Rok 2014 ve Štrasburku - díl I.

Zuzka Vikarská nám ve svém napínavém seriálu poodhalila, co zajímavého přinesl rok 2014 v Lucemburku. Já bych se rád posunul o nějakých těch 230 km na jihovýchod. Alespoň se stručným komentářem představím štrasburskou hitparádu s jednotlivými měsíčními vítězi a možná i dalšími šlágry, které jim šlapaly na paty. Můj výběr je čistě subjektivní, protože Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") toho každé úterý a čtvrtek v 10:00 chrlí a chrlí… Takže je možné, že by se čtenářům na pozici měsíčních vítězů líbily jiné judikatorní melodie. Budu rád, když o jejich místo v záři jinoprávních reflektorů zabojujete v diskuzi. Třeba Vás také navnadím, abyste na blogu Strasbourg Observers hlasovali v anketě o nejhorší a nejlepší štrasburský judikát roku.

Ačkoliv se budu snažit jednotlivé rozsudky zjednodušit „až na dřeň“ (za což prosím o pochopení), bude to dlouhé, proto celý rok 2014 podobně jako Zuzka rozdělím na dva díly.

Jan Komárek: Evropa proti Evropě: proč EU (zatím) do Štrasburku nepoženeme

Dovoluji si navázat na skvělý rozbor nedávného posudku ESD vydaného k návrhu smlouvy o přistoupení EU k Evropské úmluvě poněkud širšími (neprávnickými, jak zde upozornila Zuzka Vikarská) úvahami. Posudek (a celá filozofie přistoupení EU k ESLP, jež má kořeny už v Lisabonské smlouvě) je podle mého názoru chybná, neboť ignoruje základní prvek poválečného ústavního uspořádání v Evropě: nutnost vnější kontroly dodržování limitů většinového (anebo technokratického) vládnutí. Zároveň v příspěvku naznačuji, proč je štrasburský systém ochrany lidských práv jiný, než ten unijní - což je otázka s dopady na debatu, zda se mají základní práva EU stát součástí ústavního pořádku ČR.



„Omezená demokracie“ 
V poválečné Evropě Evropané obvykle nerozlišují mezi svými dvěma soudy: štrasburským, který se primárně zabývá ochranou lidských práv, a lucemburským, jenž je vrcholným soudem Evropské unie. „Poženu to do Štrasburku“ je obvykle poslední nadějí těch, kdo se cítí dotčeni na právech, které jim od roku 1953 zaručuje Evropská úmluva. Může jít třeba o majitele domů s regulovaným nájemným, anebo romské děti, které stát systematicky posílá do zvláštních škol.

Podle mnohých je taková „vnější záruka“ základních práv jedním z nezpochybnitelných výdobytků evropské poválečné zkušenosti: německý historik Jan-Werner Müller mluví o „omezené demokracii“, která je podezíravá k jakýmkoliv kolektivistickým projektům vládnutí – ať už jde o totalitní formy v podobě komunismu či fašismu, nebo o populistické formy demokracie, kde většina určuje, co je společné dobro pro všechny, bez ohledu na práva přehlasovaných menšin. Populistickou demokracii přitom omezují nejen ústavní soudy uvnitř evropských států, ale i nadnárodní orgány.

Méně se už ví, že „hnát do Štrasburku“ evropští občané v zásadě nemohou Evropskou unii. Její pravomoci, včetně samotných rozhodnutí Evropského soudního dvora, přitom do práv občanů citelně zasahují: z nedávné doby můžeme připomenout rozsudek ve věci společnosti Google, který podstatně zúžil právo veřejnosti na informace ve prospěch ochrany soukromí. Přesvědčil se o tom nedávno například týdeník Respekt, jehož článek zabývající se tunelováním bank v devadesátých letechuž vyhledávač Google nezobrazuje. Snažit se rozsudek Soudního dvora zvrátit by přitom znamenalo právní dobrodružství s velice nejistým výsledkem.

Změnit to mělo přistoupení Unie k Evropské úmluvě, jež by Unii dostalo pod kontrolu štrasburského soudu. Tomu však zabránil Soudní dvůr EU v závazném posudku zveřejněném v prosinci. Jeho vyznění však otevírá mnohem širší otázky týkající se samotné podstaty Unie.

Evropská unie jako pojistka a kotva
Evropskou unii v dnešní době často vnímáme jako další záruku respektování základních práv a principů demokracie našimi vládami. Kotvu, která nás pevně drží v kulturní oblasti Evropy, kam chceme patřit: na „Západ“, kam jsme se po roce 1989 „vrátili“, namísto na „Východ“, kam jsme byli, řečeno s Milanem Kunderou, „uneseni“ sovětským impériem.

Do značné míry to je ale obraz, který jsme my sami pomohli Unii vytvořit, a to teprve po roce 1989. Evropané totiž do té doby Unii chápali především jako ekonomický projekt. Společný trh sliboval v druhé polovině osmdesátých let návrat bezprecedentní doby prosperity, poválečných „slavných třiceti let“ (les trente glorieuses), kdy Evropa rostla z trosek sebezničujícího konfliktu.

Nový růst Evropy v osmdesátých letech pak měl být položen na jiných základech: namísto řízení ekonomiky shora převládla víra v deregulovaný trh – i když nikdy tak volný, jak si salónní hlasatelé „trhu bez přívlastků“ v postkomunistické Evropě představovali. Maastrichtská smlouva, která položila základy měnové unie, v roce 1992 takové pojetí společného trhu upevnila – a učinila Evropu politickým tématem. Bylo to poprvé, kdy voliči některého členského státu odmítli předložený text smluv, aby jim byla po kosmetických změnách dána šance rozhodnout znovu a „tentokrát správně“ – tradice, které se evropská politika drží dodnes.

Současně se však Maastrichtská smlouva snažila podpořit tržní projekt legitimitou, o kterou se opíraly do té doby pouze státy: objevilo se v ní ustanovení o demokracii a lidských právech jako základních hodnotách Unie. Do politického prostoru Unie se tak dostala myšlenka ochrany základních práv, jež byla dosud spíše vnuceným (a přehlíženým) dítkem právníků, existujícím v několika deklaratorních rozhodnutích Evropského soudního dvora, které neměly vážnější politický dopad.

Změnu orientace EU potvrzovala i tzv. Kodaňská kritéria z roku 1995, jež musely splňovat země ucházející se o členství v Unii, společně s přijetím Listiny základních práv EU – nejprve deklaratorně v roce 2000 a nakonec závazně vstupem Lisabonské smlouvy v účinnost v roce 2009. Odtud možná také plyne možné vidění Unie jako záruky demokracie a respektu k základním právům.

Štrasburk a Lucemburk: dva světy lidských práv 
V Evropě se tak objevily dva konkurenční projekty ochrany lidských práv – každý však postavený na odlišných základech a s jinými cíli. Štrasburský systém, založený Evropskou úmluvou z roku 1950, jehož pilířem je Evropský soud pro lidská práva, neusiluje o integraci členských států – nabízí pouze záruky, že určité věci jsou v Evropě vyloučeny: počínaje trestem smrti a konče například diskriminací menšin.

Základem unijního systému je naopak integrace členských států – „vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“ (Ever Closer Union): zpočátku soustředěná na společný trh, dnes stále více orientovaná na zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti. Lidská práva Unie se kolem těchto dvou cílů soustřeďují. S určitou mírou zjednodušení lze říci, že proti členským státům se unijních základních práv mohou dovolat zejména účastníci transakcí na společném trhu – ať už jako obchodníci anebo spotřebitelé. Jen do té míry pak mohou unijní práva fungovat jako ona „vnější záruka“ – spojená nikoliv s poválečnou ideou „omezené demokracie“, ale s projektem evropského trhu bez hranic.

Přesvědčil se o tom například maďarský aktivista Attila Vajnai, když se krátce po vstupu Maďarska do EU snažil před lucemburským soudem prokázat, že zákaz veřejného užívání symbolů totalitních režimů – jako je např. rudá hvězda - porušuje jeho právo na svobodný projev. Soudní dvůr jeho případ odmítl posuzovat s poukazem na to, že nemá žádný vztah k právu EU. Kreativní evropští právníci však okamžitěpřišli s tím, že by zákaz mohla napadnout třeba společnost Heineken, která rudou hvězdu používá na etiketách svého piva. Z případu by rázem stala otázka volného pohybu zboží, kterou Soudní dvůr posuzovat může. Veřejné používání rudé hvězdy by se ovšem prosadilo jako svoboda propagace konzumního zboží, nikoliv jako svoboda činit politický projev.

Ambivalentní vztah Unie k ochraně základních práv potvrzuje její pasivita ve vztahu k Maďarsku, kde Orbánova vláda některá základní práva systematicky porušuje. Přes výzvy liberálních intelektuálů (zmíněný Jan-Werner Müller byl jedním z nich) k zásadnějšímu zásahu Unie nedošlo.

A kdo hlídá Unii? 
Unii ale téměř od počátku provázela ještě jiná otázka: neměl by štrasburský systém „vnější ochrany“ základních práv dohlížet i na samotnou Unii?

Pozitivně se na tuto otázku členské státy pokusily odpovědět už v roce 1993. Jejich snahu ale zablokoval Evropský soudní dvůr když konstatoval, že k něčemu takovému chybí ve smlouvách výslovné zmocnění. Mnoho kritiků již tehdy poukázalo na to, že se tak Soudní dvůr snaží hájit především svoje výsostné postavení – a nezávislost na štrasburském soudu, kterou by přistoupením EU k Evropské úmluvě ztratil.

Pravomoc přistoupit se nakonec do smluv dostala až s Lisabonskou smlouvou. Současně se v ní však objevil požadavek, aby přistoupení Unie k Evropské úmluvě nezasáhlo do pravomocí orgánů Unie – včetně Soudního dvora – a neohrozilo „specifické rysy“ Unie.

Návrh smlouvy o přistoupení byl výsledkem obtížně vyjednaného kompromisu mezi 28 členskými státy Unie (které jsou současně také všechny stranami Evropské úmluvy) a 19 dalšími evropskými státy, které ač stojí mimo EU, jsou stranami Evropské úmluvy. Ty vedlo Rusko, které opakovaně argumentovalo nutností respektovat princip rovnosti mezi stranami smlouvy – a nerozlišovat tak mezi tím, zda se jedná o stát, anebo o mezinárodní organizaci (jako je EU). Skutečným cílem Ruska přitom zřejmě bylo něco jiného: vyjednat na členských státech ústupky v jiných oblastech výměnou za jeho souhlas s přistoupením EU k Úmluvě.

Evropský soudní dvůr: „Já, já, já, jenom já!“ 
Dojednaný návrh smlouvy tak nakonec obsahuje řadu ustanovení, která dávala Unii – a zejména jejímu Soudnímu dvoru, privilegované postavení. Například možnost, aby ještě předtím, než štrasburský Soud pro lidská práva rozhodne, posoudil věc Evropský soudní dvůr. Žádný soud smluvního státu Evropské úmluvy přitom takovou možnost nemá. Cílem bylo uspokojit požadavky Soudního dvora, formulované v „diskusním dokumentu“, kterým se tento soud fakticky zapojil do politického procesu sjednávání smlouvy. Výsledkem pak byl složitý procesní systém, jenž jen s rozpaky skutečně sloužil ochraně jednotlivce – namísto ochrany privilegií Soudního dvora.

Ani to však Soudnímu dvoru nestačilo. Debatu nad právními detaily ponechme právníkům. Nejproblematičtější je samotné východisko evokující slavnou píseň skupiny Olympic: Unie je natolik unikátní, že do jejího vnitřního fungování nemůže zasahovat žádný vnější systém, byť by tento systém tvořil základy poválečného ústavního uspořádání v Evropě ve formě „vnější pojistky“ dodržování základních práv.

Étos Unie, pokud měla reprezentovat něco více než jen ekonomický projekt vnitřního trhu, přitom byl založen na překonání různých nedostatků a omezení národního státu. Některé záležitosti tak nejsou pouze vnitřní věcí suverénních států, ale otázkou zájmu společenství, v jehož kolektivním vědomí je uložen apel „znovu již ne!“ Zdá se ovšem, že Soudní dvůr, ač státní charakter Unie výslovně v posudku odmítá, tuto evropskou zkušenost zavrhuje. A to je mnohem závažnější zpráva než to, že Unii ještě nějaký čas do Štrasburku nepoženeme.

(Příspěvek vyšel poprvé v LN v příloze Právo a justice dne 19. 1. Rád bych poděkoval Zuzaně Vikarské, Pavlíně Hubkové a Petru Břízovi za cenné připomínky k textu.)

Rok 2014 v Luxemburgu (časť tretia)

Článok 218(11) ZFEÚ sa stal v posledných dňoch slávnym hlavne ako právny základ stanoviska ESD o (ne)pristúpení Únie k štrasburskému Dohovoru, o ktorom už na tomto blogu písal Jan Škeřík, a o ktorom si môžete prečítať (neprekvapivo neprávnický :)) ) komentár Honzu Komárka v dnešných Lidovkách. V treťom (a poslednom) dieli tohto luxemburského seriálu sa však pozrieme na iné stanovisko ESD, vydané na základe rovnakého článku Zmluvy, avšak týkajúce sa medzinárodných únosov detí. Následne nakukneme do novembrových rozhodnutí obmedzujúcich voľný pohyb osôb po Únii, a na záver sa pozrieme na to, ako v decembri Súdny dvor (okrem toho, že odmietol pristúpenie k Dohovoru a že odpovedal Zdeňkovi Kühnovi na predbežnú otázku v kauze Ryneš vs. ÚOOÚ) výrazne zmenil svoj názor na patentovateľnosť niektorých kmeňových buniek.

Martin Archalous a Magdaléna Klimešová: Dozor nad hospodařením politických stran a hnutí: rozbor možných variant řešení

V roce 2015 má vzniknout úřad, který bude kontrolovat peníze politických stran. Je to dobrý nápad? A máme nějaký lepší?

"Nehlídané a netransparentní stranické pokladny jsou v Česku semeništěm korupce." To není povzdech z místní hospůdky, ale oficiální stanovisko mezinárodní organizace GRECO, Skupiny států proti korupci při Radě Evropy, konkrétně z hodnotící zprávy za rok 2012. Ta nevyšla pro ČR nijak příznivě, odbornou veřejnost to ale nepřekvapilo. O netransparentnosti politických stran a nedostatečné kontrole jejich financování se mluví prakticky od začátku 90. let. Ve srovnání se zahraničím jsou české stranické finance prakticky nekontrolované.

Všechny relevantní politické strany mají toto téma v programu, byť se značně liší v názorech na jeho řešení. Bodem ve volebním programu to ovšem končí. Za posledních 20 let vyzněly jakékoliv snahy o změnu víceméně do prázdna. Díky kritice GRECO a kampani neziskových organizací to ale vypadá, že ledy by se mohly konečně pohnout.

Jan Škeřík: Posudek SDEU č. 2/13 ke slučitelnosti návrhu dohody o přistoupení EU k EÚLP – komentář

Tento příspěvek je písemným shrnutím ústního referátu prezentovaného na kolokviu "Národní ústavní systémy a Evropská unie: Harmonický vztah, nebo manželství před rozvodem?" organizovaném Českou společností pro evropské a srovnávací právo a studentským spolkem Common Law Society.

Ve čtvrtek 18. prosince 2014 vydal Soudní dvůr EU („SDEU“) svůj posudek 2/13, ve kterém reagoval na žádost Evropské komise („EK“) o posouzení slučitelnosti návrhu dohody („návrh“) o přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod („EÚLP“) se zákládajícími smlouvami EU - Smlouvou o EU („SEU“) a Smlouvou o fungování EU („SFEU“). SDEU návrh shledal neslučitelný s primárním právem EU.

Martin Husovec: Ústavná ochrana súkromia: koľko autonómie ešte majú naše Ústavné súdy?

Tento příspěvek je písemným shrnutím ústního referátu prezentovaného na kolokviu "Národní ústavní systémy a Evropská unie: Harmonický vztah, nebo manželství před rozvodem?" organizovaném Českou společností pro evropské a srovnávací právo a studentským spolkem Common Law Society.

Sillicon Valley mala na jar 2014 pre európskeho právnika osobitnú príchuť. V apríli Vás nosia na rukách, no už v máji Vás chcú zakopať pod zem. Vinník? Jeden a ten istý - Luxemburg!

Soutěžně-právní střípky

Odkaz na pár zajímavostí se soutěžně-právní tématikou.

1/ Zajímavý post na Chilling competition, k přehledu pokut za kartely v roce 2014. 

 2/ Článek od David S. Evanse na téma The Antitrust Analysis of Rules and Standards for Software Platforms. Přínosné čtení zejm. pro zájemce o problematiku multi-sided platforem. 

Abstract následuje: Software platforms anchor vast global communities of users, application developers, device manufacturers, content providers, advertisers, and others. They drive innovation by enabling entrepreneurs, often anywhere in the world, to develop “applications” and to reach all the users of the platform, often anywhere in the world. These applications are sometimes the foundation of substantial businesses. The value of these software platforms, and their ability to support large communities, depends on the ability of the platform to promote positive externalities and reduce negative externalities. Software platforms usually impose rules and standards and often exclude, or bounce, participants that harm others in the community, and reward participants that benefit others in the community. Competition policy should presume that these governance systems, and the restrictions they place on platform participants including their possible expulsion from the platform, are efficient and pro-competitive. Software platforms could, however, employ governance systems to foreclose competition. These restrictions, therefore, should not be lawful per se. Rather, courts and competition authorities should employ screens to protect pro-competitive restrictions and isolate anti-competitive ones. The application of these screens should be neutral to the licensing model chosen by the software platform creator. There is, in particular, no basis for imposing tougher limitations on software platforms that use an open-source license model than on software platforms that use a proprietary license. 

 3/ Rozsudek Tribunálu ve věci T-251/11 République d’Autriche contre Commission européenne ze dne 11.12.2014 k problematice aplikace unijního práva veřejné podpory v oblasti podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. 

 4/ Zvláštní číslo e-Competitions Bulletinu k tématu veřejné podpory v energetice (subscription required).

Rok 2014 v Luxemburgu (časť druhá)

V prvom dieli tohto mini-seriálu som priblížila januárový rozsudok AMS o (chýbajúcom) horizontálnom účinku smerníc a Charty, februárový rozsudok Hervis Sport o limitoch regulatórnej slobody členských štátov a marcové rozsudky O+B a S+G o autentickom rodinnom živote euro-občanov a ich partnerov z nečlenských štátov. Zároveň som odkázala na existujúce analýzy aprílového rozsudku Digital Rights Ireland, ktorým Súdny dvor zrušil tzv. retenčnú smernicu, a májového rozsudku Google Spain o práve na výmaz z internetových vyhľadávačov.

V druhej časti sa pozrieme na ďalšie štyri rozsudky. Júnový rozsudok Kone je ďalším kúskom v mozaike o súkromnom vymáhaní súťažného práva, júlový rozsudok Torresi sa týka voľného pohybu advokátov a septembrový rozsudok Essent Belgium (analyzovaný spoločne s júlovým rozsudkom Vindkraft) sa venuje otázkam energetickej politiky a voľného pohybu elektrickej energie.

Křeslo pro hosta: Květoslav Tomáš Krejčí

Květoslave, vitajte v hosťovskom kresle blogu Jiné právo. Ako som už načrtla v uvítacom príspevku, ste právnik i teológ zároveň. Vyštudovali ste právo v ČR i v Anglicku a dlhé roky ste boli partnerom medzinárodnej advokátskej kancelárie. Zároveň sa však venujete teológii – tú ste vyštudovali v Prahe a momentálne v štúdiu pokračujete na Oxfordskej univerzite.

Prečo ste sa vlastne, ako čerstvý maturant, rozhodli ísť študovať právo?

Já se vlastně pro studium práva nikdy nerozhodl; někdy v osmnácti letech jsem se spíše podvolil vůli rodičů, kteří si to přáli a kteří mi rozmlouvali plány na studium jiných oborů. Myslím, že jsem chtěl být buď germanista nebo japanolog, případně se dát na dráhu kunsthistorie. Později jsem rodičům za jejich volbu byl vděčný: studium práva dává člověku solidní základ do života a je do značné míry univerzální – právníci se velmi dobře uplatní i mimo vlastní obor, ať již v ekonomice nebo při správě věcí veřejných.

Michal Tomášek: Quis custodiet custodes?

Tento příspěvek je písemným shrnutím ústního referátu prezentovaného na kolokviu "Národní ústavní systémy a Evropská unie: Harmonický vztah, nebo manželství před rozvodem?" organizovaném Českou společností pro evropské a srovnávací právo a studentským spolkem Common Law Society.

Vyjděme z toho, že evropská měnová unie je dobrý projekt. Mimo jiné proto, že v dnešním globalizovaném světě žádný „malý“ evropský stát jako Francie nebo Německo nemůže úspěšně čelit tak velkým měnovým oblastem jako USA, Čína nebo koneckonců Rusko. Evropská měnová unie má ovšem také mnoho odpůrců, kteří jí, mimo jiné, vyčítají, že není optimální měnovou zónou. Proti jedné centrální bance tu totiž nestojí jedna „rozpočtová vláda“, nýbrž takových vlád dvacet a euro nečelí výzvám jediné rozpočtové politiky, ale koordinaci devatenácti rozpočtových politik a slabému rozpočtu unijnímu. Tento nedostatek uznávají i zastánci měnové unie a chtěli by ho napravit. Přesun rozpočtových pravomocí z koordinovaných podle článku 5 SFEU mezi výlučné ve smyslu článku 3 by si vyžádal souhlas všech členských států. Snadno si představit, že získat pro něj například Česko, Velkou Británii, ale třeba i Řecko nebo Itálii, by bylo obtížné, ne-li nemožné.

Rok 2014 v Luxemburgu (časť prvá)

Prelom roka vždy prináša obdobie bilancovania a nových predsavzatí. S odchodom na vianočné prázdniny / dovolenky uzatvárame to, čo bolo, a s rachotom novoročných ohňostrojov sľubujeme sami sebe, že tento rok bude všetko lepšie. (A blahoslavení všetci, ktorým predsavzatia vydržia dlhšie než do novoročnej kocoviny…)

Súdny dvor EÚ síce funguje skôr v režime akademického roku, než roku kalendárneho, ale to nám nebráni obhliadnuť sa za uplynulým rokom a pripomenúť si najdôležitejšie (najzaujímavejšie, najkontroverznejšie…) judikáty roku 2014. Tento (trojdielny) výber vychádza z môjho osobného hodnotenia prečítaných rozsudkov, ale budem len rada, ak so mnou budete nesúhlasiť a pridáte do diskusie i ďalšie rozhodnutia, ktoré by vo výbere roku 2014 nemali chýbať.

Jan Wintr: Pětiprocentní uzavírací klauzule ve volbách do Evropského parlamentu

Tento příspěvek je písemným shrnutím ústního referátu prezentovaného na kolokviu "Národní ústavní systémy a Evropská unie: Harmonický vztah, nebo manželství před rozvodem?" organizovaném Českou společností pro evropské a srovnávací právo a studentským spolkem Common Law Society.

Kolokvium se konalo ve výroční den smrti Václava Havla, velkého Evropana, jehož zásluhy o Evropu a evropské sjednocování v roce 1991 ocenilo město Cáchy Cenou Karla Velikého. Před několika dny byla tato cena udělena Martinu Schulzovi, předsedovi Evropskému parlamentu. V odůvodnění jsou mu mimo jiné připisovány zásluhy za oživení demokracie v Evropě, když „v roce 2014 poprvé soupeřili společní vrcholní zástupci stranických skupin ve veřejných debatách o politické směřování Evropy a o většinu k sestavení Komise“[1]. Volba kandidáta vítězné stranické skupiny Jeana-Clauda Junckera za předsedu Komise byla označena jako „ústavní praxe, která z volby předsedy Komise Evropským parlamentem činí skutečnou politickou volbu a tím propůjčuje evropské exekutivě silný mandát nejen od šéfů států a vlád, nýbrž především také od obyvatelstva a jím přímo volených poslanců – demokratický výdobytek, který si parlament už nenechá vzít.“[2]

Právě role Evropského parlamentu, jejíž proměny jsme nyní svědky, je důležitým argumentem v německé a české ústavní debatě o uzavírací klauzuli ve volbách do Evropského parlamentu. V tomto krátkém písemném shrnutí svého ústního referátu především naskicuji některé zajímavé argumenty německého ústavního soudu, týkající se právě povahy Evropského parlamentu.

Medzi Oxfordom a Prahou

S novým rokom prichádza tiež nový mesiac a s novým mesiacom nový hosť. V januári 2015 ním bude Květoslav Tomáš Krejčí, ktorého týmto na JP srdečne vítame. 

S Květoslavom som sa stretla pred pár mesiacmi, keď sme so študentským spolkom Oxford University Czech and Slovak Society neformálnou recepciou otvárali akademický rok a vítali českých a slovenských študentov. Květoslav o sebe na úvod prezradil, že je postgraduálnym študentom teológie a že hovorí japonsky. Až v priebehu večera sa medzi rečou zmienil o tom, že je tiež partnerom pražskej pobočky medzinárodnej advokátskej kancelárie, kde sa venuje korporátnemu a bankovému právu. Prekvapenie sa mi nepodarilo skryť - hneď som sa začala vypytovať, ako sa človek dostane od práva k teológii, resp. ako sa dokáže venovať obom naraz. Dozvedela som sa mnohé zaujímavé veci, mimo iné tiež to, že Květoslav svoje dva koníčky dokázal skombinovať a nedávno začal učiť cirkevné právo. O tejto netradičnej kariére, ale tiež o štúdiu na oxfordskej teologickej fakulte či o podobnostiach medzi interpretáciou právnych a biblických textov sa dozviete, ak nás budete čítať i tento mesiac.

Milí čitatelia, ďakujeme vám za priazeň v uplynulom roku a do prichádzajúceho roku 2015 vám prajeme všetko dobré a tešíme sa na vaše podnetné komentáre!