Klasický scénář: další novela zákona o soudech a soudcích a souvisejících zákonů, především tedy zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Nikomu se nelíbí, všichni křičí. Pravda, některá ustanovení jsou, mírně řečeno, problematická: konkrétně ta, která se do legislativního procesu „vloudila“ formou poslaneckého návrhu ve druhém čtení v Ústavně-právním výboru Poslanecké sněmovny. Zda jsou tato ustanovení novely v souladu s ústavním procesem a ústavní hmotou bude zakrátko (a snad ne na dlouho) posuzovat na návrh skupiny senátorů Ústavní soud. Bylo by ale škoda, kdyby v lomozu všeobecného proklínání nové úpravy zaniklo také několik pozitivních hlásků, které z nového předpisu stydlivě pípají. Jedním z nich je zrušení tzv. „přestupkové imunity“ soudců.
Dosavadní úprava řízení o přestupcích spáchaných soudci spočívala ve zkratce řečeno v tom, že soudce si mohl vybrat, zda při posuzování jednání, které má znaky přestupku, má být řízení proti němu vedeno v běžném přestupkovém řízení podle části třetí zákona č. 200/1990 Sb. (přestupkový zákon) či zda má být projednáno kárným senátem (§ 9a přestupkového zákona ve spojení s hlavou V. zákona č. 7/2002 Sb.). Jednalo se o obdobnou „imunitu“, jaké požívají poslanci a senátoři, kteří (stále) mohou požádat, aby byl jejich přestupek projednán odpovídajícími disciplinárními orgány (výbory) komor. Slovo „imunita“ dávám do závorky, neboť se o imunitu v pravém smyslu slova (tedy vyloučení odpovědnosti, respektive stíhání) nejedná; odpovědnost není jako taková vyloučena, pouze je určen jiný (speciální) orgán, který má jednání posoudit.
Novela provedená zákonem č. 314/2008 Sb. v čl. V bod 62 a v čl. X tuto možnost pro soudce bez náhrady vypouští. Napříště budou přestupky soudců posuzovány naprosto stejně, jako stejné jednání kohokoliv jiného. Zrušení přestupkové imunity prošlo legislativním procesem a bylo schváleno bez jakéhokoliv zájmu médií. Je to s podivem; zpravidla je totiž jakýkoliv salám ukradený soudkyní v horní dolní eminentně zajímá, včetně toho, že to bude zase projednávat kárný senát, který bude v rámci soudcovské solidarity zase „mírný“. I když: až tak s podivem to není. Dobré zprávy dělají špatné titulky a to, že přestupková imunita pro soudce padla se příliš neslučuje s většinovou mediální vizí justice coby bandy líných a nedůvodně privilegovaných korporativistů.
Zrušení možnosti zvláštního posuzování přestupků soudců nemá až takové dopady praktické; počet těchto kauz před oběma prvnostupňovými kárnými soudy (Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci) se v minulých letech pohyboval v řádu jednotek, maximálně desítek ročně. Kárné soudy tak projednávaly pouze minimum reálného počtu soudcovských přestupků. Běžný slušný soudce přestupek uznal a zaplatil pokutu či spolkl jinou sankci a jelo se dál. O to větší má však zrušení přestupkové imunity pro soudce dopad symbolický: napříště není jakéhokoliv důvodu rozlišovat mezi stíháním přestupku soudce a běžné fyzické osoby.
Signál, který dosavadní systém vysílal veřejnosti, byl totiž zhruba následující: soudci, kteří jsou povoláni k ochraně práv fyzických a právnických osob, kterou realizují v rámci přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to mimo jiné přezkumem rozhodnutí veřejné správy o postihu za přestupek, nevěří kvalitě vlastní „služby“. V podstatě se jedná o stejnou situaci, jako když hospodský se chodí raději stravovat jinam, protože nevěří blafům, které servíruje jeho vlastní podnik, či, můj oblíbený příklad, když „sociální“ politici, kteří rezolutně odmítají jakékoliv školné jako elitářské a asociální a vychvalují kvalitu veřejného školství, pak posílají své vlastní děti raději do draze placených škol soukromých.
Přirozeně se jedná o mírnou karikaturu. Nicméně přinejmenším od okamžiku možnosti plného přezkumu skutkových i právních otázek uložení přestupku ve správním soudnictví (a podle mého názoru i předtím, ale to nechme nyní stranou) jsou argumenty „nátlaků“ na nezávislost soudců a „šikany“ ze strany místního policisty, který si na nebohého soudce zasedl, ještě vachrlatější než kdy předtím. Jistě, délka řízení ve správním soudnictví není ideální a na některých soudech spíše smutná. Na druhou stranu empatie a osobní zkušenost jsou ideálním impulsem ke změnám.
Poznámka na závěr: zdálo by se, že tato část návrhu novely zákona o soudech a soudcích, tedy zrušení přestupkové imunity, vzbudila největší zájem v zákonodárných sborech, tedy dokonce víc, než v samotných justičních kruzích. Uhodnout proč není až tak těžké: pokud padla přestupková imunita pro soudce, tedy také „tu nezávislou“ třetí moc ve státě, tak bude asi stále těžší odůvodnit stejný systém pro supernezávislou moc první. Ale to není nic jiného než moje ošklivá spekulace, hraničící s pomluvou.
Dosavadní úprava řízení o přestupcích spáchaných soudci spočívala ve zkratce řečeno v tom, že soudce si mohl vybrat, zda při posuzování jednání, které má znaky přestupku, má být řízení proti němu vedeno v běžném přestupkovém řízení podle části třetí zákona č. 200/1990 Sb. (přestupkový zákon) či zda má být projednáno kárným senátem (§ 9a přestupkového zákona ve spojení s hlavou V. zákona č. 7/2002 Sb.). Jednalo se o obdobnou „imunitu“, jaké požívají poslanci a senátoři, kteří (stále) mohou požádat, aby byl jejich přestupek projednán odpovídajícími disciplinárními orgány (výbory) komor. Slovo „imunita“ dávám do závorky, neboť se o imunitu v pravém smyslu slova (tedy vyloučení odpovědnosti, respektive stíhání) nejedná; odpovědnost není jako taková vyloučena, pouze je určen jiný (speciální) orgán, který má jednání posoudit.
Novela provedená zákonem č. 314/2008 Sb. v čl. V bod 62 a v čl. X tuto možnost pro soudce bez náhrady vypouští. Napříště budou přestupky soudců posuzovány naprosto stejně, jako stejné jednání kohokoliv jiného. Zrušení přestupkové imunity prošlo legislativním procesem a bylo schváleno bez jakéhokoliv zájmu médií. Je to s podivem; zpravidla je totiž jakýkoliv salám ukradený soudkyní v horní dolní eminentně zajímá, včetně toho, že to bude zase projednávat kárný senát, který bude v rámci soudcovské solidarity zase „mírný“. I když: až tak s podivem to není. Dobré zprávy dělají špatné titulky a to, že přestupková imunita pro soudce padla se příliš neslučuje s většinovou mediální vizí justice coby bandy líných a nedůvodně privilegovaných korporativistů.
Zrušení možnosti zvláštního posuzování přestupků soudců nemá až takové dopady praktické; počet těchto kauz před oběma prvnostupňovými kárnými soudy (Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci) se v minulých letech pohyboval v řádu jednotek, maximálně desítek ročně. Kárné soudy tak projednávaly pouze minimum reálného počtu soudcovských přestupků. Běžný slušný soudce přestupek uznal a zaplatil pokutu či spolkl jinou sankci a jelo se dál. O to větší má však zrušení přestupkové imunity pro soudce dopad symbolický: napříště není jakéhokoliv důvodu rozlišovat mezi stíháním přestupku soudce a běžné fyzické osoby.
Signál, který dosavadní systém vysílal veřejnosti, byl totiž zhruba následující: soudci, kteří jsou povoláni k ochraně práv fyzických a právnických osob, kterou realizují v rámci přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to mimo jiné přezkumem rozhodnutí veřejné správy o postihu za přestupek, nevěří kvalitě vlastní „služby“. V podstatě se jedná o stejnou situaci, jako když hospodský se chodí raději stravovat jinam, protože nevěří blafům, které servíruje jeho vlastní podnik, či, můj oblíbený příklad, když „sociální“ politici, kteří rezolutně odmítají jakékoliv školné jako elitářské a asociální a vychvalují kvalitu veřejného školství, pak posílají své vlastní děti raději do draze placených škol soukromých.
Přirozeně se jedná o mírnou karikaturu. Nicméně přinejmenším od okamžiku možnosti plného přezkumu skutkových i právních otázek uložení přestupku ve správním soudnictví (a podle mého názoru i předtím, ale to nechme nyní stranou) jsou argumenty „nátlaků“ na nezávislost soudců a „šikany“ ze strany místního policisty, který si na nebohého soudce zasedl, ještě vachrlatější než kdy předtím. Jistě, délka řízení ve správním soudnictví není ideální a na některých soudech spíše smutná. Na druhou stranu empatie a osobní zkušenost jsou ideálním impulsem ke změnám.
Poznámka na závěr: zdálo by se, že tato část návrhu novely zákona o soudech a soudcích, tedy zrušení přestupkové imunity, vzbudila největší zájem v zákonodárných sborech, tedy dokonce víc, než v samotných justičních kruzích. Uhodnout proč není až tak těžké: pokud padla přestupková imunita pro soudce, tedy také „tu nezávislou“ třetí moc ve státě, tak bude asi stále těžší odůvodnit stejný systém pro supernezávislou moc první. Ale to není nic jiného než moje ošklivá spekulace, hraničící s pomluvou.
Neříká se pomluva, nýbrž hodnotový soud!
OdpovědětVymazat