Ze Štrasburku do Lucemburku, aneb rozloučení s Jiřím Kmecem a přivítání Angely Rogner

Jak je již na Jiném právu zvykem, s přelomem měsíce se musíme bohužel rozloučit s naším hostem, Jirkou Kmecem. Chtěl bych mu obzvláště poděkovat za to, že zvedl prapor Jiného práva v době, kdy jsme my, pravidelní přispěvatelé, poněkud ztráceli dech. Doufám, že s námi Jirka zůstane i nadále, nejen jako náš čtenář a komentátor, ale i jako „Občasný blogger.“

Zároveň bych na našem blogu rád přivítal hosta pro předvánoční čas: Angelu Rogner, tlumočnici na Evropském soudním dvoře a zároveň velmi úspěšnou bloggerku na stránkách Respektu. Jsem jí moc vděčný, že souhlasila k tomuto odskoku mezi právníky, a moc se těším na její příspěvky. Právě Angela byla mezi prvními, kteří mi ještě před tím, než jsem začal pracovat pro vládního zmocněnce, ukázala, jak funguje Soudní dvůr zevnitř a jak zajímavá (a náročná) je její práce. Věřím, že její neprávnický pohled na evropský jazykový Babylón zaujme i Vás.

Jak to tehdy bylo a co dělají dnes?

V komentáři pod postem Vojtěcha Šimíčka Chvála banalit jsem podotkl, že by mohlo být zajímavé natočit nějaký dokument o osudech lidí, jejichž případy pomáhaly vytvářet evropské právo. Zaujala mne proto kniha Michaela D. Goldhabera A People’s History of the European Court of Human Rights (Rutgers University Press, 2007).

Její autor se vydal po stopách některých slavných (a vesměs nikoli banálních) případů projednávaných v minulosti Evropským soudem pro lidská práva (ESLP), aby čtenáři nabídl pohled na významné judikáty ESLP z trochu jiného pohledu.

V první kapitole narazíme na případ Marckx proti Belgii (rozsudek ze dne 13. června 1979 ve věci stížnosti č. 6833/74), v němž ESLP dospěl k závěru, že tehdejší belgické právo neuznávající automaticky rodičovství neprovdané matky k dítěti, které porodila, a stavící nemanželským dětem do cesty další překážky, kterým děti narozené v manželství čelit nemusejí, porušuje Úmluvu.

Nuže, co dělají a jak se mají dcera, matka a jejich právní zástupkyně dnes?

„Today, Alexandra Marckx is well into her thirties. She bumps into her natural father at the supermarket from time to time, but he is not a part of her life and never has been. After travelling the world as an au pair, Alexandra studied dog grooming and photography. Now, with her mother, she is an Internet entrepreneur – they run a Web site called petsandgo.com that offers advice for traveling with pets.
The octogenarian Paula Marckx holds down two jobs, as a Web entrepreneur and as a public relations executive for Antwerp’s airport. The Web site evolved out of a book on traveling with pets that Paula published on a dare. She still occasionally gets behind the controls of an airplane and has recently published her memoir.
Thirty years of practicing divorce law have very much confirmed Moni Van Look’s views on marriage. She still lives in unwed bliss with her boyfriend, Josse Van Steenberge, who became the dean of the University of Antwerp. They had three children together – all of whom, obviously, stand to benefit from the Marckx ruling. Moni’s second son learned about Marckx in civics class, but being a cynical teenager, he didn’t volunteer that it was his mother’s first big win.“

A dovolte jednu machistickou poznámku: fotografie v knize prozradí, že z „malé Marckxové“ vyrostla opravdu pěkná žába, pardon, dáma. ;-)

Nu a co třeba Jeff Dudgeon a jeho přátelé, kteří se v roce 1975 sešli na první schůzce Committee for Homosexual Law Reform in Northern Ireland a kteří jistě mocně oslavovali úspěch svého předsedy ve strategické litigaci Dudgeon proti Spojenému království (rozsudek ze dne 22. října 1981 ve věci stížnosti č. 7525/76)? Tak třeba Richard Kennedy ...

„Richard has maintained his rebellious sense of humor. For several years, he ran an organic bakery in London called Marie Antoinette’s, where he continued to sell double chocolate mousse cake. He announced himself a heterosexual in 1988, upon which he lost his life presidency of the Northern Ireland Gay Rights Association. “Before I die,” he jokes, “I have to be a dyke.””

Zajímavá je i zmínka o uličníkovi Tonym Tyrerovi, jehož proslavily tři rány rákoskou uštědřené jeho holé zadnici za to, že spolu s dalšími třemi chlapci napadl staršího spolužáka, jenž je udal, že si do školy nosí pivo, čímž všichni zúčastnění dali příležitost ESLP rozvinout v rozsudku ze dne 15. března 1978 (ve věci stížnosti č. 5856/72 Tyrer proti Spojenému království) teorii evolutivní interpretace Úmluvy („Úmluva je živý nástroj ...“):

“Strasbourg’s ruling provoked a backlash from the start. When he was a schoolboy, the British judge Gerald Fitzmaurice wrote in dissent, getting caned was a matter of pride. Even the nominal applicant seemed to agree. Tony Tyrer sought to withdraw his case early on, but the European Commission on Human Rights ruled that the general question merited a hearing. Tyrer declined repeated requests to cooperate with this book. According to family friend Susan Kelly, Tony Tyrer always believed that being birched put him on the straight and narrow. “[H]e felt the sentence was justified,” says Kelly, “and was totally mystified and annoyed about the whole matter.” For better or for worse, the European Court of Human Rights has shown a willingness to get out ahead of local public opinion on certain issues, perhaps even ahead of the plaintiff’s opinion.”

A také my máme v knize své zástupce. Autor prokázal značnou míru intuice, když se vydal i po stopách ostravských romských dětí ještě v době, kdy s Českou republikou prohrávaly po prvním kole 1:6 na body (rozsudek ze dne 7. února 2006 ve věci stížnosti č. 57325/00 D. H. a ostatní proti České republice), aby ji následně v odvetě rozdrtily 13:4 (rozsudek velkého senátu v téže věci ze dne 13. listopadu 2007).

Rozhodnutí ve věci Lisabonské smlouvy

Rozhodnutí ve věci Lisabonské smlouvy zatím na webu není, na webové stránce ÚS se však objevil jeho přehledný abstrakt (nutno ocenit, že je též v angličtině). Diskuse tedy zatím nemá cenu, napadá mne však přinejmenším jedna glosa. Suverenita je tam, kde je právo posledního slova. A i podle abstraktu se zdá, že právo posledního slova podle ÚS zůstává v ČR (ÚS je tím orgánem, který si vyhradil v extrémním případě právo přezkoumat evropský předpis, event. prohlásit v budoucnu Lisabonskou smlouvu za protiústavní, event. se vyhradit proti excesům Soudního dvora). Jde samozřejmě o německou inspiraci, k níž byl ovšem ÚS povinen, neměl-li by kompletně obrátit základní pravidla českého právního systému - z perspektivy českého práva a ÚS jako orgánu ochrany ústavnosti samozřejmě zůstane ústava, resp. ústavní pořádek, nejvyšším pramenem práva, stojícím nad právem evropským. Současně však v každodenních praktických situacích neexistuje mezi oběma právními řády vztah permanentní konkurence, ale spíše vzájemné harmonie a kreativního napětí. I minimalismus ÚS, který se vyhradil jen proti návrhu senátu, je v pořádku - představa, že kdokoliv v Evropě je s to přezkoumat Lisabonskou smlouvu vůči vlastní ústavě en bloc, notabene s tak strohým návrhem Senátu, je nereálná (nezvládl by to asi ani Dworkinův Herkules). Na detailnější diskusi si ale ještě musíme počkat. PS: již následující den se nález na webu objevuje komplet (viz koment P. Breziny), čemuž je nutno aplaudovat.

Martin Hapla: Dostojevského bolestné hledání spravedlnosti

Neobyčejná myšlenková hloubka, strhující umělecké podání, ale i temná bezvýchodnost a neskutečný svět až příliš teatrálních citů a gest – snad právě pomocí těchto atributů můžeme ve zkratce charakterizovat dílo velkého ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského, který nemůže chybět v literárním okénku Jiného práva. Při pohledu na jeho mimořádnou šíři a bohatost zřejmě nikoho ani příliš nepřekvapí, že se často dotýká i některých problémů, před nimiž stojí dnešní právníci. Jedním takovým je i otázka po tom, co je spravedlivé. Dostojevskij na ni ve své tvorbě nezřídka hledal odpověď a dlužno poznamenat, že to bývalo hledání dosti komplikované a bolestné. Nemůžeme však říci (jak se pokusím ukázat v následujících řádcích), že marné.

Základní rozměr svému dilematu dal Dostojevskij již ve svém proslulém románu Zločin a trest. Jeho hlavní hrdina, bývalý student práv(!) Raskolnikov, zvažuje, zda je správné zabít starou lichvářku, která lidem pouze škodí a nikomu není prospěšná. Jeho pochybnosti se jasně artikulují zejména v rozhovoru, který jednou čirou náhodou vyslechne v hospodě:

„Ty mi tady vykládáš, řečníš, ale řekni mi: zabiješ ty tu stařenu, nebo ne?“
„Samozřejmě ne! Jsem jen pro spravedlnost... O mne tu nejde...“
„Ale podle mne nemůže být o žádné spravedlnosti řeč, když se toho ty sám neodvážíš! Pojď ještě na partičku!“

Řečeno poněkud obecněji, Raskolnikov reflektuje situaci, kdy právo, vytvořené lidmi k zajištění spravedlnosti, z různých důvodů není schopné tento svůj úkol plnit a ve svých důsledcích tak fixuje nespravedlivý stav. V návaznosti na to se pak v jeho hlavě rodí otázky: Má v takovém případě člověk (a obzvláště výjimečný jedinec) právo vzít spravedlnost do vlastních rukou anebo by měl raději zatnout zuby? Může být k spravedlnosti směřováno i nespravedlivými cestami? Může účel světit prostředky?

To, co je pro dva mladíky, tlachající v hospodě, nanejvýš zajímavým ukrácením dlouhé chvíle, přerůstá u Raskolnikova v bytostný rozpor, který musí být vyřešen. Naléhavost jeho situace ještě umocňuje skutečnost, že Raskolnikov nevěří v Boha či alespoň ne příliš silně, a tím pádem žije pouze jeden život a nemá žádnou budoucnost, která by mu poskytla rozhřešení, odpověděla na jeho otázky, či nějak kompenzovala ústrky a nespravedlnosti, jimž je vystaven.

Nedostudovaný právník, obdařený vynikající inteligencí, nachází mnoho argumentů, kterými může odůvodnit, proč by bylo správné lichvářku zabít a působí v tomto směru opravdu přesvědčivě. Dokonce ani jeho přítel Razumichin, který v románu představuje personifikaci rozumu, není schopen vyvrátit Raskolnikovy teorie a svou kritiku tak omezuje pouze na emotivní výkřik: „Ale toto dovolení prolévat krev s klidným svědomím je ... to je podle mne hroznější, než kdyby bylo vraždění dovoleno oficiálně, zákonem...“. Podobně i Raskolnikova od jeho činu dlouho odrazuje jenom hnus a odpor, který k němu jaksi přirozeně pociťuje (vzpomeňme například na jeho sen o staré kobyle z první části románu). Nakonec se však k němu přece jen odhodlá. Stále však zůstává napjatý jako struna. Jeho zločin, jakkoliv dobře promyšlený, se děje ve stavu, který je blízký afektu a situace se posléze vyvíjí tak, že se k němu sám přizná, a to i přesto, že proti němu neexistují žádné důkazy. Přes veškerou neotřesitelnost své logiky si připadá prázdný a svou vlastní existenci vidí jako nesmyslnou.

Dostojevskij však překvapivě zakončuje svůj román happyendem – svému rozpolcenému hrdinovi, roztaženému mezi protiklady (připomeňme, že „raskol“ ozývající se v jeho jméně znamená rusky rozkol), dává možnost naplnit svůj život smyslem. Stává se jím jeho láska k Soně, která se za ním neváhala vydat na Sibiř – místo, kde si odpykává svůj trest. V tomto bodě však musím přiznat, že Dostojevskému příliš nevěřím. Zatímco Raskolnikova duševní dramata a strasti neváhal popsat do nejmenších podrobností, jejich řešení vylíčil stručně v několika málo slovech. Sám na konci svého románu prohlásil, že ono pomalé a postupné obrozování, které teď Raskolnika čeká, je docela jiný příběh – dalo by se říci námět na nový román – ten však nikdy nenapsal. Místo toho ve svých dalších dílech opět rozvíjel svá dilemata a urputně s nimi bojoval. Všechno to jistě nesvědčí o přílišné opravdovosti jeho řešení – stagnování v prázdnotě by bylo s ohledem na Raskolnikův charakter možná upřímnější.

Ať tak či onak, Dostojevskij přes veškerý tlak, jemuž musel čelit, zůstal přesvědčen, že zločin zůstává vždy zločinem a že ani skutečnost, že směřuje k odstranění nespravedlnosti, jej nemůže posvětit. Tento zásadový postoj však před ním překvapivě odkryl řadu nových horizontů. Například v Bratrech Karamazových se otázka po spravedlnosti transformovala v postavě Ivana Karamazova do pochybností o Bohu. Ivan, který v Boha sice stále ještě věří, jej již nedokáže akceptovat a revoltuje proti němu. Trápí ho pochybnost, jak může někdo, kdo je všemohoucí, tolerovat přítomnost utrpení na světě – protože ani všechny radosti nebe nedokáží smazat nesmyslné utrpení nevinných lidí. Žádná kompenzace totiž není natolik dostatečná, aby smazala byť malou nespravedlnost (to je stejná myšlenka jako ve Zločinu a trestu, pouze přesazená do jiné roviny). Jaké řešení nám však nabízí Dostojevskij tentokrát? Že by jej demonstroval v postavě Aljoši Karamazova? Avšak myšlenkou Alberta Camuse – nemá samotný Dostojevskij ve skutečnosti mnohem blíže k problematickému Ivanovi než jednoznačnému Aljošovi?

Je však otázkou, zda mají takové „metafyzické“ konflikty vůbec nějaké řešení. Řekl bych, že možná zrovna ono napětí, které z nich vychází, dodává životu určitou dynamiku a tím přece jen nějaký smysl. Přestože jsou samy o sobě neřešitelné, nutí člověka, aby se s nimi nějak vyrovnal, a právě tím mu udávají směr. V tomto smyslu bych Dostojevskému zdánlivou bezvýchodnost jeho děl vůbec nevyčítal. Ostatně, řada knih může, alespoň podle mého soudu, předkládat východiska jenom díky tomu, že nevidí problémy dost ostře. Dostojevskij to dokázal a v tom spočívá jeho velikost. Abych na samý závěr parafrázoval slova Františka Xavera Šaldy – Dostojevskij to není filosofování o životě, to je sám život.

Juraj Alexander: projekt lexforum.cz

Projekt lexforum.cz [http://www.lexforum.cz] je mainstreamový blog o českom a slovenskom práve, zameraný na bežné právne otázky, či už obchodného, občianskeho alebo trestného práva (a aj keď to je málo sexy, teda v porovnaní s JP alebo LEblogom tak trochu šedá právnicko-kancelárska myš, myslíme si, že aj tie treba - nehovoriac o bielych laboratórnych myšiach, na ktoré sa snáď veľa príspevkov bude podobať). Cieľom blogu je upozorňovať na novinky, či už judikatorné alebo legislatívne výstrely, a zároveň vytvoriť fôrum pre hľadanie odpovedí v nejasných situáciách. Blog je otvorený, tj. každý môže prispievať, a je priamo prepojený na právny informačný systém salvia, napríklad tak, že odkazy na právne predpisy a judikáty v texte systém nahradí hypertextovými odkazmi na príslušný zdroj (nie úplne vždy).

Juraj Alexander

CASELEX hledá národní přispěvatele

Níže přetiskuji nabídku společnosti CASELEX, která průběžně hledá národní zpravodaje pro doplňování své databáze obsahující rozhodnutí soudů členských států, která aplikují právo Evropských společenství v nejrůznějších (komerčně zajímavých) oblastech. Práce (placená 50 Euro za zpracovaný judikát) je ideální pro doktorandy a jiné čerstvé absolventy s výtečnou angličtinou.

What is Caselex?
Caselex (www.caselex.com) is a unique premium online service for important national case law linked to EU law. Caselex aggregates and adds value to national case law of all EU and EFTA States, summarizing important cases and translating those summaries into English. So, allowing case law to travel freely across Europe. Through Caselex, a French lawyer will be able to benefit from a decision of a judge in Athens.

What is Caselex looking for?
At present, Caselex has a network of around 100 national editors (Country Correspondents). As Caselex is extending its content scope, taking on board new areas of law, Caselex is now seeking to reinforce this network with new Country Correspondents and hopes to find the best of the breed!

What do I need to do?
The tasks to be carried out are:
· identifying and selecting relevant national case law (of your home country).
· authoring of headnotes, summaries and metadata based on the Caselex editorial guidelines (headnotes and summaries are typically around 1 A4 page in total).

What are the capabilities needed?
Any applicant should meet the following requirements:
· PHD level (or good Master level) with good understanding of your national law and its links with European law.
· fluent writing skills in English, mastering English legal terminology.
· above all, a timely, committed and dedicated working attitude.

What do I get in return?
Candidates will be offered:
· a fixed freelance remuneration of 50 euros per case.
· a free personal licence to use Caselex.
· a great opportunity to work in a multinational legal network addressing the
· application of EU law.
· direct links with leading law firms within your country (which are collaborating with Caselex).

Interested?
Call for more information or send your CV together with a cover letter to Patricia Ypma.
email: patricia.ypma@caselex.com
phone: +44 787 237 9184
skype: patricia.ypma

Leiter a Shapiro na Bloggingheads.tv

Na Bloggingheads.tv lze momentálně najít rozhovor mezi Brianem Leiterem a Scottem Shapirem, který se týká některých "klasických" otázek právní filosofie. Pro zájemce o právní filosofii to jistě stojí za shlédnutí, když pro nic jiného tak proto, že oba dva se umí vyjadřovat dosti jasně o poměrně složitých otázkách.

Michal Ryška: Kočka má devět životů, kolik zdraví má člověk?

Hned úvodem musím předznamenat, aby nedošlo k mýlce, že tento post nemá nic společného ani s mediálně známou kauzou střelby v jedné z pražských restaurací ani s politikou vůbec. Jeho předmětem jsou úvahy ryze soukromoprávní, a to otázky týkající se samostatnosti či naopak vzájemného vyloučení nároků z poškozeného zdraví při klasické náhradě škody na zdraví a při ochraně osobnosti.


Je asi všeobecně známo, že rozlišení náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy je v občanském zákoníku de lege lata značně nedůsledné. V rámci náhrady škody jsou zákonodárcem poněkud nesystematicky zakotveny i nároky týkající se újmy nemajetkové, které Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 označil za "náhradu škody za nemateriální újmu", a to nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a na jednorázovou náhradu při úmrtí blízké osoby. V rámci ochrany osobnosti se řeší náhrada újmy nemajetkové a ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnostních práv je zákonem odkazováno na ustanovení o náhradě škody.

S tím souvisí řada otázek. Nejvyšší soud se jednu z nich pokusil zodpovědět usnesením sp. zn. 30 Cdo 154/2007 ze dne 28.6.2007, ve kterém fakticky dovodil samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví. Dle tohoto rozhodnutí ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby (předpokládaných ustanovením § 13 obč.zák.) musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem, přičemž dotčena tak může být jakákoliv z chráněných složek osobnosti fyzické osoby. Právo na ochranu zdraví je pak bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, resp. na její existenci vůbec. Lze proto uzavřít, že dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442 a násl. obč. zák. (resp. § 420 a násl. obč. zák.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník.

Existují však skutečně různorodé nároky na ochranu zdraví, jež má člověk (jak notoricky známo) jen jedno? Vždyť se přece říká: "Zdraví mám jen jedno, musím zaklepat." Mám s tím vnitřně docela problém a na celorepublikovém školení soudců specializovaných na ochranu osobnosti i aktuálně na gremiální poradě u Vrchního soudu v Olomouci jsem i navenek zjistil, že v tom nejsem zdaleka sám.

Netřeba připomínat, že právní podmínky pro uplatnění obou nároků jsou značně rozdílné v rovině práva hmotného (charakter odpovědnosti, jistota či pouhá reálná způsobilost vyvolání následku, účel náhrady, promlčecí doba) i práva procesního (věcná příslušnost soudu, princip koncentrace řízení, soudní poplatky).

I tak by ale měla platit obecná zásada non bis in idem, neboť se řeší stále stejný skutek (stejné poškození na zdraví), ať již nároky z něj vzešlé pojmenujeme (při odhlédnutí od nároků z materiální škody typu ztráty na výdělku a nákladů léčení) jakkoli. Je proto zcela irelevantní, zda se bavíme o náhradě škody, náhradě nemajetkové újmy, náhradě škody za nemateriální újmu či třeba o "červené rybičce", neboť pojmenování nároku samo o sobě je nepodstatné. Podstatná je totožnost skutku, osob i vznášených nároků na náhradu, byť jsou moudrým zákonodárcem pojmy "škody" a "nemajetkové újmy" de lege lata zmateny. Je tedy např. možné, aby se příbuzní na zdraví dotčené osoby domáhali ochrany osobnosti s poukazem na zásah do svého rodinného života, nemělo by však být v žádném případě možné, aby se tato osoba samotná pokoušela cestou ochrany osobnosti nahrazovat vlastní nároky na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. To zvláště za situace, kdy dle náhradových předpisů (§ 2 odst. 1 vyhlášky zdravotnického ministerstva č. 440/2001) se za bolest považuje i každé duševní strádání. Rovněž tak vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací patří v rámci ztížení společenského uplatnění do náhrady škody na zdraví (příloha 2 k vyhlášce, položka 016).

Ohledně správnosti závěrů Nejvyššího soudu o naprosté samostatnosti nároků mám proto nemalé pochybnosti a z nich vyplývají i pochybnosti další, jimiž se již samozřejmě Nejvyšší soud závěrem o naprosté samostatnosti nároků nezabýval.

Nemá-li ochrana osobnosti (podle dovolatelky, mne a řady dalších) dublovat náhradu škody na zdraví, měl by do ní spadat jen jakýsi "převis" neřešený náhradou škody na zdraví? Co to ale má být? Lze říci, že nemajetková újma nedosahující intenzity "vážné duševní poruchy" má být řešena v ochraně osobnosti a nemajetková újma této intenzity dosahující v náhradě škody? A může nám toto hraniční kritérium poskytnout pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví, když žádný předpis vyšší právní síly takové rozlišení nezakotvuje? To zvláště za situace, kdy se i dle Ústavního soudu v těchto případech jedná o "náhradu škody za nemateriální újmu" a zmatení pojmů učiněné nesystematickým zákonem je tak dokonáno?

Předem díky za chytré názory. Nechť Vám zdraví slouží!

Michal Ryška

Shakespearův Shylock: sprostý vrah anebo ctitel práva?

Tento díl „literárního okénka“ Jiného práva by šlo začít kvízovou otázkou: která literární postava je natolik zajímavá, že o ní pojednali i natolik odlišně zaměřené osobnosti jako byli V. I. Lenin a R. Ihering? Při pohledu na název postu je odpověď lehká: šlo o Shakespearova Shylocka z hry „Kupec benátský“ (česky Atlantis, Brno, 2005, překlad M. Hilský).

Tato hra, označovaná značně nepochopitelně (avšak pozor: jen dnešníma očima!) za komedii, má celou řadu rozměrů a zápletek a nabízí mnoho prostoru pro nejrůznější úvahy, a troufám si tvrdit, zejména pro právníky. Asi nejzajímavější postavou v ní je právě Žid Shylock a jeho zobrazení je natolik fascinující, že dodnes provokuje k nejrůznějším a značně protichůdným interpretacím. Vzpomeňme jen, kolik polemik vyvolalo nedávné filmové zpracování tohoto příběhu.

O co v klíčové zápletce hry šlo? Velmi krátce řečeno, benátský kupec Antonio chce půjčit větší finanční obnos (tři tisíce dukátů) svému značně marnotratnému příteli Bassaniovi, který jej potřebuje, aby se mohl ucházet o přízeň krásné Porcie. Protože však nemá potřebnou hotovost k dispozici (je sice bohatý, nicméně investoval do zboží, které se přepravuje na lodích a nebylo ještě prodáno), dojde k následující finanční operaci: potřebnou částku půjčí Bassaniovi Shylock, Antonio se stane ručitelem a Shylockovi se zaváže, že když závazek ve sjednaném termínu nebude uhrazen, odřízne Shylock z jeho těla libru masa. Pro právní puristy podotýkám, že část těla nebyla blíže vymezena („... pokutou budiž, spíš jen tak pro zasmání, jediná libra vyříznutá z té části vašeho tak bělounkého těla, kterou si určím s dovolením já.“)

Je zapotřebí dodat, že Shylock byl do té doby Antoniem opovrhován. Ten mu to ostatně připomene, když ho Antonio žádá o půjčku: „Já nevím, kolikrát už jste mi spílal – a na Rialtu, pane Antonio, peníze vyčet mi a taky lichvu. Já odbýval to pokrčením ramen – příkoří Židé nosí jako odznak. „Bezvěrec, hrdlořez a pes!“ jste křičel, když jste mi, pane, plival na kaftan, že rozmnožuji to, co patří mně!“

Příběh končí tak, že Antonio svůj finanční závazek nesplní (jeho lodě se zbožím ztroskotají) a Shylock u dóžete nárokuje vyříznutí libry masa. Odmítne nabídku na zaplacení dvojnásobku zapůjčené finanční částky. (Polehčující okolností pro jeho neústupnost budiž skutečnost, že krátce předtím ho opustila jeho jediná dcera Jessika, takže se nenacházel v kdovíjaké psychické pohodě.) Situaci nakonec vyřeší krásná Porcie, přestrojená za „mladého doktora z Říma Baltazara“ – znalce benátského práva. Nabídne brilantní právněpozitivistickou argumentaci. Na straně jedné se totiž zdánlivě přikloní na stranu Shylocka, když na výzvu Bassania odmítne vzít zákon do svých rukou: „V Benátkách není moc, co změnila by zavedený zákon. Stal by se z toho špatný precedens a chyby, co by z toho vzoru vzešly, by zaplavily stát. To nesmí být.“ Vzápětí však vybídne Shylocka, aby vyřízl z kupcovy hrudi maso, nicméně s podmínkou: „Úpis ti nedal ani kapku krve, výslovně stojí tu jen „libra masa. Vyříznout můžeš tedy libru masa, však proliješ-li jednu kapku křesťanské krve, tvoje pozemky a všechno zboží podle zákona propadnou ihned benátskému státu.“ Když vzápětí Shylock, uvědomivší si léčky, do které padl, odmítne svoje právo realizovat, propadne veškerý jeho majetek z důvodu prokázání usilování o život benátskému občanovi. Navíc je přinucen přestoupit na křesťanskou víru a končí tedy jako zcela zničený člověk.

V čem je popisovaný příběh inspirativní? Především nastoluje klíčovou otázku vztahu morálky a práva. Formálněprávně lze jistě Shylockovi přisvědčit v tom, že Antonio podepsal svůj závazek svobodně, nebyl k tomu nikterak nucen a na první pohled proto Shylockovi nelze nic vytknout, když se dožaduje sjednaného plnění. „Advokátem“ Shylocka by mohl být právě R. Ihering: „Když jednou zákon benátský uznával takový úpis za pravoplatný, byl žid šelmou, že se ho dovolával? A možno-li tu viděti tenata, padá odpovědnost naň nebo na zákon?“ (Boj za právo, Praha, 1897, str. 8). Toto je jedno možné řešení. Transformováno do současnosti - a pod inspirací nadcházejících vánoc, tradičně plných všeobjímajících reklam: je namístě litovat někoho, kdo např. nabral nepřiměřeně vysoké spotřebitelské úvěry jen proto, aby měl se svojí rodinou bohatší vánoce a hned v lednu zjistí, že situaci prostě finančně nezvládne? Proč by mu měl pomáhat stát z peněz ostatních daňových poplatníků?

Druhý rozměr příběhu představuje klíčová otázka, do jaké míry mohu disponovat se svými základními právy, konkrétně s vlastním životem. Antonio totiž podpisem dlužního úpisu v podstatě vyslovil souhlas s tím, že při jeho nesplnění bude zabit. Je možné právně účinně vzdát se života ve prospěch někoho třetího? Není namístě odmítnout výkon takového závazku s odkazem na rozpor s dobrými mravy, resp. se zásadou nezadatelnosti a nezcizitelnosti práva na život? Zkusme uvažovat dále, co kdyby závazek zněl nikoliv na libru masa, nýbrž např. „pouze“ na některý tělesný orgán, jehož amputace by přímo neohrozila život dlužníka (oko, ledvina atd.)? Ihering velmi přesně k nastolené otázce zaujímá stanovisko, že buď byl dlužní úpis natolik „ničemný, jelikož obsahoval něco nemravného“, že ho měl soudce okamžitě zamítnout, anebo – když mu přiznal platnost – mělo být podle něj bez dalšího postupováno.

Můj poznatek z četby Kupce benátského bych proto shrnul následovně. Shylock určitě nebyl sprostý vrah či vydřiduch [jak jej viděl např. Lenin (Stát a revoluce, Svoboda, 1949, str. 97), který při kritice „úzkého horizontu buržoazního práva“ hovořil o typické „Shylockově tvrdosti“ a tento literární hrdina se tak stal ztělesněním běžného kapitalisty], ani bojovník za právo, kterého bych nekriticky přijímal. Nicméně domnívám se, že i tak obtížný právní problém, který Shakespeare nechal vyvrcholit v popsaném soudním procesu, lze řešit rozumně a vyváženě. Takové řešení totiž určitě nespočívá ve vykonání sjednaného závazku ani v ožebračení Shylocka prostřednictvím velmi povrchního pozitivistického výkladu benátských zákonů. (Vždyť úvaha založená na tom, že součástí masa nemůže být krev, příp. že Shylock smí odříznout navlas přesně libru masa a nikoliv méně, je po bližším rozboru neudržitelná. Ihering proto zcela správně hovoří o „hanebné vytáčce“ a „bídném úskoku“ na obdobné úrovni, jako kdyby někomu bylo přiznáno právo chodit po pozemku, avšak s podmínkou, že na něm nesmí zanechat stopy). Rozumné řešení spatřuji v hledání a nalézání přiměřenosti sankce za porušení smluvního závazku. Pokud bych chtěl argumentovat platným právem, poukázal bych např. na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“. Argumentací od menšího k většímu bych pak dovodil, že tím méně je možno uvažovat o zmrzačení či dokonce usmrcení dlužníka.

Abych však skončil i něčím pozitivním a hezkým v tomto veskrze temném příběhu, nechám na závěr opět promluvit Shakespeara (str. 269). Vnímejme následující slova jako poselství – třeba i pro soudce a účastníky řízení a smluvních vztahů:

„Milosrdenství nelze vynutit. Snáší se z nebe jako něžný déšť na zprahlou zem. Je dvojím požehnáním: kdo dává, blažen jest jak ten, kdo bere. Největší mocí mocných je a králi na trůně sluší víc než koruna. Žezlo je znakem světské moci králů, v něm sídlí respekt, úcta k majestátu, hrůza a strach, co vzbuzovat má král; slitovnost však má vyšší moc než žezlo. Vždyť její trůn je samo srdce králů, ba projevem je samotného Boha – pozemská moc se nejvíc blíží Bohu, když soucit změkčí právo.“

Jakub Jošt: WiseGrad alebo Ako pomôcť študentom z V4 do zahraničia

WiseGrad je neziskový projekt, a onedlho aj nezisková organizácia registrovaná na Slovensku, ktorý je výsledkom viacerých rozhovorov v rámci Visegrad Business Community (VBC). Personálne za projektom ako ideou stoja slovenskí vysokoškolskí a stredoškolskí študenti. Okrem toho na ňom v rôznej miere spolupracuje veľa iných ľudí z prestížnych zahraničných škôl (Oxford, Harvard, LSE, Science Po, Európsky univerzitný inštitút, King´s College), ale aj z menej prestížnych, zato však veľmi kvalitných európskych, amerických, či austrálskych škôl.

Cieľom projektu je vytvoriť komunitný web, na ktorom budú slovenskí, českí a časom aj maďarskí a poľskí študenti, ktorí študujú v zahraničí, približovať potenciálnym záujemcom o štúdium podmienky, za ktorých sa na školu dá dostať, dôvody, prečo by na ňu mali ísť, podmienky financovania, skúsenosti so životom v miestnej akademickej komunite a možnosti uplatnenia po jej absolvovaní.

Okrem toho je cieľom spracovať aj množstvo ďalších vecí, ktoré so štúdiom priamo či nepriamo súvisia, ako sú pracovné skúsenosti jednotlivých profesii (banky, think-tanky, freelancer biznis, právnické firmy, podnikateľské prostredie), či prehľadné spracovanie všetkých možných študíjnych doplnkov, ako sú jazykové kurzy, odborné kurzy, príprava na prijímacie pohovory, a pod. WiseGrad rozhodne nie je odvetvovo vymedzený. Hľadáme študentov prírodných, spoločenských a humanitných vied bez rozdielu.

Prečo sme WiseGrad založili?

Z pôvodne všeobecného poslania VBC, pomáhať Vyšehradskému regiónu, sa vynorilo poslanie relatívne konkrétne, t. j. pomáhať vzdelanostnej úrovni vo Vyšehrade. Sme presvedčení, že práve migrácia, porovnávanie viacerých prístupov, môžu Vyšehradským krajinám pomôcť. Vyšehradská štvorka je zoskupením niekoľkých národov, ktoré prešli zložitým politickým a kultúrnym vývojom, s viacerými traumami a ranami. Je viacero svetlých príkladov, že veľkosť krajiny nemusí predurčovať silu hlasu s akou vo svete zaznie jej slovo. A myslíme si, že Karpatská kotlina má v medzinárodnom spoločenstve čo zdieľať a bola by škoda, keby jej hlas zanikol.

Rovnako tak nám však záleží na individuálnych osudoch ľudí, ktorí sa často v domácich krajinách stretávajú s nepochopením, a niekedy sú dokonca traumatizovaní spôsobom, ako sa k akadémii ako priestoru slobodnej tvorby a šírenia myšlienok pristupuje. Vieme, že každý študent študujúci v zahraničí si musel svoje miesto tvrdo vydrieť a bola by obrovská škoda, aby sme tieto cenné skúsenosti nechali zaniknúť a nepodelili sa o ne s ľuďmi, ktorí do veľkej miery zdieľajú naše starosti a problémy.

Vyjadrené jednou vetou je cieľom projektu WiseGrad ukázať študentom viac či menej vyšliapané cestičky a otvoriť im tak dvere k fascinujúcemu svetu študentstva na celom svete.


Projekt je neustále v štádiu rozvoja...

Nakoľko univerzít či samotných vzdelávacích systémov je veľké množstvo a majú svoju dynamiku, je veľmi nepravdepodobné, že by sme od projektu niekedy odovzdali kľúče ako pri hotovej stavbe. Stránka, ako aj samotný život komunity, sa vyvíja a tak ponúka viac a viac podnetov k realizácii.

...a preto aj Vy môžete pomôcť...

Regrútovania nie je nikdy dosť. Neustále hľadáme študentov, ktorí by boli schopní a ochotní podeliť sa o svoje skúsenosti a prispieť tak k projektu a to tak zo Slovenska, ako aj z Čiech!!! V neskoršom štádiu oslovíme určite aj maďarských a poľských študentov. WiseGrad rozhodne nie je nejaký elitný klub. Potrebujeme každého, kto sa vie podeliť o užitočné skúsenosti!

Celá stránka funguje na veľmi intuitívnom wiki-style software. Prispievateľ sa sám registruje (veľmi ľahko a rýchlo, vľavo hore na úvodnej stránke) a môže prispievať do jednotlivých sekcií a upravovať už existujúce články. Stránka má vlastných editorov, ktorí dbajú, resp. budú dbať o jej gramatickú a faktickú úroveň a štruktúru. Na druhej strane ide o komunitu a preto nechceme a ani nemôžeme tvorivý potenciál mladých ľudí zväzovať.

Preto by sme Vás radi aj touto cestou povzbudili, aby ste sa zapojili do projektu, ak máte nejaké relevantné informácie. Nemusíte sa báť, že by Váš príspevok bol zbytočný. Dnes k univerzite či štipendiu napíšete niečo Vy, zajtra sa pridá niekto iný a na konci bude užitočná stránka. Rovnako by sme chceli povzbudiť študentov z výmenných pobytov (Erasmus, Freemover, Erasmus Mundus a pod.). Vaše skúsenosti, aj keď nie ste priamo študentami, vieme využiť tiež a boli by cenné aj pre iných. Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.

…avšak aj my môžeme pomôcť Vám.

Napriek tomu, že stránka bola spustená 13. októbra (vtedy s nulovým obsahom) obsahuje už dnes niekoľko užitočných článkov od veľmi ochotných a schopných ľudí, ktoré by pre Vás, ak sa rozhodujete o štúdiu v zahraničí, mohli byť užitočné. Preto neváhajte a stránku si pozrite. Napriek tomu však treba upozorniť, že projekt je mladučký a my ako koordinátori sme oslovili celkom slušné množstvo ľudí, ktorí pracujú/budú pracovať na ďalších článkoch. Preto má zmysel pozerať si stránku v nejakých pravidelných intervaloch. Články budú, dúfajme, pribúdať. Okrem toho ponúkame tiež online poradenstvo. Na e-mailovej adrese ( info@wisegrad.org ) Vám je k dispozícií človek, ktorý Vám vie dať základné a užitočné informácie na začiatok, prípadne poradiť aj so špecifickejšími otázkami. Z kapacitných dôvodov plánujeme neskôr túto službu poskytovať prednostne (čo nie je to isté ako výhradne) členom budúceho občianskeho združenia. Skrátka, ak to bude možné, pomôžeme.

Ak by ste mali nejaké otázky (či už prispievatelia alebo študenti), pošlite ich prosím na jednu z nasledovných adries: jakub@wisegrad.org alebo info@wisegrad.org.

Ďakujeme Jinému právu za ochotu uverejniť náš článok (a tiež príspevky na stránku) a Vás všetkých na stránke radi uvidíme.

Bulharské střípky

Již dlouho jsem jich tolik neslyšel. Politických vtipů různého vyznění a různé míry cyničnosti. Některé se hodně podobají českým vtipům konce osmdesátých let. Kupříkladu tento: kdy bude jasné, že došlo k revoluci? Až Štrougalova vdova navštíví Bilaka ve vězení a bude mu vyprávět, jak zastřelili Jakeše na Husákově pohřbu. Dosaďte si za tato jména současnou bulharskou nomenklaturu (jména jsem si bohužel nezapamatoval) a máte aktuální politický vtip, se kterým sklidíte ovace v každém sofijském baru.

Nedávný pobyt v Sofii a třídenní besedování s místními sociology, politology a právníky na téma společenské a právní transformace v postkomunistických společnostech na mě zanechalo dojem. Bohužel ne jenom pozitivní; spíše tak trochu podiv, s kým to vlastně vytváříme ten stále užší svazek mezi národy Evropy a stále užší Unii. Aby nedošlo k mýlce: Bulhaři jsou strašně milí a pohostinní lidé; místní kuchyně je výtečná; zelenina a ovoce jsou skutečně zelenina a ovoce (tj. rajčata jsou rajčata a nikoliv gumové tenisáky napíchnuté chemickým hnojivem a přetřené na matně červeno) atd. Na druhou stranu dochází člověk po chvíli pozorování k závěru, že pod tenkým modrým Euro-nátěrem se skrývá české germánské duši dost vzdálený Balkán. K tomu snad několik nahodilých a nepříliš provázaných střípků.

Již minulý rok po přistoupením Bulharska k Evropské unii jsem upozorňoval na jeho podivný status „členství ne-členství“. Bulharsko se sice stalo členem Evropské unie k 1. 1. 2007, co však následovalo, byla žeň suspenzí různých evropských režimů vůči Bulharsku, především v oblasti vzájemného uznávání: od technického stavu letadel až po uznávání bulharských rozsudků. V mezidobí došlo také k pozastavení financování ze strukturálních fondů pro bulharské projekty, a to s odůvodněním, že míra tamní korupce je taková, že je to jako kdyby Unie házela finanční prostředky přímo místním mafiím. Otázka připravenosti nové členské země na přistoupení k Evropské unii je asi vždy poněkud subjektivní záležitostí. „Staré“ členské státy se v roce 2004 asi taky podivovaly, cože si to pouštějí k tělu. Nicméně nechat do klubu přistoupit někoho, z koho následně učiním člena třetí kategorie?

S tímto rezervovaným přístupem ze strany evropských institucí poněkud kontrastuje nezměrná přízeň, jaké se v Bulharsku evropské instituce těší. V bulharských průzkumech veřejného mínění bývá tradičně nejoblíbenější institucí Evropská komise, a to (asi?) právě proto, že je to jediná instituce, která občas klepne místní politiky přes prsty. Nezměrné Euro-fanouškovství dokonce pomáhá formulovat vtipy i vůči členským státům, které tento entuziasmus navenek nesdílejí. Jsme vděčným cílem. Kupříkladu by prý měl Čechům někdo konečně vysvětlit, že byť jak Brežněv, tak Barosso oba začínají na „B“, je mezi nimi nějaký rozdíl.

Místní sociologové se rádi ohánění právě statistikami důvěryhodnosti institucí. Z nich vyplývá, že bulharské orgány požívají důvěry občanů v řádu jednotek. Z toho se pak rozebíhají různé zajímavé studie o tom, jak se v disfunkčním systému vytvářejí alternativní vynucovací mechanismy. Fascinující je kupříkladu systém soukromých firem, které fungují coby „exekutoři“; při nefunkčním systému soudního výkonu rozhodnutí je vynucování v šedé zóně jedinou možností, jak se domoci dlužné části, a to i pro státní orgány.

Samostatnou kapitolu a předmět sociologických studií tvoří bytový sektor a (ne)placení služeb spojených s užíváním bytu (především tedy topení a teplá voda). Byty jsou zde také v (osobním) vlastnictví. Co však nebylo dovedeno do důsledků jsou rozvody tepla a vody. Hlavně u staršího komunálního bydlení (paneláků) je běžné, že 40 a více bytů v jednom bloku mají společný rozvod tepla a vody s jedním jediným měřícím přístrojem, který je umístěn při vstupu do bloku. Náklady na teplo, které nejsou malé, jsou pak rozpočítány na jednotlivé domácnosti, které se mají složit na účet. Tento systém nefunguje a systém vytváří stále více neplatičů a černých pasažérů. Někteří tvrdí, že teplo nepotřebují, neboť si topí klimatizací. Jiní naplatí proto, že vědí, že státní teplárna teplo tak jako tak nezastaví, dokud v rámci bloku bude alespoň někdo platit, takže nemá smysl „vyhazovat“ peníze. Postupem let se dosáhlo neplacení účtu za teplo takových rozměrů, že v některých blocích je až 90% neplatících domácností; pokud se teplárenská společnost snaží v těchto případech o odstávku celého bloku, tak zbylí platící zákazníci si stěžují. Dodavatele tepla pak pravidelně každoročně zachraňuje značnými finančními injekcemi stát, čímž se vlastně dodávka tepla stává veřejným statkem, který se platí z daní (s výjimkou těch několika poctivých, kteří svůj účet zaplatili a pak mají to privilegium zaplatit dvakrát – jednou přímo a podruhé za ostatní skrze daně).

Ze všeho nejvíc mě ale asi zarazila bulharská obsese různými konspiračními teoriemi, obviňování, a spekulace o tom, ze které frakce bývalé bulharské tajné služby pochází ten který politik a jak je ten či onen společenský problém působen tu svobodnými zednáři, onde řádem templářů (který si nedávno v Bulharsku založil nějaký zklamaný „velmistr“ zednářské lóže, jehož lóži odmítly ostatní lóže uznat).

A na závěr z úplně odlišného soudku: všude mezi právníky ve střední a východní Evropě se asi vždy stočí nakonec řeč na ústavní soud. Bulharský ústavní soud je zajímavou institucí. Nemá pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech fyzických či právnických osob. V důsledku toho má jeho 12 členů k vyřízení v průměru okolo 100 věcí ročně, většinou v oblasti abstraktní kontroly ústavnosti. Byť je údajně bulharská právní akademie vzácně zajedno v tom, že by měl ústavní soudu dostat také pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech, pohled soudu je naopak jednotný, že nikoliv. Být soudcem bulharského ústavního soudu bude tedy dobrou prací s atraktivní pracovní dobou; zpravodajovat nějakých 10 věcí ročně asi nebude decimující nápad, přičemž průměrná délka odůvodnění rozhodnutí soudu je v nejlepší francouzské tradici cca 2 – 3 stránky dlouhá.

Bulharský ústavní soud také představuje ideální antitezi pro tvrzení, že ústavní soudy jsou v postkomunistických státech nástrojem právní přeměny. Zpravidla bývají; velice ale záleží na tom, jak a z koho je první soud jmenován. Zatímco kupříkladu v České republice, v Polsku, Slovensku či Maďarsku byly první ústavní soudy stvořeny z osobností nakloněných společenské proměně (i když samozřejmě v různé míře; český názorově jasný a antikomunistický první Ústavní soud byl i v těchto relacích jedinečný), bulharský ústavní soud byl údajně složen ze zasloužilých soudruhů a komunistických profesorů. Při této personální základně se pak nestal spoluporodníkem společenské proměny, ale naopak konzervátorem starých pořádků.

Ztráta (reálných) šancí: co to je?

Jak známo, Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") má možnost přiznat těm, jejichž práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") byly porušeny, určité spravedlivé zadostiučinění (článek 41 Úmluvy), což je nepochybně jeden z momentů, který katalyzuje přeměnu stěžovatele latentního ve stěžovatele skutečného. Toto spravedlivé zadostiučinění má tři základní složky: náhradu materiální újmy, náhradu nemajetkové újmy a náhradu nákladu řízení, které stěžovatel (skutečně, nezbytně a v rozumné míře) vynaložil ve snaze předejít či dosáhnout nápravy porušení Úmluvy, které ESLP v rozsudku konstatoval.

Způsob, jakým ESLP o přiznání spravedlivého zadostiučinění ve své praxi rozhoduje, může být předmětem kritiky z řady směrů, zastavil bych se nicméně pouze u jednoho z nich, a to konkrétně u používání institutu tzv. ztráty (reálných) šancí (příp. příležitostí) v souvislosti se vznesenými nároky na náhradu materiální újmy.

ESLP v tomto smyslu používá promiscue celou řadu termínů: ve francouzštině perte de chance (viz např. rozsudek ze dne 13. července 2006 ve věci stížnosti č. 77575/01 Farange S.A. proti Francii, § 49), perte de chances (viz např. rozsudek ze dne 25. března 2008 ve věci stížnosti č. 1562/02 Gaga proti Rumunsku, § 69), perte de chance réelle (viz např. rozsudek ze dne 1. prosince 2005 ve věci stížnosti č. 77364/01 Ilişescu a Chiforec proti Rumunsku, § 47), perte de chances réelles (viz např. rozsudek ze dne 12. února 1985 ve věci stížnosti č. 9024/80 Colozza proti Itálii, § 38), perte de chances réelle (viz např. rozsudek ze dne 3. července 2008 ve věci stížnosti č. 20728/05 Vokoun proti České republice, § 33), perte réelle de chances (viz např. rozsudek ze dne 12. května 1992 ve věci stížnosti č. 13770/88 Megyeri proti Německu, § 30); v angličtině loss of opportunity (viz např. rozsudek ze dne 23. března 1994 ve věci stížnosti č. 14940/89 Silva Pontes proti Portugalsku, § 46), loss of opportunities (viz např. rozsudek ze dne 2. června 1986 ve věci stížnosti č. 8658/79 Bönisch proti Rakousku, § 11), loss of real opportunity (rozsudek ze dne 16. ledna 2007 ve věci stížnosti č. 60682/00 Young proti Spojenému království, § 48), loss of real opportunities (viz např. rozsudek ze dne 25. března 1999 ve věci stížnosti č. 25444/94 Pélissier a Sassi proti Francii, § 80), real loss of opportunity (viz např. rozsudek ze dne 13. července 2000 ve věci stížnosti č. 25735/94 Elsholz proti Německu, § 70).

A podobně, jako lze jen těžko odhadnout, který termín si ESLP v tom kterém rozhodnutí zrovna vybere, není zrovna snadné nalézt nějaká kritéria, podle kterých určuje, že v daném případě stěžovatel (reálnou) ztrátu (reálné/reálných) šance/šancí utrpěl či nikoli, a že je tudíž namístě přiznat mu alespoň část nárokované náhrady, nebo jej poslat zcela k šípku. Argumentace na poli článku 41 Úmluvy je zpravidla velmi kusá, ESLP zřejmě hřeší na to, že jeho rozhodnutí už nikdo nepřezkoumává, stranám proto musí stačit, že tomu tak je či není a basta fidli.

Vsuvka: Tento přístup je sice do jisté míry pochopitelný, na druhou stranu má ale určitá rizika, jak se ukázalo u stížností na neadekvátní výši zadostiučinění, které se stěžovatelé domohli na vnitrostátní úrovni, za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Od rozsudku Kudła proti Polsku (rozsudek ze dne 26. října 2000 ve věci stížnosti č. 30210/96, § 149) ESLP pečlivě kontroluje nejen to, zda o oprávněnosti trestního obvinění nebo civilních právech a závazcích bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy), ale také zda měl stěžovatel na vnitrostátní úrovni k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy porušení tohoto práva, jak si to žádá článek 13 Úmluvy. V rozhodnutí Scordino proti Itálii (č. 1) (rozhodnutí ze dne 27. března 2003 o přijatelnosti stížnosti č. 36813/97) potom ESLP dospěl k závěru, že jedním z atributů této účinnosti je i výše zadostiučinění přiznaného státem, které musí být v rozumném poměru k částkám, které by v daných případech přiznal on sám na základě článku 41 Úmluvy. Zjistit, kolik by přiznal On, však není zrovna snadné, pokud jediné odůvodnění výše přiznané částky spravedlivého zadostiučinění zhusta spočívá v pouhém odkazu na „spravedlivý základ“ (equity/équité), o který se při svém rozhodování opírá (viz např. rozsudek ze dne 26. října 2004 ve věci stížnosti č. 65195/01 Jírů proti České republice, § 55), případně se obejde i bez něj (viz např. rozsudek ze dne 14. února 2006 ve věci stížnosti č. 30276/03 Dušek proti České republice, § 29). Ale zpátky na šance ...

Tak vezměme si kupříkladu případy, kdy ESLP konstatoval porušení práva na spravedlivý proces z důvodu, že stěžovateli nebylo umožněno být přítomen při jednání soudu rozhodujícího o jeho trestním obvinění. Ve výše zmíněném rozsudku Gaga se stěžovatel na poli článku 41 Úmluvy domáhal kromě jiného náhrady za ztrátu na výdělku za období, kdy se nacházel ve výkonu trestu. ESLP usoudil, že „sice samozřejmě nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, kdyby k porušení Úmluvy nedošlo, ale nepovažuje za nerozumnou myšlenku, že stěžovatel utrpěl ztrátu šancí.“ (§ 69). Ve věci Kaya proti Rakousku se stěžovatel domáhal náhrady za pokutu a náklady řízení, které musel na základě rozhodnutí soudu zaplatit, což však ESLP odmítl s poukazem na to, že „nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by proběhlo v souladu s článkem 6 Úmluvy.“ (rozsudek ze dne 8. června 2006 ve věci stížnosti č. 54698/00, § 35).

Nebo případy, v nichž stěžovatelé v rozporu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neměli možnost vyslechnout svědky, na jejichž výpovědích v rozhodující míře spočívalo jejich odsouzení. Ve věci A. M. proti Itálii, kde stěžovatel tvrdil, že v důsledku odsouzení přišel o zaměstnání a zhoršilo se mu zdraví, ESLP uvedl, že „i když nemůže spekulovat o tom, k jakému výsledku by řízení dospělo, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo, domnívá se nicméně, že stěžovatel utrpěl opravdovou ztrátu šancí.“ (rozsudek ze dne 14. prosince 1999 ve věci stížnosti č. 37019/97, § 32). Naopak ve věci A. H. proti Finsku byl nárok stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou odsouzením odmítnut s odůvodněním, že ESLP „nemůže spekulovat o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by bylo v souladu s článkem 6 Úmluvy. [ESLP] sice konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neshledává ale žádnou příčinnou souvislost mezi porušením a údajně utrpěnou materiální újmou.“ (rozsudek ze dne 10. května 2007 ve věci stížnosti č. 46602/99, § 49).

Takto bychom mohli pokračovat, myslím však, že již z výše uvedených příkladů se podává, že judikatura ESLP není v inkriminovaném ohledu – eufemicky řečeno – zcela předvídatelná.

Přiznám se, že jsem zatím nenarazil na žádné odborné pojednání o problematice ztráty (reálných) šancí (či lépe řečeno nenarazilo ono na mne, neboť jsem po něm zatím pátral pouze nedostatečně). V tomto směru spoléhám na poučené komentátory, že tápajícího nasměrují ...

Pokusím-li se takto handicapován pohlédnout na problém trochu v obecné rovině, domnívám se, že soud, který má rozhodnout o oprávněnosti nějakého nároku na náhradu škody, může v zásadě uplatňovat dva přístupy (předpokládejme, že sporná je pouze existence příčinné souvislosti, nikoli existence porušení práva nebo existence a výše újmy):

a) v případě, že zde mezi porušením práva a tvrzenou újmou existuje příčinná souvislost, která je prokázána požadovaným standardem (nad rozumnou pochybnost apod.), náhradu přizná, pokud tomu tak není, nárok zamítne (tertium non datur);

b) v případě, že zde mezi porušením práva a tvrzenou újmou existuje příčinná souvislost, která je prokázána požadovaným standardem, náhradu přizná, pokud tomu tak není, přizná náhradu alespoň za ztrátu (reálných) šancí, s výjimkou případů, kdy je požadovaným standardem prokázáno, že existence příčinné souvislosti je vyloučena.

Podle mého názoru lze legitimně hájit oba přístupy (je ovšem třeba si vybrat, nikoli používat tu jeden, tu druhý; ESLP podle všeho oba přístupy střídá). Jestliže aplikaci institutu ztráty šancí zcela vyloučíme, bude rozhodování soudu relativně předvídatelné, pro soud jednoduché, ale pro poškozené poměrně přísné. V případě druhého přístupu se klady a zápory prohodí: daleko větší množství poškozených se domůže alespoň nějaké náhrady, soud si však s rozhodováním bude lámat hlavu delší dobu a jeho rozhodnutí nebudou tak snadno předvídatelná.

Rozhodneme-li se pro druhé pojetí a připustíme-li aplikaci institutu ztráty šancí, dostaneme se nicméně k otázce, jak definovat šanci. Představíme-li si pomyslnou úsečku, na jejímž jednom konci trůní „absolutní“ jistota existence příčinné souvislosti a na konci druhém si hoví „absolutní“ jistota neexistence takové příčinné souvislosti, pak všude mezi těmito dvěma krajními polohami je nějaká šance. Měli bychom ale každou, byť jen nepatrnou šanci „proplácet“? Nezaslouží si odškodnění pouze ten poškozený, který utrpěl ztrátu šancí skutečně reálných? A jaké šance jsou reálné? Více než 50 %? A jakou šanci uspět měl Jan Tleskač, kdyby nebylo M.?

Förster: následovník Bidara nebo jeho (částečná) revize?

Rozsudek v případu Förster, který ESD včera vydal, by mohl být vnímán jako důkaz toho, že lucemburský Soud opravdu naslouchá reakcím na svá předchozí rozhodnutí, zvláště jsou-li tak hlasité jako ty, jež následovaly po rozhodnutí ve věci Bidar. Po prvním zběžném pročtení rozsudku mám však pocit, že názory na to, zda Förster je Bidarovým klonem nebo naopak jeho implicitní revizí, se budou zřejmě různit. Mé letmo poskládané první dojmy naleznete dále.

Bidar je notoricky známým případem týkajícím se dotovaných půjček/stipendií pro zahraniční studenty. Podám-li to hodně zjednodušeně, ESD v něm řekl, že studenti z jiného členského státu EU mají nárok na studentské půjčky za stejných podmínek jako „domácí“ studenti v případě, že jsou do společnosti hostitelského státu náležitě integrováni. Pro úplnost zde v tomto ohledu uvádím výrokovou část judikátu Bidar (tu samozřejmě je nutno číst ve světle celého odůvodnění, k němuž ty, co tento judikát neznají, tímto odkazuji):

Podpora poskytovaná ať již ve formě dotovaných půjček, nebo stipendií studentům legálně pobývajícím v hostitelském členském státě a směřující k pokrytí jejich životních nákladů spadá do rozsahu působnosti Smlouvy o ES pro účely zákazu diskriminace stanoveného v prvním pododstavci čl. 12 ES.

První pododstavec čl. 12 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která poskytuje studentům nárok na podporu pokrývající jejich životní náklady, pouze pokud jsou usazeni v hostitelském členském státě, a přitom vylučuje, aby státní příslušník jiného členského státu obdržel jako student status usazené osoby, i když tento státní příslušník v hostitelském členském státě legálně pobývá a absolvoval tam podstatnou část svého středoškolského studia, a v důsledku toho si vytvořil skutečný vztah ke společnosti tohoto státu.

ESD v tomto případě mluvil o skutečném vztahu ke společnosti hostitelského státu v souvislosti s francouzským studentem, který na území Velké Británie (v bytě své babičky) pobýval tři roky.

Věc Bidar vyvolala lavinu kritiky, hlavně mezi politiky. Pokud se nemýlím, byl to jeden z případů, který tehdejšího předsedu rakouské vlády, Wolfganga Schüssela, přiměl před začátkem jejich předsednictví až k úvahám o omezení pravomocí Soudního dvora. Bidar byl drtivě kritizován též ve Velké Británii a i jinde se stal jedním ze symbolů všude se cpoucí EU a imperialistického ESD, který, budu-li ty „běsy“ parafrázovat, došel tak daleko, že nařizuje živit cizí studenty z peněz daňových poplatníků...

Nevím, zda soudci velkého senátu ESD měli poprask, který se kolem Bidara strhl, v paměti, když se jim na stůl dostala věc Förster. Skutečnost, že případ dostal opět velký senát, však nepochybně znamená, že tohle Bidarovo dítě nebrali v Lucemburku na lehkou váhu. Nebudu zde blíže popisovat skutkový stav případu Förster, to si můžete v případě zájmu přečíst sami, ale v podstatě šlo v dané věci o to, zda holandské orgány mohou stanovit paušální a neflexibilní podmínku pěti let nepřetržitého pobytu na území „státu poskytujícího půjčku/stipendium,“ jakožto kritérium určující, že daný student je dostatečně integrován (ve smyslu Bidara), aby mu to dávalo na stipendium stejný nárok jako domácím studentům.

Slovy Soudu (bod 34):

Podstatou [...] otázek předkládajícího soudu, které je vhodné přezkoumat společně, je, zda a za jakých podmínek se může student, který je státním příslušníkem členského státu a který se odebral do jiného členského státu, aby v tomto státě absolvoval své studium, dovolávat čl. 12 prvního pododstavce ES za účelem získání stipendia na životní náklady. Předkládající soud se rovněž ptá, zda může být požadavek předchozího pobytu po dobu pěti let uplatňovaný vůči státním příslušníkům jiných členských států považován za slučitelný s uvedeným čl. 12 prvním pododstavcem, a v případě, že ano, zda je ve zvláštních případech třeba použít jiná kritéria nasvědčující značnému stupni integrace v hostitelském členském státě.

ESD nejdříve věc Förster od Bidara alespoň částečně odlišil:

47 Na rozdíl od projednávané věci se věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Bidar, týkala vnitrostátní právní úpravy, která kromě dodržení požadavku pobytu studentům pocházejícím z jiných členských států uplatňujícím nárok na podporu na pokrytí svých životních nákladů ukládala, aby byli v hostitelském členském státě usazeni. V rozsahu, v němž v uvedeném rozsudku právní úprava dotčená v původním řízení vylučovala jakoukoli možnost, aby státní příslušník jiného členského státu získal jakožto student postavení usazené osoby, znemožňovala tato právní úprava takovému státními příslušníkovi, ať již byl jeho stupeň skutečné integrace do společnosti hostitelského členského státu jakýkoli, aby splnil uvedenou podmínku, a tudíž mohl využít práva na podporu pokrývající jeho životní náklady.

Poté se odvolal na ty bidarovské mantry, vycházející vstříc finančním zájmům členských států (které ovšem v onom rozsudku byly jen jakousi chabou náplastí na jednoznačně nepříznivý výrok):

48 Ve výše uvedeném rozsudku Bidar uvedl Soudní dvůr, že ačkoliv mají členské státy při organizaci a uplatňování svých systémů sociální pomoci projevovat určitý stupeň finanční solidarity se státními příslušníky jiných členských států, je každému členskému státu dovoleno dbát na to, aby se udělení podpor směřujících k pokrytí životních nákladů studentů pocházejících z jiných členských států nestalo nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky na celkovou úroveň podpory, která může být udělena tímto státem (viz výše uvedený rozsudek Bidar, bod 56).

49 Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že členský stát je oprávněn udělovat podporu pokrývající životní náklady studentů pouze studentům, kteří prokázali určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 57).

50 Na základě těchto úvah dospěl Soudní dvůr k závěru, že existence určitého stupně integrace může být považována za prokázanou na základě zjištění, že dotčený student po určitou dobu pobýval v hostitelském členském státě (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 59).

Btw., povšimněte si, jak nám zde shrnutí judikátu Bidar v podání formulačně neobratného ESD vskutku kouzelně „navazuje“:

1. Členské státy mohou poskytování podpor v zájmu ochrany své finanční stability podmínit prokázáním určitého stupně integrace daného studenta do společnosti. 2. Tyto úvahy přivedly Soud k závěru, že taková integrace může být prokázána na základě zjištění o určité délce pobytu studenta v hostitelském státě.

Skutečně, jedno plyne ze druhého... Ke cti ESD budiž však řečeno, že v samotném Bidarovi takovou logickou posloupnost vůbec nepředstíral, tam zkrátka rovnou přeskočil od jednoho závěru ke druhému, aniž by tento argumentačně vůbec podložil (srov. odst. 56-59 judikátu Bidar).

Každopádně zatímco až do tohoto místa se Förster celkem snaží Bidara věcně následovat, další body rozsudku se již nezdají být s Bidarem úplně v souladu.

V Bidarovi totiž Soud řekl, že „záruka dostatečné integrace do společnosti hostitelského členského státu vyplývá z podmínek ukládajících podmínku předchozího bydliště na území tohoto státu, v tomto případě tři roky bydliště vyžadované britskými normami dotčenými v původním řízení“ (srov. Bidar, bod 60). Dále konstatoval, že skutečnost, že dotyčný student v hostitelské zemi absolvoval podstatnou část svého středoškolského studia vede k vytvoření jeho skutečného vztahu ke společnosti onoho státu (srov. Bidar, bod 63).

3 roky středoškolského studia byly tedy dostatečným integračním pojítkem v Bidarovi. Holandské úřady ve věci Förster však chtěly let pět, navíc bez toho, že by hodnotily jiná kritéria nasvědčující možnosti integrace.

Ve světle Bidara možná trochu překvapivě (nikoliv už tolik ve světle jeho kritiky), ESD přístup holandských úřadů aproboval:

51 Co se konkrétně týče slučitelnosti s právem Společenství takového požadavku nepřetržitého pobytu po dobu pěti let, jako je požadavek vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení, je třeba přezkoumat, zda takový požadavek může být odůvodněn účelem sledovaným hostitelským členským státem, aby se ujistil o existenci určitého stupně integrace na svém území v případě studentů, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.

52 V projednávaném případě je takový požadavek nepřetržitého pobytu po dobu pěti let vhodný k tomu, aby zajistil, že žadatel o dotčené stipendium na životní náklady je v hostitelském členském státě integrován.

53 Jeho odůvodnění z hlediska práva Společenství dále vyžaduje, aby byl přiměřený ve vztahu k cíli, který vnitrostátní právo oprávněně sleduje. Nemůže překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

54 Podmínka nepřetržitého pobytu po dobu pěti let nemůže být považována za nepřiměřenou zejména vzhledem k uplatňovaným požadavkům ohledně stupně integrace cizích státních příslušníků v hostitelském členském státě.

55 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv se směrnice 2004/38 nevztahuje na skutkové okolnosti v původním řízení, ve svém čl. 24 odst. 2 ve vztahu k osobám jiným, než jsou zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné osoby, osoby, které si zachovávají takové postavení, nebo jejich rodinní příslušníci, stanoví, že hostitelský členský stát není povinen přiznat vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium, studentům, kteří nenabyli práva trvalého pobytu, přičemž ve svém čl. 16 odst. 1 stanoví, že právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.

56 Soudní dvůr rovněž uvedl, že aby byl požadavek pobytu přiměřený, musí být vnitrostátními orgány uplatňován na základě jasných a předem známých kritérií (viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Collins, C‑138/02, Recueil, s. I‑2703, bod 72).

57 Tím, že dotčeným osobám umožňuje jednoznačně zjistit svá práva a své povinnosti, může požadavek pobytu stanovený zásadami ze dne 9. května 2005 již svou samotnou existencí zaručit vysokou míru právní jistoty a transparentnosti v rámci udělování stipendií na životní náklady pro studenty.

58 Je proto třeba konstatovat, že takový požadavek pobytu po dobu pěti let, který je stanoven vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zajistit určitý stupeň integrace v hostitelském členském státě, pokud jde o studenty pocházející z jiných členských států.

59 Toto zjištění se nedotýká možnosti členských států, aby – přejí-li si tak – udělovaly stipendia na životní náklady studentům pocházejícím z jiných členských států, kteří nesplňují požadavek pobytu po dobu pěti let.

Jednomu by se skoro zdálo, že ESD v Bidarovi řekl, že 3 roky nepřetržitého studia a pobytu v jiné členské zemi jsou k integraci dostatečné a měly by vést ke vzniku nároku. Přesto nyní povolil, aby stát požadoval minimálně roků pět.

Ne snad, že bych měl s argumentací ESD ve věci Förster problém, nejméně pak s argumenty odvolávajícími se na transparentnost a právní jistotu, neboť na ty většinou slyším. Zdá se mi ale, že Soud, aniž by to otevřeně přiznal, zařadil proti Bidarovým časům trochu zpátečku.

Podobné pocity bude nad tímto judikátem asi mít i generální advokát Mazák, jehož stanovisko ESD nenásledoval.

Když už ale nekonzistence, tak aspoň pozitivním směrem, byť právě v tomto bodě by se mnou mnozí zahraniční studenti, kteří tak na vytouženou půjčku nedosáhnou, asi nesouhlasili...

Stipendia na American University

Kvalitního vzdělání není nikdy dost. A stejně tak stipendií napomáhajících k jeho dosažení. Třeba některé z vás v tomto směru zaujme následující nabídka American University, Washington College of Law, se sídlem ve Washingtonu, D. C.

Škola stabilně patřící do první padesátky amerických právnických fakult (a jedna z nejlepších v oborech s mezinárodním prvkem) nabízí pěti uchazečům o studium LL.M. v rámci programu International Legal Studies stipendium pokrývající veškeré poplatky se studiem spojené. Jedná se tedy o plný tuition waiver, který se však samozřejmě netýká např. nákladů na ubytování, cestovného apod. – v tomto ohledu se musejí zahraniční studenti poohlédnout po dalších zdrojích.

Podrobné informace naleznete zde.

Musí soud opravdu vždy rozhodnout?

Zdeněk Kühn v diskusi k jednomu ze svých příspěvků zde na blogu napsal: „[...] právo se liší od diskuse v hospodě nebo na blogu v tom, že v právu nakonec někdo musí rozhodnout (viz zákaz denegatio iustitiae). Můžeme se například donekonečna rozhodovat, zda má k realitě blíže ta či ona teorie, ale soudce nakonec rozhodnout musí, a učiní to na základě autority, kterou mu dává právní systém. Soudce poslední instance pak celý spor vyřeší finálně.“ Lze však po právu spravedlivě požadovat, aby – v dnešní době – dalo odpověď na všechny sporné otázky na to, jak věci mají být? Je opravdu tak nepřijatelné, aby soud řekl: sorry, ale nevím?

Náš mozek jakoby si sám se sebou nevěděl rady. V posledních dvou stoletích se stále rapidně zdokonalují jeho tvůrčí schopnosti. Tentýž mozek však již pokulhává, má-li se dobrat pochopení toho, co vlastně činí. „Vědecko-technická revoluce“ chrlí neustále nové a nové věci, které se mnohem rychleji dostávají do praktického užívání velkým počtem lidí. Ale návod k použití jen málokdy obsahuje i upozornění, co to vlastně pro život člověka znamená.

Za posledních dvacet let prodělal vyspělý svět další obrovský skok. Účinek vynálezu počítače byl znásoben rozšířením Internetu, vynález telefonu nabyl nových rozměrům v podobě boomu telefonů mobilních. Všechny tyto vynálezy rozšiřují možnosti dnešního člověka: jeho schopnost bojovat s prostorem a časem.

Tyto nové možnosti však staví člověka před otázku etickou: jak s těmito možnostmi nakládat, na co člověk vlastně má a nemá právo?

Člověk (zdá se) získává větší možnosti, než jaké (jak se domnívá) mu byly od přírody dány. Přirozená podstata člověka vyvolává tak stále více otazníků, což se nemůže neprojevit při pátrání po obsahu jeho přirozených práv. Denně dnes stojíme před problémy, kdy se sami sebe ptáme, jak se zachovat, na co vlastně máme právo, a na co už ne.

Hroutí se dnes (nezhroutila-li se už dávno předtím) náboženská koncepce pokory před Bohem stvořitelem. Člověk se již dávno naučil rozhodovat o bytí či nebytí. Daří se mu oddalovat smrt: pacientovi je operačně vyjmuto srdce a on přesto žije. Je schopen manipulovat s narozením (resp. početím): antikoncepční prostředky jsou známé již dlouho, moderní doba však přinesla také umělá oplodňování, ženy se staly nosičkami cizích plodů.

Vrcholem lidské stvořitelské dovednosti je však nepochybně klonování; člověk si tak sám určil způsob reprodukce svého druhu. Není možná daleko doba, kdy bude možné vyrábět děti na zakázku s dopředu danými vlastnostmi podle přání zákazníků. Genetická výbava lidstva bude za několik generací vytříbená: vypreparujeme geny smrtelných chorob, odstraníme sekvence provokující sklon ke kriminalitě. Soulož se stane trestným činem, neboť neřízená reprodukce by mohla ohrozit celý lidský genetický kód. Heterosexualita se stane vzácným a zbytečným omezením svobody jednotlivce, podobně jako o něco později homosexualita. Majoritní populace bude autosexuální.

Je nepochybné, že člověk jakožto druh směřuje ke stále větší dokonalosti. Stvořil-li si Bůh člověka k obrazu svému, pak při pohledu na dějiny lidstva zdá se být nasnadě, že se člověk rozhodl uzpůsobit sebe sama k obrazu svého Boha. Snaží se mu přiblížit ve všech atributech. Snaží se zastavit čas a stát se věčným (třebas zatím naivně pomocí fotografie, filmu), snaží se ovládnout prostor a stát se všudypřítomným (dopravní prostředky, komunikační technologie).

Člověk vůbec není nějakou ustálenou kategorií, nějakou jasně definovatelnou formou života. Daleko spíše je jen jakousi přechodnou fází mezi stvořeným a tvořícím, mezi stvořenou přírodou a Bohem. Každý lidský život, každá velká lidská civilizace i lidstvo jako celek prochází zřejmě během své existence stejnými fázemi. Fází vzestupu (dětství), optima (dospělosti) a pádu (stáří). Člověk, jako jedinec i jako druh, je kategorií bytostně dynamickou. Neustále se vyvíjíme během svého života, neustále se vyvíjí i lidstvo. Vždyť ani hvězdy, příroda neživá, není tak neživá jak by se mohlo zdát, i ony se rodí, žijí a hynou. Ostatně astronomové hovoří i o zrodu a konci vesmíru. Je-li tedy všechno v neustálém pohybu, proč by zrovna člověk měl být stále stejný?

Jestliže si ale člověk osvojuje některé Boží schopnosti, dostává se mu ve stejné míře také Boží rozhodnosti? Nebyl problém přijít na to, že člověk se dá klonovat, nebyl problém objevit veškeré možné způsoby léčení, jež mají oddálit smrt. Problém je, jak s těmito schopnostmi zacházet. Ať jde o otázku potratů na straně jedné nebo euthanasie na straně druhé, stojí dnes člověk před nimi bezradný. Před očima se nám rozpadá náš vlastní obraz jako Božího stvoření, naplněného pokorou a bojností před vlastním stvořitelem, na jehož místo se dnes sami snažíme vystoupat. Ostatně snaha po dosažení Boží velikosti je již dlouhý čas v podezření, že je tím pravým smyslem života člověka.

Až donedávna šlo však vesměs o pokusy, které bylo možné ironizovat, poslední dobou však již nezávislému pozorovateli musí tuhnout úsměv na rtech. Člověku se jeho úkol začíná dařit. Božena Komárková v závěru své knihy Původ a význam lidských práv napsala, že žádné z lidských práv (až na právo na duchovní svobodu) není pochopitelné bez konkrétních souvislostí, politických a sociálních; každé z práv je odpovědí na sociální krizi, je nouzí lidskosti. Zdá se, že dnes stojíme před další krizí, další nouzí lidskosti. Nebezpečím zde nejsou státy s absolutními vládci, státy s totalitními ideologiemi či státy s paternalistickými nařízeními svazujícími lidskou činorodost. Jde spíše o nouzi reflexe, jde o nedostatek reflexe důsledků vlastních možností.

Člověk se vydává na cestu za všemohoucností, ale nedostává se mu morálky všemohoucího. Tlačíme se na místo vyšší formy bytí - Boha, nevíme ale, jak na to bude Bůh reagovat. (Jak bychom reagovali my, kdyby nás v inteligenci a schopnostech dohnali šimpanzi? Přiznali bychom jim stejná práva jako nám lidem? Nebo snad by se tím již bez dalšího stali lidmi?).

Lidská spravedlnost – podobně jako všechno lidské – je nedokonalá. Tato nedokonalost může spočívat v rozhodnutích špatných, může však spočívat i v nemožnosti vůbec jakkoli rozhodnout: sorry, ale nevím, protože – zatím – nemohu vědět.

Neměli bychom odložit využívání našich možností, dokud nebudeme vědět, jak s nimi správně nakládat?

Ústavní soudy a předběžná otázka k Evropskému soudnímu dvoru

Fanouškům předběžné otázky asi neuniklo, že se po téměř půlstoletí "splendid isolation" italský Ústavní soud rozhoupal a předložil předběžnou otázku do Lucemburku. Eric Stein Working Papers jsou možná prvním anglickojazyčným periodikem, které přináší analýzu tohoto rozhodnutí - ještě dříve, než o předběžné otázce rozhodl sám Soudní dvůr. Článek italských kolegů Filippa Fontanelliho a Giuseppe Martinica "Cooperative Antagonists - The Italian Constitutional Court and the Preliminary Reference: Are We Dealing with a Turning Point?" naleznete zde.

A poněvadž se mi nabídla výjimečná příležitost přihřát si vlastní polívčičku a ctím Balkin-Levinsonovo desatero, dovolím si upozornit na svůj komentář dvou zajímavých rozhodnutí Ústavního soudu z letošního léta, která ukazují, nakolik je ještě postoj k předběžné otázce na českém Ústavním soudu neustálený: "Podávání předběžných otázek obecnými soudy jako otázka ústavnosti," Soudní rozhledy č. 10/2008.

Střelba pohraničníků na komunistických hranicích a její judikatorní reflexe na český a německý způsob

Mezi nejsložitější právní otázky po roce 1989 patřil problém, jak se postavit k praxi komunistického státu, která se jeví ex post (a pro většinu z nás asi též ex ante) jako zločinná. V tomto postu zkouším nabídnout popis německého a českého přístupu k témuž. Oba jsou velmi odlišné, německý přístup je mnohem propracovanější, nicméně jsem dalek toho tvrdit, že též proto je i lepší.

Ukázkovým a velmi kontroverzním příkladem německého přístupu je kauza tzv. „střelců na berlínské zdi“, pohraničníků odsouzených v 90. letech minulého století za usmrcení východoněmeckých uprchlíků v Berlíně (srov. zvl. rozhodnutí Spolkového soudního dvora publikovaného in: BGHSt 39, 1 a rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfGE 95, 96 ve věci střelby a usmrcení občanů NDR při útěku do západního Berlína u Berlínské zdi). V daném případě dva pohraničníci usmrtili opakovanými dávkami ze svých zbraní uprchlíka z NDR. Problém byl, že východoněmeckým státem akceptovaný a praktikovaný výklad zákona o státních hranicích jim takovýto postup (tedy v krajním případě i usmrcení člověka v zájmu zamezení jeho útěku do zahraničí) v zásadě umožňoval. Soud tedy musel dovodit, zda se jednalo s ohledem na tehdejší ustálený výklad práva o beztrestný akt nebo zda se jednalo o trestný čin.

Spolkový soudní dvůr se přiklonil k druhé z obou možností. Poukázal na prepozitivní obecné právní principy, které měly být dodržovány také v NDR; jako autoritu uvedl slavnou Radbruchovu formuli o rozporu mezi pozitivním zákonem a spravedlností, který dosáhne tak neudržitelné míry, že zákon musí jako „nenáležité právo“ spravedlnosti ustoupit. Ačkoliv nelze podle Spolkového soudního dvora nacistické masové vraždění v žádném případě srovnávat se střelbou na německých hranicích, východisko uvažování zůstává stále totožné: při posuzování aktů, které se staly na základě vůle státu, musí být brán zřetel na to, „zda stát nepřekročil nejkrajnější hranice, které jsou dány podle obecného přesvědčení v každé zemi.“ (str. 16 rozhodnutí).

Zdá se nicméně, že tato část byla zcela rétorická. V následujícím odůvodnění totiž Spolkový soudní dvůr směr svého uvažování mění a namísto „radbruchovského“ ustoupení zákonného nepráva spravedlnosti koncipuje přednost výkladu zákona v souladu s mezinárodními úmluvami proti výkladu zákona, který používaly státní orgány NDR. Soud totiž poukázal na to, že NDR byla vázána Mezinárodním paktem na ochranu občanských a politických práv z roku 1966 a správný výklad zákona o státních hranicích se měl přidržet tohoto paktu (ačkoliv ten neměl v NDR formálně přednost před vnitrostátním právem): „Pokud zákon v době činu mohl být interpretován zejména se zřetelem na jeho text a na Ústavu NDR v souladu s mezinárodními závazky NDR na ochranu lidských práv, zákon v době činu musí být chápán podle interpretace vstřícné k lidským právům“ (tamtéž). V daném případě tedy měli pohraničníci zvolit jinou metodu zastavení upchlíků, ne však po nich střílet dávkami ze samopalu.

Výtku případného porušení principu právní jistoty, legitimního očekávání a non-retroaktivity trestního práva Spolkový soudní dvůr odmítl, neboť očekávání, že trestní právo bude i v budoucnu interpretováno způsobem nesouladným s ochranou lidských práv, není hodno ochrany. Jak velmi případně upozorňuje R. Alexy, dané rozhodnutí (alespoň částečně založené na Radbruchově tezi, byť v transformované „interpretační“ formě), vychází z alespoň rudimentární nerelativistické etiky. Úsudky o určitém elementárním jádru etiky (a tudíž o extrémní nespravedlnosti) mají objektivní a kognitivní povah (Alexy, R. A Defence of Radbruch´s Formula. In: Dyzenhaus D./ed./: Recrafting the Rule of Law: The Limits of Legal Order, Hart Publishing, Oxford 1999, str. 15 násl., na str. 33: „Spor o … extrémní nespravedlnost nemůže být doložen nějakým důkazem, ale s pomocí argumentů.“).

Česká judikatura kontroverzní německý přístup modifikující interpretaci komunistických předpisů, nikoliv ale tyto předpisy samotné, nezvolila. Namísto toho důsledně trvala na tom, že rozhodující pro trestnost pohraničníka bylo to, zda vskutku došlo k porušení tehdy platných předpisů. Například v rozsudku ve věci pohraničníků, kteří v roce 1986 zastřelili na hranicích občana tehdejšího západního Německa (v domnění, že šlo o uprchlíka, jakkoliv šlo ve skutečnosti o šedesátiletého houbaře), bylo pro krajský soud v roce 2001 rozhodující, že k použití střelné zbraně došlo neoprávněně. Ani tehdejší předpisy pohraniční stráži totiž neumožňovaly, aby střelba dopadala na území cizího státu, navíc v tomto případě byla dokonce i střelba vedena z území Německa. V takovém případě soud prvého stupně shledal obžalovaného bývalého pohraničníka vinným trestným činem pokusu o vraždu; dokonání trestního činu mu nemohlo být prokázáno, neboť společně s ním byly obžalovány i další osoby, které na daném místě vedly jako členové pohraniční stráže střelbu, a nebylo tedy možno vyloučit, že smrtící kulku nevyslal někdo jiný. Odvolací soud nicméně rozhodnutí zrušil, neboť vědomost o tom, že se nachází na území SRN, nebyla obžalovanému prokázána.

V logice této judikatury pak soudy v roce 2001 dovodily, že pokud nově nasazení pohraničníci zastřelili „narušitele“ státní hranice na území české obce, kam po neúspěšném pokusu o přechod hranice uprchl, nedopustili se žádného trestného činu, neboť střelba proti prchajícímu podezřelému byla v tomto případě podle tehdejších předpisů oprávněná. Jakkoliv byly ve věci Čepl a Kubec podle soudu „zákony a předpisy i samotné rozkazy z dnešního pohledu tehdy špatné, odporovaly lidským právům […] tyto skutečnosti nemohli obžalovaní vzhledem ke svému postavení ovlivnit a tyto skutečnosti stály tedy mimo ně.“ Naopak německé soudy by obdobný případ jistě posoudily jako kriminální, neboť komunistické předpisy o oprávněném použití zbraně bylo ve smyslu německé judikatury nutno vyložit vstřícně k ochraně lidských práv, a to s ohledem na tehdejší mezinárodní závazky státu (zejména mezinárodní pakt o občanských a politických právech).

Odsoudit pohraničníka za střelbu na hranicích tak bylo v českých podmínkách možno jen v situaci, kdy sám vědomě porušil své povinnosti a jednal v rozporu s tehdejším právem – např. vědomě vstoupil na území tehdejšího západního Německa, kde se setkal s německým pohraničníkem, který se ho pokusil zadržet, načež jej český pohraničník zastřelil (věc Korbel),resp. pronásledoval prchající občany NDR vědomě v rozporu s československými předpisy až na území SRN, kde je zadržel a převedl zpět na území ČSSR, kde byli následně předáni orgánům NDR (usnesení NS sp.zn. 3 Tdo 1019/2002 ze dne 2.4. 2002).

V posléze uvedeném příkladu se podle NS jednalo o trestný čin vydírání v souběhu s trestným činem porušování povinností strážní služby, kde s ohledem na jejich trestní sazbu byly oba trestné činy bez ohledu na stavení běhu promlčecí doby již promlčeny. Nemohlo se podle NS jednat o trestný čin zbavení osobní svobody, neboť jiný výklad „by v rozporu se zásadami výkladu příčinné souvislosti [rozšiřoval] úmysl obviněných, který zřetelně vedl k zadržení podezřelých osob až k následku, který v dané věci spočíval v trestně právní sankci nedovoleného překročení státní hranice poškozenými podle tehdy platných zákonných norem trestní jurisdikce NDR.“

Určitým výjimečným příkladem je kauza Miloše Roudnického, který jako pohraničník nepoužil v rozporu s tehdejšími předpisy mírnější formu zastavení „narušitelů“ státní hranice, ale namísto toho začal na „narušitele“ střílet dávkami ze samopalu. Rozhodnutí tohoto typu (restriktivní interpretace komunistických předpisů o použití zbraně na hranicích) je ale spíše výjimečné.Roudnický byl za zastřelení dvou osob odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví k podmíněnému trestu odnětí svobody.

Jak jsem naznačil, v případech střelby na hranicích je velmi obtížné říci, které řešení je lepší - zda přísnější německé nebo k pohraničníkům vstřícnější české. Narozdíl od jednodušších kauz, jako jsou brutality 50. let nebo mučení disidentů typu pálení V. Třešňáka příslušníkem StB Kafkou, zde totiž hovoříme o případech lidí, kteří si svou službu zpravidla nevybírali (jedná se vesměs o vojáky základní služby), byli obvykle velmi mladí - zpravidla méně než 20 let, vystaveni dlouhodobé indoktrinaci ideologií tehdejšího režimu (zpravidla jim bylo vtloukáno do hlavy, že proti nim stojí po zuby ozbrojení zlosyni typu postav z Krále Šumavy), jednali zpravidla ve velmi vypjaté atmosféře atd. Ostatně německá judikatura byla kritizována za to, že na pohraničníky, z velké části -náctileté muže se základním vzděláním, maximálně s učilištěm, staví nerealistické nároky uvažování filozofů a dilemata Antigoné stojící tváří tvář Kreontově nelidskému zákonu ve známém Sofoklově dramatu.

Pokud se podíváme na odsouzené pohraničníky, vyjma těch, kteří se dopustili vskutku jednoznačně kriminálního činu (typicky věc Korbel uvedenou výše), vidíme, že zcela jasně převažovali podmíněné tresty odnětí svobody. Jak ve shora cit. kauze Roudnický uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích, resp. jeho soudce Jiří Bernát, který potrestal pohraničníka za 40 let staré zastřelení dvou osob na hranicích podmíněným trestem, rozhodnutím soudu „došlo k pojmenování viny obžalovaného, k charakterizování toho, k jakým nezákonným projevům v minulém období docházelo“, současně došlo též k „plné rehabilitaci a satisfakci těch, kteří byli minulým režimem postiženi.“ Je pak ale logické se ptát, zda obdobnou rehabilitaci a satisfakci, resp. k pojmenování viny, nemohly poskytnout též jiné nástroje, např. instituce na způsob jihoafrické komise pravdy a usmíření. To je ovšem úvaha de lege ferenda.

Navíc vidím mezi českým a německým modelem vypořádání se s minulostí na hranicích ještě jeden, a to velmi podstatný rozdíl. V Německu, narozdíl od České republiky, totiž byli odsouzeni též ti, co pravidla pro střelbu na hranicích tvořili, a oproti podmíněným trestům pohraničníků dostali tresty nepodmíněné (např. Egon Krentz, srov. např. toto rozhodnutí ESLP - srov. v této kauze zejm. mimořádně zajímavou konkurenci soudce Zupančiče, který upozorňuje, že je velký rozdíl mezi právní jistotou těch, co zločinné právo tvoří, a těmi, kteří jsou nuceni jej aplikovat). A to je asi ten nejdůležitější rozdíl oproti České republice.

Střípky z Věstníku Československé společnosti pro právo trestní

Když jsem před pár lety shromažďoval literaturu ke své disertaci, propracoval jsem se shodou náhod k Věstníku, který v době meziválečné vydávala Československá společnost pro právo trestní ...

V roce 1924 byla na půdě pařížské právnické fakulty založena Mezinárodní společnost pro právo trestní (Association international de droit pénal) a ještě téhož vznikla také Československá společnost pro právo trestní. V provolání ze dne 12. listopadu 1924 se mimo jiné uvádí: „Je úkolem i národa československého, aby přiložil ruku k tomuto dílu. Proto zakládáme Československou společnost pro právo trestní, jež by vstoupila ve styk co nejužší se jmenovanou Association international de droit pénal a pro případ, že by byla uznána za její odbočku, tuto funkci převzala. Účelem jejím má býti studium všech otázek dotýkajících se účinného boje proti zločinnosti, zejména i v oblasti mezinárodního práva trestního, i toho, jak upraviti soustavu trestů a vězeňství se zvláštním zřením na potřeby Československé republiky, jakož i podporovati snahy nesoucí se k uvedenému cíli.“

Hned od počátku začala vydávat Československá společnost pro právo trestní svůj Věstník. První číslo vyšlo v roce 1925. Původní záměr pokusit se postupem času o přeměnu na měsíčník nevyšel a tak časopis po celou dobu vycházel jako čtvrtletník, mnohdy však musela být některá čísla z různých důvodů spojena, takže časopis vycházel zpravidla třikrát, někdy však i jen dvakrát ročně (např. v letech 1936 a 1938). Na nedostatek příspěvků si postěžoval první předseda Československé společnosti pro právo trestní August Miřička, když ocenil snahu Alberta Miloty, který redakci Věstníku v prvních třech letech vedl, „svědomitě překonati „dětské nemoci“, jež s nově vzniklým časopisem, omezený na jediný vědní obor – hledíc na nepatrný počet theoretických odborníků a známou aversi praktických kruhů právnických k činnosti spisovatelské – jsou pochopitelným způsobem spojeny.“[1]

... a ačkoli jsem v jednotlivých číslech pátral především po stopách dobových snah o mezinárodní unifikaci trestního práva, nemohl jsem odolat tomu, abych se nezačetl i do jiných článků.

Patřím k těm, kteří mají trochu slabost pro prvorepublikové období, byť vlasy si dozadu neuhlazuji a stříbrné cibule, kterými jsem byl onehdy podarován, jsem ze šuplíku vytáhl a do kapsičky u vestičky zastrčil zatím pouze párkrát – prostě typický pasivní fanoušek. A snad o něco málo aktivnějším způsobem fandím i výplodům naší předválečné právní vědy a zároveň lituji toho, jak málo se z ní dnes čerpá a na ni navazuje.

Ctěnému čtenářstvu nyní nabízím takovou malou ochutnávku z příspěvků uveřejněných ve vlajkovém časopise českých meziválečných „trestařů“; jejich společným motivem je život vězeňský.

Obrázek z vězeňské výchovy
Na jaře 1925 v Den matek přednášel v Polepšovacím a trestním ústavu v Mikulově (pro mladistvé odsouzené) ústavní učitel chovancům o významu a smyslu dne tak působivě, že deputace chovanců přednesla prosbu, aby chovanci směli dobrovolnou sbírkou osvědčiti své pochopení pro význam dne matek. Ministerstvo sbírku povolilo (s určitým přiměřeným omezením výše příspěvků) a chovanci sebrali 585 Kč, jichž spolek Ochrana matek a dětí použil pro nemluvně, nemanželskou matkou odložené.

Věc byla zaznamenána i ve vězeňském týdeníku „Noviny“ a příklad zapůsobil: Koncem roku 1925 žádali trestanci (nepolepšitelní!) v trestnici kartouzské rovněž o povolení sbírky a když byla povolena, sebralo tam nyní 296 trestanců bez rozdílu národnosti (z celkového počtu 430) částku Kč 1716.15 s určením pro nejchudšího sirotka v péči spolku Ochrana matek a dětí. [2]

Společná vazba trestní
v dosavadní formě jest podle shodného úsudku všech našich vězeňských praktiků největší vadou našeho vězeňství, poněvadž činí všecku výchovnou a polepšovací snahu illusorní, ba podlamuje povážlivou měrou i vězeňskou kázeň. Lze to dobře pochopiti. V našich starožitných trestnicích jsou rozlehlé místnosti, v nichž bývá umístěno leckdy i více než 20 trestanců pohromadě. V době odpočinku (jde zejména o večerní tři hodiny) a v noci jsou tu bez kontroly a bez přímého dozoru. Cynické zlé vlivy rychle udusí každou lepší snahu, jež tu a tam vzklíčila; ze vzájemného podněcování tvoří se ovzduší vzdorné nepodajnosti a úskočnosti, dochází ke zločinným neřestem pohlavním a zločinecký profesionalismus nalézá živnou půdu. Vše to ukazuje, že společná vazba je přijatelna a výchovně účelna jen v té modifikované formě, že by po společné práci byl každý trestanec na dobu poledního i večerního odpočinku a ovšem i na noc úplně isolován. [...][3]

Sexuálním problémem v žalářích
zabývá se L. Thót v 6. čís. roč. II. Rivista di diritto penitenziario. – Zaznamenáváme zde jeho stanovisko, zajímavé tím, že je úplně zamítavé: Jakákoliv koncese v sexuálním životě vězňů je výplodem nemístné sentimentality. Nebylo vědecky dokázáno, že sexuální zdrženlivost vede k organickým poruchám. Jelikož pak lidový názor nenahlíží na pohlavní akt jako na přirozenou nutnost, nýbrž jako na rozkoš, je právě nemožnost pohlavního života konstitutivním prvkem trestu. Navrhované koncese ženatým vězňům znamenaly by nespravedlivost a privilegování, druhý manžel či manželka, která je na svobodě, velmi těžko mohl by se pravidelně často při velké vzdálenosti vězeňských ústavů dostavovati; koncese by také znamenala, že by se stávaly častějšími nežádoucí sňatky ve vězení a že pod protektorátem státu by bylo podporováno rození právě dětí obyčejně méněcenných.[4]

Zpěv a hudba v trestnicích
Některými našimi listy prošly v poslední době zprávy o pěstování hudby a zpěvu v amerických trestnicích a o dobrých zkušenostech v tom směru tam docílených. Mylně psalo se o věci tak, jako by u nás byla neznáma. Hudba a zpěv pěstuje se dávno již i v našich trestnicích, kde se najde mezi zaměstnanci vhodný kapelník a dirigent a mezi trestanci dosti zpěváků a hudebníků. V trestnici plzeňské na Borech pod vedením ústavního vrchního učitele jest pěvecký sbor i hudební orchestr na velmi pozoruhodné úrovni a jejich produkce s požitkem vyslechne i posluchač dosti náročný. Do nedávna byl pěvecký a hudební sbor trestanecký též v trestnici kartouzské a ze starší minulosti jsou známy velké a velmi dobré pěvecké sbory trestanecké též v trestnicích mírovské a pražské. Produkce takovýchto sborů trestaneckých při slavnostech vánočních, velikonočních, ve svátek svobody a při jiných slavnostních příležitostech mají zcela nepochybně i značný význam mravní a výchovný. Podle dosavadní zkušenosti jest souditi, že právě hudbou a zpěvem lze obzvláště hluboce a mocně na vězně působiti. Jest proto žádoucno, aby jich bylo tak používáno všude, kde je to možné.[5]

Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech
Společnost pro hudební výchovu se zabývá delší dobu otázkou, jak upraviti provozování hudby v československých vězeňských ústavech. [...] Z odpovědí došlých v dotazníkové akci bylo zjištěno, že hudba se provozuje ve větším měřítku v rozsáhlejších ústavech, které mívají trvale větší počet chovanců. Na prvním místě je to trestnice plzeňská, po ní následují ústavy v Ilavě, Leopoldově, Kartouzích, Mírově, Mikulově, Znojmě, Košicích a v Řepích. V některých z těchto ústavů je hudba pěstována nejen příležitostně a amatérsky, nýbrž způsobem, překvapujícím svým rozsahem a organisovaností. Tak na př. v trestnici plzeňské je čtyřicetičlenný orchestr, sestavený z vězňů, v Kartouzích je orchestr dvanáctičlenný, chovanci Komenského ústavu v Košicích utvořili dechový orchestr o čtyřicetidvou členech. [...] Plzeň, která má podle dotazníkové akce nejlepší výsledky, je také nástrojově nejlépe vybavena. Ústavní inventář sestává z 8 houslí, 2 viol, 1 cella, 1 kontrabasu, 4 trubek, 2 lesních rohů, 1 basové křídlovky, 1 eufonia, 7 klarinetů, 2 fléten, 1 pikoly, 1 saxofonu, 1 chromatické harmoniky, 3 činelů, 2 bubnů, 1 citery, 1 piana a 1 harmonia. Plzeň má rovněž svého odborného učitele hudby, kdežto jiné ústavy používají k tomuto účelu příležitostné ochoty externích amatérů nebo schopností a odborných znalostí dozorců či vězňů. V Plzni a v Komenského ústavě v Košicích je hudba cvičena pravidelně. V posléze jmenovaném ústavě denně. Výsledky této práce jsou pak využity při interních nebo i veřejných produkcích, jak se k tomu naskýtají příležitosti o státních svátcích, při přednáškách nebo světelných produkcích. Hraje se tu ovšem ponejvíce t. zv. lehká salonní hudba, také hudba jazzová a taneční. Najde se v seznamech, které o svých hudebních produkcích přiložily jednotlivé ústavy, tu a tam i něco z lidových písní, potpourri ze známých oper nebo operet a výjimečně i něco z hudby t. zv. klasické.

Vedle hudby instrumentální se pěstuje hodně hudba vokální. Systematicky se tak děje v Plzni, Ilavě a Řepích, v ostatních ústavech toliko příležitostně. Ale i za těchto podmínek se vytvářejí značně početné pěvecké sbory. Tak v Plzni je sbor o 35 členech, v Ilavě kolísá mezi 12 a 20, v Řepích kolem 20, v Komenského ústavě kolem 48, v Mikulově mezi 30 a 50, ve Znojmě je sbor 15členný. Hudba vokální je snáze provozovatelná než hudba nástrojová, těší se tudíž značné oblibě. Zajímavou zkušenost sděluje na př. učitelka hudby ženské trestnice řepské. Instrumentální hudba nepřichází tam prakticky v úvahu. Trestanky nejeví chuť učiti se hře na nějaký nástroj. Mají raději ruční práce. Rády však poslouchají zábavnou, t. zv. lehkou hudbu z radia. Za to hudba vokální je u nich ve velké oblibě. Trestanky milují produkce a ujišťují, že jim zpříjemňují pobyt v trestnici. V dopisech neopomenou vylíčiti dojmy, jaké na ně produkce učinila. Býti ve zpěváckém sboru je vyznamenáním a býti z něho vyloučena pro nedobré chování znamená upadnout v nemilost u všech.

Se zpěvem jsou téměř všude dobré zkušenosti. (Jenom v Kartouzích, kde jsou nepolepšitelní zločinci, jsou účinkující zpěváci brzy unaveni, posluchači jsou velmi pasivní). Celkem se zdá, že u mužských trestanců se jeví spíše touha po hudbě instrumentální. Charakteristický je posudek z Plzně: „Do ústavních souborů hudebních hlásí se i ti trestanci, kteří dříve neměli zájem o hudbu a zpěv. Zájem je doprovázen neobyčejnou pílí a chutí se na nástroj učiti. O jazz je takový zájem, že nelze přijmouti všechny. Trestanci sami nabízejí peněžité dary k zakoupení nových nástrojů. Ve cvičení projevují vytrvalost, věnují se produkcím s chutí a radostí. Nikdy při cvičení nebylo nutno používati kázeňských prostředků. Silný zájem o produkce se projevil v dopisech, při debatách skupinového vyučování, ve společných celách, u nemocných, kteří projevovali touhu po hudbě. Mezi hudebníky a posluchači se vytváří příznivý poměr. Posluchači dávají přednost produkcím vlastního sboru před radiovým poslechem.“ V Leopoldově považují trestanci zakázání účasti na hudebních cvičeních za jeden z nejtvrdších trestů. V Plzni se mezi trestanci vyskytují dokonce tři skladatelé, kteří komponují samostatně pro své spoluvězně. Z téže trestnice vyšli i někteří vězni, kteří se ve hře na určitý nástroj zdokonalili do té míry, že si pak po odpykání založili na svobodě novou existenci dík svému umění. [...]

Hudba vyvolává v chovancích často vzpomínky na dětství, na lepší okamžiky dřívějšího života, na ženu a na děti, činí je náchylnými k citlivosti a dokonce k altruismu [...]. Záleží na volbě hudby, aby její emotivní účinek nebyl pouze rozesmutňující [...], ale aby jim dovedl dáti pocit radosti a chuti do života. [...]

Nějaký šlágr, o který má vězeň zájem tak silný, že si ho touží zahrát, je tu relativně vhodnější než skutečně dobrá hudba, která by u vězně tohoto zájmu neprobudila a nebyla s to, aby jeho zájem udržela, kdyby mu byla bez přechodu vnucena. Zlepšování vkusu by se mohlo dít teprve postupem času a postupem technického výcviku. [...][6]
-------
[1] Miřička, A.: K šedesátinám profesora Miloty. in: Věstník, č. 1/1937, s. 1.
[2] Věstník, č. 4/1925, s. 113.
[3] Věstník, č. 1-2/1927, s. 83.
[4] Věstník, č. 4/1931, s. 136.
[5] Věstník, č. 3-4/1928, s. 130.
[6] Holzknecht, V.: Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech. in: Věstník, č. 2/1937, s. 38-42.