Another good idea from Cambridge: člověk cambridžský - zoon politikon

Poslední post mírně enigmaticky naznačoval, že učení v Cambridge není pro studenty priorita číslo jedna. Samozřejmě jsem blafoval, poněvadž kolem školy se tam přirozeně otáčí celý vesmír. Na čistě statistickou otázku, kolik času průměrný student věnuje studiu svého oboru a kolik lecčemu ostatnímu, bych se ovšem odvážil odpovědět, že tak půl na půl. Proto si zde Cambridge coby město společenské, sportovní a kulturní zaslouží samostatný post.

Spolek všude kam se podíváš

Jestliže univerzita organizuje studium, studentské spolky řeší vše ostatní. Cambridge jich hostí neskutečné množství (přes 400, kolejní spolky v to nepočítaje) a podnikají i ty  nejnepředstavitelnější aktivity, byť řada spolků konzervativně realizuje činnosti propojené s některým studijním programem nebo chodem fakulty či departmentu, jako třeba Cambridge University Law Society. Každý rok se koná v prvním týdnu podzimního trimestru veletrh spolků pro univerzitní veřejnost (Freshers’ Fair), kde se zkušení borci snaží ulovit zmatené prváky na barevné transparenty za světový mír, na ochutnávku anglického piva nebo výhodné roční členství ve sdružení francouzských sýrařů. Nejvíce ale studenti přirozeně berou na zvýrazňovače.

Pokud si oblečete gown,
nahodíte výraz tváře obdobný
tomu na obrázku a vyrazíte do
města, zcela jistě dostanete
přes držku. Ostatně tzv.
"town and gown" problémy
stály i za úprkem akademiků
z Oxfordu ve 12. století,
z čehož se zrodila Cambridge.

Určitým spolkem sui generis jsou také koleje. Ty staré a bohaté se vás snaží na kolena srazit úžasem, ty nové a “chudé” zase lítostí. Pravda ovšem je, že jsou to všechno nechutně nabobtnalé nadace, které patří mezi největší vlastníky nemovitostí v zemi a nejagresivnější investory po celém světě. Coby charity jsou samozřejmě osvobozeny od placení daní. Proto se říká, že kdo např. jednou vejde do vinných sklepů Trinity College, už nikdy nespatří světlo světa - dobrovolně. Jsou to ale především společně obědy a večeře, které pomáhají vytvářet z koleje kompaktní sociální prostředí a hlad věru dokáže vytáhnout z podzemí i PhD studenty. Koleje se navíc snaží na své členy působit výchovně a vhodnými doporučeními povinného odívání k večeři se zejména z mezinárodních studentů snaží učinit pravé anglické gentlemany, kteří pak ve světě neudělají ostudu. Přestože nošení talárů na společné večeře již není povinné, studenti si socializaci v “gownu” v podstatě užívají do té míry, že sem tam i mezi relativně dospělými lidmi proletí nějaké to bradavické zaklínadlo. Gown je teď prostě in! Koleje se nadto snaží budovat u studentů pocit sounáležitostí se svou alma mater (zřejmě v očekávání sponzorských darů budoucích absolventů), proto si všichni ujíždějí na kravatách a šálách v barvách koleje nebo na manžetových knoflících s příslušným heraldický znakem. Samozřejmě je to vše nezbytné i pro řádné fandění při mezikolejních sportovních kláních.

Ze spolků dál za zmínku stojí i slavný debatní klub Cambridge Union Society, který si co týden volí zajímavá témata a k nim zve studenty i zástupce široké veřejnosti, aby argumentovali v řízené diskuzi. Nedávno si klub po dosti náruživé debatě odhlasoval, že pornografie dělá dobrou službu veřejnosti. Jusnaturalisty zase potěší diskuze na téma "The Law is an Ass". K mnohem zajímavějšímu sporu ovšem došlo minulý čtvrtek, kdy se v klubu vyměňovaly názory na téma zklamal Oxbridge Velkou Británii? Role Oxbridge (tedy obou britských  univerzit, jak říká Sir Humphrey) a systém přijímacího řízení britskou společnost opravdu hodně rozděluje a fakt, že si Cambridžská debatní Union Society vybrala toto téma, je výsledkem nedávno vyhrocené debaty mezi novináři na stránkách The Independent zde, zde a zde… Není se čemu divit, když například portál The Guardian má celou sekci nazvanou Oxbridge and elitism, kde mimo jiné schraňuje všechny možné peprné historky o studentech páchajících z nabubřelosti a opilosti disciplinární delikty, anebo o tom, jak se v období známých pozkouškouvých slavností May Ball vracejí nad ránem ve stavu, který je nutno cenzurovat. To vše věru dobré mediální image obou škol neprospívá a jedním z argumentů v diskusi bylo, že taková démonizace odrazuje uchazeče z chudších rodin a státních škol, kteří se pak na Oxbridge přihlásit jednoduše bojí.

Spolkový život ale paradoxně nepřináší jen samá pozitiva a sociální jistoty. Zatímco při prvním pohledu na seznam studentských spolků člověk vyjekne nadšením, co všechno může v Cambridge provádět, časem zjistí, že jej tento typ občanské společnosti spíše limituje. Nejde si prostě jen tak jít zaveslovat nebo zahrát squash, když se jednomu zrovinka chce. Nutno je přihlásit se do spolku, zaplatit členský poplatek, chodit pravidelně na tréningy atakdále. Klubová organizace sebou taky nese onen elitismus a kravatismus (přítelem je ten, kdo nosí stejnou kravatu). Když se americká kontrarozvědka po válce rozčilovala, že nemůže rozeštvat buňku tzv. Cambridžských špionů, kteří Sovětům vynesli plány atomové bomby, bylo to údajně kvůli silnému poutu mezi agenty jakožto dávnými spolukolejníky z Trinity College. “In England, it is all about ties”.

Kratochvíle sportovní 

"Bumpnout" lze tak, že se špicí vlastní lodě 
dotknete zádi soupeřů před vámi. 
To vzhledem k rychlosti ahmotnosti lodě s 
osmičlenným osazenstvem zní dost 
nebezpečně.  Také to nebezpečné je,
 v roce 1876 údajně příď jedné z lodí 
propíchla kormidelníka soupeřovy posádky.

Kdo by si při zmínce o Cambridge nevzpomněl na slavný Great Court run, běh na 370 metrů velkého dvora Trinity College v intervalu, v němž hodiny na věži odbíjejí dvanáct. Zde svoji běžeckou kariéru odstartoval olympijský vítěz v běhu na 100 metrů v roce 1924, Harold Abrahams, kterýžto příběh dojemně zpracovává Oscary věnčený film Chariots of Fire. Co ale studenty dojímá nejvíc je nejspíše veslování, kterým každá kolej vyloženě žije. Veslování - vrchol sociální evoluce, kdy osm lidí musí aspoň na pár minut fungovat jako jeden muž - provází zaangažované studenty od samého počátku podzimního trimestru, přes zimu až do finále sezony, která vrcholí v červnu každého roku nejslavnějšími cambridžskými závody “May Bumps”. Na úzké řece Cam se loďky nevejdou vedle sebe, a proto se v řadě za sebou dohánějí (“bumpujou”) za vydatného křiku davu líně popíjejícího šampaňské, zatímco posádky se snaží přežít 2,5 km úsek ve stavu totální hypoxie. Jinak tradiční celobritskou událostí roku je závod veslic mezi Oxfordem a Cambridží v pozdním březnu, slavný “Boat Race”. Přestože má Cambridge ve více než stoleté závodní tradici vítězství více (jak jinak, že), loňské prvenství mírně zahořkl plavec Trenton Oldfield, který na protest proti Oxbridžskému elitismu skočil mezi obě lodě a závod přerušil. Po restartu byly týmy nervózní do té míry, že si Oxford o Cambridge (vlastní vinou) zlomil veslo a závod tak neměl šanci regulérně dokončit. Jinak kritiky kauzy Romana Smetany nejspíš potěší následné odsouzení plavce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za to, že svým “politickým projevem” způsobil veřejné pohoršení, frustraci miliónů fanoušků a všech závodníků. BBC přenáší Boat Race do celého světa, takže pokud se na základě tohoto postu budete dívat, víte komu fandit :)

Život músický

King's men a jejich božské hlasy v akci. Byť
fotka dynamikou neoplývá, jejich hudba
je uchvacující. Stejně jako interiér kaple
King's College

Málokdo by čekal, že v tak historicky nehudební zemi potká lidi, kteří si na ulici broukají leckterou známější operní árii. Na druhou stranu, byla to právě univerzita v Cambridge, která v roce 1884 našemu Antonínu Dvořákovi udělila čestný doktorát, přičemž slavná Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze se k tomu rozhoupala až o 7 let později. Město si na dobrou hudbu vyloženě potrpí, a to v neposlední řadě díky vynikající hudební fakultě, jež fanouška nenechá vychladnout ani na okamžik. Mezi komorní (a přitom velmi dostupné) hudební zážitky patří každovečerní mše v jedné z nejkrásnějších kolejních kaplí za zpěvu chlapeckých souborů, studentů dané koleje (zejména  King’s College Choir, jednoho z nejlepších sborů na světě vůbec) a recitativů na varhany v sobotním odpoledni. Byť ranní a večerní bohoslužby v kolejních kaplích nejsou pro studenty povinné už nějaký ten pátek, díky špičkové performanci bývá napráskáno vždy jak “gownies” tak i „townies“. Důkazem světového renomé sboru King’s College je i tradiční štědrovečerní BBC vysílání vánoční mše Festival of Nine Lessons and Carols, kterou poslouchají či sledují miliony diváků po celém světě již od roku 1928 (a místní jsou pro tento fantastický zážitek ochotní vystát před kaplí celodenní řadu). Když by ani toto nestačilo, lze vyrazit do skvostného Glyndebourne, klenotu mezi hudebními festivaly, o kterém se zde podrobně rozepsal předloňský prosincový host Jakub Hrůša, jenž byl několik let jeho uměleckým ředitelem. O záplavě divadelních, muzikálních a jiných představení už ani nemluvě. Vždyť to byla právě Cambridge, kde se potkali a na prknech amatérského divadla jedné z kolejí poprvé před diváky vystoupili  Graham Chapman a John Cleese z Monty Pythonů.

Inu snad už se dá pochopit, proč v Cambridge na studium vlastně není čas :) Závěrem popisu chci ještě poděkovat své drahé přítelkyni Janě, která při své návštěvě vnímala Cambridge se smyslem pro poezii sobě vlastním. Bez injekcí z její něžné strany by tento i další posty nudily prostým cvičením z deskriptivy. Jak že to bylo s těmi ženami a 21. stoletím? Nechť je to století múzické!