Takhle to bude! A teď už jen vymyslet proč...

Tenhle post je šit takříkajíc horkou jehlou. Je to spontánní reakce na zážitek, který mi dnes připravila vycházející hvězda Harvardské univerzity v oblasti mezinárodního práva, profesor Ryan Goodman. Pokud čekáte ovace na adresu mladého génia, pak tenhle post ani nerozklikávejte. Goodmanova drtivá kritika případu Al-Marri v. Wright 487 F.3d 160 (2007), kde Odvolací soud pro čtvrtý obvod odmítl akceptovat držení ve vazbě bez řádného procesu u cizince legálně žijícího v USA, který podle amerických orgánů podporoval Al Kajdu, mi připomněla praxi, která mně už dlouho leží v žaludku..

Z hlediska tohoto postu není důležité, jaké je přesně skutkové a právní pozadí daného případu, to by bylo téma na samostatný příspěvek, k němuž by však byl kvalifikován spíše ten, kdo se blíže zajímá o humanitární právo a vůbec o právní pozadí boje s terorismem. Já se omezím pouze na velice zjednodušující konstatování, že profesor Goodman se snažil na své přednášce dokázat, že i na případy civilistů, kteří nějakým výraznějším způsobem podporují teroristickou organizaci, se kterou jsou USA ve válce, byť by se jednalo, jak to definoval i Nejvyšší soud USA v případu Hamdan 126 S.Ct. 2749, o „konflikt nikoliv mezinárodního charakteru“, by se měl vztahovat režim humanitárního práva ženevských úmluv.

Moc dobře vím, že jsem to takhle zjednodušil až příliš, ale opravdu to není podstatné. Podstatné je, že jsem měl z celé přednášky dojem, že profesor Goodman je pevně vnitřně přesvědčen, že by se na tyto případy mělo dané právo aplikovat, a urputně se snaží najít argumenty, proč by tomu tak mělo být. Jak jsem však již naznačil, nejsem odborník na humanitární právo a s ženevskými konvencemi jsem naposledy přišel do letmého styku někdy před 7 lety ještě na PF UK. Naštěstí se v publiku několik odborníků našlo a dobře mířenými kritickými dotazy proměnili můj dojem takřka v přesvědčení. V zásadě se dá říci, že na konci nezůstal profesorovi Goodmanovi jediný nezpochybněný argument včetně základní úvahy, že by aplikace humanitárního práva na tyto případy posílila právní postavení takových osob.

Je samozřejmě dost dobře možné, že jsem si to celé špatně vyložil a byl jsem to pouze já (a můj německý kolega, s nímž jsem se o tom bavil a jenž byl úplně stejného názoru), kdo měl pocit, že harvardský profesor předvedl velice umný taneček s právními argumenty na podporu idey, o jejíž správnosti byl přesvědčen jaksi apriorně. Každopádně ať už tomu tak bylo či nikoliv, přimělo mě to k této veřejné kritice případů, kdy akademik či soudce koukne na fakta případu a má jakýsi subjektivní pocit, že „správně“ by to mělo být rozhodnuto tak a tak a teprve potom se obrátí k právu, s nímž však již nakládá pouze jako s prostředkem k realizaci této subjektivní spravedlnosti. Jak mnozí tvrdí, jsou realitou případy, kdy soudci přijdou s novým případem za svými referendářemi/asistenty a prohlásí: „myslím, že bysme měli rozhodnout pro žalobce, tak pro to najděte argumenty.“ Má kritika zde přitom nesměřuje pouze k případům, kdy soudy vědomě plní nějakou politickou objednávku, nebo případům kdy jsou soudy natolik posedlé nějakou ideou, že zájem na její „plné účinnosti“ (nebo chcete-li effet utile...) překroutí jakákoliv právní pravidla do požadované podoby, ale i k případům, kdy soudce sice má morální integritu a respekt k právu, ale je přesvědčen, že právo se dá (a hlavně má) vždy vyložit tak, aby odráželo jeho představu spravedlnosti.

Myslím, že asi nejsem ani první, natož jediný, komu to vadí, a zřejmě na toto téma existuje moře článků a knih, které jsem nikdy nečetl. Což má nevýhodu v tom, že argumenty mnou dále vznesené již jiní třeba přesvědčivě vyvrátili a já se zde jen zbytečně ztrapním ukvapenou laickou úvahou. Výhodou této sladké nevědomosti naopak je, že si na celou věc můžu udělat nezávislý názor, aniž bych byl ovlivněn tím, co o tom napsali jiní (což mi připomíná jednu debatu s Honzou Komárkem o tom, že někdy příliš mnoho přečtené literatury na určité individuální téma svádí člověka k pohodlnému papouškování názoru druhých, místo aby byl nucen přicházet s vlastními argumenty).

Ale zpět k věci - co mi na výše kritizovaném přístupu vlastně tak vadí? Vždyť jsem zde sám nedávno tvrdil, že správná řešení neexistují a právo se dá vyložit více způsoby a že nakonec je to subjektivní volba odrážející hodnoty dotyčného vykladače.

Ano, ano a na tomto mém názoru se také nic nemění. Jenže je podle mého rozdíl mezi těmito dvěma situacemi:

a) Akademik má napsat nezávislou právní analýzu určitého problému, soudce má rozhodnout případ. Oba se snaží shromáždit a identifikovat aplikovatelné právo, a to pak studují. Na základě toho studia dojdou k závěru, že se jedná o složitý případ, kde lze najít přesvědčivé právní argumenty pro různá řešení (rozhodnutí). Samozřejmě v závislosti na tom, jakou právní filozofii a hodnoty vyznávají, řeší složitý případ různě, a v úplném finále se mezi rovnocennými řešeními přikloní k tomu, které lépe odráží jejich subjektivní představu spravedlnosti.

b) Ještě před tím, než se blíže podívá na aplikovatelné právo, si akademik či soudce řekne, jaké by bylo spravedlivé řešení dotčeného případu/problému, přičemž tato jeho úvaha je spíše pocitová, mimoprávní, humánní, ekonomická, „selsko-rozumová“, motivovaná více či méně bohulibými důvody (pro zjednodušení ovšem předpokládejme, že vychází z těch nejčistších úmyslů). A s touto představou pak přistoupí ke studiu použitelného práva, aby zjistil, zda pro takový závěr existují právní argumenty.

Podle mého v situaci b) nemůže být ani při nejlepší vůli interpretace práva nezávislá (a to ani v subjektivním slova smyslu), protože je přinejmenším podvědomě motivovaná výsledkem, kterého by chtěl dotyčný ideálně dosáhnout. Jsem přesvědčen, že jeden a tentýž člověk může tedy dojít k jinému závěru v situaci a) než v situaci b), přičemž situace b) není aplikací práva na skutkový stav, ale aplikací práva dle požadovaného výsledku. Zkrátka situace ad b) by se podle mého dala nazvat aplikací práva naruby.

Samozřejmě, nikdy není možné se zcela odstřihnout od skutkového stavu a i ten „nejpoctivější“ právník má většinou nějakou prvotní, podvědomou představu, jaké by asi mělo být to jeho „správné“ řešení. To, co já tady kritizuji, jsou případy, kdy je překročena míra, s jakou se na toto apriorní řešení upíná, míra, s jakou jej tato představa ovlivňuje při výběru interpretačních metod, míra, s jakou se tato představa promítá do vážení právních principů atd. Čím větší upnutost k prvotní mimoprávní úvaze, tím menší ochota seriózně vážit a naslouchat protiargumentům.

Případ, kdy soudce po letmém prolítnutí skutkového stavu instruuje své asistenty, aby našli důvody pro požadovaný výsledek, je pro mne jedním z těch, kdy je zmiňovaná míra jednoznačně překročena. Zvláště v případech nejvyšších a nadnárodních soudů (zvláště těch, jejichž judikatura má precedenční charakter) může honba za „spravedlností“ v jednom individuálním případě způsobit ve svém důsledku nespravedlnost v mnoha jiných případech, kdy budou pokroucené právo aplikovat nižší soudy (nehledě na problémy, které tím připravuje soud sám sobě, ať už je bude řešit přes „overruling“ nebo „distinguishing“). Navíc přístup „nejdříve si vytyčíme výsledek, pro jeho dosažení stanovíme pravidla“ přísluší v demokratické společnosti zákonodárci, nikoliv soudům.

Pod Zdeňkovým postem o UPC se rozeběhla debata o tom, jak (ne)zábavné právo je. V této souvislosti věřím, že v situaci ad b) musí být právo opravdu výzva, umění a zábava, zvláště pak v případě, kdy to chce hodně kreativity, aby se daly najít právní argumenty pro požadovaný výsledek. Když máte inteligenci profesora z Harvardu, dokážete vymyslet velice umné argumenty. To samé umí i soudci ESD či jejich referendáři. A neplatí to samozřejmě jen pro ně. Obětí této „zábavy“ je však podle mne často právo samo...

Právo ve své ideální podobě by musela být strašně nudná záležitost. Představte si jasná, předvídatelná pravidla, aplikovaná všemi stejně. Na všechny spory a otázky by existovala jasná řešení. Zákonodárce by předvídal veškeré situace, které život přináší. Nebylo by o co se přít, o čem polemizovat. Nuda, nuda, nuda, kachny, kachny, kachny... Ale lidé by byli zřejmě spokojení. Naším ideálem by tedy prakticky mělo být právo, které by nás vůbec nebavilo a nevyžadovalo právníky, ale pouze pečlivé úředníky. S trochou nadsázky by se dalo říct, že veškeré naše úsilí by mělo směřovat k naší likvidaci.

Jenže všichni se asi shodneme na tom, že právo nikdy nemůže jasně předvídat veškeré situace, které život a vývoj tohoto světa přináší. Vždy bude hodně složitých případů, jejichž rozpletení bude vyžadovat významné intelektuální úsilí. Není proto třeba, aby si akademici či soudci intelektuální cvičení uměle vytvářeli.

Právní argumentace sloužící dosažení předem určeného cíle (zájmu klienta či zaměstnavatele) přísluší advokátům či firemním právníkům. Soudce za něco takového neplatíme...

Jak tento post dopisuji, uvědomuji si, že je to téma, které má mnoho různých přesahů, zákrut a konsekvencí. Uvědomuji si také, že by se o tom daly popsat stovky stran. Jsem si vědom i toho, že tenhle post jej uchopuje hodně zkratkovitě, nepříliš koherentně (ukočírovat toto téma v jedné koleji je opravdu těžké) a také, jak přiznávám i v úvodu, zjednodušujícím pohledem. Mou ambicí nicméně nebylo, a v oblasti, v níž se nespecializuji ani nemohlo být, odborné pojednání. Chtěl jsem jen stručně a prostě upozornit na věc, která mě štve. Chtěl jsem ze sebe dostat rozčarování z Goodmana. Chtěl jsem vědět, jaký názor na to máte Vy.

Možná ale pouze trpím nějakým utkvělým přesvědčením, že výše uvedené praktiky nejsou správné, a v tomto postu jsem se jen urputně snažil podložit to dodatečně nějakými argumenty....