Another good idea: go to Cambridge!

Titulek postu slibuje manuál, jak se na Cambridge (či Oxford) úspěšně připravit, přihlásit, pohodlně se tam usadit a plnými doušky vychutnávat něco, co se na české VŠ zkrátka zažít nedá. Nic takového ovšem nečekejte. Když jsem začal post látat dohromady, došlo mi, že od roku 2007, kdy proces přihlašování a všeho okolo popsal vyčerpávajícím a přitom čtivým způsobem Kubo Mačák ("Ako sa dostať na Oxbridge 1-3" zde, zde a zde), se vlastně nezměnilo vůbec nic.

Nový kurs Law and Economics na VŠE

V nastávajím semestru budu na VŠE učit nový magisterský kurs Law and Economics. Kurs prezentuje samotné jádro L&E, tj. používá standardní ekonomický aparát k vysvětlení právních norem a pochopení jejich důsledků. Doufám, že bude zajímavý pro akademicky motivované studenty a pro studenty, kteří kombinují Právnickou fakultu UK a VŠE. Přednáší se v angličtině.

Hlavní informace o kursu jsou zde. Přednášky jsou ve středu v 11:00, místnost SB112, začíná se 20.2.

Another good idea from Cambridge: člověk cambridžský - zoon politikon

Poslední post mírně enigmaticky naznačoval, že učení v Cambridge není pro studenty priorita číslo jedna. Samozřejmě jsem blafoval, poněvadž kolem školy se tam přirozeně otáčí celý vesmír. Na čistě statistickou otázku, kolik času průměrný student věnuje studiu svého oboru a kolik lecčemu ostatnímu, bych se ovšem odvážil odpovědět, že tak půl na půl. Proto si zde Cambridge coby město společenské, sportovní a kulturní zaslouží samostatný post.

Nabídka místa asistenta/asistentky soudkyně Nejvyššího správního soudu

Barbara Pořízková, soudkyně Nejvyššího správního soudu, hledá vhodné kandidáty na pozici asistenta/asistentky.


Požadavky:
• občanství ČR;
• magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
• bezúhonnost;
• nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
• schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
• znalost cizího jazyka / cizích jazyků vítána.

Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, založený jmenováním, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis do 10. 2. 2013 na adresu: veronika.cihlarova@nssoud.cz.

Volné místo: právník do Úřadu vlády (Rada vlády ČR pro lidská práva)

Úřad vlády hledá vhodné kandidáty a kandidátky pro na pozici: právník/právnička oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva.

Bližší informace dále.

Předpokládaný nástup: únor / březen 2013

Náplň práce: vedení jednoho až dvou výborů Rady, odborná příprava podnětů pro Radu, příprava materiálů pro vládu ČR a stanovisek k návrhům právních předpisů z hlediska ochrany lidských práv a zákazu diskriminace, zpracování zpráv o plnění mezinárodních úmluv o lidských právech, zpracovávání zprávy o stavu lidských práv v ČR, organizování akcí pořádaných zmocněnkyní vlády pro lidská práva, vyřizování individuálních podání a další související odborné činnosti.

Požadujeme: ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo (Mgr.); dobrou znalost mezinárodních úmluv a dokumentů OSN a Rady Evropy v této oblasti; aktivní znalost angličtiny slovem i písmem; schopnost analytické a koncepční práce; dobrou znalost češtiny a stylistické schopnosti.

Výhodou jsou zkušenosti s prací v oblasti lidských práv a zkušenosti s prací ve veřejné správě či v neziskovém sektoru.

Vítány jsou znalost dalšího světového jazyka a hlubší znalosti jiného společenskovědního oboru.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Nabídky s motivačním dopisem a se strukturovaným životopisem zasílejte prosím e-mailem do 27. ledna 2013 na adresu majercik.lubomir@vlada.cz.

Pawel Uhl: Je amnestie opatřením obecné povahy?

V návaznosti na amnestii prezidenta republiky, ke které mám věcně vzato silně kritický postoj (nedomyšlená, nemravná, špatně zacílená), se jako reakce širokých vrstev obyvatel stejně jako odborné veřejnosti objevuje nemálo humorných pojednání této události. Za přínos lze při tom považovat především to, že vedle originálních výtvorů lidové tvořivosti, jako třeba myšlenka přejmenovat ruzyňskou věznici, se v souvislosti s amnestií začíná objevovat i velmi kvalitní odborný právní humor.

Již klasik definoval termín odborného vtipu, jenž je založen na pojmovém paradoxu, který je pro běžného neodborníka v dané oblasti poznání zpravidla nepochopitelný. V případě právního humoru pak poslední týdny ukazují, že jeho zvláštností je udržování proneseného výroku, tvrzení či argumentu na hranici, kdy si nikdo není jist, zda jde o sdělení vážné či nevážné, a to za současného zachování kamenného výrazu ve tváři. Právní humor, jenž takto nabývá na intelektuální kvalitě a vzdaluje se prvoplánovým primitivním anekdotickým vzorcům, je tak možná i ovlivněn humorem anglickým, což je jev, který je v abstraktní rovině vlastní i právu samotnému.

Přeneseme-li se přes první úvahu, zda amnestie byla v duchu středoevropských tradic krutým kunderovským žertem nebo vážně míněným aktem, tak musím s politováním konstatovat, že reakce kolegů Kühna a Kudrny je zjevně nepochopením vytříbeného právního humoru vládního legislativce, který se chtěl nepochybně vyrovnat předchozím tvrzením svého kolegy ministra financí. Výrok, že vláda podpisem svého člena stvrzuje přijetí odpovědnosti pouze za provedení amnestie, kterou ovšem fakticky provedou soudci a vláda má nota bene jediný úkol, a to zajistit její publikaci ve sbírce zákonů, je velmi vtipný. Není divu, že jej chtěl kolega z vlády překonat. Vedení dialogu, zda je vláda spíše podatelnou redakce sbírky zákonů nebo naopak notariátem pražského hradu svědčí o vysoce uvědomělém právním humoru.

Kontrast mezi vážně míněnými slovy a nepochybně zlehčujícími výroky pak podtrhuje i politické zaměření vlády. Jak asi bude konzervativní vláda, jež zdůrazňuje osobní odpovědnost každého občana za své skutky a podpisy různých dokumentů, přistupovat k situaci kdy jde o podpis jejího předsedy. Je nepochybné, že jsme svědky toho, jak i respektovaní akademici naletěli velmi sofistikovanému humoru členů vlády. Reagovat na problematické události humorem je ovšem součástí evropské civilizace. To platí o to více pro případ, kdy je touto tragickou událostí krutý žert protokolárně nejvyššího ústavního činitele.

Ani opozice se ovšem nechtěla nechat zahanbit a rozhodla se na tuto rozehranou partii vzájemného překonávání v suchém humoru navázat. Nápad podat návrh na zrušení amnestie Ústavním soudem se v tomto směru velmi vydařil. Nelze než konstatovat, že Ústavní soud bude mít nelehký úkol, pokud se pokusí navrhovatele, vládu a prezidenta v právním humoru překonat.

S ohledem na vysoko nastavený standard právního humoru jsem se rozhodl poněkud neskromně přispět taktéž další myšlenkou a na dosavadní diskurs navázat. Začnu, pravda, poněkud nudně: podání návrhu na zrušení k Ústavnímu soudu je samozřejmě nesmysl, amnestie není žádný právní předpis. A teď to přijde: amnestie je přece opatření obecné povahy! A to, jak všichni víme, je přezkoumatelné obecnými soudy ve správním soudnictví.

Právní teorie definuje opatření obecné povahy jako správní akt s konkrétně vymezeným předmětem a s obecně určenými adresáty (nikoli s konkrétními adresáty a abstraktním předmětem). Vztahuje se tedy vždy k určité konkrétní situaci v oblasti veřejné správy, přičemž okruh adresátů je vymezen obecně, nelze je předem a kompletně určit. Od právního předpisu se liší tím, že není obecné, upravuje jedinečnou věc, a od rozhodnutí se liší zase tím, že nesměřuje vůči konkrétní osobě (osobám) (převzato z Wikipedie, kde je citován: VEDRAL, J. Správní řád : Komentář. 1. vyd. Praha : Bova Polygon, 2006. s. 967. – PRŮCHA, P. Správní právo : Obecná část. 7. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2007. s. 299-300.).

Amnestie, po věcné stránce spadá pod tuto definici bez výhrad. Nejde o normu a ani o individuální akt, je to prostě něco mezi tím a vymezení jak teoretické tak zákonné sedí navlas. Správní řád (§§ 171 až 174) sice (zcela bez fantazie) předpokládá, že opatření obecné povahy vydávají správní orgány, ale nelze zde pominout, že v kauze Langer ca prezident již Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4 Aps 3/2005-35 dospěl k závěru, že prezident republiky je „správním úřadem“ sui generis. Není zvláštní důvod, aby to neplatilo pro hodnocení prezidenta jako vydavatele amnestie. Ve vztahu k vládě, která je za amnestii odpovědná, pak nepanují pochyby o možné pasivní legitimaci.

Opatření obecné povahy je přezkoumatelné v řízení vedeném podle dílu 7 soudního řádu správního. Podat návrh je oprávněn každý, do jehož práv bylo zasaženo, přičemž dosavadní judikatura nekladla nikdy důraz na to, aby šlo ryze o práva hmotněprávní. K aktivní legitimaci postačí tedy snad pozbytí procesních práv v zastavených trestních řízeních. Věcně a místně příslušný je pak Městský soud v Praze, konkrétně jeho pobočka v Hybernské. Toto řešení soudního přezkumu amnestie je z hlediska historického spíše vhodné, protože Hradu už byla jednou vnucena pravomoc tohoto soudu přezkoumávat rozhodnutí prezidenta republiky (a opakovaně i postup kanceláře prezidenta republiky), takže jde již o precedenčně ozkoušený postup a pro prezidenta ani pro nikoho z jeho okolí to nebude příliš veliké překvapení.

Specifická konstelace konce mandátu současného prezidenta pak umožňuje vnést do řízení i prvek dokazování výslechem bývalého prezidenta. Okolnosti přijetí amnestie jsou spíše zastřeny tajemstvím a prezident se odmítá odpovídat parlamentu, a to zcela v souladu se svou nezodpovědností. Řízení o přezkumu opatření obecné povahy má trvat do 90 dnů. Pokud bude v brzkých dnech podán návrh, může soud ke konci této lhůty využít toho, že současný prezident už bude prostý občan, kterého bude možné nechat přivést justiční stráží (dobrovolně nejspíše nepřijde), a k okolnostem vydání amnestie jej normálně svědecky vyslechnout. Zde je třeba zdůraznit že dle čl. 28 a čl. 86 odst. 3 Ústavy mají právo odmítnou svědectví před soudem pouze poslanci, senátoři a soudci Ústavního soudu (a to i po skončení mandátu). Prezident republiky (ani bývalý) toto právo Ústavou přiznáno nemá a a contrario lze dovodit, že se jej tedy nemůže dovolat. Naopak je třeba zdůraznit, že prezidentská indemnita vztahující se na celé funkční období mu logicky zcela brání odepřít výpověď z důvodu obavy z vlastního trestního stíhání.

Při přezkumu zákonnosti, jejíž součástí je samozřejmě i ústavnost, opatření obecné povahy se soud může zabývat i procesní stránkou vyhlášení amnestie, jak ostatně zhusta a velmi přísně činí u všech jiných opatřeních, zejména v územním plánování. Je tedy možné očekávat, že správní soud se vyjádří k otázkám, jak je možné, že návrh amnestie vláda neprojednala, ačkoliv za něj má nést odpovědnost. Soustava správních soudů vždy inklinovala k tomu, že mnohá opatření obecné povahy rušila z důvodů ryze procedurálních. I zde je to tedy možné. Nároky na řádné projednání, kde je kladen důraz na skutečné povědomí projednávajícího subjektu o povaze projednávané věci, jsou nastaveny velmi vysoko.

Proti rozsudku je pak možná kasační stížnost. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu je možné podat samozřejmě ústavní stížnost, pokud bude pro navrhovatele nepříznivý. Pokud by byl výsledek nepříznivý pro druhou stranu, tedy pro vládu nebo prezidenta, tak mohou před Ústavním soudem zahájit kompetenční spor s obecnými soudy, ve kterém se mohou pokusit namítat, že je to nepřípustný zásah do ústavně vymezené pravomoci a porušení principu dělby moci. Rovnost zbraní by tu tedy byla až do konce.

Je samozřejmě možné s možností přezkumu amnestie polemizovat z pozic logiky ústavního práva, specifičnosti role výkonné moci a dělby moci. Tato maloměšťácké pojetí státnosti, ve kterém je více tradice než logiky, ovšem tváří tvář progresivní judikatuře správních soudů doposud zpravidla neobstálo. To platí jak o předmětu přezkumu, tak o subjektech, jejichž akty byly přezkoumány a podřazeny tak pod věčnou kuratelu zákonnosti vykonávanou soudy. O judiciabilizaci rozhodnutí prezidenta už byla řeč. Co se týče přezkumu opatření obecné povahy, tak se soudy jen tak před něčím nezastaví. Přezkoumávají se už i dopravní značky a přenositelnost telefonních čísel, takže amnestie se do party nepochybně hodí.

Máme se tedy na co těšit. Jakkoliv se uvedené závěry zdají být nepochybně absurdnější než všechny jiné pokusy o právní humor, tak podle mého soudu jim nelze upřít určitou formální logiku, která předchozí pokusy spíše poněkud míjela. Je zvláštní, že čím je úvaha formálně logičtější a zdánlivě správnější, tak je absurdnější, což právo obohacuje o prvek absurdního dramatu. Analyticky vzato, to poukazuje na limity pozitivního a formálního výkladu práva a otevírá prostor pro další vtípky. Nemohu si ovšem odpustit poznámku, že judikatura v oblasti opatření obecné povahy má k těmto humorným závěrům slušně nakročeno.

Na závěr jen menší prosba akademikům. Zdeněk ve svém postu říká cosi o vyhazování studentů od zkoušky. Nechci se v tomto případě zastávat konkrétního člověka a zmíněný člen vlády si takový soud nejspíše zaslouží, nicméně v obecné rovině se přimlouvám za to, aby zjevně špatné odpovědi byly interpretovány spíše jako pokus o právní vtip.

Amnestie a jednoduché otázky výkladu ústavy

I v ústavním právu bezesporu existují jednoduché otázky, jejichž neznalost vede například k vyhození studenta od zkoušky. Za jednu z takových jsem doposud považoval, že kontrasignace aktu prezidenta republiky podle čl. 63 Ústavy je na volné úvaze předsedy vlády. Názor, podle něhož předseda vlády musí akt prezidenta podepsat, ledaže by například obsah amnestie byl protizákonný, považuji za něco, co se naprosto vymyká jakémukoliv rozumnému čtení čl. 63. Jde i proti jasné ústavní dikci, podle níž za kontrasignovaná rozhodnutí prezidenta republiky včetně amnestie odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4) - i proto prezident vskutku Sněmovně nic vysvětlovat nemusí. Odporuje i praktické stránce věci: prezident republiky jednoduše nemá dostatečný aparát k tomu, aby dopady amnestie posoudil. Pokud to přesto sám „na koleně“ zkusí, dopadne to diletantsky:  namísto prvopachatelů se tak například dostanou na svobodu recidivisté. Premiér jako mechanický ověřovatel je tak novátorským pojetím, které ale může u přímo zvoleného prezidenta jistě vyvolat různé choutky.

PS: k tématu doporučuji článek Jana Kudrny zde.

Another Good Idea from Cambridge: funkční LLM, pohádka o třech dějstvích

„Ovšem studium není věc snadná. Řekl bych, že je přímo nelehká.“

                                                                                         (princův kumpán, Tři oříšky pro Popelku)


LLM! Zaklínadlo, které je pro zavedené univerzity příjemnou příjmovou položkou a pro nově se emancipující právnické školy mokrým snem. Jak přesvědčit potenciální uchazeče a pracovní trh, že jde stále o plnohodnotné studium? Jak zabránit, aby nezdegenerovalo jako v případě manažerského programu MBA? Jak si s tím poradili v Cambridge? A co na to Jan Opletal?

Vytvořit atraktivní postgraduální program tak, aby vydělal, ale přitom se pořád dal ještě nazvat prezenčním vysokoškolským studiem je pro univerzity opravdový oříšek. A ne jeden, hned několik jich musela Cambridge rozlousknout, než vyjela s kůží na trh. Úspěšně?

Oříšek č. 1: efektivita a tradice proti stádu

Univerzity v Anglii jsou stále veřejnými vysokými školami.

Na jak dlouho? V říjnu 2012 Cambridge vydala své

první dluhopisy...

Pokušení, kterému čelí lepší právnické fakulty nabízející LLM po celém světě, je obrovská poptávka po tomto zpravidla jednoletém postgraduálním studiu a možnost diktovat si velmi šťavnaté sumy za školné a další, často neviditelné poplatky. Anglické univerzity, coby veřejné instituce, si nemohou tolik vyskakovat kvůli regulaci, která nyní stropuje školné na £ 9000 ročně pro studenty z UK, z čehož těží i zbytek Evropy díky imperativu rovného zacházení. Pro „overseas“ studenty se pak cifra pro jednoduchost rovnou zdvojnásobuje. V kontrastu se školným v USA je to plivnutí do vody, ale i tak nejde o malé peníze. Stojí LLM za to? Záleží, co očekáváte. Pokud toužíte vyrazit na NYU okouzlit Josepha Weilera, nejspíš budete zklamaní z toho, že jej zblízka potkáte zhruba jednou za modrý měsíc. To samé platí o Cambridge, Oxfordu a tamních právních superstar. Ovšem to není důvod k zoufání, pokud vaším hlavním cílem není branding a networking a kdoví jaký -ing ještě. Univerzity v UK totiž lákají spoustu kvalitních post-doců i seniorních akademiků na excelentní zázemí pro výzkum, a když už se takový akademik dostane do vyhřátého univerzitního pelíšku, fakulta ho zpravidla donutí věnovat hodinku či dvě týdně také výuce postgraduálních studentů.  Na Cambridge je výuka předmětů organizována tak, že univerzitní či kolejní profesor (o profesorských křeslech viz minulý příspěvek) garantuje kvalitu výuky a sám se angažuje v lektorování zejména přednášek pro více studentů (nejvíce kolem 50-60 studentů). Tým kolem něj pak má na starosti vyučování malých studijních skupin včetně opravování esejů, které se průběžně v rámci každého předmětu posílají na hodnocení a feedback.

V Cambridge ale při utváření postgraduálních programů působil i jiný faktor, tj. železná košile tradiční výuky pregraduálních studentů, která je založená primárně na individuálním přístupu v rámci tzv. „supervisions“, tedy metody výuky jeden na jednoho nebo ve skupinkách max. 3 studentů. Na Oxfordu je tradiční pregraduální výuka podobná, jen se supervizím říká „tutorials“, což dalo vzniknout vtipu, že zatímco šikovným cambridžským studentům stačí dohled, „Oxonians“ potřebují poručníka.

Idealizovaná podoba "supervision" ze stránek 
programu LLM. Uprostřed cambridžská 
právnická superstar prof. Catherine Barnard 
v seminární místnosti své alma mater 
Trinity College. Takhle opravdu jen na obrázku -
supervisions z programu pomalu ale jistě mizí.

Tutoriály mají vůbec zajímavou historii, vznikly na konci středověku nebo v raném novověku jako by-produkt porušování univerzitních a kolejních statutů. Podle nich měl totiž každý „Fellow“, tedy seniorní člen koleje, na starosti dva až tři pregraduální studenty. Pečoval o jejich studium, i styl života a vlastně spolu trávili veškerý univerzitní čas. Fellows se ale časem začali flákat a tak čistě z pragmatických důvodů se výuky osiřelých studentů chopili jen někteří Fellows, kteří si za extra práci nechali od studentů platit. Byť to nebyla oficiální kolejní pozice, říkalo se jim „tutors“ (odtud „tuition fee“). Těm ještě pomáhali „assistant tutors“ a „lecturers“. Dokud se na univerzitě učily jen klasická studia a matematika, systém fungoval, protože každý fellow, pokud se chtěl do tutoriální výuky zapojit, byl schopný tyto základní předměty vyučovat. S diverzifikací studia a zejména s rozvojem přírodních věd, které vyžadovaly drahé laboratoře a vybavení, ale došlo postupně k centralizaci vyučování pod křídly univerzitních profesorů a jejich týmů, dnes tedy univerzitních fakult a departmentů. V moderním hávu tutoriál, na Cambridge supervision, vypadá tak, že studenti před každou seancí pošlou svému kolejnímu tutorovi zpracovanou esej na dané téma a diskuze je pak vlastně detailní zpětnou vazbou k předloženému dílu. Je jasné, že postgraduální studijní program s více než stovkou studentů nebylo možné budovat na stejném základě.  Zatímco oxfordská obdoba LLM - program MJur/BCL formálně tutoriály podržel (ovšem zřejmě nikoliv individuální, nýbrž pro malé skupiny studentů), Cambridge supervisions vesměs nahradila vyučováním v malých skupinách, jejichž velikost se ovšem oxfordskému tutoriálu většinou blíží. Navíc, pokud si student zvolí místo vykonání zkoušky z určitého předmětu možnost napsat diplomovou práci (okolo 18,000 slov), dostane k dobru několik hodin pravého supervision, tedy jeden na jednoho. Mezi přispěvovateli tohoto blogu je řada Oxoniánů, tak by mě osobně zajímalo, jak je to s těmi tutoriály v rámci MJur doopravdy. Těším se na vaše komentáře!

Cambridge taky dost spoléhá na svůj brand (jistě jste si všimli, jak se ho snažím podsouvat v záhlaví každého postu). Na druhou stranu je třeba ocenit, že přestože by si sebevědomá univerzita mohla dovolit kleštit postgraduální programy ještě víc, snaží se tak nečinit. Určitou zásluhu na tom má i profesorka Catherine Barnard, která byla do loňského roku ředitelkou programu LLM a dle některých zdrojů se právě ona zasloužila o to, že zbytky „supervisions“ a další formy individuální výuky ještě nezmizely úplně. Bohužel byla tento rok vystřídána jinou dámou, a proto se v dalších letech očekává více či méně výrazný posun v organizaci programu LLM směrem ke stádnosti. Určitým Cimrmanovským úkrokem stranou bylo vytvoření nového postgraduálního programu MCL (Master of Corporate Law), za jehož absolvování se uděluje stejně znějící titul, údajně první zcela nově vytvořená akademická hodnost na Cambridge v posledních dvou stoletích. Je dost drahý (kolem £ 20 tis. shodně pro domácí, EU i overseas studenty), ale zato jej navštěvuje jen cca 20 lidí sakumprásk. Obava, že časem LLM skončí úplnou degenerací, jako současný masový a přitom na britské poměry extrémně drahý program MBA na cambridžské Judge Business School, je tedy bohužel oprávněná.

Oříšek č. 2: dotace výuky versus samostudium

Obecné informace k programu LLM na Cambridge lze nalézt zde. Zevrubně to vypadá tak, že aby univerzita udělila titul Master of Law, student musí ve velikonočním trimestru složit zkoušku ze čtyř předmětů (papers), které si volí z poměrně atraktivního seznamu asi 40 různorodých tematických okruhů. Písemnou tříhodinovou examinaci lze také nahradit napsáním výše zmíněné diplomové práce (thesis) v rozsahu 18.000 slov, která sebou také nese bonus několika hodin supervision nad dílčími výsledky tvorby, a to klidně i od některé z profesorských celebrit, pokud ji student výběrem zajímavého tématu dokáže jako supervizora zlákat. Navíc si nelze představit lepší a důkladnější předehru ke studiu Ph.D.

Pokud vám tyto židle připomínají
první třídu ZŠ, vězte, že právě
tak je pociťuje i studentská zadnice

Poměrně kontroverzní je nízká dotace vyučovacích hodin. Čistý čas strávený na standardních přednáškách a seminářích činí týdně přesně 8 hodin a spolu s občasnými supervisions či vyučováním v malých skupinách týdně student víc než 12 hodin ve škole nestráví. Fakulta sice předpokládá, že studenti využívají pestrou nabídku obědových seminářů a večerních přednášek z úst zajímavých hostů, ale i tak je důraz kladený hlavně na samostudium a přípravu na supervisions pro zpětnou vazbu. Předepsaná literatura a judikatura dosahuje na každý seminář i 500 stran což nutí studenty učit se černému umění selekce a skimmingu. Pro ulehčení břemena čtení se spontánně zakládají study groups a někdy se studenti neostýchají ani sdílet výpisky z předepsané literatury (rozhodně tu panuje spíš kooperativní atmosféra, oproti dravé soutěži třeba na Harvardu, jak psala Daniela Ratajová). Každý předmět (paper) se pak liší svou formou. Masivní předměty (přes 50 studentů) se učí formou přednášek a potom malých studijních skupin, které vedou Ph.D. studenti nebo post-docové. Jiné předměty jsou komornějšího rázu (5-10 studentů) a většinou jsou právě díky prostoru k diskuzi nad načtenou literaturou nejzajímavější. A hlavně tam lze při rozvážném výběru narazit na skutečné učitelské skvosty. Setkal jsem se i s tutorem, který nás překvapil slovy: „Vy mi řekněte, o čem si tu budeme povídat.“ Vyklubal se z toho úžasný seminář o metafyzice evropského práva a obecně o problematice přístupu ke spravedlnosti. Každý paper provází psaní esejí, které jsou individuálně hodnocené nejen známkou, ale i tou zpětnou vazbou.

Zajímavé je, že zatímco dotace výuky kupříkladu na masovém programu MBA značně převyšuje čas k samostudiu (tuším, že mají přednášky i v sobotu), neznamená to nutně, že se studenti více naučí. Naopak, vzhledem k tomu, že si organizátoři MBA dobře uvědomují, že networking je pro již zkušenější manažery tou hlavní prioritou, vycházejí tím vstříc vytvářením prostředí pro aktivní setkávání a brainstorming. Stinnou stránkou LLM přístupu je, že velký důraz na samostudium a také výzkumná práce v případě psaní thesis může vést k poměrně značné izolaci studenta, jenž se pak začne podobat Ph.D. zombiím stále ťukajícím do počítače kdesi v podzemí. Nízká dotace výuky také souvisí s tím, jak celkově život v Cambridge funguje. Mýlil by se ten, kdo čekal studium jako prioritu č. 1! Ale o tom víc v dalším příspěvku.

Milým bonusem od právnické fakulty v Cambridge je luxusní servis v posledně zmiňované Squire Law Library, která vyčlenila zvláštní sekci pro LLM studenty obsahující ve speciálních boxech jen a pouze předepsané monografie a odborné články, pokud jsou k sehnání na internetu jen s obtížemi. Nejprve se nažhavený student nad takovou berličkou pousměje, později však v LLM sekci tráví celé mládí. Orientaci na přednáškách a seminářích také usnadňuje Handout Office, kam všichni učitelé dodávají před vyučování kompletní osnovy, slidy či poznámky a sympatická asistentka je pro všechny rozmnoží. Nepříliš ekologické, zato velmi pohodlné.

Oříšek č. 3: Mixáž studentstva

Byť mi Michal Bobek vysekl poklonu coby mladé jinoprávní ještěrce, v Cambridge se Čechoslovák nemůže zbavit pocitu, že je strašidelně starý. Tedy zejména, když se večer vypraví do báru s anglickými studenty. Ti totiž na studium LLM a další postgraduální programy napříč obory vyplují většinou hned po dokončení tříletého bakaláře, tedy kolem své jednadvacítky. Sem tam se objeví i zázraky typu třiadvacetiletého držitele Ph.D. ze Švýcarska, (a historie oplývá dalšími pikantériemi, např. Jeremy Bentham byl poslán na Oxford ve svých 12 letech…) ale jinak jsou z anglofonního světa studenti nejmladší. Opačným extrémem jsou zástupci krajin, kde se právo studuje povinně delší dobu a zejména právníci z Německa, kteří často před nástupem na LLM završili celé kolečko v systému Rechtsreferendare, tedy praxi u advokátů, na soudech a vůbec všude možně před druhou Staatsexamen.

Byť studentský mix není žádný oříšek k rozlousknutí ale prostá realita, nelze přehlédnout, že věková i národní pestrost studentů se promítá nejen do výdrže v hospodě, nýbrž i do fungování přednášek a seminářů. A na tomto místě je třeba vyvrátit jeden mýtus – mýtus angloamerického studenta. Alespoň z mé zkušenosti, i z povídání spolužáků z  jiných oblastí právního studia, vyplývá, že paradoxně studenti, kteří si na Cambridge odskočili ze studií JD na Harvardu nebo Yale (mají mezi sebou zvláštní výměnné programy) nebo jsou absolventi Oxbridge a dalších místních univerzit, jsou relativně pasivní. Pasivní ve smyslu interakce na seminářích, propracovanosti argumentů v diskuzích a kvalitě pokládaných otázek. Proč? Protože semináře naprosto suverénně ovládají Němci. Nejen počtem hlav (některé skupiny by mohly do němčiny přepnout rovnou), ale především kvalitou. Semináře tak někdy připomínají vtip, že právnická fakulta není od toho, aby se tam člověk něco naučil, nýbrž aby tam zazářil, protože občas pochybuju, že spolužáci dokážou přítomným Germánům dodat potřebný challenge. A pokud jej dodá učitel, ostatní přestávají tušit, o čem se dotyční baví (zažil jsem několik neformálních setkání, kde se ostatním musel obsah semináře ještě jednou polopatě převyprávět). Hned jsem si vzpomněl na prof. Alana Dershowitze, který kdysi na pražské fakultě opěvoval metodu platónského dialogu, kterou se spolu s Robertem Nozickem a dalšími snaží vyučovat právnické elévy na Harvardu. Nevím, jestli neměl na mysli, že on je Sokrates a studenti jen přitakávači ala Charmides, kteří měli zrovna smůlu, že do něj vrazili na athénské agoře. Nechci se zde nikoho dotknout, a navíc moje zkušenost stojí na relativně malém vzorku studentů a předmětů. Úlek z tohoto soumraku bohů mi ale nasadil brouka tak, že jsem se o tom tady nemohl nezmínit. Těším se na komentáře absolventů jiných LLM programů, zejména z USA, kteří mi pomohou zklamání z angloamerických studentů vyléčit. Ještě jednou – pro jistotu – ne že by byli špatní, ale Němci jsou prostě o třídu výš.

Nuže, myslím, že řada z vás se mnou bude souhlasit, že rozlouskat všechny oříšky a vybudovat smysluplný postgraduální program za rozumné peníze je docela kumšt a že vždy je na univerzitě co vylepšovat, byť by to byla světová jednička. Jak jsem ale předeslal, studium není vždy to, co by student Cambridge označil za primární náplň svého univerzitního života. O báječném prostředí, které univerzita nabízí pro mimoškolní aktivity,v dalším postu!

CHYTRÉHO CHLAPEČKA S MODRÝMA OČIMA, ZN. BEZ NEMOCÍ: aneb k čemu nám je/bude/(ne)má být genomika

V přechozím článku jsem popsal pokrok, který věda učinila v poznání lidského genomu a ve vývoji sekvenačních technologií, které umožňují přečíst genetickou informaci jednotlivce v krátkém čase a za přijatelnou cenu. V dnešním příspěvku doplním, jaké mohou mít tyto poznatky využití (kromě toho, že dramaticky proměnily bio-medicínský výzkum) a kde všude se s nimi můžeme (a budeme moci) setkat v běžném životě. Zároveň se pokusím upozornit i na některé eticko-právní otázky s tím spojené. Pro zájemce pak přidám tip, jak si lze už nyní za necelé dva tisíce korun prozkoumat svůj vlastní genom.

Úvodem stručné připomenutí: většina aspektů biologie člověka (včetně nemocí) má kromě složky ovlivněné prostředím a životním stylem i složku genetickou, která je zakódována v sekvenci 2x3 miliard bazí DNA (pro zjednodušení opomíjím tzv. epigenom). DNA získáváme od rodičů (od každého jednu kopii) , může však být ještě pozměněna mutací v zárodečných buňkách (každý máme asi 100 variant, které se nevyskytují u žádného z rodičů) a dále pak i v průběhu života v důsledku nedokonalých oprav poškození v jednotlivých buňkách (což se může projevit nekontrolovaným dělením a vznikem rakoviny). Dva různí lidé sdílí asi 99,9% sekvence DNA . V těch 0,1% jsou skryty jednak přirozené (nepatologické) rozdíly mezi rasami a individualitami, a dále pak predispozice, případně přímo příčiny, nejrůznějších onemocnění.

Znalost sekvence konkrétního člověka nám teoreticky umožní všechny tyto dědičné vlastnosti určit. Je však nutno podotknout, že jsme stále na začátku a k úplnému pochopení máme stále daleko . Význam většiny variací tak zatím neumíme vysvětlit čistě na základě znalosti biologických procesů a v interpretaci se opíráme o tzv. studie genomové asociace. V nich se typicky srovnávají dvě skupiny lišící se určitou vlastností (např. zdraví a nemocní) a sleduje se, zda je některá genetická varianta významně více přítomna v jedné ze skupin, což může znamenat, že daná část genomu s touto vlastností (nemocí) nějak souvisí . Návazné experimenty pak mohou určit, zda se jedná o kauzální příčinu a jak mechanismus funguje. Do jaké míry je tento postup úspěšný souvisí s tím, jak komplexně je daná vlastnost geneticky podmíněna: jednodušší tam, kde souvisí s jediným genem, složitější pokud se podílí genů více a navíc i faktory prostředí. V tom druhém případě pak třeba zjišťujeme, že přítomnost dané mutace zvyšuje riziko, že se u vás nemoc rozvine z 15% na 17% (jakkoliv vědecky zajímavé, pro většinu lidí nepříliš informativní). Bohužel v novinách se často objevují senzační titulky, třeba že vědci objevili gen způsobující obezitu, jejichž mylná interpretace pak vrhá špatné světlo na celý obor (to kolik případů obezity mutace vysvětluje obvykle titulky neuvádí). Přesto i v těchto případech bude nejspíš genetické podmínění nakonec plně objasněno, vyžádá si to ale více času a mnohem větší množství ukončených studií.

Nyní ale již pojďme k jednotlivým aplikacím. Rozdělil jsem je do několika oblastí:

Aplikace v medicíně

K nejrozšířenějším onemocněním patří různé virové a bakteriální infekce. Zde samozřejmě hraje dědičná složka pouze minoritní roli (i když i zde lze vysledovat, proč je třeba někdo k infekcím více/méně náchylný než ostatní). Domnívám se však, že právě u těchto onemocnění začne být sekvenace DNA masově užívána v klinickém prostředí jako první. I mikroorganismy totiž mají DNA a pro jejich analýzu tak můžeme použít stejné technologie. Ze vzorku infikované tkáně bude sekvenací možné určit nejen typ přítomných mikroorganismů, ale i konkrétní kmen (např. zda se jedná o patogení mutaci) a případně i rozsah resistence na antibiotika - to vše ve velice krátkém čase (bude tak často možné nahradit zdlouhavé kultivace a množství jednotlivých testů). Právě správná diagnostika přitom bývá u těchto chorob klíčem k úspěšné léčbě (např. volbou vhodných antibiotik).
Sekvenace je zde užívána již nyní, byť ještě ne přímo v ordinacích běžných lékařů. Jeden úspěšný případ například proběhl nedávno v Británii. Nemocnice Rosie v Cambridge byla sužována výskytem infekcí způsobených MRSA (kmen zlatého stafylokoka resistentní k řadě antibiotik). I přes důkladnou sterilizaci celého oddělení se případy neustále opakovaly. Průlom přišel až právě s použitím sekvenační technologie, kdy se zjistilo, že bakterie ze všech případů byly blízce příbuzné a pocházely z jediného zdroje. Následnou analýzou vzorků personálu se pak opravdu podařilo odhalit jako zdroj nákazy jednoho z pracovníků (který fungoval jako přenašeč). Po jeho „vyléčení“ infekce z nemocnice vymizela.
Související využití lze kromě medicíny očekávat i v hygieně a potravinářství (pro určení konkrétních kontaminací).

Jak jsem již zmínil v úvodu, genetická analýza je již nyní velice úspěšná při diagnostice závažných genetických syndromů , které jsou způsobené mutací jednotlivých genů. Nástup nových sekvenačních technologií diagnostiku ještě zefektivní . Takových nemocí je v současnosti známo asi přes 5000, i když většina z nich se vyskytuje jen zřídka. Patří sem například cystická fibróza, haemofilie a mnoho dalších. Problémy se obvykle projeví již od narození (i když některé mají pozdější nástup) a ovlivnění vnějším prostředím bývá minimální. Genetické syndromy bohužel zatím obvykle nemají efektivní způsob jak je vyléčit, byť do budoucna mohou být nadějí různé formy genové terapie (které umožní cíleně DNA v buňkách dospělého člověka změnit). Zatím tak přínosem správné diagnostiky bývá převážně volba vhodné „udržovací“ léčby či poskytnutí rady pacientům nebo jejich rodičům, co se týče prognózy vývoje či plánování dalších potomků.

Řada bežných nemocí, jako je vysoký krevní tlak, onemocnění srdce či cukrovka, spadá do kategorie komplexních (multi-faktorálních) chorob, což znamená že se na jejich vzniku může podílet kombinace mnoha genů, životní styl i faktory prostředí. Zde obvykle nenajdeme jednu mutaci, která sama o sobě nemoc způsobí – hovoříme spíše o určitých predispozicích. Např. víme, že u 60% žen s mutací v genu BRCA1 se vyvine během života rakovina prsu. Tato znalost může být relevantní v tom, že pomůže zařadit jedince do určité rizikové skupiny s odpovídající preventivní péčí.
Stejná diagnóza může mít často mnoho různých molekulárních příčin. Klasickým příkladem je rakovina, kde různé nádory mají společné jen to, že mutace které je způsobují, vedou v důsledku k nekontrolanému buněčnému dělení (proto mimochodem ani nelze u rakoviny v budoucnu očekávat jednu univerzální léčbu).
V souvislosti se sekvenačními technologiemi (a s pokrokem dalších diagnostických metod) se často hovoří o tzv. personalisované medicíně. Ta přizpůsobuje léčbu kokrétnímu člověku. V preventivním případě může lékař predikovat, k jakým nemocem je jedinec náchylný a pokusit se minimalizovat jejich dopady či jim zcela zabránit. V případě onemocnění pak personální charakterizace jedince (případně postižených tkání) může vést k výběru efektivních léků s nejlepší odezvou pro daného pacienta (např. lék Herceptin má smysl užít pouze v těch případech rakoviny prsu, kdy je overexprimován protein HER2 ... ).

Závěrem této části ještě připomenu, že vzhledem k tomu že řada léků je dnes již vyvíjena na základě znalosti konrétních molekulárních mechansimů, přispívají genomické techniky k pokroku medicíny i nepřímo, srkze základní výzkum a pokrok v pochopení fungování buňěčných procesů, který umožnily.

Aplikace v plánovaném rodičovství

Aplikace v této oblasti se obecně zaměřují identifikaci a zamezení závažných genetických syndromů u potomků. Lze je rozdělit do tří kategorií:

Diagnostika před početím umožňuje párům z rizikových skupin (nebo i ostatním zájemcům) určit, zda jim hrozí, že jejich potomstvo bude postižené nějakým ze známých genetických syndromů (v současnosti se komerčně nabízí testy na více než 100 genetických poruch).

Cílem prenatální diagnostiky je odhalit potencionální vývojové vady dítěte v raných stádiích těhotenství a dát šanci rodičům se rozhodnout, jak dále postupovat. Dosud se testy na specifické syndromy provádí v případě určitých rizikových faktorů pomocí analýzy buňek z plodové vody (odběr je invazivní procedura nesoucí určité riziko). Sekvenační technologie nejen výrazně rozšíří množství genetických poruch, jež bude možné naráz testovat, ale díky vysoké citlovosti umožní analýzu provádět i z malého množství DNA dítěte, které se vyskytuje v krvi matky. Takový test nabízí například společnost Sequenom, byť se zatím zaměřuje jen na detekci Downova syndromu. Je pravděpodobné, že v budoucnu bude možné pomocí neinvazivní sekvenace testovat v podstatě všechny známé genetické poruchy (a nejen poruchy – viz. níže) a že se tato diagnostika stane stejně běžnou jako třeba dnes ultrazvuk.

Při umělém oplodnění je „ve zkumavce“ oplodněno obvykle několik vajíček a po vyvinutí do raného embryonálního stádia jsou pak jen některá implantována do dělohy matky. Tzv. pre-implantační selekce vybírá embrya určená k implantaci na základě jejich genotypové analýzy. Takto je možné hned na začátku vybrat pouze ta embrya, která netrpí žádným vážným syndromem, a zabránit tak nutnosti předčasného ukončení těhotenství v pozdějším stádiu. Tato aplikace se však setkává s velkou kontroverzí, neboť je zde blízko k positivní selekci (kdy není cílem pouze zabránit vážným vývojovým vadám, ale dosáhnout predispozic k určitým požadovaným vlastnostem) a k moderní formě eugeniky (viz. níže).

Ostatní aplikace

Již řadu let se v kriminalistice užívá srovnání DNA ze vzorku z místa činu s podezřelou osobou či údaji v databázích. Použití sekvenace (namísto dosavadní analýzy „tandemových repetic“) však může kromě případného testu „shody“ poskytnout i dodatečné informace o neznámém pachateli – např. jeho rasu, barvu očí či vlasů nebo dokonce rekonstrukci určitých obličejových rysů. Policie by takové informace určitě ocenila (do jaké míry má k jejich využití právní mandát nevím - bylo mi řečeno, že například v Německu by byl takový postup v současnosti nelegální).

Kromě predispozicí k nemocem, existuje řada genetických variant, které jsou sice dobře chrakterizovány, nicméně predikují vlastnosti, jejichž znalost není skoro k ničemu užitečná. Protože však lidská kuriozita nezná mezí, je dost dobře možné, že právě v téhle oblasti „genomiky drobností“ leží (alespoň zpočátku) výnosný business. Místo strachování se o to, jaký je váš risk Alzheimera, se totiž ze své DNA můžete dozvědět třeba jakou máte barvu očí (přiznávám, to lze určit i jinak), jaký je typ vašeho ušního mazu (určitě velice praktické), zda budete cítit zápach moči když sníte asparagus, zda máte tendenci kýchnout, když se podíváte do slunce případně zda máte tendenci zčervenat po alkoholu ;-).

Pokud byste se o svém genomu chteli dozvědět více a jste ochotni na to věnovat necelé 2 tisíce korun (99 dolarů), můžete dnes využít služeb americké společnosti 23andMe. Ta už skoro pět let nabízí určení genotypu jedince na komerční bázi a za tu dobu zpracovala data od více než sto tisíc lidí. Nejedná se sice zatím o plnou sekvenaci (byť i to už je možné u jiných společností), ale o určení mutací na asi milionu známých variabilních pozic genomu pomocí tzv. microarray technologie, což bylo zatím mnohem levnější a lépe vyhodnotitelné než celý genom. Po odeslání vzorků slin se vám vrátí seznam vašich genetických variant i s rozsáhlou interpretací (jejíž rozsah se stále zvyšuje). Kromě „zbytečností“ zmíněných výše, vám sdělí i zajímavé informace o vašich předcích (pomohou vám i lokalizovat potencionální ztracené příbuzné), náchylnosti k chorobám (většinou nebude příliš informativní, ledaže jste nositelem některé ze známých monogenních poruch – např. ona BRCA) ale i nutriční konzultace či další geneticky podmíněné vlastnosti. Může to být zajímavá zkušenost a určitě se při tom o genomice hodně dozvíte. Pouze varování – můžete se dozvědět i něco, co byste raději nevědeli (a ne všechno je zcela rigorózně podloženo - další studie mohou některé interpretace změnit).

Mimochodem nemusí se nutně jednat o testování sebe sama. Co takhle si třeba hned ze začátku proklepnout genom svého potencionálního partnera (nějaký ten vzorek slin nebo jiných tělesných tekutin se snad sežene ;-)). Švýcarská společnost GenePartner dokonce nabízí využití genetických dat pro test „biologické partnerské shody“ v online seznamkách.

Genetická etika a právní regulace

Něco jsem již naznačil výše, zde se však pokusím ještě jednou připomenout ty oblasti aplikací genomiky, které osobně považuji za nejproblematičtější z hlediska etiky a nutnosti regulace. Protože se však sám v právním prostředí příliš neorientuji, rád se nechám poučit od expertů. Pro ostatní bych doporučil třeba „právní blog“ www.genomicslawreport.com

Jedním z klasických problémů, je variace na známou otázku každého lékaře: jakou informaci pacientům poskytnout? Oproti současné medicíně přináší genomika dvojí komplikaci: 1) množství genetických variant spojených s nějakou nemocí je obrovské, většina asociací je však poměrně slabá (případně ne dostatečně ověřená) a u většiny zatím neexistuje ověřená terapeutická intervence 2) typickou vlastností testů založených na sekvenačních technologiích je to, že téměř vždy dostanete více dat než jen to, co vás původně zajímá.
Výzkumníci a genetičtí konzultanti se s tím potýkají již nyní. Vezměme si případ, kdy jsou sekvenovány vzorky členů rodiné triády (rodiče +dítě), aby se diagnostikovala určitá nová genetická porucha u dítěte. Klasicky citovaným „vedlejším produktem“ je případné zjištění, že otec není biologický otec (kupodivu, navzdory představám o promiskuitě populace, se to nestává moc často - maminky, které něco tuší, asi na testy nakonec nejdou). Častěji se však stává, že se u jednoho z rodičů objeví mutace, která je spojena s pre-dispozicí ke vzniku určité nemoci (např. mutace v genu BRCA1). Má být dotyčný informován? A co v případě, že je asociace poměrně slabá? Kde je hranice? Obvyklou praxí (alespoň v Evropě) zatím bývá , že dotyční předem podepíší seznámení s faktem, že se žádné dodatečné informace nedozví. Nicméně pokud se stanou sekvenační technologie běžnou součástí našeho života, bude muset být asi i tato otázka nějak standartizována.

Problém je ještě výraznější u genetických služeb, které cílí přímo na zákazníka (např. 23andMe). Zde se data dostávají přímo do rukou nepoučených laiků, bez možnosti potvrzení a interpretace odborníkem, např. lékařem, který je na poskytování citlivých informací školen . Snadno tak může dojít k misinterpretaci, která může mít negativní dopad na psychologický stav a kvalitu života daného jedince. Není proto divu, že regulace takovýchto služeb se zatím v různých zemích výrazně liší (někde jsou zcela zakázány, jinde, včetně UK, téměř bez regulce).

Další velkou oblastí je ochrana osobních údajů. Genom máte na doživotí – jakmile ho někdo neoprávněně získá, nemůžete si ho vyměnit, tak jako třeba klíče. Přestože v současné době je stále množství informace, které se dá z vašeho genomu získat, omezené, je nutno mít na paměti, že se to už brzo může změnit. Kromě řady nemocí mají určitou genetickou podmíněnost téměř všechny vaše vlastnosti. A přestože jeden gen pro inteligenci, vytrvalost či psychickou labilitu neexistuje, určitou predikci bude možné z kombinace různých variant učinit.
Určitě se tak najdou skupiny, které by váš genom mohl zajímat. K těm prvním bude nejpíš patřit vaše pojišťovna, které by se určitě líbilo, kdyby vám mohla předepsat výši pojistného podle rizika, které máte vepsané ve svých genech. A co třeba váš zaměstnavatel? Zdravotní prohlídky či psychotest jsou již dnes běžné, tak proč si vás neproklepnou i jinak.
Navíc se přidává další problém, a to že informace o vašich genech nemusí být nutně získány jen s vaším vědomím, případně uniknout z databáze vašeho lékaře. Pokud by se například DNA začala běžně užívat k identifikaci jedince (nejen zločinců), byla by dostupná na mnoha místech. Navíc ji je teoreticky možné určit i z malého množství buňek, které každý za sebou zanechává, aniž by o tom věděl. Vím, je to zatím přehnané, ale možná si už brzo začnete rozmýšlet, jestli u pracovního pohovoru podáte paní z osobního ruku (bez rukavic).

Je zřejmé, že v případě rozšíření genetického testování je obava z diskriminace (ať už otevřené či skryté) namístě a bude se muset řešit. V Americe na to zatím mají Genetic Information Nondiscrimination Act z roku 2008. Do jaké míry je dostatečný neumím posoudit, ale myslím že tato témata ještě do budoucna zaměstnají značné množství právníků.

Konečně asi nejvíce kontroverních otázek se týká zmíňovaného genetického testování (a selekce) nenarozených potomků, které se může posunout k moderní formě eugeniky . V současné pre-natální diagnostice jsou rodiče obvykle postaveny před volbu buď v již existujícím těhotenství pokračovat nebo ho uměle přerušit. Protože se jedná o velice invazivní zásah, testuje se obvykle jen na ty nejvážnější syndromy (málokdo by šel na potrat jen proto, že dítě může trpět například plešatostí). Jinak tomu však je u pre-implantační selekce u umělého oplodnění. Zde je opravdu na výběr, jaké embryo z mnoha použít k implantaci do matčiny dělohy. Lze tedy očekávat, že kromě snahy o vyloučení závažných genetických poruch se mohou rodiče chtít vyvarovat i problémů méně závažných, připadně že (až naše znalost postoupí) budou vyžadovat přítomnost určitých pozitivních rysů (varianty související s resistencí proti onemocněním, vyšší vytrvalostí, inteligencí,...). Kromě morálního problému, zda „máme právo hrát si na boha“ to přináší i další rizika. Jedním z nich je nebezpečí ohrožení populace snížením diversity lidského genomu (některé mutace známé pro svůj „negativní“ efekt se totiž ukázují jako prospěšné za určitých specifických podmínek – např. mutace způsobující chudokrevnost zároveň snižuje riziko nakažení malárií). Obrovský ekonomicko-sociálním problémem by pak bylo zvýšení rozdílů mezi těmi, kdo si takový výběr budou moci dovolit, a těmi kdo nikoliv.
Protože služby klinik umělého oplodnění nejsou nutně vázány hranicemi jednotlivých států, bude navíc zřejmě pro účinnou regulaci v této oblasti nutná celosvětová shoda.

Závěrem se sluší podotknout, že jako u mnoha jiných nových technologií, určitě existuje řada aplikací sekvenace DNA, o kterých dosud ještě nikdo neuvažoval a přesto se třeba nakonec stanou tak samozřejmou součástí našeho života, jako třeba mobily. Pamatuji si, že ještě před pár lety jsem se na film GATTACA (doporučuji) díval jako na čisté sci-fi (byť vědou inspirované) – nyní jsem přesvědčen, že jsme se opravdu velice přibližili. A od společnosti popsané v tomto filmu nás neochrání technická omezení, ale jedině naše vlastní regulace. A na to, kde nastavit jaké hranice, bychom se měli všichni podílet.

Amnestie: komentář 2 (na pozvání Práva & Justice Lidových novin)

Rozsah nynější amnestie je ohromující. Mediální pozornost poutá propuštění více než třetiny vězňů (zhruba 7400). A přitom vězni jsou jen špičkou ledovce.

Amnestie promíjí suverénně nejčastěji ukládaný trest: podmíněně odložený trest odnětí svobody, jehož výměra nepřevyšuje dva roky. U podmíněných trestů je určena tzv. zkušební doba (obvykle jeden až tři roky). Během ní pachateli hrozí, že si trest odpyká, pokud se neosvědčí. Takže i pachatel odsouzený k podmínce před dvěma lety amnestii uvítá, pokud je stále ve tříleté zkušební době.

Statistiky ukazují, že k podmíněnému trestu do dvou let a se zkušební dobou, která ještě neuplynula, bylo v posledních letech odsouzeno téměř 100 tisíc pachatelů. Bohužel nevíme, kolik z během zkušební doby skončilo ve vězení či bylo takto odsouzeno vícekrát. Nelze tedy říct, že tato část amnestie se týká všech 100 tisíc pachatelů „v podmínce“. Ale zjevně se týká desítek tisíc osob, řádově více, než je propuštěných vězňů. K tomu ještě amnestie promíjí často využívaný trest obecně prospěšných prací – k němu je ročně odsouzeno zhruba 6500 pachatelů.

[Pozn: Tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti ze 4.1. uvádí, že u podmíněných odsouzení s dohledem se amnestie bude vztahovat přibližně na 14500 osob. Ale nemůžu si pomoct, text amnestie vcelku jasně promíjí všechny podmíněné tresty,  s dohledem i bez. Přitom podmínek bez dohledu je uloženo přibližně 11x více než podmínek s dohledem.]

Stručně řečeno, (téměř) veškerá méně závažná trestná činnost je odpuštěna. Tak rozsáhlá amnestie nemůže nemít výrazné důsledky.

Důsledky

a) Růst kriminality. Vzroste bagatelní kriminalita, odpovídající profilu propuštěných vězňů (krádeže, řízení automobilu bez řidičského průkazu či v opilosti). Netroufám si odhadovat o kolik – nemáme empirické odhady, jaký vliv na kriminalitu mají v českém kontextu změny v počtu vězňů. Seriózní studie, které tento vliv odhadovaly na případech amnestií ve Spojených státech či Itálii, došly k závěru, že vypuštění průměrného vězně o rok dříve způsobuje dodatečných 15 až 20 (i více) trestných činů ročně. V kontextu aktuální amnestie asi bude toto číslo nižší; zejména proto, že se propouštějí méně závažní zločinci. (Chce se říci – doufejme, že bude nižší! Jinak by propuštění zhruba 7400 vězňů znamenalo skokový nárůst trestných činů, jichž policie ročně zaznamená přibližně 320 tisíc.)

Kriminalita v posledních deseti letech pozvolna, ale vytrvale klesala. Celkem spolehlivě lze předpovídat, že toto šťastné období dnes právě a pouze díky amnestii končí.

b) Počet vězňů. V nedávné studii Kde hledat příčiny přeplněných věznic (2012) jsem mj. prováděl modelové simulace, jak rychle by se při eventuální amnestii počet vězňů vrátil na původní úroveň. Výsledek byl, že opravdu rychle – při propuštění třetiny vězňů za pouhého dva a půl roku.

Realita může být odlišná, protože nevíme, jak takto nestandardní amnestie změní klíčový faktor ovlivňující naplnění věznic: míru, v jaké zločinci „přitékají“ zpátky do vězení. Na jedné straně rostoucí kriminalita přítok urychlí, na druhé straně má v sobě amnestie zakódován důležitý a dlouhodobý dopad na rozhodování soudů. Na desítky tisíc amnestovaných pachatelů se bude hledět, jako by odsouzeni nebyli. Až spáchají další trestný čin, neměly by soudy tuto prominutou recidivu brát v potaz. Řada z těchto pachatelů tak od soudu odejde s podmínkou, zatímco bez amnestie by už je – jakožto recidivisty – čekalo vězení. Díky tomu se v nejbližších letech přítok do věznic zpomalí.

c) Státní rozpočet. Kolik se ušetří? Těžko říci. Vězení jsou velmi drahá – dle oficiálních údajů Vězeňské služby činily v roce 2011 roční náklady na jednoho vězně 285 tisíc Kč. To ale neznamená, že propuštěním 7400 vězňů náklady klesnou o dvě miliardy. Jednak jsou propouštěni vězni z mírnějších, tj. levnějších věznic (kde jsou náklady na vězně až třetinové oproti těm nejdražším), jednak náklady věznic nejsou v přímé úměře k počtu vězňů – budovy mají své pevné náklady na provoz a počet zaměstnanců též neklesne o třetinu.

V nejbližších letech ztrácí smysl rozšiřování kapacity věznic, což je potenciálně výrazná úspora. Ještě více ale mohla amnestie ušetřit, kdyby byla přišla dříve. Jen během podzimu 2012 byly dokončeny přístavby tří věznic, za celý rok byla kapacita věznic rozšířena o téměř 600 osob při nákladech 90 milionů korun. Po amnestii se tyto investice jeví jako zbytečné, nebo alespoň předčasné.

Pro a proti

Hromadné prezidentské amnestie je těžké hodnotit, protože není jasné, k čemu mají sloužit. Individuální amnestie jsou užitečné, pokud prezident svou „feudální“ pravomocí napravuje chyby v soukolí justice. Stejným pohledem lze nahlížet i na amnestii hromadnou: Ideálně by se „mouchy“ v systému trestní justice měly řešit koncepčně (změnami legislativy, vhodným rozdělením peněz na činnost soudů, probačních úředníků a věznic), ale pokud prezident amnestií zmírní některé systémové chyby, má to svůj smysl. Nakolik tedy amnestie přispívá k řešení hlavních systémových problémů trestní politiky?

a) Nadbytečná kriminalizace. U řady trestných činů je nabíledni otázka, zda a do jaké míry je kriminalizovat: zanedbání povinné výživy, maření výkonu úředního rozhodnutí, výtržnictví, drogové delikty… V tomto směru amnestie de facto odkriminalizovala většinu bagatelních trestných činů, tedy i těchto sporných. Ale učinila tak plošně: osvobodila i činy, které by naopak kriminalizovány být měly – krádeže, podvody, vydírání. Problém nadbytečné kriminalizace by amnestie skutečně řešila pouze tehdy, pokud by určila i konkrétní paragrafy, na které se vztahuje a na které ne.

b) Nadužívání věznic na úkor alternativních trestů. Řada bagatelních činů by měla být častěji trestána pokutou, domácím vězením či jinými alternativními tresty. Amnestie vskutku en bloc propouští z vězení řadu lidí, kteří by v lepším trestním systému ve vězení nebyli. Ale zároveň promíjí i ony alternativy – tj. podmíněně odložené tresty, obecně prospěšné práce, i domácí vězení. Nevhodnou balanci mezi vězením a alternativními tresty nemění, zkrátka promíjí naprostou většinu mírnějších trestů.

Dosti paradoxně amnestie dopadne na vězně odsouzené za zanedbání povinné výživy – zřejmě nejspornější paragraf, který zbytečně zaplňuje věznice. Polovina ze zhruba 1200 osob ročně odsouzených k nepodmíněnému trestu je totiž trestána sazbou vyšší než jeden rok. Ti propuštěni nebudou, neboť zanedbání povinné výživy je trestným činem proti rodině, u kterých amnestie tresty nad jeden rok nepromíjí.

c) Přeplněné věznice. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí problémy s přeplněnými věznicemi. Jak už však bylo řečeno, řešení je to jen krátkodobé. A i z tohoto pohledu je amnestie zbytečně rozsáhlá. Kapacita věznic (pro výkon trestu) je přibližně 18 800 vězňů; před amnestií bylo ve věznicích zhruba 20 700 odsouzených. Amnestování dvou nebo tří tisíc vězňů by bylo postačující. Po amnestii klesne počet odsouzených vězňů na 13,900, tedy zhruba na stav roku 2003, kdy fenomenální růst počtu vězňů odstartoval.

Příležitost

Amnestie alespoň dává jednu příležitost.  Vláda a parlament mají nyní dva až tři roky (než se věznice znovu naplní) na skutečně koncepční řešení problému přeplněných věznic a jiných neduhů trestní politiky. Lze zvážit různé varianty, vyčíslit pro a proti, zpracovat analýzy – zda a v jaké míře se vyplatí stavět věznice, dekriminalizovat některé delikty, dobudovat systém náramků pro domácí vězení.

Jen se bojím, že bez tlaku z přeplněných věznic politici udělají přesný opak. Dají problém k vodě, aby za pár let překvapeně zjistili, že věznice jsou zase plné.

Článek vyšel v Lidových novinách v sobotu 5.1.2013. .

Another good idea from Cambridge: jak se učí práva ve Východní Anglii

„Log on, tune in, find out… another good idea from Cambridge.“ Tuto znělku uslyšíte vždy, když chcete vymáčknout něco o cambridžské univerzitě z vyhledávače YouTube. Cambridge Ideas je série hezky udělaných krátkých sestřihů o různých oblastech vzdělávací či výzkumné činnosti, nejčastěji jde o dokumenty historické a populárně technické, ale narazit lze i na trochu té filosofie či literatury. Cílem této série postů bude pokusit se o to samé z hlediska právního vzdělávání a metody právní výuky tak, jak se o ni pokouší právnická fakulta univerzity v Cambridge. Studovat v zemi, kde si stále neujasnili, zda je právo něco víc než shluk nahodilostí v rozhodovací praxi královských a kancléřských soudů, je totiž vůbec napováženou.

Děkuji Michalovi za milé pozvání na blog, se kterým má generace studentů v podstatě vyrůstala a jimž se logo Jiného práva velmi záhy a nezvratně vypálilo do displeje laptopu. Jak byl tento bezpečný přístav důležitý pro všechny, kdo brali studium práva vážně, asi nelze dost dobře vyjádřit. Howg.

Ale zpět do Cambridge! Než se pustím do vyprávění o tamním LLM programu, slušelo by se představit univerzitu geograficky a historicky, protože poloha a tradice činí Cambridge takovou, jaká je. Univerzita vznikla v původně bažinatých rovinách východní Anglie po tom, co se pár akademiků v Oxfordu zcela prozaicky popralo s místníma a pak si sbalilo svých pár švestek s úmyslem založit si konkurenční univerzitu co nejdál od Oxu, jak to jen šlo. Většina starých kolejí je tak rozložena podél líně tekoucí řeky Cam, na které se prohánějí na malých loďkách punteři a za mrzký peníz vykládají turistům o univerzitních kolejích a jejich obyvatelích smyšlené příběhy. Vítr je všudypřítomný, dost silný, aby osvěžil ale zase ne moc, aby vířil popel v dýmce anebo převracel stránky knížky (učebnice těm hardcorovějším). A jako každá univerzita v průběhu věků sbírá trofeje, Cambridge se ráda chlubí nejvyšším počtem nobelových cen a jmény jako Newton, Maxwell, Darwin nebo Ludwig Wittgenstein. 

Senate House

Cambridge je jednou z mála ještě existujících kolegiálních univerzit, což je organizační struktura obdobná federálnímu státu a dělba kompetencí mezi univerzitou a kolejemi (collegia) v podstatě vychází z principu subsidiarity. Koleje jsou tak samostatné právnické osoby (charitativní nadace, jejichž osobním substrátem jsou Master and Fellows of the College) a mají na starost prakticky vše, od ubytování a stravu studentů přes jejich duševní i tělesnou pohodu (příděl kondomů je přiměřených 60 kusů na osobu a týden) až částečně po výuku. Uchazeč o pregraduální, bakalářské studium na Cambridge se nehlásí na univerzitu, nýbrž na některou z kolejí. Je to ale univerzita, která zajišťuje zkoušení za rovných podmínek a uděluje akademické hodnosti ve známém a téměř kýčovitě hezkém Senate House. V případě postgraduálního studia také univerzita organizuje prakticky veškerou výuku prostřednictvím fakult a departmentů. V době nárůstu oblíbenosti navazujícího studia, tedy magisterských, doktorských a jiných programů, tak univerzita bobtná každým rokem. U postgraduálních studentů tak zakládá zajímavý konflikt identit – jsem v prvé řadě členem koleje a až potom univerzity či naopak? Není to konflikt jen virtuální. Zatímco na fakultách se student integruje do kruhu svých kolegů z oboru, na koleji zase do kolektivu sportovního, tanečního a podobně se studenty z jiných programů. Ve výsledku jsou ale studenti dost pragmatičtí. Pokud jsou členy nějaké tradiční, nechutně bohaté a celkově supercool college, má kolejní identita přirozeně navrch. V mailech a v monografiích se pak podepisují stylem: XY, Trinity College, Cambridge. Členové novějších a méně známých kolejí zase tíhnou k univerzitě. Inu, lepší značka jede. 

Byť tohle hraničí s černým humorem, prof. Stephen
Hawking z Caius College o sobě rád prohlašoval, že na svém
"professor chair" sedí zcela pevně :)

Statuty univerzity i jednotlivých kolejí byly v průběhu staletí dost měněny, zejména s novým panovníkem často došlo k úpravě politické a náboženské orientace univerzity i kolejí. Ze vztahu mezi korunou a univerzitou se také odvíjel institut univerzitního profesora. Univerzita v Cambridge měla původně jen 6 královských profesorů, tedy pracovních pozic financovaných královskou pokladnou (ještě dnes označovaných termínem „Regius Professor“… of Civil Law třeba). Další profesorská křesla pak vznikala dle aktuální potřeby a peníze na ně vyčlenila buď univerzita, nebo jednotlivé koleje a tu a tam se profesorský „chair“ založí i ze soukromých zdrojů (např. Tata Steel Professor of Metallurgy). Tento model, vlastní všem „ancient“ univerzitám v UK (tj. Oxfordu, Cambridge a čtyřem skotským institucím) byl pak přenesen do nově vznikajících univerzit v britských koloniích a také v UK. Zvláštnost financování, prestiž profesorského místa a vášnivá soutěž o něj tak v angloamerickém světě tvoří nezbytné předpoklady pro fungování tohoto modelu. Proto zamýšlená reforma v ČR, která by umožňovala vytvořit fakultám neomezený počet profesorských míst bez toho, že by se nějak řešilo jejich financování, bude vesměs nefunkční. Ve výsledku profesorský plat jen o málo převýší ten docentský, což kýženou soutěž o místa napříč vysokými školami jistě nezažehne, a navíc politici zřejmě nebudou mít mnoho chuti rušit stávající profesorské tituly => paskvil.

Vše, co zde bylo o Cambridgi napsáno, pochopitelně platí i pro její starší sestru v Oxfordu (mezi kterými sourozenci neexistuje rivalita, že) a zhruba i pro staré skotské univerzity. Nejen že sdílejí řadu tradic a systém samosprávy, ale také akademiky, kteří často vyučují na obou školách, zvlášť pokud se na něco výrazně specializují. Ostatně, jak to shrnula Barbara Havelková, která se teď čerstvě přesunula z Oxu do Cam učit evropské právo: je to to samé v bledě modrém. 

Interiér fakulty a Squire Law Library

Výuku práva organizuje univerzita skrz právnickou fakultu. Zatímco pro bakaláře fakulta pořádá jen přednášky a na tzv. „supervisions“ (jeden na jednoho nebo malé skupinky) dochází studenti na jednotlivé koleje, pro postgraduály se pak studijní život točí kolem fakulty naprosto. O silných a slabých stránkách programu LLM, největšího postgraduálního programu v Cambridge, se podrobněji rozepíšu v příštím příspěvku. Obecně lze ovšem předeslat, že spor o smysluplnost výuky práva, jak jsem v úvodu zmiňoval, je v Anglii opravdu aktuální. Jedním z vrcholů této věčné disputace bude únorová debata mezi prof. Grahamem Virgem, proděkanem cambridžské fakulty a zastáncem akademického vyučování práva na univerzitách a Lordem Sumptionem, soudcem Nejvyššího soudu UK, který je přesvědčen, že pro úspěšné vykonávání právní praxe vrchovatě stačí se prokousat některým z klasických předmětů, jako jsou jazyky, historie nebo matematika. Cambridge však očividně akademické výuce práva fandí a relativně nedávno (1996) postavila právnické fakultě ultramoderní, byť nepříliš funkční budovu, která zároveň poskytla domov věhlasné knihovně Squire Law Library založené roku 1904. Údajně se jedná o jednu ze tří nejrozsáhlejších sbírek právní literatury v zemi a vlastně zabírá i většinu prostoru v budově, čímž zahání fakultu do kouta a její přednáškové místnosti do podzemí. Naštěstí zbylo místo na prima kavárnu.

Snad čtenářům tento krátký úvodník dovolil nasát trochu cambridžské atmosféry s typickou příměsí zvadlé trávy a čerstvého větru od moře. Je skutečně úžasné studovat právo zrovna v Cambridge, v místě, které Ludwig Wittgenstein tolik nenáviděl. Měl pocit, že když mluví s inteligentními lidmi, plýtvá svým talentem :)

Příště už LLM pod drobnohledem!

Výběrové konání na místo poradce pro evropské právo u Nejvyššího soudu

Zahraniční oddělení Nejvyššího soudu hledá nového kolegu/kolegyni na pozici poradce/poradkyně pro evropské právo.

Poradce bude vykonávat zejména níže uvedené pracovní činnosti:
1) expertní konzultační činnost v otázkách evropského práva,
2) zpracování odborných analýz v otázkách evropského práva, asistenci soudcům při realizaci procesní spolupráce se Soudním dvorem EU a Evropským soudem pro lidská práva,
3) zajišťování informovanosti o zdrojích informací o evropském právu pro soudce NS,
4) spolupráce s vnitrostátními i zahraničními partnery v otázkách souvisejících s interpretací a aplikací evropského práva,
5) překlady odborných právních textů,
6) další práce podle pokynů nadřízeného.

U uchazečů se předpokládá:
1) ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo (nebo výjimečně předpokládané ukončení studia v 1. polovině roku 2013),
2) aktivní zájem o problematiku práva EU a judikaturu evropských soudů,
3) aktivní znalost jednoho ze světových jazyků (angličtina, němčina, francouzština),
4) aktivní znalost dalšího jazyka výhodou.

Pozice je zařazena do 13. platové třídy a je vhodná i pro čerstvé absolventy. Pracovní smlouva bude uzavřena na dobu určitou (1 rok) s možností prodloužení. Předpokládaný nástup je v únoru či březnu 2013.
Zájemce prosíme o zaslání motivačního dopisu spolu s životopisem elektronicky na adresu international(zavinac)nsoud.cz, a to nejpozději do 18. ledna 2013. Ústní pohovor s úspěšnými uchazeči proběhne pravděpodobně ve dnech 21. – 29. ledna 2013.

Amnestie: komentář 1

Novoroční amnestii nelze nekomentovat. Je tak rozsáhlá, že nemůže nemít výrazné důsledky. Zájemce o prvotní komentář odkazuji na dnešní rozhovor na ihned.cz. (Je trochu chaotický, byl jsem v telefonu tázán na různé názory na amnestii, aniž bych tušil, že odpovědi budou publikovány formou rozhovoru.)

Autorský komentář vyjde v nejbližším vydání rubriky Právo a Justice v Lidových novinách tuto sobotu, 5.ledna. Na přání Tomáše Němečka jej zveřejním na JP až po otištění v novinách.

Košický bumerang: K rozhodnutiu prezidenta SR nevymenovať Jozefa Čentéša za generálneho prokurátora (Kubo Mačák)

Pred sviatkami som tu zverejnil pár slov týkajúcich sa nedávneho rozhodnutia slovenského ústavného súdu vo veci výkladu slovenskej ústavy a povinnosti prezidenta vymenovať parlamentom navrhnutého kandidáta na post generálneho prokurátora (sp. zn. PL. ÚS 4/2012). Čitateľom dávam do pozornosti dnešné nadväzujúce rozhodnutie prezidenta Ivana Gašparoviča nevymenovať Jozefa Čentéša za generálneho prokurátora SR a jeho deväťstránkové odôvodnenie. Prezident upriamil svoju pozornosť na skutočnosti, ktoré podľa neho nasvedčujú tomu, že zvolený kandidát nespĺňa „nároky na morálne vlastnosti“ spojené s touto funkciou. Prezident sa rozhodnutia ústavného súdu dotkol iba nepriamo, bez citácie, a to v odseku, v ktorom parafrázoval výrok súdu v súvislosti s kauzou skartovania protokolov o výsluchu poslanca Igora Matoviča:

Ještěři, ješterky a kumulace právní znalosti

Moc děkujeme Martinu Diensbierovi za genetický prosinec. Protože luštění genomu je pochopitelně fuška, při které dochází ke zpoždění zápisu, tak jsme rádi souhlasili s tím, že se Martin pokusí ještě k několika ze slíbených témat vrátit nyní v lednu. Jako lednového hosta pak vítám Tomáše Pavelku. Tomáš po vystudování Právnické fakulty v Praze nyní pokračuje ve studiu práva na Právnické fakultě University of Cambridge. Těšíme se, že mezi v podstatě již staré jinoprávní ještěry (pochopitelně se omlouvám Blance) vpluje trochu čerstvého větru jinoprávní ještěrky.

Čtení Martinových příspěvků mi připomělo příspěvek Geoffrey Samuela v zářijovém čísle „Legal Studies“ na téma zda je poznání v právu kumulativní. Jinak řečeno, kdyby někdo resuscitoval takového Ulpiana, Bartoluse či Blackstona, mohl by je po týdenním seznamováním se se současnou společností posadit třeba do taláru? Kumuluje se v právu znalost, anebo je to vlastně stále to samé, a co se mění je jenom společnost, kterou ten který právní řád reguluje? Tudíž pokud by takový Ulpián potřeboval „update“, tak by to bylo jenom na téma jak funguje současná společnost, nikoliv s ohledem na „vědecký pokrok“ v posuzování proporcionality, vyvažování práv, zneužití dominantního postavení, řetězení oproti subsumpci správních aktů apod?

Nastala sezóna doporučení. Tedy slohových prací pedagogů na studenty, kteří chtějí dále pokračovat v postgraduálním studiu jinde (LLM, PhD). Zajímavá bývají v tomto ohledu mezinárodní kulturní nedorozumění na téma k čemu a proč doporučení vlastně je, stejně jako kdo a jak ho má psát. Jestli se kousnu, tak se pokusím na toto téma něco vyplodit, pole je to nosné.

Nezbývá než se těšit na právní události lednové. Ústavní sága na téma zda umět počítat je nebo není požadavkem materiálního jádra Ústavy bude jistě tématem č. 1. Snad poslední záchvěv bezbřehého idealismu mi dovoluje doufat, že by naposledy v tomto Ústavním soudu mohla převládnout nepolitická střídmost (zrušení části zákona o volbě prezidenta republiky, nicméně s odloženou vykonatelností a s tím, že tato volba proběhne ve stanoveném termínu podle stávající úpravy) nad Melčákovsko/Holubeckými úlety postavenými na chatrných základech (smetení všeho při zaklínání se metafyzičnem na základě slabé argumentace v ústavní stížnosti samotné).

Neméně zajímavé, byť nepochybně stranou hlavních reflektorů, bude také očekávané jednání vlády s ohledem na nominaci kandidátů na soudce Tribunálu Evropské unie (viz sloupek Tomáše Němečka v Lidových novinách ze čtvrtka, 13. prosince 2012 – bohužel nemohu najít na internetu Lidovek). Bude vláda ochotna v zájmu jakéhosi případného vnitřního koaličního usmiřování nerespektovat či revokovat své vlastní usnesení o způsobu výběru kandidátů na soudce Soudního dvora EU? Dle čl. 8 odst. 3 daných pravidel může vláda návrh výběrové komise pouze odmítnout, nikoliv sama měnit. Navíc, dovolím si dopovědět to, co na konci daného sloupku T. Němeček pouze taktně naznačil: případná nominace podobného typu nemá za současné konstelace šanci projít výborem zřízeným podle čl. 255 SFEU, který posuzuje kandidáty předložené členskými státy. Vyžadovaná kritéria, podle kterých výbor nominace posuzuje, jsou k dispozici zde. Obrázek si každý (ehm, tedy každý kdo čte francouzsky, neboť dokument zdá se není v jiných jazykových verzích) může udělat sám.