Tak co s tou Akademií, soudruzi?

Asi jsem v poslední době zatížen na trojaktovky. Tentokrát to však nebyla budoucnost blogování, ale socialistické akademie věd, které mi v nedávné minulosti potřikráte zkřížily cestu.

Obraz první: Sedím na Evropské univerzitním institutu v menze a obědvám s francouzským kolegou. Na Institutu je na rok jako Jean Monnet Fellow. Jinak je profesionální vědec: je zaměstnancem Centre national de la recherche scientifique, zkratka CNRS. CNRS je jednou z větších francouzských státních organizací: cca 12.000 vědců (30.000 celkový personál) se zabývá „státním“ výzkumem. Jak je pro Francii dobrým zvykem, všichni tito vědci jsou zároveň státními úředníky. Jakmile jednou projdou konkurzem, mají definitivu nadosmrti. Nemají povinnosti výuky či jiné aktivity, mají pouze bádat, a to navíc s možností značné mobility na x výzkumných CNRS centrech po celé Francii.

Kolega si stěžuje. Naříká, že CNRS je úděsně nepružná instituce, které je (interně) přezdíváno „poslední komunistická akademie věd“ světa. Snažím se jej uklidnit: poslední asi nebudou. Vypráví, jak po svých zkušenostech z Londýna a USA se snažil alespoň něco změnit a stal se členem jedné z mnoha hodnotících komisí, které pravidelně hodnotí kvalitu výzkumných výstupů z jednotlivých sekcí CNRS. Státního úředníka (navíc vědce) prý nelze v podstatě vyhodit pro neschopnost. Co ale hodnotící komise učinit může je jej trochu zbrzdit: nedostane přidáno či nebude povýšen. Kolega také zmiňuje minimální výstupy: kdysi prý viděl srovnání, jaké náklady jsou potřeba na „vybádání“ jednoho patentu v USA a jaké ve Francii a bylo to zdrcující vyhazování peněz.

Nu, zákusek jsme si raději dali sladký.

Obraz druhý: Nedávno jsem měl to potěšení navštívit pracovně Gruzii (tedy ještě předtím, než začala další revoluce, za kterou opravdu, ale opravdu nemohu). Neb jsem se těšil pohostinnosti a milé pozornosti domorodců, poštěstilo se mi také mít průvodce po Tbilisi. Při jedné projížďce městem jsem spatřil budovu, jejíž sice mizerná, ale snad rozpoznatelná fotografie zdobí záhlaví tohoto příspěvku. Ledva jsem ji spatřil, tak nějak jsem podvědomě tušil, co je to za budovu; jakási (i když nedokonalá) podoba s Varšavou, Moskvou a jinými centry východního bloku byla příliš silná. Ano, je to skutečně budova gruzíjské akademie věd. Nicméně ani přes mé otázky mi nikdo nebyl schopen říct, zda tam stále ještě akademie věd je (V Tbilisi se totiž většina státních budov prodává a namisté nich se staví hotely. Takto kupříkladu nedávno prodali budovu gruzíjského ústavního soudu a soud vystěhovali někam za město, chystá se prodej budovy ministerstva spravedlnosti.). Když jsem se večer k budově přiblížil, nalezl jsem pouze velký bleší trh na schodech a vnitřních arkádách budovy. Gruzijská akademie věd však dle svých internetových stránek existuje. Má dokonce i Ústav státu a práva.

V rámci EU mise demokratické podpory gruzíjskému parlamentu při transformaci, u které jsem krátce pobýval, působí také jedna expertka z Lotyšska. Jedná se o zkušenou dámu, bývalou členku lotyšského parlamentu, poté státní tajemnici lotyšského ministerstva spravedlnosti v lotyšské misi při EU a nyní šiřitelku rule of law na Kavkaze. Zeptal jsem se jí tedy na lotyšskou akademii věd. Zalomila rukama a prohlásila cosi o bolševizaci vědy v Lotyšsku (zapomněl jsem zdůraznit, že se také jedná o emigrantku, která před pádem komunismu vystudovala a žila ve Spojených státech). S jistým zadostiučiněním pak také zmínila, že v lotyšské krizi počátku devadesátých let, kdy pobaltské republiky již začaly být de facto nezávislé, ač stále formálně součást SSSR, a kdy došlo z důvodu absence měnové odluky od Sovětského svazu ke zhroucení státních financí, tak Akademie věd lotyšské sovětské republiky reálně zanikla. Prostě neměl kdo vyplácet vědcům – soudruhům platy, takže přestali chodit do práce a lotyšská akademie věd se de facto rozpadla. Později došlo k obnově jakéhosi vědeckého národního uskupení, které nese název Akademie věd, ale jedná se spíše o typ sdružení jednotlivých vědců …..

Obraz třetí: Před nedávnem mě jeden známý profesor práva z Austrálie požádal, abych mu dal kontakt na nějaké české odborné pracoviště. Potřeboval nějaké informace a spolupráci na projektu, takovém tom „Global cosi“. Protože sám působí na ANU, tedy Australian National University, která je jednak univerzitou, ale také silným vědeckým ústavem, chtěl raději kontakt na vědecké pracoviště a ne na univerzitu.

Po značném čase jsem se tak opět dostal na internetové stránky Ústavu státu a práva Akademie věd. Proklikal jsem si poctivě stránku projektů, konferencí a osobní stránky pracovníků Ústavu. Nevím. Při spatření výstupů jsem se začal sám sebe ptát, podle čeho vlastně může člověk posuzovat „kvalitu“ či účelnost vynaložených prostředků na výzkum, který se v podobné instituci odehrává?

Zkusil jsem to nejprve hrou: zeptal jsem se čtyř mých (českých) kolegů, z nichž všichni jsou činní v akademické sféře práva, na dvě otázky: (i) kterého vědeckého pracovníka Ústavu znají z publikační činnosti či z konferencí a (ii) jaký vědecký výstup z Ústavu znají z poslední doby (kniha, studie, významná konference apod).

Odpovědi byly zajímavé: jeden neznal nikoho, zbylí znali dva až tři jedince: nejčastěji padala jména profesorky Pauknerové a profesora Eliáše. Nicméně pak mí „respondenti“ dodali, že je znají primárně díky jejich profesorské činnosti v Praze, respektive v Plzni, a nikoliv proto, že jsou členy Ústavu. Pokud se týká vědeckých výstupů, tak si nikdo nebyl schopen vzpomenout na žádnou významnou publikaci či jiný vědecký počin Ústavu. Po chvilce dalšího přemítání pak padly dvě věci: vydávání Právníka a Legsys, respektive LegGalaxy.

I tyto dva výstupy jsou však spojeny s mírně smíšenými pocity: pokud se týká Právníka, tedy té „postupně prachem zapadající šedé zkameněliny“, jak ji něžně označil v jednom ze svých příspěvků Pavel Molek, zmíním pouze jeden zážitek s tímto periodikem. Když jsem v Oxfordu psal svoji herezi na téma vzdělávání právníků v Čechách, poctivě jsem si na tři dny sedl do Bodleian Law Library a pročítal 130 svazků Právníka. Snažil jsem se dohledat vše, co na jeho stránkách kdy vyšlo na téma reforma právního vzdělání. Bodleian Law Library je na podobný průzkum skvěle vybavena: vlastní totiž kompletního Právníka od I. ročníku (1861 to bylo, tuším).

Když jsem se třetí den listování dohrabal někam do devadesátých let dvacátého století (Hodně jsem totiž „stavěl“ v letech sedmdesátých a osmdesátých. Člověk potká spoustu známých.), tak koukám, že Právník na polici končí volnými (nesvázanými) čísly ročníku 1999. Podivné. Nejprve jsem dumal, že ty další ročníky (2000 – 2005) jsou někde na svázání či tak. Šel jsem se dolů na recepci zeptat paní knihovnice. Ta měla nejprve problémy s názvem časopisu, po kterém jsem se pídil („Sorry, what journal was it …?“), pak se podivila, že něco takového odebírají. Pak mi ale sdělila, že u tohoto titulu zrušili předplatné. Proč, táži se? Údajně kvůli „upadající vědecké kvalitě“. Bylo mi vysvětleno, že v rámci ekonomizace provozu knihovny se každých několik let provádí „review“ všech objednaných časopiseckých titulů (které bývají tradičně drahé). Sleduje se, jak si který časopis vede, zda mu stoupá či klesá impact factor (tedy jaká je jakási jeho „relevance“ ve vědecké komunitě) a v poslední době také zda již nabízí elektronický přístup ke svým starším číslům. Jestli jsem to správně pochopil, tak Právník jakýsi impact factor kdysi i měl. Navíc obsahoval a obsahuje cizojazyčná shrnutí, takže je alespoň trochu přístupný zahraniční vědecké komunitě. Nicméně tento impact factor mu byl asi někdy v devadesátých letech sebrán, na což zareagovali v Oxfordu v rámci svých pravidelných „review“ a předplatné titulu zrušili.

Naplnil mě takový zvláštní pocit marnosti: předplatné Právníka v Oxfordu přežilo císařpána, První republiku, dvě války, dvě diktatury v Čechách a zajde v časech rozkvětu toho demokratického právního státu, který se vrátil do Evropy. Co dodat?

LegGalaxy je úžasný systém automatizovaných právních informací. Bohužel je tak (vědecky) úžasný, že se s ním již nedá pracovat. Zkoušeli jste si někdy zadat osm podmínek ve čtvrtém redukčním archivu s vypnutým historickým filtrem? Ne? Tak do toho! Systém zjevně vyvíjejí velice inteligentní vědci, jen mi již v jeho současné komplexitě není jasné, pro koho je určen. Z kolegů neznám nikoho, kdo s tím systémem pracuje: každého na první pohled odpudí tři řady ikonek a raději spustí ASPI či LexDATA. Já si občas v aktu vzdoru LegGalaxy spustím, podívám se na hezké galaktické jádro spirální hvězdokupy X či průlet pásmem asteroidů a rychle klikám na volbu „Nic a konec“.

Nicméně zpět k výstupům Ústavu státu a práva. Asi byl můj přístup nesprávný. Asi i zaujatý. Podle čeho tedy je možné hodnotit kvalitu „veřejného“ výzkumu? Podotýkám, že se jedná o výzkum proklatě veřejný: Akademie věd má, pokud se financování její činnosti týče, samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu a většina prostředků Akademie pochází buď přímy ze státního rozpočtu, anebo přes granty a jiné (opět veřejné) rozpočty.

Je tak trochu veřejným tajemstvím, že vnitřní přerod Akademie věd neprobíhal všude rovnoměrně, respektive neměl stejné startovní pozice. Některé přírodovědné a další ústavy zvládli přerod do smysluplně fungujících vědeckých institucí: je vidět zapojení do výzkumu minimálně evropské úrovně, výstupy, publikace v renomovaných zahraničních časopisech apod. Některé jiné, zde asi především ty společensko-vědní, zvládají přerod z hnízda zasloužilých soudruhů do moderní výzkumné instituce hůře.

Zpět ke klíčové otázce: Jak je možné hodnotit „kvalitu“ podobných výzkumných institucí. Je kupříkladu Ústav státu a práva místem výzkumu (alespoň) evropské úrovně? Podle čeho se to pozná? Publikační výstupy některých pracovníků Ústavu vypadají, jako by webmaster rezignoval na aktualizaci webových stránek koncem osmdesátých let, publikace a výstupu na srovnatelné zahraniční úrovni (publikace v zahraničí, především tedy v mezinárodních impaktovaných časopisech) až na několik světlých výjimek nikde nenacházím. Podle kvality výuky a kvality absolventů to asi také nelze poznat, neb i přes personální unii s plzeňskou fakultou není výuka primárním posláním výzkumného ústavu. Spolupráce na mezinárodních projektech se podle stránek Ústavu omezuje na Polsko, Maďarsko, Slovensko a Ústav gosudarstva i prava Ruské akademie věd.

Dávám tedy v plen původní otázku (podle čeho hodnotit kvalitu institucí podobného typy) a přidám ještě otázku jinou, která se vrací k titulku tohoto příspěvku a lotyšské či gruzíjské zkušenosti: má cenu udržovat při životě komunistický koncept státního vědeckého molochu s názvem Akademie věd? Ač tedy Akademie na svých stránkách inzeruje svoji sounáležitost s Královskou českou společnost nauk, nic to nemění na tom, že podoba současné Akademie věd vzniká až zákonem č. 52/1952 Sb., o Československé akademii věd, kterým se po sovětském vzoru zřizuje „nejvyšší vědecká instituce republiky Československé“ s cílem „plánovité a organisované práce v theoretických a užitých vědách, aby cestou tvůrčího vědeckého bádání sloužila blahu lidu a vybudování socialismu v naší vlasti“.