... je sice poněkud staršího data (podzim 2004), dobře ale vystihuje současné problémy Soudního dvora, na které občas upozorňuji, zvlášť ve vyjádřeních soudce Schiemanna. Reportér hovořil ještě s generálním advokátem Madurem a profesorem Rasmussenem, který se svého času proslavil jako autor silně kritické knihy "On law and policy in the European Court of Justice: a comparative study in judicial policymaking". Text reportáže naleznete zde. Nenechte se odradit úvodními vysvětleními, co je Soudní dvůr a EU. Stojí to za to.
Schiemann například upozorňuje na problematický přínos, který rozsudky Soudního dvora mají pro soudce, jenž zaslal předběžnou otázku: "if you come, as I do, from a background of being a national judge, and having to apply the judgements of this court here in Luxembourg, there is nothing more infuriating than sending a question and getting back an answer which perhaps as a result of long discussion in committee between the judges, is so obscure as to be utterly useless as a tool".
Schiemann to přičítá kolegiátnímu stylu rozhodování, který vede ke kompromisům, jež nakonec minimalizují užitečnost odpovědi poskytnuté Soudním dvorem.
Schiemann také zmiňuje význam profesní minulosti soudce. V souvislosti s nedávným příspěvkem Rada Procházky o střídání klobouků je zajímavý jeho postřeh na adresu akademiků: "Well the good side of it is that they have, with any luck, a broad view of the law and how the various different parts of it fit together, and how, if you do something with State A, either it will affect the law relating to competition which may in turn reflect the law relating to taxation, and they have this overview, by dint of having spent a lifetime studying the Community law, which those of us who’ve been doing the selection of crime and civil and administrative law, as I have, don’t have that familiarity with Community laws. I’m very grateful to have someone point out to me the consequences of the decision which seems perfectly sensible on its facts to me".
Bohužel už Schiemann diplomaticky neuvádí "the bad side of having academics at the Court", ačkoliv z jeho předchozích odpovědí vyčteme určitý skepticismus, pramenící možná také z jeho minulosti prominentního anglického soudce.
Nakonec ještě poslední citace ze soudcových odpovědí, vztahující se právě k mnohdy nejasnému a rozpornému jazyku rozsudků Soudního dvora:
Well it is said that a camel is a horse designed by a committee, and I did say that precisely in the court of a delibre on one of my judgements, which was gradually undergoing this process. That is a danger of this type of thing, coupled again by reason of lack of time. What tends to happen is you hammer things out in the course of sitting round a table, and then having hammered it out, there’s a temptation to get shot of the thing by sending it to the printers. In an ideal world, you would sit back and redraft the thing again from beginning to end so that it has a cohesive whole, but that then occupies time, and one has a balancing act to do. Mind you, this is only a small proportion of our cases. The vast majority of our cases goes through with very little argument or debate, but of course the interesting ones are the ones that produce the debate.
Tak uvidíme, kolik takových "velbloudů" mezi rozsudky Soudního dvora, zejména mezi těmi, které se týkají významných věcí, budeme nacházet. Možná bychom mohli vyhlásit anketu nejen o legislativních Ropácích, ale také o velbloudech mezi rozsudky Soudního dvora. Několik kandidátů bych měl... U velblouda přitom nejde o substantivní výsledek, ale spíše o úroveň právní argumentace..
Schiemann například upozorňuje na problematický přínos, který rozsudky Soudního dvora mají pro soudce, jenž zaslal předběžnou otázku: "if you come, as I do, from a background of being a national judge, and having to apply the judgements of this court here in Luxembourg, there is nothing more infuriating than sending a question and getting back an answer which perhaps as a result of long discussion in committee between the judges, is so obscure as to be utterly useless as a tool".
Schiemann to přičítá kolegiátnímu stylu rozhodování, který vede ke kompromisům, jež nakonec minimalizují užitečnost odpovědi poskytnuté Soudním dvorem.
Schiemann také zmiňuje význam profesní minulosti soudce. V souvislosti s nedávným příspěvkem Rada Procházky o střídání klobouků je zajímavý jeho postřeh na adresu akademiků: "Well the good side of it is that they have, with any luck, a broad view of the law and how the various different parts of it fit together, and how, if you do something with State A, either it will affect the law relating to competition which may in turn reflect the law relating to taxation, and they have this overview, by dint of having spent a lifetime studying the Community law, which those of us who’ve been doing the selection of crime and civil and administrative law, as I have, don’t have that familiarity with Community laws. I’m very grateful to have someone point out to me the consequences of the decision which seems perfectly sensible on its facts to me".
Bohužel už Schiemann diplomaticky neuvádí "the bad side of having academics at the Court", ačkoliv z jeho předchozích odpovědí vyčteme určitý skepticismus, pramenící možná také z jeho minulosti prominentního anglického soudce.
Nakonec ještě poslední citace ze soudcových odpovědí, vztahující se právě k mnohdy nejasnému a rozpornému jazyku rozsudků Soudního dvora:
Well it is said that a camel is a horse designed by a committee, and I did say that precisely in the court of a delibre on one of my judgements, which was gradually undergoing this process. That is a danger of this type of thing, coupled again by reason of lack of time. What tends to happen is you hammer things out in the course of sitting round a table, and then having hammered it out, there’s a temptation to get shot of the thing by sending it to the printers. In an ideal world, you would sit back and redraft the thing again from beginning to end so that it has a cohesive whole, but that then occupies time, and one has a balancing act to do. Mind you, this is only a small proportion of our cases. The vast majority of our cases goes through with very little argument or debate, but of course the interesting ones are the ones that produce the debate.
Tak uvidíme, kolik takových "velbloudů" mezi rozsudky Soudního dvora, zejména mezi těmi, které se týkají významných věcí, budeme nacházet. Možná bychom mohli vyhlásit anketu nejen o legislativních Ropácích, ale také o velbloudech mezi rozsudky Soudního dvora. Několik kandidátů bych měl... U velblouda přitom nejde o substantivní výsledek, ale spíše o úroveň právní argumentace..
Pár? Já myslím, že brzo bude na karavanu...;)
OdpovědětVymazatPodle mého názoru bychom měli převzít US federální justiční systém a předběžné otázky úplně zrušit.
OdpovědětVymazatJenže něco takového v rámci EU nikdy neprojde...
OdpovědětVymazatProč ne? Podle mne je si stále více lidí vědomo těžkopádnosti EU a jejího demokratického deficitu. Evropský parlament je třeba transformovat na Poslaneckou sněmovnu, Evropskou radu na Senát a zřídit vícestupňové evropské soudnictví.
OdpovědětVymazatNěkdy může být částečný demokratický deficit i prospěšný;) S těžkopádností souhlasím, nejsem však příznivec tak radikálních řešení, jaké navrhujete, protože by to ve finále až příliš posílilo centrum a já nechci, aby Brusel rozhodoval tam, kde to není nezbytně nutné (a věřte mi, že v tomto ohledu vzhledem ke své profesní minulosti moc dobře vím, o čem mluvím). Tím nechci říct, že některé myšlenky, jako např. reforma systému evropského soudnictví mi nejsou sympatické. Ale víte, proč jakýkoliv radikální řez nemá šanci projít - protože k tomu potřebujete souhlas všech 27 států, a ten je pro jakoukoliv opravdu významnou změnu mimořádně obtížné sehnat.
OdpovědětVymazatMyslím, že deficit demokracie je vždy ke škodě, jakékoliv elitářství odmítám.
OdpovědětVymazatNedomnívám se, že by standardní federální struktura nějak posílila centrum. Vždy záleží na tom, které konkrétní kompetence jsou federální, které státní a které sdílené. Pokud federálních a sdílených bude málo, bude federace naopak slabá.
Ano, ani ústavu USA nebylo lehké prosadit. Nicméně tím neustálým záplatováním původních mezinárodních organisací se daleko nedostaneme. "In an ideal world, I would prefer a federal Europe, but whether or not that were possible, I would abolish the EU and start again from scratch." Martin Keegan
No, nevím, obvykle i slabá federace svou moc postupně posiluje, nebo se naopak rozpadne. Nikdo nepochybuje, že pravomoci federální moci v USA jsou dnes mnohem větší než byly v r. 1791 a Ústava je přitom pořád stejná.
OdpovědětVymazatA když už o ní mluvíme - k jejímu přijetí nebylo třeba jednomyslnosti, takže v tom to měli Founding Fathers lehčí. A hlavně měli Madisona a jeho Listy federalistů. V tomto směru nemá EU co nabídnout;)
Jinak samozřejmě souhlasím s tím, že není důvod dobré myšlenky pohřbívat pouze proto, že jsou momentálně neprosaditelne.
Jak kdy. Např. Rakousko se změnilo na konfederaci.
OdpovědětVymazatNikdo nepochybuje, že pravomoci federální moci v USA jsou dnes mnohem větší než byly v r. 1791 a Ústava je přitom pořád stejná.
Ano, ale to je výsledek občanské války. Zrušení centrální banky a nullifikační theorie před tím naopak americkou federaci oslabovaly.
V tomto směru nemá EU co nabídnout;)
Ano, v dnešní době informačního přehlcení je těžké zaujmout. Musel by se toho ujmout věrohodný politik se silnou politickou stranou. Libor Rouček na to nestačí. :-)
Já neměl na mysli ty pravomoci, které do Ústavy přidaly dodatky po občanské válce, ale ty, jež jsou od počátku nezměněny, jako např. tzv. dormant commerce clause nebo pravomoci exekutivy v oblasti vnějších vztahů. Zvláště ta judikatura k úpravě federálního obchodu se po počátečním zdrženlivém přístupu posunula od třicátých let 20. století do podoby, že pod záštitou úpravy federálního obchodu může Kongres upravit prakticky cokoliv, včetně užívání marihuany pro osobní potřebu!(srov. Gonzales v. Raich, 545 U.S. 1 (2005)).
OdpovědětVymazatESD dělá úplně to samé, z poslední doby srov. např. C-380/03, Německo v EP a Rada, dosud nepublikováno, dostupné na eur-lexu nebo stránkách ESD.
A když budete mít jeden evropský zákdárný sbor, tak se bude snažit dělat to, co americký Kongres - regulovat maximum možného a nebude tam ten korektiv přímých zástupců členských států, jaký poskytuje Rada EU (americký Senát jako ochránce státních zájmů nefunguje, právě proto, že senátoři nejsou vyslanci dotčených států, ale jsou voleni přímo jejich občany (tedy v rozporu s původní Madisonovou koncepcí)). Proto jsem mluvil o tom, že URČITÝ demokratický deficit (zde v podobě role Rady) nemusí být nutně na škodu.
Každopádně se zde dostáváme k věcem, které se pro svou komplexnost špatně řeší v rámci nutně zkratkovité diskuse na blogu.
Ano, máte plnou pravdu, že s commerce clause se dělají psí kusy, např. federální trestné činy.
OdpovědětVymazatProblém se Senátem je v tom, že nyní nám vládne fetiš demokracie či spíše "demokracie" (osobně nepovažuji přímé a všeobecné volby za důkaz či nezbytnou podmínku demokracie. To by bylo demokratické Bělorusko či Miloševićova Jugoslávie.) Proto musela být tak šíleně transformována Sněmovna lordů.
Myslím, že nám nic nebrání, aby evropský senát byl volen národními parlamenty.