Oxford, str. 141, 2001) (bod 107).

Totéž ostatně velmi hezky shrnul v telefonickém rozhovoru pro Radiožurnál dne 26. 11. 2008 předseda ÚS P. Rychetský: senát i pan prezident postavili velice vážnou otázku svrchovanosti státu. Myslíte si, že to není politická otázka? Svrchovanost státu ve 21. století? To staré klasické pojetí toho, co to je suverenita, svrchovanost státu a svrchovanost lidu, které v Gettysburgu Abraham Lincoln vydefinoval poprvé, že veškerá moc pochází z lidu atd., toto staré pojetí to platilo do 2. světové války. Po 2. světové válce, kdy jsme svědky integračních procesů samozřejmě, že nelze svrchovanost vnímat tím - řekněme - pojetím učebnic státovědných z 19. století o plné absolutní svrchovanosti panovníka nad lidmi i územím. Ústavní soud byl nucen skutečně, neříkám vydefinovat - takové aspirace si nedáváme, ale musel Ústavní soud se pokusit vymezit pojem svrchovanosti státu ve 21. století v prostředí globalizace a to učinil.

ÚS pak bez filozofické pompy německého maastrichtského nálezu (pompy, která má však poměrně rozsáhlé mezery) shrnul a priori politickou povahu limitů svrchovanosti. Podle ÚS [p]ojem svrchovanosti interpretovaný ve vzájemné souvislosti čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 10a Ústavy tedy jasně ukazuje, že existují také určité limity přenosu svrchovanosti, jejichž nedodržením by byl již dotčen jak čl. 1 odst. 1, tak čl. 10a Ústavy. Tyto limity by měly být ponechány primárně na specifikaci zákonodárci, protože jde a priori o otázku politickou, která poskytuje zákonodárci velké pole uvážení; zásah Ústavního soudu by tu měl připadat v úvahu jako ultima ratio, tedy v situaci, kdy byla míra uvážení jednoznačně překročena a byl dotčen čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť došlo k přenosu pravomocí nad rámec čl. 10a Ústavy (bod 109). Jinými slovy, otázka LS a přenosu pravomocí na EU co se týče vztahu k suverenitě státu je otázka politická, a není proto důvodu, aby se politici této odpovědnosti vzdávali přenesením odpovědnosti na ÚS.

Z předvánoční korespondence

Inspirován mírou spontánnosti otázek kladených v televizních debatách Vladimira Vladimiroviče Putina, i já jsem se rozhodl poskytnout čtenářům Jiného práva neméně spontánní výběr ze své předvánoční emailové korespondence. Měl by být oporou a majákem při výběru dárků pro nadcházející svátky konzumu.

Jak známo, ve světě existují země, kde zítra znamená včera. V těchto zemích, posunutých na východ a často blízkých polárnímu kruhu, je Ježíšek (Děda Mráz/Santa Claus – nehodící se škrtněte*) v předstihu. Zatímco tedy konzervativní kontinentální Evropa na své dárkové donašeče ještě čeká, někde už mají naděleno. Právě z těchto zemí přišlo několik reakcí, z nichž pro vás vybírám předvánoční postřehy:

„Moje bábuška je bývalá prokurátorka (ale jinak hodná ženská). Je již stará, s počítačem nepracuje. K vánocům jsem ji daroval Jiné právo Offline. Velice jí to potěšilo a na Štěpána ho již měla přečtené. Nad některými příspěvky se smála tolik, že se jí uvolnila protéza. Říkala, že tak se naposledy nasmála před čtyřiceti lety, když jim oblastní prokuratura v Leningradě zaslala na vědomí text Závěrečného aktu Helsinské konference spolu s memorandem vlády SSSR ke stavu dodržování lidských práv v trestním řízení.“
Vasil, 36 let, právník Centrální správy hřbitovů

„Offline je můj osud. Offline je můj osud.
Offline je všecko, co neznal jsem dosud.
Offline je první a poslední můj hřích,
nepoznat Offline, nevěděl bych.

Offline je motýl. Offline je včela.
Offline je růže, hozená do kostela.
Offline je všecko, všecicko vědění dáno v plen.
Offline je rozum, který mi byl k Vánocům nadělen!“
Viktor Viktorovič Biskoupek, 45 let, soudní exekutor

„A vodkud si jako myslíte, že to všechno mám … ?“
Právník roku 2008

„Manžel byl v poslední době zádumčivý a duchem nepřítomný. To se bohužel negativně projevilo na kvalitě našeho intimního soužití. Již jsem to v sobě nemohla dusit a před svátky jsem se ho zeptala, co jej trápí. Tehdy nic neřekl; pod stromečkem jsem však objevila Jiné právo Offline. Pochopila jsem. Nyní manželovi před vstupem do manželského lože předčítám vybrané příspěvky. Největšího úspěchu dosahuji s rozbory diskurzivní teorie. Výsledek je nepopsatelný; je to jako tenkrát poprvé. Bravo, Jiné právo Offline!"
Bezejmená podniková právnička, 38 let

"Dlouho jsem Jinému právu nedůvěřoval. Přispěvatelé nejenom že nemají víru v jediného vykupitele, ale většina z nich jsou ubozí jedináčci s univerzitním diplomem z pouze jediného oboru. Někteří svého jedináčka dokonce ani nemají z jediné české univerzity, kde studuje elita vzdělanců této planety. Nicméně poté, co jsem k vánocům dostal Jiné právo Offline, pochopil jsem, že víru mají! Připravuji proto sérii fotografií s touto publikací, kterou umístím na svoje jediné a pravé internetové stránky, včetně popisků ve všech indoevropských jazycích."

Henry Mellow, B. A. Hons et M. A. et Ph.D. et FBE et OSHL

A co Vy? Již máte nakoupeny skutečně VŠECHNY vánoční dárky?

Nález ve věci Lisabonské smlouvy I. – obecné otázky

Před týdnem, ve středu 26. 11. 2008, ÚS rozhodl nálezem sp.zn. Pl.ÚS 19/08 otázku ústavnosti Lisabonské smlouvy. Je nepochybné, že tento nález se přiřadí k nejvýznamnějším rozhodnutím českého ÚS. Způsob zpracování odůvodnění nálezu prokazuje nesmírnou práci, kterou si soudci s celou věcí dali. Osobně považuji nález za velmi dobře sepsaný, který je plně srovnatelný i s nálezy jiných evropských ústavních soudů (a je podle mne lepší než obdobné nálezy třebas španělského nebo polského ústavního tribunálu). To lze ocenit tím spíše, pokud vezmeme v potaz velmi povrchní právní úroveň návrhu Senátu. Základním poselstvím nálezu je jasná distance ÚS od toho, že by měl za politiky řešit jejich dilema, zda schválit či neschválit LS (srov. bod 109: Pojem svrchovanosti interpretovaný ve vzájemné souvislosti čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 10a Ústavy tedy jasně ukazuje, že existují také určité limity přenosu svrchovanosti, jejichž nedodržením by byl již dotčen jak čl. 1 odst. 1, tak čl. 10a Ústavy. Tyto limity by měly být ponechány primárně na specifikaci zákonodárci, protože jde a priori o otázku politickou, která poskytuje zákonodárci velké pole uvážení; zásah Ústavního soudu by tu měl připadat v úvahu jako ultima ratio, tedy v situaci, kdy byla míra uvážení jednoznačně překročena a byl dotčen čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť došlo k přenosu pravomocí nad rámec čl. 10a Ústavy.).

Pro laika a nutno říci ani pro právníka to však není zrovna nejsnadnější čtení. Zatím o nálezu dominovala spíše diskuse založená na verzi dle ústního vyhlášení podstatných částí nálezu jeho soudcem-zpravodajem V. Güttlerem, resp. se objevovaly různé psychoanalytické úvahy o tom, co asi chtěli soudci říci, pokud ve výroku uvedli, že vybrané části Lisabonské smlouvy (LS) „nejsou v rozporu s ústavním pořádkem“ (a tedy neřekli, že „jsou v souladu“); to samozřejmě neznamená vůbec nic, protože výrok nálezu je dán přesným zněním § 71e zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu také bod 122 nálezu). Pokusím se tedy v několika dalších postech čtenářům tohoto blogu nabídnout cestu pro čtení nálezu, který mi zabral několik dní čtení.

Nález je co do svého stylu psán diskursivní formou, s ohledem na jednotnost všech 15 soudců jsou dokonce některé jejich názorové neshody otevřeně deklarovány a odpověď na ně je otevřena budoucímu vývoji (srov. např. mimořádně zajímavý bod 114, zejména text v závorce na konci).

Prvních 64 bodů nálezu shrnuje argumenty jednotlivých procesních stran a dalších oslovených institucí. V části VII. (body 65-69) shrnuje nález základní fakta o LS. Nález se správně a bez dalšího ztotožnil s vládou (body 66 a 67) potud, že LS je smlouvou podle čl. 10a Ústavy, kterou se na EU přenášejí některé další pravomoci (pozorný čtenář najde v textu nálezu i některé příklady takovéhoto přenosu). Diskuse, která proběhla médii, podle níž není jasné, o jakou smlouvu se v případě LS jedná (zda podle čl. 10 nebo 10a), je tedy zcela bezpředmětná.

Značná část textu v částech VIII.-X. řeší nelehké procedurální otázky, kterým ÚS ve svém vůbec prvním přezkumu ústavnosti mezinárodní smlouvy čelil.

I. Přezkoumávat LS celou nebo jen ta ustanovení, proti kterým návrh směřuje?
V části VIII. nález srozumitelně a jasně vysvětluje, proč nepřezkoumá LS „v její celistvosti, tedy i ve vztahu k článkům ostatním, bez ohledu na rozsah a odůvodnění návrhu LS“ (bod 71). Návrh Senátu byl totiž koncipován tak, že obecně vyzýval k přezkumu celé smlouvy, konkrétně však argumentoval pouze proti některým jejím ustanovením (srov. bod 72). Závěr ÚS, že se soustředí pouze na Senátem napadené části je podle mne zcela přesvědčivý a správný. ÚS to velmi hezky shrnul v bodě 75:
[…] Aktivně legitimovaný subjekt tedy zatěžuje v uvedeném řízení, které je zahajováno z jeho iniciativy (tedy fakultativně), břemeno tvrzení, jež je povinen naplnit. Je možné dodat, že pokusu o úplnost ústavního přezkumu, nota bene s důsledky překážky rei iudicatae, a to zejména u rozsáhlých normativních textů, brání argument noetický (noeticky nesplnitelné); argument normativní se pak zakládá na tom, že ústavní úprava i zákonná úprava koncipují Ústavní soud do postavení soudu, a nikoli „výkladového místa“. Ústavní soud České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, je orgánem rozhodovacím, a není institucí poskytující jakákoli stanoviska či dobrozdání. […]

S tímto postojem ÚS samozřejmě souvisí též otázka bezprostředně po nálezu medializovaná, totiž že nález nevylučuje event. další napadení novým návrhem jiného subjektu. ÚS totiž říká, že:
Dalším argumentem ve prospěch uvedeného názoru je celková koncepce předběžného přezkumu ústavnosti mezinárodních smluv v rámci § 71a a násl. zákona o Ústavním soudu. Posloupnost jednotlivých navrhovatelů, jak ji stanoví § 71a odst. 1, je vedena myšlenkou umožnit každému z nich vyjádřit řádným způsobem svoje pochybnosti o ústavnosti projednávané mezinárodní smlouvy. Pokud by Ústavní soud rozhodoval o souladu Lisabonské smlouvy, tedy jako o celku […], v podstatě by tím znemožnil uplatnit návrh na přezkum skupině poslanců či senátorů, kteří mají samostatnou legitimaci k podání návrhu podle § 71a odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Zatímco u vlády či u prezidenta může být toto omezení do určité míry zhojeno v rámci jejich účastenství v nynějším řízení […], skupina poslanců či senátorů takovou možnost nemá. Přezkoumávání právních předpisů nebo mezinárodních smluv v jejich úplnosti, jaksi paušálně, aniž by byly Ústavnímu soudy předneseny konkrétní skutkové dopady jejich aplikace anebo právní argumenty, pro které by konkrétně vymezené a identifikované ustanovení těchto předpisů měla být protiústavní, proto nelze akceptovat (bod 76).

ÚS pak uzavřel směrem k eventualitě nového návrhu takto: „Prima vista lze tedy usuzovat, že eventuální nový návrh na přezkum této identické Lisabonské smlouvy by zřejmě byl ve vztahu k dnes napadeným ustanovením blokován překážkou rei iudicatae. To však musí posoudit Ústavní soud teprve tehdy, jestliže bude nový návrh skutečně podán; lze předeslat, že otázku rei iudicatae je pro takový případ namístě interpretovat restriktivně.“ (bod 78). Zajímavé je, že v témže bodě ÚS reaguje na možný budoucí přezkum „nového (jiného) smluvního dokumentu (obsahově zcela či zčásti totožného s Lisabonskou smlouvou)“ – ÚS tak jaksi předjímá, že i LS může padnout pod stůl.

Jak je to tedy s eventualitou nového návrhu? Po právní stránce mu, zdá se, nic nebrání, na druhou stranu je nutno říci, že ÚS se s „velkými tématy“, které mohly vzbuzovat ústavní komplikace, do značné míry vypořádal, a nový navrhovatel by tedy musel při hledání ústavněprávních problémů projevit velmi velkou míru představivosti. To naznačil též předseda ÚS v rozhovoru pro Radiožurnál 26. 11. 2008, když mj. uvedl, že „místa, která byla označena za pochybná z hlediska souladu s ústavním pořádkem ze strany senátu, jsou skutečně nejproblematičtější místa Lisabonské smlouvy.“

II. Normativně nová ustanovení LS nebo všechna ustanovení LS?
V části IX. řeší nález pro čtenáře poněkud „nudnou“ otázku, zda má přezkoumávat všechna napadená ustanovení, nebo toliko ta, která vnáší do primárního evropského práva něco normativně nového. Správně pak dochází k pragmatickému závěru, že normativně nová a normativně stará ustanovení nelze jednoznačně odlišit, a proto mezi těmito ustanoveními nebude ani nijak rozlišovat (body 82 a 83). Nález si však poněkud protiřečí v tom, že na jednu stranu říká, že výhrady Senátu „vesměs směřují proti ustanovením, která je možno klasifikovat jako normativně nová“ (bod 82), aby pak sám zjistil, že o řadě napadených ustanovení to tak zdaleka neplatí (např. body 133 a 134).

III. Referenční rámec pro přezkum ústavnosti LS s ústavním pořádkem
ÚS čelil též problému, nakolik má přezkoumávat LS proti celému ústavnímu pořádku, a nakolik toliko ve vztahu k tvrdému jádru ústavy (materiální ohnisko) – viz část X. V daném případě došel k tomu, že referenční hledisko bude ústavní pořádek České republiky (bod 88). Tento závěr však hned dále poněkud relativizoval, pokud uvádí, že „[z]ákladním měřítkem mu byl celý ústavní pořádek, i když v jeho rámci stejně hrálo materiální ohnisko Ústavy – tedy podstatné náležitosti demokratického právního státu, jejichž změna je nepřípustná – stěžejní a klíčovou roli.“ (bod 89). Toto upřesnění lze pravděpodobně vysvětlit tak, že ÚS zdůraznil materiální ohnisko s ohledem na argumenty, které před ÚS vznesli Senát a prezident republiky (aplikoval ale i běžná ústavní ustanovení, což plyne již z textu na konci závorky v bodě 94).

Klíčový důvod pro tento závěr je rozveden v bodě 90:
[…] Neexistence předchozího přezkumu Přístupové smlouvy Ústavním soudem nemůže sama o sobě zakládat domněnku její ústavnosti […] Pokud by byl akceptován názor, že vyslovení souhlasu s ratifikací mezinárodní smlouvy podle článku 10a stejnou většinou, jaká je požadována pro přijetí ústavního zákona, redukuje nynější přezkum pouze na oblast tzv. materiálního ohniska Ústavy a jinak jej vylučuje, znamenalo by to, že by institut předběžné kontroly ústavnosti ztratil do značné míry svůj smysl. Ústava však v tomto směru nerozlišuje mezi „běžnými“ mezinárodními smlouvami podle čl. 49 a mezinárodními smlouvami podle článku 10a a u obou z nich stanoví tutéž proceduru přezkumu Ústavním soudem. Zde nelze přehlédnout ani dominantní roli, kterou při sjednávání mezinárodní smlouvy podle článku 10a hraje exekutiva, na rozdíl od procesu přijímání ústavních zákonů, kterého se může Parlament a jeho jednotliví členové aktivně účastnit a reálně ovlivňovat konečnou podobu přijímané normy. Ačkoliv lze samozřejmě vést o jednotlivých ustanoveních mezinárodní smlouvy předložené ke schválení Parlamentu České republiky debatu, Parlament má pouze možnost s ní jako s celkem buď vyslovit souhlas, nebo ji odmítnout. V tom se rovněž odlišuje od procesu přijímání ústavního zákona, kde demokraticky legitimovaný ústavodárce může bezprostředně ovlivňovat jeho finální podobu. Přezkum Ústavním soudem a případné shledání rozporu mezi ústavním pořádkem a mezinárodní smlouvou podle článku 10a Ústavy pak vede k nutnosti vyslovit, s kterým ustanovením ústavního pořádku je mezinárodní smlouva v rozporu; zde se pak ústavodárci otevírá prostor k aktivnímu podílu na tvorbě právních norem zásadního významu pro celý právní řád České republiky.

IV. Možnost přezkumu mezinárodní smlouvy po její ratifikaci a problém „eurokonformního“ výkladu ústavy
Mimořádný teoretický dopad mají úvahy ÚS ohledně přezkumu mezinárodní smlouvy poté, co bude ratifikována:
84. Podle mínění Ústavního soudu ani ratifikací přístupové smlouvy se normativně vrcholné postavení ústavního pořádku v systému práva působícího na českém území zcela nevyprazdňuje. Ústavní soud již dříve vyslovil, že výjimečně lze dovodit nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem nebo lidskoprávními smlouvami cestou rozhodnutí o ústavní stížnosti i ex post. Učinil tak zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80). Tento nález odmítl individuální aplikaci Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, jež by měla protiústavní dopady, a to s ohledem na mimořádnou tvrdost, kterou by v daném případě její aplikace způsobila. Praví se v něm, že Ústavní soud je povinen se řídit článkem 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dovodil, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení není smlouvou, kterou by bylo možno považovat za součást ústavního pořádku a Ústavní soud proto nemůže akceptovat jako ústavně konformní takovou aplikaci některého jejího ustanovení, jež by měla za následek stav, který není v souladu s Listinou základních práv a svobod či Ústavou coby součástmi ústavního pořádku. Ústavní soud si je přirozeně vědom toho, že citovaná Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou není smlouvou podle čl. 10a Ústavy, leč dovozuje, že výše uvedený závěr je použitelný v oblasti mezinárodních smluv vůbec. […]

ÚS tedy explicite připouští, že protiústavnost mezinárodní smlouvy lze dovodit též po její ratifikaci, a to v souvislosti s její běžnou aplikací. Variací na tento právní názor je např. v USA odmítnutí přiznat neústavnímu ustanovení smlouvy statut samovykonatelnosti (self-executing) (Buergenthal T., Self-executing and Non-Self-Executing Treaties In National And International Law, Académie de Droit International: Recueil des Cours IV, sv. 235, Dordrecht/Boston/London: 1992, s. 317 násl., na s. 382 a rozhodnutí citovaná v pozn. č. 231).

Na druhou stranu mi není zcela jasný postoj k tomu, s čím má být vlastně po vstupu LS v platnost ona smlouva v aplikační praxi srovnávána. To souvisí s obecnými principy eurokonformního a mezinárodněprávně konformního výkladu domácí ústavy. Eurokonformní nebo mezinárodněprávně konformní výklad ústavy je doktrinálně dostatečně odůvodněn: vyslovuje-li ústava obecný princip, podle něhož stát plní své mezinárodní závazky, např. čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, je nutno brát v úvahu, že ani výklad ústavy nemusí být vždy jednoznačný a že i ústavě samotné můžeme dát ten výklad, který je v souladu s mezinárodními pravidly, a nikoliv takový výklad, který s mezinárodními pravidly v souladu není. Na rozdíl od vztahu ústavy a domácího podústavního práva je tedy vztah mezi ústavou a mezinárodním (příp. evropským) právem obousměrný, tedy mezinárodní smlouvě by měl být přikládán pokud možno ústavně konformní význam, stejně jako ústavě by měl být přikládán význam konformní z hlediska mezinárodního práva, neboť ústava samotná je hodnotově vůči mezinárodnímu právu otevřená.

V bodě 85 ÚS říká, že „po ratifikaci jakékoli mezinárodní smlouvy je Ústavní soud povinen zachovávat značnou zdrženlivost a aplikovat (v případě evropských smluv) pravidelně princip eurokonformního výkladu. Tento princip však nemůže mít povahu jakési „implicitní euronovely“ Ústavy. V případě jasného konfliktu mezi domácí Ústavou a evropským právem, který nelze zhojit žádnou rozumnou interpretací, musí mít ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko, přednost.“ Zvláštní formulace, která nad LS staví „ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko“, tak nechává otevřenou praktickou otázku, zda bude mít tedy přednost před právem EU toliko materiální ohnisko, nebo celý ústavní pořádek.

Samotný princip eurokonformního výkladu ústavy jistě může být předmětem kritiky. Kritérium přezkumu je totiž současně ovlivňováno přezkoumávaným (viz k tomu vysvětlení výše). Možná právě proto ÚS volí onu zvláštní formulaci, že přednost má „ústavní pořádek České republiky, zejména jeho materiální ohnisko“.

Neomezené používání principu „konformního“ výkladu je problematické s ohledem na to, že interpretační zásady mezinárodních smluv jsou odlišné od interpretačních zásad závazných pro výklad domácího práva. Přednost ústavně konformního výkladu mezinárodní smlouvy před výkladem neústavním lze aplikovat jen omezeně, a vždy s přihlédnutím ke specifické povaze mezinárodního práva a jeho vztahu k ústavě. Problém ale vzniká i v opačném gardu, tedy co do konformního výkladu samotné ústavy. Český interpret řešící problém rozporu ústavy a mezinárodního práva si musí být vědom dvou následujících skutečností. Za prvé, bude-li automaticky bez dalšího přičítat mezinárodním smlouvám význam přípustný z hlediska domácí ústavy, bude tím pravděpodobně porušovat mezinárodní závazky ČR a bude opomíjet specifický charakter mezinárodního práva, které má vlastní interpretační zásady. Význam mezinárodní smlouvy je samozřejmě zásadně irelevantní ve vztahu k omezením daným domácí ústavou. V neposlední řadě však bude takový interpret jednat i v rozporu se smyslem a textem ústavy (čl. 1 odst. 2), neboť bude zanedbávat obohacování významu ústavy o její internacionalistické prvky. Za druhé, bude-li naopak vždy bez dalšího přetvářet domácí ústavu tak, aby byla konformní s mezinárodní smlouvou, stane se vyšší právní síla ústavy zcela prázdným pojmem. Řešením je tedy nalézt určitý kompromis mezi těmito oběma extrémy, který ale nelze popsat abstraktně právně dogmaticky, ale je třeba nalézt vhodnou rovnováhu v rámci kazuistiky (srov. k tomu více můj článek v čas. Právník, č. 5/2004, s. 471 - 501)

Dále bude následovat post k dalším částem odůvodnění ÚS.

Vybrané směry soudobé právní filozofie

Tento post je určen pouze pro studenty PF UK. Příští semestr nabízím nový volitelný předmět, který bohužel zatím není specifikován v IS PF UK. Předmět má ambice poskytnout průřez soudobou právní filozofií. V průběhu kurzu budeme diskutovat diskursivní teorii, ekonomickou analýzu práva, kritická studia právní, moderní formy marxismu a levicové kritiky práva, právní feminismus a nové směry v oblasti srovnávací právní vědy. Základní učební pomůckou bude coursepack, ve kterém studenti naleznou výňatky ze studovaných směrů (obsah coursepacku uvádím níže pod jednotlivými kapitolami). Předmět bude koncipován s praktickým přesahem, tam kde to bude možné (např. diskursivní teorie, ekonomická analýza atd.), budou studenti vedle vybraných prací studovat též soudní rozhodnutí. S ohledem na počet studentů (max. 30) předpokládám sokraticky pojaté přednášky s velkým zapojením studentů a jejich průběžnou přípravou na každou hodinu. Předmět není otevřen pro studenty prvého ročníku.
Následuje jeho obsah.

Obsah předmětu
1. Diskursivní teorie Roberta Alexyho a Jürgena Habermase a právní praxe
Předpokládaný rozsah: tři přednášky
V rámci těchto hodin představím diskursivní teorii jako vůdčí doktrínu teorie interpretace práva na evropském kontinentu, a to na pracích Roberta Alexyho a Jürgena Habermase. Ukáži kritiku a slabiny diskursivní teorie. Uvidíme jak diskursivní teorie funguje v realitě aplikace práva, a to na příkladech soudních rozhodnutí z ČR, Německa, Francie a USA.

Prameny:
Alexy, R. The Special Case Thesis, Ratio Juris, sv. 12, 1999, str. 374 násl.
Alexy, R. A Theory of Legal Argumentation: The Theory of Rational Discourse as Theory of Legal Justification , Oxford 1989, výňatky
Habermas, J. Between Facts and Norms, MIT Press, Cambridge / Massachusetts 1996 (vybrané části)

2. Ekonomická analýza práva
Předpokládaný rozsah: tři přednášky
Ekonomická analýza práva se od svého vzniku v 60. letech minulého století v posledních dvou desetiletích stala pravděpodobně nejvlivnější současnou právně teoretickou doktrínou. V rámci této hodiny budeme diskutovat základní principy této teorie, které si budeme ilustrovat na vybraných rozhodnutích hlavního proponenta této teorie, soudce prof. Posnera.

Pramen:
Posner, R. Economic Analysis of Law, Aspen 2002 (výňatky)
Posner, R. How Judges Think, Harvard 2008 (výňatky)

3. Ronald Dworkin a „soudcovská“ teorie práva
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Ronald Dworkin patří k nejvlivnějším právním filozofům současnosti. Na této hodině si představíme jeho poslední práci, Justice in Robes.
Pramen:
Dworkin, R. Justice in Robes, Belknap 2008 (výňatky)

4. Critical Legal Studies
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
V rámci současných trendů nalezneme na levicovém spektru tzv. kritická studia právní, které kritizují zdánlivě neutrální a objektivní povahu státu. Kritická studia právní si představíme výňatky z klasické práce Duncana Kennedyho.

Pramen:
Kennedy, D. A Critique of Adjudication: Fin de Siecle, Oxford 1997

5. Soudobá marxistická kritika právního státu a tzv. „juristokracie“
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Jakkoliv marxismus států reálného socialismu je mrtev, neznamená to, že marxismus jako takový se stal irelevantní. Soudobý sofistikovaný západní marxismus představuje velmi zajímavé výzvy též pro teorii a filozofii práva. Směr si představíme velmi čtivě napsanou a stručnou prací Hugha Collinse. V druhé a klíčové části hodiny představíme kritiku „soudcovského státu“ a „juristokracie“ z pera Rana Hirschla.

Pramen:
Collins, H. Marxism and Law, Clarendon Press, Oxford 1982 (reprint 2000) (výňatky)
Hirschl, R. Towards Juristocracy: The Origins and Consequences of the New Constitutionalism (Harvard 2007) (výňatky)

6. Právní feminismus (hostující přednášející)
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Z kritických právních teorií se budeme zabývat též právním feminismem, který navazuje na Critical Legal Studies i na právní marxismus. Vysvětlíme si podstatu právního feminismu, a provedeme kazuistickou studii institutu sexuálního obtěžování (jeho genezi v pracích K. MacKinnon a jeho aplikaci judikaturou).

Pramen:
[Bude doplněno, pravděpodobně některé z děl K. MacKinnon]

7. Výzvy globalizace
Předpokládaný rozsah: jedna přednáška
Ukáži kritiku pojetí pramene práva a konceptu kontinentální a angloamerické právní kultury v soudobé vědě srovnávacího práva.

Pramen:
Reimann, M. The end of comparative law as an autonomous subject, 11 Tul. Eur. & Civ. L.F. 49 (1996)


Celkem: 11 přednášek

Formát zkoušky: písemná, studenti zpracují na konci semestru písemnou práci
Počet studentů: max. 30.

Kristián Csach: Jackpot ako štátna pomoc alebo TIPOS revisited

Tipovanie je vraj zábavným, napínavým a návykovým spôsobom trávenia času. Niekedy priam až zárobkovou činnosťou. Boli už takí, čo si tipovaním zarobili na vilu, a sú takí, ktorým tipovanie prinieslo omnoho viac. Krajinu pod Tatrami v súčasnosti viac ako predvianočné nákupy zabáva kauza známa ako TIPOS. Celá kauza (a jej právne riešenie) je ukážkovou spleťou problémov, ktoré budú mátať mnohé oblasti právnej akadémie ešte dlhé roky.

O čo ide? Pozadie sporu nie je až také podstatné, v skratke by sa dalo povedať, že Najvyšší súd svojim rozhodnutím potvrdil prvostupňový rozsudok Krajského súdu Bratislava a zaviazal spoločnosť TIPOS, národnú lotériovú spoločnosť, a.s. okrem iného na zaplatenie 1 003 279 719,- Sk plus podstatné úroky z omeškania a nejaké desiatkomiliónové drobné na trovách za porušenie know-how pri prevádzkovaní lotérií. Oprávneným je nateraz určitá cyperská spoločnosť, na ktorú boli know-how a práva, ktoré boli predmetom sporu postúpené. Ani samotné rozhodnutie nie je pre účely tohto postu až také významné (teda, kto by ho už len čítal, ak má 75 strán, no „našťastie“ odôvodnenie Najvyššieho súdu začína ukryto až na strane 66).

Povinný s oprávneným následne uzatvorili dohodu o urovnaní a prevode know-how, ktorej obsahom je záväzok povinného (TIPOS) zaplatiť v dvoch splátkach 1 907 579 105, 90 Sk, pričom povinnosti sú sankcionované zmluvnou pokutou vo výške 400 miliónov Sk. Po mediálnom povstaní sa rýchlo napiekla novela Občianskeho súdneho poriadku, ktorá vytvorila mimoriadny opravný prostriedok s (aspoň dočasne) suspenzívnym účinkom, ktoré má zabrániť platbám zo strany povinného. Celá kauza ponúka mnoho inšpirácie od konštitucionalistiky, cez súťažné právo, deliktuálne právo, verejné obstarávanie, až po všeobecné súkromné právo a ako prvostupňové tak aj druhostupňové rozhodnutia sú jednými z tých rozhodnutí, ktoré bude bez pochýb potrebné zahrnúť do procesu vyučovacieho.

Nás však zaujme európskoprávny rozmer celej kauzy. Osoby znalé čl. 87 a nasl. ZES (zákaz poskytovania štátnej pomoci/verejnej podpory) vedia, že pri individuálnej podpore z verejných zdrojov podnikateľom je potrebné byť mimoriadne, ale mimoriadne pozorný. Pozrime sa preto na kauzu pod drobnohľadom čl. 87 ZES, ktorý prekvapivo nateraz nikto do debaty nevniesol.

Predpokladajme (teda neriešme), že plnenie zo strany TIPOSu ako „štátnej“ akciovky je plnením z verejných zdrojov (o to viac, že zástupcovia štátu explicitne uistili, že štát dá TIPOSu k dispozícii dostatočnú sumu), a predpokladajme, že prijímateľom je špecificky určený cyperský podnikateľ, že plnenie naruší súťaž a že ovplyvní intrakomunitárny obchod. Pravidlo de minimis sa neuplatní. Je ale otázne, či takéto plnenie podnikateľa zvýhodňuje. A tu začína zábava.

Je otázne, či by mala Komisia či ESD odvahu povedať, že aplikácia vnútroštátneho pravidla náhrady škody alebo bezdôvodného obohatenia súdom v konkrétnom prípade môže predstavovať poskytnutie štátnej pomoci (ak plnenie povinného bude zaťažovať verejné zdroje). Principiálne takému záveru ale nič nebráni, najmä ak zohľadníme, že činnosť TIPOSu, teda nevyriešenie sporu v dlhom čase viedlo k podstatnému navýšeniu dlžnej sumy a pridáme k tomu veľkorysé spôsoby výpočtu bezdôvodného obohatenia. ESD by tým však podstatne zasiahol do vnútroštátneho súkromného práva (koľkí si ale to isté mysleli o porušeniach kartelového práva, že).

Inou vecou je však posúdenie zmluvy o urovnaní, v ktorej sa TIPOS zaviazal nahradiť určitú sumu a zaplatiť zmluvnú pokutu za každé porušenie zmluvy. Preložené do jazyka štátnej pomoci, v dôsledku rozhodnutia TIPOSu závisí, či oprávnený dostane o 400 miliónov viac alebo nie. Ešte zaujímavejšie však je to, že podľa medializovaných informácií by spoločnosť TIPOS nemala na zaplatenie dlhovanej sumy. V krutom svete kapitalizmu by preto mal nastúpiť konkurz spoločnosti a veriteľ by sa mohol uspokojiť akurát tak z masy. Zástupcovia štátu však v záujme udržať pri živote vlajkovú loď národného športu vyhlásili, že prostriedky pre TIPOS vyčlenia. Cyperský veriteľ sa tak dostáva z pozície potenciálneho konkurzného veriteľa do pozície spokojného veriteľa s úspešnými vyhliadkami na splnenie dohody o urovnaní. A v tomto prípade sa už pendulum posudzovania podpory posúva zreteľnejšie do sféry štátnej pomoci, keďže tu už možnosť, že druhá strana bude zvýhodnená, evidentne je.

Čo by takýto záver znamenal? Hlavne by to znamenalo, že o možnosti poskytnutia štátnej pomoci môže rozhodnúť iba Komisia a nie TIPOS, či vnútroštátny súd. Ešte stále som nezmenil názor, že zmluvné ustanovenie, na základe ktorého má byť poskytnutá štátna pomoc je neúčinné podľa § 47 ods. 1 ObčZ. A ak sa niektoré z plnení posúdi ako štátna pomoc, tak sa jej príjemca z toho len tak ľahko nedostane. Dôsledky, ktoré by mal takýto záver na zmluvu vo vzťahu k posudzovaniu platnosti jej jednotlivých súčastí vo svetle jej čl. IX bod 2 si ani nedovolím vysloviť (na to sú lepšie platení právnici). Možným je aj to, že sa za štátnu pomoc bude považovať celé plnenie z verejných zdrojov, v dôsledku ktorého dostane oprávnený viac, ako by dostal v rámci konkurzu, a to by veru niekoho nepotešilo (najmä vzhľadom na skutočnosť, že zmluva má súkromnoprávne nahradiť záväzky vyplývajúce z rozhodnutia súdu).

Tak znalci európskeho práva, aký výsledok tipujete? Zasahuje právo štátnej pomoci tak hlboko do súkromného práva? Možno sa nájde pokusný králik, ktorého meno bude navždy zdobiť Valhallu európskeho práva a podá na vnútroštátny súd konkurenčnú žalobu a návrh na predbežné opatrenie podľa (priamo aplikovateľného) čl. 88 ods. 3 veta tretia Zmluvy o ES, možno niekto podá žalobu na určenie platnosti zmluvy a cestou predbežnej otázky sa vec dostane na ESD, možno niekto informuje Komisiu, možno prejudiciálnu otázku predloží až súd konajúci o mimoriadnom opravnom prostriedku a možno aj nikto nič neurobí, ktohovie. Po postupe Komisie vo veci Hytasa a Frucona a ESD vo veci Lucchini by som ja osobne na výsledok nestavil. Každopádne prípady, ako je tento nútia omnoho viac sa zaoberať vplyvom štátnej pomoci na súkromné právo, a to je to, o čo nám akademikom ide, že.

Kristián Csach

PS: Pre tých, ktorým sa rozhodnutie Najvyššieho súdu SR nechce čítať, a ktorých nabudil môj názor o jeho význame do budúcna odporúčam akési best of, vytrhnuté z kontextu:
– stanovisko, že porušenie zákona o verejnom obstarávaní pri výbere právneho zástupcu vedie k tomu, že právne úkony, ktoré urobí advokát za zastúpeného sú neplatné (s. 67),
– know-how je chránené ustanoveniami Občianskeho zákonníka ako vlastníctvo (s. 69),
– bezdôvodné obohatenie pri neoprávnenom využívaní podstatného know-how je celý čistý zisk porušiteľa,
– započítanie nárokov na bezdôvodné obohatenia a na náhradu škody,
– poškodený sa nemusí snažiť o ochranu svojho know-how okamžite, jeho nečinnosť mu nemôže byť pripisovaná na ujmu, a tak stačí počkať, kým sa obchodná činnosť protistrany rozvinie a udrieť tesne pred skončením štyroch najúspešnejších rokov,
– opätovne problém s premlčacími lehotami na vydanie bezdôvodného obohatenia v obchodnoprávnych vzťahoch (argumentáciu nečakajte),
– znalecké posudky sú písmo sväté a aritmetický priemer ich výsledkov je zlatá cesta,
– mystické formulácie typu: „Súčasná judikatúra súdov sa prikláňa k širšiemu pojatiu týchto pojmov (súťaž a súťažiteľ).“ ku ktorým ale odkazy na predmetnú judikatúru chýbajú a
– last but not least je podľa Krajského súdu Bratislava § 53 ObchZ (nárok na bezdôvodné obohatenie) osobitnou skutkovou podstatou § 451 ObčZ (s. 19/20).