Förster: následovník Bidara nebo jeho (částečná) revize?

Rozsudek v případu Förster, který ESD včera vydal, by mohl být vnímán jako důkaz toho, že lucemburský Soud opravdu naslouchá reakcím na svá předchozí rozhodnutí, zvláště jsou-li tak hlasité jako ty, jež následovaly po rozhodnutí ve věci Bidar. Po prvním zběžném pročtení rozsudku mám však pocit, že názory na to, zda Förster je Bidarovým klonem nebo naopak jeho implicitní revizí, se budou zřejmě různit. Mé letmo poskládané první dojmy naleznete dále.

Bidar je notoricky známým případem týkajícím se dotovaných půjček/stipendií pro zahraniční studenty. Podám-li to hodně zjednodušeně, ESD v něm řekl, že studenti z jiného členského státu EU mají nárok na studentské půjčky za stejných podmínek jako „domácí“ studenti v případě, že jsou do společnosti hostitelského státu náležitě integrováni. Pro úplnost zde v tomto ohledu uvádím výrokovou část judikátu Bidar (tu samozřejmě je nutno číst ve světle celého odůvodnění, k němuž ty, co tento judikát neznají, tímto odkazuji):

Podpora poskytovaná ať již ve formě dotovaných půjček, nebo stipendií studentům legálně pobývajícím v hostitelském členském státě a směřující k pokrytí jejich životních nákladů spadá do rozsahu působnosti Smlouvy o ES pro účely zákazu diskriminace stanoveného v prvním pododstavci čl. 12 ES.

První pododstavec čl. 12 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která poskytuje studentům nárok na podporu pokrývající jejich životní náklady, pouze pokud jsou usazeni v hostitelském členském státě, a přitom vylučuje, aby státní příslušník jiného členského státu obdržel jako student status usazené osoby, i když tento státní příslušník v hostitelském členském státě legálně pobývá a absolvoval tam podstatnou část svého středoškolského studia, a v důsledku toho si vytvořil skutečný vztah ke společnosti tohoto státu.

ESD v tomto případě mluvil o skutečném vztahu ke společnosti hostitelského státu v souvislosti s francouzským studentem, který na území Velké Británie (v bytě své babičky) pobýval tři roky.

Věc Bidar vyvolala lavinu kritiky, hlavně mezi politiky. Pokud se nemýlím, byl to jeden z případů, který tehdejšího předsedu rakouské vlády, Wolfganga Schüssela, přiměl před začátkem jejich předsednictví až k úvahám o omezení pravomocí Soudního dvora. Bidar byl drtivě kritizován též ve Velké Británii a i jinde se stal jedním ze symbolů všude se cpoucí EU a imperialistického ESD, který, budu-li ty „běsy“ parafrázovat, došel tak daleko, že nařizuje živit cizí studenty z peněz daňových poplatníků...

Nevím, zda soudci velkého senátu ESD měli poprask, který se kolem Bidara strhl, v paměti, když se jim na stůl dostala věc Förster. Skutečnost, že případ dostal opět velký senát, však nepochybně znamená, že tohle Bidarovo dítě nebrali v Lucemburku na lehkou váhu. Nebudu zde blíže popisovat skutkový stav případu Förster, to si můžete v případě zájmu přečíst sami, ale v podstatě šlo v dané věci o to, zda holandské orgány mohou stanovit paušální a neflexibilní podmínku pěti let nepřetržitého pobytu na území „státu poskytujícího půjčku/stipendium,“ jakožto kritérium určující, že daný student je dostatečně integrován (ve smyslu Bidara), aby mu to dávalo na stipendium stejný nárok jako domácím studentům.

Slovy Soudu (bod 34):

Podstatou [...] otázek předkládajícího soudu, které je vhodné přezkoumat společně, je, zda a za jakých podmínek se může student, který je státním příslušníkem členského státu a který se odebral do jiného členského státu, aby v tomto státě absolvoval své studium, dovolávat čl. 12 prvního pododstavce ES za účelem získání stipendia na životní náklady. Předkládající soud se rovněž ptá, zda může být požadavek předchozího pobytu po dobu pěti let uplatňovaný vůči státním příslušníkům jiných členských států považován za slučitelný s uvedeným čl. 12 prvním pododstavcem, a v případě, že ano, zda je ve zvláštních případech třeba použít jiná kritéria nasvědčující značnému stupni integrace v hostitelském členském státě.

ESD nejdříve věc Förster od Bidara alespoň částečně odlišil:

47 Na rozdíl od projednávané věci se věc, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Bidar, týkala vnitrostátní právní úpravy, která kromě dodržení požadavku pobytu studentům pocházejícím z jiných členských států uplatňujícím nárok na podporu na pokrytí svých životních nákladů ukládala, aby byli v hostitelském členském státě usazeni. V rozsahu, v němž v uvedeném rozsudku právní úprava dotčená v původním řízení vylučovala jakoukoli možnost, aby státní příslušník jiného členského státu získal jakožto student postavení usazené osoby, znemožňovala tato právní úprava takovému státními příslušníkovi, ať již byl jeho stupeň skutečné integrace do společnosti hostitelského členského státu jakýkoli, aby splnil uvedenou podmínku, a tudíž mohl využít práva na podporu pokrývající jeho životní náklady.

Poté se odvolal na ty bidarovské mantry, vycházející vstříc finančním zájmům členských států (které ovšem v onom rozsudku byly jen jakousi chabou náplastí na jednoznačně nepříznivý výrok):

48 Ve výše uvedeném rozsudku Bidar uvedl Soudní dvůr, že ačkoliv mají členské státy při organizaci a uplatňování svých systémů sociální pomoci projevovat určitý stupeň finanční solidarity se státními příslušníky jiných členských států, je každému členskému státu dovoleno dbát na to, aby se udělení podpor směřujících k pokrytí životních nákladů studentů pocházejících z jiných členských států nestalo nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky na celkovou úroveň podpory, která může být udělena tímto státem (viz výše uvedený rozsudek Bidar, bod 56).

49 Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že členský stát je oprávněn udělovat podporu pokrývající životní náklady studentů pouze studentům, kteří prokázali určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 57).

50 Na základě těchto úvah dospěl Soudní dvůr k závěru, že existence určitého stupně integrace může být považována za prokázanou na základě zjištění, že dotčený student po určitou dobu pobýval v hostitelském členském státě (výše uvedený rozsudek Bidar, bod 59).

Btw., povšimněte si, jak nám zde shrnutí judikátu Bidar v podání formulačně neobratného ESD vskutku kouzelně „navazuje“:

1. Členské státy mohou poskytování podpor v zájmu ochrany své finanční stability podmínit prokázáním určitého stupně integrace daného studenta do společnosti. 2. Tyto úvahy přivedly Soud k závěru, že taková integrace může být prokázána na základě zjištění o určité délce pobytu studenta v hostitelském státě.

Skutečně, jedno plyne ze druhého... Ke cti ESD budiž však řečeno, že v samotném Bidarovi takovou logickou posloupnost vůbec nepředstíral, tam zkrátka rovnou přeskočil od jednoho závěru ke druhému, aniž by tento argumentačně vůbec podložil (srov. odst. 56-59 judikátu Bidar).

Každopádně zatímco až do tohoto místa se Förster celkem snaží Bidara věcně následovat, další body rozsudku se již nezdají být s Bidarem úplně v souladu.

V Bidarovi totiž Soud řekl, že „záruka dostatečné integrace do společnosti hostitelského členského státu vyplývá z podmínek ukládajících podmínku předchozího bydliště na území tohoto státu, v tomto případě tři roky bydliště vyžadované britskými normami dotčenými v původním řízení“ (srov. Bidar, bod 60). Dále konstatoval, že skutečnost, že dotyčný student v hostitelské zemi absolvoval podstatnou část svého středoškolského studia vede k vytvoření jeho skutečného vztahu ke společnosti onoho státu (srov. Bidar, bod 63).

3 roky středoškolského studia byly tedy dostatečným integračním pojítkem v Bidarovi. Holandské úřady ve věci Förster však chtěly let pět, navíc bez toho, že by hodnotily jiná kritéria nasvědčující možnosti integrace.

Ve světle Bidara možná trochu překvapivě (nikoliv už tolik ve světle jeho kritiky), ESD přístup holandských úřadů aproboval:

51 Co se konkrétně týče slučitelnosti s právem Společenství takového požadavku nepřetržitého pobytu po dobu pěti let, jako je požadavek vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení, je třeba přezkoumat, zda takový požadavek může být odůvodněn účelem sledovaným hostitelským členským státem, aby se ujistil o existenci určitého stupně integrace na svém území v případě studentů, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.

52 V projednávaném případě je takový požadavek nepřetržitého pobytu po dobu pěti let vhodný k tomu, aby zajistil, že žadatel o dotčené stipendium na životní náklady je v hostitelském členském státě integrován.

53 Jeho odůvodnění z hlediska práva Společenství dále vyžaduje, aby byl přiměřený ve vztahu k cíli, který vnitrostátní právo oprávněně sleduje. Nemůže překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

54 Podmínka nepřetržitého pobytu po dobu pěti let nemůže být považována za nepřiměřenou zejména vzhledem k uplatňovaným požadavkům ohledně stupně integrace cizích státních příslušníků v hostitelském členském státě.

55 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ačkoliv se směrnice 2004/38 nevztahuje na skutkové okolnosti v původním řízení, ve svém čl. 24 odst. 2 ve vztahu k osobám jiným, než jsou zaměstnané osoby, samostatně výdělečně činné osoby, osoby, které si zachovávají takové postavení, nebo jejich rodinní příslušníci, stanoví, že hostitelský členský stát není povinen přiznat vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium, studentům, kteří nenabyli práva trvalého pobytu, přičemž ve svém čl. 16 odst. 1 stanoví, že právo trvalého pobytu v hostitelském členském státě mají občané Unie, kteří tam nepřetržitě legálně pobývají po dobu pěti let.

56 Soudní dvůr rovněž uvedl, že aby byl požadavek pobytu přiměřený, musí být vnitrostátními orgány uplatňován na základě jasných a předem známých kritérií (viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Collins, C‑138/02, Recueil, s. I‑2703, bod 72).

57 Tím, že dotčeným osobám umožňuje jednoznačně zjistit svá práva a své povinnosti, může požadavek pobytu stanovený zásadami ze dne 9. května 2005 již svou samotnou existencí zaručit vysokou míru právní jistoty a transparentnosti v rámci udělování stipendií na životní náklady pro studenty.

58 Je proto třeba konstatovat, že takový požadavek pobytu po dobu pěti let, který je stanoven vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zajistit určitý stupeň integrace v hostitelském členském státě, pokud jde o studenty pocházející z jiných členských států.

59 Toto zjištění se nedotýká možnosti členských států, aby – přejí-li si tak – udělovaly stipendia na životní náklady studentům pocházejícím z jiných členských států, kteří nesplňují požadavek pobytu po dobu pěti let.

Jednomu by se skoro zdálo, že ESD v Bidarovi řekl, že 3 roky nepřetržitého studia a pobytu v jiné členské zemi jsou k integraci dostatečné a měly by vést ke vzniku nároku. Přesto nyní povolil, aby stát požadoval minimálně roků pět.

Ne snad, že bych měl s argumentací ESD ve věci Förster problém, nejméně pak s argumenty odvolávajícími se na transparentnost a právní jistotu, neboť na ty většinou slyším. Zdá se mi ale, že Soud, aniž by to otevřeně přiznal, zařadil proti Bidarovým časům trochu zpátečku.

Podobné pocity bude nad tímto judikátem asi mít i generální advokát Mazák, jehož stanovisko ESD nenásledoval.

Když už ale nekonzistence, tak aspoň pozitivním směrem, byť právě v tomto bodě by se mnou mnozí zahraniční studenti, kteří tak na vytouženou půjčku nedosáhnou, asi nesouhlasili...