Tento týždeň zverejnená správa tímu expertov OSN o občianskej vojne na Srí Lanke opäť pozdvihla profil tejto krajiny na medzinárodnej scéne a zvýraznila otázky týkajúce sa ochrany civilného obyvateľstva počas ozbrojených konfliktov. Podľa správy sa obe strany občianskej vojny, a síce vláda Srí Lanky a ozbrojená skupina Tigri oslobodenia tamilského Ílamu (LTTE), dopustili závažných porušení medzinárodného humanitárneho práva. Jednou z foriem údajne zakázaných útokov, o ktorých správa hovorí, je letecké bombardovanie vládnou armádou oblastí na severe krajiny, v ktorých žilo prevažne civilné obyvateľstvo. Vo svojom poslednom poste sa pozriem na otázku, či takéto plošné útoky proti civilistom predsa len nemôžu byť v súlade s právom ozbrojených konfliktov.
Útok na civilné obyvateľstvo a civilné objekty
Ostatne, nie každé použitie sily proti civilistom a civilným objektom je medzinárodným právom zakázané. Základným princípom humanitárneho práva je rozlišovanie medzi civilnými objektmi a vojenskými cieľmi, pričom iba vojenské ciele môžu byť priamym predmetom útoku. Toto pravidlo je zakotvené v článku 52 Dodatkového protokolu I k Ženevským dohovorom a podľa vplyvnej štúdie Medzinárodného výboru Červeného kríža (MVČK) platí ako norma obyčajového práva rovnako v konfliktoch vnútroštátnych aj medzinárodných (pravidlo 7). Avšak, za určitých predpokladov môže byť i útok, ktorého následkom je usmrtenie civilistov alebo zničenie civilných objektov, považovaný za nerozporný s humanitárnym právom.
Napríklad, princíp proporcionality povoľuje straty na civilných životoch a škodu na civilnom majetku spôsobené neplánovane ako vedľajší účinok útoku proti vojenskému cieľu, za predpokladu, že tieto „kolaterálne škody“ (collateral damage) nie sú neprimerané očakávanej vojenskej výhode útoku.
Právo povoľuje aj priamo cielený útok na civilistov, ktorí sa priamo zúčastňujú bojov, pričom podľa niektorých expertov sa za priamu účasť na bojoch považuje aj rozhodnutie stať sa tzv. dobrovoľným ľudským štítom (teda brániť v útoku na vojenský cieľ asymetricky silnejšiemu súperovi svojím dobrovoľným umiestnením v blízkosti daného cieľa).
Čo sa fyzických objektov týka, tzv. objekty dvojakého použitia (dual-use objects), a teda také, ktoré sa používajú na vojenské aj civilné účely, môžu byť rovnako za určitých podmienok považované za legitímny cieľ útoku. Napríklad podľa prokuratúry ICTY nebol letecký útok NATO proti budove srbskej štátnej televízie a rozhlasu v roku 1999 protiprávny, pretože jej rádiostanice a vysielače boli využívané aj na operačnú podporu aktivít srbských vojsk (ods. 72-75).
Útok proti morálke civilného obyvateľstva
Čo teda plošný útok proti civilnému obyvateľstvu? Môže aj ten byť považovaný za prijateľný z hľadiska medzinárodného práva?
Rozhodujúce pravidlo sa nachádza v druhom odseku spomínaného článku 52 Dodatkového protokolu I: „Útoky musia byť prísne obmedzené na vojenské ciele. Pokiaľ ide o objekty, obmedzujú sa vojenské ciele na tie objekty, ktoré svojou povahou, umiestnením, účelom alebo použitím predstavujú účinný príspevok k vojenským akciám a ktorých celkové alebo čiastočné zničenie, obsadenie alebo neutralizácia poskytuje za daných okolností zjavnú vojenskú výhodu.“ (Podľa pravidla 8 Štúdie MVČK je aj toto pravidlo súčasťou obyčajového práva, čo je významné, lebo Srí Lanka jednak doposiaľ neratifikovala Dodatkový protokol I a jednak srílanský konflikt ako občianska vojna formálne nespadá do sféry aplikovateľnosti tejto medzinárodnej zmluvy.)
Aby sme mohli urobiť rozhodnutie zaútočiť na konkrétny vojenský cieľ, musí teda tento spĺňať dve podmienky: (1) musí predstavovať účinný príspevok k vojenským akciám protistrany a (2) jeho zničenie musí poskytovať zjavnú vojenskú výhodu pre našu stranu. Podstatou tohto pravidla je obmedzenie útokov na tie, ktoré sú nevyhnutné pre dosiahnutie cieľa bojujúcich strán (a síce vojenské víťazstvo nad protistranou alebo odrazenie jej útoku) za súčasnej minimalizácie ďalších škôd a strát na životoch, ktoré na tento účel nemajú priamy dopad.
Môže teda vláda Srí Lanky tvrdiť, že plošný útok na civilné obyvateľstvo na severe krajiny bol vlastne útokom na vôľu miestnej populácie podporovať vojenské snaženie Tamilských tigrov a ako taký nevyhnutný pre dosiahnutie cieľa, teda podrobenia si tohto ozbrojeného hnutia a následného ukončenia vojny? Paradoxne, pozícia USA prepožičiava takémuto argumentu určitú váhu.
Americký Manuál práva námorných operácií (Handbook on the Law of Naval Operations) považuje za „príspevok k vojenským akciám“ v zmysle čl. 52 ods. 2 „príspevok k schopnosti bojovať alebo udržiavať vojnu“ (contribution to war-fighting or war-sustaining capability, sekcia 8.1.1). V situácii občianskych vojen, kde sa príslušníci ozbrojených skupín často najímajú výlučne spomedzi civilného obyvateľstva je jeho podpora kľúčová pre celkovú schopnosť naďalej viesť („udržiavať“) vojnu zo strany povstaleckej skupiny. Podľa tejto „americkej“ interpretácie by teda aj vôľa civilného obyvateľstva podporovať Tamilských tigrov mohla byť chápaná ako účinný príspevok k vedeniu vojny z ich strany.
Prominentný americký vojenský právnik Charles Dunlap k tomu navyše dodáva, že narušenie morálky obyvateľstva je jedným z najdôležitejších vojenských cieľov v akejkoľvek vojne. Podľa tohto chápania predstavuje zničenie vôle civilného obyvateľstva naďalej podporovať vedený ozbrojený konflikt tú najúčinnejšiu a nanajvýš „zjavnú“ vojenskú výhodu. Strata vôle protistrany viesť konflikt je predsa tým ultimátnym vojenským cieľom každého vojenského snaženia, keďže jeho dosiahnutie vedie priamo k porážke protivníka.
Srí Lanka ukazuje, že americkú interpretáciu je treba odmietnuť
Vláda Srí Lanky k ofenzíve z rokov 2008 až 2009 pristúpila po tom, ako jednostranne vypovedala prímerie uzavreté v roku 2002. Jej podstatou bol razantný útok zničujúcou silou na pozície Tamilských tigrov na severe krajiny. Z odhalení tímu expertov OSN vyplýva, že počas posledných fáz vojny srílanská armáda sústredila svoje úsilie rovnako na útoky na civilné obyvateľstvo v tejto oblasti a na mnohé civilné objekty, vrátane nemocníc a stredísk humanitárnej pomoci (str. 20-36). Podpora LTTE a jeho snaženiu medzi miestnym obyvateľstvom trvalo klesala a v máji 2009, keď napokon toto hnutie konečne priznalo svoju porážku, sa blížila nule. Z vojensko-strategického pohľadu akiste aj dopady občianskej vojny na civilné obyvateľstvo urýchlili porážku Tigrov, ktorým sa tak veľmi rýchlo strácala zem pod nohami.
Vojna sa však nesmie v modernej dobe viesť ľubovoľným spôsobom. Srílanské útoky proti civilnému obyvateľstvu sú ilustráciou nesprávnosti amerického extenzívneho chápania vojenských cieľov. Pozrime sa na obe zložky konceptu vojenského cieľa ešte raz.
Prijať všetko, čo napomáha strane ozbrojeného konfliktu tento konflikt viesť a udržiavať (war-sustaining capability) za „príspevok k vojenským akciám“ prílišne rozširuje koncept vojenského cieľa. Udržanie bojaschopnosti si vyžaduje mnoho najrozmanitejších faktorov: ozbrojené sily musia jesť, dostať ošatenie a výzbroj, je treba udržiavať ich morálku, ale aj podporu okolitého obyvateľstva, a teda zabezpečiť chod ekonomiky a tak ďalej. Ak by všetko z toho podliehalo útoku protistrany, tak by sme vlastne žiadne pravidlá vedenia vojen nepotrebovali: legitímnym cieľom by bolo prakticky všetko. Zákaz útokov na civilistov a civilné objekty je však v humanitárnom práve vyjadrený explicitne. Určité výnimky sú prípustné (viď vyššie), no interpretácia jednej zo zložiek definície vojenského cieľa, ktorá by mala za dôsledok kompletné obídenie ochrany civilného obyvateľstva a objektov, musí byť z logiky veci nesprávna.
Podobne je treba odmietnuť Dunlopov argument, ktorý tvrdí, že narušenie vôle obyvateľstva podporovať konflikt je treba považovať za „zjavnú vojenskú výhodu“ pre protistranu v zmysle definície vojenského cieľa. Vojenskými cieľmi môžu byť iba konkrétne objekty alebo osoby. No morálka alebo všeobecná vôľa takým cieľom nie je; útok na ňu sa dá vykonať iba fyzickým útokom na konkrétne objekty alebo osoby. A až tie treba pomeriavať zásadami humanitárneho práva. Redefinícia vojenského cieľa, ktorá by pripúšťala akýkoľvek útok, pokiaľ by sa jeho podstata dala vztiahnuť na ovplyvnenie obyvateľstva a jeho morálky, by znamenala obídenie tohto kroku a povolenie útoku na všetko, ak by si vojenské velenie našlo vhodné ospravedlnenie.
Záver
Ak sú obvinenia v správe tímu expertov OSN pravdivé, je treba na ich základe ďalej konať. Správa obsahuje aj odporúčania ohľadom vyvodenia zodpovednosti za porušenia medzinárodného práva oboma stranami konfliktu (str. vii-viii). Asi nie je prekvapením, že srílanská vláda správu aj odporúčania v nej vehementne odmietla. To, ako sa bude pokračovať ďalej, je v súčasnej dobe predmetom najmä politických procesov. No je dôležité uvedomiť si, že právo neposkytuje carte blanche k útoku na civilné obyvateľstvo, nech je jeho motivácia akákoľvek. To by mali prijať aj USA, aby svojou permisívnou interpretáciou humanitárneho práva nevytvárali ani potenciálnu inšpiráciu pre budúcich nadmerne ambicióznych vojenských veliteľov z celého sveta.
* * *
Týmto by som zároveň rád poďakoval tímu Jiného práva za možnosť predstaviť česko-slovenskému publiku z právnej stránky pár tém, o ktorých sa u nás až tak často nepíše. Ďakujem aj komentátorom za kvalitnú úroveň diskusie a teším sa na stretnutie pri ďalšej príležitosti.
28 dubna 2011
ÚS k retroaktivitě zákonů měnících stavební spoření
Nález Pl. ÚS 53/10 z této středy zrušil balík zákonů měnicích úpravu stavebního spoření. Stalo se tak v prvé řadě pro zneužití institutu legislativní nouze. ÚS hlasy deseti soudců (proti čtyřem disentérům) navázal na svou předchozí judikaturu, když účinky nálezu současně odložil na konec tohoto kalendářního roku. Otázkou novou, kterou ÚS řešil, však bylo podle navrhovatelů retroaktivní zdanění státní podpory stavebního spoření za rok 2010 zvláštní sazbou daně z příjmů ve výši 50 %. Zde ÚS rovněž v poměru 10:4 dospěl k závěru o protiústavní pravé retroaktivitě zdanění, a proto tuto úpravu zrušil ke dni vyhlášení nálezu (s tím, že nepochybně tento nález bude mít v tomto bodě retroaktivní účinky – srov. bod 146 in fine).
Předně nutno uvést, že nález je sepsán velmi podrobně, na 54 stranách formátu A4 a v bezmála 190 bodech. Přesto je velmi přehledný a jeho kvalita v části týkající se retroaktivity je podle mne ukázkovým příkladem výborné právní argumentace a aplikované právní teorie (v částech zbývajících nález v podstatě vychází z již dříve vysloveného závěru o protiústavnosti zneužití legislativní nouze, k čemuž se v tomto postu nevyjadřuji). V kontrastu s nálezem i zbývajícími separátními stanovisky stojí disent soudce Balíka. Jeho roztodivné (a pro mne naprosto nepochopitelné) úvahy ale komentovat v tomto postu nebudu.
Všichni soudci ÚS (soudím tak z toho, že proti tomu žádný z disentérů neprotestoval) především dospěli k závěru o ústavní konformitě snížení státní podpory po roce 2010. Navrhovatelé argumentovali retroaktivitou ve vztahu ke „starým“ smlouvám, uzavřeným před rokem 2011 za příznivější právní úpravy. ÚS zde došel k nekontroverznímu závěru, že jde o retroaktivitu nepravou. Otázkou bylo, zda tu jsou okolnosti, které svědčí pro výjimečnou protiústavnost nepravé retroaktivity, neboť je zásadním způsobem zasaženo do legitimního očekávání účastníků stavebního spoření. Navrhovatelé přitom snesli řadu velmi pádných argumentů pro to, že tomu tak je (dlouhodobý charakter stavebního spoření, kterému časté změny klíčových parametrů nesvědčí, předchozí legislativní praxe v roce 2003, která zvolila dvojkolejné řešení pro „staré“ a „nové“ smlouvy atd.). ÚS přesto nepřesvědčili. Klíčovou úvahou zde bylo, že nárok na státní podporu je nutno posuzovat samostatně vždy ve vztahu k určitému kalendářnímu roku (bod 152). ÚS zdůraznil, že tato částka je pouhým beneficiem ze strany státu, jemuž neodpovídá žádné korespondující základní právo. Z tohoto důvodu nemohli být příjemci podpory ani v oprávněném očekávání, že stát pravidla hry nezmění (srov. bod 159). Rozhodnutí, zda zákonodárce zvolí úpravu dvojkolejnou (odlišnou pro „staré“ a „nové“ smlouvy), jak se tomu stalo v roce 2003, nebo zda podmínky sjednotí, jak se tomu stalo v roce 2010, je tedy plně na politické úvaze zákonodárcově (bod 161).
Přiznám se, že právě uvedený názor je mi velmi sympatický. Před jeho vynesením bych si však na něj nevsadil. Legitimní očekávání příjemců státní podpory, dané dlouhodobostí právního vztahu se stavební spořitelnou, obtížností vyvázání se z tohoto vztahu bez sankce, to vše se mi zdálo jako dosti pádný argument pro alespoň nějakou přechodnou dobu, během níž by si osoby účastné stavebního spoření mohli své právní postavení vyřešit. V každém případě tento právní názor je velkým vítězstvím ministerstva financí. ÚS se v tomto punktu zachoval velmi uvážlivě a nechal parlamentní politice mnohem větší prostor pro změnu úpravy stavebního spoření - mnohem větší, než asi sami někteří politici čekali.
Je otázkou, zda lze právní názor ÚS aplikovat i mimo oblast poskytování beneficia typu státní podpory. Domnívám se tak, že např. jiná situace by byla u zavedení školného na VŠ, které by bylo třebas zavedeno od okamžiku své účinnosti též pro aktuálně studující. Tam podle mne oprávněné očekávání v bezplatnost VŠ vzdělání v době trvajícího řádného studia musí převážit nad potřebami státního rozpočtu (vyjma snad nějaké kalamitní situace veřejných financí, jejíž existence však není bez dalšího dána politickými proklamacemi, ale skutečnou ekonomickou realitou).
Klíčovou částí nálezu, která vedla k okamžité derogaci části zákona, byl závěr o pravé retroaktivitě zdanění státní podpory vyplácené na účet spořitelen za rok 2010. Zde se dostal do konfliktu zákaz pravé retroaktivity na straně jedné a velká volnost státu v oblasti daňové, na straně druhé (výstižně to vystihl disentující V. Kůrka – jeho disent byl podle mne ze všech tří skutečných disentů nejlepší). ÚS se přes toto dilema přenesl tak, že zdůraznil, že zdanění podpory za rok 2010 bylo materiálně v podstatě nikoliv zdaněním, ale retroaktivním snížením státní podpory (srov. zejm. body 178, 180 a 182). Právní závěr, že předmětná daň je nikoliv daní, ale změnou právního nároku, byl pak pro ÚS klíčovým pro dovození pravé retroaktivity (bod 181).
Osobně bych nicméně tolik na odlišení daně a změny nároku nelpěl. I na daňové právo se jistě uplatní zásada zákazu pravé retroaktivity (ta je součástí samotného základu právního státu, na rozdíl od problematiky nepravé retroaktivity, kde se má v prvé řadě uplatnit zákonodárcova úvaha), byť s vědomím specifik daní, větší míry zákonodárcova uvážení a pochopením smyslu zdaňovacího období. Zákonodárcovo uvážení se projevuje v tom, co danit, jak danit, kdy danit, v jaké výši danit, nikoliv v tom, zda danit zpětně. Problematické však bude v daňovém právu právě posouzení, zda skutečně jde o zpětnou působnost právní normy. Tím, že ÚS odlišil posuzovanou situaci od skutečné daně, se tak vyhnul komplikované úvaze o retroaktivitě daňového práva.
Zajímavostí je v tomto řízení účast „přítele soudu“ (amicus curie), kterým byla Asociace českých stavebních spořitelen. Část její argumentace pak převzali i samotní navrhovatelé. Účast tohoto sdružení byla zcela jistě ku prospěchu věci, a zlepšila kvalitu právní argumentace velmi dobrého nálezu ÚS.
Předně nutno uvést, že nález je sepsán velmi podrobně, na 54 stranách formátu A4 a v bezmála 190 bodech. Přesto je velmi přehledný a jeho kvalita v části týkající se retroaktivity je podle mne ukázkovým příkladem výborné právní argumentace a aplikované právní teorie (v částech zbývajících nález v podstatě vychází z již dříve vysloveného závěru o protiústavnosti zneužití legislativní nouze, k čemuž se v tomto postu nevyjadřuji). V kontrastu s nálezem i zbývajícími separátními stanovisky stojí disent soudce Balíka. Jeho roztodivné (a pro mne naprosto nepochopitelné) úvahy ale komentovat v tomto postu nebudu.
Všichni soudci ÚS (soudím tak z toho, že proti tomu žádný z disentérů neprotestoval) především dospěli k závěru o ústavní konformitě snížení státní podpory po roce 2010. Navrhovatelé argumentovali retroaktivitou ve vztahu ke „starým“ smlouvám, uzavřeným před rokem 2011 za příznivější právní úpravy. ÚS zde došel k nekontroverznímu závěru, že jde o retroaktivitu nepravou. Otázkou bylo, zda tu jsou okolnosti, které svědčí pro výjimečnou protiústavnost nepravé retroaktivity, neboť je zásadním způsobem zasaženo do legitimního očekávání účastníků stavebního spoření. Navrhovatelé přitom snesli řadu velmi pádných argumentů pro to, že tomu tak je (dlouhodobý charakter stavebního spoření, kterému časté změny klíčových parametrů nesvědčí, předchozí legislativní praxe v roce 2003, která zvolila dvojkolejné řešení pro „staré“ a „nové“ smlouvy atd.). ÚS přesto nepřesvědčili. Klíčovou úvahou zde bylo, že nárok na státní podporu je nutno posuzovat samostatně vždy ve vztahu k určitému kalendářnímu roku (bod 152). ÚS zdůraznil, že tato částka je pouhým beneficiem ze strany státu, jemuž neodpovídá žádné korespondující základní právo. Z tohoto důvodu nemohli být příjemci podpory ani v oprávněném očekávání, že stát pravidla hry nezmění (srov. bod 159). Rozhodnutí, zda zákonodárce zvolí úpravu dvojkolejnou (odlišnou pro „staré“ a „nové“ smlouvy), jak se tomu stalo v roce 2003, nebo zda podmínky sjednotí, jak se tomu stalo v roce 2010, je tedy plně na politické úvaze zákonodárcově (bod 161).
Přiznám se, že právě uvedený názor je mi velmi sympatický. Před jeho vynesením bych si však na něj nevsadil. Legitimní očekávání příjemců státní podpory, dané dlouhodobostí právního vztahu se stavební spořitelnou, obtížností vyvázání se z tohoto vztahu bez sankce, to vše se mi zdálo jako dosti pádný argument pro alespoň nějakou přechodnou dobu, během níž by si osoby účastné stavebního spoření mohli své právní postavení vyřešit. V každém případě tento právní názor je velkým vítězstvím ministerstva financí. ÚS se v tomto punktu zachoval velmi uvážlivě a nechal parlamentní politice mnohem větší prostor pro změnu úpravy stavebního spoření - mnohem větší, než asi sami někteří politici čekali.
Je otázkou, zda lze právní názor ÚS aplikovat i mimo oblast poskytování beneficia typu státní podpory. Domnívám se tak, že např. jiná situace by byla u zavedení školného na VŠ, které by bylo třebas zavedeno od okamžiku své účinnosti též pro aktuálně studující. Tam podle mne oprávněné očekávání v bezplatnost VŠ vzdělání v době trvajícího řádného studia musí převážit nad potřebami státního rozpočtu (vyjma snad nějaké kalamitní situace veřejných financí, jejíž existence však není bez dalšího dána politickými proklamacemi, ale skutečnou ekonomickou realitou).
Klíčovou částí nálezu, která vedla k okamžité derogaci části zákona, byl závěr o pravé retroaktivitě zdanění státní podpory vyplácené na účet spořitelen za rok 2010. Zde se dostal do konfliktu zákaz pravé retroaktivity na straně jedné a velká volnost státu v oblasti daňové, na straně druhé (výstižně to vystihl disentující V. Kůrka – jeho disent byl podle mne ze všech tří skutečných disentů nejlepší). ÚS se přes toto dilema přenesl tak, že zdůraznil, že zdanění podpory za rok 2010 bylo materiálně v podstatě nikoliv zdaněním, ale retroaktivním snížením státní podpory (srov. zejm. body 178, 180 a 182). Právní závěr, že předmětná daň je nikoliv daní, ale změnou právního nároku, byl pak pro ÚS klíčovým pro dovození pravé retroaktivity (bod 181).
Osobně bych nicméně tolik na odlišení daně a změny nároku nelpěl. I na daňové právo se jistě uplatní zásada zákazu pravé retroaktivity (ta je součástí samotného základu právního státu, na rozdíl od problematiky nepravé retroaktivity, kde se má v prvé řadě uplatnit zákonodárcova úvaha), byť s vědomím specifik daní, větší míry zákonodárcova uvážení a pochopením smyslu zdaňovacího období. Zákonodárcovo uvážení se projevuje v tom, co danit, jak danit, kdy danit, v jaké výši danit, nikoliv v tom, zda danit zpětně. Problematické však bude v daňovém právu právě posouzení, zda skutečně jde o zpětnou působnost právní normy. Tím, že ÚS odlišil posuzovanou situaci od skutečné daně, se tak vyhnul komplikované úvaze o retroaktivitě daňového práva.
Zajímavostí je v tomto řízení účast „přítele soudu“ (amicus curie), kterým byla Asociace českých stavebních spořitelen. Část její argumentace pak převzali i samotní navrhovatelé. Účast tohoto sdružení byla zcela jistě ku prospěchu věci, a zlepšila kvalitu právní argumentace velmi dobrého nálezu ÚS.
22 dubna 2011
Jiné právo misijní 4: Cedule
Na schůzi šéfů demokratizačních útvarů se řešilo, v kolika okresech už došlo k úspěšnému vztyčení dvojjazyčných názvoslovných cedulí na prahu srbských enkláv. Vyšlo najevo, že náš okres je jedinou oblastí v Kosovu, kde cedule zatím radnice ani neschválila. Stamatis mě probodne pohledem a prohlásí, že je zklamán, a nedočká-li se nápravy do příštího týdne, vyvodí důsledky, které zákeřně ani nenaznačí. Takže s Arlindou celý odpoledne žhavíme telefon a přemlouváme paní na radnici, aby na pořad zítřejšího jednání rady k jedenácti obsáhlým bodům přidala ještě Bod 12) Cedule.
21 dubna 2011
10 x 10: zajímavý experiment International Journal of Constitutional Law
Nabídku velikonočního čtení bych si dovolil doplnit zajímavým "experimentem" časopisu International Journal of Constitutional Law. Namísto klasické "pocty" odcházejícímu editorovi-zakladateli časopisu Normanovi Dorsenovi se Joseph Weiler a Michael Rosenfeld rozhodli oslovit deset právníků-intelektuálů, aby se se čtenáři podělili o výběr deseti děl, která je nejvíce ovlivnila, a něco o svém výběru napsali. Příspěvky jsou dostupné i bez předplatného a naleznete je tady.
Mezi oslovenými byla např. soudkyně německého Ústavního soudu Gertrude Lübbe-Wolff, ředitel Max Planck Institutu v Heidelbergu Armin von Bogdandy anebo sám Joseph Weiler.
Docela by se mi podobný experiment líbil i mezi českými právníky (třeba si na něj někdy najde prostor příloha LN Právo a justice:-)
Mezi oslovenými byla např. soudkyně německého Ústavního soudu Gertrude Lübbe-Wolff, ředitel Max Planck Institutu v Heidelbergu Armin von Bogdandy anebo sám Joseph Weiler.
Docela by se mi podobný experiment líbil i mezi českými právníky (třeba si na něj někdy najde prostor příloha LN Právo a justice:-)
20 dubna 2011
Velikonoční čtení: Právo a dobro v ústavni demokracii (editoři Jiří Přibáň a Pavel Holländer)
Díky značné akademické, profesionální, politické a generační rozmanitosti jednotlivých příspěvků se v ní čtenář může seznámit s teoretickými, filosofickými, sociologickými, politologickými, ale například i jazykovědnými pohledy na pozitivní a přirozené právo, obecné dobro v ústavnědemokratické společnosti, fungování právního státu, tvorbu práva nebo soudcovskou argumentaci. Přítomny jsou názory liberální i konzervativní, radikální i umírněné, individualistické i komunitaristické.
Má v ústavní demokracii přednost právo před dobrem?
Existují hodnotové základy pozitivního práva?
Je každý demokraticky přijatý zákon spravedlivý?
Jakou moc mají soudci v demokratickém právním státu?
Jsou občanská práva a svobody společensky podmíněné?
Autoři zastoupení v knize: Hynek Baňouch, Vojtěch Belling, Václav Bělohradský, Michal Bobek, Alexander Bröstl, Petr Fantys, Libor Hanuš, Pavel Holländer, Karel Hvížďala, Jiří Kabele, Zdeněk Kühn, Jan Kysela, Tomáš Němeček, Jiří Pehe, Petr Pithart, Jiří Přibáň, Marek Skovajsa, Tomáš Sobek, Jan Sokol, Michal Šejvl, Vojtěch Šimíček, Martin Škop, Eliška Wagnerová, Jan Wintr, Milan Znoj.
Kniha právě vyšla v Sociologickém nakladatelství Slon.
18 dubna 2011
Vítězslav Němčák: Zákaz nošení burky ve Francii
Dva semestry jsem bydlel na boulevard Ornano v Paříži, kde se prodává Halal maso (tedy poražené dle muslimských regulí) a kde každý třetí obchůdek nabízí zvýhodněné volání do severoafrických (převážně) muslimských zemí. Dokonce i můj spolubydlící byl vcelku ortodoxní muslim. Žen se zahaleným obličejem jsem za deset měsíců příliš nepotkal. A přesto vnímá francouzská politická reprezentace problém nošení burky nebo nikábu jako zásadní a rozhodla se proti tomu vystoupit. Dne 11. 4. 2011 vstoupil v účinnost zákon č. 2010-1192, o zákazu zakrývání obličeje na veřejném prostranství. Jistě jste o tomto zaznamenali zprávy v médiích, ale asi málokdo měl možnost číst zákon samotný. K textu zákona se již vyjádřila Ústavní rada a svůj (nezávazný) rozbor nabídla i Státní rada. Zákon však odolal a v mém překladu si můžete přečíst zákaz v plném znění. Jak na to může později zareagovat ESLP si lze představit při rozboru více než rok starého případu z Turecka.
LOI n° 2010-1192 du 11 octobre 2010 interdisant la dissimulation du visage dans l'espace public (zákon o zákazu zakrývání obličeje na veřejném prostranství):
„Článek 1
Nikdo nesmí nosit na veřejném prostranství oděv sloužící k zakrývání obličeje.
Článek 2
1. Veřejným prostranstvím se v tomto zákoně rozumí všechny veřejné komunikace a prostory otevřené veřejnosti nebo určeny k veřejnému účelu.
2. Zákaz stanovený v článku 1 neplatí, pokud je nošení určitého oděvu stanoveno nebo dovoleno jiným zákonem nebo podzákonným právním předpisem, pokud je jeho nošení nutné ze zdravotních nebo profesních důvodů nebo pokud je součástí výkonu sportovní činnosti, oslav, uměleckých vystoupení nebo tradic.
Článek 3
Porušení zákazu stanoveném v článku 1 bude potrestáno pokutou stanovenou pro přestupky druhého stupně. Povinnost účastnit se semináře občanství stanovené v bodě 8 článku 131-16 trestního zákoníku může být udělena namísto pokuty nebo společně s ní.“
Za přestupky druhého stupně hrozí pokuta do 150 eur.
Jen na okraj. Povinnost účastnit se „semináře občanství“ má podobu krátkodobé „školy“ pře-výchovy nebo snad do-výchovy trestaného směrem k uvědomění si republikánských hodnot tolerance a respektu lidské důstojnosti. Provádí se ve skupinkách a tento trest je zapsán do Rejstříku trestů (bližší rozbor by byl asi na samostatný post).
Nadto článek 4 zákona stanoví trest odnětí svobody na jeden rok a 30 tisíc eur pokuty pro osoby, které by násilím nebo při zneužití svého postavení (své moci) nutili druhého z důvodu jeho pohlaví nosit oděv zakrývající obličej. Dvojnásobný trest je stanoven, pokud by byl tlak vyvíjen na nezletilého. Články 5-7 už nenesou žádný pro nás zajímavý obsah, až na stanovení povinnosti vládě předložit Parlamentu zprávu o aplikaci zákona 18 měsíců po jeho vyhlášení.
Ve věci právní úpravy zákazu nošení burky byla před jeho přijetím konzultována Státní rada (Conseil d'État), která byla toho názoru, že obecný zákaz nošení zahalujícího oděvu na veřejných prostranstvích přináší „závažná rizika ve vztahu k Ústavě a k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz její studie publikovaná rovněž v angličtině). Zároveň odmítla jako ústavní základ takového zákazu argument o laickém charakteru státu (tzn. náboženské neutralitě státu), který upravuje hlavně vztah státní moci k církvím a obecně k náboženství a nikoliv chování osob na veřejném prostranství. Také se nepřikláněla k možnosti postavit zákaz na principech lidské důstojnosti nebo rovnosti pohlaví, protože nošení oděvu je vyjádřením osobní svobody a zmíněné principy se nemohou obracet na osobu samotnou. Právo nemá chránit jednotlivce před jeho svobodným rozhodnutím. Jediný právní základ, který může podle Státní rady ospravedlnit zákaz nošení zahalujícího oděvu, je, nepřekvapivě, veřejná bezpečnost, jež je částí širšího konceptu veřejného pořádku. Nicméně ani veřejný pořádek podle Státní rady neumožňuje stanovit obecný zákaz, ale pouze zákaz limitovaný na některá místa (například banky) nebo situace, kdy je potřeba identifikovat osobu (například civilní sňatek).
I přes tento konzultativní názor byl zákon Parlamentem přijat a postoupen Ústavní radě (Conseil constitutionnel) k posouzení ústavnosti. Ústavní rada v rámci předběžné abstraktní kontroly norem shledala zákon v souladu s Ústavou, ale mírně zjemnila jeho aplikaci.
Své rozhodnutí s tradičně velmi stručnou argumentací opřela Ústavní rada o Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 a text preambule ústavy z roku 1946 (které tvoří tzv. blok ústavnosti se silou ústavního zákona). Rada citovala články 4, 5 a 10 Deklarace, které stanoví obecnou svobodu jednání jednotlivce a její limity a náboženskou svobodu. Z preambule z roku 1946 citovala princip rovnosti muže a ženy.
Ústavní rada se ztotožnila s vysvětlením legislativce o nutnosti zavedení obecného zákazu nošení oděvu zahalujícího obličej. V důvodové zprávě k zákonu je uvedeno, že nošení zahalujícího závoje (bez ohledu na to zda je nošeno dobrovolně nebo nikoliv) je proti republikánským hodnotám; že porušuje principy lidské důstojnosti a rovnosti mezi muži a ženami. Podle předkladatele zákona není obrana veřejného pořádku omezena pouze na ochranu klidu, čistoty a bezpečnosti, ale vztahuje se i na jednání, které by bylo v rozporu s „republikánskou společenskou smlouvou“. Ústavní rada rovněž souhlasila s tím, že žena, která nosí oděv, jež ji zahaluje i obličej, se tím dostává do postavení osoby vyloučené a podřízené, což je zjevně v nesouladu s ústavními principy svobody a rovnosti.
Ústavní rada tak učinila závěr, že úprava v zákoně, která musí vážit zájem na obranu veřejného pořádku a ochranu ústavně zaručených práv, není „zjevně nepřiměřená“ (aplikace minimální kontroly). Avšak dodává, že tato úprava nesmí narušovat právo na svobodu vyznání v prostorách otevřených veřejnosti a určených k výkonu tohoto práva. Poslední větě je potřeba rozumět tak, že zákon například neporuší žena, která ve veřejně přístupné mešitě nosí burku.
Nicméně je otázka jestli tato „úlitba“ bude stačit Evropskému soudu pro lidská práva, ke kterému se pravděpodobně tato problematika dostane. Pokud by se inspiroval svým rozhodnutím Ahmet Arslan a další proti Turecku (ze dne 23. 2. 2010, stížnost č. 41135/98) je francouzská úprava přinejmenším v ohrožení. ESLP rozhodl o porušení článku 9 (svoboda náboženského vyznání) Tureckem, které potrestalo skupinu tureckých obyvatel náležejících k náboženské skupině Aczimendi tarikatı za to, že se procházeli v Ankaře oblečeni do černého turbanu, „salvaru“ a tuniky doplněných o hůl, což má znázorňovat oděv podobný proroku Mohamedovi. Členové skupiny byli zatčeni a následně umístěni do vyšetřovací resp. dočasné vazby. Poté byli odsouzeni k několika měsícům vězení a pokutě za porušení zákona o zákazu nošení některých náboženských oděvů na veřejných místech.
Soud musel zhodnotit, zda zákaz nošení náboženského oděvu na veřejném prostranství byl stanoven zákonem (i), zda zákaz sledoval legitimní cíl (ii) a zda byl nezbytný v demokratické společnosti (iii).
Soud připustil, že určitý zákonný podklad existoval, ale nepovažoval za nutné se tím blíže zabývat. Řekl rovněž, že zákaz jako takový mohl sledovat jeden nebo více legitimních cílů stanovených článkem 9 Úmluvy (veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných), protože bylo nutné brát v úvahu náboženskou neutralitu Turecka a zájem na zabránění provokacím a náboženské propagandě. Nicméně ESLP byl toho názoru, že zákaz nebyl v tomto případě nezbytný v demokratické společnosti. Vzal přitom v úvahu to, že se jednalo o běžné obyvatele (nevztahují se na ně tedy stejná pravidla jako na veřejné funkcionáře), kteří byli potrestání za nošení náboženského oděvu na veřejném prostranství, a nikoliv ve veřejných zařízeních. Z faktů rovněž nevyplývalo, že by členové skupiny tím, že vyjadřovali svou víru určitým oděvem, ohrožovali veřejnou bezpečnost nebo vyvíjeli na někoho propagandistický tlak. ESLP tedy šesti hlasy proti jednomu rozhodl o porušení článku 9 Úmluvy.
Mě osobně přesvědčily argumenty z analýzy Státní rady a ve světle judikatury ESLP se domnívám, že francouzský zákaz nošení burky nebo nikábu je neudržitelný. Přestože je francouzský zákon formulován obecně, nikdo neskrývá to, s jakým cílem byl přijat. Jediný podstatný rozdíl od případu Ahmet Arslan a další proti Turecku je otázka veřejného pořádku respektive bezpečnosti, protože zakrytý obličej přeci jenom určité bezpečnostní riziko představovat může. Podle mého názoru však mohou bezpečnostní obavy ospravedlnit zákaz jen na některých místech a při specifických situacích. Nevím, jaké nebezpečí představuje žena (či muž) v burce při procházce v pohoří Jura.
Vítězslav Němčák
LOI n° 2010-1192 du 11 octobre 2010 interdisant la dissimulation du visage dans l'espace public (zákon o zákazu zakrývání obličeje na veřejném prostranství):
„Článek 1
Nikdo nesmí nosit na veřejném prostranství oděv sloužící k zakrývání obličeje.
Článek 2
1. Veřejným prostranstvím se v tomto zákoně rozumí všechny veřejné komunikace a prostory otevřené veřejnosti nebo určeny k veřejnému účelu.
2. Zákaz stanovený v článku 1 neplatí, pokud je nošení určitého oděvu stanoveno nebo dovoleno jiným zákonem nebo podzákonným právním předpisem, pokud je jeho nošení nutné ze zdravotních nebo profesních důvodů nebo pokud je součástí výkonu sportovní činnosti, oslav, uměleckých vystoupení nebo tradic.
Článek 3
Porušení zákazu stanoveném v článku 1 bude potrestáno pokutou stanovenou pro přestupky druhého stupně. Povinnost účastnit se semináře občanství stanovené v bodě 8 článku 131-16 trestního zákoníku může být udělena namísto pokuty nebo společně s ní.“
Za přestupky druhého stupně hrozí pokuta do 150 eur.
Jen na okraj. Povinnost účastnit se „semináře občanství“ má podobu krátkodobé „školy“ pře-výchovy nebo snad do-výchovy trestaného směrem k uvědomění si republikánských hodnot tolerance a respektu lidské důstojnosti. Provádí se ve skupinkách a tento trest je zapsán do Rejstříku trestů (bližší rozbor by byl asi na samostatný post).
Nadto článek 4 zákona stanoví trest odnětí svobody na jeden rok a 30 tisíc eur pokuty pro osoby, které by násilím nebo při zneužití svého postavení (své moci) nutili druhého z důvodu jeho pohlaví nosit oděv zakrývající obličej. Dvojnásobný trest je stanoven, pokud by byl tlak vyvíjen na nezletilého. Články 5-7 už nenesou žádný pro nás zajímavý obsah, až na stanovení povinnosti vládě předložit Parlamentu zprávu o aplikaci zákona 18 měsíců po jeho vyhlášení.
Ve věci právní úpravy zákazu nošení burky byla před jeho přijetím konzultována Státní rada (Conseil d'État), která byla toho názoru, že obecný zákaz nošení zahalujícího oděvu na veřejných prostranstvích přináší „závažná rizika ve vztahu k Ústavě a k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“ (viz její studie publikovaná rovněž v angličtině). Zároveň odmítla jako ústavní základ takového zákazu argument o laickém charakteru státu (tzn. náboženské neutralitě státu), který upravuje hlavně vztah státní moci k církvím a obecně k náboženství a nikoliv chování osob na veřejném prostranství. Také se nepřikláněla k možnosti postavit zákaz na principech lidské důstojnosti nebo rovnosti pohlaví, protože nošení oděvu je vyjádřením osobní svobody a zmíněné principy se nemohou obracet na osobu samotnou. Právo nemá chránit jednotlivce před jeho svobodným rozhodnutím. Jediný právní základ, který může podle Státní rady ospravedlnit zákaz nošení zahalujícího oděvu, je, nepřekvapivě, veřejná bezpečnost, jež je částí širšího konceptu veřejného pořádku. Nicméně ani veřejný pořádek podle Státní rady neumožňuje stanovit obecný zákaz, ale pouze zákaz limitovaný na některá místa (například banky) nebo situace, kdy je potřeba identifikovat osobu (například civilní sňatek).
I přes tento konzultativní názor byl zákon Parlamentem přijat a postoupen Ústavní radě (Conseil constitutionnel) k posouzení ústavnosti. Ústavní rada v rámci předběžné abstraktní kontroly norem shledala zákon v souladu s Ústavou, ale mírně zjemnila jeho aplikaci.
Své rozhodnutí s tradičně velmi stručnou argumentací opřela Ústavní rada o Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 a text preambule ústavy z roku 1946 (které tvoří tzv. blok ústavnosti se silou ústavního zákona). Rada citovala články 4, 5 a 10 Deklarace, které stanoví obecnou svobodu jednání jednotlivce a její limity a náboženskou svobodu. Z preambule z roku 1946 citovala princip rovnosti muže a ženy.
Ústavní rada se ztotožnila s vysvětlením legislativce o nutnosti zavedení obecného zákazu nošení oděvu zahalujícího obličej. V důvodové zprávě k zákonu je uvedeno, že nošení zahalujícího závoje (bez ohledu na to zda je nošeno dobrovolně nebo nikoliv) je proti republikánským hodnotám; že porušuje principy lidské důstojnosti a rovnosti mezi muži a ženami. Podle předkladatele zákona není obrana veřejného pořádku omezena pouze na ochranu klidu, čistoty a bezpečnosti, ale vztahuje se i na jednání, které by bylo v rozporu s „republikánskou společenskou smlouvou“. Ústavní rada rovněž souhlasila s tím, že žena, která nosí oděv, jež ji zahaluje i obličej, se tím dostává do postavení osoby vyloučené a podřízené, což je zjevně v nesouladu s ústavními principy svobody a rovnosti.
Ústavní rada tak učinila závěr, že úprava v zákoně, která musí vážit zájem na obranu veřejného pořádku a ochranu ústavně zaručených práv, není „zjevně nepřiměřená“ (aplikace minimální kontroly). Avšak dodává, že tato úprava nesmí narušovat právo na svobodu vyznání v prostorách otevřených veřejnosti a určených k výkonu tohoto práva. Poslední větě je potřeba rozumět tak, že zákon například neporuší žena, která ve veřejně přístupné mešitě nosí burku.
Nicméně je otázka jestli tato „úlitba“ bude stačit Evropskému soudu pro lidská práva, ke kterému se pravděpodobně tato problematika dostane. Pokud by se inspiroval svým rozhodnutím Ahmet Arslan a další proti Turecku (ze dne 23. 2. 2010, stížnost č. 41135/98) je francouzská úprava přinejmenším v ohrožení. ESLP rozhodl o porušení článku 9 (svoboda náboženského vyznání) Tureckem, které potrestalo skupinu tureckých obyvatel náležejících k náboženské skupině Aczimendi tarikatı za to, že se procházeli v Ankaře oblečeni do černého turbanu, „salvaru“ a tuniky doplněných o hůl, což má znázorňovat oděv podobný proroku Mohamedovi. Členové skupiny byli zatčeni a následně umístěni do vyšetřovací resp. dočasné vazby. Poté byli odsouzeni k několika měsícům vězení a pokutě za porušení zákona o zákazu nošení některých náboženských oděvů na veřejných místech.
Soud musel zhodnotit, zda zákaz nošení náboženského oděvu na veřejném prostranství byl stanoven zákonem (i), zda zákaz sledoval legitimní cíl (ii) a zda byl nezbytný v demokratické společnosti (iii).
Soud připustil, že určitý zákonný podklad existoval, ale nepovažoval za nutné se tím blíže zabývat. Řekl rovněž, že zákaz jako takový mohl sledovat jeden nebo více legitimních cílů stanovených článkem 9 Úmluvy (veřejná bezpečnost, ochrana veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných), protože bylo nutné brát v úvahu náboženskou neutralitu Turecka a zájem na zabránění provokacím a náboženské propagandě. Nicméně ESLP byl toho názoru, že zákaz nebyl v tomto případě nezbytný v demokratické společnosti. Vzal přitom v úvahu to, že se jednalo o běžné obyvatele (nevztahují se na ně tedy stejná pravidla jako na veřejné funkcionáře), kteří byli potrestání za nošení náboženského oděvu na veřejném prostranství, a nikoliv ve veřejných zařízeních. Z faktů rovněž nevyplývalo, že by členové skupiny tím, že vyjadřovali svou víru určitým oděvem, ohrožovali veřejnou bezpečnost nebo vyvíjeli na někoho propagandistický tlak. ESLP tedy šesti hlasy proti jednomu rozhodl o porušení článku 9 Úmluvy.
Mě osobně přesvědčily argumenty z analýzy Státní rady a ve světle judikatury ESLP se domnívám, že francouzský zákaz nošení burky nebo nikábu je neudržitelný. Přestože je francouzský zákon formulován obecně, nikdo neskrývá to, s jakým cílem byl přijat. Jediný podstatný rozdíl od případu Ahmet Arslan a další proti Turecku je otázka veřejného pořádku respektive bezpečnosti, protože zakrytý obličej přeci jenom určité bezpečnostní riziko představovat může. Podle mého názoru však mohou bezpečnostní obavy ospravedlnit zákaz jen na některých místech a při specifických situacích. Nevím, jaké nebezpečí představuje žena (či muž) v burce při procházce v pohoří Jura.
Vítězslav Němčák
17 dubna 2011
Nová ústava Maďarska
Toto pondělí bude maďarský parlament hlasovat o nové ústavě. Její anglický překlad je k dispozici např. tady. Ústava začíná zbytnělou preambulí, které se také zejména věnují žurnalistické články. Souhlasím s kritiky, že ústava viděná preambulí je směs romantismu a konzervatismu 19. století. Zajímavější než velmi upovídaná preambule je ale samotný text ústavy. V tomto ohledu je ústava dítětem své doby. Jasně z ní jsou vidět současné problémy (narůstající deficit atd.). S ohledem na její podobu velmi pochybuji, nakolik může ústava fungovat v situaci, kdy v parlamentu budou uskupení, z nich ani jedno nebude disponovat dvoutřetinovou většinou. V tomto smyslu je to ústava psaná pro Viktora Orbána a jeho drtivou parlamentní většinu. Podívejme se nyní na text ústavy detailněji. Dále podaný text si nečiní nárok na úplnost, je to spíš sled mých náhodných poznámek po rychlém čtení ústavy. Uvítám event. korekce, případně doplnění.
Ústava zavazuje k vyrovnanému, transparentnímu a udržitelnému státnímu rozpočtu. Primární odpovědnost za něj má parlament a vláda, při výkonu svých povinností jej však musí respektovat též soudy včetně ústavního (čl. M). S tím souvisí též ustanovení jiné části ústavy, podle níž parlament nesmí přijímat zákony, které zvyšují zadlužení státu ve vztahu k maďarskému deficitu. Na druhou stranu stejné ustanovení zná nejasně formulované výjimky, byť dočasného charakteru (čl. 36). Velmi specifická povinnost je obsažena v čl. 37 odst. 2: vláda nesmí až na výjimečné situace přijímat takové závazky, v jejichž důsledku státní dluh přesáhne 50 procent hrubého domácího produktu za minulý kalendářní rok. Pokud takováto situace nastane, parlament může přijímat jen takové zákony o státním rozpočtu, které budou směřovat ke snížení dluhu. Po rychlém čtení mi ale není jasné, zda bude mít ústavní soud možnost derogovat zákon, který tyto principy poruší (spíše asi ne, protože v daňové a rozpočtové oblasti jsou jeho pravomoci velmi omezené - viz níže).
Ke změnám základního zákona nebo přijetí nového základního zákona ústava vyžaduje souhlas dvou třetin poslanců (čl. R). Základní zákona zná rovněž organické zákony, které jsou přijímány stejnou většinou jako změny základního zákona (čl. S), nesmí však být v rozporu se základním zákonem (čl. S odst. 3).
V části základní práva zaujme absolutizující princip, který chrání práva plodu od počátku jeho početí. Přinejmenším anglický překlad naznačuje, že by to mělo být skutečné základní právo, nikoliv jeho měkčí verze, kterou zná např. česká Listina v čl. 6 (viz čl. II). Tady by mne zajímal názor někoho, kdo umí maďarsky, a mrkne se do maďarské verze. V případě mého výkladu si totiž dovedu jen obtížně představit jakoukoliv interrupci jako souladnou s ústavou, vyjma interrupce v zájmu záchrany života matky, která je ospravedlnitelná v rámci koncepce nutné obrany (tak je tomu třebas v Irsku).
Ústava zná poměrně hodně sociálních práv, formulovaných nepříliš systematicky napříč její listinou. Jsou však zpravidla formulovaná „měkce“ a vyžadují konkretizaci činností zákonodárce nebo jsou formulována jen jako programové cíle (typickým příkladem je závazek státu snažit se o co nejlepší podmínky k bydlení – čl. XX). Ústava nicméně jasně formuluje princip jednotného státního důchodového pojištění na základě solidárního principu; soukromé penzijní systémy jsou na bázi dobrovolnosti (čl. XVIII).
Je zachován princip jednokomorového parlamentu, kde má zákonodárnou iniciativu mj. prezident nebo jakýkoliv poslanec. Parlament je velmi silný, až nečekaně často rozhoduje dvoutřetinovou většinou (volba předsedy nejvyššího soudu, ústavních soudů, některé opatření proti premiérovi, volba generálního prokurátora, volba ombudsmana, volba prezidenta NKÚ, přijetí jednacího řádu, rozhodování o umístění cizích vojsk v Maďarsku, nebo o využití maďarských vojsk doma či v zahraničí – s výjimkou akcí NATO nebo EU). To může vyhovovat současné drtivé většině premiéra Orbána, do budoucna to však musí nutně vyvolat velké problémy.
Problém s rozpuštěním parlamentu, typický pro českou situaci, která vedla ke kauze Melčák, v Maďarsku nastat nemůže. Ústava totiž jasně dává parlamentu možnost se rozpustit. Prezident rozpustí parlament jen pokud (1) zanikne mandát vlády (typicky v důsledku rezignace premiéra nebo proto, že vláda nepřežila hlasování o důvěře premiérem vyvolané), a kandidát na premiéra nominovaný prezidentem neuspěje do 40 dnů od jeho nominace, nebo (2) parlament neschválí rozpočet do konce března daného roku.
Ústava zná referendum, byť početná skupina otázek je mimo jeho působnost (mj. změny základního zákona, daně, státní rozpočet, mezinárodní závazky atd.). Parlament musí vyhlásit referendum na základě petice alespoň 200 tis. občanů; v případě polovičního počtu petentů, nebo pokud návrh dá prezident nebo vláda parlament referendum vyhlásit může. Výsledek platného referenda je pro parlament závazný (čl. 8).
Ústava zachovává poměrně slabého, parlamentem voleného prezidenta v systému parlamentního zřízení. Zajímavé je, jakým způsobem ústava upravuje kontrasignované prezidentské pravomoci. Prezident totiž nemusí jmenovat velvyslance, ministry, univerzitní profesory, generály atd., pokud pro to nejsou dány zákonné podmínky nebo by jeho jmenování způsobilo velkou škodu demokratickému fungování státu. Na rozdíl od českého kolegy nebude mít maďarský prezident absolutní výluku z trestní odpovědnosti, ale trestní stíhání proti němu bude lze zahájit jen poté, co mu skončí mandát. Rozumnější než v české ústavě jsou též podmínky impeachmentu – je jím buď porušení základního zákona, porušení povinností vyplývajících z jeho funkce nebo spáchání úmyslného trestného činu (čl. 13). Impeachment bude formálně právně zahájen jen za podmínky, že k tomu vysloví souhlas dvě třetiny poslanců. Řízení proběhne před Ústavním soudem.
Silné postavení má premiér. Vyslovit mu lze nedůvěru jen současným zvolením premiéra nového (čl. 20). Ocenit je nutno výslovné upravení pravomocí dosluhující vlády (vlády v demisi) – čl. 22. Zajímavé je, že premiér vybírá guvernéra státní banky (čl. 41).
Totální proměnou prošel Ústavní soud (čl. 24). Nově získává pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů. Naopak z jeho pravomocí mizí právo kohokoliv napadat ústavnost zákonů bez ohledu na to, zda se ho zákon nějak dotýká (actio popularis). V návaznosti na nedávnou novelu staré maďarské ústavy je i nadále omezena jeho pravomoc rozhodovat o daňových zákonech jen v návaznosti na porušení základních práv na život a lidskou důstojnost, ochranu osobních dat, svobody myšlení, svědomí a náboženství, nebo ve spojení s právy týkajícími se maďarského státního občanství. Upřímně řečeno na tomto omezení nevidím nic skandálního – vyjadřuje to podle mne premisu, že zejména v oblasti daňové musí být ústavní tribunál velmi zdrženlivý. Soudci budou i nadále voleni poslanci parlamentu, a to dvoutřetinovou většinou.
Co se týče justice, ústava požaduje účast laických přísedících na rozhodování, ovšem detaily případů, kde tomu má být, nechává na běžný zákon. Článek 28 zakotvuje jako ústavní princip přednost teleologického výkladu zákonů se zřetelem na ústavu. Zajímavé je, že detaily správy justice nechává ústava na organický zákon (čl. 25 odst. 7; čl. 25 odst. 5 sice předpokládá orgány soudcovské samosprávy, nehovoří však již o jejich kompetencích). Uvidíme tedy, jaký bude další osud maďarské nejvyšší rady soudnictví.
Ústava zavazuje k vyrovnanému, transparentnímu a udržitelnému státnímu rozpočtu. Primární odpovědnost za něj má parlament a vláda, při výkonu svých povinností jej však musí respektovat též soudy včetně ústavního (čl. M). S tím souvisí též ustanovení jiné části ústavy, podle níž parlament nesmí přijímat zákony, které zvyšují zadlužení státu ve vztahu k maďarskému deficitu. Na druhou stranu stejné ustanovení zná nejasně formulované výjimky, byť dočasného charakteru (čl. 36). Velmi specifická povinnost je obsažena v čl. 37 odst. 2: vláda nesmí až na výjimečné situace přijímat takové závazky, v jejichž důsledku státní dluh přesáhne 50 procent hrubého domácího produktu za minulý kalendářní rok. Pokud takováto situace nastane, parlament může přijímat jen takové zákony o státním rozpočtu, které budou směřovat ke snížení dluhu. Po rychlém čtení mi ale není jasné, zda bude mít ústavní soud možnost derogovat zákon, který tyto principy poruší (spíše asi ne, protože v daňové a rozpočtové oblasti jsou jeho pravomoci velmi omezené - viz níže).
Ke změnám základního zákona nebo přijetí nového základního zákona ústava vyžaduje souhlas dvou třetin poslanců (čl. R). Základní zákona zná rovněž organické zákony, které jsou přijímány stejnou většinou jako změny základního zákona (čl. S), nesmí však být v rozporu se základním zákonem (čl. S odst. 3).
V části základní práva zaujme absolutizující princip, který chrání práva plodu od počátku jeho početí. Přinejmenším anglický překlad naznačuje, že by to mělo být skutečné základní právo, nikoliv jeho měkčí verze, kterou zná např. česká Listina v čl. 6 (viz čl. II). Tady by mne zajímal názor někoho, kdo umí maďarsky, a mrkne se do maďarské verze. V případě mého výkladu si totiž dovedu jen obtížně představit jakoukoliv interrupci jako souladnou s ústavou, vyjma interrupce v zájmu záchrany života matky, která je ospravedlnitelná v rámci koncepce nutné obrany (tak je tomu třebas v Irsku).
Ústava zná poměrně hodně sociálních práv, formulovaných nepříliš systematicky napříč její listinou. Jsou však zpravidla formulovaná „měkce“ a vyžadují konkretizaci činností zákonodárce nebo jsou formulována jen jako programové cíle (typickým příkladem je závazek státu snažit se o co nejlepší podmínky k bydlení – čl. XX). Ústava nicméně jasně formuluje princip jednotného státního důchodového pojištění na základě solidárního principu; soukromé penzijní systémy jsou na bázi dobrovolnosti (čl. XVIII).
Je zachován princip jednokomorového parlamentu, kde má zákonodárnou iniciativu mj. prezident nebo jakýkoliv poslanec. Parlament je velmi silný, až nečekaně často rozhoduje dvoutřetinovou většinou (volba předsedy nejvyššího soudu, ústavních soudů, některé opatření proti premiérovi, volba generálního prokurátora, volba ombudsmana, volba prezidenta NKÚ, přijetí jednacího řádu, rozhodování o umístění cizích vojsk v Maďarsku, nebo o využití maďarských vojsk doma či v zahraničí – s výjimkou akcí NATO nebo EU). To může vyhovovat současné drtivé většině premiéra Orbána, do budoucna to však musí nutně vyvolat velké problémy.
Problém s rozpuštěním parlamentu, typický pro českou situaci, která vedla ke kauze Melčák, v Maďarsku nastat nemůže. Ústava totiž jasně dává parlamentu možnost se rozpustit. Prezident rozpustí parlament jen pokud (1) zanikne mandát vlády (typicky v důsledku rezignace premiéra nebo proto, že vláda nepřežila hlasování o důvěře premiérem vyvolané), a kandidát na premiéra nominovaný prezidentem neuspěje do 40 dnů od jeho nominace, nebo (2) parlament neschválí rozpočet do konce března daného roku.
Ústava zná referendum, byť početná skupina otázek je mimo jeho působnost (mj. změny základního zákona, daně, státní rozpočet, mezinárodní závazky atd.). Parlament musí vyhlásit referendum na základě petice alespoň 200 tis. občanů; v případě polovičního počtu petentů, nebo pokud návrh dá prezident nebo vláda parlament referendum vyhlásit může. Výsledek platného referenda je pro parlament závazný (čl. 8).
Ústava zachovává poměrně slabého, parlamentem voleného prezidenta v systému parlamentního zřízení. Zajímavé je, jakým způsobem ústava upravuje kontrasignované prezidentské pravomoci. Prezident totiž nemusí jmenovat velvyslance, ministry, univerzitní profesory, generály atd., pokud pro to nejsou dány zákonné podmínky nebo by jeho jmenování způsobilo velkou škodu demokratickému fungování státu. Na rozdíl od českého kolegy nebude mít maďarský prezident absolutní výluku z trestní odpovědnosti, ale trestní stíhání proti němu bude lze zahájit jen poté, co mu skončí mandát. Rozumnější než v české ústavě jsou též podmínky impeachmentu – je jím buď porušení základního zákona, porušení povinností vyplývajících z jeho funkce nebo spáchání úmyslného trestného činu (čl. 13). Impeachment bude formálně právně zahájen jen za podmínky, že k tomu vysloví souhlas dvě třetiny poslanců. Řízení proběhne před Ústavním soudem.
Silné postavení má premiér. Vyslovit mu lze nedůvěru jen současným zvolením premiéra nového (čl. 20). Ocenit je nutno výslovné upravení pravomocí dosluhující vlády (vlády v demisi) – čl. 22. Zajímavé je, že premiér vybírá guvernéra státní banky (čl. 41).
Totální proměnou prošel Ústavní soud (čl. 24). Nově získává pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech proti rozhodnutím obecných soudů. Naopak z jeho pravomocí mizí právo kohokoliv napadat ústavnost zákonů bez ohledu na to, zda se ho zákon nějak dotýká (actio popularis). V návaznosti na nedávnou novelu staré maďarské ústavy je i nadále omezena jeho pravomoc rozhodovat o daňových zákonech jen v návaznosti na porušení základních práv na život a lidskou důstojnost, ochranu osobních dat, svobody myšlení, svědomí a náboženství, nebo ve spojení s právy týkajícími se maďarského státního občanství. Upřímně řečeno na tomto omezení nevidím nic skandálního – vyjadřuje to podle mne premisu, že zejména v oblasti daňové musí být ústavní tribunál velmi zdrženlivý. Soudci budou i nadále voleni poslanci parlamentu, a to dvoutřetinovou většinou.
Co se týče justice, ústava požaduje účast laických přísedících na rozhodování, ovšem detaily případů, kde tomu má být, nechává na běžný zákon. Článek 28 zakotvuje jako ústavní princip přednost teleologického výkladu zákonů se zřetelem na ústavu. Zajímavé je, že detaily správy justice nechává ústava na organický zákon (čl. 25 odst. 7; čl. 25 odst. 5 sice předpokládá orgány soudcovské samosprávy, nehovoří však již o jejich kompetencích). Uvidíme tedy, jaký bude další osud maďarské nejvyšší rady soudnictví.
16 dubna 2011
Ako vnímať rozsudok vo veci generála Ante Gotovinu?
Akt historickej spravodlivosti na chorvátskych masových vrahoch? Alebo medzinárodné sprisahanie proti hrdinskému chorvátskemu národu? Odkedy posledným úderom kladivka predsedajúci sudca Alphonse Orie poslal chorvátskeho generála Ante Gotovinu do väzenia na 24 rokov, neuplynulo ešte ani dvadsaťštyri hodín. No štandardná paleta reakcií na seba nenechala dlho čakať. Dav na Jelačićovom námestí v Záhrebe pri vyhlásení rozsudku nahlas bučal a syčal, mnohí sa uchýlili až k slzám.
Nad srbskými a chorvátskymi čelnými politickými predstaviteľmi síce visí Damoklov meč v podobe hrozby spomalenia prístupového procesu do EÚ, a tak svoje slová volili diplomatickejšie, no ani oni sa nevyhli šablónovo predvídateľnej reakcii. Podľa chorvátskeho prezidenta Iva Josipovića bol verdikt „šokujúci“; srbský prezident Boris Tadić ho naopak privítal ako príležitosť „na zlepšenie vzťahov v regióne“.
Medzinárodný trestný tribunál pre bývalú Juhosláviu (ICTY) teda vyniesol rozsudok o vine dvoch generálov, ktorí velili chorvátskym jednotkám počas tzv. operácie Búrka v auguste 1995. (Okrem Gotovinu, ktorý stál na čele splitskej vojenskej oblasti a bol hlavným veliteľom tejto vojenskej operácie, tribunál odsúdil i Mladena Markača, ktorý mal pod kontrolou zvláštne jednotky chorvátskej polície. Súd tretieho spoluobžalovaného, bývalého veliteľa vojenskej posádky v meste Knin Ivana Čermaka, spod obžaloby oslobodil.)
Dôležitejšie, než to, čo sa nachádza v rozsudku, ktorý bol vytlačený vo dvoch zväzkoch a má dohromady viac ako 1 300 strán, je to, čo v ňom vôbec nie je.
O čom to nie je?
Chorvátska predsedníčka vlády Jadranka Kosor dnes uviedla, že jej vláda využije všetky dostupné právne prostriedky na to, aby verdikt zvrátila. Podľa nej bola Búrka „legitímnou vojenskopolitickou operáciou, ktorej cieľom bolo oslobodenie územia chorvátskeho štátu spod okupácie“. Vyjadrenia tohto druhu obviňujú ICTY z omylu pri hodnotení cieľa chorvátskej vojenskej akcie.
ICTY však nielenže výslovne uviedol, že neposudzoval zákonnosť rozhodnutia uchýliť sa k vojne (str. 2), no takéto posúdenie by bolo mimo jeho právomocí. Z môjho prvého príspevku pripomínam rozlíšenie ius ad bellum a ius in bello. ICTY má vo svojej kompetencii závažné porušenia medzinárodného humanitárneho práva, teda práva platného počas ozbrojených konfliktov (ius in bello). Do jeho kompetencie naopak nepatria porušenia práva na vojnu (ius ad bellum), inými slovami protizákonné použitie sily v medzinárodných vzťahoch („agresia“). Takúto kompetenciu zo všetkých v súčasnosti existujúcich medzinárodných tribunálov má len Medzinárodný trestný súd (ICC), ani ten ju však zatiaľ nemôže vykonávať, lebo kľúčová definícia trestného činu agresie, o ktorú sa má doplniť štatút ICC, zatiaľ nevstúpila v účinnosť (viac napr. tu). Otázka legitimity jednotlivých aspektov vojny v Juhoslávii vo všeobecnosti i operácie Búrka konkrétne tak naďalej zostáva úlohou historikov a politikov. No tí druhí by nemali zneužívať súdne rozhodnutia na pretláčanie svojej agendy.
O čom to je?
Súd naopak rozhodol o tom, že počas priebehu operácie Búrka boli chorvátske jednotky zodpovedné za dlhý rad vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti. Ozbrojení príslušníci chorvátskej armády a zvláštnych policajných jednotiek zavraždili desiatky civilistov, v obrovskej miere zničili majetok patriaci civilnému obyvateľstvu a bombardovaním miest obývaných srbskými civilistami donútili desaťtisíce ľudí opustiť svoje domovy a stať sa utečencami.
V slovníku medzinárodných trestných právnikov sa takto ustanoveným faktom hovorí „crime base“. Na to, aby tribunál mohol odsúdiť obžalovaných, ktorými sú typicky vysokí politickí a vojenskí funkcionári, musí medzi nimi a touto crime base navyše nájsť dostatočné spojivo, a síce jednu z foriem trestnej zodpovednosti (modes of criminal liability).
V poslednej dobe je v prakticky každom prípade pred ICTY, Gotovinu nevynímajúc, týmto spojivom tzv. spoločný zločinecký plán (joint criminal enterprise, JCE). Ten je považovaný za zvláštnu formu trestného účastníctva, na základe ktorej vzniká individuálna trestná zodpovednosť u každej osoby, ktorá sa podieľa na spoločnom pláne pôvodne vytvorenom skupinou osôb. Oproti formám trestnej súčinnosti, ktoré poznáme z českého alebo slovenského práva, je člen JCE zodpovedný aj za skutky, ktoré sám nespáchal a ktoré neboli súčasťou spoločného plánu, pokiaľ sú „prirodzeným a predvídateľným následkom“ vykonávania takého plánu (rozsudok odvolacieho senátu ICTY vo veci Tadić, ods. 204).
Napríklad, v Gotovinovom prípade ICTY zistil, že zločinecká skupina, na čele ktorej stál vtedajší prezident Franjo Tuđman, mala za spoločný cieľ trvalé odstránenie etnických Srbov z regiónu Krajina (ods. 2314). Gotovina sa podľa zistení tribunálu podieľal na tomto zločineckom pláne a zároveň si bol vedomý etnickej nevraživosti prevládajúcej v spoločnosti a snahy pomstiť sa Srbom panujúcej medzi jeho jednotkami. Z toho súd odvodil, že deštrukcia majetku, kruté zaobchádzanie s civilistami a ich vraždenie vojakmi boli vo vzťahu ku generálovi Gotovinovi následkami, ktoré mohol predvídať, a preto mu boli pričítateľné, hoci siahali nad rámec pôvodného plánu (ods. 2374).
Patrí sa dodať, že koncept JCE je pod dlhotrvajúcou paľbou časti akademikov, ktorí ho odmietajú ako nepodložený v štatúte ICTY, nedostatočne precízne vymedzený a príliš ďalekosiahly. Na dôkladnú analýzu JCE v tomto poste nie je miesto, no rád sa k tomu v prípade záujmu vrátim v diskusii pod článkom. V tomto smere by ma zaujímala najmä reakcia praktikujúcich právnikov v Česku a na Slovensku: bolo by rozšírenie poňatia trestnej súčinnosti týmto smerom prospešné pre systém trestnej spravodlivosti?
Chorváti a Srbi
Dve buchly, ktoré dohromady tvoria rozsudok vo veci Gotovina et al, budú pod drobnohľadom medzinárodných právnikov ešte dlhú dobu, a dnes je priskoro z neho vyvodzovať akékoľvek definitívne závery. No stojí za to upozorniť na paralelu s rozsudkom vo veci srbského prezidenta Milana Milutinovića a jeho piatich spoluobžalovaných z roku 2009.
I tam stáli pred ICTY čelní predstavitelia štátu, armády aj polície. Súd podobne rozhodol o trestnej zodpovednosti obžalovaných za násilné vyhnanie státisícov kosovských Albáncov, a to spáchané vo forme JCE. Aj tam vynesenie rozsudku sprevádzali okamžité obvinenia z „politického vedenia celého konania od jeho začiatku“ z jednej strany a chvála za údajne spravodlivé posúdenie spáchaných „početných srbských zločinov“ zo strany druhej .
No hoci v prípade Milutinović et al pred súdom stáli šiesti etnickí Srbi a v prípade Gotovina et al traja etnickí Chorváti, ICTY v oboch prípadoch jedného z obžalovaných spod obžaloby oslobodil. (V prvom prípade to bol samotný prezident Milutinović, v tomto prípade generál Čermak.) Fakt, že haagsky tribunál pristupuje k prípadom rovnako dôkladne bez ohľadu na to, či na lavici obžalovaných sedia Chorváti alebo Srbi, ako aj skutočnosť, že v oboch situáciách neváha pristúpiť k oslobodeniu, ak dôkazy na odsúdenie nestačia, svedčí o jeho nestrannosti a profesionalite. Nech už dramatické prehlásenia politikov v momentoch po vyhlásení rozsudku znejú akokoľvek, v tomto zmysle bol včerajšok svetlým dňom pre medzinárodnú trestnú spravodlivosť a boj proti beztrestnosti.
Nad srbskými a chorvátskymi čelnými politickými predstaviteľmi síce visí Damoklov meč v podobe hrozby spomalenia prístupového procesu do EÚ, a tak svoje slová volili diplomatickejšie, no ani oni sa nevyhli šablónovo predvídateľnej reakcii. Podľa chorvátskeho prezidenta Iva Josipovića bol verdikt „šokujúci“; srbský prezident Boris Tadić ho naopak privítal ako príležitosť „na zlepšenie vzťahov v regióne“.
Medzinárodný trestný tribunál pre bývalú Juhosláviu (ICTY) teda vyniesol rozsudok o vine dvoch generálov, ktorí velili chorvátskym jednotkám počas tzv. operácie Búrka v auguste 1995. (Okrem Gotovinu, ktorý stál na čele splitskej vojenskej oblasti a bol hlavným veliteľom tejto vojenskej operácie, tribunál odsúdil i Mladena Markača, ktorý mal pod kontrolou zvláštne jednotky chorvátskej polície. Súd tretieho spoluobžalovaného, bývalého veliteľa vojenskej posádky v meste Knin Ivana Čermaka, spod obžaloby oslobodil.)
Dôležitejšie, než to, čo sa nachádza v rozsudku, ktorý bol vytlačený vo dvoch zväzkoch a má dohromady viac ako 1 300 strán, je to, čo v ňom vôbec nie je.
O čom to nie je?
Chorvátska predsedníčka vlády Jadranka Kosor dnes uviedla, že jej vláda využije všetky dostupné právne prostriedky na to, aby verdikt zvrátila. Podľa nej bola Búrka „legitímnou vojenskopolitickou operáciou, ktorej cieľom bolo oslobodenie územia chorvátskeho štátu spod okupácie“. Vyjadrenia tohto druhu obviňujú ICTY z omylu pri hodnotení cieľa chorvátskej vojenskej akcie.
ICTY však nielenže výslovne uviedol, že neposudzoval zákonnosť rozhodnutia uchýliť sa k vojne (str. 2), no takéto posúdenie by bolo mimo jeho právomocí. Z môjho prvého príspevku pripomínam rozlíšenie ius ad bellum a ius in bello. ICTY má vo svojej kompetencii závažné porušenia medzinárodného humanitárneho práva, teda práva platného počas ozbrojených konfliktov (ius in bello). Do jeho kompetencie naopak nepatria porušenia práva na vojnu (ius ad bellum), inými slovami protizákonné použitie sily v medzinárodných vzťahoch („agresia“). Takúto kompetenciu zo všetkých v súčasnosti existujúcich medzinárodných tribunálov má len Medzinárodný trestný súd (ICC), ani ten ju však zatiaľ nemôže vykonávať, lebo kľúčová definícia trestného činu agresie, o ktorú sa má doplniť štatút ICC, zatiaľ nevstúpila v účinnosť (viac napr. tu). Otázka legitimity jednotlivých aspektov vojny v Juhoslávii vo všeobecnosti i operácie Búrka konkrétne tak naďalej zostáva úlohou historikov a politikov. No tí druhí by nemali zneužívať súdne rozhodnutia na pretláčanie svojej agendy.
O čom to je?
Súd naopak rozhodol o tom, že počas priebehu operácie Búrka boli chorvátske jednotky zodpovedné za dlhý rad vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti. Ozbrojení príslušníci chorvátskej armády a zvláštnych policajných jednotiek zavraždili desiatky civilistov, v obrovskej miere zničili majetok patriaci civilnému obyvateľstvu a bombardovaním miest obývaných srbskými civilistami donútili desaťtisíce ľudí opustiť svoje domovy a stať sa utečencami.
V slovníku medzinárodných trestných právnikov sa takto ustanoveným faktom hovorí „crime base“. Na to, aby tribunál mohol odsúdiť obžalovaných, ktorými sú typicky vysokí politickí a vojenskí funkcionári, musí medzi nimi a touto crime base navyše nájsť dostatočné spojivo, a síce jednu z foriem trestnej zodpovednosti (modes of criminal liability).
V poslednej dobe je v prakticky každom prípade pred ICTY, Gotovinu nevynímajúc, týmto spojivom tzv. spoločný zločinecký plán (joint criminal enterprise, JCE). Ten je považovaný za zvláštnu formu trestného účastníctva, na základe ktorej vzniká individuálna trestná zodpovednosť u každej osoby, ktorá sa podieľa na spoločnom pláne pôvodne vytvorenom skupinou osôb. Oproti formám trestnej súčinnosti, ktoré poznáme z českého alebo slovenského práva, je člen JCE zodpovedný aj za skutky, ktoré sám nespáchal a ktoré neboli súčasťou spoločného plánu, pokiaľ sú „prirodzeným a predvídateľným následkom“ vykonávania takého plánu (rozsudok odvolacieho senátu ICTY vo veci Tadić, ods. 204).
Napríklad, v Gotovinovom prípade ICTY zistil, že zločinecká skupina, na čele ktorej stál vtedajší prezident Franjo Tuđman, mala za spoločný cieľ trvalé odstránenie etnických Srbov z regiónu Krajina (ods. 2314). Gotovina sa podľa zistení tribunálu podieľal na tomto zločineckom pláne a zároveň si bol vedomý etnickej nevraživosti prevládajúcej v spoločnosti a snahy pomstiť sa Srbom panujúcej medzi jeho jednotkami. Z toho súd odvodil, že deštrukcia majetku, kruté zaobchádzanie s civilistami a ich vraždenie vojakmi boli vo vzťahu ku generálovi Gotovinovi následkami, ktoré mohol predvídať, a preto mu boli pričítateľné, hoci siahali nad rámec pôvodného plánu (ods. 2374).
Patrí sa dodať, že koncept JCE je pod dlhotrvajúcou paľbou časti akademikov, ktorí ho odmietajú ako nepodložený v štatúte ICTY, nedostatočne precízne vymedzený a príliš ďalekosiahly. Na dôkladnú analýzu JCE v tomto poste nie je miesto, no rád sa k tomu v prípade záujmu vrátim v diskusii pod článkom. V tomto smere by ma zaujímala najmä reakcia praktikujúcich právnikov v Česku a na Slovensku: bolo by rozšírenie poňatia trestnej súčinnosti týmto smerom prospešné pre systém trestnej spravodlivosti?
Chorváti a Srbi
Dve buchly, ktoré dohromady tvoria rozsudok vo veci Gotovina et al, budú pod drobnohľadom medzinárodných právnikov ešte dlhú dobu, a dnes je priskoro z neho vyvodzovať akékoľvek definitívne závery. No stojí za to upozorniť na paralelu s rozsudkom vo veci srbského prezidenta Milana Milutinovića a jeho piatich spoluobžalovaných z roku 2009.
I tam stáli pred ICTY čelní predstavitelia štátu, armády aj polície. Súd podobne rozhodol o trestnej zodpovednosti obžalovaných za násilné vyhnanie státisícov kosovských Albáncov, a to spáchané vo forme JCE. Aj tam vynesenie rozsudku sprevádzali okamžité obvinenia z „politického vedenia celého konania od jeho začiatku“ z jednej strany a chvála za údajne spravodlivé posúdenie spáchaných „početných srbských zločinov“ zo strany druhej .
No hoci v prípade Milutinović et al pred súdom stáli šiesti etnickí Srbi a v prípade Gotovina et al traja etnickí Chorváti, ICTY v oboch prípadoch jedného z obžalovaných spod obžaloby oslobodil. (V prvom prípade to bol samotný prezident Milutinović, v tomto prípade generál Čermak.) Fakt, že haagsky tribunál pristupuje k prípadom rovnako dôkladne bez ohľadu na to, či na lavici obžalovaných sedia Chorváti alebo Srbi, ako aj skutočnosť, že v oboch situáciách neváha pristúpiť k oslobodeniu, ak dôkazy na odsúdenie nestačia, svedčí o jeho nestrannosti a profesionalite. Nech už dramatické prehlásenia politikov v momentoch po vyhlásení rozsudku znejú akokoľvek, v tomto zmysle bol včerajšok svetlým dňom pre medzinárodnú trestnú spravodlivosť a boj proti beztrestnosti.
15 dubna 2011
Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky
Požadavky:
- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- základní znalosti práva Evropské unie, schopnost orientovat se v právních řádech členských států EU, stejně jako v judikatuře ESLP a mezinárodním právu;
- výborná znalost anglického jazyka, dobrá znalost francouzského jazyka podmínkou, znalost (i pasivní) každého dalšího jazyka vítána;
- orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních,
- zájem o hlavní oblasti rozhodovací činnosti NSS (daňové právo, sociální zabezpečení, hospodářská soutěž, mezinárodní ochrana, základní práva a svobody atd.);
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.
Náplň práce:
- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- sledování a vyhodnocování vývoje práva v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu a správních úseků krajských soudů;
- správa databáze judikatury a příprava Sbírky rozhodnutí NSS a pod.
Vhodné i pro absolventy. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek na dobu určitou. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.
Strukturovaný životopis zasílejte prosím nejpozději do konce dubna 2011 na adresu: renata.balikova@nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a personálním složení Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu najdete na http://www.nssoud.cz/.
Termín nástupu: 1. 6. 2011 (na základě dohody je možný nástup i po tomto datu).
- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- základní znalosti práva Evropské unie, schopnost orientovat se v právních řádech členských států EU, stejně jako v judikatuře ESLP a mezinárodním právu;
- výborná znalost anglického jazyka, dobrá znalost francouzského jazyka podmínkou, znalost (i pasivní) každého dalšího jazyka vítána;
- orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních,
- zájem o hlavní oblasti rozhodovací činnosti NSS (daňové právo, sociální zabezpečení, hospodářská soutěž, mezinárodní ochrana, základní práva a svobody atd.);
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.
Náplň práce:
- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- sledování a vyhodnocování vývoje práva v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu a správních úseků krajských soudů;
- správa databáze judikatury a příprava Sbírky rozhodnutí NSS a pod.
Vhodné i pro absolventy. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek na dobu určitou. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.
Strukturovaný životopis zasílejte prosím nejpozději do konce dubna 2011 na adresu: renata.balikova@nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a personálním složení Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu najdete na http://www.nssoud.cz/.
Termín nástupu: 1. 6. 2011 (na základě dohody je možný nástup i po tomto datu).
13 dubna 2011
Ako môžeš obhajovať vojnových zločincov?
„Je mi z vás fakt na zvracanie!“ V Aruši poobedňajšie slnko predlžuje tiene a my sedíme pod bambusovými slnečníkmi pár metrov od budovy tribunálu. Ako toľkokrát po práci, pri pive značky Kilimanjaro, Tusker alebo Safari sa tu stretávame v zvláštnej zmesi mladých právnikov z celého sveta. Zvyčajne by na programe dňa bola lenivá diskusia o (často imaginárnych) prednostiach jednotlivých východoázijských druhov pív. Nie dnes. Dnes sa blonďatá temperamentná Lucy vrátila z pojednávania skutočne rozhorčená. A na druhej strane stola a jej hnevu som – ja?
„Ten odporný chlap ju normálne znásilnil. Rozumiete tomu? Jemu nestačilo, že viedol tých zabijakov z Interahamwe. On si navyše na tých úbohých ženách uspokojoval svoje úchylné chúťky... Pozerala som sa mu dnes do očí počas celého jej svedectva. A poviem vám, nevidela som tam ani len štipku ľútosti. To vám naozaj nie je hanba obhajovať takéto zvery?“
Patrí sa dodať, že títo „vy“, to som bol vlastne aj ja. Po pár mesiacoch práce ako asistent sudcov na tribunáli pre bývalú Juhosláviu v upršanom Haagu som sa rozhodol zmeniť klímu, konflikt aj pozíciu a stal som sa stážistom obhajoby v Aruši. Aj keď Arsène Shalom Ntahobali nebol „mojím“ obžalovaným, pokojne ním mohol byť. Scény, akú popísala Lucy, sa na tribunáli dejú pomerne často a mnohí z obvinených čelia svedeckým výpovediam o tom, že boli za zločiny spáchané počas genocídy v Rwande zodpovední nielen politicky, ale že sa na nich podieľali aj osobne. Tak či onak, otázka ostáva. Ako sa môže ktokoľvek podieľať na obhajobe potenciálnych génocidaires?
Na prípadoch pred ICTR som napokon pracoval takmer celý rok, a počas tejto doby som podobnej otázke, vypovedanej v rôznych kombináciách zdvorilosti a záujmu, čelil nespočetnekrát. Pri pive by ste ma asi takto dlho nenechali rozprávať, ale blogový formát mi umožňuje poskytnúť vám i jemne „rozšírenú“ verziu odpovede.
V túto chvíľu je teda namieste „rozbaliť“ otázku z nadpisu a poukázať na jej dve hlavné roviny, objektívnu a subjektívnu. Z objektívneho pohľadu, je správne potenciálnym páchateľom medzinárodných zločinov zabezpečiť čo najkvalitnejšie právne zastúpenie? Zo subjektívneho pohľadu, je moje prispenie k obhajobe takejto osoby vnútorne morálne ospravedlniteľné?
Je treba obhajovať vojnových zločincov?
V dnešnej dobe, v ktorej považujeme rozsiahle garancie ľudských práv za prirodzený výdobytok civilizácie, by asi málokto argumentoval v prospech revízie práva na spravodlivý súdny proces a jeho neoddeliteľnej súčasti, práva na obhajobu. Napriek tomu pravidelne vidíme najmä organizácie bojujúce za práva obetí vojnových zločinov zverejňovať svoju nespokojnosť s dĺžkou trvania procesov pred medzinárodnými tribunálmi, poukazujúc pri tom aj na priširokú paletu procesných práv obžalovaných, ktoré ich právnické tímy v plnej miere využívajú.
Pomer medzi efektivitou procesu a ochranou práv osôb obžalovaných z vojnových zločinov je možné nastaviť rôzne. Na jednej strane je riešenie, ktoré počas druhej svetovej vojny presadzovala Veľká Británia na čele s Winstonom Churchillom voči nacistickým pohlavárom: chytiť a zastreliť. Je historickou skutočnosťou, že napokon až vďaka Trumanovmu idealizmu a Stalinovej záľube v politických procesoch vznikol norimberský tribunál, ktorý položil základy mnohých princípov medzinárodného trestného procesu, ktoré dnes považujeme za samozrejmé (i keď zďaleka nie všetkých: obžalovaní napríklad nemali právo podať proti rozsudku opravný prostriedok).
Na pomyselnej druhej strane spektra sú moderné ad hoc tribunály (ICTY a ICTR) a Medzinárodný trestný súd v Haagu (ICC), ktoré poskytujú obvineným komplexnú právnu ochranu opierajúcu sa navyše o takmer dve desaťročia jurisprudencie. Aj keď presná kalibrácia práv obvinených závisí na konkrétnych cieľoch a možnostiach každej súdnej inštitúcie, zjednodušene sa dá povedať, že medzi mierou ochrany obvinených osôb a legitimitou daného súdu platí vzťah priamej úmery. Každé obmedzenie možnosti na efektívnu obhajobu otvára po vynesení odsudzujúceho rozsudku priestor pre kritiku procesu ako politického diktátu víťazov. Napríklad nedokonalé prekladanie a tlmočenie počas norimberského procesu je dodnes sporadicky využívané ako prostriedok odsúdenia údajnej nespravodlivosti tam vynesených rozsudkov.
Dôležitosť právneho zastúpenia v nemalej miere zdôrazňuje primárne adversárna povaha konania pred medzinárodnými tribunálmi. Aj keď trestný proces pred ICTY, ICTR a ICC sa vyznačuje zmesou prvkov oboch modelov (adversárneho a inkvizičného), zodpovednosť za vyhľadanie a prevedenie listinných dôkazov a nájdenie a vypočutie svedkov leží takmer výlučne na procesných stranách. Na vlastné oči som videl, že to, čo strany zanedbajú počas prípravy procesu, sa im len veľmi ťažko podarí počas hlavného pojednávania dobehnúť, a senát pristupuje k žiadostiam o zhovievavosť veľmi skepticky. Práve preto je čo najkvalitnejšia obhajoba obvinených kľúčovou zložkou legitimity a integrity konania pred medzinárodnými trestnými tribunálmi.
A čo ja s tým?
Tým sa teda dostávame k subjektívnej rovine. Možno si vravíte, no dobre, tak nech ich teda niekto obhajuje, ale mňa by to teda ani vo sne nenapadlo, čo je samozrejme legitímny názor. Ostatne, tých podozrivých vojnových zločincov ani nie je toľko, aby bol reálny problém v nedostatku právnikov so záujmom o prípad pred jedným z medzinárodných tribunálov. Práve naopak, každý zo zoznamov právnikov oprávnených poskytovať právne služby na troch najväčších tribunáloch obsahuje stovky mien, z ktorých len málokto dostane príležitosť zastupovať konkrétneho klienta. (Všimnite si však, že na zozname ICC zatiaľ nefiguruje jediný oprávnený právnik alebo právnička z Česka alebo Slovenska – možno šanca pre jedného z čitateľov Jiného práva?)
Zo svojej skúsenosti by som si však dovolil možno mierne odvážne tvrdenie, že mnohí – i keď určite nie väčšina – z nich nasmerujú svoju kariéru týmto smerom z nesprávnych príčin. Peniaze a prestíž môžu byť dobrým motivačným faktorom, ale určite by nemali byť jedinými dôvodmi. Ostatne, hodinová finančná odmena právnika zodpovedného za obhajobu obvinených pred ICTY a ICTR sa pohybuje okolo 100 USD, čo síce nie je nízky plat, ale pre mnohých skúsených a úspešných advokátov z angloamerického prostredia je to oproti ich dovtedajšiemu zárobku krok späť. Prestíž je takisto diskutabilná veličina, drvivá väčšina obhajcov z medzinárodných tribunálov spadá pod rozlišovaciu schopnosť mainstreamových médií a mnohí z nich po návrate do svojej jurisdikcie po niekoľkoročnom procese čelia nemalým ťažkostiam pri obnovovaní svojej pozastavenej praxe.
Tým hlavným faktorom by mala byť, a rád verím, že v mojom prípade tomu tak aj bolo, snaha poskytnúť obvineným čo najkvalitnejšiu právnu službu. (S tými peniazmi som mal rozhodovanie o niečo ľahšie, lebo v čase prijatia ponuky som nastupoval ako neplatený stážista.) To zároveň dáva odpoveď na otázku, ako to niekto môže dobrovoľne chcieť robiť. Ak verím v potrebnosť medzinárodného systému trestnej spravodlivosti vo všeobecnosti, musí byť mojím cieľom byť čo najlepším obhajcom konkrétneho klienta, aby sa naplnili ciele tohto systému i v „mojom“ individuálnom prípade.
To však podľa mňa neznamená, že právnik nemá mať morálne pochybnosti (ako tvrdí jeden úspešný obhajca z ICTR). Právnikove pochybnosti o vine alebo nevine klienta sú i v adversárnom systéme prirodzeným prejavom svedomia a vnútorného morálneho kompasu. No v tomto systéme je úlohou prokuratúry poskytnúť súdu všetky dôvody, na základe ktorých by mohol legitímne rozhodnúť o vine obžalovaného.
Model teda stojí na predpoklade čo najlepšej práce odvedenej oboma stranami; ak sa to podarí, súd rozhoduje na základe všetkých zistiteľných relevantných faktov a má tak možnosť dospieť k spravodlivému a nestrannému rozhodnutiu. Touto optikou, rozhodnutie stať sa obhajcom na jednom z medzinárodných tribunálov neznamená snahu pomôcť zločincom vyviaznuť zo štrapácií trestného procesu. Naopak, znamená to prácu v prospech systému, ktorý považujeme za nevyhnutný pri boji proti beztrestnosti na medzinárodnej scéne.
Namiesto záveru
V neposlednom rade, nezabúdajme ani na to, že tribunály neexistujú len na to, aby rozhodovali o výške trestu pre jednotlivých odpudivých hrdlorezov. O výsledku prípadu vo veci Arsèna Ntahobaliho a jeho spoluobvinených môžeme zatiaľ iba špekulovať (hoci záverečné reči padli pred takmer dvoma rokmi, na rozsudok sa stále čaká). No stojí za to si pripomenúť prípad, v ktorom bol z genocídy obvinený minister školstva rwandskej dočasnej vlády z apríla 1994.
Tak ako mnohí predstavitelia rwandského režimu pred ním aj po ňom, André Rwamakuba čelil obvineniam z vyvolávania etnickej nevraživosti pred vypuknutím bojov a verejného nabádania k vraždeniu tutsijských civilistov počas ich priebehu. No navyše proti nemu stála aj výpoveď nemenej ako šiestich očitých svedkov, ktorí ho údajne videli zavraždiť viacerých pacientov tutsijskej etnicity v univerzitnej nemocnici v Butare. Popis vo svedeckých výpovediach bol veľmi detailný, Rwamakuba, ktorý je pôvodným povolaním lekár, mal obetiam najprv vytrhnúť hadičky s infúziami a potom pacientov usmrtiť rozsekaním ich hláv sekerou.
Jeho obhajca sa však našťastie neriadil sentimentom, aký uchvátil v podobnú chvíľu moju kolegyňu Lucy. David Hooper, široko uznávaný ako jeden z najlepších medzinárodných trestných obhajcov na svete, postupoval metodicky a dôkladne. Súdu predložil dôkazy, na základe ktorých bolo zrejmé, že v čase, keď mal podľa svedkov a prokuratúry vyzývať k vraždeniu, bol na odbornej stáži v Belgicku a na konferencii v Egypte. Poukázal na to, že zo šiestich svedkov, ktorí umiestnili Rwamakubu na miesto činu v nemocnici, iba jeden tvrdil, že Rwamakubu poznal pred masakrou, a ten si ho ešte aj v priebehu vypočúvania pred súdom pomýlil s miestnym kňazom. Toto je samozrejme iba stručné zhrnutie, rozsudok vo veci André Rwamakuba má 87 strán. Tretí senát ICTR obžalovaného jednomyseľne oslobodil spod obžaloby a prokuratúra sa rozhodla nevyužiť svoje právo podať odvolanie.
Príbeh rwandského tribunálu má mnoho tienistých stránok, ale výsledok tohto prípadu medzi ne nepatrí. Oslobodenie Andrého Rwamakubu je poctou pre medzinárodnú spravodlivosť aj náročnú prácu právnikov obhajoby na medzinárodných tribunáloch.
„Ten odporný chlap ju normálne znásilnil. Rozumiete tomu? Jemu nestačilo, že viedol tých zabijakov z Interahamwe. On si navyše na tých úbohých ženách uspokojoval svoje úchylné chúťky... Pozerala som sa mu dnes do očí počas celého jej svedectva. A poviem vám, nevidela som tam ani len štipku ľútosti. To vám naozaj nie je hanba obhajovať takéto zvery?“
Patrí sa dodať, že títo „vy“, to som bol vlastne aj ja. Po pár mesiacoch práce ako asistent sudcov na tribunáli pre bývalú Juhosláviu v upršanom Haagu som sa rozhodol zmeniť klímu, konflikt aj pozíciu a stal som sa stážistom obhajoby v Aruši. Aj keď Arsène Shalom Ntahobali nebol „mojím“ obžalovaným, pokojne ním mohol byť. Scény, akú popísala Lucy, sa na tribunáli dejú pomerne často a mnohí z obvinených čelia svedeckým výpovediam o tom, že boli za zločiny spáchané počas genocídy v Rwande zodpovední nielen politicky, ale že sa na nich podieľali aj osobne. Tak či onak, otázka ostáva. Ako sa môže ktokoľvek podieľať na obhajobe potenciálnych génocidaires?
Na prípadoch pred ICTR som napokon pracoval takmer celý rok, a počas tejto doby som podobnej otázke, vypovedanej v rôznych kombináciách zdvorilosti a záujmu, čelil nespočetnekrát. Pri pive by ste ma asi takto dlho nenechali rozprávať, ale blogový formát mi umožňuje poskytnúť vám i jemne „rozšírenú“ verziu odpovede.
V túto chvíľu je teda namieste „rozbaliť“ otázku z nadpisu a poukázať na jej dve hlavné roviny, objektívnu a subjektívnu. Z objektívneho pohľadu, je správne potenciálnym páchateľom medzinárodných zločinov zabezpečiť čo najkvalitnejšie právne zastúpenie? Zo subjektívneho pohľadu, je moje prispenie k obhajobe takejto osoby vnútorne morálne ospravedlniteľné?
Je treba obhajovať vojnových zločincov?
V dnešnej dobe, v ktorej považujeme rozsiahle garancie ľudských práv za prirodzený výdobytok civilizácie, by asi málokto argumentoval v prospech revízie práva na spravodlivý súdny proces a jeho neoddeliteľnej súčasti, práva na obhajobu. Napriek tomu pravidelne vidíme najmä organizácie bojujúce za práva obetí vojnových zločinov zverejňovať svoju nespokojnosť s dĺžkou trvania procesov pred medzinárodnými tribunálmi, poukazujúc pri tom aj na priširokú paletu procesných práv obžalovaných, ktoré ich právnické tímy v plnej miere využívajú.
Pomer medzi efektivitou procesu a ochranou práv osôb obžalovaných z vojnových zločinov je možné nastaviť rôzne. Na jednej strane je riešenie, ktoré počas druhej svetovej vojny presadzovala Veľká Británia na čele s Winstonom Churchillom voči nacistickým pohlavárom: chytiť a zastreliť. Je historickou skutočnosťou, že napokon až vďaka Trumanovmu idealizmu a Stalinovej záľube v politických procesoch vznikol norimberský tribunál, ktorý položil základy mnohých princípov medzinárodného trestného procesu, ktoré dnes považujeme za samozrejmé (i keď zďaleka nie všetkých: obžalovaní napríklad nemali právo podať proti rozsudku opravný prostriedok).
Na pomyselnej druhej strane spektra sú moderné ad hoc tribunály (ICTY a ICTR) a Medzinárodný trestný súd v Haagu (ICC), ktoré poskytujú obvineným komplexnú právnu ochranu opierajúcu sa navyše o takmer dve desaťročia jurisprudencie. Aj keď presná kalibrácia práv obvinených závisí na konkrétnych cieľoch a možnostiach každej súdnej inštitúcie, zjednodušene sa dá povedať, že medzi mierou ochrany obvinených osôb a legitimitou daného súdu platí vzťah priamej úmery. Každé obmedzenie možnosti na efektívnu obhajobu otvára po vynesení odsudzujúceho rozsudku priestor pre kritiku procesu ako politického diktátu víťazov. Napríklad nedokonalé prekladanie a tlmočenie počas norimberského procesu je dodnes sporadicky využívané ako prostriedok odsúdenia údajnej nespravodlivosti tam vynesených rozsudkov.
Dôležitosť právneho zastúpenia v nemalej miere zdôrazňuje primárne adversárna povaha konania pred medzinárodnými tribunálmi. Aj keď trestný proces pred ICTY, ICTR a ICC sa vyznačuje zmesou prvkov oboch modelov (adversárneho a inkvizičného), zodpovednosť za vyhľadanie a prevedenie listinných dôkazov a nájdenie a vypočutie svedkov leží takmer výlučne na procesných stranách. Na vlastné oči som videl, že to, čo strany zanedbajú počas prípravy procesu, sa im len veľmi ťažko podarí počas hlavného pojednávania dobehnúť, a senát pristupuje k žiadostiam o zhovievavosť veľmi skepticky. Práve preto je čo najkvalitnejšia obhajoba obvinených kľúčovou zložkou legitimity a integrity konania pred medzinárodnými trestnými tribunálmi.
A čo ja s tým?
Tým sa teda dostávame k subjektívnej rovine. Možno si vravíte, no dobre, tak nech ich teda niekto obhajuje, ale mňa by to teda ani vo sne nenapadlo, čo je samozrejme legitímny názor. Ostatne, tých podozrivých vojnových zločincov ani nie je toľko, aby bol reálny problém v nedostatku právnikov so záujmom o prípad pred jedným z medzinárodných tribunálov. Práve naopak, každý zo zoznamov právnikov oprávnených poskytovať právne služby na troch najväčších tribunáloch obsahuje stovky mien, z ktorých len málokto dostane príležitosť zastupovať konkrétneho klienta. (Všimnite si však, že na zozname ICC zatiaľ nefiguruje jediný oprávnený právnik alebo právnička z Česka alebo Slovenska – možno šanca pre jedného z čitateľov Jiného práva?)
Zo svojej skúsenosti by som si však dovolil možno mierne odvážne tvrdenie, že mnohí – i keď určite nie väčšina – z nich nasmerujú svoju kariéru týmto smerom z nesprávnych príčin. Peniaze a prestíž môžu byť dobrým motivačným faktorom, ale určite by nemali byť jedinými dôvodmi. Ostatne, hodinová finančná odmena právnika zodpovedného za obhajobu obvinených pred ICTY a ICTR sa pohybuje okolo 100 USD, čo síce nie je nízky plat, ale pre mnohých skúsených a úspešných advokátov z angloamerického prostredia je to oproti ich dovtedajšiemu zárobku krok späť. Prestíž je takisto diskutabilná veličina, drvivá väčšina obhajcov z medzinárodných tribunálov spadá pod rozlišovaciu schopnosť mainstreamových médií a mnohí z nich po návrate do svojej jurisdikcie po niekoľkoročnom procese čelia nemalým ťažkostiam pri obnovovaní svojej pozastavenej praxe.
Tým hlavným faktorom by mala byť, a rád verím, že v mojom prípade tomu tak aj bolo, snaha poskytnúť obvineným čo najkvalitnejšiu právnu službu. (S tými peniazmi som mal rozhodovanie o niečo ľahšie, lebo v čase prijatia ponuky som nastupoval ako neplatený stážista.) To zároveň dáva odpoveď na otázku, ako to niekto môže dobrovoľne chcieť robiť. Ak verím v potrebnosť medzinárodného systému trestnej spravodlivosti vo všeobecnosti, musí byť mojím cieľom byť čo najlepším obhajcom konkrétneho klienta, aby sa naplnili ciele tohto systému i v „mojom“ individuálnom prípade.
To však podľa mňa neznamená, že právnik nemá mať morálne pochybnosti (ako tvrdí jeden úspešný obhajca z ICTR). Právnikove pochybnosti o vine alebo nevine klienta sú i v adversárnom systéme prirodzeným prejavom svedomia a vnútorného morálneho kompasu. No v tomto systéme je úlohou prokuratúry poskytnúť súdu všetky dôvody, na základe ktorých by mohol legitímne rozhodnúť o vine obžalovaného.
Model teda stojí na predpoklade čo najlepšej práce odvedenej oboma stranami; ak sa to podarí, súd rozhoduje na základe všetkých zistiteľných relevantných faktov a má tak možnosť dospieť k spravodlivému a nestrannému rozhodnutiu. Touto optikou, rozhodnutie stať sa obhajcom na jednom z medzinárodných tribunálov neznamená snahu pomôcť zločincom vyviaznuť zo štrapácií trestného procesu. Naopak, znamená to prácu v prospech systému, ktorý považujeme za nevyhnutný pri boji proti beztrestnosti na medzinárodnej scéne.
Namiesto záveru
V neposlednom rade, nezabúdajme ani na to, že tribunály neexistujú len na to, aby rozhodovali o výške trestu pre jednotlivých odpudivých hrdlorezov. O výsledku prípadu vo veci Arsèna Ntahobaliho a jeho spoluobvinených môžeme zatiaľ iba špekulovať (hoci záverečné reči padli pred takmer dvoma rokmi, na rozsudok sa stále čaká). No stojí za to si pripomenúť prípad, v ktorom bol z genocídy obvinený minister školstva rwandskej dočasnej vlády z apríla 1994.
Tak ako mnohí predstavitelia rwandského režimu pred ním aj po ňom, André Rwamakuba čelil obvineniam z vyvolávania etnickej nevraživosti pred vypuknutím bojov a verejného nabádania k vraždeniu tutsijských civilistov počas ich priebehu. No navyše proti nemu stála aj výpoveď nemenej ako šiestich očitých svedkov, ktorí ho údajne videli zavraždiť viacerých pacientov tutsijskej etnicity v univerzitnej nemocnici v Butare. Popis vo svedeckých výpovediach bol veľmi detailný, Rwamakuba, ktorý je pôvodným povolaním lekár, mal obetiam najprv vytrhnúť hadičky s infúziami a potom pacientov usmrtiť rozsekaním ich hláv sekerou.
Jeho obhajca sa však našťastie neriadil sentimentom, aký uchvátil v podobnú chvíľu moju kolegyňu Lucy. David Hooper, široko uznávaný ako jeden z najlepších medzinárodných trestných obhajcov na svete, postupoval metodicky a dôkladne. Súdu predložil dôkazy, na základe ktorých bolo zrejmé, že v čase, keď mal podľa svedkov a prokuratúry vyzývať k vraždeniu, bol na odbornej stáži v Belgicku a na konferencii v Egypte. Poukázal na to, že zo šiestich svedkov, ktorí umiestnili Rwamakubu na miesto činu v nemocnici, iba jeden tvrdil, že Rwamakubu poznal pred masakrou, a ten si ho ešte aj v priebehu vypočúvania pred súdom pomýlil s miestnym kňazom. Toto je samozrejme iba stručné zhrnutie, rozsudok vo veci André Rwamakuba má 87 strán. Tretí senát ICTR obžalovaného jednomyseľne oslobodil spod obžaloby a prokuratúra sa rozhodla nevyužiť svoje právo podať odvolanie.
Príbeh rwandského tribunálu má mnoho tienistých stránok, ale výsledok tohto prípadu medzi ne nepatrí. Oslobodenie Andrého Rwamakubu je poctou pre medzinárodnú spravodlivosť aj náročnú prácu právnikov obhajoby na medzinárodných tribunáloch.
Václav Klaus jedná proti demokratickému řádu České republiky
K úvahám o ústavnosti prezidentova váhání s odvoláním ministrů VV, které se dnes objevily v tisku, si dovoluji připojit i svůj názor, který dnes otiskly Lidové noviny. Nad rámec řečeného se mi chce dodat: také Vám připadá, že prezident zachází s mocí, kterou mu Ústava propůjčuje, jako s tím chilským perem?
Václav Klaus jedná proti demokratickému řádu České republiky
Každý den, kdy ministři za Věci veřejné setrvávají ve vládě, potenciálně ohrožují základní práva a svobody občanů České republiky. Dokument, který zveřejnila MF Dnes, jehož věrohodnost nikdo ze strany Věci veřejné nepopřel, hovoří jasně. Cílem faktického vůdce strany Víta Bárty bylo skrze politiku prosazovat zájmy své agentury, o jejíž metodách také hovoří velmi otevřeně. Špehování, sbírání kompromitujících informací, možná i vydírání. Ministerstvo vnitra a veřejná správa, do které začal Bárta dosazovat své věrné, je bohatým zdrojem informací o občanech této země, jež mohou být následně zneužity. Proto nemají Věci veřejné ve vládě co dělat.
Premiér Petr Nečas zareagoval zcela správně a navrhl odvolání ministrů z vlády. Prezident Nečasovy návrhy odmítl.
Ústava však hovoří zcela jasně: prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne její předseda. I kdyby spolu dále představitelé koaličních stran jednali, je prezident povinen ministry Věcí veřejných odvolat. Úvaha mu paradoxně zůstává pouze u ministra Bárty, který dříve, než jeho odvolání mohl premiér Nečas navrhnout, sám podal demisi. Tu prezident skutečně může podle Ústavy odmítnout.
Tady ale nejde „pouze“ o nerespektování role, kterou Ústava prezidentovi přisuzuje na úkor jiných vrcholných orgánů státní moci, v tomto případě premiéra. Jde o práva a svobody všech občanů České republiky, bezprostředně ohrožená přístupem k informacím, jež o nich státní orgány mají a které nyní mohou sloužit agentuře ABL.
„Strana“ Věci veřejné měla Vítovi Bártovi a agentuře ABL sloužit k ovládnutí politického systému České republiky a získání moci, jíž by poté využil ve prospěch svůj a jeho agentury. Je otázkou, zda by se zákonností strany nemělo začít vážně zabývat Ministerstvo vnitra. To se ovšem nemůže stát do okamžiku, kdy její předseda sám ministrem. V tomto okamžiku má ministr John spíše prostor k tomu, aby zametl stopy.
Odkládáním přijetí návrhu na odvolání ministrů za Věci veřejné se tak prezident stává spoluviníkem stavu ohrožení práv a svobod občanů. Pokud na svém postoji setrvá i nadále, jak jeho poslední vyjádření i naznačují, dopustí se velezrady, kterou zákon definuje jako „jednání prezidenta směřující proti demokratickému řádu“ České republiky. Co na to Senát, který je oprávněn ústavní žalobu podat?
Václav Klaus jedná proti demokratickému řádu České republiky
Každý den, kdy ministři za Věci veřejné setrvávají ve vládě, potenciálně ohrožují základní práva a svobody občanů České republiky. Dokument, který zveřejnila MF Dnes, jehož věrohodnost nikdo ze strany Věci veřejné nepopřel, hovoří jasně. Cílem faktického vůdce strany Víta Bárty bylo skrze politiku prosazovat zájmy své agentury, o jejíž metodách také hovoří velmi otevřeně. Špehování, sbírání kompromitujících informací, možná i vydírání. Ministerstvo vnitra a veřejná správa, do které začal Bárta dosazovat své věrné, je bohatým zdrojem informací o občanech této země, jež mohou být následně zneužity. Proto nemají Věci veřejné ve vládě co dělat.
Premiér Petr Nečas zareagoval zcela správně a navrhl odvolání ministrů z vlády. Prezident Nečasovy návrhy odmítl.
Ústava však hovoří zcela jasně: prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne její předseda. I kdyby spolu dále představitelé koaličních stran jednali, je prezident povinen ministry Věcí veřejných odvolat. Úvaha mu paradoxně zůstává pouze u ministra Bárty, který dříve, než jeho odvolání mohl premiér Nečas navrhnout, sám podal demisi. Tu prezident skutečně může podle Ústavy odmítnout.
Tady ale nejde „pouze“ o nerespektování role, kterou Ústava prezidentovi přisuzuje na úkor jiných vrcholných orgánů státní moci, v tomto případě premiéra. Jde o práva a svobody všech občanů České republiky, bezprostředně ohrožená přístupem k informacím, jež o nich státní orgány mají a které nyní mohou sloužit agentuře ABL.
„Strana“ Věci veřejné měla Vítovi Bártovi a agentuře ABL sloužit k ovládnutí politického systému České republiky a získání moci, jíž by poté využil ve prospěch svůj a jeho agentury. Je otázkou, zda by se zákonností strany nemělo začít vážně zabývat Ministerstvo vnitra. To se ovšem nemůže stát do okamžiku, kdy její předseda sám ministrem. V tomto okamžiku má ministr John spíše prostor k tomu, aby zametl stopy.
Odkládáním přijetí návrhu na odvolání ministrů za Věci veřejné se tak prezident stává spoluviníkem stavu ohrožení práv a svobod občanů. Pokud na svém postoji setrvá i nadále, jak jeho poslední vyjádření i naznačují, dopustí se velezrady, kterou zákon definuje jako „jednání prezidenta směřující proti demokratickému řádu“ České republiky. Co na to Senát, který je oprávněn ústavní žalobu podat?
06 dubna 2011
Aké sú hranice spojeneckých vojenských aktivít v Líbyi?
Ďakujem Honzovi Komárkovi za milé privítanie, bude mi cťou môcť sa počas najbližších pár týždňov zúčastniť dialógu s „Inoprávnikmi“. Skúsim načrieť do svojich skúseností tak z oxfordských slonovinových veží, ako aj z prašných ciest pred tribunálom OSN v Tanzánii a predstaviť na tomto pozadí niekoľko aktuálnych tém z oblasti medzinárodného práva.
Ťažisko môjho akademického záujmu sa týka právnej regulácie ozbrojených konfliktov, a to všetkých jej troch kľúčových aspektov, ktoré majú v duchu Quidquid latine dictum sit, altum sonatur pekné latinské názvy ius ad bellum, ius in bello a ius post bellum. Tieto tri právne oblasti vyjadrujú tri hlavné otázky spojené s troma fázami ozbrojenej konfrontácie akéhokoľvek druhu: kedy smieme vstúpiť do ozbrojeného konfliktu („právo na vojnu“, teda ad bellum), aké práva a povinnosti máme v jeho priebehu („právo platné počas vojny“, teda in bello) a po jeho ukončení, a to najmä z hľadiska potrestania osôb zodpovedných za vojnové zločiny („právo po vojne“, post bellum).
Otázka, do akej miery sa smú spojenecké sily zapojiť do prebiehajúceho konfliktu v Líbyi, tak spadá na pomedzie prvej a druhej z týchto oblastí.
Na všeobecnej úrovni sa spochybňovanie legitimity a legality vojenskej intervencie proti Kaddáfiho silám v Líbyi po udalostiach v marci tohto roka odsunulo v podstate na okraj verejnej diskusie. Čo sa týka jej legitimity, regionálne organizácie predstavujúce všetky tri kultúrno-geografické okruhy, do ktorých Líbya patrí, a síce Arabská liga, Organizácia Islamskej konferencie a Africká únia v úvode mesiaca svorne odsúdili útoky proti civilnému obyvateľstvu. Prvé dve z nich navyše otvorene vyslovili podporu vytvoreniu bezletovej zóny nad Líbyou. Na rozdiel od intervencií v Kosove alebo Iraku otázku legality vyriešila jednoznačne formulovaná rezolúcia Bezpečnostnej rady OSN (BR OSN) 1973 (2011) zo 17. marca tohto roka. Charta OSN zakazuje vo svojom článku 2 použitie sily alebo hrozby silou v medzinárodných vzťahoch, pričom z tohto pravidla pripúšťa iba dve výnimky: konanie v sebaobrane (čl. 51) a konanie autorizované BR OSN s cieľom udržania alebo obnovenia medzinárodného mieru a bezpečnosti (čl. 39 a nasl.). Rezolúcia 1973 poveruje členské štáty OSN „prijať všetky potrebné opatrenia“ na území Líbye na dosiahnutie cieľov mandátu. Táto magická formulka je dnes už zaužívaným eufemizmom, ktorý legalizuje použitie sily v súlade s podmienkami stanovenými BR OSN.
Akú širokú mieru uváženia ponecháva teda toto poverenie spojeneckým štátom intervenujúcim v súčasnosti v Líbyi? Môžu sa usilovať o odstránenie Kaddáfiho režimu silou priamo alebo aspoň nepriamo formou vojenskej pomoci rebelom pôsobiacim vo východolíbyjskom meste Bengází? Na to, aby sme na tieto otázky mohli odpovedať, sa musíme bližšie pozrieť na text poverenia, ktorý prijali členské štáty hlasujúce za rezolúciu 1973. Toto rozhodnutie BR OSN štátom povoľuje prijať všetky potrebné opatrenia na dosiahnutie dvoch navzájom prepojených cieľov. Prvým z nich je ochrana civilného obyvateľstva a obývaných oblastí, ktorým v Líbyi hrozia útoky (odsek 4). Druhý cieľ predstavuje vytvorenie a udržanie bezletovej zóny nad líbyjským územím, opäť za účelom pomoci na ochranu civilného obyvateľstva (odseky 6 a 8). Text týchto ustanovení vcelku:
The Security Council [...] Acting under Chapter VII of the Charter of the United Nations [...]
4. Authorizes Member States that have notified the Secretary-General, acting nationally or through regional organizations or arrangements, and acting in cooperation with the Secretary-General, to take all necessary measures, notwithstanding paragraph 9 of resolution 1970 (2011), to protect civilians and civilian populated areas under threat of attack in the Libyan Arab Jamahiriya, including Benghazi, while excluding a foreign occupation force of any form on any part of Libyan territory, and requests the Member States concerned to inform the Secretary-General immediately of the measures they take pursuant to the authorization conferred by this paragraph which shall be immediately reported to the Security Council; [...]
6. Decides to establish a ban on all flights in the airspace of the Libyan Arab Jamahiriya in order to help protect civilians; [...]
8. Authorizes Member States that have notified the Secretary-General and the Secretary-General of the League of Arab States, acting nationally or through regional organizations or arrangements, to take all necessary measures to enforce compliance with the ban on flights imposed by paragraph 6 above, as necessary, and requests the States concerned in cooperation with the League of Arab States to coordinate closely with the Secretary General on the measures they are taking to implement this ban, including by establishing an appropriate mechanism for implementing the provisions of paragraphs 6 and 7 above[.]
Z textu je teda zrejmé, že možnosti, ktoré majú spojenci k dispozícii, sú výrazne obmedzené. Spojenecké sily nesmú podrobiť líbyjské územie okupácii v žiadnej jeho časti (odsek 4; niektoré české média sa v tomto smere dopustili dezinterpretácie textu rezolúcie). Mandát navyše explicitne nepovoľuje zmenu režimu, ako tomu bolo napríklad v rezolúcii 940 (1994), ktorou BR OSN výslovne poverila medzinárodné sily na odstránenie nelegitímneho vedenia Haiti a jeho nahradenia demokraticky zvoleným prezidentom Jeanom-Bertrandom Aristidom. Rezolúcia 1973 teda nadväzuje na podobne formulované rezolúcie BR OSN zamerané na ochranu civilného obyvateľstva (napr. rezolúcie 1270 (1999) a 1289 (2000) ohľadom Sierra Leone alebo rezolúcia 1706 (2006) ohľadom situácie v Darfúre), ktoré sa rovnako nezmieňujú o odstránení politického vedenia dotknutých krajín a nikdy tak ani neboli interpretované.
Obyvatelia mnohých západolíbyjských miest sú loajálni voči Kaddáfiho vláde a v súčasnosti im nehrozí útok vládnych vojsk. Argument, že výmena vlády je nevyhnutná kvôli ochrane civilného obyvateľstva na území celej Líbye teda takisto neobstojí. Podobne, do tej miery, do akej povstalecké sily žiadajú podporu spojeneckých síl na dosiahnutie svojich strategických cieľov obsadenia čo najväčšieho územia krajiny, je ich požiadavka za hranicou mandátu, ktorý spojencom BR OSN umožnila a mala by nimi byť odmietnutá.
V posledných dňoch predstavitelia západných krajín začali otvárať otázku možného obídenia nemožnosti priameho útoku na centrum Kaddáfiho moci a priamej vojenskej podpory povstaleckých útokov prostredníctvom poskytnutia vojenského tréningu a výzbroje rebelom. Podľa niektorých správ dokonca americký prezident Barack Obama aj schválil takúto podporu skrytou formou. O vhodnosti takého kroku môžeme mať oprávnené pochybnosti po skúsenostiach s ozbrojovaním afgánskych mudžahedínov v osemdesiatych rokoch a po priznaní veliteľa NATO v Európe admirála Stavridisa, že spravodajské informácie naznačujú prítomnosť Al Káidy a Hizballáhu medzi povstaleckými jednotkami. No prenechajme tieto úvahy politickým komentátorom a pozrime sa na právnu stránku veci.
Prvou prekážkou akéhokoľvek transferu zbraní na líbyjské územie je zbrojné embargo, ktoré bolo na Líbyu uvalené v deviatom odseku predchádzajúcej rezolúcie BR OSN venovanej tamojšej situácii (rezolúcia 1970 (2011)). Z textu už uvedeného odseku 4 rezolúcie 1973 je však zrejmé, že poverenie prijať všetky potrebné opatrenia platí „bez ohľadu“ na toto ustanovenie (anglický text používa v tomto zmysle termín notwithstanding). Preto zákaz dovozu a prevozu zbraní do Líbye neplatí absolútne (ostatne, ak by tomu tak bolo, tak by striktne vzaté ani intervenujúce krajiny nesmeli prekročiť hranice Líbye s akoukoľvek výzbrojou, čo by im znemožnilo vojenský zásah), no otázkou ostáva, či je v zmysle novej rezolúcie legálne ich poskytnutie povstalcom bojujúcim proti Kaddáfiho silám.
V nedávno publikovanom blogovom príspevku na túto tému môj bývalý učiteľ Dapo Akande argumentuje, že štáty sa môžu rozhodnúť, či zrealizujú Bezpečnostnou radou povolené použitie sily „priamo alebo nepriamo“, pričom za nepriame použitie sily považuje v tomto kontexte poskytnutie vojenskej podpory vrátane výzbroje povstaleckej skupine. Ako jediné obmedzenie Akande uvádza, že štáty tak musia učiniť s cieľom naplniť mandát BR OSN.
Ak si však pripomenieme text rezolúcie 1973, uvidíme, že poverenie členským štátom uvádza výslovne, akými formami môžu tieto subjekty konať, a síce jednotlivo alebo prostredníctvom regionálnych organizácií a uskupení (odseky 4 a 8). O „nepriamom“ použití sily niet zmienky, ani o možnosti spolupracovať s inými subjektmi medzinárodného práva než tými uvedenými v rezolúcii samotnej. Štátom následne vznikajú ďalšie povinnosti procesnej povahy vrátane povinnosti informovať o svojich aktivitách generálneho tajomníka OSN. Tie by sa automaticky nepreniesli na podporených povstalcov, čím by bol narušený rozsah mandátu povoleného BR OSN. Podobne by sa na povstalcov sama osebe nepreniesla povinnosť poskytnuté zbrane využiť iba v súvislosti s ochranou civilného obyvateľstva, resp. by sa podobne uvedomelé konanie od nich dalo len ťažko predpokladať, čo by takisto ohrozilo hranice mandátu z rezolúcie 1973. Keďže použitie sily autorizované BR OSN je výnimkou zo všeobecného zákazu použitia sily alebo hrozby silou v medzinárodných vzťahoch, v duchu základných kánonov interpretácie musí byť vykladané reštriktívne. Preto by podľa môjho názoru vyzbrojovanie povstalcov vo východnej Líbyi znamenalo porušenie rezolúcie 1973.
Z právneho hľadiska teda spojenci smú udržiavať bezletovú zónu a chrániť líbyjské civilné obyvateľstvo pred vládnymi útokmi i naďalej. V súčasnom stave však ich mandát nepovoľuje odstránenie Kaddáfiho režimu alebo poskytnutie zbraní a vojenského materiálu protivládnym silám na východe krajiny. Možné riešenie poskytuje rezolúcia 1970, ktorá ustanovuje tzv. sankčnú komisiu (Sanctions Committee), ktorá môže schváliť predaj alebo dovoz zbraní a vojenského materiálu na líbyjské územie (odsek 9 písm. c). Avšak vzhľadom na to, že táto komisia má byť zložená zo zástupcov všetkých členských krajín BR OSN, a teda vrátane štátov, ktoré sa na prebiehajúcu intervenciu pozerajú nanajvýš zdržanlivo (ako Rusko, Čína alebo Nemecko), je šanca, že podporí vyzbrojovanie povstalcov, pomerne nízka.
Z politického hľadiska tak hrozí, že sa vytvorí patová situácia, v rámci ktorej sa Líbya de facto rozdelí na provládnu západnú časť a povstalcami ovládnutú východnú časť. O tom, že medzinárodná komunita ani obyvatelia Líbye takýto výsledok neprivítajú, asi niet pochýb. Ak však k trvalejším zmenám nedôjde prostredníctvom vnútroštátnych procesov (či už po dobrovoľnom odstúpení Kaddáfiho vedenia alebo po oveľa menej pravdepodobnom vojenskom víťazstve jednej z bojujúcich strán), na to, aby riešenie „zvonku“ bolo v súlade s medzinárodným právom, ho budú musieť jeho zástancovia opäť presadiť v rámci existujúcich mechanizmov Bezpečnostnej rady OSN.
Ťažisko môjho akademického záujmu sa týka právnej regulácie ozbrojených konfliktov, a to všetkých jej troch kľúčových aspektov, ktoré majú v duchu Quidquid latine dictum sit, altum sonatur pekné latinské názvy ius ad bellum, ius in bello a ius post bellum. Tieto tri právne oblasti vyjadrujú tri hlavné otázky spojené s troma fázami ozbrojenej konfrontácie akéhokoľvek druhu: kedy smieme vstúpiť do ozbrojeného konfliktu („právo na vojnu“, teda ad bellum), aké práva a povinnosti máme v jeho priebehu („právo platné počas vojny“, teda in bello) a po jeho ukončení, a to najmä z hľadiska potrestania osôb zodpovedných za vojnové zločiny („právo po vojne“, post bellum).
Otázka, do akej miery sa smú spojenecké sily zapojiť do prebiehajúceho konfliktu v Líbyi, tak spadá na pomedzie prvej a druhej z týchto oblastí.
Na všeobecnej úrovni sa spochybňovanie legitimity a legality vojenskej intervencie proti Kaddáfiho silám v Líbyi po udalostiach v marci tohto roka odsunulo v podstate na okraj verejnej diskusie. Čo sa týka jej legitimity, regionálne organizácie predstavujúce všetky tri kultúrno-geografické okruhy, do ktorých Líbya patrí, a síce Arabská liga, Organizácia Islamskej konferencie a Africká únia v úvode mesiaca svorne odsúdili útoky proti civilnému obyvateľstvu. Prvé dve z nich navyše otvorene vyslovili podporu vytvoreniu bezletovej zóny nad Líbyou. Na rozdiel od intervencií v Kosove alebo Iraku otázku legality vyriešila jednoznačne formulovaná rezolúcia Bezpečnostnej rady OSN (BR OSN) 1973 (2011) zo 17. marca tohto roka. Charta OSN zakazuje vo svojom článku 2 použitie sily alebo hrozby silou v medzinárodných vzťahoch, pričom z tohto pravidla pripúšťa iba dve výnimky: konanie v sebaobrane (čl. 51) a konanie autorizované BR OSN s cieľom udržania alebo obnovenia medzinárodného mieru a bezpečnosti (čl. 39 a nasl.). Rezolúcia 1973 poveruje členské štáty OSN „prijať všetky potrebné opatrenia“ na území Líbye na dosiahnutie cieľov mandátu. Táto magická formulka je dnes už zaužívaným eufemizmom, ktorý legalizuje použitie sily v súlade s podmienkami stanovenými BR OSN.
Akú širokú mieru uváženia ponecháva teda toto poverenie spojeneckým štátom intervenujúcim v súčasnosti v Líbyi? Môžu sa usilovať o odstránenie Kaddáfiho režimu silou priamo alebo aspoň nepriamo formou vojenskej pomoci rebelom pôsobiacim vo východolíbyjskom meste Bengází? Na to, aby sme na tieto otázky mohli odpovedať, sa musíme bližšie pozrieť na text poverenia, ktorý prijali členské štáty hlasujúce za rezolúciu 1973. Toto rozhodnutie BR OSN štátom povoľuje prijať všetky potrebné opatrenia na dosiahnutie dvoch navzájom prepojených cieľov. Prvým z nich je ochrana civilného obyvateľstva a obývaných oblastí, ktorým v Líbyi hrozia útoky (odsek 4). Druhý cieľ predstavuje vytvorenie a udržanie bezletovej zóny nad líbyjským územím, opäť za účelom pomoci na ochranu civilného obyvateľstva (odseky 6 a 8). Text týchto ustanovení vcelku:
The Security Council [...] Acting under Chapter VII of the Charter of the United Nations [...]
4. Authorizes Member States that have notified the Secretary-General, acting nationally or through regional organizations or arrangements, and acting in cooperation with the Secretary-General, to take all necessary measures, notwithstanding paragraph 9 of resolution 1970 (2011), to protect civilians and civilian populated areas under threat of attack in the Libyan Arab Jamahiriya, including Benghazi, while excluding a foreign occupation force of any form on any part of Libyan territory, and requests the Member States concerned to inform the Secretary-General immediately of the measures they take pursuant to the authorization conferred by this paragraph which shall be immediately reported to the Security Council; [...]
6. Decides to establish a ban on all flights in the airspace of the Libyan Arab Jamahiriya in order to help protect civilians; [...]
8. Authorizes Member States that have notified the Secretary-General and the Secretary-General of the League of Arab States, acting nationally or through regional organizations or arrangements, to take all necessary measures to enforce compliance with the ban on flights imposed by paragraph 6 above, as necessary, and requests the States concerned in cooperation with the League of Arab States to coordinate closely with the Secretary General on the measures they are taking to implement this ban, including by establishing an appropriate mechanism for implementing the provisions of paragraphs 6 and 7 above[.]
Z textu je teda zrejmé, že možnosti, ktoré majú spojenci k dispozícii, sú výrazne obmedzené. Spojenecké sily nesmú podrobiť líbyjské územie okupácii v žiadnej jeho časti (odsek 4; niektoré české média sa v tomto smere dopustili dezinterpretácie textu rezolúcie). Mandát navyše explicitne nepovoľuje zmenu režimu, ako tomu bolo napríklad v rezolúcii 940 (1994), ktorou BR OSN výslovne poverila medzinárodné sily na odstránenie nelegitímneho vedenia Haiti a jeho nahradenia demokraticky zvoleným prezidentom Jeanom-Bertrandom Aristidom. Rezolúcia 1973 teda nadväzuje na podobne formulované rezolúcie BR OSN zamerané na ochranu civilného obyvateľstva (napr. rezolúcie 1270 (1999) a 1289 (2000) ohľadom Sierra Leone alebo rezolúcia 1706 (2006) ohľadom situácie v Darfúre), ktoré sa rovnako nezmieňujú o odstránení politického vedenia dotknutých krajín a nikdy tak ani neboli interpretované.
Obyvatelia mnohých západolíbyjských miest sú loajálni voči Kaddáfiho vláde a v súčasnosti im nehrozí útok vládnych vojsk. Argument, že výmena vlády je nevyhnutná kvôli ochrane civilného obyvateľstva na území celej Líbye teda takisto neobstojí. Podobne, do tej miery, do akej povstalecké sily žiadajú podporu spojeneckých síl na dosiahnutie svojich strategických cieľov obsadenia čo najväčšieho územia krajiny, je ich požiadavka za hranicou mandátu, ktorý spojencom BR OSN umožnila a mala by nimi byť odmietnutá.
V posledných dňoch predstavitelia západných krajín začali otvárať otázku možného obídenia nemožnosti priameho útoku na centrum Kaddáfiho moci a priamej vojenskej podpory povstaleckých útokov prostredníctvom poskytnutia vojenského tréningu a výzbroje rebelom. Podľa niektorých správ dokonca americký prezident Barack Obama aj schválil takúto podporu skrytou formou. O vhodnosti takého kroku môžeme mať oprávnené pochybnosti po skúsenostiach s ozbrojovaním afgánskych mudžahedínov v osemdesiatych rokoch a po priznaní veliteľa NATO v Európe admirála Stavridisa, že spravodajské informácie naznačujú prítomnosť Al Káidy a Hizballáhu medzi povstaleckými jednotkami. No prenechajme tieto úvahy politickým komentátorom a pozrime sa na právnu stránku veci.
Prvou prekážkou akéhokoľvek transferu zbraní na líbyjské územie je zbrojné embargo, ktoré bolo na Líbyu uvalené v deviatom odseku predchádzajúcej rezolúcie BR OSN venovanej tamojšej situácii (rezolúcia 1970 (2011)). Z textu už uvedeného odseku 4 rezolúcie 1973 je však zrejmé, že poverenie prijať všetky potrebné opatrenia platí „bez ohľadu“ na toto ustanovenie (anglický text používa v tomto zmysle termín notwithstanding). Preto zákaz dovozu a prevozu zbraní do Líbye neplatí absolútne (ostatne, ak by tomu tak bolo, tak by striktne vzaté ani intervenujúce krajiny nesmeli prekročiť hranice Líbye s akoukoľvek výzbrojou, čo by im znemožnilo vojenský zásah), no otázkou ostáva, či je v zmysle novej rezolúcie legálne ich poskytnutie povstalcom bojujúcim proti Kaddáfiho silám.
V nedávno publikovanom blogovom príspevku na túto tému môj bývalý učiteľ Dapo Akande argumentuje, že štáty sa môžu rozhodnúť, či zrealizujú Bezpečnostnou radou povolené použitie sily „priamo alebo nepriamo“, pričom za nepriame použitie sily považuje v tomto kontexte poskytnutie vojenskej podpory vrátane výzbroje povstaleckej skupine. Ako jediné obmedzenie Akande uvádza, že štáty tak musia učiniť s cieľom naplniť mandát BR OSN.
Ak si však pripomenieme text rezolúcie 1973, uvidíme, že poverenie členským štátom uvádza výslovne, akými formami môžu tieto subjekty konať, a síce jednotlivo alebo prostredníctvom regionálnych organizácií a uskupení (odseky 4 a 8). O „nepriamom“ použití sily niet zmienky, ani o možnosti spolupracovať s inými subjektmi medzinárodného práva než tými uvedenými v rezolúcii samotnej. Štátom následne vznikajú ďalšie povinnosti procesnej povahy vrátane povinnosti informovať o svojich aktivitách generálneho tajomníka OSN. Tie by sa automaticky nepreniesli na podporených povstalcov, čím by bol narušený rozsah mandátu povoleného BR OSN. Podobne by sa na povstalcov sama osebe nepreniesla povinnosť poskytnuté zbrane využiť iba v súvislosti s ochranou civilného obyvateľstva, resp. by sa podobne uvedomelé konanie od nich dalo len ťažko predpokladať, čo by takisto ohrozilo hranice mandátu z rezolúcie 1973. Keďže použitie sily autorizované BR OSN je výnimkou zo všeobecného zákazu použitia sily alebo hrozby silou v medzinárodných vzťahoch, v duchu základných kánonov interpretácie musí byť vykladané reštriktívne. Preto by podľa môjho názoru vyzbrojovanie povstalcov vo východnej Líbyi znamenalo porušenie rezolúcie 1973.
Z právneho hľadiska teda spojenci smú udržiavať bezletovú zónu a chrániť líbyjské civilné obyvateľstvo pred vládnymi útokmi i naďalej. V súčasnom stave však ich mandát nepovoľuje odstránenie Kaddáfiho režimu alebo poskytnutie zbraní a vojenského materiálu protivládnym silám na východe krajiny. Možné riešenie poskytuje rezolúcia 1970, ktorá ustanovuje tzv. sankčnú komisiu (Sanctions Committee), ktorá môže schváliť predaj alebo dovoz zbraní a vojenského materiálu na líbyjské územie (odsek 9 písm. c). Avšak vzhľadom na to, že táto komisia má byť zložená zo zástupcov všetkých členských krajín BR OSN, a teda vrátane štátov, ktoré sa na prebiehajúcu intervenciu pozerajú nanajvýš zdržanlivo (ako Rusko, Čína alebo Nemecko), je šanca, že podporí vyzbrojovanie povstalcov, pomerne nízka.
Z politického hľadiska tak hrozí, že sa vytvorí patová situácia, v rámci ktorej sa Líbya de facto rozdelí na provládnu západnú časť a povstalcami ovládnutú východnú časť. O tom, že medzinárodná komunita ani obyvatelia Líbye takýto výsledok neprivítajú, asi niet pochýb. Ak však k trvalejším zmenám nedôjde prostredníctvom vnútroštátnych procesov (či už po dobrovoľnom odstúpení Kaddáfiho vedenia alebo po oveľa menej pravdepodobnom vojenskom víťazstve jednej z bojujúcich strán), na to, aby riešenie „zvonku“ bolo v súlade s medzinárodným právom, ho budú musieť jeho zástancovia opäť presadiť v rámci existujúcich mechanizmov Bezpečnostnej rady OSN.
6. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci z oboru obchodního práva a příbuzných oborů
Randova nadace při Spolku českých právníků VŠEHRD
vypisuje v rámci programu podpory rozvoje právní vědy a talentovaných studentů právnických fakult v České republice za laskavé podpory advokátní kanceláře PRK Partners s.r.o.
6. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci z oboru obchodního práva a příbuzných oborů
Cena Randovy nadace může být udělena autorovi diplomové práce, obhájené v období od 1.3.2010 do 30.3.2011 na právnické fakultě v České republice v oboru práva občanského, obchodního, finančního, evropského, mezinárodního soukromého a pracovního či v některém oboru souvisejícím, včetně národního hospodářství, která bude mimořádným přínosem pro rozvoj oboru, zejména z hlediska praktické využitelnosti poznatků nashromážděných v diplomové práci.
Cena je dotována celkovou částkou až do výše 50 000 Kč.
Podmínky pro hodnocení:
Diplomová práce musí být obhájena na právnické fakultě v České republice v určeném oboru v období od 1.3.2010 do 30.6.2011.
Diplomová práce musí být nejpozději do 8.7.2011 zaslána na sídlo Randovy nadace (Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1) nebo předložena v kanceláři Spolku českých právníků Všehrd (budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy, dveře č. 29, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1).
Diplomová práce musí být doručena v jednom písemném vyhotovení, včetně posudků vedoucího a oponenta diplomové práce a průvodního dopisu, ve kterém budou uvedeny kontaktní údaje diplomanta/ky (kontaktní adresa, e-mail a tel. číslo).
Doručení obhájené diplomové práce včetně posudků a průvodního dopisu se považuje za podání přihlášky. Podáním přihlášky dává diplomant/ka souhlas ke zveřejnění a publikaci své diplomové práce, včetně zveřejnění na internetu, v případě, že jeho/její práce bude oceněna.
Udělení ceny, určení její výše, popř. způsob rozdělení ceny mezi více autorů, je zcela na zvážení správní rady Randovy nadace a na její udělení není žádný právní nárok. V příslušném akademickém roce nemusí být cena udělena vůbec.
Upozorňujeme, že proces výběru diplomové práce a udělení ceny není veřejnou soutěží.
Randova nadace, nám. Curieových 7, 116 40 Praha 1
tel.: 222 322 654, e-mail: randova.nadace@seznam.cz
IČ: 264 64 926, č. ú.: 173179045/0300 vedený u ČSO B
Bližší informace získáte na
www.vsehrd.cz
www.prkpartners.com
vypisuje v rámci programu podpory rozvoje právní vědy a talentovaných studentů právnických fakult v České republice za laskavé podpory advokátní kanceláře PRK Partners s.r.o.
6. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci z oboru obchodního práva a příbuzných oborů
Cena Randovy nadace může být udělena autorovi diplomové práce, obhájené v období od 1.3.2010 do 30.3.2011 na právnické fakultě v České republice v oboru práva občanského, obchodního, finančního, evropského, mezinárodního soukromého a pracovního či v některém oboru souvisejícím, včetně národního hospodářství, která bude mimořádným přínosem pro rozvoj oboru, zejména z hlediska praktické využitelnosti poznatků nashromážděných v diplomové práci.
Cena je dotována celkovou částkou až do výše 50 000 Kč.
Podmínky pro hodnocení:
Diplomová práce musí být obhájena na právnické fakultě v České republice v určeném oboru v období od 1.3.2010 do 30.6.2011.
Diplomová práce musí být nejpozději do 8.7.2011 zaslána na sídlo Randovy nadace (Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1) nebo předložena v kanceláři Spolku českých právníků Všehrd (budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy, dveře č. 29, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1).
Diplomová práce musí být doručena v jednom písemném vyhotovení, včetně posudků vedoucího a oponenta diplomové práce a průvodního dopisu, ve kterém budou uvedeny kontaktní údaje diplomanta/ky (kontaktní adresa, e-mail a tel. číslo).
Doručení obhájené diplomové práce včetně posudků a průvodního dopisu se považuje za podání přihlášky. Podáním přihlášky dává diplomant/ka souhlas ke zveřejnění a publikaci své diplomové práce, včetně zveřejnění na internetu, v případě, že jeho/její práce bude oceněna.
Udělení ceny, určení její výše, popř. způsob rozdělení ceny mezi více autorů, je zcela na zvážení správní rady Randovy nadace a na její udělení není žádný právní nárok. V příslušném akademickém roce nemusí být cena udělena vůbec.
Upozorňujeme, že proces výběru diplomové práce a udělení ceny není veřejnou soutěží.
Randova nadace, nám. Curieových 7, 116 40 Praha 1
tel.: 222 322 654, e-mail: randova.nadace@seznam.cz
IČ: 264 64 926, č. ú.: 173179045/0300 vedený u ČSO B
Bližší informace získáte na
www.vsehrd.cz
www.prkpartners.com
04 dubna 2011
Host na duben - Kubo Mačák
Čtenářům Jiného práva asi není třeba Kubo Mačáka představovat - před několika lety pro Jiné právo připravil seriál o tom, jak se dostat na Oxbridge a jak si zajistit financování studia. Od té doby už má Kubo za sebou nejen několik let studování na Oxfordu (kde získal mj. Weidenfeldovo stipendium), ale i praxi na mezinárodních trestních tribunálech pro bývalou Jugoslávii v Haagu a pro Rwandu v tanzanské Arushe a na slovenském Ústavním soudu (docela by mě zajímalo, kde to bylo nejdobrodružnější...) Svůj doktorát Kubo píše o mezinárodním rozměru vnitrostátních ozbrojených konfliktů (přesně se jeho práce jmenuje "Internationalized Armed Conflicts in International Law") - téma v současných dnech a týdnech nadmíru aktuální.
Současně jsem chtěl poděkovat Sandře za její příspěvky z New Yorských zákopů. Budeme se těšit, že se s ní potkáme ještě třeba jako s Občasnou bloggerkou.
Současně jsem chtěl poděkovat Sandře za její příspěvky z New Yorských zákopů. Budeme se těšit, že se s ní potkáme ještě třeba jako s Občasnou bloggerkou.