Bagatelní spory bez náhrady nákladů řízení – znamená to více spravedlnosti?

V Poslanecké sněmovně se objevila nová poslanecká iniciativa, jejímž deklarovaným cílem má být odbřemenění české justice a zřejmě i další omezení “pohledávkového byznysu”. Nejsem si nicméně vůbec jist, zda návrh svým širokým pojetím příslovečně nevylévá s vaničkou i dítě a zda ochrana dlužníků by tím již nepřesáhla mez, kdy se stává spíše pobídkou k neplnění závazků.

Podstatou návrhu distribuovaného jako sněmovní tisk č. 107 je novela, která vdechuje život zrušenému § 144 OSŘ, jehož nové znění by mělo být následující: 

„Účastníci nemají právo na náhradu odměny za zastupování v řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o peněžitém plnění uvedeném v § 202 odst. 2 části věty před středníkem. Soud však může přiznat i náhradu nákladů nebo jejich části, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry účastníků.“

Principielně se tak ruší (až na výjimku v § 144 OSŘ uvedenou) náhrada odměny za zastupování u bagatelních sporů, tedy tam, kde se jedná o peněžité plnění nepřevyšující 10000 Kč (bez příslušenství). Znamená to, že když se bude chtít někdo soudit o bagatelní částku a vezme si na pomoc advokáta, nebude mu muset hradit protistrana (tabulkovou) odměnu tohoto advokáta, a to ani při plném úspěchu ve věci, ledaže by poměry účastníků nebo okolnosti případu odůvodňovaly jiný postup. Myslím, že je zřejmé, že spoléhání se na citovanou výjimku z tohoto pravidla bude vždy krajně nejisté a postup soudů (z důvodů zcela pochopitelných, daných i otevřeností použitých pojmů) různorodý a obecně jen těžko předvídatelný. V praxi to bude znamenat, že advokát si nemůže být dopředu nikdy jist při převzetí zastoupení, že i přes případný plný úspěch ve věci dostane jeho klient alespoň tabulkovou náhradu jeho odměny. Z pohledu klienta to pak znamená vždypřítomné riziko, že bude muset odměnu advokátovi uhradit plně ze své kapsy, ačkoliv spor nezavinil, uspěl v něm a domáhal se pouze svého práva. Buď si tedy bude muset žalobu zpracovat sám, čehož z mé zkušenosti většina lidí není buď vůbec schopna, nebo jim to zabere tolik času, že se raději své drobné pohledávky vzdají. Advokáti přitom budou mít k přebírání tohoto typu případů motivaci také nulovou. 

Ne snad tedy, že by už nyní byly výše náhrad nějak významné. Osobně myslím, že po loňském zrušení přísudkové vyhlášky (o němž se na Jiném právu psalo zde) se náhrady snížily natolik, že si z toho jen těžko může někdo dělat výnosný byznys. Vždyť pokud se nepletu, tak při 2,5 úkonech ve věci (převzetí, předžalobní upomínka, žaloba) je současná odměna podle advokátního tarifu 1250 Kč, když jde o pohledávku ve výši 1000 Kč, a 3750 Kč, když jde o pohledávku ve výši 9000 Kč. Nepočítám k tomu DPH a náhradu hotových výdajů (300 Kč za úkon), ale i tak se mi zdá, že se nejedná o nějaké horentní sumy, aby na ně věřitel neměl mít při vymáhání toho, co mu po právu náleží, nárok. Pro srovnání – podle zrušené přísudkové vyhlášky by byla náhrada odměny u pohledávky za 1000 Kč ve výši 2500 Kč, v případě pohledávky ve výši 9000 Kč by to bylo 7500 Kč, což zvláště v druhém případě zřetelně demonstruje, že již současná úprava představuje zásadní snížení náhrad. 

Aby bylo jasno, nepíši tento post proto, abych se zastával „pohledávkového byznysu“ a různých pochybných praktik rozdělování pohledávek a jiných postupů, jejichž cílem nebylo účinně vymoci věřiteli, co mu náleží, ale vydělat na pohledávce násobky výše dluhu, a to na úkor lidí nacházejících se často v obtížné životní situaci. Z pohledu naší advokátní kanceláře mi vlastně může být úplně jedno, zda předmětná novela projde nebo ne, protože se hromadným vymáháním pohledávek vůči spotřebitelům vůbec nezabýváme a pokud si správně pamatuji, tak za celou dobu své advokátní činnosti jsem jen jednou zastupoval ve věci, kde peněžní hodnota sporu nepřevyšovala 10000 Kč.

Bylo to ve věci mého kamaráda, jehož poškodil internetový obchodník. Kamarád řádně odstoupil od smlouvy, vrátil zboží a požadoval zaplacení částky 5500 Kč (cena zboží) plus příslušenství. Obchodník zboží nepřevzal, na cestě zpět ke kamarádovi se pak poškodilo, podnikatel odmítal peníze vrátit. Slíbil jsem tehdy, že se toho ujmu a v případě úspěchu si vezmu jen přísudek. Obchodník odmítal dobrovolně plnit a odvolával se na své protizákonné obchodní podmínky, o nichž si asi myslel, že mají přednost před zákonem. Tak jsem musel podat žalobu, k ústnímu jednání nakonec nedošlo, protože se dotyčný pán přece jen rozhodl větší část nároku zaplatit, ohledně nezaplaceného zbytku (několik stokorun) jsme se rozhodli žalobu stáhnout, protože to za vynaložené úsilí nestálo. Žaloba byla na 4 stránky (úvodní stranu a seznam příloh na str. 2 nepočítám) a přikládalo se k ní téměř dvacet důkazů (dokládalo se nepřevzetí zásilky, cena přepravy, emailová komunikace s žalovaným apod.). Obchodník pak zase nechtěl platit náhradu nákladů řízení, několikrát jsem jej vyzýval, nakonec to skončilo exekucí, kde se ukázalo, že dotyčný pán rozhodně nemajetný není, jen zkrátka nechtěl plnit své povinnosti. Když se tak ohlédnu za tím případem zpět, tak výsledná odměna mi za vynaložené úsilí rozhodně nestála, ale člověk měl dobrý pocit, že onen pán (již několikráte penalizovaný ČOI, jak jsme zjistili) musel nakonec nést následky svého nepoctivého jednání. Ta tabulková odměna alespoň pokryla náklady a byla určitou kompenzací stráveného času, ale po této novele? To by se mi snad spíš vyplatilo kamarádovi těch 5500 Kč dát, než tím případem ztrácet čas.

A to je přesně má obava, kterou při čtení tohoto poslaneckého návrhu mám – že všichni ti drobní podvodníčci, programoví dlužníci a nepoctiví „podnikatelé“ budou mít prospěch z toho, že vymáhat pohledávky do 10000 Kč se definitivně stává záležitostí zbytečnou a dlužit do této výše (a to třeba i stovkám či tisícům věřitelů) se jednoznačně vyplatí. Osobně nemám tolik strach o osud velkých věřitelů, mnoho z nich asi ty náklady nevymožených pohledávek dokáže kompenzovat jinak, bohužel třeba i ve formě zvýšení ceny služeb či úroků, což ve svém důsledku ponesou ti, co poctivě platí. Obávám se však, že drobní věřitelé jako můj kamarád, ale možná i mnoho jiných lidí, pro něž i 5000 Kč může být velká částka, se právní pomoci budou dovolávat zase o něco obtížněji a složitěji (přes ČAK, charity apod.), zatímco nepoctivci, jako byl „podnikatel“ ve výše popsaném sporu, si na této novele mohou postavit svůj byznys pod heslem „do 10000 Kč se dlužit vyplatí“. A opravdu si myslím, že citovaná výjimka z „beznáhradového“ pravidla na věci mnoho nemění, protože málokdo bude přebírat zastoupení (nebo se nechá zastoupit) jen na základě víry, že snad soud nazná, že zrovna on do té výjimky spadá. 

Osobně bych se přimlouval, aby poslanci zkusili uvažovat o jiných způsobech odbřemenění české justice než je zavedení de facto nepostižitelnosti drobných dlužníků.