Jan Exner: Je doping ve sportu trestný?

Fotbalová legenda Diego Maradona, vynikající sprinter Ben Johnson či cyklista Lance Armstrong. To je příklad slavných sportovců, kteří si ve své kariéře pomáhali k úspěchu dopingem. Sankcí za užívání zakázaných látek může být například zákaz sportovní činnosti, povinnost zaplatit pokutu a v některých zemích navíc i případný trestní postih. Domnívám se, že dopingoví podvodníci jsou trestně odpovědní i v České republice.

Dopingový příběh dnes již bývalého sedminásobného vítěze Tour de France Lance Armstronga obletěl celý svět. Mezinárodní cyklistická unie odebrala Američanovi jeho vavříny a americké soudy mají i dnes, rok po jeho přiznání, plné ruce práce s civilními žalobami jeho bývalých sponzorů. Kromě toho bylo proti Armstrongovi v USA vedeno trestní řízení pro podezření z daňových podvodů a ze zneužití návykových látek, které však federální prokurátoři v únoru 2002 bez obsáhlejšího vysvětlení odložili.

Po tomto příběhu, ke kterému jsem se náhodou vrátil při studiu na zkoušku z trestního práva, mě napadla otázka, zda je v České republice možné trestně stíhat sportovce za užití zakázaných dopingových látek. Některé aspekty spojené s dopingem jsou trestné kromě USA například v Austrálii, ve Francii či v Rakousku. Český trestní zákoník však žádný speciální dopingový trestný čin neobsahuje. Na druhou stranu si myslím, že užívání nebo pomoc k užívání dopingu naplňuje všechny znaky skutkových podstat minimálně tří trestných činů.

Podvod

Na majetkové aspekty dopingu směřuje podle mého názoru trestný čin podvodu dle § 209 TZ. „Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou,...“ Finanční odměny za vítězství dosahují často magických hodnot a zpravidla vysoce převyšují hranici škody nikoli nepatrné 5000 Kč. Například Český olympijský výbor vyhlásil prémii 1 500 000 Kč za zlatou olympijskou medaili z her v Soči. Vítěz tenisového French Open zase každý rok odjíždí z Paříže kromě trofeje navíc i s 1 500 000 Eur v kapse. Pokud závodník jednal v úmyslu se mimo dobrý pocit z vítězství i obohatit a uvedl soupeře, organizátory nebo své sponzory v omyl zatajením užívání zakázaných látek, lze reálně hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.

V úvahu přichází i nepřímé pachatelství trenéra či některého jiného člena týmu, který by například tajně přidával do jídla sportovce dopingové látky. Pokud by sportovec o dopingu nevěděl, jednal by při závodě v omylu a stal se živým štítem ke spáchání trestného činu. Za takové jednání by navíc mohl odpovídat i celý klub či tým, jelikož trestně odpovědná za podvod může být i právnická osoba dle § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Poškození cizích práv

Dalším trestným činem, kterého se sportovec může dosažením úspěchu zakázanými prostředky dopustit, je poškození cizích práv, jehož objektivní stránku definuje §181 trestního zákoníku. „Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu...“ Sportovec uvádí užíváním dopingu v omyl nejen své soupeře, ale také organizátory utkání či závodu. Tento trestný čin je systematicky zařazen mezi trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Vážná újma na právech se tak může týkat například cti či jiných osobnostních práv. Trestně odpovědný může být i trenér, který tajně podává svému svěřenci zakázané látky za účelem zvýšení jeho výkonu. Pozdější odhalení přítomnosti takových látek v těle sportovce by mu jistě způsobilo vážnou újmu na právech. 

Výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem

Spíše na trenéry či pomocný personál, než na samotné sportovce, směřuje trestný čin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem, jehož spojení s dopingem zmiňují i komentáře k českému trestnímu zákoníku. „Kdo neoprávněně ve větším množství vyrobí, přechovává, doveze, vyveze, proveze, nabízí, prodá, jinému poskytne nebo podá látku s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem za jiným než léčebným účelem, nebo kdo vůči jinému použije metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu nebo jinou metodu s dopingovým účinkem za jiným než léčebným účelem...“ Především z cyklistiky, ale nejen z ní, jsou známé případy, kdy místa ubytování sportovců vypadala kvůli všudypřítomným infuzím nebo injekčním stříkačkám spíše jako nemocniční než jako hotelové pokoje. Kdo jedná v úmyslu zvýšit výkon sportovce podáním dopingové látky z jiných než zdravotních důvodů, stává se podle mě trestně odpovědným za tento trestný čin.

Jsem si vědom fragmentární povahy trestního práva a toho, že zájem společnosti na čistém sportu pravděpodobně nebyl primárním objektem v hlavách autorů českého trestního zákoníku. Svou roli by jistě hrála i zásada subsidiarity trestní represe a zásada oportunity, podle níž státní zástupce může zastavit trestní stíhání z důvodu jeho neúčelnosti. Taková situace by přicházela v úvahu například v případě dostačujícího disciplinárního potrestání sportovce. Přesto se na základě výše uvedených argumentů domnívám, že ten, kdo dopingové látky užívá nebo jinému k jejich užívání pomáhá, je podle českého práva trestně odpovědný.