Pawel Uhl: Je amnestie opatřením obecné povahy?

V návaznosti na amnestii prezidenta republiky, ke které mám věcně vzato silně kritický postoj (nedomyšlená, nemravná, špatně zacílená), se jako reakce širokých vrstev obyvatel stejně jako odborné veřejnosti objevuje nemálo humorných pojednání této události. Za přínos lze při tom považovat především to, že vedle originálních výtvorů lidové tvořivosti, jako třeba myšlenka přejmenovat ruzyňskou věznici, se v souvislosti s amnestií začíná objevovat i velmi kvalitní odborný právní humor.

Již klasik definoval termín odborného vtipu, jenž je založen na pojmovém paradoxu, který je pro běžného neodborníka v dané oblasti poznání zpravidla nepochopitelný. V případě právního humoru pak poslední týdny ukazují, že jeho zvláštností je udržování proneseného výroku, tvrzení či argumentu na hranici, kdy si nikdo není jist, zda jde o sdělení vážné či nevážné, a to za současného zachování kamenného výrazu ve tváři. Právní humor, jenž takto nabývá na intelektuální kvalitě a vzdaluje se prvoplánovým primitivním anekdotickým vzorcům, je tak možná i ovlivněn humorem anglickým, což je jev, který je v abstraktní rovině vlastní i právu samotnému.

Přeneseme-li se přes první úvahu, zda amnestie byla v duchu středoevropských tradic krutým kunderovským žertem nebo vážně míněným aktem, tak musím s politováním konstatovat, že reakce kolegů Kühna a Kudrny je zjevně nepochopením vytříbeného právního humoru vládního legislativce, který se chtěl nepochybně vyrovnat předchozím tvrzením svého kolegy ministra financí. Výrok, že vláda podpisem svého člena stvrzuje přijetí odpovědnosti pouze za provedení amnestie, kterou ovšem fakticky provedou soudci a vláda má nota bene jediný úkol, a to zajistit její publikaci ve sbírce zákonů, je velmi vtipný. Není divu, že jej chtěl kolega z vlády překonat. Vedení dialogu, zda je vláda spíše podatelnou redakce sbírky zákonů nebo naopak notariátem pražského hradu svědčí o vysoce uvědomělém právním humoru.

Kontrast mezi vážně míněnými slovy a nepochybně zlehčujícími výroky pak podtrhuje i politické zaměření vlády. Jak asi bude konzervativní vláda, jež zdůrazňuje osobní odpovědnost každého občana za své skutky a podpisy různých dokumentů, přistupovat k situaci kdy jde o podpis jejího předsedy. Je nepochybné, že jsme svědky toho, jak i respektovaní akademici naletěli velmi sofistikovanému humoru členů vlády. Reagovat na problematické události humorem je ovšem součástí evropské civilizace. To platí o to více pro případ, kdy je touto tragickou událostí krutý žert protokolárně nejvyššího ústavního činitele.

Ani opozice se ovšem nechtěla nechat zahanbit a rozhodla se na tuto rozehranou partii vzájemného překonávání v suchém humoru navázat. Nápad podat návrh na zrušení amnestie Ústavním soudem se v tomto směru velmi vydařil. Nelze než konstatovat, že Ústavní soud bude mít nelehký úkol, pokud se pokusí navrhovatele, vládu a prezidenta v právním humoru překonat.

S ohledem na vysoko nastavený standard právního humoru jsem se rozhodl poněkud neskromně přispět taktéž další myšlenkou a na dosavadní diskurs navázat. Začnu, pravda, poněkud nudně: podání návrhu na zrušení k Ústavnímu soudu je samozřejmě nesmysl, amnestie není žádný právní předpis. A teď to přijde: amnestie je přece opatření obecné povahy! A to, jak všichni víme, je přezkoumatelné obecnými soudy ve správním soudnictví.

Právní teorie definuje opatření obecné povahy jako správní akt s konkrétně vymezeným předmětem a s obecně určenými adresáty (nikoli s konkrétními adresáty a abstraktním předmětem). Vztahuje se tedy vždy k určité konkrétní situaci v oblasti veřejné správy, přičemž okruh adresátů je vymezen obecně, nelze je předem a kompletně určit. Od právního předpisu se liší tím, že není obecné, upravuje jedinečnou věc, a od rozhodnutí se liší zase tím, že nesměřuje vůči konkrétní osobě (osobám) (převzato z Wikipedie, kde je citován: VEDRAL, J. Správní řád : Komentář. 1. vyd. Praha : Bova Polygon, 2006. s. 967. – PRŮCHA, P. Správní právo : Obecná část. 7. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2007. s. 299-300.).

Amnestie, po věcné stránce spadá pod tuto definici bez výhrad. Nejde o normu a ani o individuální akt, je to prostě něco mezi tím a vymezení jak teoretické tak zákonné sedí navlas. Správní řád (§§ 171 až 174) sice (zcela bez fantazie) předpokládá, že opatření obecné povahy vydávají správní orgány, ale nelze zde pominout, že v kauze Langer ca prezident již Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4 Aps 3/2005-35 dospěl k závěru, že prezident republiky je „správním úřadem“ sui generis. Není zvláštní důvod, aby to neplatilo pro hodnocení prezidenta jako vydavatele amnestie. Ve vztahu k vládě, která je za amnestii odpovědná, pak nepanují pochyby o možné pasivní legitimaci.

Opatření obecné povahy je přezkoumatelné v řízení vedeném podle dílu 7 soudního řádu správního. Podat návrh je oprávněn každý, do jehož práv bylo zasaženo, přičemž dosavadní judikatura nekladla nikdy důraz na to, aby šlo ryze o práva hmotněprávní. K aktivní legitimaci postačí tedy snad pozbytí procesních práv v zastavených trestních řízeních. Věcně a místně příslušný je pak Městský soud v Praze, konkrétně jeho pobočka v Hybernské. Toto řešení soudního přezkumu amnestie je z hlediska historického spíše vhodné, protože Hradu už byla jednou vnucena pravomoc tohoto soudu přezkoumávat rozhodnutí prezidenta republiky (a opakovaně i postup kanceláře prezidenta republiky), takže jde již o precedenčně ozkoušený postup a pro prezidenta ani pro nikoho z jeho okolí to nebude příliš veliké překvapení.

Specifická konstelace konce mandátu současného prezidenta pak umožňuje vnést do řízení i prvek dokazování výslechem bývalého prezidenta. Okolnosti přijetí amnestie jsou spíše zastřeny tajemstvím a prezident se odmítá odpovídat parlamentu, a to zcela v souladu se svou nezodpovědností. Řízení o přezkumu opatření obecné povahy má trvat do 90 dnů. Pokud bude v brzkých dnech podán návrh, může soud ke konci této lhůty využít toho, že současný prezident už bude prostý občan, kterého bude možné nechat přivést justiční stráží (dobrovolně nejspíše nepřijde), a k okolnostem vydání amnestie jej normálně svědecky vyslechnout. Zde je třeba zdůraznit že dle čl. 28 a čl. 86 odst. 3 Ústavy mají právo odmítnou svědectví před soudem pouze poslanci, senátoři a soudci Ústavního soudu (a to i po skončení mandátu). Prezident republiky (ani bývalý) toto právo Ústavou přiznáno nemá a a contrario lze dovodit, že se jej tedy nemůže dovolat. Naopak je třeba zdůraznit, že prezidentská indemnita vztahující se na celé funkční období mu logicky zcela brání odepřít výpověď z důvodu obavy z vlastního trestního stíhání.

Při přezkumu zákonnosti, jejíž součástí je samozřejmě i ústavnost, opatření obecné povahy se soud může zabývat i procesní stránkou vyhlášení amnestie, jak ostatně zhusta a velmi přísně činí u všech jiných opatřeních, zejména v územním plánování. Je tedy možné očekávat, že správní soud se vyjádří k otázkám, jak je možné, že návrh amnestie vláda neprojednala, ačkoliv za něj má nést odpovědnost. Soustava správních soudů vždy inklinovala k tomu, že mnohá opatření obecné povahy rušila z důvodů ryze procedurálních. I zde je to tedy možné. Nároky na řádné projednání, kde je kladen důraz na skutečné povědomí projednávajícího subjektu o povaze projednávané věci, jsou nastaveny velmi vysoko.

Proti rozsudku je pak možná kasační stížnost. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu je možné podat samozřejmě ústavní stížnost, pokud bude pro navrhovatele nepříznivý. Pokud by byl výsledek nepříznivý pro druhou stranu, tedy pro vládu nebo prezidenta, tak mohou před Ústavním soudem zahájit kompetenční spor s obecnými soudy, ve kterém se mohou pokusit namítat, že je to nepřípustný zásah do ústavně vymezené pravomoci a porušení principu dělby moci. Rovnost zbraní by tu tedy byla až do konce.

Je samozřejmě možné s možností přezkumu amnestie polemizovat z pozic logiky ústavního práva, specifičnosti role výkonné moci a dělby moci. Tato maloměšťácké pojetí státnosti, ve kterém je více tradice než logiky, ovšem tváří tvář progresivní judikatuře správních soudů doposud zpravidla neobstálo. To platí jak o předmětu přezkumu, tak o subjektech, jejichž akty byly přezkoumány a podřazeny tak pod věčnou kuratelu zákonnosti vykonávanou soudy. O judiciabilizaci rozhodnutí prezidenta už byla řeč. Co se týče přezkumu opatření obecné povahy, tak se soudy jen tak před něčím nezastaví. Přezkoumávají se už i dopravní značky a přenositelnost telefonních čísel, takže amnestie se do party nepochybně hodí.

Máme se tedy na co těšit. Jakkoliv se uvedené závěry zdají být nepochybně absurdnější než všechny jiné pokusy o právní humor, tak podle mého soudu jim nelze upřít určitou formální logiku, která předchozí pokusy spíše poněkud míjela. Je zvláštní, že čím je úvaha formálně logičtější a zdánlivě správnější, tak je absurdnější, což právo obohacuje o prvek absurdního dramatu. Analyticky vzato, to poukazuje na limity pozitivního a formálního výkladu práva a otevírá prostor pro další vtípky. Nemohu si ovšem odpustit poznámku, že judikatura v oblasti opatření obecné povahy má k těmto humorným závěrům slušně nakročeno.

Na závěr jen menší prosba akademikům. Zdeněk ve svém postu říká cosi o vyhazování studentů od zkoušky. Nechci se v tomto případě zastávat konkrétního člověka a zmíněný člen vlády si takový soud nejspíše zaslouží, nicméně v obecné rovině se přimlouvám za to, aby zjevně špatné odpovědi byly interpretovány spíše jako pokus o právní vtip.