Vojtěch Cepl ml.: Dobrý právník, už zase

Jedna z nejurputnějších a možná i nejzajímavějších debat v krátkých dějinách Jiného práva je spjata s Komárkovým článkem. Ještě to pro velký úspěch pokračovalo v několika dalších postech, a také na LEBlogu.

Někdy na počátku devadesátých let jsme stáli téměř v bodě nula; právníci neměli přečasto ani vzdělání, ani morální předpoklady, protože nemalá část z nich se různou měrou zapojila do komunistické státostrany. Radikální řešení „všechny právníky vyházet“ či „právní diskontinuity“ narážely na stejný problém – kde vezmeme právníky nové, a co budeme dělat v mezidobí, bez práva a bez právníků. Takže se nic veleradikálního nekonalo, a zůstaly různé „očišťovací komise“. Ty zase trpěly vlastní neodborností a amatérismem, kdy je prověřovaní právníci často utáhli na vařené nudli, a jindy zase vlastní mravní nedostatečností, to když zkoumali odborníci sice zdatní, leč sami problematičtí. Nebylo snadné rozeznat, jak na tom samo právnictvo vlastně je; chyběli odborníci, kteří by řekli, kdo jsou odborníci; a chyběli slušní právníci, kteří by označili jiné slušné právníky. Celé to připomínalo manévr barona Prášila, který by se měl vytáhnout za vlasy sám z bažiny. Více o tom ostatně kniha, zmíněná jinde.

Nakonec, po mnoha omylech a nedůslednostech, převládl názor, že se to nějak vyřeší samo; dostuduje nová generace, nezatížená minulostí, odbornost se doveze z ciziny, a bude pokoj. Stačí počkat dvacet let. Řešení to zjevně nebylo nijak ideální, ale nikdo nevymyslel lepší. Sám jsem tomu ostatně věřil.

A tak jsme tu; dvacet let právě uplynulo. A těch dvacet let mne a řadu jiných optimistů usvědčuje z omylu. Ukazuje se, že ta samá otázka se vrací, a plní v různých podobách stránky aktuálního tisku. V nové generaci právníků se zjevují jedinci stejně bezskrupulózní, a to na překvapivě vysokých místech. Kde se ti lidé stále berou? Jak to, že nefungují žádné přirozené kontrolní mechanismy?

Myslím, že odpověď tkví možná právě v tom, že převládl názor, že jisté etické minimum není nutnou součástí právníkovy práce. Že pragmatická glosa v nedávné zdejší debatě
může být považována za standardní:
„Nešel jsem na práva, abych se stal morálnějším nebo abych se setkal s morálním výkvětem, to bych si zvolil teologii - a to bůhví jestli vůbec. Šel jsem na školu proto, abych se něco naučil a proto, že to je podmínka výkonu povolání“.

Pokud je podstatou výuky na fakultě pouze naučit studenta čistě jen platný právní řád a jeho aplikaci, pak je naprosto přirozené, že tyto dovednosti může použít pro porušování zákonů či jejich obcházení. Stejně tak, pokud je kvalifikačním předpokladem právníkovy práce diplom, bez ohledu jak ho získal, pak je nasnadě si ho prostě koupit. A ve stejné zarážející logice lze pokračovat ve většině právních profesí; právník potom dělá vlastně pravý opak toho, co by se od něho čekalo. Dokonce tu funguje jistý negativní přirozený výběr; vystudovat podvodem za pár měsíců je rychlejší, než za pět let poctivě, a získat přes známost s pedagogem rovnou nejlepší klienty je snazší, než se k nim dopracovat po letech růstu slávy advokátní kanceláře.

Právo není jen jistý způsob techniky; a různé typy pravidel lidského chování nelze dokonale vyjádřit. Vždy zbývá prostor pro výklad. Nejsou ani ostré hranice práva. Morálka, etika, nejrůznější kodexy, řemeslné standardy, dokonce i sportovní pravidla a kdovíco ještě – to všechno do práva nezadržitelně proniká, a často se mění přímo v zákon, a někdy to zase zákon doplňuje. Bez občasného nahlížení do těchto mimoprávních systémů pravidel a soustavného hledání jejich smyslu se někdy nedá porozumět ani samotnému zákonu. A bez dobré víry a snahy dělat právo poctivě to celé nefunguje a nikdy fungovat nebude. Není nutné být morálním výkvětem, ale je nezbytné nebýt morálním invalidou.

Myslím, že tohle je jedna z nejvážnějších námitek ve prospěch Komárkovy/Kahanovy původní téze, že jisté morální předpoklady jsou u právníka nezbytné, právě na rozdíl od jiných profesí, kde to souvisí s podstatou činnosti méně a nebo vůbec. Právníci – podobně jako učitelé či lékaři – jsou určitý stav; pro společnost nejsou tak zvláštní kvůli nějaké vyšší odbornosti či inteligenci, ale protože nebytnou součástí jejich práce je důvěra v to, že to dělají, jak umí nejlépe. Pokud se tato důvěra začne hroutit, ztrácí funkčnost celá profese.