Jiné právo misijní 4: Cedule

Na schůzi šéfů demokratizačních útvarů se řešilo, v kolika okresech už došlo k úspěšnému vztyčení dvojjazyčných názvoslovných cedulí na prahu srbských enkláv. Vyšlo najevo, že náš okres je jedinou oblastí v Kosovu, kde cedule zatím radnice ani neschválila. Stamatis mě probodne pohledem a prohlásí, že je zklamán, a nedočká-li se nápravy do příštího týdne, vyvodí důsledky, které zákeřně ani nenaznačí. Takže s Arlindou celý odpoledne žhavíme telefon a přemlouváme paní na radnici, aby na pořad zítřejšího jednání rady k jedenácti obsáhlým bodům přidala ještě Bod 12) Cedule.

Jedu do terénu, monitorovat nadšení místního obyvatelstva pro ceduli, která bude u silnice zvěstovat název jejich obce.

V Horní Nákupně se za chladnýho počasí provozuje sauna. Princip mi Dragoslav onehdá objasnil: sedí se v maličký přeplněný místnosti, kde úplně všichni kouří. Páru, která je v oblastech bez vody nedostupným zbožím, tak nahradí cigaretovej kouř. Existuje dokonce varianta Aromaterapie, kdy si jeden nebo více z přítomných zapálí doutník. Na moje pochybnosti o zdravotním efektu nikotinový sauny Dragoslav odtušil „Když vyjdeš ven na mráz, plíce vcucnou čerstvej studenej vzduch, takže se skvěle prošťouchnou!“ 

Vyděržaj, pijaňjer…

Dragoslav odmítá opustit saunu, já zas odmítám vstoupit, takže na sebe řveme přes pootevřený okýnko. Vysvětluju multietnickej záměr vyhlášky o cedulích a princip dvojjazyčnýho názvosloví. „Bude to zbrusu nová bílá cedule se jménem obce v srbštině a v albánštině. Zaplatí to radnice.“

„Jak – v albánštině?“ zachroptí mračnem kouře Petarův obrys. „Tahle vesnice žádnej albánskej název nemá, sakrapráce! – Je to srbská obec se srbským názvem a šmytec.“

„Albánskej název bude až na druhým místě, za lomítkem,“ dávím ze sebe. Několik ožralů se uchechtne. Někdo poznamená, že je to taková elegantní rána – asi jako když tě někdo místo rachotu z AK 47 vodpráskne jednou přesnou ranou z bezhlučný hlavně.

Dragoslav čučí do zdi. Vypadá, že na dnešní den rezignoval. „Albánci ten srbskej název stejně začmárají sprejem, takže cedule bude nakonec jenom v albánštině.“

„To teda bravo, drahá,“ utrousí Petar. „Našla sis fakt dobrou partu.“

„Mám za úkol to prosadit,“ bráním se.

„Tak to se musíš snažit, to je jasný,“ ozve se z páry.

Dragoslav přibouchne okýnko.

Vodprejskni i se svým budovatelským zápalem.

Vodprejsknu.

Na okraji enklávy přibrzdím a představuju si multietnický soužití na plechový tabuli. Jestli se někdo opováží postříkat jí sprejem, přijedu jí vlastnoručně vyčistit hadříkem namočeným v lihu a rozmístím tady hlídky!

…

Zvenku hlučí baterie generátorů. Strašnej mráz. Arlindě se ulomil čerstvě udělanej gelovej nehet, takže na mě nevraží, protože neumím pochopit její utrpení a navíc jí nutím tlumočit.

Na zasedání okresní rady se řeší bod 11), a sice vyvlastnění pozemku, co v Dolní Polní sousedí se hřbitovem. „Ty mrtvoly jsou tam namačkaný!“ huláká rada pro rozvoj. „Jako sardinky. Zatímco majitel, sedlák, tam vůbec nic nepěstuje. Ani nechová. Nestaví. Nic!“

„Naprosto neefektivní využití půdy,“ glosuje ekonomickej náměstek.

„Já bysem mu to vzal,“ ozve se tajemník. „Bez náhrady. Nepěstovals – tvoje smůla.“

„Možná, že nám ten pozemek daruje dobrovolně,“ vrací se náměstek. „Vždyť si to může pokládat za čest, že přispěje k rozvoji pietního místa, že uvolní prostor pro vztyčení největšího památníku mučedníkům války v celém regionu!“

Všichni souhlasně zamručí a udělají si důležitou poznámku.

Rychle listuju v zákoně, abych zjistila, jestli vyvlastnění za účelem mohyly padlým lze považovat za jednání ve veřejném zájmu. Těžko říct. Zákon psala parta albánskejch vlastenců pod vedením zahraničních expertů, kterým na vyvlastňování zahrad v Kosovu záleželo o dost míň než na tom, jak ve vlastní zahradě v Provence nebo v Lombardii zlikvidovat housenky a krtka.

Šeptám Arlindě, ať se zeptá, jestli by nešel památník vztyčit na obecní půdě a – že jsem tak smělá – kolik bude takový vztyčení stát? Chudák Arlinda se snaží do překladu vnést opovržení těmi, kteří pochybují o nutnosti vztyčení památníku, aby nakonec ona sama nevypadala jako protialbánskej živel, co podkopává oprávněný zájmy našeho městečka.

„Tisícovka za grafický návrh, patnáct tisíc za kamenické práce, dvanáctset za úpravu terénu a vztyčení, to máme sedmnáct tisíc dvěstě euro,“ hlásí rada pro rozvoj. Tváří se, že takhle lacině ještě nikoho žádnej památník nevyšel.

„Plus náhrada za vyvlastnění,“ doplním. „Mimochodem, kdy proběhlo výběrové řízení na kamenickou firmu?“

Tajemník se namíchne. „Rád bych vás, slečno, upozornil, že na výstavbě památníku obzvlášť záleží náměstkovi jednoho z našich ministrů, který z tohoto kraje pochází a který tu ve válce přišel o strýce.“

„To je mi líto,“ řeknu. „Na druhou stranu by v takovém případě mohla památník zaplatit přímo vláda, co myslíte?“ Arlinda mě kopne do kotníku. „Nebo sám pan náměstek?“

Sbor radních vzrušeně zaševelí, starosta se nahne k tajemníkovi, aby mu řek, ať mě nejpozději do osmačtyřiceti hodin odstraní, načež konstatuje, že hlasování o bodu 11) Památník se odročuje na příští zasedání. Arlinda se za mě stydí.

Tupě zírám na obrovskej portrét válečnýho mučedníka na zdi za starostou a přemítám, jestli je vážně nutný bojovat s korupcí za každou cenu a usilovat o to, aby se člověk sám stal mučedníkem vlády práva. Ksakru už s demokracií! - Kdybych celej bod 11 velkoryse přeslechla, stalo by se akorát to, že by jakejsi sedlák dostal možná zaplaceno za kus gruntu a nějakej kameník za kus památníku, což se stane stejně, zatímco schválení bodu 12) Cedule by bejvalo mělo alespoň miniaturní šanci na úspěch. Takhle je leda pro smích.

„Pokud chtějí naši vážení srbští spoluobčané ceduli, budou se na její výrobu muset složit sami,“ usmívá se náměstek. „Obecní rozpočet je vypjatý a jeho deficit nelze zvýšit ani o pět set euro.“

„Cedule stojí čtyři stovky,“ poznamená plaše zástupce srbský menšiny.

„Navíc žádná albánská vesnice cedule nemá,“ vpadne rozvojovej rada. „A u každý srbský enklávy beztak všichni vědí, kde začíná a končí.“

„Zřízení cedulí je odůvodněno bezpečnostním hlediskem,“ hlásíme s Arlindou. „Podle zákone musí být všechny menšinové oblasti zřetelně označeny. Navíc úprava místních komunikací a cedule spadají do kompetence obce.“

Hlasuje se. Proti je les rukou všech radních. Pro je ubohej chudák srbskej zástupce. 12 : 1. My hlasovat nesmíme, ale vahou svý autority máme účinně apelovat na svědomí hlasujících, případně zvrátit výsledek. Takže to bude v každým případě na mě, Stamatis vyvodí důsledky, vyrazí mě z kanceláře i s nábytkem, utrhne mi z krku průkazku a sebere vysílačku.

Oklepu se.

„Zklamali jste mě,“ zaštkám. „Velmi jste mě zklamali. A nejen mě.“ Radní zpozorní. „Totiž, když jsem se posledně bavila o rozvoji vašeho okresu s Václavem Havlem, řekla jsem, že jste vzácným příkladem péče o etnické menšiny.“ Václav Havel rozšířil starostovy zorničky do velikosti chodských koláčů. Rada pro rozpočet upustil tužku a tajemníkovi se zamlžily brejle. „Škoda. Příště mu budu muset říct, že pokud zavítá do Kosova, budete jediným zdejším okresem, kde bohužel nenajde v srbských enklávách cedule s názvem obce.“ Starosta začne roztržitě rejdit tužtičkou okolo bodu 12). „Přitom, jak se jistě všichni shodneme, cedule jsou opravdu tím nejmenším, čím může albánská radnice dát najevo svou úctu k menšinovému etniku.“ Pokrčím rameny a pomalu zavírám desky s podklady pro dnešní schůzi. „Ale samozřejmě respektuji vaše většinové stanovisko.“

„Počkat!“ houkne náměstek.

„Nevěděl jsem, že se znáte s Václavem Havlem.“ Tajemník složitě hledá tón, kterým by vyjádřil, že mě upřímně nenávidí, ale zároveň adoruje každýho, kdo spatřil Václava Havla, i kdyby jen jedenkrát v životě a k tomu ze dvou kilometrů. Neví, jak si s tou šlamastykou poradit. „To je ohromující,“ vydechne.

Trochu se stydím. Ale couvnout nejde, takže svoje svědomí bleskově umlčím pohotovou interpretací Zásad komunikace s orgány místní samosprávy, a sice - že v zájmu lidský dimenze, pokroku a demokracie je tvůrčí práce s pravdou naprosto, ale naprosto ospravedlnitelná. Navíc si skoro myslím, že jsem Václava Havla jednou doopravdy zahlídla. 

„Pan Havel ví o našem městě? Vy jste s ním skutečně mluvila?“ šklebí se náměstek.

Zatvářím se tak, aby bylo jasný, že každej, kdo pochybuje o člověku, co tvrdí, že mluvil s Václavem Havlem o rozvoji tohoto kosovského okresu, by měl bez lítosti přijít o místo. „No dovolte,“ urazím se. „Za koho mě máte?“ Radní klopí oči. Tváří se, že hledají v papírech. „Kromě toho jsem si jistá, že by se Václav velice divil, kdyby věděl, že obětavá snaha věhlasné mezinárodní organizace u vás nemá ani zdaleka takový ohlas, v jaký jako přední humanista a bojovník za demokracii vždy doufal.“

Ticho.

„Podívejte se, 400 euro není zase tolik,“ hlesne rozpočtář směrem ke starostovi.

„Využívám své pravomoci vyvolat revizní hlasování,“ prohlásí starosta. „Čili znovu: kdo je pro zřízení cedulí do našich srbských enkláv?“

Ruka srbskýho zástupce vyletí do vzduchu. Ostatní bloumají jeden po druhým.

Starosta pomalu zvedá ruku.

Do pěti vteřin jsou pro i všichni ostatní.

Zpráva dne: S potěšením konstatujeme, že v návaznosti na úspěšnou intervenci našeho týmu dnes okresní rada jednomyslně schválila výrobu a instalaci informačních tabulí s názvy obcí do všech srbských enkláv v dotyčném okrese. Náš tým hodlá včasné a řádné plnění tohoto bodu usnesení pečlivě monitorovat.

Kiš, kiš, Stamatisi! Důsledky budeš muset vyvodit až někdy příště.

P.S. Děkujeme panu Václavu Havlovi za pochopení a srdečně zveme na inspekční obchůzku srbských enkláv v našem Okrese/Okresu.