Zasloužilo by si statistického vyhodnocení, zda počet specifických publikací označovaných „pocty“ stoupá v posledních letech přímočaře či geometricky. Jedná se přitom o zvláštnost zejména právnickou (alespoň v knihovních katalozích právníci suverénně vedou – přitom jestli bych někomu poctu opravdu přál, tak by to byla z poslední doby spíš minulý týden zesnulá legenda brněnské estetiky profesor Rudolf Pečman). Přiznám se, že mám k nim vztah poměrně ambivalentní, už pro subjektivnost toho, kdo je „pocty“ hoden – díky ní se pak v poličce „pocty“ scházejí tak odlišní lidé, že by se snad i někteří pořadači poct raději vzdali svého v dobré víře podujatého úkolu, než aby uvrhli své poctěnce do jedné „poličky“ s takovým…nebo takovou… (z tohoto pohledu vzato, kdybyste chtěli úplně podvázat tvorbu „poct“, doporučuji uspořádat v nějakém masovém právnickém nakladatelství poctu Zdeňku Sovákovi nebo Pavlu Kučerovi – s těmi už by z českých právníků asi poličku sdílel rád málokdo). Dosud se tak ale naštěstí nestalo (i když kdo ví, co napadne třeba exministra Němce při nějakém předvánočním zajíždění dalšího nového auta) a tak stále mohou vycházet zdařilejší i méně zdařilé pocty, tedy sborníky rámcově více či méně tematicky spojené „leitmotivem“ života a tvorby poctěného.
Už tato obvykle pouze rámcová spjatost mě obvykle od poct odradí, protože nacházím jen málo důvodů pro to, abych sáhl třeba po "mozaice" z obchodního práva či "střípcích" ze správního práva (kde někdo poctí poctěného článkem o právní úpravě saun, jiný studií o dělbě práva na veřejné a soukromé). Jedna výjimka mě ale nedávno mile zarazila, a to Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám uspořádaná Vilémem Knollem a vydaná letos Vydavatelstvím a nakladatelstvím Aleš Čeněk. Vzhledem k osobě poctěného je totiž spojujícím motivem právní historie, tedy obor, kde střípkovitost spíše uvítám než odsoudím. A editor ji využil naplno – vzhledem k tomu, že řadí příspěvky podle příjmení autorů, prošel by čtenář čtoucí systémem start-cíl v některých místech pozoruhodnými skoky od ruské správy v Polsku 19. století (pokud jsem správně pochopil polský název příspěvku Grzegorze Smyka), přes závaznost lucembursko-habsburských dědických smluv ze 14. a 15. století až k začiatkom vysťahovalectva Slovákov do USA. U poct tematicky zaměřených na některé právní odvětví by mě to dráždilo, u tak „koníčkovitého“ oboru, jako je právní historie, mi to přijde roztomilé. A tak i já jsem zalovil v několika střípcích. Koneckonců máte-li bohatou fantazii, můžete se zasnít třeba podle toho, kolem jaké památky jedete či jaký historický román čtete a komplexnost své představy podpořit nějakým tím střípkem z právní historie. Já jsem tak doplnil návštěvu mírně kýčovité, leč působivé, výstavy o Tutanchamonovi četbou článku Libuše Piar o trestním řízení v Egyptě Nové říše a díky protokolům z procesů s vykradači hrobek se mi i tyto egyptology právem nenáviděné postavy příjemně zhmotnily...
Pestrost příspěvků tu není ovšen jen tematická (a jazyková – od češtiny a slovenštiny k polštině i francouzštině), ale i „úrovňová“. Jak už to tak asi u poct bývá, kvalifikačním kriteriem je vztah k poctěnému, a nikoli kvalita příspěvku. Ani nejtvrdší editor (viď Michale?) by asi nedokázal odmítnout projev úcty jen proto, že ještě pálí od horké jehly. V Poctě Stanislavu Balíkovi je to stejné. Když jsem vzal do ruky několik střípků, které mě tematicky zaujaly, některé z nich se příjemně blyštily a potěšily (zejména tradičně vtipný a elegantní příspěvek poctěncova syna, Stanislava Balíka ml., o Napoleonovu dekretu o advokacii, či mile "kunsthistorický" příspěvek Karoliny Adamové a Antonína Lojka o výtvarných zobrazeních patronů právnictví svatého Iva – prý jediného právníka, který se kdy dostal do království nebeského – a svaté Aji v českém baroku), jiné naopak zarazily svou prázdností (tak u příspěvku Karla Klímy bombasticky nadepsaného „Historická podmíněnost ústavy – osnova možné analýzy“ jsem se nemohl zbavit dojmu, že autor chtěl přispět svou troškou do mlýna i za cenu, že do něj pošle slámu již jednou vymlácenou kamsi do přehledové kapitoly skript ústavního práva pojednávající o druzích ústav). Horká jehla byla trochu cítit i z provedení knihy. Nemám tím na mysli ani tak grafickou úpravu – na „čeňkovské“ univerzální hnědé obálce (zkratka „UHO“ zde dostává nový význam) není moc co obměňovat - ale jazykový korektor by si zasloužil výtku, že mu občas vypadla i celá slova (bohužel například zrovna v příspěvku Stanislava Balíka ml. na straně 31).
Tyto drobnosti z mé paměti naštěstí závěrem vytěsnil příspěvek Jiřího Šouši o česko německých záštích před pražskými soudy v osmdesátých letech 19. století vyhrávající u mě nevyhlášenou soutěž o nejvtipnější a nejplastičtější právněhistorický text vůbec (není asi náhodou, že autor není právník, ale historik). Nejen že tu nabývá hmatatelné podoby konkrétních souzených rvaček problém střetu našich dvou dřívějších zemských národů, ale také se člověk dozví, jaký styl pití piva byl přezdíván v devatenáctém století „tření salamandra“ (viz na str. 366), kdy se v české propagandě poprvé objevil „mýtus o mrtvém studentovi“ (str. 368), či že němečtí buršáčtí studenti – nadsázkou řečeno - možná opětovali zpěv hanlivých českých písní a Čechy vržené pivní láhve i proto, aby obstáli v očích Odinových při vstupu do Valhaly… Vše je přitom usazeno v reáliích oddémonizovaného protičeského útlaku ze strany rakouských soudů (které při největším procesu po rvačce Čechů s Němci odsoudily českého herce Kaňkovského k pěti měsícům žaláře, sládka Veselého ke třem měsícům a posledního obžalovaného osvobodily) a zakončeno soudničkou o rvačce dvanáctiletého českého školáka a třináctiletého německého gymnazisty, který Čechovi „nadal „ty pyskatý“ a on mu odpověděl „ty bradatý“, a poté dostal úder do hlavy klíčem od bruslí šlajfek.“ (str. 374).
Nejen kvůli tomuto příspěvku jsem rád, že kniha vyšla. A hlavně proto, že je vydávána někomu, kdo si ji zaslouží. Všechno nejlepší!