Tak co s tím soudem, pane předsedo?

Na Silvestra roku 2007 se na těchto stránkách ptal host Jiného práva V. A. Schorm Evropského soudu pro lidská práva: Quo vadis? Poukazoval přitom na chronickou přetíženost ESLP a nutnost jeho reformy. Změnilo se od té doby něco?

Tak v prvé řadě se, jak se dalo očekávat, opět zvýšil počet nedodělků. Jestliže na konci roku 2007 ESLP evidoval 103 850 neskončených řízení, k 30. 9. 2009 se jejich počet vyšplhal na 136 850. To představuje průměrný měsíční nárůst o více než 1 500 věcí!

Produktivita ESLP přitom není nijak malá, jen za prvních devět měsíců tohoto roku se podařilo „soudcovsky“ vyřídit 24 592 věcí, z toho 1 453 rozsudkem, zbytek rozhodnutím o nepřijatelnosti (povětšinou zhmotněného v – stěžovateli zhusta kritizované – podobě jednostránkového dopisu oznamujícího stručně či ještě stručněji tuto smutnou novinu s dovětkem: „Rozhodnutí Soudu je konečné a nemůže být předmětem odvolání ani k Soudu (včetně Velkého senátu) ani k jinému orgánu. Vezměte prosím na vědomí, že kancelář Soudu Vám nebude moci poskytovat další informace týkající se jednání výboru ani odpovídat na dopisy, které byste jí zaslal v souvislosti s rozhodnutím v této věci. Soudem Vám již nebude zaslána další korespondence, která by s touto stížností souvisela. V souladu s instrukcemi Soudu bude spis týkající se stížnosti skartován ve lhůtě jednoho roku od data tohoto rozhodnutí.“). Dalších 8 943 stížností bylo vyřízeno tzv. administrativním způsobem, to jest byly bez rozhodnutí skartovány, neboť nebyly z formálních důvodů způsobilé k projednání a stěžovatelé tyto nedostatky ve stanovené lhůtě neodstranili.

Stále to však není dost na to, aby bylo dosaženo kýžené rovnováhy mezi outputem a inputem. Za stejné období (leden až září 2009) totiž bylo přiděleno některé z rozhodovacích formací (tříčlenné výbory nebo sedmičlenné senáty) zhruba 42 000 nových stížností. Toto číslo přitom nezahrnuje sice podané, ale ještě nezpracované stížnosti, které následně budou buď přiděleny k rozhodnutí, nebo budou vyřízeny administrativně. Údaje o celkovém počtu podaných stížností, tedy včetně těch, které se následně ukáží jako neprojednatelné, totiž ESLP přestal od konce roku 2007 vykazovat.

Pokud bychom počet nedodělků k 30. 9. 2009 redukovali pouze na stížnosti již přidělené k rozhodnutí, potom bychom jich napočítali 114 550 (na konci roku 2007 jich bylo 79 400). Z toho 72 300 stížností leží před některým z výborů, a jsou tak „žhavými kandidátkami“ na relativně jednoduché vyřízení jednostránkovým dopisem, 42 250 věcí však čeká minimálně na (opět relativně) podrobně odůvodněné rozhodnutí senátu nebo dokonce na rozsudek (a řekl bych, že rozsudkem může skončit i polovina všech věcí ležících před senáty). ESLP by byl v současné době schopen – troufnu si odhadnout – ročně vyřídit přes 30 000 výborových věcí a přes 3 000 věcí senátních (možná to letos bude i o něco více, ale zhruba se myslím pohybujeme na této úrovni). Při takovém tempu tedy počet neskončených výborových věcí představuje „pouze“ produkci dvou let a pěti měsíců práce, počet neskončených senátních věcí však produkci za 14 let a jeden měsíc! Z toho si lze poměrně dobře učinit obrázek o tom, v jakém časovém horizontu stěžovatelé obracející se v současné době do Štrasburku mohou v průměru očekávat konečné – a v ideálním případě pro ně příznivé – rozhodnutí.

Co se dále nezměnilo, je odmítavý postoj Ruska k ratifikaci Protokolu č. 14 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (alespoň zatím, jelikož nedávno se podle všeho Duma opět začala problémem zabývat). Podařilo se jej nicméně určitým způsobem překlenout jednak sjednáním Protokolu č. 14bis, který přebírá některá ustanovení Protokolu č. 14 (pravomoc zamítat stížnosti jako nepřijatelné bez jejich komunikace žalované vládě by byla namísto tříčlennému výboru svěřena samosoudci, tříčlenný výbor by pak nově namísto sedmičlenných senátů mohl vydávat i odsuzující rozsudky v případech, kde již existuje ustálená judikatura) a k jehož vstupu v účinnost již není třeba ratifikace všemi smluvními stranami Úmluvy, jednak dohodou na možnosti předběžného provádění týchž ustanovení Protokolu č. 14 ve vztahu ke státům, které si to budou přát. Zatím se devět států vydalo cestou prohlášení o předběžném provádění, 16 států zvolilo cestu Protokolu č. 14bis. ESLP tak již na počátku července začal rozhodovat o prvních stížnostech podaných proti příslušným státům samosoudcem, což s sebou nepochybně přinese určité zvýšení produktivity; s využitím pravomoci výborů vydávat rozsudky se zatím vyčkává.

Reforma ESLP bude dozajista jedním z ústředních témat návštěvy předsedy ESLP Jean-Paula Costy v České republice, která proběhne tento týden na pozvání Ústavního soudu a v jejímž rámci jsou mimo jiné plánována také setkání s prezidentem republiky a s předsedou vlády. Z iniciativy předsedy Costy se sejde v únoru příštího roku konference smluvních stran Úmluvy ve švýcarském Interlakenu, na které by měly státy dát jednoznačnou odpověď na otázku, zda si přejí ESLP v takové podobě, v jaké je dnes, tedy zejména se zachováním práva individuální stížnosti (a také individuální odpovědi na každou stížnost), a co hodlají udělat pro to, aby takto nastavený systém byl životaschopný.

V rámci Rady Evropy již probíhají jednání různých přípravných výborů a skupin, v jejichž diskusích se objevuje řada návrhů na přijetí více či méně dalekosáhlých opatření, od zpoplatnění stížností, přes zavedení různých filtračních těles umožňujících odbřemenění soudců od projednávání zjevně nepřijatelných stížností až po zavedení systému à la writ of certiorari (o tomto se pravda zatím hovoří jen jako o ultima ratio, nikoli jako o opatření, které by bylo na pořadu dne).

Z těchto diskusí je nicméně poměrně zřetelně cítit, že chybějí přesné informace o tom, do jaké míry jsou v současné době jednotlivé složky systému (kancelář ESLP na straně jedné, soudci na straně druhé) zatíženy různými typy stížností. V současné době například (zdá se) existuje relativně velká shoda na tom, že nějaké filtrační těleso (které však v žádným případě nesmí mít podobu předchozím reformním Protokolem č. 11 zrušené Evropské komise pro lidská práva!), které by se soustředilo na projednávání zjevně nepřijatelných či případně i zjevně přijatelných a odůvodněných stížností, by bylo účelné zavést, přičemž v principu by šlo zřejmě o to, že by tímto došlo ke zvýšení počtu soudců, nikoli nutně ke zvýšení počtu pracovníků kanceláře. Na druhou stranu ovšem předseda Costa ve svém memorandu ke konferenci v Interlakenu uvádí: „Over the last few years the member States of the Council of Europe have increased the Court’s budget significantly. However, the Court has still had to seek additional reinforcement of the Registry involving the recruitment of 225 staff over three years. Further recruitment, beyond this three-year programme, would create a situation in which the current number of Judges would be insufficient to cope with the work produced by the Registry.“ Pokud tedy tomuto sdělení rozumím správně, v současné době je problémem nedostatek pracovníků kanceláře, nikoli nedostatek soudců, neboť jejich kapacity budou saturovány až po obsazení plánovaných 225 pracovních míst v kanceláři.

Má tedy smysl za takového stavu věcí uvažovat o navyšování počtu soudců, když problém je v tom, že momentálně není v možnostech kanceláře připravit soudcům k rozhodnutí tolik věcí, kolik by byli schopni „strávit“? Pokud by vytvoření filtračního tělesa nebylo doprovázeno odpovídajícím navýšením počtu pracovníků kanceláře, potom se zvýšení počtu soudců může projevit asi spíše v rovině kvality rozhodnutí (soudci budou mít více času zapojit se do redakce rozhodnutí, což samozřejmě by nebylo od věci; i když, řečeno s Pýchou Ladislavem, učitelem, Lužná Lišany: „no, ačkoli ...“), v rovině kvantity projednaných věcí by však mělo nejspíše dopad pouze mizivý. Bylo by samozřejmě také užitečné vědět, kolik procent soudcovské pracovní doby vyřizování oněch kauz „zjevně nehodných mezinárodního soudu“ ve skutečnosti zabere.

Provedení zevrubného auditu práce ESLP (nikoli primárně za tím účelem, aby se zjistilo, zda se ve Štrasburku neflákají, ale kvůli přehledu o náročnosti vyřizování jednotlivých agend) by bylo nanejvýš užitečné, protože perspektiva úspěšnosti reformy bez takového auditu je asi někde na úrovni úspěšnosti předpovědi počasí na příští měsíc. Zřejmé však také je, že žádná instituce – a ani ESLP asi nebude výjimkou – nevítá podobné audity s nadšením.