Vojtěch Cepl: Strašidlo akademismu

Vojtěch Cepl (jak sám uvedl v jednom z komentářů - neplést s profesorem Ceplem!), který zde na Jiném právu občas vystupuje i pod přezdívkou Argonantus, nám poslal zajímavý příspěvek který se týká „strašidla akademismu. Dovolil jsem si využít té možnosti a připojit i několik svých poznámek, které najdete níže (spolu s krátkou glosou Petra Břízy).

Strašidlo akademismu

Akademik Knapp, když si kupoval dům na Babě v Praze, si sám sepsal kupní smlouvu. A hrdě ji donesl na notářství k registraci. Dáma, jejíž jméno dějiny už zapomněly, shlédla jeho dílo, shledala několik chyb, a na závěr pravila: „ A nechcete si na to vzít nějakého právníka?“

Nechme stranou, na čí straně byla pravda; jako demonstrace rozdílu mezi světem akademickým a praktickým je to výmluvné až dost. Mezi těmi světy zeje úplná propast.

Problém začíná právnickou fakultou. Právo je drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování. Vědou je jenom ta nepatrná část, která zkoumá podstatu fungování oněch pravidel.

V tom se právo velice podobá lékařství. Každý ví, že student se učí léčit nejen z „hrubých knih“, ale musí odvést určité hodiny praktických cvičení na pitevně i s živými lidmi, jinak se lékařem nikdy nestane. Tato prostá taktika u práva z neznámých důvodů u nás nefunguje; student se učí právo výhradně „nasucho“, bez přítomnosti živého klienta. Sepisuje kupní smlouvu o nemovitosti, aniž by kdy nějakou nemovitost za stejným účelem prohlédl; navrhuje svěření dítěte do výchovy, aniž by někdy viděl dítě a rodiče jednající o podobné věci. Výsledkem je, že student sice ví, co je v zákonech, případně, kde si to najít, ale vlastně neví, o čem je celou dobu řeč. Nesčetné praktické detaily se člověk naučí výhradně, pokud si to vyzkouší. Jízdu autem a na lyžích se člověk také nenaučí pouhou teorií.

Ihned po skončení fakulty se student může rozhodovat; odejde „do života“, a nebo „zůstane“ na fakultě či v podobném místě. Právě díky tomu, že u nás je dovoleno odejít ihned na školu, nově vzniklé vědecké embryo akademika stále nemusí být jakkoli dotčeno praxí; obrazně řečeno, učí jízdu na lyžích, aniž na nich kdy stál. Schválně udělejte průzkum ve svém okolí, jak jsou na tom s praxí učitelé na fakultách (včetně slavných profesorů), legislativci na ministerstvech nebo právníci v politických postech. Až zjistíte to, co já, vyjasní se i smysl tichého implicitního přesvědčování studentů na fakultách, že „praxe vám netřeba“. Profesor – nepraktik svůj nedostatek nepřizná ani sám sobě; natožpak studentům.

Takto vzniká hned od počátku mezi „akademiky“ a „praktiky“ neviditelná zákopová válka. Její projevy najde bystré oko velmi snadno. Stojí za povšimnutí, jak minimální vliv mají mezi právnickým světem „praví“ akademici ve skutečnosti zde. Prostě je žádný „dospělý“ právník nečte. Mimochodem, pěkná tvrdá přestřelka nad textem Jiřího Přibáně zde na Jiném právu několikrát rezonovala přesně tímto směrem – „k čemu to jako je“ versus „když tomu nerozumíš, tak radši mlč.“

Takový stav je velmi nešťastný pro obě strany. Akademický svět chrlí spousty „teorií pro teorii“, které vůbec žádný vztah k realitě nemají a ani to nepředstírají; navíc má tendenci řešit problémy, které v praxi vůbec problematické nejsou, třeba zde a mimochodem při tom tvořit problémy nové a skutečné. Praktický svět se zase takto mění v určitou formu fachidiocie; naprostá nepoužitelnost akademického světa v praxi vede k vytváření duplicitních vzdělávacích institucí, jako třeba Justiční akademie. Tam vzniká také duplicitní „kvazi“teorie, která se zabývá zejména procesními problémy. Vůbec až maniakální nadšení nad procedurálními otázkami je typický projev postaršího zapřísáhlého praktika; jakoby vycítil, že v tomhle hájemství bývají akademici bezbranní jako batolata. Procedura se pak stává smyslem celého sporu. Odtrženost od teorie se tak velmi snadno zvrhává v odtrženost od morálky.

Profesoři a docenti, co si otevřeli advokátní kancelář, jakož i advokáti a soudci, co zkouší učit, jsou srdečně neoblíbeni oběma světy. Přes zjevné problémy, které s tím vznikají, to vidím jako jednu z cest řešení; kdyby se alespoň minimální praxe stala povinností u všech učitelů, možná by to bylo vnímáno jinak. Jiná dobrá věc v tomto směru je Ústavní soud, NSS a další, kde se setkávají lidé z praxe s pravými akademiky, a jsou donuceni spolupracovat.

Řekl bych, že Jiné právo má také šanci z této zapomenuté žíly těžit. Věřte, že je zlatá.


Doufám, že nebudu působit jako potrefená husa, když se teď akademiků trochu zastanu (a snad mě trochu kvalifikuje i moje nepatrná dvouletá praxe u vládního zmocněnce pro zastupování před ESD a krátké nahlédnutí pod pokličku Soudního dvora).

Předně nesouhlasím s tím, že by „Právo [bylo] drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování“. Podle chápání Vojtěcha Cepla jsou ta pravidla prostě daná a teď jde jen o to, aby se lidé podle nich chovali. Když se nad takovým vymezením práva zamyslíme, chybí v něm to, okolo čeho se většina sporů v právu točí: "jaká ta pravidla mají být, co je jejich cílem, popřípadě, jak se ta pravidla mají vyložit"?

V tom se právo také liší od lékařství: tam je mnohem jasnější, co je jeho cílem: uzdravit pacienta. A všimněme si, že v hraničních případech se asi vzpíráme tomu, označit volbu lékaře, zda pokračovat v léčbě smrtelně nemocného pacienta, který trpí, za „řemeslnou“. A těžko se takovou volbu medik naučí zvládat tím, že bude skvěle ovládat skalpel. Přesto je neméně důležitá.

Bude jistě krokem dopředu, když budou právnické fakulty opouštět absolventi, kteří budou umět více, než jen odrecitovat ustanovení občanského zákoníku. A bude skvělé, když je budou učit řemeslně schopní právníci, nikoliv recitátoři jediných pravd zjevených v textu zákonů a učebnic. Nemyslím však, že by umění napsat kupní smlouvu bylo pro absolventa, kterého naše společnost potřebuje, dostatečné.

Vidím to na Oxfordu a možná ještě více tady v New Yorku. Při kursu o federálních soudech a federalismu se profesor Neuborne už několikrát zastavil a řekl: „Musíte si sami pro sebe rozhodnout, co je správné řešení. Já Vám ho dát nemůžu“. Naznačuje tím důležitou věc, kterou by právnické fakulty měly učit: „Právo je někdy o složitých hodnotových volbách. Fakulta může studenty naučit, jak ty volby promýšlet, konečné rozhodnutí (a odpovědnost za něj) je ale na nich“. České fakulty to nedělají a nebudou to dělat ani s učiteli, kteří právo chápou pouze jako řemeslo.

Samozřejmě hluboce souhlasím s Vojtěchem Ceplem v tom že by učitelé na právnických fakultách měli mít kontakt s praxí (koneckonců, třeba profesor Neuborne je veterán stovek řízení před federálními soudy). Současný prachbídný stav právnického vzdělávání v Česku a odtržení akademie od reálných problémů však není o tom, že by učitelé neměli praxi (stačí se podívat na profesní životopisy současných učitelů; tipl bych si, že nejméně polovina je současně advokáty nebo pracuje v jiné právnické profesi mimo fakultu).

Nakonec, trochu pochybuji o tom, že by mezi skutečnými akademiky a praktiky v Česku existovala jakási zákopová válka. Jde jen o to, koho považovat za skutečného akademika. Tím pro mě není někdo, kdo sedí ověšen českými tituly v akademické funkci na fakultě a jednou za rok publikuje článek, který přepisuje (v lepším případě) důvodovou zprávu k zákonu. Akademikem je pro mě především člověk, který se umí podívat za horizont všedních dnů, pojmenovat problém, který praxe ve své každodennosti nevidí a zároveň je schopný nabídnout jeho řešení.

Nechci se mýlit, ale třeba autor příspěvku, na který Vojtěch Cepl odkazuje jako na „řešení teoretického problému, který neexistuje“, takovým akademikem je - a nejenom pro mě.

Když jsem tuto svoji reakci diskutoval s Petrem Břízou, přišla mi od něj odpověď, která vystihuje to, co chci říci, ještě lépe:

Já myslím, že pan soudce Cepl bojuje s problémem, který je starý jako lidstvo samo a který vůbec není specifický český problém. To ví přece každý, že není šťastné být pouze teoretik nebo pouze praktik.

Problém je, jak se v ČR na právo obecně nahlíží a jak se vyučuje na fakultách. Není ani tak důležité, aby na fakultě někdo někoho učil psát kupní smlouvu, ale aby bylo jasně vysvětleno, co je podstatou kupní smlouvy, jaké hodnoty chrání a proč a jestli se k té kupní smlouvě přistupuje všude jako v ČR. Místo toho se jen odpapouškuje česká úprava.

Takto „vyzbrojení“ absolventi pak přejdou do praxe, kde jim ti starší praktici předají vzory, podle jakých to psát, i s nesmysly tam obsaženými, protože jiní praktici, tentokráte nemyslící soudci, to takto „chtějí.“ Pak se z nesmyslu stane tradice a ovládání těch nesmyslů se nazývá řemeslem.

Problém teorie v. praxe je věčný a nevyřeší se nikdy. Nemyslím ale, že by to bylo něco, co by mělo pálit specificky ČR. Nás by mělo pálit, že máme nemyslící akademiky, praktiky a soudce, kteří v prvém případě popisují a v druhém aplikují pravidla, aniž by přemýšleli o tom, zda je to tak správně či nikoliv.

Nazývat to v prvém případě akademismem a v druhém řemeslem, je urážka obou těchto slov.