Není mnoho případů, které by letos v USA před Nejvyšším soudem vzbudily takovou pozornost jako Kiobel v. Royal Dutch Petroleum. Snad jen případ o ústavněprávních konotacích sledování jednoho drogového dealera (tzv. “GPS case”) a vnitropoliticky výbušný spor o reformu amerického zdravotnického systému (tzv. “Obamacare case”). Kiobel se na pořad jednání dostal na konci února, tudíž jakožto LL.M. student na Georgetown Law jsem měl možnost “okupovat” plácek před Soudem, vystát asi 10ti hodinovou frontu a připojit se k čtyřiceti šťastlivcům z řad veřejnosti, kteří mohli ústní slyšení před ctihodnou institucí vidět na vlastní oči.
Důležitost případu nejspíš nemusím vysvětlovat. Na webu Nejvyššího soudu najdete podání ve prospěch jedné ze stran (amicus brief) od desítek institucí jako Yale Law, americké vlády, CATO institutu a řady korporací jako Coca-Cola nebo Chevron, které samy čelí žalobám za své počínání v rozvojových zemích.
Vetřít se mezi smetánku
Nestává se každý den, že by člověk mohl vidět zachmuřeného soudce Scaliu, vtipkujícího soudce Breyera nebo mlčícího soudce Thomase (údajně pravidelný jev), vše za přítomnosti americké právnické smetánky (např. Harold Koh, Marty Lederman, John Bellinger, etc.) nebo předsedy a soudců Evropského soudu pro lidská práva. Celé slyšení se navíc odehrává v impozantní budově Nejvyššího soudu ve Washingtonu, a to ve veliké soudní síni připomínající spíše starověký Řím než 21. století.
Vidět slyšení na vlastní oči se nepodařilo jen čtyřiceti nejzarputilejším vytrvalcům, kteří si vystáli dlouhou frontu, ale samozřejmě i hostům soudu, asistentům soudců a jejich přátelům a dalším, kteří měli na Soudu kontakt ochotný poskytnout VIP lístek. Dokonce i členové Supreme Court Bar, tedy advokáti s oprávněním před soudem zastupovat své klienty, měli od rána před budovou vlastní „VIP frontu“.
Jelikož samotný proces čekání před soudem, procedura „vpouštění“ do budovy a samotné slyšení představovaly poměrně nevšední zážitek, začnu post líčením těchto okolností. Ostatně pro budoucí generace se možná bude hodit informace, že přivstat si na čtvrtou ranní a jít čekat do fronty je v takovýchto případech pozdě.
Proces
První „okupanti“ se před Soud dostavili už v pondělí v 16:30, tedy den předem. Já jsem ještě v 11 hodin v noci myslel, že vstanu okolo 4:30, a bude vše v pořádku. Pro „pouze“ významné případy by to jistě stačilo, ale ne pro jeden z letošních TOP 3... V noci jsem se nicméně dozvěděl poplašnou zprávu, že existuje jistá skupina lidí z Chicaga a Bostonu, kteří budou před soudem kempovat a zároveň jsem dostal pozvánku strávit noc před soudem se třemi J.D. studentkami z Georgetown Law, tudíž jednoduché rozhodování, a jak se ukázalo, základ úspěchu.
V 00:15 jsem tedy dorazil na místo a vítězně položil své věci za řadu asi třiceti lidí. Většinou se prý dovnitř soudu dostane asi padesátka lidí z „general public“, takže nadějné vyhlídky. Deset hodin čekání navíc není úplně nesnesitelně dlouhá doba, zvláště když na levé straně od vás sedí šéfredaktor Harvard Human Rights Journal a na druhé asistent známého právníka a diplomata Davida Scheffera, který s ním pro Kiobel sepisoval jeho amicus curiae. Čili zajímavé konverzace, trocha plankingu a nepříjemný vítr, ale uteklo to rychle.
Okolo 7:00 začali soudní zřízenci řadit čekající do úhledné fronty před samotné schody u Soudu a rozdali pořadové lístky. Já obdržel číslo 33, desítky dalších lidí dostaly také své lístky, na asi dvě stovky nešťastníků se nedostalo. Následně vždy po desítce byli čekající vpuštěni do samotné budovy, následovala první bezpečnostní prohlídka a první kontrola lístku. Další čekání, další fronta... Okolo 9:00 bylo oznámeno, že dnes se pouští jen 40 lidí, další prohlídka, další ukázání lístku, odevzdání osobních věcí v šatně, další prohlídka, další ukázání (a odevzdání) lístku, a už si pro vás přichází váš „usazovač“, který vás přivede do samotné soudní síně a usadí na místo.
Kiobel a Mohamad
Po takovéto proceduře a bez spánku dostává slyšení před soudem magický nádech. Pro zájemce je nicméně na webu Soudu možné již několik hodin po slyšení najít přepis celé diskuse, takže o konkrétní argumentaci nebyl ochuzen ani ten, kdo se do řady před Soudem připojil okolo 3:00 a vyšlo na něj číslo 41...
V DC probíhá řada akcí k případu i k otázce odpovědnosti korporací obecně. Od „moot courtu“ na Georgetownu, kde si advokát stěžovatelů zkoušel své argumenty před profesory, přes snídani s Johnem Bellingerem v advokátní kanceláři Arnold & Porter pár dní po přelíčení až po zvláštní konferenci o celé věci na Georgetownu na konci března a panel na výročním zasedání ASIL v DC. Některé z těchto akcí jsem viděl nebo navštívím, tak podrobněji k případu snad příště. Teď jen krátké shrnutí.
Nejvyšší soud vlastně projednával dva propojené případy, ve kterých jde o to, zda mohou být korporace a organizace žalovány před americkými soudy pro porušování lidských práv v zahraničí. Prvním případem je Mohamad v. Rajoub, ve kterém rodina amerického občana palestinského původu tvrdí, že jejich blízký byl umučen k smrti v palestinském vězení v roce 1995. Rodina žaluje Palestinskou národní správu, Organizaci pro osvobození Palestiny a mnohé jednotlivce podle Zákona na ochranu obětí mučení (Torture Victim Protection Act, TVPA). Tento zákon od roku 1991 umožňuje obětem mučení (Američanům) vznést soukromoprávní žalobu proti “jednotlivci” (“individual”), který jednal jako reprezentant cizí vlády a je za mučení odpovědný. Nižší soudy původně žalobu odmítly, protože slovo “jednotlivec” interpretovali jako živou osobu, člověka, nikoliv jako organizaci nebo korporaci.
Druhým případem je tedy Kiobel, ve kterém musí soud interpretovat jiný zákon. Jde o Alien Tort Statute (ATS), který umožňuje cizincům žalovat před americkými federálními soudy vážná porušení lidských práv. ATS má zajímavý osud sám o sobě. Byl přijat již prvním Kongresem USA v roce 1789 a od té doby se na něj de facto zapomnělo. Objeven byl znovu až v roce 1980 ve známém případě Filartiga v. Pena-Irala, který odstartoval vlnu žalob na bývalé mučitele užívající se své dolary v Miami a jinde v USA. ATS však, na rozdíl od TVPA, mlčí o tom, kdo může být žalován. ATS pouze dává soudu možnost rozhodnout “any civil action” vznesenou cizincem pro závažné porušení mezinárodního práva.
Podstatou případu Kiobel je žaloba skupiny Nigerijců proti třem ropným společnostem, které jsou údajně zodpovědné za porušování lidských práv ze strany nigerijských vojáků, kteří prý jednali v jejich prospěch (či dle jejich pokynů), viz “aiding and abetting” test. Tím se otevírá řada otázek. Jednou z hlavních je, zda má soud rozhodovat odpovědnost korporací dle amerického práva nebo mezinárodního práva. Soud nižší instance rozhodoval dle mezinárodního práva a uvedl, že dle tohoto standardu jsou tradičně zodpovědní jen jednotlivci.
Zvrat
Otevírají se však i další otázky navázané na jiné případy (Rio Tinto PLC, et al., v. Sarei, et al.), a také proto Soud rozhodl, že se celé slyšení zopakuje s novým a rozšířeným zadáním příští podzim. Nová otázka zní, zda ATS vůbec umožňuje žalovat jednání, ke kterému došlo mimo USA.
“Whether and under what circumstances the Alien Tort Statute, 28 U.S.C. § 1350, allows courts to recognize a cause of action for violations of the law of nations occurring within the territory of a sovereign other than the United States.”
Soud se ale bude zabývat také další otázkou (viz patrně část “under what other circumstances”), tedy zda může být někdo žalován za pomáhání porušování lidských práv (“aiding and abetting”).
Nuž, poměrně komplikovaný případ. Detailně k obsahu a samotnému slyšení před Nejvyšším soudem bych rád napsal ještě jeden post, jestli čas dovolí.
Lukáš Hoder v současné době s podporou Fulbrightovy komise studuje mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu, DC a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize , kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.
Důležitost případu nejspíš nemusím vysvětlovat. Na webu Nejvyššího soudu najdete podání ve prospěch jedné ze stran (amicus brief) od desítek institucí jako Yale Law, americké vlády, CATO institutu a řady korporací jako Coca-Cola nebo Chevron, které samy čelí žalobám za své počínání v rozvojových zemích.
Vetřít se mezi smetánku
Nestává se každý den, že by člověk mohl vidět zachmuřeného soudce Scaliu, vtipkujícího soudce Breyera nebo mlčícího soudce Thomase (údajně pravidelný jev), vše za přítomnosti americké právnické smetánky (např. Harold Koh, Marty Lederman, John Bellinger, etc.) nebo předsedy a soudců Evropského soudu pro lidská práva. Celé slyšení se navíc odehrává v impozantní budově Nejvyššího soudu ve Washingtonu, a to ve veliké soudní síni připomínající spíše starověký Řím než 21. století.
Vidět slyšení na vlastní oči se nepodařilo jen čtyřiceti nejzarputilejším vytrvalcům, kteří si vystáli dlouhou frontu, ale samozřejmě i hostům soudu, asistentům soudců a jejich přátelům a dalším, kteří měli na Soudu kontakt ochotný poskytnout VIP lístek. Dokonce i členové Supreme Court Bar, tedy advokáti s oprávněním před soudem zastupovat své klienty, měli od rána před budovou vlastní „VIP frontu“.
Jelikož samotný proces čekání před soudem, procedura „vpouštění“ do budovy a samotné slyšení představovaly poměrně nevšední zážitek, začnu post líčením těchto okolností. Ostatně pro budoucí generace se možná bude hodit informace, že přivstat si na čtvrtou ranní a jít čekat do fronty je v takovýchto případech pozdě.
Proces
První „okupanti“ se před Soud dostavili už v pondělí v 16:30, tedy den předem. Já jsem ještě v 11 hodin v noci myslel, že vstanu okolo 4:30, a bude vše v pořádku. Pro „pouze“ významné případy by to jistě stačilo, ale ne pro jeden z letošních TOP 3... V noci jsem se nicméně dozvěděl poplašnou zprávu, že existuje jistá skupina lidí z Chicaga a Bostonu, kteří budou před soudem kempovat a zároveň jsem dostal pozvánku strávit noc před soudem se třemi J.D. studentkami z Georgetown Law, tudíž jednoduché rozhodování, a jak se ukázalo, základ úspěchu.
V 00:15 jsem tedy dorazil na místo a vítězně položil své věci za řadu asi třiceti lidí. Většinou se prý dovnitř soudu dostane asi padesátka lidí z „general public“, takže nadějné vyhlídky. Deset hodin čekání navíc není úplně nesnesitelně dlouhá doba, zvláště když na levé straně od vás sedí šéfredaktor Harvard Human Rights Journal a na druhé asistent známého právníka a diplomata Davida Scheffera, který s ním pro Kiobel sepisoval jeho amicus curiae. Čili zajímavé konverzace, trocha plankingu a nepříjemný vítr, ale uteklo to rychle.
Okolo 7:00 začali soudní zřízenci řadit čekající do úhledné fronty před samotné schody u Soudu a rozdali pořadové lístky. Já obdržel číslo 33, desítky dalších lidí dostaly také své lístky, na asi dvě stovky nešťastníků se nedostalo. Následně vždy po desítce byli čekající vpuštěni do samotné budovy, následovala první bezpečnostní prohlídka a první kontrola lístku. Další čekání, další fronta... Okolo 9:00 bylo oznámeno, že dnes se pouští jen 40 lidí, další prohlídka, další ukázání lístku, odevzdání osobních věcí v šatně, další prohlídka, další ukázání (a odevzdání) lístku, a už si pro vás přichází váš „usazovač“, který vás přivede do samotné soudní síně a usadí na místo.
Kiobel a Mohamad
Po takovéto proceduře a bez spánku dostává slyšení před soudem magický nádech. Pro zájemce je nicméně na webu Soudu možné již několik hodin po slyšení najít přepis celé diskuse, takže o konkrétní argumentaci nebyl ochuzen ani ten, kdo se do řady před Soudem připojil okolo 3:00 a vyšlo na něj číslo 41...
V DC probíhá řada akcí k případu i k otázce odpovědnosti korporací obecně. Od „moot courtu“ na Georgetownu, kde si advokát stěžovatelů zkoušel své argumenty před profesory, přes snídani s Johnem Bellingerem v advokátní kanceláři Arnold & Porter pár dní po přelíčení až po zvláštní konferenci o celé věci na Georgetownu na konci března a panel na výročním zasedání ASIL v DC. Některé z těchto akcí jsem viděl nebo navštívím, tak podrobněji k případu snad příště. Teď jen krátké shrnutí.
Nejvyšší soud vlastně projednával dva propojené případy, ve kterých jde o to, zda mohou být korporace a organizace žalovány před americkými soudy pro porušování lidských práv v zahraničí. Prvním případem je Mohamad v. Rajoub, ve kterém rodina amerického občana palestinského původu tvrdí, že jejich blízký byl umučen k smrti v palestinském vězení v roce 1995. Rodina žaluje Palestinskou národní správu, Organizaci pro osvobození Palestiny a mnohé jednotlivce podle Zákona na ochranu obětí mučení (Torture Victim Protection Act, TVPA). Tento zákon od roku 1991 umožňuje obětem mučení (Američanům) vznést soukromoprávní žalobu proti “jednotlivci” (“individual”), který jednal jako reprezentant cizí vlády a je za mučení odpovědný. Nižší soudy původně žalobu odmítly, protože slovo “jednotlivec” interpretovali jako živou osobu, člověka, nikoliv jako organizaci nebo korporaci.
Druhým případem je tedy Kiobel, ve kterém musí soud interpretovat jiný zákon. Jde o Alien Tort Statute (ATS), který umožňuje cizincům žalovat před americkými federálními soudy vážná porušení lidských práv. ATS má zajímavý osud sám o sobě. Byl přijat již prvním Kongresem USA v roce 1789 a od té doby se na něj de facto zapomnělo. Objeven byl znovu až v roce 1980 ve známém případě Filartiga v. Pena-Irala, který odstartoval vlnu žalob na bývalé mučitele užívající se své dolary v Miami a jinde v USA. ATS však, na rozdíl od TVPA, mlčí o tom, kdo může být žalován. ATS pouze dává soudu možnost rozhodnout “any civil action” vznesenou cizincem pro závažné porušení mezinárodního práva.
Podstatou případu Kiobel je žaloba skupiny Nigerijců proti třem ropným společnostem, které jsou údajně zodpovědné za porušování lidských práv ze strany nigerijských vojáků, kteří prý jednali v jejich prospěch (či dle jejich pokynů), viz “aiding and abetting” test. Tím se otevírá řada otázek. Jednou z hlavních je, zda má soud rozhodovat odpovědnost korporací dle amerického práva nebo mezinárodního práva. Soud nižší instance rozhodoval dle mezinárodního práva a uvedl, že dle tohoto standardu jsou tradičně zodpovědní jen jednotlivci.
Zvrat
Otevírají se však i další otázky navázané na jiné případy (Rio Tinto PLC, et al., v. Sarei, et al.), a také proto Soud rozhodl, že se celé slyšení zopakuje s novým a rozšířeným zadáním příští podzim. Nová otázka zní, zda ATS vůbec umožňuje žalovat jednání, ke kterému došlo mimo USA.
“Whether and under what circumstances the Alien Tort Statute, 28 U.S.C. § 1350, allows courts to recognize a cause of action for violations of the law of nations occurring within the territory of a sovereign other than the United States.”
Soud se ale bude zabývat také další otázkou (viz patrně část “under what other circumstances”), tedy zda může být někdo žalován za pomáhání porušování lidských práv (“aiding and abetting”).
Nuž, poměrně komplikovaný případ. Detailně k obsahu a samotnému slyšení před Nejvyšším soudem bych rád napsal ještě jeden post, jestli čas dovolí.
Lukáš Hoder v současné době s podporou Fulbrightovy komise studuje mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu, DC a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize , kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.
Upřímně závidím. Také bych se jednou rád podíval živě na slyšení SC, i když také veřejné zasedání českého ÚS je někdy zážitek. Zatím tedy nezbývá, než čerpat poznatky z knih a třeba se někdy podaří i mně dostat mezi šťastných 40. Děkuji za post a přeji mnoho dalších zážitků ze studií v USA.
OdpovědětVymazatJan Kolba