Jednoho lednového dne v Brně, když jsem byl opět nucen obcházet hektar trávníku na Obilním trhu po pravoúhle lomených, nepřirozeně naplánovaných chodnících, všiml jsem si, že túje kolem sochy představující plodnost ve střední části parčíku hoří. Zpočátku mě to trochu mrzelo, neboť od té doby, co blízký objekt zastávky a čekárny MHD se záchodky, funkcionalilstický skvost od architekta Oskara Pořísky, chátrá, sloužily túje nemalé části Brna-střed jako náhrada zmíněného objektu, nikoli však co do funkce zastávky a čekárny. Když jsem přistoupil blíže, všiml jsem si, že túje hoří velmi intenzivně a přesto nejsou stravovány plameny. Z hořícího keře najednou zazněl jasný a zvučný hlas Michala Bobka. Hlas mi sděloval (a bylo to trochu jakoby shůry), že již delší dobu pozoruje mou snahu stát se vyhubitelem všeho zeleného v šedi velkoměsta, chci si blahem mnout ruce nad chvosty hořících veverek a okamžitě rozdupat třeba i ten něžný lístek zrovna vyrašivšího jaterníku podléšťky. Ihned na mne padl nevýslovný pocit bázně, že za své hříchy budu stižen bobčím trestem. Ale hlas z keře změnil tón a náhle zněl dobrotivě: „Já vím, že na to balíš ženský. A protože jsem vševidoucí Michal, tak Ti prorokuji, že s tím budeš mít úspěch a ženských na to fakt sbalíš stovky.“ Náhle oheň zhasl, dým zmizel a túje stály v parčíku nedotčeny, jako kdyby nikdy nebyly hořely. Jen já jsem dál obcházel trávník obtížen v podstatě asi radostným proroctvím; no i když, jak se to vezme...
Začal jsem tedy dělat vše proto, aby bylo proroctví naplněno, neb jak nás poučily mnohé antické tragédie, před osudem není úniku a ani nemá smyslu s ním moc bojovat. Snažil jsem se tedy armády žen oslnit myšlenkami americké socioložky Jane Jacobsové, která v šedesátých letech vydala zásadní práci, ze které vychází urbanismus dodnes. Ta práce se jmenuje The Death and Life of Great American Cities, vyšla i v českém překladu, sehnat se v podstatě nedá a pédéefko scanu této knihy koluje mezi zasvěcenými v podstatě jako samizdat. Jane (my, její stoupenci, ji pro sebe familiérně oslovujeme křestním jménem) ve své knize kritizuje několik jevů, které přinesl do urbanismu zejména funkcionalismus. Jane si bere na mušku koncept zahradního města, který město ředí do suburbáních kaší, všímá si, proč ve městě někam lidi chodí a jinam ne a nevyhýbá se ani problematice parků. Na jejích myšlenkách hodně staví i známý brněnský urbanista, architekt Petr Hurník, který je ovšem ještě radikálnější, a jeho myšlenky a učení by podle mého soudy šly shrnout v podstatě do následujících vět: Do města patří domy a do lesa stromy. Mix obojího nebude nikdy dobře fungovat. Můj osobní názorna zeleň ve městě, který ale není zdaleka tak radikální jako Hurníkův, nejlépe a koncentrovaně shrnuje tento článek.
Nakonec bych rád vzkázal Michalovi, jak to dopadlo s jeho proroctvím z keře: Michale, ženský se na to balit nedají, naopak. Příště, až na mě budeš mluvit jako hořící keř, bych byl raději, kdyby se ten keř nenacházel na Obilňáku, ale někde v lese za co nejkoncentrovanějším a ne až do Jihlavy rozlezlým Brnem! (pozn.: do Jihlavy rozlezlým proto, že každý přece chce mít ten svůj domeček v zeleni ).
Michalovi Bobkovi tímto velice děkuji za pozvání na Jiné právo, čtenářům pak za ochotu posty číst.
PS: Ještě mi Michal kladl na srdce, abych napsal něco o letošním ročníku vín. Nuže, máme se na co těšit. Není ojedinělý názor (a já se k němu přikláním též), že ročník 2011 byl snad nejlepším ročníkem porevolučního moravského vinařství vůbec. Vína mají ideální poměr cukrů a kyselin, svěžest, květnatost, ovocnost v míře, jaká tu prozatím nejspíš nebyla.
31 března 2012
30 března 2012
Novelizace ZVZ je za dveřmi ...
V neděli, na Apríla, vstoupí v účinnost vládní novela zákona o zadávání veřejných zakázek, resp. její naprosto převážná část. Tato novela (provedená zákonem č. 55/2012 Sb.) přinese pro praxi zadavatelů, ale i dodavatelů, kteří se budou o veřejné zakázky ucházet, poměrně velké množství změn. A to není Apríl. Ač se této novelizaci, která má být naplněním jednoho z bodů programového prohlášení vlády v boji proti korupci, do určité míry věnovala obecná média ještě v rovině návrhu, o příslušných změnách bylo referováno dosti zkresleně či jednostranně. Níže se pokouším popsat základní novinky, jakož i související problémy (spíše v omezené míře), které předmětná novelizace přináší.Souhrnně lze konstatovat, že v důsledku zmíněné novelizace bude striktnímu zákonnému režimu zadávání veřejných zakázek podřízeno významně větší množství zakázek než doposud a současně se režim zadávání stane administrativně i časově náročnější. Co se týče navýšení počtu zakázek v režimu zákona, uvádějí ministerské odhady, že dojde k troj- až čtyřnásobnému zvýšení oproti současnému stavu, a to na cca 30 tisíc zakázek ročně. Důvodem pro takový nárůst je zejména zřejmě nejvýznamnější změna, kterou daná novela přináší, spočívající ve snížení limitů pro určení tzv. zakázek malého rozsahu. Zjednodušeně řečeno, zakázkami malého rozsahu jsou zakázky, které z důvodu své nižší hodnoty nepodléhají režimu zákona o zadávání veřejných zakázek, a zadavatelé tedy mají podstatně větší flexibilitu při jejich zadávání. Taková flexibilita však může v některých případech vést ke snížení transparentnosti zadávání, na což novela reaguje tak, že stávající rozhodnou hranici 2 miliónů Kč u zakázek na služby či dodávky zboží snižuje na 1 milión Kč. U zakázek na stavební práce se pak daný limit snižuje ze stávajících 6 miliónů Kč ve dvou etapách – nejprve do 31.12.2013 na 3 milióny Kč a od 1.1.2014 pak také na 1 milión Kč. Od této změny si novela slibuje snížení korupčního potenciálu a související úsporu veřejných prostředků, která by měla vyvážit, resp. převážit náklady, které budou na zadavatele kladeny v souvislosti s rozšířenou aplikací zákonného režimu. Jen následující praxe ukáže, nakolik se tento záměr naplní. Je do určité míry škoda, že v diskusi o této změně se příliš nekladl důraz na možnost využití stávajících institutů pro kontrolu zakázek malého rozsahu (tedy alespoň jsem to nezaznamenal – ale samozřejmě jsem to mohl přehlédnout), když i česká judikatura připustila možnost dohledu nad těmito zakázkami ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a když v odborné veřejnosti se bere prakticky za samozřejmost, že i u zakázek malého rozsahu by měly být dodrženy základní zásady, včetně transparentnosti a nediskriminace, jak to např. stanoví příslušné soft-law oznámení Komise. Je však třeba připustit, že praxe si s „dodržováním“ onoho soft-law Komise moc hlavu nelámala, byť existuje jistě poměrně veliké množství zadavatelů, kteří i zadávání zakázek malého rozsahu regulovali vnitřní směrnicemi či pokyny ve snaze vyjít danému soft-law (resp. § 6 ZVZ) vstříc.
K dalšímu navýšení počtu zakázek v režimu zákona povede i rozšíření definice tzv. dotovaného zadavatele, tj. osoby, která zadává zakázku hrazenou z více než 50% z veřejných zdrojů, když nově budou muset takové osoby postupovat dle zákona i u podlimitních zakázek. To se nepochybně dotkne projektů dotovaných z veřejných rozpočtů. Nicméně tady nebude zřejmě změna prakticky až tak významná, poněvadž většina osob, která byla dotačně financována musela dodržovat základní pravidla – obdobná alespoň v základních ohledech zákonu o zadávání veřejných zakázek – již nyní, a to skrze povinnosti stanovené jim v rozhodnutích o přidělení dotace a příslušných příručkách pro příjemce podpory dle toho či onoho operačního programu. Přesto je to určitý posun.
Rozšíření počtu zakázek, které budou podrobeny režimu zákona, je navíc doprovozeno tím, že s ohledem na předmětnou novelu bude pro zadavatele současně zajištění zadávacích řízení náročnější. K tomu vede vícero změn provedených danou novelou. Zejména budou muset veřejní zadavatelé v převážné většině případů publikovat tzv. předběžné oznámení, v němž kromě popisu zakázky zdůvodní její účelnost, přičemž se zahájením zadávacího řízení bude třeba vyčkat 1 měsíc od odeslání takového předběžného oznámení k publikaci. Po zahájení zadávacího řízení pak bude veřejné zadavatele stíhat povinnost vypracovat a na svém profilu zveřejnit podrobnější odůvodnění příslušné veřejné zakázky s ohledem na potřeby zadavatele, a to z hlediska účelnosti zakázky, přiměřenosti kvalifikačních předpokladů, vymezení obchodních a technických podmínek zakázky a stanovení hodnotících kritérií. Veřejní zadavatelé budou navíc muset po zadání zakázky obdobným způsobem zveřejnit plný text smlouvy (s výjimkou chráněných informací) u zakázek nad 500 tis. Kč, výši skutečně uhrazené ceny za plnění zakázky a seznam subdodavatelů vybraného dodavatele. Podrobnosti o těchto uveřejňovacích povinnostech stanoví vyhláška MMR, která se připravuje. Zadavatelé budou též povinni v rámci hodnocení zakázek využívat osoby ze seznamu hodnotitelů, který povede MMR. U tzv. významných zakázek, kterými novela rozumí u státních zakázek zakázky nad 300 mil. Kč (u obcí je hranice nižší 50 mil. Kč), je režim zadávání dále zpřísněn o povinnost schválení vládou, příslušným ministerstvem, popř. zastupitelstvem obce, na základě posouzení odůvodnění zakázky (od 1.1.2014 u státních zakázek navíc po určitém oponentním řízení) a prodlužují se lhůty v zadávacím řízení minimálně o polovinu.
V případě zakázek na stavební práce pak budou muset zadavatelé dodržovat povinný rámcový obsah zadávací dokumentace a obchodních podmínek, které stanoví MMR vyhláškou. Stavebních zakázek se pak podstatně dotkne také snížení limitu pro možnost provádět tzv. zjednodušené podlimitní řízení z nynějších 20 miliónů na 10 miliónů Kč, popř. omezení minimální úrovně u referenčních staveb v rámci kvalifikace na maximálně 50% předpokládané hodnoty zakázky.
Novela kromě výše uvedeného směřuje i k omezení diskrece či, chcete-li, flexibility veřejných zadavatelů v rámci zadávacího procesu. Tak například se veřejným zadavatelům (s výjimkou zakázek v oblasti obrany a bezpečnosti) bere možnost provádět postupné omezování počtu uchazečů v průběhu zadávacího řízení (tzv. shortlist) v užším řízení či jednacím řízení s uveřejněním. Tato možnost bude přitom plně zachována sektorovým zadavatelům. V soutěžním dialogu pak bude možnost omezování počtu uchazečů vyloučena zcela (soutěžní dialog není zadávacím řízení, které by mohl použít sektorový zadavatel – moc důvodů pro to není). Ponechávám ve vztahu k soutěžnímu dialogu přitom stranou, že stricto sensu by se mělo hovořit o omezování počtu řešení (a ne uchazečů); evropská praxe mezi tím zas až tak velký rozdíl nevidí (narozdíl od některé české literatury). Účelnost omezení možnosti shortlistovat uchazeče je diskutabilní. Byl-li by shortlist proveden férově a korektně na základě transparentních podmínek, je způsobilý přispět k efektivnějšímu zadávání zakázek, zejm. u velkých projektů, včetně PPP. Jednat u komplexních projektů nuceně např. až s deseti uchazeči bude nejen zdlouhavé, ale také administrativně i jinak náročné.
Až na pár výjimek také novela předpokládá zrušení zadávacího řízení, když bude podána jen jediná nabídka. Ani to nemusí být ve všech případech úplně ideální. Vyžaduje se také okamžité otevírání obálek s nabídkami ihned po skončení lhůty pro podání nabídek. U zakázek na dodávky zboží, které bude určeno prováděcím předpisem (ještě se tak nestalo), bude stanovena povinnost provádět tzv. elektronickou aukci. V rámci kvalifikace nebudou moci zadavatelé vyžadovat předložení certifikátů ISO a obdobných certifikátů. S ohledem na kauzu tzv. „karlovarské losovačky“ je mediálně vděčným a zajímavým také zákaz možnosti výběru dodavatelů losem. Jeho praktický význam však byl a je omezený. Obdobně bude prakticky omezený dopad povinnosti v rámci nabídky uvádět seznam vlastníků akcií dodavatele s vyšším než 10% podílem, a to přinejmenším proto, že tato povinnost je pouze jednostupňová, a nedopadá tedy na nepřímou kontrolu.
Doprovodným prvkem zpřísnění režimu zadávání veřejných zakázek je pak zdvojnásobení pokut, které bude moci za porušení zákonných povinností ukládat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Zvyšuje se tedy nejen rozsah regulace, ale i represe. ;-)
Na výše uvedené změny lze mít různý názor, ale jejich záměr je poměrně zřejmý. Některé další změny jsou více diskutabilní. Například mi není vůbec zřejmé, proč se zcela vyloučila možnost stanovit jako dílčí hodnotící kritérium smluvní podmínky, jejichž účelem je zajištění povinností dodavatele, a platební podmínky. Chápu, že se mohlo reagovat na některé případy zneužívání takové možnosti v praxi, kdy se takto nedůvodně hodnotily např. výše různých smluvních pokut, popř. kdy nebylo příliš jasně vymezeno, co v rámci takového dílčího kritéria zadavatel vlastně hodnotí. Ale to bylo, myslím, řešitelné i v rámci stávající úpravy a rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je plná případů, kdy bylo konstatováno porušení zákona v důsledku netransparentně stanoveného kritéria tohoto typu. Nicméně zmíněné vyloučení uvedené možnosti není krok správným směrem. Zejména u komplexních projektů (vyžadujících detailní právní zajištění, popř. složitě nastavený způsob financování) nemusí být vhodné smluvní a platební podmínky stanovit ze strany zadavatele jednotně (k čemuž zřejmě novelizovaný zákon v tomto ohledu povede), anebo ponechat jejich volbu prakticky na dodavatelích, ale naopak by bylo vhodnější určit základní principy a mantinely a ve zbytku je podřídit soutěži mezi uchazeči, která by následně byla hodnocena. Takto striktní zákaz například v podstatě znemožňuje hodnotit zakázky podle jejich čisté současné hodnoty, jejíž výpočet nezbytně musí brát platební podmínky v potaz. To je paradoxní, když např. koncesní zákon s takovým hodnocením počítá. Proč by zde měl být takový rozdíl mezi uvedenými úpravami mi není zřejmé.
Obdobně se jeví problematickým úplné vypuštění ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů a jejich nahrazení prostým čestným prohlášením o způsobilosti dodavatele plnit zakázku. Lze asi argumentovat, že v případě nepravdivosti takového prohlášení bude moci zadavatel od zakázky odstoupit pro uvedení v omyl. Taková případná možnost zadavatele odstoupit od zakázky, však nebude zřejmě dostatečná k odstranění všech negativ, k nimž by taková nezpůsobilost dodavatele vedla. Přijde mi to trochu lítání ode zdi ke zdi. Namísto snahy o nalezení nějakého ideálního „středního“ řešení a spolehnutí se na rozhodovací praxi Úřadu a judikaturu ve věci účelnosti a přiměřenosti kvalifikačních kritérií, které je již i u nás poměrně dost.
Výše uvedený popis rozhodně nebyl vyčerpávající a stranou jsme ponechali některé další dílčí změny – drobnější či větší. Např. se uvádí, že uchazeč, který nepodá námitky, nebude moci podat podnět k Úřadu. Není mi zřejmé, co by to jako mělo znamenat – to že takový uchazeč nemohl podat formální návrh na přezkum úkonů zadavatele bylo jasné i nyní, ale těžko mu lze zabránit v tom, aby poslal neformální podnět, resp. když to udělá, co se bude dít. To jej jako Úřad nebude smět přečíst. Přečte-li ho totiž, měl by v případě podezření z porušení zákona jednat ex officio. Dále se např. prodlužuje (zdvojnásobuje) lhůta pro možnost napadání zakázek, u nichž byla využita tzv. ex ante procedura dobrovolné transparentnosti.
Ať už je názor na jednotlivé změny (či novelizaci jako celek) jakýkoliv, je nutno konstatovat, že každopádně není možné praktické důsledky dané novelizace podceňovat, ale naopak je třeba se s nimi seznámit a dobře se ně připravit, přičemž včera bylo pozdě.
PS: Pro info - podstatně zkrácená verze článku na shodné téma, spoluautorovaná s kolegou Petrem Severou, byla publikována v Euru, 19.3.2012.
PPS: Danou novelizaci jsem při vícero příležitostech diskutoval s kolegy z kanceláře, zejm. s Martinem Rážem a Honzou Šturmem, takže díky jim za podnětné poznámky a připomínky (všechno se mi sem ani nevešlo).
PPPS: Použitý obrázek je upravenou verzí propagačního obrázku k jedné EU konferenci (viz http://ec.europa.eu/internal_market/publicprocurement/modernising_rules/conferences/index_en.htm).
Tvůrčí psaní pro soudce...
...mělo původ v Tvůrčím právu pro spisovatele. Nečekaná diskuse se rozvětvila až do mého mailu, kde vyvrcholila nabídkou, jestli bych nechtěla učit kurs psaní na Justiční akademii, a sice pro soudce s praxí do tří let. Kurs byl vypsán pod přitažlivým titulem "Tvůrčí psaní (nejen) rozsudku", což nenechalo chladným zpravodajský štáb TV Nova, který hned přispěchal s reportáží (...můj štěk o tom, že české justici fandím, a zvláště do mladých soudkyň a soudců vkládám naděje, bohužel pro nadbytečnost vystřihli).
28 března 2012
Občanský zákoník za 586 Kč
Když jsem vyrazil do prodejny koupit si částku 33 Sbírky zákonů, v níž se skrývá nový občanský zákoník, šokovala mne cena, za kterou se tato sbírka prodává. Je to bezmála šest set korun, tedy částka, za kterou si lze koupit dobrou knihu v pevné vazbě. Sbírku jsem si nekoupil (a v duchu litoval své studenty, kterým jsem to nakázal, takže jsem hromadným emailem hned svůj požadavek stornoval). Zároveň jsem si znovu uvědomil, že v podmínkách internetového věku je tištěná verze jako jediná autentická verze sbírky zákonů naprosto přežilá. Zákonný požadavek tisku jediné autentické verze sbírky ve skutečnosti produkuje jen nesmírné množství zaprášeného papíru, který nikdo nikdy neotevře. Současně však stát, obce a kraje stojí ročně naprosto zbytečně vyhozené (desítky?) milióny korun. Nebylo by v čase všeobecného škrtání právě zrušení autentické tiskové verze sbírky zákonů a její nahrazení autentickou internetovou verzí jednoduchým a logickým krokem? Nechme jen na soukromých vydavatelstvích, ať samy prodávají tištěnou verzi zákona těm, kdo o to mají zájem.
Update: že lze totéž v tržních podmínkách vydat za rozumnou cenu, dokazuje například tradiční řada ÚZ.
27 března 2012
Hynek Baňouch: Šéfka aneb devatero poděkování
Na sklonku roku 2008 skončilo více než pětileté období, kdy jsem měl příležitost pracovat pro paní doktorku Elišku Wagnerovou, místopředsedkyni Ústavního soudu - šéfku. Přesto mě museli kolegové v novém působišti žertem opravovat, když jsem o dr. Wagnerové mluvil jako o „šéfce“. Obávám se, že toto označení pro mě bude trvalým. Příliš se mi dostalo pod kůži na to, abych se jej uměl a chtěl zbavit. Jde totiž o pojmenování velmi výstižné. „Paní doktorka“, jak jsme dr. Wagnerovou se spolupracovníky oslovovali, je šéfem v pravém slova smyslu (E. Wagnerová nás oslovovala křestními jmény a vykala nám). Ne že by nedávala prostor diskusi, naopak, jako člen týmu se dostanete k podrobné erudované diskusi o věcech, o nichž jste před pár měsíci s posvátným obdivem četli v učebnici a bral je za nezpochybnitelné. Ale snadno poznáte, kdy je prostor pro diskusi a polemiku, a kdy už padlo rozhodnutí. Vše je podřízeno efektivitě práce, a proto chcete-li pokračovat v diskusi i poté, co se věci vyjasnily, musíte mít po ruce pádné a přesvědčivé argumenty. Jinak neobstojíte. A to je dobrá škola obecně pro každého člověka, a pro právníka zvláště. Naučíte se za svým rozhodnutím stát a nechovat se alibisticky. A zde musím napsat poděkování první.
K šéfce jsem nastoupil za poměrně dramatické situace. Bude ale vhodné vrátit se trochu zpět. Předseda prvního Ústavního soudu ČR rezignoval v únoru 2003, deset dní poté, co skončil mandát dosavadního prezidenta republiky. Nově zvolený prezident republiky vybral (v březnu 2003) předsedu Ústavního soudu ze soudců, jimž za pár týdnů (v půli července) končil desetiletý mandát (o němž se v té době v odborných kruzích standardně uvažovalo jako o mandátu konečném a neobnovitelném). Relativně klidné období vnitřního fungování Ústavního soudu skončilo. Těsně před koncem svého funkčního období v soudcovské i předsednické funkci vyzval končící předseda Ústavního soudu dr. Wagnerovou k rezignaci (měla před sebou více než osm a půl let ve funkci), což opřel o obvinění z kárného provinění, což oznámil nejprve vně Ústavního soudu, avšak nikoli dovnitř, do pár metrů vzdálené kanceláře šéfky). Pro svůj náhlý nápad nakonec nenašel pochopení u svých ostatních kolegů. (Ti se neztotožnili ani s právní konstrukcí tvrzeného provinění, ani se skutkovým základem, o nějž bylo opřeno, a jehož byli svědky. Přitom o kárném provinění tohoto typu mohou rozhodnout jen soudci Ústavního soudu. K optimismu však nebyl ani poté důvod. Z více spolehlivých zdrojů totiž dolehlo, že už byl vypracován návrh na odvolání doktorky Wagnerové z funkce (později jeden člen nového Ústavního soudu před kolegy potvrdil, že odvolání bylo v běhu). S odstupem času se může zdát, že šlo jen o „blufování“, které je však velmi produktivní: uváže potenciálně vzpurnému koníkovi neviditelnou ohlávku a opratě, za něž lze kdykoli škubnout. Ale dobrý šachista dělá tah, který je výhodný v obou variantách: vyjde-li odvolání, výborně, nevyjde-li, je tu ohlávka, která umožňuje dosáhnout stejného výsledku jako výměna ve funkci. Dnes už zapomenutá odvolávací aféra ukončila mé váhání o tom, zda mám Ústavní soud opustit, anebo zda mám od končícího soudce nastoupit na pracoviště, které mi při rozhovoru s kolegy, kteří už na něm pracovali, připadalo ze všeho nejvíce jako skupinová jízda na tygrovi. Takové bylo mé entrée.
Události z poloviny roku 2003 byly určující pro mé ztotožnění se s nápadem na originální dárek k narozeninám (místo desátého stojanu na víno či jiné podobné věci). Nápad se vylíhl v hlavě kolegy Mariana, jednoho pozdně jarního dne roku 2008 někde na cestě z „Mníšku pod Alpou" (mám-li užít poetické označení Karla Kryla, který mimochodem sehrál v životě Elišky Wagnerové velmi důležitou roli). A stejně živá a určující byla i vzpomínka na jaro následujícího roku, kdy o své veledůležitosti dalo razantně vědět zdraví. Tehdy jsme se báli mnohem víc než před rokem. (Čert vem práci!). Z této perspektivy se mi jevilo vhodným udělat prozatímní inventuru a ohlédnout se za prací doktorky Wagnerové. Nepochybuji o tom, že účet bude i poté velmi utěšeně narůstat a bytnět. Ovšem přesvědčení o neukončenosti díla je paradoxně dalším důvodem k uspořádání podobné publikace: lidská paměť je přesmíru zrádná a děravá. Každodennost zavaluje člověka mnoha zbytečnostmi. A časem se zapomíná i na věci, na něž by se zapomínat nemělo, protože je to škodlivé. Proč nepodniknout někde okolo poločasu pokus o mezisoučet, zvlášť když čas se nachýlil k obměně týmu?
Pracujete-li pro ženu, kterou ani vysoký veřejný post neodradí od sebevědomého uplatňování nepohodlných a pro ostatní mocenské složky nestravitelných názorů, neodvratně k vám dolehne mediální šelest (šum, ryk a někdy přímo virvál). Na ten tlak si musíte zvyknout, což není jednoduché, byť jde jen o malinkou část toho, co schytá adresátka. A nesmí vás znechucovat nefér pojaté posuzování práce, na níž jste někdy strávili mnoho týdnů. Musíte být připraveni na konfrontaci s názory, které se často opírají o karikaturu práce, k níž jste svým úsilím přispěl. „Vrtění psem“ pomocí nenápadných posunů významů nutno očekávat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu mají velmi často citelný (finanční i jiný) dopad na politicky, ekonomicky, či mocensky silné hráče. Rozhodnutím naplňujícím ústavnost jsou nevědomky bourány citlivé politické dohody a těžce dojednané kompromisy (tak je tomu v případě, kdy hráči bůhví proč nepočítají, že ÚS bude dělat svoji práci). A nesmíte být překvapeni, když vás takový atak zasáhne třeba u víkendových večerních zpráv, nebo při odjezdu na dovolenou. Nuceně jste hned zpět „v práci“, což je nepříjemné, i když k tomu dojde jednou za uherský rok. Přemýšlíte, zda bude nutno reagovat, a když ano, pak v jaké podobě. A když jste masochistou, představujete si, bude-li nějak ovlivněna atmosféra v týmu. A pokud ano, tak na jak dlouho a jak to ovlivní vaší práci. Ano, přeháním. Ale ne mnoho. Každopádně když na mě zdálky dolehla poslední vřava, během níž ex officio úctyhodný člen vlády s vrozeným citem pro míru prohlásil, že: „Ústavní soud snad zešílel“, byl jsem rád, že už se mě takové málo japné ataky přímo netýkají. Odolný musí být každý z asistentů Ústavního soudu. Nemělo by jej zaskočit, je-li Ústavní soud urážen a zesměšňován na semináři pořádaném dlouholetými soudci obecných soudů. Někteří kolegové v sále tiše sedí jako myšky, někteří se proti atakům ohradí. Ani jedněm není příjemno. A podobné je to, když Ústavní soud slaví výročí: ti z asistentů, na které soud vzpomene pozvánkou, vyslechnou společně se soudci projevy na téma, co všechno dělá soud špatně (připusťme, že jde o nový trend a o pobídku, aby vůči sobě byli kritičtí představitelé všech tří mocí navzájem; každopádně zahraniční hosté nestačili zírat). Opomenutí kolegové zase mohou přemýšlet o tom, zda nepozvání bylo promyšlenou urážkou nebo projevem ignorance. Ať tak či tak: asistent musí vědět, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří, že politická slovní gesta jsou stejně přehnaně zvýrazněna jako rysy na antické herecké masce a hlavně, nic z výše uvedených jevů nemá co dělat s objektivním hodnocením. To se objeví až s odstupem, někdy i několikaletým. Za zkušenost tohoto druhu posílám poděkování druhé.
A dostávám se k dalšímu důležitému rysu práce asistenta soudce Ústavního soudu. Má skvělou příležitost sledovat každodenně v akci vynikající právníky řešící zapeklité právní problémy. Jde o zkušenost neocenitelnou. Když k tomu přidáme, že „vyřízení“ typické ústavní stížnosti znamená přečtení konkrétně zaměřených textů zpracovaných nejméně třemi, ale často i pěti a více právníky (podání, rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně, k nimž velmi často přistupuje rozhodnutí nejvyššího soudu, vyjádření protistrany), je nabíledni přínos, který má praxe asistenta pro osobní odborný růst. A to nemluvím o důvodných ústavních stížnostech, kde přistupuje studium spisu, který je často výsledkem práce několika právníků. Ve spisu jsou vidět jak skvělé výkony, tak někdy i slepé uličky a občas dokonce chyby a omyly, u nichž je nejdůležitější mít možnost sledovat, jakou cestou byly napravovány a zhojovány. Za tuto příležitost k osobnímu růstu vyslovuji poděkování třetí.
A to už jsem velmi blízko kuchyně soudcovské domácnosti. Jako asistent jste u dr. Wagnerové integrálním členem týmu. Jste nutně přítomen vnějším komunikacím netýkajících se přímo práce soudce (ať už e-mailovým, telefonickým či korespondenčním). A tak máte možnost sledovat, jak žádají o pomoc např. lidé z právnického či akademického prostředí, a nechtě vyslechnete, že bylo nalezeno řešení. A za pár let či měsíců máte možnost přesvědčit se, jak rychle funguje zapomínání. V toku komunikace můžete sledovat, kdo komunikovat přestal, a protože dr. Wagnerové nechybí velkorysost, můžete později s potěšením sledovat, kdo komunikovat začal, protože jej skutky přesvědčily, že nemá důvod se mračit. A můžete učinit „expertní odhad“ v tom, kdo z ustavších v dohledné době komunikovat začne. A dále na stejně smutnou lidskou notu. Občas se na soudce někdo obrátí, vezme si čas, vědomosti a úsilí, a díky tomu získá něco, co by nedostal, neboť nechce či neumí hledat a analyzovat. Častěji, než milo, se stane, že tato dobrá služba vyústí v něco, co by bylo možno opisovat různými akademickým sofismaty, ale přesné označení zní podraz (rána míří do ledví, které jste naprosto vědomě odhalili, avšak stopy po Vašem vysvětlení všech okolností a důvodů, nebo zmínku o vaší pomoci hledáte marně – Vaše chyba, že ztrácíte čas s takovými lidmi – ovšem přesně tyto techniky vedou ke komunikační uzavřenosti). Když jsme s kolegy tipovali a někdy i jednali s potenciálními autory textů vhodných pro zařazení do publikace ležící před vámi, opět jsem měl možnost se přesvědčit o houževnatosti těchto jevů. A za tuto důležitou životní zkušenost a za možnost učit se, jak s ní zacházet, za to děkuji počtvrté.
Vraťme se na chvilku zpět. V polovině roku 2003 začalo dlouhé a úmorné období neobsazenosti Ústavního soudu, které objektivně mohlo mít jediný výsledek: oslabení této instituce. (Podobný mechanizmus se „osvědčil“ v případě téměř 4 roky neřízeného Senátu Parlamentu ČR, nebo v případě bezhlavého Nejvyššího kontrolního úřadu.) Ústavní soud byl znovu naplněn až 15. 12. 2005, což vedlo k těžce odstranitelným průtahům. Věci seřazené ve frontě před soudem totiž nezmizí, „nevzdají to“, neobrátí se ke konkurenci, nemohou svou potřebu uspokojit jinde. A proud nových neochabuje, takže zpomalení nebo i zastavení vyřizování věcí („ucpaný odtok“) je odbouráváno několik let. Na soud se stále valí nové věci, a i když dosáhne původního výkonu, stále mu zůstávají nevyřízené věci, které nelze vyřídit nějakou snadnější cestou, poukazem na mimořádnost situace. A nepomůže ani změna zákona, protože ten nemůže působit nazpět. Právo pochopitelně vyžaduje striktně rovný přístup i zde. Plénum sice v uvedené době průběžně vydávalo nálezy, ale nebylo s to rozhodnout o věcech, kde nebyla shoda (takový nedostatek je pro každý soud fatální, soud je „mašinou“ na tvorbu rozhodnutí v nerozhodných situacích). A těch bylo hodně vzhledem k avizované chuti (a vnějším přáním) obrátit dosavadní judikaturu. Bylo jasné, že v této situaci nemá smysl sedět se založenýma rukama, ale od šéfky jsem se naučil, že člověk nic nezíská, když před tlakem ustoupí jen pro tlak samotný. V letech 2003 - 2005, kdy se odpor či nesoulad mezi mocemi nenosil, připravila Eliška Wagnerová k rozhodnutí velmi důležité senátní nálezy, které věru nelze označit za krotké. Za tu lekci děkuji díkem pátým.
A když už jsem hosty zavedl do kuchyně, musím se zastavit i v pokoji komorníka. Trvalo mi dlouho, než jsem pro sebe dokázal pojmenovat pocit, který jsem prožíval: jste ve větší či menší míře účastni procesů, které mají významný dopad na vývoj naší země. S odstupem začnou létat pochvaly a jsou rozdávány hrdinské stužky. Ale vy si stále pomatujete, jak to které rozhodnutí vznikalo, jaké byly začátky, peripetie, mezihry a dobře víte, že hladina odhodlání neměla setrvalý stav atd. atp. Zkrátka, jak moudře poznamenal Michel de Montaigne (a jak já neuměle přeložím) „Komorníci neznají hrdinů.“ („Il n'y a pas de héros pour son valet de chambre“). Tato věta výborně popisuje jeden rys lidské každodennosti: i činy, oceňované později jako veliké a významné, dělají lidé z masa a kostí na základě pohnutek zprvu třeba velmi nenápadných a obyčejných. Komornické oči jsou někdy zmateny: vidí nejen do zákulisí, ale i do šatny a dny jsou jeden jako druhý… Prosím o správné pochopení: nepojímám asistenty jako komorníky, a neříkám že ženy a mužové na vrcholech moci si nechávají posluhovat. Nic takového, jen chci kolegům, kteří by někdy váhali, vzkázat: pokud běžně pracujete na velkých věcech, pak je běžné, že velké vám při pohledu zblízka, kdy vidíte detaily, připadá jako běžné a normální. A máte-li někdy pochybnosti, dopřejte si luxus odstupu, distance. Během dovolené či studijního pobytu určitě znova zjistíte, jaké výborné příležitosti se vám dostalo. Rozhodnutí Ústavního soudu není ani tak ránou z děla, jako spíše pramínkem razícím si pomalu ale o to úporněji cestu do luk v údolí, přes kameny, zátočiny a tůně. Touto nenápadnou cestou byla uskutečňována transformační role Ústavního soudu – kompasu na cestě práva k normalitě liberální (svobody ctící a chránící) společnosti. Děkuji pošesté, tentokrát za přesvědčení, že i veledůležité rozhodnutí začne vznikat prvním krokem.
Dobrý soudce má být paličatý (klíčová věta E. Wagnerové zde zní: „To-je pro-stě špatně!“). Pravda, doktorka Wagnerová má této vlastnosti na rozdávání, ale rozhodovací mechanismus Ústavního soudu je na pevné trvání na názoru dobře vybaven - vytváří jednoduchý a účinný mechanismus tvorby většinového rozhodnutí. Publikace odlišných stanovisek umožňuje uchovávat názorovou pestrost a tato pluralita je sama o sobě zárukou dalšího zdravého vývoje, neboť otevřená konkurence strukturovaných právních názorů umožňuje jejich tříbení. I když se vývoj vydá odlišným směrem, stále zůstává v záloze řešení, které může náhle dojít k potřebě, když vyvstane nutnost vrátit se zpět na křižovatku. Jen pevný soudce dokáže dostát úkolu, jakým je například posuzování smlouvy, které zpovzdálí sledují stamilióny lidí – musí být zvyklý stát za svým odůvodněným a zřetelným názorem. Očekává se to od něj. Ale zde dávám (ač plebejec) radu z rodu hraběcích – sám jsem dokázal (tam, kde to bylo zapotřebí) názorově soupeřit jen pět let. Ta energie, jíž čelíte, je impozantní Právě jsem četl slova jiné velké Češky, Věry Chytilové, která říká: „Pro mě je hádka formou diskuse a i po tom největším kraválu jednám s člověkem normálně.“ (ČTK z 19. 1. 2009 - někdy jsem se cítil jako člen štábu paní Věry, ale o oprávněnost toho pocitu či přiléhavost přirovnání se hádat nechci ;-) ). K tomu připočtěte, že několik let dr. Wagnerová držela zvyk, že dovolená je zbytečnost, a nebylo možno přehlédnout, že nejvíce práce máme o prázdninách a v krátkých pracovních týdnech mezi svátečními dny volna, tedy v době, kdy tempo vlivem nepřítomnosti kolegů či navazujících profesí přirozeně poklesne. A tak to přijde, že se můžete cítit unaveni (ne tak šéfka). Ale zpět k tvrdohlavosti. Jde o velmi důležitou součást soudcovské aktovky. Sedmé poděkování patří za prohloubení vědomí důležitosti této pravdy.
Měl bych pomalu končit, ozývá se naše malá Zuzanka, která sice ještě nebyla na světě, ale už měla prsty v tom, že jsem své asistování na Ústavním soudu pomalu opustil. Báječnou vlastností doktorky Wagnerové je důvěra k mladým vzdělaným lidem, které neváhá zapojit do práce, a dát jim možnost, aby předvedli, co v nich je. Udělá to dříve, než oni sami zapomenou, co jim připadalo hodné změny. Když to tak v duchu počítám, jen za dobu mého působení jich prošlo soudcovským pracovištěm snad na dvě desítky (různou formou praxí, stáží čí jiných podob spolupráce). I když se nevyhnutelně stane, že pouto důvěry nepotvrdí svou oprávněnost, ty ostatní drtivě převažující příklady, které jsem měl možnost sledovat, ukazují, že podobné riskování je prospěšné, neboť jen tak štafeta neztrácí tempo. Děkuji za péči o budoucnost.
Přeji Vám, paní doktorko, hodně zdraví štěstí a životní spokojenosti.
A – málem bych zapomněl:
Děkuji! :-) H.
(Psáno na sklonku léta 2008. Text vyšel ve sborníku In dubio pro libertate.).
Události z poloviny roku 2003 byly určující pro mé ztotožnění se s nápadem na originální dárek k narozeninám (místo desátého stojanu na víno či jiné podobné věci). Nápad se vylíhl v hlavě kolegy Mariana, jednoho pozdně jarního dne roku 2008 někde na cestě z „Mníšku pod Alpou" (mám-li užít poetické označení Karla Kryla, který mimochodem sehrál v životě Elišky Wagnerové velmi důležitou roli). A stejně živá a určující byla i vzpomínka na jaro následujícího roku, kdy o své veledůležitosti dalo razantně vědět zdraví. Tehdy jsme se báli mnohem víc než před rokem. (Čert vem práci!). Z této perspektivy se mi jevilo vhodným udělat prozatímní inventuru a ohlédnout se za prací doktorky Wagnerové. Nepochybuji o tom, že účet bude i poté velmi utěšeně narůstat a bytnět. Ovšem přesvědčení o neukončenosti díla je paradoxně dalším důvodem k uspořádání podobné publikace: lidská paměť je přesmíru zrádná a děravá. Každodennost zavaluje člověka mnoha zbytečnostmi. A časem se zapomíná i na věci, na něž by se zapomínat nemělo, protože je to škodlivé. Proč nepodniknout někde okolo poločasu pokus o mezisoučet, zvlášť když čas se nachýlil k obměně týmu?
Pracujete-li pro ženu, kterou ani vysoký veřejný post neodradí od sebevědomého uplatňování nepohodlných a pro ostatní mocenské složky nestravitelných názorů, neodvratně k vám dolehne mediální šelest (šum, ryk a někdy přímo virvál). Na ten tlak si musíte zvyknout, což není jednoduché, byť jde jen o malinkou část toho, co schytá adresátka. A nesmí vás znechucovat nefér pojaté posuzování práce, na níž jste někdy strávili mnoho týdnů. Musíte být připraveni na konfrontaci s názory, které se často opírají o karikaturu práce, k níž jste svým úsilím přispěl. „Vrtění psem“ pomocí nenápadných posunů významů nutno očekávat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu mají velmi často citelný (finanční i jiný) dopad na politicky, ekonomicky, či mocensky silné hráče. Rozhodnutím naplňujícím ústavnost jsou nevědomky bourány citlivé politické dohody a těžce dojednané kompromisy (tak je tomu v případě, kdy hráči bůhví proč nepočítají, že ÚS bude dělat svoji práci). A nesmíte být překvapeni, když vás takový atak zasáhne třeba u víkendových večerních zpráv, nebo při odjezdu na dovolenou. Nuceně jste hned zpět „v práci“, což je nepříjemné, i když k tomu dojde jednou za uherský rok. Přemýšlíte, zda bude nutno reagovat, a když ano, pak v jaké podobě. A když jste masochistou, představujete si, bude-li nějak ovlivněna atmosféra v týmu. A pokud ano, tak na jak dlouho a jak to ovlivní vaší práci. Ano, přeháním. Ale ne mnoho. Každopádně když na mě zdálky dolehla poslední vřava, během níž ex officio úctyhodný člen vlády s vrozeným citem pro míru prohlásil, že: „Ústavní soud snad zešílel“, byl jsem rád, že už se mě takové málo japné ataky přímo netýkají. Odolný musí být každý z asistentů Ústavního soudu. Nemělo by jej zaskočit, je-li Ústavní soud urážen a zesměšňován na semináři pořádaném dlouholetými soudci obecných soudů. Někteří kolegové v sále tiše sedí jako myšky, někteří se proti atakům ohradí. Ani jedněm není příjemno. A podobné je to, když Ústavní soud slaví výročí: ti z asistentů, na které soud vzpomene pozvánkou, vyslechnou společně se soudci projevy na téma, co všechno dělá soud špatně (připusťme, že jde o nový trend a o pobídku, aby vůči sobě byli kritičtí představitelé všech tří mocí navzájem; každopádně zahraniční hosté nestačili zírat). Opomenutí kolegové zase mohou přemýšlet o tom, zda nepozvání bylo promyšlenou urážkou nebo projevem ignorance. Ať tak či tak: asistent musí vědět, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří, že politická slovní gesta jsou stejně přehnaně zvýrazněna jako rysy na antické herecké masce a hlavně, nic z výše uvedených jevů nemá co dělat s objektivním hodnocením. To se objeví až s odstupem, někdy i několikaletým. Za zkušenost tohoto druhu posílám poděkování druhé.
A dostávám se k dalšímu důležitému rysu práce asistenta soudce Ústavního soudu. Má skvělou příležitost sledovat každodenně v akci vynikající právníky řešící zapeklité právní problémy. Jde o zkušenost neocenitelnou. Když k tomu přidáme, že „vyřízení“ typické ústavní stížnosti znamená přečtení konkrétně zaměřených textů zpracovaných nejméně třemi, ale často i pěti a více právníky (podání, rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně, k nimž velmi často přistupuje rozhodnutí nejvyššího soudu, vyjádření protistrany), je nabíledni přínos, který má praxe asistenta pro osobní odborný růst. A to nemluvím o důvodných ústavních stížnostech, kde přistupuje studium spisu, který je často výsledkem práce několika právníků. Ve spisu jsou vidět jak skvělé výkony, tak někdy i slepé uličky a občas dokonce chyby a omyly, u nichž je nejdůležitější mít možnost sledovat, jakou cestou byly napravovány a zhojovány. Za tuto příležitost k osobnímu růstu vyslovuji poděkování třetí.
A to už jsem velmi blízko kuchyně soudcovské domácnosti. Jako asistent jste u dr. Wagnerové integrálním členem týmu. Jste nutně přítomen vnějším komunikacím netýkajících se přímo práce soudce (ať už e-mailovým, telefonickým či korespondenčním). A tak máte možnost sledovat, jak žádají o pomoc např. lidé z právnického či akademického prostředí, a nechtě vyslechnete, že bylo nalezeno řešení. A za pár let či měsíců máte možnost přesvědčit se, jak rychle funguje zapomínání. V toku komunikace můžete sledovat, kdo komunikovat přestal, a protože dr. Wagnerové nechybí velkorysost, můžete později s potěšením sledovat, kdo komunikovat začal, protože jej skutky přesvědčily, že nemá důvod se mračit. A můžete učinit „expertní odhad“ v tom, kdo z ustavších v dohledné době komunikovat začne. A dále na stejně smutnou lidskou notu. Občas se na soudce někdo obrátí, vezme si čas, vědomosti a úsilí, a díky tomu získá něco, co by nedostal, neboť nechce či neumí hledat a analyzovat. Častěji, než milo, se stane, že tato dobrá služba vyústí v něco, co by bylo možno opisovat různými akademickým sofismaty, ale přesné označení zní podraz (rána míří do ledví, které jste naprosto vědomě odhalili, avšak stopy po Vašem vysvětlení všech okolností a důvodů, nebo zmínku o vaší pomoci hledáte marně – Vaše chyba, že ztrácíte čas s takovými lidmi – ovšem přesně tyto techniky vedou ke komunikační uzavřenosti). Když jsme s kolegy tipovali a někdy i jednali s potenciálními autory textů vhodných pro zařazení do publikace ležící před vámi, opět jsem měl možnost se přesvědčit o houževnatosti těchto jevů. A za tuto důležitou životní zkušenost a za možnost učit se, jak s ní zacházet, za to děkuji počtvrté.
Vraťme se na chvilku zpět. V polovině roku 2003 začalo dlouhé a úmorné období neobsazenosti Ústavního soudu, které objektivně mohlo mít jediný výsledek: oslabení této instituce. (Podobný mechanizmus se „osvědčil“ v případě téměř 4 roky neřízeného Senátu Parlamentu ČR, nebo v případě bezhlavého Nejvyššího kontrolního úřadu.) Ústavní soud byl znovu naplněn až 15. 12. 2005, což vedlo k těžce odstranitelným průtahům. Věci seřazené ve frontě před soudem totiž nezmizí, „nevzdají to“, neobrátí se ke konkurenci, nemohou svou potřebu uspokojit jinde. A proud nových neochabuje, takže zpomalení nebo i zastavení vyřizování věcí („ucpaný odtok“) je odbouráváno několik let. Na soud se stále valí nové věci, a i když dosáhne původního výkonu, stále mu zůstávají nevyřízené věci, které nelze vyřídit nějakou snadnější cestou, poukazem na mimořádnost situace. A nepomůže ani změna zákona, protože ten nemůže působit nazpět. Právo pochopitelně vyžaduje striktně rovný přístup i zde. Plénum sice v uvedené době průběžně vydávalo nálezy, ale nebylo s to rozhodnout o věcech, kde nebyla shoda (takový nedostatek je pro každý soud fatální, soud je „mašinou“ na tvorbu rozhodnutí v nerozhodných situacích). A těch bylo hodně vzhledem k avizované chuti (a vnějším přáním) obrátit dosavadní judikaturu. Bylo jasné, že v této situaci nemá smysl sedět se založenýma rukama, ale od šéfky jsem se naučil, že člověk nic nezíská, když před tlakem ustoupí jen pro tlak samotný. V letech 2003 - 2005, kdy se odpor či nesoulad mezi mocemi nenosil, připravila Eliška Wagnerová k rozhodnutí velmi důležité senátní nálezy, které věru nelze označit za krotké. Za tu lekci děkuji díkem pátým.
A když už jsem hosty zavedl do kuchyně, musím se zastavit i v pokoji komorníka. Trvalo mi dlouho, než jsem pro sebe dokázal pojmenovat pocit, který jsem prožíval: jste ve větší či menší míře účastni procesů, které mají významný dopad na vývoj naší země. S odstupem začnou létat pochvaly a jsou rozdávány hrdinské stužky. Ale vy si stále pomatujete, jak to které rozhodnutí vznikalo, jaké byly začátky, peripetie, mezihry a dobře víte, že hladina odhodlání neměla setrvalý stav atd. atp. Zkrátka, jak moudře poznamenal Michel de Montaigne (a jak já neuměle přeložím) „Komorníci neznají hrdinů.“ („Il n'y a pas de héros pour son valet de chambre“). Tato věta výborně popisuje jeden rys lidské každodennosti: i činy, oceňované později jako veliké a významné, dělají lidé z masa a kostí na základě pohnutek zprvu třeba velmi nenápadných a obyčejných. Komornické oči jsou někdy zmateny: vidí nejen do zákulisí, ale i do šatny a dny jsou jeden jako druhý… Prosím o správné pochopení: nepojímám asistenty jako komorníky, a neříkám že ženy a mužové na vrcholech moci si nechávají posluhovat. Nic takového, jen chci kolegům, kteří by někdy váhali, vzkázat: pokud běžně pracujete na velkých věcech, pak je běžné, že velké vám při pohledu zblízka, kdy vidíte detaily, připadá jako běžné a normální. A máte-li někdy pochybnosti, dopřejte si luxus odstupu, distance. Během dovolené či studijního pobytu určitě znova zjistíte, jaké výborné příležitosti se vám dostalo. Rozhodnutí Ústavního soudu není ani tak ránou z děla, jako spíše pramínkem razícím si pomalu ale o to úporněji cestu do luk v údolí, přes kameny, zátočiny a tůně. Touto nenápadnou cestou byla uskutečňována transformační role Ústavního soudu – kompasu na cestě práva k normalitě liberální (svobody ctící a chránící) společnosti. Děkuji pošesté, tentokrát za přesvědčení, že i veledůležité rozhodnutí začne vznikat prvním krokem.
Dobrý soudce má být paličatý (klíčová věta E. Wagnerové zde zní: „To-je pro-stě špatně!“). Pravda, doktorka Wagnerová má této vlastnosti na rozdávání, ale rozhodovací mechanismus Ústavního soudu je na pevné trvání na názoru dobře vybaven - vytváří jednoduchý a účinný mechanismus tvorby většinového rozhodnutí. Publikace odlišných stanovisek umožňuje uchovávat názorovou pestrost a tato pluralita je sama o sobě zárukou dalšího zdravého vývoje, neboť otevřená konkurence strukturovaných právních názorů umožňuje jejich tříbení. I když se vývoj vydá odlišným směrem, stále zůstává v záloze řešení, které může náhle dojít k potřebě, když vyvstane nutnost vrátit se zpět na křižovatku. Jen pevný soudce dokáže dostát úkolu, jakým je například posuzování smlouvy, které zpovzdálí sledují stamilióny lidí – musí být zvyklý stát za svým odůvodněným a zřetelným názorem. Očekává se to od něj. Ale zde dávám (ač plebejec) radu z rodu hraběcích – sám jsem dokázal (tam, kde to bylo zapotřebí) názorově soupeřit jen pět let. Ta energie, jíž čelíte, je impozantní Právě jsem četl slova jiné velké Češky, Věry Chytilové, která říká: „Pro mě je hádka formou diskuse a i po tom největším kraválu jednám s člověkem normálně.“ (ČTK z 19. 1. 2009 - někdy jsem se cítil jako člen štábu paní Věry, ale o oprávněnost toho pocitu či přiléhavost přirovnání se hádat nechci ;-) ). K tomu připočtěte, že několik let dr. Wagnerová držela zvyk, že dovolená je zbytečnost, a nebylo možno přehlédnout, že nejvíce práce máme o prázdninách a v krátkých pracovních týdnech mezi svátečními dny volna, tedy v době, kdy tempo vlivem nepřítomnosti kolegů či navazujících profesí přirozeně poklesne. A tak to přijde, že se můžete cítit unaveni (ne tak šéfka). Ale zpět k tvrdohlavosti. Jde o velmi důležitou součást soudcovské aktovky. Sedmé poděkování patří za prohloubení vědomí důležitosti této pravdy.
Měl bych pomalu končit, ozývá se naše malá Zuzanka, která sice ještě nebyla na světě, ale už měla prsty v tom, že jsem své asistování na Ústavním soudu pomalu opustil. Báječnou vlastností doktorky Wagnerové je důvěra k mladým vzdělaným lidem, které neváhá zapojit do práce, a dát jim možnost, aby předvedli, co v nich je. Udělá to dříve, než oni sami zapomenou, co jim připadalo hodné změny. Když to tak v duchu počítám, jen za dobu mého působení jich prošlo soudcovským pracovištěm snad na dvě desítky (různou formou praxí, stáží čí jiných podob spolupráce). I když se nevyhnutelně stane, že pouto důvěry nepotvrdí svou oprávněnost, ty ostatní drtivě převažující příklady, které jsem měl možnost sledovat, ukazují, že podobné riskování je prospěšné, neboť jen tak štafeta neztrácí tempo. Děkuji za péči o budoucnost.
Přeji Vám, paní doktorko, hodně zdraví štěstí a životní spokojenosti.
A – málem bych zapomněl:
Děkuji! :-) H.
(Psáno na sklonku léta 2008. Text vyšel ve sborníku In dubio pro libertate.).
Atomový hokej v diskriminaci
Moje hostování na Jiném právu se
přehouplo do třetí třetiny. Bylo již dost vysedávání na střídačce eventuelně na
trestné lavici, kam jsem byl, soudě podle některých komentářů svého prvního
postu, vykázán, a nastal čas zkusit předvést taky něco na hřišti. Protože
v diskriminaci máme mnozí z nás trochu hokej a o Kanadě bude v poznámce
pod čarou také ještě řeč, rozhodl jsem se v následujícím postu popsat, co
je v našem právním prostoru nazýváno diskriminací. Záměrně si nekladu za
cíl říci, co dle mého názoru diskriminace je a co nikoliv. K věci přistoupím
diskursivně a pokusím se ukázat o čem a proč se o určitém jevu mluví jako o
diskriminaci; každý přístup má své dobré důvody. Předem bych ctěné čtenáře –
hokejové fanoušky varoval, že střílet od modré čáry se bude poměrně často.
22 března 2012
František Korbel: Dnes vyšel nový občanský zákoník
Dnešního dne (22. března 2012) vyšel v částce 33 Sbírky zákonů pod symbolickým číslem svobody – 89/2012 Sb. nový občanský zákoník. Završila se tak etapa dvanácti let prací na rekodifikaci soukromého práva v České republice. Prací, které byly zahájeny z rozhodnutí ministra spravedlnosti JUDr. Otakara Motejla v roce 2000. Pod čísly 90/2012 a 91/2012 Sb. jej doprovází zákon o obchodních korporacích a družstvech (zákon o obchodních korporacích) a zákon o mezinárodním právu soukromém.
Pokusy o rekodifikaci soukromého práva v České republice se odehrávaly již počátkem 90. let. Ještě za existence ČSFR byl na Úřadu vlády vypracován návrh nového občanského zákoníku z pera profesorů Viktora Knappa a Karola Planka. Po rozdělení federace další práce na tomto projektu v České republice ustaly; pokračovaly na Slovensku pod vedením profesora Jána Lazára, ale ani tam nebyly dokončeny. V polovině 90. let byl na Ministerstvu spravedlnosti vypracován návrh koncepce nového občanského zákoníku od profesora Františka Zoulíka, ovšem ani tento projekt nebyl dotažen do oficiálního legislativního procesu. Občanský zákoník vypracovaný týmem profesora Karla Eliáše byl předložen Parlamentu poprvé v květnu 2009, ovšem v důsledku pádu druhé Topolánkovy vlády nebyl projednán ani v prvním čtení.
Když v roce 1995 napsali Viktor Knapp, Marta Knappová, Ludvík Kopáč a Jiří Švestka zásadní příspěvek do Právních rozhledů „Nad stavem a perspektivami soukromého práva v České republice“, byli zajedno v tom, že provizorní úprava soukromoprávních vztahů v občanském zákoníku po velké demokratizační novele č. 509/1991 Sb. by měla být co nejdříve nahrazena novým kodexem integrujícím celé soukromé právo. Odhadovali, že „mimořádná závažnost a náročnost přípravy nového občanského zákoníku, která si vyžádá soustředění všech tvůrčích sil pracovníků teorie, legislativy a aplikační praxe, bude i při velmi intenzivně prováděných pracích trvat nejméně dva roky.“ Od publikace jejich práce do prosazení nového občanského zákoníku však uplynula doba 17 let.
Je pravdou, že všeobecné odhodlání rekodifikovat soukromé právo, jímž byla prodchnuta i novela z roku 1991, postupem doby vadlo. Odborná veřejnost, která přes 20 let studovala a aplikovala stávající občanský zákoník, začínala mít pocit, že jde o předpis použitelný. Byl postupně doplňován novelami, vykládán v nových poměrech judikaturou i doktrínou. Ale to jej nemohlo zbavit strukturálních vad založených v samotné podstatě současného zákoníku a úpravy soukromého práva vůbec.
Stávající soukromé právo je roztříštěno do množství předpisů, z nichž zřejmě nejviditelnější je dichotomie obecné i zvláštní části závazkového práva v občanském a obchodním zákoníku. Většinu smluvních typů i obecných institutů závazkového práva obsahuje jak občanský, tak i obchodní zákoník, ale každý v jiném znění. Nejde přitom o rozdíly zanedbatelné. Rozdíly jsou v základních koncepčních otázkách typu přístupu k ochraně dobré víry a vlastnického práva, možností intervence soudu do smluvních vztahů apod. V reálné praxi jsou vztahy občanského a obchodního zákoníku ještě komplikovány kombinacemi institutů obecné a zvláštní části ve smlouvách (kdy například základní závazkový vztah je v režimu obchodním, ale např. jeho zajištění zástavním právem či jiné aspekty v důsledku nedostatku právní úpravy v obchodním zákoníku v režimu občanskoprávním), rozdílnou věcnou příslušností soudu aj. V některých případech se dle konkrétního předmětu smlouvy štěpí i jediný smluvní typ (například kupní smlouva k nemovitostem je absolutní neobchod, zatímco kupní smlouva k věcem movitým může mít oba režimy).
Dezintegrace soukromého práva se neprojevuje pouze v oblasti závazkových vztahů, ale v celých odvětvích a pododvětvích práva. Například v právu rodinném, nájemním, bytovém, spolkovém, pojistném, v právu cenných papírů či v nedostatku obecné občanskoprávní úpravy právnických osob a statusových otázek vůbec. Těžce deficitní je úprava vlastnictví či dědického práva. Množství občanskoprávních otázek a institutů jakož i práv osob, které jsou v zahraničním soukromém právu běžné a byly běžně užívány i v naší minulosti, stávající právo neupravuje a nezná. Přitom jde vesměs o dispozitivní úpravu, která nezatěžuje veřejnost zbytečnou regulací, ale nabízí osvědčená řešení pro případ, že si strany neujednají jinak. Ne nadarmo obsahuje nový občanský zákoník přes tři tisíce paragrafů a zároveň v závěrečných ustanoveních ruší 238 právních předpisů…
Systémově nesprávnou je ve stávajícím občanském zákoníku tendence k potlačování svobodné vůle osob, doplněná principem absolutní neplatnosti právních úkonů. Občanské právo se tím nezbavilo dobové představy, že jeho hlavním účelem má být řízení společnosti a že stát má stranám soukromoprávních vztahů z úřední povinnosti určovat, jaké jejich úkony jsou platné a jaké nikoliv. Důsledky tohoto přístupu pocítil v praxi každý, komu soud po letech dobré víry v platnost určitých vztahů rozhodl, že tyto jsou z různých, včetně i jen formálních důvodů od počátku neplatné, a neplatné jsou i další úkony, které na ně navazovaly. Jaké řetězce důsledků absolutní neplatnosti právních úkonů mohou nastat a jak fatální problémy v reálně fungujících právních vztazích mohou způsobit, si lze domyslet. Takto konstruovaná neplatnost, která se určuje, aniž by se jí kdokoliv domáhal, dokonce i proti vůli všech dotčených osob, nechrání jejich zájmy a způsobuje spíše právní nejistotu a nepochopení smyslu práva.
Stávající občanský zákoník je předpisem nevyhovujícím i z hlediska legislativně-technického. Z původního občanského zákoníku byla po roce 1989 většina textu zcela nepoužitelná – úvodní socialistické zásady občanskoprávních vztahů, část druhá (socialistické společenské vlastnictví a osobní vlastnictví), třetí (osobní užívání bytů, jiných místností a pozemků), čtvrtá (služby) i pátá (práva a povinnosti z jiných právních úkonů). Relativně použitelné, po provedení mnoha změn, byly pouze části první (obecná část), šestá (odpovědnost za škodu a za neoprávněný majetkových prospěch) a sedmá (dědění majetku v osobním vlastnictví). Velká novela z roku 1991 nepoužitelné části zrušila, některé bez náhrady a jiné formulovala v nově doplněných ustanoveních § 511 – 879. Zrušením velkých částí občanského zákoníku vznikly v jeho uspořádání i v sledu jednotlivých ustanovení rozsáhlé mezery a naopak přidáním četných ustanovení vzniklo mnoho lomených paragrafů. Nová ustanovení o závazcích nahrazující části třetí až pátou nebylo možné zařadit na místo zrušených ustanovení, takže byla zařazena na konec, místo zrušené hlavy osmé. Dosavadní část osmá byla zrušena a ustanovení závěrečná a přechodná soustředěna v nové části deváté. V důsledku dalších novel byly problémy systematického uspořádání občanského zákoníku ještě prohloubeny, například doplněním úpravy spotřebitelských smluv do volného prostoru v § 51a až 71 apod.
Nový občanský zákoník integruje soukromé právo do jediného kodexu, s výjimkou (bohužel) pracovního práva, o jehož samostatnosti bylo rozhodnuto již při schválení věcného záměru nového občanského zákoník vládou ČSSD v dubnu 2001 a toto rozhodnutí bylo v dalších fázích legislativního procesu respektováno. Nový kodex vychází ze zcela jiných principů, jako je respekt k přirozeným právům člověka, výrazné posílení autonomie vůle a práv jednotlivce, důraz na ochranu osobnosti a statusových otázek. Zákoník opouští představu, že má být nástrojem řízení společnosti, a mění proto dosud platnou zásadu absolutní neplatnosti právních úkonů na neplatnost relativní, stanovenou za účelem ochrany dotčené, zejména pak slabší strany. Za kontinuitní, byť výrazně přepracovanou a doplněnou lze považovat část o právu rodinném a závazkovém. Diskontinuitní se stávající úpravou je nová filozofie zákoníku, obecná část a úprava věcných práv a dědického práva.
Základní principy nového zákoníku vyjádřené v prvních 14 paragrafech lze považovat za principy práva jako takového, tj. za vyjádření základních hodnotových a zvykových pravidel dobrého soužití lidí. Sympatické je vyjádření autonomie vůle korigované dobrými mravy a veřejným pořádkem či preference přirozenoprávního výkladu norem dle smyslu a hodnot, které chrání, před doslovným zněním zákona (Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.). Ústředním bodem zákoníku je člověk a realizace jeho práv ohraničená obdobnými právy jiných (Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.).
Pramenem soukromého práva jsou v širším smyslu i obecně uznávané zásady spravedlnosti a rozhodování soudů (Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.).
Je dobře, že nový občanský zákoník vznikal po celou dobu jako apolitické, odborné dílo. To jednak umožnilo pokračovat v pracích bez podstatné revize zadání během funkčního období šesti ministrů spravedlnosti a sedmi různých vlád a nakonec i při jeho schvalování bylo dosaženo přinejmenším tolerance ze strany opozice. V poslanecké sněmovně se většina poslanců ČSSD zdržela hlasování, tj. nebyla aktivně proti přijetí rekodifikace, a kupříkladu právní expert ČSSD, poslanec JUDr. Stanislav Křeček návrh aktivně podpořil. Smířlivý postoj opozice byl způsoben nejen započetím prací na základě historického zadání ČSSD, ale i půlroční prací předkladatelů s poslanci a senátory v ústavně právním výboru, během níž probíhaly každý týden schůzky k jednotlivým tématům a aktivity zákonodárců tím byly značně vyčerpány. Výsledkem projednávání bylo řádově 500 změn v občanském zákoníku i v zákonu o obchodních korporacích, ovšem všechny byly zformulovány autorským týmem předkladatele, takže nenarušily koncepci zákonů a přispěly precizaci textu. Ani v jednom zákonů tvořících rekodifikaci neprošel ani jediný pozměňovací návrh, který by nebyl odsouhlasen ze strany Ministerstva spravedlnosti. V Senátu ovládaném sociální demokracií padl jediný pozměňovací návrh, a to na odklad účinnosti, nicméně neprošel a Senát tak schválil občanský zákoník mlčky (o jediný hlas neprošlo ani aktivní schválení). Zákon o obchodních korporacích a ZMPS pak byly Senátem schváleny velkou většinou i aktivními hlasy senátorského klubu ČSSD. Dne 20. února podepsal nový občanský zákoník prezident.
Kontinuita a vysoká úroveň odborných prací na zákoníku byla zajišťována především stabilním týmem expertů, a proto zde zaslouží zmínku lidé, kteří se na tvorbě kodexu rozhodující měrou podíleli. Nejvýznamnější roli po celou dobu prací sehrál samozřejmě hlavní autor občanského zákoníku, jeden z nejvýznamnějších českých právních vědců, prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš. Pasáže o rodinném právu a nájemním bydlení autorsky zpracovávala doc. JUDr. Michaela Zuklínová-Hendrychová, CSc. z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Předsedou rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti byl JUDr. Miloš Tomsa, CSc., z Vrchního soudu v Praze. Samotná rekodifikační komise jako nejdůležitější stálý poradní a oponentní orgán vůči autorům návrhu se v průběhu let mírně měnila a doplňovala a během prací na novém občanském zákoníku v ní pracovalo celkem 39 expertů na občanské právo. Postupem doby se hlavní odbornou silou komise stala skupina mladých právníků z akademické sféry a z advokacie, obvykle již se studijními zkušenostmi ze zahraničních univerzit reprezentovaných doc. JUDr. Bohumilem Havlem, Ph.D., JUDr. Petrem Bezouškou, Ph.D., JUDr. Filipem Melzerem, Ph.D, LL.M., prof. JUDr. Ivo Telcem, CSc., JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., JUDr. Václavem Bednářem, Ph.D., Mgr. et Mgr. Janem Petrovem, LL.M., JUDr. Petrem Téglem, Ph. D., JUDr. Blankou Vítovou, Ph.D.,LL.M. či doc. JUDr. Kristiánem Csachem, LL.M. Mimořádně cenný přínos poskytli také věcně zaměření experti na určité části rekodifikace. Jako například familiaristé, prof. JUDr. Milana Hrušáková, JUDr. Hana Nová či JUDr. Ondřej Frinta, Ph.D., nebo komercionalisté, prof. JUDr. Jan Dědič, CSc., a doc. JUDr. Ivana Štenglová.
Dík za výsledné dílo patří též profesním komorám, Nejvyššímu soudu, všem připomínkovým místům včetně nevládních organizací a veřejnosti, Legislativní radě vlády a jejím komisím a zákonodárcům, mezi nimi zvláště zpravodaji návrhu, předsedovi ústavně právního výboru, Marku Bendovi.
Pro autory zákona, rekodifikační komisi a Ministerstvo spravedlnosti však práce na rekodifikaci nekončí. Bude třeba dokončit a prosadit doprovodnou legislativu, na níž se již delší dobu pracuje. Půjde jednak o klasický doprovodný zákon, který promítne změny institutů do právního řádu, včetně daňového práva, jednak o nový zákon o rejstříku, zákon o opatrovnictví, zákon o řízení před rozhodčí komisí spolku, zákon o převodu vlastnictví k některým družstevním bytům či zákon o veřejné prospěšnosti, a dále o změny procesních pravidel v OSŘ a v novém zákoně o nesporech. Neméně obtížné budou organizační změny v justici. V důsledku sjednocení závazkového práva v občanském zákoníku zaniknou stávající obchodní závazkové vztahy zakládající dnes věcnou příslušnost krajského soudu. A konečně bude třeba seznámit se změnami práva veřejnost a proškolit samotnou justici.
Základní informace o rekodifikaci lze nalézt na stránkách ministerstva k novému občanskému zákoníku, rozsáhlý vzdělávací program financovaný z fondů EU chystá Justiční akademie a komentáře, přednáškové cykly a školení chystá dnes prakticky každá vzdělávací instituce v oboru. O občanském zákoníku bude nyní v každém případě, v dobrém i zlém, slyšet více, než dřív. Na diskusi, včetně kritiky, se těšíme.
21 března 2012
Reflexe konce mandátu E. Wagnerové v médiích
Nestává se příliš často, aby čeští novináři psali kvalitně a zajímavě o ústavních soudcích. Příkladem takovéto výjimky je zajímavý článek Davida Klimeše o odcházení E. Wagnerové z ÚS Eliška Wagnerová neodchází po špičkách na E15. Naprosto souhlasím s Klimešem, že Wagnerová je nejvýraznější postavou "druhého" Ústavního soudu, která zásadním způsobem přispěla k rozvoji judikatury ÚS (což v žádném případě nevylučuje můj osobní nesouhlas s některými jejími rozhodnutími). Článek určitě stojí za přečtení.
20 března 2012
Soutěžní právo (2. vydání) právě vyšlo
Nakladatelství C.H. Beck právě vydalo 2. vydání (poměrně podstatně rozšířené) učebnice Soutěžního práva, v němž jsem autorem podstatné části. Takže si touto cestou dělám reklamu. Doufám, že se kniha bude lidem, kteří mají co do činění se soutěžním právem, líbit a shledají ji přínosnou. Sepsat ji (zejména) v létě a na podzim minulého roku a následně ji finalizovat (korektury, atd.) začátkem tohoto roku při plném pracovním nasazení nebylo nejjednodušší, ale doufám, že výsledek stojí za tu "námahu". Určité bližší (byť stručné) informace o knize lze nalézt na stránkách nakladatelství zde a zde.
Z (foto)deníčku hostujícího profesora
Akademická turistika má mnoho podob. Pokud se člověk upíše, že v jejím rámci bude i něco povídat (tedy oproti modelu „nechte mě prosím někde v koutku sedět a bádat, ale pro jistotu se mě raději neptejte, nad čím přesně“), pak můžeme v zásadě rozlišit dva typy akademických turistů podle délky pobytu: konferenční a hostující.
Konferenční turistika je krátkodobá, v řádu dní. Jde v podstatě o takový akademický výsadek. Oproti různým průzkumníkům, mariňákům či záchranářům, kteří se pyšní heslem „First In, Last Out“, pravý akademický výsadkář má motto opačné: „Last In, First Out“. Zocelení mistři svého oboru jdou ještě dále: provedou výsadek (ideálně sponzorovaný a placený z peněz cizí mocnosti), nicméně na konferenci či přednášku samotnou se jim bohužel probojovat již nepodaří, neboť odpor nepřítele rafinovaně maskovaný za zdánlivě přátelské domorodce, památky a pohostinská zařízení (zde nastává skutečně smrtící boj na tělo), byl příliš silný.
Hostující turistika je v řádu týdnů či měsíců. V podobném případě se již člověk aktivní práci pro danou instituci nevyhne, tedy pokud není skutečný „distinguished visiting tvrďas“, který dovede někde dlouhodobě hostovat, aniž by ho tam kdokoliv kdykoliv fyzicky zahlédl. Poznávacím znamením tohoto druhu akademické turistiky bývá předpona „visiting“ před čímsi.
Konferenční turistika je krátkodobá, v řádu dní. Jde v podstatě o takový akademický výsadek. Oproti různým průzkumníkům, mariňákům či záchranářům, kteří se pyšní heslem „First In, Last Out“, pravý akademický výsadkář má motto opačné: „Last In, First Out“. Zocelení mistři svého oboru jdou ještě dále: provedou výsadek (ideálně sponzorovaný a placený z peněz cizí mocnosti), nicméně na konferenci či přednášku samotnou se jim bohužel probojovat již nepodaří, neboť odpor nepřítele rafinovaně maskovaný za zdánlivě přátelské domorodce, památky a pohostinská zařízení (zde nastává skutečně smrtící boj na tělo), byl příliš silný.
Hostující turistika je v řádu týdnů či měsíců. V podobném případě se již člověk aktivní práci pro danou instituci nevyhne, tedy pokud není skutečný „distinguished visiting tvrďas“, který dovede někde dlouhodobě hostovat, aniž by ho tam kdokoliv kdykoliv fyzicky zahlédl. Poznávacím znamením tohoto druhu akademické turistiky bývá předpona „visiting“ před čímsi.
8th annual Prague Conference on Political Economy
Níže přetiskujeme oznámení o konání již osmé pražské konference politické ekonomie. Obdobně jako loni přijedou i letos špičky oboru právněekonomické analýzy, a to včetně J. Colemana a G. Calabresiho, který letos slaví osmdesátku (Guido Calabresi, legenda hnutí law and economics, je soudcem odvolacího soudu pro 2. circuit a profesorem práva na Yale University).
Call for PCPE papers
Prague Conference on Political Economy 2012“Interdisciplinarity, the future of Social Sciences?”CEVRO InstitutePrague, October 26-28 2012
The purpose of the 2012 Prague Conference on Political Economy is to gather papers that will focus on the challenges that multidiciplinarity brings to social sciences and policy-making in the beginning of the 21st century. Both theoretical and empirical papers are expected not only to address the current state of the discipline but also to envisage new perspectives for its development. The conference will welcome papers discussing issues at the intersection of economics, law, political science, history, philosophy, and other humanities.
More specifically, some of the research questions the participants might address are:
Law-and-economics in the 21th century
Austrian Economics and mainstream solutions to economic crises
Libertarian paternalism and “NUDGE” and public policy
Do social scientists need more interdisciplinarity or not?
Heterodox approaches vs. the mainstream in social sciences
European integration at the crossroads,
Challenges to economic freedom measurement – China and the Nordic Model
Participants to the PCPE 2012 will have the opportunity to attend the symposium celebrating the seminal work and the 80th birthday of GUIDO CALABRESI, professor at Yale and Judge of the U.S. Court of Appeals for the Second Circuit. The topic of the symposium will be “Law and Economics as an Applied Science. The Legacy of Guido Calabresi”. During this symposium, lectures will be given by JULES COLEMAN, Yale University; ENRICO COLOMBATTO, Università di Torino; MARC GEISTFELD, New York University; JAMES HACKNEY JR., Northeastern University; LAURA KALMAN, University of California at Santa Barbara; ALAIN MARCIANO, Université de Montpellier 1; STEVE MEDEMA, University of Colorado; GIOVANNI B. RAMELLO, Università del Piemonte Orientale; KIP VISCUSI, Vanderbilt University; and BRADLEY WENDEL, Cornell University.
Law-and-economics in the 21th century
Austrian Economics and mainstream solutions to economic crises
Libertarian paternalism and “NUDGE” and public policy
Do social scientists need more interdisciplinarity or not?
Heterodox approaches vs. the mainstream in social sciences
European integration at the crossroads,
Challenges to economic freedom measurement – China and the Nordic Model
Participants to the PCPE 2012 will have the opportunity to attend the symposium celebrating the seminal work and the 80th birthday of GUIDO CALABRESI, professor at Yale and Judge of the U.S. Court of Appeals for the Second Circuit. The topic of the symposium will be “Law and Economics as an Applied Science. The Legacy of Guido Calabresi”. During this symposium, lectures will be given by JULES COLEMAN, Yale University; ENRICO COLOMBATTO, Università di Torino; MARC GEISTFELD, New York University; JAMES HACKNEY JR., Northeastern University; LAURA KALMAN, University of California at Santa Barbara; ALAIN MARCIANO, Université de Montpellier 1; STEVE MEDEMA, University of Colorado; GIOVANNI B. RAMELLO, Università del Piemonte Orientale; KIP VISCUSI, Vanderbilt University; and BRADLEY WENDEL, Cornell University.
LOCATION: The Conference will take place in the quaint and newly reconstructed building of the CEVRO Institute (school of legal and social studies) in the heart of Prague, the capital of the Czech Republic.
PAPER SUBMISSION PROCEDURE: Please submit abstracts of your papers to josef.sima@vsci.cz. The deadline for submission is June 30, 2012. Decisions will be made by July 15, 2012.
Conference Website: http://www.cevroinstitut.cz/en/Section/pcpe/
Program committeeJosef Šíma, CEVRO InstituteGiovanni Ramello, University of Eastern PiedmontAlain Marciano, Université de Montpellier 1 .
PAPER SUBMISSION PROCEDURE: Please submit abstracts of your papers to josef.sima@vsci.cz. The deadline for submission is June 30, 2012. Decisions will be made by July 15, 2012.
Conference Website: http://www.cevroinstitut.cz/en/Section/pcpe/
Program committeeJosef Šíma, CEVRO InstituteGiovanni Ramello, University of Eastern PiedmontAlain Marciano, Université de Montpellier 1 .
19 března 2012
Lukáš Hoder: Occupy the U.S. Supreme Court - Kiobel a odpovědnost korporací
Není mnoho případů, které by letos v USA před Nejvyšším soudem vzbudily takovou pozornost jako Kiobel v. Royal Dutch Petroleum. Snad jen případ o ústavněprávních konotacích sledování jednoho drogového dealera (tzv. “GPS case”) a vnitropoliticky výbušný spor o reformu amerického zdravotnického systému (tzv. “Obamacare case”). Kiobel se na pořad jednání dostal na konci února, tudíž jakožto LL.M. student na Georgetown Law jsem měl možnost “okupovat” plácek před Soudem, vystát asi 10ti hodinovou frontu a připojit se k čtyřiceti šťastlivcům z řad veřejnosti, kteří mohli ústní slyšení před ctihodnou institucí vidět na vlastní oči.
Důležitost případu nejspíš nemusím vysvětlovat. Na webu Nejvyššího soudu najdete podání ve prospěch jedné ze stran (amicus brief) od desítek institucí jako Yale Law, americké vlády, CATO institutu a řady korporací jako Coca-Cola nebo Chevron, které samy čelí žalobám za své počínání v rozvojových zemích.
Vetřít se mezi smetánku
Nestává se každý den, že by člověk mohl vidět zachmuřeného soudce Scaliu, vtipkujícího soudce Breyera nebo mlčícího soudce Thomase (údajně pravidelný jev), vše za přítomnosti americké právnické smetánky (např. Harold Koh, Marty Lederman, John Bellinger, etc.) nebo předsedy a soudců Evropského soudu pro lidská práva. Celé slyšení se navíc odehrává v impozantní budově Nejvyššího soudu ve Washingtonu, a to ve veliké soudní síni připomínající spíše starověký Řím než 21. století.
Vidět slyšení na vlastní oči se nepodařilo jen čtyřiceti nejzarputilejším vytrvalcům, kteří si vystáli dlouhou frontu, ale samozřejmě i hostům soudu, asistentům soudců a jejich přátelům a dalším, kteří měli na Soudu kontakt ochotný poskytnout VIP lístek. Dokonce i členové Supreme Court Bar, tedy advokáti s oprávněním před soudem zastupovat své klienty, měli od rána před budovou vlastní „VIP frontu“.
Jelikož samotný proces čekání před soudem, procedura „vpouštění“ do budovy a samotné slyšení představovaly poměrně nevšední zážitek, začnu post líčením těchto okolností. Ostatně pro budoucí generace se možná bude hodit informace, že přivstat si na čtvrtou ranní a jít čekat do fronty je v takovýchto případech pozdě.
Proces
První „okupanti“ se před Soud dostavili už v pondělí v 16:30, tedy den předem. Já jsem ještě v 11 hodin v noci myslel, že vstanu okolo 4:30, a bude vše v pořádku. Pro „pouze“ významné případy by to jistě stačilo, ale ne pro jeden z letošních TOP 3... V noci jsem se nicméně dozvěděl poplašnou zprávu, že existuje jistá skupina lidí z Chicaga a Bostonu, kteří budou před soudem kempovat a zároveň jsem dostal pozvánku strávit noc před soudem se třemi J.D. studentkami z Georgetown Law, tudíž jednoduché rozhodování, a jak se ukázalo, základ úspěchu.
V 00:15 jsem tedy dorazil na místo a vítězně položil své věci za řadu asi třiceti lidí. Většinou se prý dovnitř soudu dostane asi padesátka lidí z „general public“, takže nadějné vyhlídky. Deset hodin čekání navíc není úplně nesnesitelně dlouhá doba, zvláště když na levé straně od vás sedí šéfredaktor Harvard Human Rights Journal a na druhé asistent známého právníka a diplomata Davida Scheffera, který s ním pro Kiobel sepisoval jeho amicus curiae. Čili zajímavé konverzace, trocha plankingu a nepříjemný vítr, ale uteklo to rychle.
Okolo 7:00 začali soudní zřízenci řadit čekající do úhledné fronty před samotné schody u Soudu a rozdali pořadové lístky. Já obdržel číslo 33, desítky dalších lidí dostaly také své lístky, na asi dvě stovky nešťastníků se nedostalo. Následně vždy po desítce byli čekající vpuštěni do samotné budovy, následovala první bezpečnostní prohlídka a první kontrola lístku. Další čekání, další fronta... Okolo 9:00 bylo oznámeno, že dnes se pouští jen 40 lidí, další prohlídka, další ukázání lístku, odevzdání osobních věcí v šatně, další prohlídka, další ukázání (a odevzdání) lístku, a už si pro vás přichází váš „usazovač“, který vás přivede do samotné soudní síně a usadí na místo.
Kiobel a Mohamad
Po takovéto proceduře a bez spánku dostává slyšení před soudem magický nádech. Pro zájemce je nicméně na webu Soudu možné již několik hodin po slyšení najít přepis celé diskuse, takže o konkrétní argumentaci nebyl ochuzen ani ten, kdo se do řady před Soudem připojil okolo 3:00 a vyšlo na něj číslo 41...
V DC probíhá řada akcí k případu i k otázce odpovědnosti korporací obecně. Od „moot courtu“ na Georgetownu, kde si advokát stěžovatelů zkoušel své argumenty před profesory, přes snídani s Johnem Bellingerem v advokátní kanceláři Arnold & Porter pár dní po přelíčení až po zvláštní konferenci o celé věci na Georgetownu na konci března a panel na výročním zasedání ASIL v DC. Některé z těchto akcí jsem viděl nebo navštívím, tak podrobněji k případu snad příště. Teď jen krátké shrnutí.
Nejvyšší soud vlastně projednával dva propojené případy, ve kterých jde o to, zda mohou být korporace a organizace žalovány před americkými soudy pro porušování lidských práv v zahraničí. Prvním případem je Mohamad v. Rajoub, ve kterém rodina amerického občana palestinského původu tvrdí, že jejich blízký byl umučen k smrti v palestinském vězení v roce 1995. Rodina žaluje Palestinskou národní správu, Organizaci pro osvobození Palestiny a mnohé jednotlivce podle Zákona na ochranu obětí mučení (Torture Victim Protection Act, TVPA). Tento zákon od roku 1991 umožňuje obětem mučení (Američanům) vznést soukromoprávní žalobu proti “jednotlivci” (“individual”), který jednal jako reprezentant cizí vlády a je za mučení odpovědný. Nižší soudy původně žalobu odmítly, protože slovo “jednotlivec” interpretovali jako živou osobu, člověka, nikoliv jako organizaci nebo korporaci.
Druhým případem je tedy Kiobel, ve kterém musí soud interpretovat jiný zákon. Jde o Alien Tort Statute (ATS), který umožňuje cizincům žalovat před americkými federálními soudy vážná porušení lidských práv. ATS má zajímavý osud sám o sobě. Byl přijat již prvním Kongresem USA v roce 1789 a od té doby se na něj de facto zapomnělo. Objeven byl znovu až v roce 1980 ve známém případě Filartiga v. Pena-Irala, který odstartoval vlnu žalob na bývalé mučitele užívající se své dolary v Miami a jinde v USA. ATS však, na rozdíl od TVPA, mlčí o tom, kdo může být žalován. ATS pouze dává soudu možnost rozhodnout “any civil action” vznesenou cizincem pro závažné porušení mezinárodního práva.
Podstatou případu Kiobel je žaloba skupiny Nigerijců proti třem ropným společnostem, které jsou údajně zodpovědné za porušování lidských práv ze strany nigerijských vojáků, kteří prý jednali v jejich prospěch (či dle jejich pokynů), viz “aiding and abetting” test. Tím se otevírá řada otázek. Jednou z hlavních je, zda má soud rozhodovat odpovědnost korporací dle amerického práva nebo mezinárodního práva. Soud nižší instance rozhodoval dle mezinárodního práva a uvedl, že dle tohoto standardu jsou tradičně zodpovědní jen jednotlivci.
Zvrat
Otevírají se však i další otázky navázané na jiné případy (Rio Tinto PLC, et al., v. Sarei, et al.), a také proto Soud rozhodl, že se celé slyšení zopakuje s novým a rozšířeným zadáním příští podzim. Nová otázka zní, zda ATS vůbec umožňuje žalovat jednání, ke kterému došlo mimo USA.
“Whether and under what circumstances the Alien Tort Statute, 28 U.S.C. § 1350, allows courts to recognize a cause of action for violations of the law of nations occurring within the territory of a sovereign other than the United States.”
Soud se ale bude zabývat také další otázkou (viz patrně část “under what other circumstances”), tedy zda může být někdo žalován za pomáhání porušování lidských práv (“aiding and abetting”).
Nuž, poměrně komplikovaný případ. Detailně k obsahu a samotnému slyšení před Nejvyšším soudem bych rád napsal ještě jeden post, jestli čas dovolí.
Lukáš Hoder v současné době s podporou Fulbrightovy komise studuje mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu, DC a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize , kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.
Důležitost případu nejspíš nemusím vysvětlovat. Na webu Nejvyššího soudu najdete podání ve prospěch jedné ze stran (amicus brief) od desítek institucí jako Yale Law, americké vlády, CATO institutu a řady korporací jako Coca-Cola nebo Chevron, které samy čelí žalobám za své počínání v rozvojových zemích.
Vetřít se mezi smetánku
Nestává se každý den, že by člověk mohl vidět zachmuřeného soudce Scaliu, vtipkujícího soudce Breyera nebo mlčícího soudce Thomase (údajně pravidelný jev), vše za přítomnosti americké právnické smetánky (např. Harold Koh, Marty Lederman, John Bellinger, etc.) nebo předsedy a soudců Evropského soudu pro lidská práva. Celé slyšení se navíc odehrává v impozantní budově Nejvyššího soudu ve Washingtonu, a to ve veliké soudní síni připomínající spíše starověký Řím než 21. století.
Vidět slyšení na vlastní oči se nepodařilo jen čtyřiceti nejzarputilejším vytrvalcům, kteří si vystáli dlouhou frontu, ale samozřejmě i hostům soudu, asistentům soudců a jejich přátelům a dalším, kteří měli na Soudu kontakt ochotný poskytnout VIP lístek. Dokonce i členové Supreme Court Bar, tedy advokáti s oprávněním před soudem zastupovat své klienty, měli od rána před budovou vlastní „VIP frontu“.
Jelikož samotný proces čekání před soudem, procedura „vpouštění“ do budovy a samotné slyšení představovaly poměrně nevšední zážitek, začnu post líčením těchto okolností. Ostatně pro budoucí generace se možná bude hodit informace, že přivstat si na čtvrtou ranní a jít čekat do fronty je v takovýchto případech pozdě.
Proces
První „okupanti“ se před Soud dostavili už v pondělí v 16:30, tedy den předem. Já jsem ještě v 11 hodin v noci myslel, že vstanu okolo 4:30, a bude vše v pořádku. Pro „pouze“ významné případy by to jistě stačilo, ale ne pro jeden z letošních TOP 3... V noci jsem se nicméně dozvěděl poplašnou zprávu, že existuje jistá skupina lidí z Chicaga a Bostonu, kteří budou před soudem kempovat a zároveň jsem dostal pozvánku strávit noc před soudem se třemi J.D. studentkami z Georgetown Law, tudíž jednoduché rozhodování, a jak se ukázalo, základ úspěchu.
V 00:15 jsem tedy dorazil na místo a vítězně položil své věci za řadu asi třiceti lidí. Většinou se prý dovnitř soudu dostane asi padesátka lidí z „general public“, takže nadějné vyhlídky. Deset hodin čekání navíc není úplně nesnesitelně dlouhá doba, zvláště když na levé straně od vás sedí šéfredaktor Harvard Human Rights Journal a na druhé asistent známého právníka a diplomata Davida Scheffera, který s ním pro Kiobel sepisoval jeho amicus curiae. Čili zajímavé konverzace, trocha plankingu a nepříjemný vítr, ale uteklo to rychle.
Okolo 7:00 začali soudní zřízenci řadit čekající do úhledné fronty před samotné schody u Soudu a rozdali pořadové lístky. Já obdržel číslo 33, desítky dalších lidí dostaly také své lístky, na asi dvě stovky nešťastníků se nedostalo. Následně vždy po desítce byli čekající vpuštěni do samotné budovy, následovala první bezpečnostní prohlídka a první kontrola lístku. Další čekání, další fronta... Okolo 9:00 bylo oznámeno, že dnes se pouští jen 40 lidí, další prohlídka, další ukázání lístku, odevzdání osobních věcí v šatně, další prohlídka, další ukázání (a odevzdání) lístku, a už si pro vás přichází váš „usazovač“, který vás přivede do samotné soudní síně a usadí na místo.
Kiobel a Mohamad
Po takovéto proceduře a bez spánku dostává slyšení před soudem magický nádech. Pro zájemce je nicméně na webu Soudu možné již několik hodin po slyšení najít přepis celé diskuse, takže o konkrétní argumentaci nebyl ochuzen ani ten, kdo se do řady před Soudem připojil okolo 3:00 a vyšlo na něj číslo 41...
V DC probíhá řada akcí k případu i k otázce odpovědnosti korporací obecně. Od „moot courtu“ na Georgetownu, kde si advokát stěžovatelů zkoušel své argumenty před profesory, přes snídani s Johnem Bellingerem v advokátní kanceláři Arnold & Porter pár dní po přelíčení až po zvláštní konferenci o celé věci na Georgetownu na konci března a panel na výročním zasedání ASIL v DC. Některé z těchto akcí jsem viděl nebo navštívím, tak podrobněji k případu snad příště. Teď jen krátké shrnutí.
Nejvyšší soud vlastně projednával dva propojené případy, ve kterých jde o to, zda mohou být korporace a organizace žalovány před americkými soudy pro porušování lidských práv v zahraničí. Prvním případem je Mohamad v. Rajoub, ve kterém rodina amerického občana palestinského původu tvrdí, že jejich blízký byl umučen k smrti v palestinském vězení v roce 1995. Rodina žaluje Palestinskou národní správu, Organizaci pro osvobození Palestiny a mnohé jednotlivce podle Zákona na ochranu obětí mučení (Torture Victim Protection Act, TVPA). Tento zákon od roku 1991 umožňuje obětem mučení (Američanům) vznést soukromoprávní žalobu proti “jednotlivci” (“individual”), který jednal jako reprezentant cizí vlády a je za mučení odpovědný. Nižší soudy původně žalobu odmítly, protože slovo “jednotlivec” interpretovali jako živou osobu, člověka, nikoliv jako organizaci nebo korporaci.
Druhým případem je tedy Kiobel, ve kterém musí soud interpretovat jiný zákon. Jde o Alien Tort Statute (ATS), který umožňuje cizincům žalovat před americkými federálními soudy vážná porušení lidských práv. ATS má zajímavý osud sám o sobě. Byl přijat již prvním Kongresem USA v roce 1789 a od té doby se na něj de facto zapomnělo. Objeven byl znovu až v roce 1980 ve známém případě Filartiga v. Pena-Irala, který odstartoval vlnu žalob na bývalé mučitele užívající se své dolary v Miami a jinde v USA. ATS však, na rozdíl od TVPA, mlčí o tom, kdo může být žalován. ATS pouze dává soudu možnost rozhodnout “any civil action” vznesenou cizincem pro závažné porušení mezinárodního práva.
Podstatou případu Kiobel je žaloba skupiny Nigerijců proti třem ropným společnostem, které jsou údajně zodpovědné za porušování lidských práv ze strany nigerijských vojáků, kteří prý jednali v jejich prospěch (či dle jejich pokynů), viz “aiding and abetting” test. Tím se otevírá řada otázek. Jednou z hlavních je, zda má soud rozhodovat odpovědnost korporací dle amerického práva nebo mezinárodního práva. Soud nižší instance rozhodoval dle mezinárodního práva a uvedl, že dle tohoto standardu jsou tradičně zodpovědní jen jednotlivci.
Zvrat
Otevírají se však i další otázky navázané na jiné případy (Rio Tinto PLC, et al., v. Sarei, et al.), a také proto Soud rozhodl, že se celé slyšení zopakuje s novým a rozšířeným zadáním příští podzim. Nová otázka zní, zda ATS vůbec umožňuje žalovat jednání, ke kterému došlo mimo USA.
“Whether and under what circumstances the Alien Tort Statute, 28 U.S.C. § 1350, allows courts to recognize a cause of action for violations of the law of nations occurring within the territory of a sovereign other than the United States.”
Soud se ale bude zabývat také další otázkou (viz patrně část “under what other circumstances”), tedy zda může být někdo žalován za pomáhání porušování lidských práv (“aiding and abetting”).
Nuž, poměrně komplikovaný případ. Detailně k obsahu a samotnému slyšení před Nejvyšším soudem bych rád napsal ještě jeden post, jestli čas dovolí.
Lukáš Hoder v současné době s podporou Fulbrightovy komise studuje mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu, DC a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize , kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.
18 března 2012
Čtení k nedělní kávě
Minulý týden vyšla v USA kniha Flagrant Conduct od Dalea Carpentera, která pojednává o pozadí jednoho z nejzásadnějších rozhodnutí Nejvyššího soudu USA předchozí dekády – Lawrence v. Texas 539 U.S. 558 (2003). Toto rozhodnutí, jež shledalo trestnost pohlavního styku mezi osobami téhož pohlaví v rozporu s Ústavou USA, představuje milník (nejen) pro americkou gay komunitu. O to zajímavější jsou závěry Dalea Carpentera, že na počátku velmi pravděpodobně žádný pohlavní styk nebyl. Jde o silný a komplexní příběh o tom, jak se „dělá“ v USA strategická litigace, jak pramálo záleží na osudech dotčených jednotlivců a jak zvolit argumenty, jež by mohly platit i na konzervativní soudce; no prostě americká justice se vším všudy. Kniha není volně dostupná na internetu, ale k nedělní kávě postačí skvělý komentář Dahliy Lithwick v New Yorkeru či recenze v NYT.
16 března 2012
Zajímavé rozhovory se soutěžními právníky
Rád bych se (přinejmenším se zájemci o právo ochrany hospodářské soutěže) podělil o zajímavé rozhovory s významným právníky zabývajícími se dlouhodobě soutěžním právem, které lze nalézt na výborném blogu Chilling Competition. Rozhovory poskytli například Ian Forrestor, Bill Kovacic, Richard Whish nebo Jean-Francois Bellis. Všechny rozhovory lze nalézt v sekci The Friday Slot. Stojí za přečtení všechny. Za zajímavou shodu prakticky u všech lze považovat např. (i) opravdu velké pracovní nasazení (viz níže - odpovědi opravdu stojí za to ;-)) a (ii) oblibu klasické hudby.
Dalším společným znakem je u těch, kteří současně pracují v akademii, že tuto část jejich činnosti považují za velmi naplňující. Z hlediska těchto "společných hledisek" mi přišlo, že jsem se dal na soutěžní právo asi správně - také pracuji hodně (srov. Mladí právníci jako proletariát), mám v oblibě klasickou hudbu a mám rád (v rozsahu, v jakém se jí mohu věnovat) mou akademickou činnost a práci se studenty, kteří např. potom i začali pracovat u nás v kanceláři.
Co se týče pracovního nasazení jednotlivých respondentů, posuďte jejich odpovědi na otázku "Average working time/week?" sami:
- Excessive! I travel a lot, and when I am away the e-mails multiply, as do the messages from editors wanting manuscripts. But I am not complaining. It is fun to do interesting work in interesting places.
- To calculate such averages might reveal a faulty sense of proportion. To answer indirectly, it is striking to see how much work you can do on overnight airplane flights – like adding a third shift.
- When does work really stop?
- I have just reread what Ian Forrester said in response to this question, and find that my answer is exactly the same. I quote him:
‘Excessive. I travel a lot, and when I am away the e-mails multiply, as do the messages from editors wanting manuscripts. But I am not complaining. It is fun to do interesting work in interesting places’.
Precisely!!
- From 9 to 9 every working day plus whatever additional time may be needed to complete an urgent project or prepare for a case.
- On a yearly average basis, I work 50 hrs/week.
Rozhovory jsou zajímavé samozřejmě i z mnoha jiných hledisek (např. názory na nejlepší a nejhorší rozsudky atp.). Mohlo by být zajímavé udělat obdobné stručné rozhovory i s některými významnými právníky v ČR. Co myslíte?
Dalším společným znakem je u těch, kteří současně pracují v akademii, že tuto část jejich činnosti považují za velmi naplňující. Z hlediska těchto "společných hledisek" mi přišlo, že jsem se dal na soutěžní právo asi správně - také pracuji hodně (srov. Mladí právníci jako proletariát), mám v oblibě klasickou hudbu a mám rád (v rozsahu, v jakém se jí mohu věnovat) mou akademickou činnost a práci se studenty, kteří např. potom i začali pracovat u nás v kanceláři.
Co se týče pracovního nasazení jednotlivých respondentů, posuďte jejich odpovědi na otázku "Average working time/week?" sami:
- Excessive! I travel a lot, and when I am away the e-mails multiply, as do the messages from editors wanting manuscripts. But I am not complaining. It is fun to do interesting work in interesting places.
- To calculate such averages might reveal a faulty sense of proportion. To answer indirectly, it is striking to see how much work you can do on overnight airplane flights – like adding a third shift.
- When does work really stop?
- I have just reread what Ian Forrester said in response to this question, and find that my answer is exactly the same. I quote him:
‘Excessive. I travel a lot, and when I am away the e-mails multiply, as do the messages from editors wanting manuscripts. But I am not complaining. It is fun to do interesting work in interesting places’.
Precisely!!
- From 9 to 9 every working day plus whatever additional time may be needed to complete an urgent project or prepare for a case.
- On a yearly average basis, I work 50 hrs/week.
Rozhovory jsou zajímavé samozřejmě i z mnoha jiných hledisek (např. názory na nejlepší a nejhorší rozsudky atp.). Mohlo by být zajímavé udělat obdobné stručné rozhovory i s některými významnými právníky v ČR. Co myslíte?
15 března 2012
Faktor R
Onu skutečnost jsem si uvědomil teprve nedávno při čtení internetové diskuse pod článkem zpravodajského deníku. Internetovým diskusím vládne fenomén, který by se dal charakterizovat asi takto: Mějme článek o čemkoliv, přerolujme na diskusi a vyčkejme, kolikátý post pod článkem bude namířen proti Romům. Jevu jsem začal říkat faktor R.
Nový komentář k Listině základních práv a svobod
Nakladatelství Wolters Kluwer v těchto dnech vydává nový komentář k Listině. Autorský tým sestavila Eliška Wagnerová. Jak se už Elišce Wagnerové opakovaně u jejích prací osvědčilo, soustředila kolem sebe o generaci mladší právníky. Mezi autory komentáře mohu jmenovat například naše bloggery Vojtěcha Šimíčka a Michala Bobka, dále tam jsou asistenti a další pracovníci Ústavního soudu (Jiří Baroš, Petr Jäger, Marian Kokeš, Tomáš Langášek, Ivo Pospíšil), soudci a asistenti Nejvyššího správního soudu (Kateřina Šimáčková, Pavel Molek). Pražská práva reprezentují Jan Kysela a Jan Wintr, soudce civilních soudů Hynek Baňouch. Ve srovnání s jinými komentáři na trhu se mi jeví nová práce jako obsahově i stylově nejvyváženější, informačně pak bezkonkurenční. Autoři pracují nejen s judikaturou českého Ústavního soudu (a jiných českých soudů), ale též s judikaturou zahraničních ústavních tribunálů, ESLP, ESD a jiných mezinárodních soudů. Text se graficky velmi povedl, dobře se čte, nevyhýbá se ani odpovědím na otázky judikaturou doposud neřešené. Vysoce oceňuji, že na judikaturu ÚS se tu nenahlíží pozitivisticky a apologeticky jako na „objektivní danost“, která tu je od toho, aby se recitovala. Naopak, autoři vesměs upozorňují též na kritické reflexe nálezů, na rozpory mezi disenty a většinou, na trendy, kterými se judikatura ubírá. Eliška Wagnerová se ve svých textech nevyhýbá ani reakcím na kritiku vlastních nálezů (např. mediálně kritizovaný nález „právo na internet“, který dává do kontextu s mezinárodními trendy).
Komentář má bezmála devět set stran vlastního textu a nakladatelství ho ve svém e-shopu nabízí za 1630 Kč, což považuji s ohledem na současné cenové hladiny za velmi rozumné.
Komentář má bezmála devět set stran vlastního textu a nakladatelství ho ve svém e-shopu nabízí za 1630 Kč, což považuji s ohledem na současné cenové hladiny za velmi rozumné.
14 března 2012
"Vše co jste chtěli vědět o ústavním pluralismu"...
V knize tak jsou příspěvky od Miguela Madura, Neila Walkera nebo Mattiase Kumma na jedné straně, anebo Alexandera Someka, Mateje Avbelje či Julio Baquero Cruze na straně druhé. Zkoumají ústavní pluralismus jak teoreticky, tak v rámci jeho praktické aplikace (např. z pohledu německého Spolkového ústavního soudu - kapitola od Franze Mayera a Mattiase Wendela, anebo Soudního dvora - kapitola Daniela Sarmienta).
Níže reprodukuji obsah knížky, který je v sazbě přístupný zde spolu s úvodní kapitolou.
1 Introduction by Matej Avbelj and Jan Komárek
2 Constitutionalism and Pluralism in Global Context by Neil Walker
3 Rethinking Constitutional Authority: On the Structure and Limits of Constitutional Pluralism by Mattias Kumm
4 Three Claims of Constitutional Pluralism by Miguel Poiares Maduro
5 Systems Pluralism and Institutional Pluralism in Constitutional Law: National, Supranational, and Global Governance by Daniel Halberstam
6 Multilevel Constitutionalism and Constitutional Pluralism by Franz C Mayer and Mattias Wendel
7 The Fallacy of European Multilevel Constitutionalism by René Barents
8 Federalism as Constitutional Pluralism: ‘Letter from America’ by Robert Schütze
9 Out with the New, in with the Old – Neo-Roman Constitutional Thought and the Enigma of Constitutional Pluralism in the EU by Ola Zetterquist
10 Institutional Dimension of Constitutional Pluralism by Jan Komárek
11 Legal Pluralism and Institutional Disobedience in the European Union by Julio Baquero Cruz
12 Constitutional Disagreement in Europe and the Search for Pluralism by Gareth Davies
13 The Silent Lamb and the Deaf Wolves: Constitutional Pluralism,
Preliminary References and the Role of Silent Judgments in a Brave New World by Daniel Sarmiento
14 Constitutional Dialogues, Pluralism and Conflicting Identities by Xavier Groussot
15 Monism: A Tale of the Undead by Alexander Somek
16 Can European Integration Be Pluralist and Constitutional – Both at the Same Time? by Matej Avbelj
08 března 2012
Jan Potměšil: Centrální registr přestupků – očekávání versus realita
Již déle jak rok se v médiích periodicky objevují tiskové zprávy a články na téma centrálního registru přestupků, v němž by, podobně jako je tomu u trestných činů v Rejstříku trestů, byly evidovány všechny přestupky, jichž se naši spořádaní občané dopustili. Naposledy v Lidových novinách publikoval Petr Kolman text „Budeme moci zadržet pachatele přestupku? ( LN 27.2.2012), v němž jmenovaný kladně zhodnotil záměr vlády ČR zřídit registr přestupků, který by umožnil spravedlivý postih přestupkové recidivy, a zejména pak trestní kriminalizaci opakovaného páchání vybraných přestupků. Zároveň dotyčný položil otázku, zda do zákona o přestupcích výslovně nezakotvit i možnost zadržet pachatele přestupku svědky či poškozenými, tedy nikoliv jen policisty nebo strážníky obecní policie. Zmíněný text mě vybudil k formulování reakce („K čemu je dobrý registr přestupků“, LN 5.3.2012), v níž jsem se pokusil uvést na pravou míru některé nepřesnosti obsažené ve výše uvedeném článku, a zároveň jsem zkusil varovat před riziky aktuálně navrhovaného zúžení rozsahu evidence přestupků. O něco podrobněji bych se rád zmíněným otázkám znovu věnoval níže. Pro úplnost bych závěrem stručně okomentoval i návrh uzákonit právo na zadržení pachatele občany.
Proč registr přestupků
Úvodem se lze ztotožnit s názorem, že pod pojmem přestupek si většina veřejnosti představí jen přestupky dopravní, což někdy platí i o orgánech činných v trestním řízení. A to i z důvodu, že přestupkové právo stabilně zůstává stranou zájmu politiků, s výjimkou případů, kdy se jim nebo osobám jim blízkým stane něco nemilého, co ve spravedlivém rozhořčení považují za trestný čin, nikoliv za „pouhý“ přestupek. V rámci práva přestupkového se však řeší i krádeže, podvody, zpronevěry, poškození cizí věci, podílnictví, výhrůžky násilím či jinou újmou, ublížení na zdraví, stalking, hospodské rvačky, závažné domácí násilí, pomluvy, urážky, vydírání, činy obdobné výtržnictví a desítky (až stovky) dalších protiprávních jednání. Tam, kde je nápad kriminality vysoký a příslušné orgány přetížené, Policie ČR nebo státní zastupitelství často „rády“ překvalifikují trestný čin na přestupek, ač v „klidnějším“ okresu by se jinak jednalo o trestný čin.
Rovněž Policie ČR, v návaznosti na různá tzv. úsporná opatření, nyní směřuje k omezení šetření přestupků, coby bagatelní, tedy jako by „nedůležité“, kriminality. Byť přestupky tvoří většinu kriminality postihující občany. A byť netrestané méně závažné delikty jsou předpolím a „iniciací“ pro páchání deliktů závažných, kdy už je „pozdě“, a škody jsou vyšší. Na základě způsobu řešení drobné kriminality (nikoliv počtu objasněných vražd, kterých je max. 100 ročně) si také občané vytvářejí vztah (ne)důvěry ve spolehlivost a výkonnost orgánů veřejné moci. A také subjektivní pocit bezpečí, které by jim stát jako suverén garantující řešení sporů, a zejména pak postih kriminálních jednání (a to automaticky, z moci úřední), na základě mezinárodních úmluv, Ústavy, Listiny a samozřejmě i zákonů, měl zajišťovat.
Do centra zájmu politických elit se přestupky dostaly až poté, co byla kriminalizace přestupkové recidivy prezentována jako „lék“ (resp. bič) na drobnou kriminalitu tzv. nepřizpůsobivých, rozuměj především Romů (a možná ještě bezdomovců, narkomanů nebo prostitutek stojících tam, kde okounět nemají, příp. obecně nejchudších obyvatel ČR, ocitajících se chtě-nechtě na okraji společnosti). Kteří zřejmě v očích některých komet i stálic politického nebe přestávají být plnoprávnými občany ČR, ale nově „lúzou“, již je třeba eliminovat, vytěsnit z veřejného prostoru a kriminalizovat; popřípadě přestěhovat k sousedům (viz ne příliš povedené, upřímně řečeno pak diletantské a v praxi zcela neaplikovatelné, návrhy na zakotvení sankce zákazu pobytu). I některá politická prohlášení pak rozlišují občany ČR na tzv. slušné, a na ty „ostatní“, aniž by byl populistický termín „slušný občan“ jakkoliv přesně (natož ústavně konformně) definován. Na základě zkušeností z přestupkové praxe však podotýkám, že i tzv. slušní občané dokáží být velmi „neslušní“, ať už je to dělník, důchodkyně, IT odborník, manažerka, vědec, úřednice či prominentní politik (starosta, radní, náměstek, ministr). Navíc, i když může registr přestupků sloužit i řadě jiných užitečných cílů, je zatím bohužel prezentován jen jako bič na tzv. nepřizpůsobivé (a max. navíc – aspoň tak – na majetkové delikventy, bez rozdílu rasy).
Co bude v registru přestupků a k čemu má (nebo může) sloužit?
Považuji proto za vhodné shrnout, co by měl registr přestupků přinést. A to nikoliv dle závěrů Analýzy zřízení registru přestupků zpracované Ministerstvem spravedlnosti (s přihlédnutím k dříve předložené analýze, podrobně zpracované Ministerstvem vnitra) v podobě před jejím přepracováním, z níž zřejmě shora jmenovaný autor příspěvku k registru přestupků vycházel, ale dle verze upravené a přepracované po připomínkovém řízení a následně schválené vládou ČR dne 15.2.2012, kterou už interpretovala řada mainstreamových médií a již komentoval i ministr spravedlnosti.
Cílem analýzy Ministerstva spravedlnosti je stanovení východisek pro přípravu novely zákona o přestupcích, trestního zákona a dalších předpisů, jíž má být zřízen centrální registr přestupků. Registr přestupků má dle analýzy přispět k možnosti zohledňovat přestupkovou recidivu ve správním (přestupkovém) řízení, jakož i k možnosti kriminalizovat kvalifikovanou přestupkovou recidivu jako trestný čin. Materiál shrnuje základní východiska a varianty možných řešení zřízení registru přestupků, dále varianty technického řešení a varianty údajů, které budou do registru přestupků zadávány, a dále alternativní řešení rozsahu a způsobu kriminalizace přestupkové recidivy. Výstupem materiálu jsou, na základě provedené analýzy a výsledků připomínkového řízení, následující závěry:
Registr přestupků bude zřízen jako součást Rejstříku trestů. Evidovány budou všechny přestupky (s níže podrobněji rozebranou výhradou), a to včetně blokových pokut. (Původně se navrhovalo blokové pokuty neevidovat. Řada přestupků, zejména drobných krádeží, jejichž recidivu je třeba kriminalizovat, zejména jde-li de facto o pokračující trestný čin, je však řešena právě v blokovém řízení. Neevidování blokových pokut by zároveň vedlo ke korupčnímu tlaku na vyřizování i závažných přestupků blokem.) Dopravní přestupky budou i nadále evidovány odděleně v Centrálním registru řidičů tak, jako doposud (statisticky jde o nadpoloviční většinu všech přestupků, která je bez problémů evidována, včetně bloků).
Doba rozhodná pro přestupkovou recidivu se navrhuje dvouletá (max. tříletá). Údaje do registru přestupků bude vkládat správní orgán prvního stupně (zejména obecní úřad, přestupková komise, Policie ČR, obecní policie).
Přestupková recidiva má být kriminalizována především u přestupků proti majetku spáchaných formou krádeže, podvodu, zpronevěry či poškození věci z cizího majetku. O konkrétní podobě kriminalizace recidivy přestupků proti veřejnému pořádku a přestupků proti občanskému soužití se rozhodne až v rámci přípravy novelizace, eventuálně v připomínkovém řízení. Nepůjde-li ovšem finálně o ryze politické rozhodnutí, příp. o výsledek „lidové tvořivosti“ poslanců a poslankyň.
Kriminalizace se navrhuje dle zásady „třikrát a dost“, kdy dvojí postih za přestupek lze už považovat za dostatečné „varování“ pachateli, po němž přichází na řadu citelnější, tedy trestní, postih. Vázání kriminalizace na výši škody, jde-li o přestupky proti majetku, totiž není vždy možné, není-li výše škody často vůbec zjišťována. Přesně je výše škody zjišťována zpravidla jen tehdy, jde-li o krádeže v supermarketech (a to především soukromými bezpečnostními agenturami, nikoliv policií) nebo v případě krádeží pohonných hmot na čerpacích stanicích. Zejména v bloku se však výše škody většinou vůbec neuvádí. U poškození věci z cizího majetku nebo krádeže opotřebené věci (ukradený mobilní telefon, uražené zpětné zrcátko, prokopnuté dveře) ani není v možnostech podfinancovaných správních orgánů, omezených navíc roční propadnou lhůtou k projednání přestupku (a minimálním rozpočtem na znalce či tlumočníky), škodu odborným způsobem určit (např. drahými znaleckými posudky, které se navíc často ve svých závěrech diametrálně liší). Zároveň se jako přestupek projednávají i skutky, jimiž už „napoprvé“ byla způsobena škoda vyšší než hranice „trestnosti“ určená částkou 5.000,- Kč.
Na druhé straně je logicky vyloučen postih za trestný čin (přečin) u zjevně bagatelních, byť i opakovaných, krádeží, např. u třetí krádeže 1 rohlíku tukového, paštiky Hamé s drůbežím separátem nebo imitace čokolády v ceně 21,- Kč. Neboť společenská škodlivost takového skutku zpravidla nebude dosahovat intenzity trestného činu (přečinu). Údajný přečin (např. třetí krádež rohlíku) tak bude pouze nákladně „prohnán“ orgány činnými v trestním řízení, aby nakonec opět skončil u přestupkové komise jako přestupek…
Aktuálně navrhovaný rozsah evidence přestupků a kriminologická odbočka
Jak už bylo výše naznačeno, v registru přestupků by měly být evidovány všechny přestupky bez rozdílu, konkrétně po dobu min. 5 let (a max. 10 let). Jakkoliv nedošlo ke změně finální podoby Analýzy zřízení registru přestupků zpracované Ministerstvem spravedlnosti, vyplynulo z tiskové zprávy Úřadu vlády ČR ze dne 15.2.2012, že v registru by (aktuálně) měly být evidovány pouze přestupky, jejichž recidiva má být kriminalizována. Důvodem je možná závěr, že evidováno má být cokoliv jen v případě výše zmíněných, tzv. nepřizpůsobivých, občanů, nikoliv tzv. občanů „slušných“, jakkoliv se statisticky většiny přestupků dopouštějí spíše „slušní“ občané (etničtí Češi). Romové totiž ve skutečnosti tvoří menšinu pachatelů přestupků (a obecně nadpoloviční většinu všech přestupků zaujímají přestupky dopravní). Kriminalita Romů je však zpravidla „více vidět“, je podstatně více (a velmi důsledně a nadmíru pečlivě) medializována, včetně zpráv falešných a tzv. hoaxů (kde halt zpráva není, tam se musí vymyslet…). Pokřikování, ne-li hulákání, mezi členy vybrané romské rodiny v místním parčíku kolemjdoucí jistě obtěžuje a pohoršuje, ale delikt to opravdu není. Ale proč z pokřikování neudělat netrestaný přestupek, ne-li trestný čin, že.
Drobná pouliční kriminalita (nejde-li o sousedské rozbroje, ale skutečně o závažný veřejnoprávní delikt), však může být pro občany skutečně subjektivně mnohem více obtěžující (oproti únikům ze zkorumpovaných veřejných zakázek, které jsou přece jen příliš abstraktní). Na základě dřívější praxe úředníka správního orgánu prvního stupně však podotýkám (ať už je vysvětlení jakékoliv), že Romy jsem na přestupkovém oddělení vídal jen výjimečně, resp. sporadicky (za 2 roky max. 3x, a to „má“ městská část měla cca 140.000 obyvatel a spoustu Romů, kdy přestupků oznámených MČ bylo ročně zhruba 1.200).
Před omezeným rozsahem evidence přestupků bych pak velmi varoval. Jediným účelem registru přestupků by pak bylo pouze umožnění kriminalizace recidivy vybraných přestupků, resp. kriminalizace tzv. nepřizpůsobivých, a to jen s ohledem na několik málo skutkových podstat. Tím se dostaneme do fáze, kdy budeme řešit, proč evidovat přestupek A, ale nikoliv už přestupek B, byť i závažnější (společensky nebezpečnější), kdy stejně zapomeneme na přestupek C nebo D, a ještě budeme muset vysvětlovat vysoce postavenému soudruhovi z městysu Makolesy (který se, pozor na to, zná s poslancem X), proč jsme do registru přestupků nezařadili přestupek E, jak si přál soudruhův kamarád ze Sdružení dobrovolných hasičů obce Kurotřasy (kdy „velké oči“ Policie ČR, která by kriminalizovala kde co, už raději nerozebírám). Proto už na počátku odborná komise složená ze zástupců příslušných orgánů veřejné moci, Svazu měst a obcí ČR i odborné, resp. akademické, obce doporučila, aby byly evidovány přestupky všechny. Je-li někdo notorickým recidivistou v určité oblasti, resp. na určitém úseku státní správy, třebas i v různých správních obvodech (které o sobě navzájem „nevědí“), není důvodu, proč by měl být posuzován jako prvopachatel, a recidiva by při ukládání sankce neměla být zohledněna. Lze totiž opakovaně týrat zvířata, lze opakovaně pytlačit, lze notoricky podávat křivé vysvětlení na Policii ČR, lze ostentativně stavět „na černo“, lze soustavně porušovat lesní či živnostenský zákon atd.
Zároveň však není nutno dělat ze všeho hned trestný čin, je-li přestupkové řízení (dle mého názoru i zkušenosti) zpravidla rychlejší a umožňuje-li správní (přestupkové) právo nezřídka i ukládání podstatně drakoničtějších sankcí, než právo trestní.
Překvalifikováním veřejnoprávního deliktu z přestupku na trestný čin možná budeme více stigmatizovat pachatele a uspokojíme svoji touhu po veřejném odsouzení a společenském vyloučení pachatele („pomsta“, resp. odveta, společnosti), reálný dopad postihu se však příliš nezmění. Nanejvýš nás tento postih bude stát mnohonásobně více z veřejných rozpočtů, než v případě postihu cestou práva přestupkového: Policie ČR a Státní zastupitelství, pak soud, po odsouzení k alternativnímu trestu Probační a mediační služba, návazně obec a poskytovatel pracovních míst pro obecně prospěšné práce, následně při nevykonání OPP obec a opět soud, následně Policie ČR a vězeňství „nahánějící“ (pokud vůbec) adepta pro nástup výkonu náhradního trestu odnětí svobody, poté následuje samotná věznice (nákladný „hotel“ pro delikventy), počítaje v to vstupní a výstupní prohlídku, nulovou preventivní a převýchovnou práci (u krátkodobých trestů není prostor), a po opuštění vězení opět obec (kurátor pro dospělé), resp. úředník pro propuštěnce z výkonu trestu. A tak dokola, ad nauseam…
Snaha kriminalizovat přestupkovou recidivu byla na druhé straně motivována mj. poznatkem, že určité skupiny lidí se s ohledem na své sociální poměry a životní styl de facto ocitají „mimo zákon“, resp. „nad zákonem“, a represe (zejména pokuty) na ně neplatí. Jedná se zejména o občany, kteří jsou finančně „na dně“ nebo žijí „mimo systém“, a vyjma trestu odnětí svobody na ně není žádná „páka“ (zejména bezdomovci – poslední svobodní, byť v bídě, ústrcích a na okraji žijící, lidé). Krátkodobé sankce odnětí svobody za přestupek (viz „obecní šatlavy“) známe naposledy z tzv. první republiky. Aktuálně platný a účinný zákon o přestupcích (vedle napomenutí, zákazu činnosti u vybraných přestupků a propadnutí věci opět jen u určitých přestupků) zná pouze sankce finanční, které u některých pachatelů z podstaty věci vymoci nelze a které pak žádný sankčně-preventivní efekt nemají. Právě proto se objevila myšlenka učinit z opakovaného přestupku trestný čin, který lze trestat i vězením (posl. Ing. Řápková).
Domnívám se však, že tato úvaha (nezbytnost trestní represe) plyne z (dá se říci naivního) závěru, že kriminalizace problému odstraní problém samotný. Nejde-li ovšem pouze o cynický záměr ukázat vůli k vládě „tvrdé ruky“, která aktuálně vybraný a veřejnosti doporučený terč nenávisti „spořádaných občanů“ vezme „pod krkem“, aby byla odvedena pozornost od systémových příčin problémů, a především od problémů skutečně zasahujících veřejné rozpočty. Trestní represe však má být až poslední možností (ultima ratio), nastupující teprve poté, co ostatní prostředky ochrany a nápravy selhaly. Nebudou-li řešeny příčiny sociálně-patologických vzorů chování a jednání „notorických recidivistů“, stěží může být řešením zostření veřejnoprávního postihu, tedy jakési „odvety společnosti“. Výsledkem mohou být nanejvýš přeplněné (a zároveň podfinancované) věznice, coby velmi drahý hotel pro recidivisty, kteří již nyní tvoří cca 60% osazenstva nápravných zařízení (slovy C.G.Junga „lyceí pro zločince“, kteří se zde naučí i to, co dosud neuměli; preventivní činnost u krátkodobých trestů zároveň absentuje, a od spoluvězňů se noví „nájemníci“ mnohé, co dosud neuměli, naučí). Dodejme, že většina obyvatel věznic se skládá právě z pachatelů méně závažných trestných činů nebo těch, kteří nastupují náhradní výkon trestu (trest obecně prospěšných prací vykoná max. polovina odsouzených – ostatní čekají, „jak to dopadne“, nebo na budoucnost nemyslí).
V této části závěrem uvádím, že jde o to, zda budeme problém nákladně řešit kosmetickým postihováním „následků“, jakkoliv občané reálně žádnou změnu nezaznamenají. Nebo zda budeme řešit příčiny sociálně patologických jevů a budeme se snažit konstruktivně řešit (soustavně a v horizontu více než jednoho volebního období) jevy jako chudobu, nezaměstnanost, lichvu, toleranci proherních automatů, dále sociální vyloučení, rasovou segregaci ve školství a nevzdělanost, jakož i nedostatečnou či neobratnou sanaci rodin postižených krizí, hmotným nedostatkem, gamblerstvím, alkoholismem, drogami či násilím nebo jiným rizikem. Volba je na nás, dále na vládě ČR a v neposlední řadě na obcích a krajích. Tedy zda zvolíme drahou a (min. z dlouhodobého hlediska) neúčelnou a drahou represi, příp. rovnou represi a zastrašování nebo stěhování problému k sousedům (Chomutov, Vsetín). Nebo zda zvolíme trpělivou a tvůrčí sociální práci s dlouhodobou vizí, řešící (a odstraňující!) příčiny problémů (Obrnice, Ostrava-Vítkovice, Dobrá Voda a další).
Využít potenciálu registru přestupků a odložit kriminalizaci vyjma krádeží
Jak už jsem výše naznačil, registr přestupků by neměl sloužit úzce jen ke kriminalizaci chudých a tzv. nepřizpůsobivých. Stejně tak by nemělo být přistoupeno hned od počátku k plošné a tvrdé kriminalizaci všech v médiích zmiňovaných přestupků. Bude-li totiž evidence přestupků omezena jen na přestupky proti majetku, a nanejvýš ještě na přestupky proti veřejnému pořádku a občanskému soužití, získáme za stejné peníze „mnohem méně muziky“. Správní orgány, tedy krom jiného obecní policie, Policie ČR a obecní úřady, přestupky pro své potřeby evidují už nyní, mj. kvůli zajištění výkonu rozhodnutí (vymáhání pokut, k čemuž jsou povinny min. po dobu 10 let od právní moci rozhodnutí). Stačí tedy udělat jeden „klik“ myší navíc, a údaje odeslat i do centrálního registru přestupků. Zároveň, bude-li evidence „úzkoprofilová“, avšak trestní represe plošná, není vyjma krádeží vůbec zřejmé, jak často (nakolik opakovaně) je ten který přestupek páchán. Volba kriminalizace recidivy vybraných deliktů by proto měla nastoupit až po cca 2 letech, kdy si systém centrálního registru přestupků „sedne“, a kdy budeme vědět, na základě údajů z registru (které nyní nemáme), kde je trestní represe skutečně namístě.
Zatím to rámcově víme pouze u krádeží – alespoň osobně mám zkušenost např. s 15 blokovými pokutami po 1.000 Kč uloženými za jediný rok témuž pachateli (který se navíc vydával za bratra – pokuty bylo následně nutno v přezkumném řízení rušit, příp. alespoň nevymáhat). Časté jsou i tzv. újezdy od pump – pachatel objíždí čerpací stanice, napříč různými obvody, a stihne i za relativně krátkou dobu v součtu „nakrást“ i za 20.000 Kč, aniž o tom ale správní orgány vědí nebo si to mezi sebou řeknou. Na opakovaný případ rušení nočního klidu, jde-li o veřejný pořádek, kde by bylo více jak jedno pravomocné rozhodnutí u téhož pachatele za rok, ani za dva, si však nevzpomínám. Častější (a z podstaty věci opakované) je však domácí násilí či pronásledování, kde bych trestní postih akceptoval, ne-li uvítal. Pomluvy a urážky bych ale vypustil (už jen s ohledem na procesní aktivitu některých politiků, zneužívajících trestní či přestupkové právo), podobně jako „hrubá jednání“ dle § 49/1/c) PřesZ – snad jen s výjimkou fyzických napadení či výhrůžek násilím nebo jinou vážnou újmou. Pak už bych ale končil a raději počkal na první údaje z nového registru.
Mám-li výše uvedené úvahy shrnout, volme tedy plošnou evidenci, a zároveň úzkou a střídmou trestní represi. Bude-li tomu naopak, tedy evidence úzká, ale represe co nejširší, půjde o nejhorší možné řešení. Což samozřejmě neznamená, že takové „řešení“ nebude navrženo, eventuálně i schváleno/odhlasováno/přijato, neboť, jak praví klasik, „to je blbé, to se bude líbit“. To už ale závisí na vládě a na Parlamentu, a sledujme, zda zvítězí odbornost, uměřenost a efektivita, ale i pragmatismus spolu s hospodárností. Nebo zda naopak zvítězí populismus a škrábání se na výsluní politické „polní trávy“ po zádech tzv. nepřizpůsobivých, ve jménu (cynicky zneužívaných) „slušných občanů“. Jakkoliv i ti se velmi snadno mohou ocitnout „na jedné lodi“ s těmi, na které doposud žehrali.
Abych jen nekritizoval, uvádím níže některé přínosy (odbornou veřejností doporučované) plošné evidence všech přestupků, jakkoliv jsou tyto výstupy zajímavé spíše jen pro orgány veřejné moci.
Jak už bylo naznačeno, zřízení registru přestupků, zahrnujícího všechny přestupky, může zajistit sjednocení a centralizaci údajů o postihu za přestupek, neboť v současné době příslušné správní orgány většinou jen nesystematicky a rozdílnými způsoby evidují pro své vnitřní potřeby údaje o jimi projednaných přestupcích; centrálně však údaje získat nelze. To může být překážkou efektivní činnosti mj. Policie ČR a obecně orgánů činných v trestním řízení, které (zpravidla dotazem směřovaným do místa trvalého pobytu dotčené osoby, např. v rámci tzv. žádosti o pověst) nezískávají kompletní a přesné údaje. Přesné údaje postrádá Policie ČR i při řešení problematiky extremismu či tzv. diváckého násilí. Podobně nelze získat přesné údaje o tzv. spolehlivosti dotčených osob pro účely řízení dle zvláštních předpisů (zákon o zbraních a střelivu, zákon o obecní policii aj.). Tím dochází i k nerovnému postavení mezi osobami trvale se zdržujícími (a eventuálně přestupky páchajícími) v místě svého trvalého pobytu, a osobami, které páchají přestupky v jiných či různých územních obvodech, aniž by tato skutečnost byla správnímu orgánu v místě trvalého pobytu (a návazně pak dalším orgánům veřejné moci) známa.
Dalším, ne-li nejdůležitějším, účelem zřízení registru přestupků by zároveň mělo být využití evidovaných údajů pro vedení vlastního přestupkového řízení, resp. pro řádný výkon správně-trestní pravomoci správních orgánů. Recidiva je obecnou přitěžující okolností, která může být (buď na základě § 12 zákona o přestupcích, nebo výslovně na základě ustanovení obecného či zvláštního předpisu) důvodem ke zpřísnění správní sankce. Zákon o přestupcích ani zvláštní zákony však výslovně neupravují možnost vyšší výměry sankce z důvodu recidivy právě proto, že neexistuje centrální evidence přestupků, resp. registr přestupků. V případě zavedení registru přestupků lze přestupkovou recidivu zohledňovat při výměře sankce za další spáchaný přestupek, a to při zachování principu rovnosti. V současnosti bývá recidiva zohledňována s odkazem na § 12 zákona o přestupcích jen tehdy, ví-li správní orgán z vlastní úřední činnosti o dříve spáchaných přestupcích. Jak už bylo naznačeno, správní orgán však neví o přestupcích projednávaných jinými správními orgány, a proto je v praxi zohledňování recidivy v podstatě nahodilé a k pachatelům přestupků tak ve výsledku není přistupováno v souladu se zásadou rovnosti i požadavkem náležitého zjištění stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu.
S ohledem na výše uvedené se tedy naléhavě přimlouvám za evidenci všech přestupků bez rozlišování, a zároveň za velmi střídmý přístup ke kriminalizaci.
Zadržení pachatele přestupku občanem
Na samý závěr bych se jen krátce vyjádřil k návrhu Petra Kolmana zakotvit do zákona o přestupcích právo občanů „zajistit“ pachatele přestupku.
Návrh má jistě srozumitelné opodstatnění, nedomnívám se však, že by se zadržováním pachatele „svépomocí“ byly v praxi nějaké vážnější komplikace. Řada pachatelů sice ihned poté, co poškodí na právech jiného, začne srdnatě bojovat za práva svá, přičemž upozorňuje na právo na osobní svobodu, na níž byli omezeni. Na druhé straně jsou Policie ČR i správní orgány zpravidla rozumné, a takovýto protest oprávněně kvalifikují jako drzost (s oblibou říkám chucpe), či případ, kde s ohledem na poměřování konkurujících si chráněných zájmů převážil zájem na zajištění, postihu a potrestání pachatele (kdy postih, bez předchozího zadržení a identifikace pachatele, bývá ex post jen velmi obtížný, ne-li vyloučený).
Především ale nastíněný návrh nijak nesouvisí s registrem přestupků, což si doufám každý uvědomuje. Ujišťuji zároveň, že každý „přestupkář“, tedy každý úředník projednávající přestupky, má „plný rukáv“ nabitý nápady, co by se v zákoně o přestupcích mělo změnit, opravit či doplnit.
To už je však na jinou debatu. Konkrétně na diskuzi nad zcela novým zákonem o přestupcích, zahrnujícím i procesní (jakož i základní hmotněprávní) úpravu projednávání správních deliktů, který (dá-li Pán Bůh) bude předložen vládě ČR v podobě návrhu paragrafovaného znění k 1.1.2013 a v účinnost by měl vstoupit k 1.1.2014. Pak budou odborné diskuze nad předloženým návrhem, jdoucím nad úzký rámec zavedení registru přestupků, v rámci připomínkového řízení i širší celospolečenské polemiky, nepochybně vřele vítány.
Jan Potměšil
(Výše uvedené závěry a hodnotící soudy jsou výlučně osobními názory autora.)