Zločin a trest aneb utrpení mladého legislativce II.

Náš blog by mohl být snadno nařčen, že se škály právních odvětví takřka zcela opomíjí trestní právo, srdeční to záležitost mnohých právníků, jistě včetně našich čtenářů a osob pracovně i jinak blízkých. Abych preventivním úderem zabránil takovému možnému nařčení z diskriminace (svatokrádežnému to slovu pro některé mé spolubloggery!) trestního práva, nechám zde na několika řádcích zavanout poetiku pout a hlav sklopených před fotoaparáty novinářů, káravých pohledů soudních osob a slz obětí a příbuzných odsuzovaných pachatelů.

Do vlády se totiž opět blíží návrh nového trestního zákoníku a vzhledem k tomu, že se jedná o předpis, který má ambici vyměnit v pozici jednoho z kodexových základních kamenů našeho právního řádu dosavadní trestní zákon z roku, kdy Sověti vstoupili do vesmíru a Američané poněkud méně úspěšně do Zátoky sviní, zaslouží si špetku veřejné debaty, a to i elektronické. Ta je přitom o to potřebnější, že hrozí, že jinak by se mohl stát kodexem jednoho muže, profesora Šámala. Netvrdím, že by nebyl osobou nejpovolanější (nebude mi nicméně vadit, pokud to někdo z čtenářů udělá za mne), přesto mě však nutí do úsměvu, když vidím, jak se do textu tohoto návrhu hladce přetavují některé trestněprávní závěry z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež nachází pevnou argumentační oporu v relevantní literatuře, reprezentované klasickým „šedým komentářem“ od C. H. Becka.... (všimněte si třeba, že z § 19 odst. 2 návrhu není zcela zjevné, zda se jedná o citaci komentáře či rozsudku, zjevně však nejde o normativní text: „(2) Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo z jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí či ze smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.“). Pokud tento návrh projde, bude trojjedinost profesora Šámala coby guru českého trestního práva hmotného dokonalá, neboť v sobě jediná lidská bytost konečně sloučí judikaturu, doktrínu i úmysl zákonodárce....
Nemám nejmenší ambici k jakékoli soustavnější kritice tohoto návrhu přístupného na stránkách Ministerstva spravedlnosti (http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504), neboť trestní právo je pro mne tenkým ledem (jinak řečeno není mojí parketou, z čehož vlastně plyne, že parketa nikdy není tenkým ledem...). Spíše bych si dovolil vyhlásit anketu, které ustanovení tohoto návrhu vás, naše čtenáře potěšilo, které rozzlobilo a které rozesmálo. Sám bych provedl první nominace do těchto tří kategorií:

1. Do kategorie trestněprávního ropáka bych určitě poslal navrhovaná znění § 199, § 215 a § 246, která všechna mají společného jmenovatele, a to kriminalizaci jednání, které si stíhání trestním zákoníkem podle mne nezasluhuje, jsou to tedy tři pomyslná děla namířená na vrabce.

Ustanovení § 199 pamatuje na „poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací“ z hrubé nedbalosti. Jinak řečeno, kdo poruší z hrubé nedbalosti své povinnosti, zmáčkne enter v nesprávnou chvíli a tím zničí nebo poškodí data nebo zbortí technické nebo programové vybavení počítače a způsobí na cizím majetku značnou škodu, stane se zločincem. Marně uvažuji nad tím, co vede zákonodárce ke kriminalizaci jednání, které je plně řešitelné náhradou škody, ať už v občanském nebo pracovním právu, a v duchu si představuji, jak zaměstnavatel volá na svého roztržitého zaměstnance policisty, protože zmáčkl F8, zrovna když kurzor bloudil nad těmi nejcennějšími adresáři. Další má vize je, jak budou počítačoví instruktoři zvyšující informační gramotnost generací našich otců a matek pozitivně motivovat své posluchače právě společnou recitací tohoto ustanovení v úvodu kurzu „Počítač je náš kamarád aneb my o Wordu všechno víme, my se myši nebojíme“.

§ 215 kriminalizuje porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, do nějž řadí spáchání klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, podplácení, zlehčování, srovnávací reklamu, porušování obchodního tajemství a ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. Toto ustanovení mi v žaludku leží možná nejvíc a připomíná v něm nepříliš chutný ovocný kompot, který obsahuje jak jablka hospodářské soutěže, tak nekalosoutěžní hrušky. V této ovocné směsi jsou některé praktiky, které mají být podle mne řešeny výhradně soukromoprávně (snad nejtypičtěji srovnávací reklama – někdy bude povolena, někdy bude trestná), maskovány legitimnějšími (rozuměj k trestnímu stíhání způsobilejšími) kousky ovoce, jako je ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. Na nesmyslnosti kriminalizace takových praktik, jako je nebezpečí vyvolání záměny, přitom nic nemění ani „záklopka“ v podobě podmínky újmy (jinému) nebo neoprávněné výhody (sobě) většího rozsahu: ta vede jen k tomu, že co si mohou mezi sebou dovolit dva pekaři, nemohou si dovolit dvě automobilky. Logika latinských rčení je obrácena a co je dovoleno volovi, nebude dovoleno Jovovi...jinak řečeno, soutěžitel bude trestán nejen za jednání, jehož se dopustil, ale i za svou velikost – a tedy za svůj předchozí hospodářský úspěch – neboť jen velké ryby dělají velké škody.

Do § 246 se pak promítla tradice vyjádřená dnes v § 183 TrZ. Tato tradice stíhá „poškození geodetického bodu“. Chápu zásadnost veřejného zájmu na fungování geodetické sítě, nechápu, proč to nejde řešit přestupkem či náhradou škody. Maně se mi pak vybavuje historka kamaráda geodeta, který při zaměřování měl narazit na jedné chalupě na nivelizační bod a poté, co jej na stanoveném místě nenašel, doklepal se na stařičkého majitele chalupy, který mu vysvětlil, že chalupu rekonstruovali, ale ať se páni inženýři nebojí, že věděl, že poškození bodu se trestá a že mu nic zlého neudělal. Poté je dovedl do sklepa a tam ležel, pečlivě zabalený, s láskou opečovávaný, každou druhou neděli oprašovaný nivelizační bod....Dvě léta nebo peněžitý trest.

2. Do kategorie zasluhující pochvalu bych naopak zařadil § 237, § 253 a § 310, a to za tendenci právě opačnou. § 253 stíhající nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku totiž není ničím jiným než prvním krokem k legalizaci marihuany, když stíhá pouze ty pěstitele, kteří pro vlastní potřebu pěstují větší než malé množství konopí, a i na ně dopadne pouze hrozba šestiměsíčního trestu, popřípadě jednoho roku, jedná-li se o houby nebo jiné rostliny než konopí. Poselství zní: vážení pěstitelé, vyjděte se svými několika málo palicemi na světlo boží, zákonodárce naznal, že smyslem trestního zákoníku je stíhat zločince a ne podstatnou část dnešních maturantů a studentů filozofických a jiných fakult, z nichž jen málokdo realizuje svou lásku k pokojovým rostlinám v brambořících a fíkusech. Na cestu si vezměte svá dvě tři vypálená CD, neboť do budoucna už nebude ve smyslu dnešního § 152 TrZ stíhán každý, kdo „neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu“, ale pouze ten, kdo do těchto práv zasáhne „závažným způsobem“. Možná je to malý krůček pro lidstvo, ale v rámci dlouholeté ponorkové války mezi realitou a Ochranným svazem autorským krytým dělovou palbou z korábu České protipirátské unie to není málo. Co se § 310 upravujícího trestnost neoprávněného zaměstnávání cizinců týče, pouze radostně poskočím, že se nenaplnily mé obavy z budoucí kriminalizace osob pracujících na černo vyjádřené v příspěvku Trest práci z letošního 7. září (http://jinepravo.blogspot.com/2007/09/trest-prci.html).

3. Pochybnou odměnu úsměvem si pak zasluhuje § 152 věnovaný znásilnění. Jeho první odstavec říká, že „(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.“ Odstavec 2 písm. a) pak vymezuje jednu z kvalifikovaných skutkových podstat takto: „(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,....“ Znásilnění má – i pro účely následného projednávání v Parlamentu – tu nevýhodu, že vlastně každý má pocit, že tomu tak nějak rozumí, nad těmito dvěma ustanoveními čtenými společně ovšem má fantazie zavrávorala, neboť ať dělám co dělám, rozdíl mezi odst. 1 a odst. 2 a) nevidím. Na otázku, jaký může být jiný pohlavní styk než takový, který je spáchán souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, jsem se od znalců trestního práva stojících v pozadí návrhu dozvěděl, že pod pohlavní styk spadá i intenzivnější "osahávání". Tak nevím. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost mi tvrdí, že pohlavní styk a soulož je totéž, vzdalování se trestněprávní terminologie od běžného chápání běžných slov nevítám, na druhé straně musíme ocenit humanismus předkladatelů, kteří neúspěšné násilníky pohladili tím, že pokud se někdo z nich násilím domáhá soulože a je odvržen po prvních nevítaných dotecích, může se radovat aspoň z toho, že z hlediska trestněprávního ke styku došlo...

Nic konec, to jsou jen mé osobní postřehy a nástřely, teď už se budu těšit, která ustanovení možného budoucího Damoklova meče visícího nad všemi dareby o obejdy nominujete do jednotlivých kategorií vy....