Bagatelní spory bez náhrady nákladů řízení – znamená to více spravedlnosti?

V Poslanecké sněmovně se objevila nová poslanecká iniciativa, jejímž deklarovaným cílem má být odbřemenění české justice a zřejmě i další omezení “pohledávkového byznysu”. Nejsem si nicméně vůbec jist, zda návrh svým širokým pojetím příslovečně nevylévá s vaničkou i dítě a zda ochrana dlužníků by tím již nepřesáhla mez, kdy se stává spíše pobídkou k neplnění závazků.

Podstatou návrhu distribuovaného jako sněmovní tisk č. 107 je novela, která vdechuje život zrušenému § 144 OSŘ, jehož nové znění by mělo být následující: 

„Účastníci nemají právo na náhradu odměny za zastupování v řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o peněžitém plnění uvedeném v § 202 odst. 2 části věty před středníkem. Soud však může přiznat i náhradu nákladů nebo jejich části, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry účastníků.“

Principielně se tak ruší (až na výjimku v § 144 OSŘ uvedenou) náhrada odměny za zastupování u bagatelních sporů, tedy tam, kde se jedná o peněžité plnění nepřevyšující 10000 Kč (bez příslušenství). Znamená to, že když se bude chtít někdo soudit o bagatelní částku a vezme si na pomoc advokáta, nebude mu muset hradit protistrana (tabulkovou) odměnu tohoto advokáta, a to ani při plném úspěchu ve věci, ledaže by poměry účastníků nebo okolnosti případu odůvodňovaly jiný postup. Myslím, že je zřejmé, že spoléhání se na citovanou výjimku z tohoto pravidla bude vždy krajně nejisté a postup soudů (z důvodů zcela pochopitelných, daných i otevřeností použitých pojmů) různorodý a obecně jen těžko předvídatelný. V praxi to bude znamenat, že advokát si nemůže být dopředu nikdy jist při převzetí zastoupení, že i přes případný plný úspěch ve věci dostane jeho klient alespoň tabulkovou náhradu jeho odměny. Z pohledu klienta to pak znamená vždypřítomné riziko, že bude muset odměnu advokátovi uhradit plně ze své kapsy, ačkoliv spor nezavinil, uspěl v něm a domáhal se pouze svého práva. Buď si tedy bude muset žalobu zpracovat sám, čehož z mé zkušenosti většina lidí není buď vůbec schopna, nebo jim to zabere tolik času, že se raději své drobné pohledávky vzdají. Advokáti přitom budou mít k přebírání tohoto typu případů motivaci také nulovou. 

Ne snad tedy, že by už nyní byly výše náhrad nějak významné. Osobně myslím, že po loňském zrušení přísudkové vyhlášky (o němž se na Jiném právu psalo zde) se náhrady snížily natolik, že si z toho jen těžko může někdo dělat výnosný byznys. Vždyť pokud se nepletu, tak při 2,5 úkonech ve věci (převzetí, předžalobní upomínka, žaloba) je současná odměna podle advokátního tarifu 1250 Kč, když jde o pohledávku ve výši 1000 Kč, a 3750 Kč, když jde o pohledávku ve výši 9000 Kč. Nepočítám k tomu DPH a náhradu hotových výdajů (300 Kč za úkon), ale i tak se mi zdá, že se nejedná o nějaké horentní sumy, aby na ně věřitel neměl mít při vymáhání toho, co mu po právu náleží, nárok. Pro srovnání – podle zrušené přísudkové vyhlášky by byla náhrada odměny u pohledávky za 1000 Kč ve výši 2500 Kč, v případě pohledávky ve výši 9000 Kč by to bylo 7500 Kč, což zvláště v druhém případě zřetelně demonstruje, že již současná úprava představuje zásadní snížení náhrad. 

Aby bylo jasno, nepíši tento post proto, abych se zastával „pohledávkového byznysu“ a různých pochybných praktik rozdělování pohledávek a jiných postupů, jejichž cílem nebylo účinně vymoci věřiteli, co mu náleží, ale vydělat na pohledávce násobky výše dluhu, a to na úkor lidí nacházejících se často v obtížné životní situaci. Z pohledu naší advokátní kanceláře mi vlastně může být úplně jedno, zda předmětná novela projde nebo ne, protože se hromadným vymáháním pohledávek vůči spotřebitelům vůbec nezabýváme a pokud si správně pamatuji, tak za celou dobu své advokátní činnosti jsem jen jednou zastupoval ve věci, kde peněžní hodnota sporu nepřevyšovala 10000 Kč.

Bylo to ve věci mého kamaráda, jehož poškodil internetový obchodník. Kamarád řádně odstoupil od smlouvy, vrátil zboží a požadoval zaplacení částky 5500 Kč (cena zboží) plus příslušenství. Obchodník zboží nepřevzal, na cestě zpět ke kamarádovi se pak poškodilo, podnikatel odmítal peníze vrátit. Slíbil jsem tehdy, že se toho ujmu a v případě úspěchu si vezmu jen přísudek. Obchodník odmítal dobrovolně plnit a odvolával se na své protizákonné obchodní podmínky, o nichž si asi myslel, že mají přednost před zákonem. Tak jsem musel podat žalobu, k ústnímu jednání nakonec nedošlo, protože se dotyčný pán přece jen rozhodl větší část nároku zaplatit, ohledně nezaplaceného zbytku (několik stokorun) jsme se rozhodli žalobu stáhnout, protože to za vynaložené úsilí nestálo. Žaloba byla na 4 stránky (úvodní stranu a seznam příloh na str. 2 nepočítám) a přikládalo se k ní téměř dvacet důkazů (dokládalo se nepřevzetí zásilky, cena přepravy, emailová komunikace s žalovaným apod.). Obchodník pak zase nechtěl platit náhradu nákladů řízení, několikrát jsem jej vyzýval, nakonec to skončilo exekucí, kde se ukázalo, že dotyčný pán rozhodně nemajetný není, jen zkrátka nechtěl plnit své povinnosti. Když se tak ohlédnu za tím případem zpět, tak výsledná odměna mi za vynaložené úsilí rozhodně nestála, ale člověk měl dobrý pocit, že onen pán (již několikráte penalizovaný ČOI, jak jsme zjistili) musel nakonec nést následky svého nepoctivého jednání. Ta tabulková odměna alespoň pokryla náklady a byla určitou kompenzací stráveného času, ale po této novele? To by se mi snad spíš vyplatilo kamarádovi těch 5500 Kč dát, než tím případem ztrácet čas.

A to je přesně má obava, kterou při čtení tohoto poslaneckého návrhu mám – že všichni ti drobní podvodníčci, programoví dlužníci a nepoctiví „podnikatelé“ budou mít prospěch z toho, že vymáhat pohledávky do 10000 Kč se definitivně stává záležitostí zbytečnou a dlužit do této výše (a to třeba i stovkám či tisícům věřitelů) se jednoznačně vyplatí. Osobně nemám tolik strach o osud velkých věřitelů, mnoho z nich asi ty náklady nevymožených pohledávek dokáže kompenzovat jinak, bohužel třeba i ve formě zvýšení ceny služeb či úroků, což ve svém důsledku ponesou ti, co poctivě platí. Obávám se však, že drobní věřitelé jako můj kamarád, ale možná i mnoho jiných lidí, pro něž i 5000 Kč může být velká částka, se právní pomoci budou dovolávat zase o něco obtížněji a složitěji (přes ČAK, charity apod.), zatímco nepoctivci, jako byl „podnikatel“ ve výše popsaném sporu, si na této novele mohou postavit svůj byznys pod heslem „do 10000 Kč se dlužit vyplatí“. A opravdu si myslím, že citovaná výjimka z „beznáhradového“ pravidla na věci mnoho nemění, protože málokdo bude přebírat zastoupení (nebo se nechá zastoupit) jen na základě víry, že snad soud nazná, že zrovna on do té výjimky spadá. 

Osobně bych se přimlouval, aby poslanci zkusili uvažovat o jiných způsobech odbřemenění české justice než je zavedení de facto nepostižitelnosti drobných dlužníků.

Právo a ekonomie: první studentský workshop

Česko-slovenská společnost pro právo a ekonomii (CSLEA)

ve spolupráci s

Právnickou fakultou Univerzity Karlovy a

Common Law Society

pořádá

Právo a ekonomie: první studentský workshop 

Kdy: pátek 4. dubna 2014, 13:00 až 19:00

Kde: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, místnost 38

Workshop je určen studentům magisterských a PhD programů na právnických a ekonomických fakultách. Jeho cílem je poskytnout zpětnou vazbu studentům, kteří píší odbornou práci využívající ekonomický přístup k právu. Program workshopu bude sestávat z úvodních přednášek a jednotlivých prezentací účastníků (cca 20 min.) následovaných diskusí a doporučeními ze strany mentorů. Autoři nejlepších příspěvků získají možnost uveřejnit svůj příspěvek na blogu Jiné Právo.

Obsah prezentací není tematicky omezen; vítány jsou příspěvky využívající ekonomický přístup k právu ve všech oblastech práva.

Úvodní přednášky:

Zdeněk Kühn, PF UK a Nejvyšší správní soud

Libor Dušek, VŠE a CERGE-EI

Mentoři: 

Zdeněk Kühn, Tomáš Richter, Libor Dušek, Josef Montag, Tomáš Sobek 

        

Zájemci o aktivní účast nechť zašlou rozšířený abstrakt (300 až 500 slov) nebo celou práci s abstraktem na adresu CSLEA@mail.com nejpozději do 28. února 2014. Rozhodnutí o přijetí příspěvku bude účastníkům zasláno do 10. března 2014. Zájemci o účast bez přednesení příspěvku nechť se zaregistrují na CSLEA@mail.com nejpozději do 28. března. Účastnický poplatek činí 200 Kč a lze jej uhradit v hotovosti v den konání workshopu. V jeho průběhu bude k dispozici káva a občerstvení.

PS: Plakát je ke stažení zde.

Jan Exner: Je doping ve sportu trestný?

Fotbalová legenda Diego Maradona, vynikající sprinter Ben Johnson či cyklista Lance Armstrong. To je příklad slavných sportovců, kteří si ve své kariéře pomáhali k úspěchu dopingem. Sankcí za užívání zakázaných látek může být například zákaz sportovní činnosti, povinnost zaplatit pokutu a v některých zemích navíc i případný trestní postih. Domnívám se, že dopingoví podvodníci jsou trestně odpovědní i v České republice.

Pár zajímavostí ze soutěžního práva (v širším smyslu) ...

Níže uvádím několik zajímavostí z oblasti soutěžního práva (largo sensu), na které jsem ve více či méně nedávné době narazil, a to se stručným komentářem.

Na úvod stojí za zmínku jedna pěkná "kachna", která se koncem minulého roku ve vztahu k soutěžnímu právu povedla. Konkrétně médii proletěla informace o tom, že ÚOHS zakáže velkým lyžarským střediskům zasněžování, aby nebyli znevýhodňování provozovatelé menších vleků (tato zpráva se ke mně dostala i přes twitter). Viz k tomu např. znění původní zprávy zde: Konec zasněžování? Antimonopolní úřad dal za pravdu malým vlekům na Valašsku, původní zdroj na regiony.impuls.cz však již není k nalezení. Ač daná zpráva zřejmě byla míněna jako recese, v důsledku převzetí jednotlivými médii bez patřičného kontextu to mohlo vypadat jinak. Ostatně ÚOHS stálo za to, aby formou tiskové zprávy na smyšlenost příslušné informace poukázal. Je to tedy spíše jen příhoda k pousmání (či k pláči nad prací některých novinářů). Každopádně ze soutěžního hlediska se to celé jevilo jako nesmysl. Při dnešním přístupu k soutěžnímu právu by bylo nesmyslné zakazovat praktiky, jejichž jediným důsledkem je navýšení nabídky (vše samozřejmě poněkud zjednodušeno; ale obecně narušením soutěže mohou být prakticky jen jednání směřující k output restriction a nikoliv naopak).

Z již poněkud vážnějšího soudku - Komise nedávno zahájila konzultační proces k návrhu sdělení ohledně pojmu veřejné podpory. Viz tisková zpráva (tady) a informační stránka o konzultačním procesu (zde). Vlastní návrh sdělení (jen v AJ) je pak 50 stránkový dokument poměrně podrobně rozebírající jednotlivé definiční znaky pojmu podpory. Pro zájemce o danou oblast určitě stojí za přečtení.

Konečně stojí za zmínku (z oblasti veřejných zakázek) nedávné (15.1.2014) schválení návrhů nových unijních zadávácích směrnic, jakož i "koncesní směrnice" Evropským parlamentem. Texty schválených směrnic a některých souvisejících informací (FAQ, konzultační proces atp.) lze nalézt na stránkách DG Internal Market tady. Pro každého, kdo se o danou oblast zajímá, prakticky se jí zabývá či obojí, se jedná o "must" čtení. Ostatně poté co Rada EU formálně danou novou legislativu přijme bude daným směrnicím třeba uzpůsobit i české právní předpisy, tj. zejm. zákon o zadávání veřejných zakázek a koncesní zákon. Jen doufám, že při implementaci daných směrnic se nepokusí česká legislativec být "bruselštější než Brusel", jak jsem toto spojení teď někde zaslechl.

Nová vlna: Co čekat v roce 2014

Pokud se v prosinci bilancuje, tak v lednu se očekává. Filmoví fanoušci Hollywoodu zřejmě budou v roce 2014 trnout nedočkavostí kvůli rebootům Godzilly a RoboCopa, kvůli novince Wese Andersona s neskutečným obsazením The Grand Budapest Hotel a nebo i s ohledem na Nolanův kosmický Interstellar. Politologové budou se vzpomínkou na rok 1914 čekat, zda dojde ke světové krizi (zřejmě s rozbuškou ve východní Asii), ekonomové si budou lámat hlavu nad tím, zda akcie porostou stejně dobře jako loni a příznivci umění se opět vydají na cestu do Vídně. A co vyhlíží právníci?

Barbora Budinska: Ritter Sport vs. Stiftung Warentest: Kto zavádza spotrebiteľa viac?

Stiftung Warentest je jedna z najznámejších nemeckých spotrebiteľských organizácií. Ako nadácia sa na štátnu zákazku zaoberá kontrolou a hodnotením spotrebiteľských produktov a služieb.

V novembri minulého roka ohodnotila Stiftung Warentest mliečno-orieškovú čokoládu Ritter Sport najhoršou možnou známkou a svoje výsledky veľmi stručne zhrnula a zverejnila aj v decembrovom vydaní časopisu „test“. Výrobcovia Ritter Sport okamžite podali pred súdom žiadosť o predbežné opatrenie na zákaz šírenia tohto hodnotenia a tvrdení s ním spojených. Minulý týždeň v pondelok dal súd v Mníchove na prekvapenie mnohých Ritter Sport za pravdu a zakázal Stiftung Warentest naďalej označovať čokoládu za nedostatočnú.

Hodnota života a náhrada nemajetkové újmy dle NOZ I.

Jak určit náhradu nemajetkové újmy při usmrcení či poškození zdraví za nového občanského zákoníku? Změny jsou zásadní. Zrušila se „bodová vyhláška“ (440/2001) stanovující konkrétní (nízké) částky za konkrétní újmy. Skončil §442 starého občanského zákoníku přiznávající pozůstalému v případě úmrtí urážlivých 240,000 Kč. Dle §2958 NOZ „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.” Obdobně i následující paragraf řeší náhradu při usmrcení. A teď, soudce, pomoz si.

Často slýcháme, že hodnota lidského života je nevyčíslitelná. Podle této logiky by náhrada újmy mohla být nekonečno (což prakticky nejde) nebo také nula (což je i morálně nepřijatelné vůči poškozeným a zákon to ostatně nedovoluje). Je nutné dospět ke konkrétním částkám, které by se měly odvíjet od pokud možno od objektivních či měřitelných hodnot, obdobně jako se náhrady škod odvíjí od tržních cen zničených věcí apod.

V literatuře na pomezí ekonomie, práva a zdravotnictví přitom již desetiletí existuje koncept, kterým lze vyčíslit újmu způsobenou usmrcením: tzv. hodnota statistického života (value of statistical life). Ta vychází z reálně projevené ochoty lidí platit za snížení rizika v reálných životních situacích, jako jsou např. nákup bezpečnostní výbavy do automobilu či přijetí méně rizikového a proto také hůře placeného zaměstnání. (Existuje i obdobný koncept pro poškození zdraví, o tom někdy příště.)

Hodnota statistického života se nejlépe vysvětlí na příkladu: Řekněme, že pravděpodobnost, že se v autě zabijete, je 1/5,000. Auto lze vybavit bezpečnostním prvkem, který tuto pravděpodobnost sníží o polovinu, tj. o 1/10,000. Za bezpečnostní prvek jste ochotni zaplatit maximálně určitou částku, řekněme 4,000 Kč. Kromě vás je celkem 10,000 takových lidí, kteří si bezpečnostní prvek pořídili. Dle zákona velkých čísel se zachránil právě jeden život. Za snížení rizika, které v konečném důsledku vedlo k záchraně jednoho života, byla tato populace lidí ochotna zaplatit dohromady 40 milionů Kč. Hodnota statistického života je v tomto příkladu právě 40 milionů Kč.

Výše statistické hodnoty života byla odhadnuta různými metodami v bezpočtu studií v kontextu řady zemí, samozřejmě nejčastěji v USA. Výpočtů na českých datech je jako šafránu. Jedna studie došla k hodnotám 18 až 40 milionů, novější 60 milionů. Můj vlastní hrubý výpočet před lety na LEBlogu dospěl k 33 milionům. Tyto odhady – i přes své rozdíly – dávají přinejmenším konzistentní závěr, že hodnota statistického života v Česku se pohybuje v řádu několika desítek milionů korun.

Hodnota statistického života poskytuje soudům příležitost, jak stanovit náhradu újmy při usmrcení na základě čísel, která nejsou „cucána z prstu“ nebo jen z pocitů o tom, co ještě nevyvažuje a co již vyvažuje utrpění, ale která vycházejí ze skutečně projevené ochoty lidí za život a zdraví platit. Protože se jedná o velmi důležitý koncept, k jeho různým aspektům (jak se liší mezi lidmi, co skutečně měří, i k tomu, že lidský život je opravdu tou největší (ekonomickou) hodnotou na světě) se v budoucích blozích hodlám vracet.

PS Prozatím doporučuji shrnutí od světové autority č. 1: Kip Viscusi: Value of Life in Legal Contexts: Survey and Critique..

Martin Kopa: Je možné odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání právnické osoby blízké?

V  posledních týdnech opakovaně narážím na téma základních práv právnických osob a některé trable, které toto téma vyvolává. Ukazuje se, že právo na spravedlivý proces právnických osob v rámci správního trestání a „klasického“ trestního procesu může být oříškem. Setkal jsem se v té souvislosti s jednou otázkou, se kterou si v posledních týdnech lámu hlavu. Mohl bych v civilním, správním nebo trestním řízení podle čl. 37 odst. 1 LZPS odepřít výpověď s tím, že bych mohl způsobit trestní stíhání své právnické osobě blízké? Co myslíte?

Místo asistenta/asistentky předsedkyně Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud v Brně hledá vhodné kandidáty na pozici asistenta/asistentky předsedkyně JUDr. Ivy Brožové.

Zajímavý rozhovor se soudkyní Sachou Prechal

Jen bych rád upozornil na dvoudílný rozhovor se soudkyní SDEU Sachou Prechal. První část je zde a druhá část je tady. Stojí za přečtení pro ty, co se zajímají o reálie fungování SDEU.

Jan Broulík: Pleteme si v souvislosti s ekonomickou analýzou, díl 1: Ekonomie není to samé co ekonomika!

Disciplína označovaná jako Právo a ekonomie (Law and Economics, ekonomická analýza práva), [1] se na českých právnických fakultách zatím neetablovala. V říjnu 2012 jsme se proto s Honzou Bartoškem zeptali několika českých akademiků, kteří se v oblasti ekonomické analýzy práva orientují, na jejich názor na důvody dosavadní skepse. Mnozí, jako např. Zdeněk Kühn, Tomáš Richter, Tomáš Sobek nebo Jan Petrov, se vyjádřili v tom smyslu, že k odmítání ekonomické analýzy dochází (mimo jiné) kvůli neznalosti či nepochopení východisek ekonomie nebo její aplikace na právo. Ačkoli existují i jiné důvody chladného přijetí ekonomické analýzy v evropské právní akademii, jsem přesvědčen, že svou roli ve vytváření negativních nálad vůči ekonomické analýze v Česku hrají právě také omyly. [2] V tomto příspěvku a příspěvcích, které budou následovat, se budu těmito omyly zabývat a uvádět je na pravou míru.

Ekonomie není to samé co ekonomika!

První z omylů, kterým se budu zabývat, se týká vztahu práva, ekonomie a ekonomiky. Pro ilustraci se podívejme na úryvek z oponentského posudku k mé rigorózní práci:

„Z hlediska celkového vyznění práce lze vyslovit pochybnost v jednom aspektu a tím je prací se prolínající „převrácené“ chápání vztahu práva a ekonomie. […] Z pohledu ekonomického je totiž právo jen prostředkem k dosahování ekonomických cílů, zatímco z pohledu právního je ekonomika „jen“ jednou z regulovaných oblastí.“

Směšování debaty o vztahu práva a ekonomie na straně jedné a práva a ekonomiky na straně druhé není správné. Je si totiž třeba uvědomit, že ekonomie není to samé co ekonomika!

O sekáčích a ještěrkách: nová vlna na Jiném právu

K třicátým narozeninám (ehm, nebylo to včera?) jsem kromě skvělé párty dostal také jedinečný sborník. Tento skvost existuje pouze v jedné kopii. Obsahuje řadu originálních příspěvků na téma „Bobek“. Jeden z nich mi nyní tane na mysl. Příspěvek odhadoval poločas osifikace Bobka. Autor se zamýšlel nad otázkou, jak rychle rozhněvaní mladí revolucionáři (ne)osifikují a (ne)stávají se součástí establishmentu. Nikoliv překvapivě, autor příspěvku dovozoval, že i Bobek osifikuje, byť poločas jeho osifikace je obecně nejistý.

V případě Jiného práva je asi férové uznat, že jsme výrazného stupně osifikace dnes již dosáhli. Neskromně si troufám říct, že patrně i jisté míry „establishmenterizace“ (abychom to vyjádřili hezky po novočesku). Z povídacího kroužku několika hochů, co spolu mluví, nám za ty roky vyrostlo něco jiného. Stejně tak nám trochu odrostli ti chlapci a dívka. Jistě, máme z toho radost. Zároveň však zjišťujeme, že nejsme coby stálí přispěvatelé již schopni držet krok a pravidelně přispívat. Důvod je prostý: kromě (mírné) osifikace jde hlavně o únavu materiálu. Mizí čas psát, mizí chuť psát, či bohužel obé najednou. Z Jiného práva se nám postupně stávaly spíše Jiné inzeráty. Bylo na čase s tím něco dělat.

Je zde Nová vlna. Noví sekáči a sekačky. Ti, co se nezakecaj. Tedy vlastně naopak: ti, co napíšou a pak se (mezi sebou a se čtenáři) zakecaj. Jsme za ně moc rádi. Srdečně je vítáme, s přáním rychlých prstů na klávesnici a pomalé trpělivosti před ní. Jsou to (preemptivně předesílám, že počet nových jinoprávních učedníků je čistě náhodný): Jan Bartošek (Praha); Jan Broulík (Tilburg/Praha); Barbora Budinska (Berlín); Jan Exner (Praha); Michal Hájek (Brno); Lukáš Hoder (Praha/Brno); Eliška Holubová (Praha/Brno); Pavlína Hubková (Florencie); Martin Kopa (Brno/Olomouc); Tomáš Pavelka (Brusel); Dušan Sulitka (Brno); Zuzana Vikarská (Leuven/Praha).

Plné moci zahraničních společníků, aneb § 441 odst. 2 NOZ a § 44 NZMPS

Nový zákon o mezinárodním právu soukromém (NZMPS) je v rámci rekodifikace takovou trochu opomíjenou popelkou. Zatímco se právnická obec předhání v identifikaci nedostatků a (někdy údajných, někdy skutečných) problémů, které přináší nový občanský zákoník, NZMPS stojí spíše stranou pozornosti. Přitom přinejmenším jedna z novinek, které přináší, může pomoci vyřešit (přinejmenším částečně) jeden z nejčastějších problémů, s nímž se praxe v souvislosti s NOZ potýká. S novým rokem se na nás stále častěji obrací notáři, klienti, ale i kolegové advokáti s otázkou výkladu § 441 odst. 2 poslední věta NOZ, podle které: „Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc.“ Obtíže s tímto ustanovením spojené vznikají v případě, kdy má právní jednání předepsanou formu notářského zápisu a plná moc k tomuto jednání musí podle tohoto ustanovení tedy být také v podobě notářského zápisu. Daná otázka se řeší především ve vztahu k zahraničním společníkům kapitálových společností, a to v kontextu toho, zda k účasti na valné hromadě, k jejímuž rozhodnutí se vyžaduje notářský zápis, má mít zmocněnec takového společníka plnou moc ve formě notářského zápisu. Podobné platí také ve vztahu k plné moci k rozhodnutí jediného společníka společnosti, které má mít formu notářského zápisu, též ohledně plné moci k jednáním (úkonům) zakládajícím společnost apod. Zároveň se klade otázka, zda notářský zápis musí být český, nebo postačí zahraniční. 

Po diskusích, které o této otázce již proběhly, se zdá, že ve vztahu k účasti na valné hromadě tento problém nevzniká, protože samotná účast a hlasování na valné hromadě formu notářského zápisu nevyžaduje; notář pouze osvědčuje přijetí rozhodnutí – takový byl dle informací dostupných na internetu i názor členů Kanclu, který by snad měl doznat i podoby výkladového stanoviska (viz např. http://www.portalsvj.cz/diskuse/plna-moc-a-noz-stanovisko-kanclu). V ostatních výše uvedených případech se nicméně zdá, že plné moci ve formě notářského zápisu bude třeba. 

Jelikož se v případě zahraničních společníků jedná o soukromoprávní situaci s mezinárodním prvkem (§ 1 NZMPS), řešení této pro zahraniční společníky jistě obtěžující situace by podle mého názoru mohlo skýtat ustanovení § 44 odst. 4 NZMPS ve spojení s jeho odst. 2. Z této úpravy plyne, že pro zachování formy plné moci mj. postačí, vyhovuje-li forma právnímu řádu platnému v místě, v němž byla plná moc vystavena, nebo právnímu řádu státu, kde má zmocnitel své sídlo nebo obvyklý pobyt (vedle dalších v odst. 2 a 3 vypočtených právních řádů, pro naše účely nicméně v zásadě nepřípadných). Jestliže některý z těchto právních řádů nestanoví tak přísné požadavky, měla by být plná moc formálně platná, i když nebude mít formu notářského zápisu. Podobný názor vyslovil na portálu obczan.cz Roman Kramařík, který si zároveň položil otázku, zda daná situace nicméně nespadá pod statusové záležitosti právnické osoby, které se řídí právem státu inkorporace a tedy v případě českých společností českým právem (§ 30 NZMPS). Sám nicméně dochází k závěru, že nevidí důvod, proč nevyužít “benevolence” § 44, který by podle jeho názoru měl být považován za lex specialis. 

Odpověď na otázku, zda danou situaci podřadit kolizní normě pro zastoupení (§ 44 NZMPS) nebo pro statusové věci právnické osoby (§ 30 NZMPS) závisí na řešení tzv. kvalifikačního problému, nikoliv vztahu obecného a zvláštního. Na rozdíl od starého ZMPS upravuje NZMPS kvalifikaci ve svém § 20. Podle něj se právní hodnocení dané otázky pro účely podřazení správné kolizní normě provádí zpravidla podle práva českého. Vzhledem k tomu, že forma plné moci je řešena obecně v NOZu ve vztahu k zastoupení (kam je § 441 odst. 2 nepochybně řazen), nikoliv specificky ve vztahu ke korporátním záležitostem, mělo by to vést k závěru, že podle českého práva se jedná o otázku zastoupení a použít by se tedy měl § 44. Otázka zpětného a dalšího odkazu zde podle mého názoru nevzniká, neboť § 44 odst. 4 má povahu subsidiární provalidační kolizní normy a použití zpětného odkazu by bylo proti její logice. Pro ty případy, kdy by i jiné právní řády určené na základě § 44 odst. 4 NZMPS požadovaly plnou moc ve formě notářského zápisu, by podle mého názoru měl postačovat zahraniční notářský zápis s předepsaným ověřením (dle okolností např. apostilou), pokud má obdobné rysy jako zápis český. 

Již jsem se k této otázce včera vyjádřil zde, s ohledem na další vývoj a dotazy jsem se rozhodl tímto trochu zkráceným textem reagovat na tento problém i na Jiném právu.

Vítězslav Němčák: Čtení nejen pro franštináře - Jus Politicum, revue de droit politique

Při studiích v Paříži mě náš profesor Armel Le Divellec seznámil s velmi zajímavým projektem – on-line časopisem Jus Politicum, revue de droit politique.

Tento časopis je snadno přístupným okénkem do (nejen) francouzského právního myšlení. Jeho obsah je totiž volně dostupný na internetových stránkách www.juspoliticum.com. Periodikum vychází od roku 2008 a kromě internetové verze časopisu, která je publikována dvakrát ročně, existuje také papírová podoba výběru textů, jež vychází jednou za rok ve francouzském nakladatelství Dalloz. V prosinci 2013 bylo zveřejněno 11. elektronické číslo. Nejedná se o internetový projekt začínajících mladých vědců, ale o mladý projekt zkušených profesorů. V redakční radě Jus Politicum zasedají velká jména současné francouzské právní vědy i další zahraniční profesoři; i proto v časopise najdeme myšlenky přesahující hranici země galského kohouta. Výhodou mezinárodní spolupráce na tvorbě časopisu je i to, že se téměř v každém čísle objevují i anglicky psané texty (viz např. v Jus Politicum č. 9) a někdy dokonce texty v německém jazyce (viz např. v Jus Politicum č. 10), takže jeho sledování může být přínosné i pro nefrankofonní čtenáře.

Výročí amnestie v číslech

Rok po velké amnestii zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti zajímavá čísla o počtech amnestovaných lidí. Vězni, kteří byli fyzicky v lednu propuštěni z vězení (6,443 osob) jsou jen špičkou ledovce. Zastavená trestní stíhání, kvůli kterým bylo nejvíce mediálního vzruchu (265 osob), jen popraškem sněhu na špičce ledovce. Celkem se amnestie týkala 111,263 osob, tj. něco přes jednoho procenta české populace. Početně suverénně nejdůležitějším ustanovením amnestie bylo prominutí podmíněných trestů – týkalo se plných 80,000 osob.

Zajímavé je, že z věznic bylo propuštěno 6,443 vězňů, ale nepodmíněný trest byl prominut plným 19,820 lidem. Kde se vzalo těch dalších cca 13,000? Jsou to odsouzení, kteří ještě nenastoupili do věznice, a bývalí vězni, kteří byli podmínečně propuštění z výkonu trestu, ale ještě jim neuplynula zkušební doba. Což jsou samy o sobě zajímavé údaje o praktickém fungování trestní politiky: zejména jak velké množství odsouzených „pobíhá“ na svobodě, ačkoli by již měli „sedět“. (Dle statistické ročenky Vězeňské služby jich v předvečer amnestie bylo 7,521. Což není nějaké senzační odhalení. V odborných kruzích se o problému dávno ví; otázka je, jestli by se s ním také nemělo něco dělat.) pro úplnost dalším 9,660 lidem byl též prominut trest obecně prospěšných prací, a dalším 385 trest domácího vězení (poslední údaj vypovídá zejména o tom, jak minimálně je domácí vězení využíváno).

Suma sumárum, nejvýraznějším projevem amnestie je zahlazení mírných trestů více než stovce tisíc osob. Na tyto osoby se dále hledí, jako by odsouzeny nebyly. Při budoucí recidivě tito pachatelé spíše dostanou podmínku namísto vězení „natvrdo“, nebo spíše dostanou kratší trest. Amnestie tak má v sobě zakódováno zmírnění trestů pro bagatelní recidivisty. Tím jim ale dává motivaci spíše spáchat další trestný čin. Vzhledem k obrovskému počtu lidí, kterých se toto týká, tak amnestie zřejmě na několik let dopředu výrazně ovlivní kriminalitu, trestní praxi, přítok nových vězňů do věznic, agendu probační a mediační služby a řadu dalších aspektů trestní politiky.