Profesor práva made in America

V debatě k Michalově postu se Tomáš Sobek mj. ptal, co to vůbec znamená být profesorem práva v cizině a u nás. Pokusím se přispět svou trochou do mlýna z mých amerických zkušeností, zejména když jsem obdobný post slíbil již před drahnou dobou jednomu z našich čtenářů. Můj post není žádný analytický rozbor, ale spíše soubor osobních postřehů, které jsou otevřeny případné revizi ze strany komentátorů. Třeba bude podnětem pro srovnání s dalšími státy (vynikající srovnání americké a britské právní akademie je ve Form and Substance in Anglo-American Law).

Prvním předpokladem právního akademika v USA je jednak jeho aktivita v amerických studentských law reviews (tedy právnických časopisech, které jsou v USA vesměs – až na několik významných výjimek - editovány studenty), jednak jeho předchozí činnost v právní praxi. Student, který se rozhodne pro dráhu právního akademika, na to tedy musí mít našlápnuto již během studia, musí se stát editorem právnického časopisu (čím lepšího, tím lépe). Obecně se americká právnická akademie rekrutuje zejména z těch nejlepších právnických fakult (zejména pověstná Ivy League, dále Michigan, Berkeley, Texas at Austin aj.). Po absolutoriu (nejlépe summa cum laude) by měl být tak dva roky činný v právní praxi, ideálně jako asistent federálního odvolacího soudce nebo soudce Nejvyššího soudu USA. Delší právní praxe obyčejně škodí, neboť americké právnické fakulty nejsou příliš vstřícné vůči starším zájemcům o vstup do právnické akademie. Naopak bez jakékoliv praxe Vás na fakultu obvykle nevezmou (výjimka bude u neprávnických disciplín). Předpokladem vstupu do akademie není Ph.D., kterýžto titul mívá ostatně jen zanedbatelná menšina amerických profesorů (a pokud ho mají, obvykle to bude z jiné disciplíny než z práva).

Pro ty, kdo nesplňují prvé dvě podmínky, tedy aktivitu v právnických časopisech během studia a ideálně dvouletou až tříletou prestižní praxi, je cesta do akademie obvykle uzavřena. Ukázkový životopis jiného právního akademika najdete tady.

V tomto smyslu je tedy vstupní brána nastavena velmi rigidně, a řada mých kamarádů, kteří dlouhodobě usilují o vstup do americké akademie, si na tuto rigiditu také stěžovala (např. jeden můj americký známý, který nebyl činný v právnických časopisech, měl podstatně delší právnickou praxi, a snažil se o vstup do akademie až jako pozdní třicátník, se na rozumnou právnickou školu dostal až po mnoha peripetiích, a jen s pomocí profesora z michiganské univerzity, který ho nechal nestandardně přednášet jeden svůj kurz. V okamžiku, kdy se objevilo v životopise v rubrice profesní historie jeden semestr visiting professor, University of Michigan Law School, se okamžitě dostavil zájem ze strany právnických fakult).

Pokud někdo první dvě podmínky splňuje, má šanci stát se akademikem. Musí nicméně podstoupit martýrium pohovorů, které každoročně pořádají americké právnické fakulty, a kde si vybírají vhodné kandidáty s ohledem na to, co daná právnická fakulta dělá, a koho potřebuje. Kandidát by měl mít publikované také nějaké články ze specializace, o kterou se uchází. Pohovory jsou známy pod přezdívkou „trh s masem“ – meat market. O práci na amerických právnických fakultách je ohromný zájem, a uspěje tak jen velmi malá menšina uchazečů.

Po přijetí se musí asistent v nějaké reálné době stát profesorem. K tomu, aby se stal profesorem a získal tak definitivu, je třeba sepsání rozsáhlého článku, který bude publikován v některém právnickém časopise. Nic jako disertace nebo kniha tedy nutné není, ale zdůrazňuji, že takové články mívají přes sto stránek, a kdo někdy takovou věc viděl, jistě bude souhlasit, že je to náročnější než sepsat typickou českou habilitaci. Příkladem takovéhoto článku, na jehož základě získal asistent profesuru a tedy definitivu (tenure), je „Of Power and Responsibility: The Political Morality of Federal Systems.“ Va. L. Rev. 90, no. 3 (2004): strany 731-834 od Daniela Halberstama.

Americký akademik musí po celý svůj profesní život vykazovat velké výsledky, publikovat, vystupovat na konferencích, event. cestovat do zahraničí. Samozřejmostí je také pravidelně udělované akademické volno za účelem dalšího studia. Univerzity pravidelně publikují výstupy svých učitelů, kteří rovněž musí prokazovat, že píší články, které také někdo čte (tedy citovanost vlastních děl). Ti, co publikují nebo jinak aktivně vědecky pracují (zahraniční konference atd.), jsou platově výrazně preferováni před těmi méně schopnými. Představa padesátiletého odborného asistenta nebo nepíšícího profesora je z říše science-fiction. Učitel, kterého by jeho studenti dlouhodobě kritizovali pro špatné učení, by se na fakultě rovněž neohřál více než několik let.

Na oplátku univerzita nabízí na americké poměry vysoký plat (na prestižních školách dnes berou profesoři kolem 200 tisíc dolarů ročně), k tomu pak velmi kvalitní zdravotní pojištění (hodnota, která Čecha asi nezaujme, ale v Americe je to velmi podstatná věc). Navíc je tu definitiva, další věc v USA jinak nevídaná. Většina profesorů v USA píše obsažné právní analýzy pro advokátní kanceláře, takže výše uvedená suma je obvykle pouze výchozí. Profesoři jsou taktéž vybaveni studentskými asistenty, něco jako jsou české pomocné vědecké síly, ti jsou však podstatně lépe využiti než jejich české protějšky (každý učitel má svého „pomvěda“). Mimochodem – rozsáhlý poznámkový aparát, tak příznačný pro americké law reviews, je obvykle z valné části dílem těchto pomvědů.

Základem amerického úspěchu je konkurence. O učitele je ohromný zájem, školy si je přetahují, skutečná esa mají zaručené vysoce nadstandardní podmínky (například J.H.H. Weiler byl z Michiganu přetažen též s vidinou krásného bytu či snad dokonce vily v New Yorku). Potřeba závisti je menší, neboť díky tomu, že na fakultě učí eso, je fakulta jako celek hodnocena lépe, a tedy prospěch z takové osoby mají v systému amerického rankingu všichni. Učitelé jsou také mobilní – nekvete tam česká katederní specializace, a jede učitel tak jeden semestr učí třebas torts, aby další semestr učil legal theory a další ústavní právo. Právnické fakulty si také učitele na krátký čas mění – na jeden semestr tak můžete na Harvardu potkat třebas profesora z Tulane Law School v New Orleans. Tvrdá konkurence tak panuje jak navenek, tak uvnitř.