Bulharské střípky

Již dlouho jsem jich tolik neslyšel. Politických vtipů různého vyznění a různé míry cyničnosti. Některé se hodně podobají českým vtipům konce osmdesátých let. Kupříkladu tento: kdy bude jasné, že došlo k revoluci? Až Štrougalova vdova navštíví Bilaka ve vězení a bude mu vyprávět, jak zastřelili Jakeše na Husákově pohřbu. Dosaďte si za tato jména současnou bulharskou nomenklaturu (jména jsem si bohužel nezapamatoval) a máte aktuální politický vtip, se kterým sklidíte ovace v každém sofijském baru.

Nedávný pobyt v Sofii a třídenní besedování s místními sociology, politology a právníky na téma společenské a právní transformace v postkomunistických společnostech na mě zanechalo dojem. Bohužel ne jenom pozitivní; spíše tak trochu podiv, s kým to vlastně vytváříme ten stále užší svazek mezi národy Evropy a stále užší Unii. Aby nedošlo k mýlce: Bulhaři jsou strašně milí a pohostinní lidé; místní kuchyně je výtečná; zelenina a ovoce jsou skutečně zelenina a ovoce (tj. rajčata jsou rajčata a nikoliv gumové tenisáky napíchnuté chemickým hnojivem a přetřené na matně červeno) atd. Na druhou stranu dochází člověk po chvíli pozorování k závěru, že pod tenkým modrým Euro-nátěrem se skrývá české germánské duši dost vzdálený Balkán. K tomu snad několik nahodilých a nepříliš provázaných střípků.

Již minulý rok po přistoupením Bulharska k Evropské unii jsem upozorňoval na jeho podivný status „členství ne-členství“. Bulharsko se sice stalo členem Evropské unie k 1. 1. 2007, co však následovalo, byla žeň suspenzí různých evropských režimů vůči Bulharsku, především v oblasti vzájemného uznávání: od technického stavu letadel až po uznávání bulharských rozsudků. V mezidobí došlo také k pozastavení financování ze strukturálních fondů pro bulharské projekty, a to s odůvodněním, že míra tamní korupce je taková, že je to jako kdyby Unie házela finanční prostředky přímo místním mafiím. Otázka připravenosti nové členské země na přistoupení k Evropské unii je asi vždy poněkud subjektivní záležitostí. „Staré“ členské státy se v roce 2004 asi taky podivovaly, cože si to pouštějí k tělu. Nicméně nechat do klubu přistoupit někoho, z koho následně učiním člena třetí kategorie?

S tímto rezervovaným přístupem ze strany evropských institucí poněkud kontrastuje nezměrná přízeň, jaké se v Bulharsku evropské instituce těší. V bulharských průzkumech veřejného mínění bývá tradičně nejoblíbenější institucí Evropská komise, a to (asi?) právě proto, že je to jediná instituce, která občas klepne místní politiky přes prsty. Nezměrné Euro-fanouškovství dokonce pomáhá formulovat vtipy i vůči členským státům, které tento entuziasmus navenek nesdílejí. Jsme vděčným cílem. Kupříkladu by prý měl Čechům někdo konečně vysvětlit, že byť jak Brežněv, tak Barosso oba začínají na „B“, je mezi nimi nějaký rozdíl.

Místní sociologové se rádi ohánění právě statistikami důvěryhodnosti institucí. Z nich vyplývá, že bulharské orgány požívají důvěry občanů v řádu jednotek. Z toho se pak rozebíhají různé zajímavé studie o tom, jak se v disfunkčním systému vytvářejí alternativní vynucovací mechanismy. Fascinující je kupříkladu systém soukromých firem, které fungují coby „exekutoři“; při nefunkčním systému soudního výkonu rozhodnutí je vynucování v šedé zóně jedinou možností, jak se domoci dlužné části, a to i pro státní orgány.

Samostatnou kapitolu a předmět sociologických studií tvoří bytový sektor a (ne)placení služeb spojených s užíváním bytu (především tedy topení a teplá voda). Byty jsou zde také v (osobním) vlastnictví. Co však nebylo dovedeno do důsledků jsou rozvody tepla a vody. Hlavně u staršího komunálního bydlení (paneláků) je běžné, že 40 a více bytů v jednom bloku mají společný rozvod tepla a vody s jedním jediným měřícím přístrojem, který je umístěn při vstupu do bloku. Náklady na teplo, které nejsou malé, jsou pak rozpočítány na jednotlivé domácnosti, které se mají složit na účet. Tento systém nefunguje a systém vytváří stále více neplatičů a černých pasažérů. Někteří tvrdí, že teplo nepotřebují, neboť si topí klimatizací. Jiní naplatí proto, že vědí, že státní teplárna teplo tak jako tak nezastaví, dokud v rámci bloku bude alespoň někdo platit, takže nemá smysl „vyhazovat“ peníze. Postupem let se dosáhlo neplacení účtu za teplo takových rozměrů, že v některých blocích je až 90% neplatících domácností; pokud se teplárenská společnost snaží v těchto případech o odstávku celého bloku, tak zbylí platící zákazníci si stěžují. Dodavatele tepla pak pravidelně každoročně zachraňuje značnými finančními injekcemi stát, čímž se vlastně dodávka tepla stává veřejným statkem, který se platí z daní (s výjimkou těch několika poctivých, kteří svůj účet zaplatili a pak mají to privilegium zaplatit dvakrát – jednou přímo a podruhé za ostatní skrze daně).

Ze všeho nejvíc mě ale asi zarazila bulharská obsese různými konspiračními teoriemi, obviňování, a spekulace o tom, ze které frakce bývalé bulharské tajné služby pochází ten který politik a jak je ten či onen společenský problém působen tu svobodnými zednáři, onde řádem templářů (který si nedávno v Bulharsku založil nějaký zklamaný „velmistr“ zednářské lóže, jehož lóži odmítly ostatní lóže uznat).

A na závěr z úplně odlišného soudku: všude mezi právníky ve střední a východní Evropě se asi vždy stočí nakonec řeč na ústavní soud. Bulharský ústavní soud je zajímavou institucí. Nemá pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech fyzických či právnických osob. V důsledku toho má jeho 12 členů k vyřízení v průměru okolo 100 věcí ročně, většinou v oblasti abstraktní kontroly ústavnosti. Byť je údajně bulharská právní akademie vzácně zajedno v tom, že by měl ústavní soudu dostat také pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech, pohled soudu je naopak jednotný, že nikoliv. Být soudcem bulharského ústavního soudu bude tedy dobrou prací s atraktivní pracovní dobou; zpravodajovat nějakých 10 věcí ročně asi nebude decimující nápad, přičemž průměrná délka odůvodnění rozhodnutí soudu je v nejlepší francouzské tradici cca 2 – 3 stránky dlouhá.

Bulharský ústavní soud také představuje ideální antitezi pro tvrzení, že ústavní soudy jsou v postkomunistických státech nástrojem právní přeměny. Zpravidla bývají; velice ale záleží na tom, jak a z koho je první soud jmenován. Zatímco kupříkladu v České republice, v Polsku, Slovensku či Maďarsku byly první ústavní soudy stvořeny z osobností nakloněných společenské proměně (i když samozřejmě v různé míře; český názorově jasný a antikomunistický první Ústavní soud byl i v těchto relacích jedinečný), bulharský ústavní soud byl údajně složen ze zasloužilých soudruhů a komunistických profesorů. Při této personální základně se pak nestal spoluporodníkem společenské proměny, ale naopak konzervátorem starých pořádků.