Bez vyvolání větší pozornosti byl minulý měsíc zveřejněn návrh směrnice o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie. Přitom jde o dokument velmi zajímavý jak svou formou, tak svým obsahem.
Obsah navrhované směrnice není sám o sobě dramaticky nový, z významné části je převzat ještě z Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství z roku 1995. To, co je revoluční, je forma navrhované úpravy. Jedná se o první případ – opravte mne, pokud se mýlím – kdy Evropská unie směrnicí nadiktuje členským státům povinnou definici určitého trestného činu včetně trestní sazby.
Stalo se tak s odkazem na článek 325 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie („K zajištění účinné a rovnocenné ochrany v členských státech a v orgánech, institucích a jiných subjektech Unie přijímají Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem po konzultaci s Účetním dvorem opatření nezbytná k předcházení a potírání podvodů ohrožujících finanční zájmy Unie“). Důkladné prostudování všech ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie pak odhalí, že podřízení národních trestních zákoníků evropskému právu se netýká pouze boje s podvody a že podobné akty EU mohou (a nejspíše budou) následovat také v dalších oblastech trestního práva hmotného.
V té souvislosti stojí za zmínku první dvě stránky důvodové zprávy obsahující vysvětlení, proč je vlastně evropská unifikace potřebná. Tabulka s přehledem národních úprav porovnává mimo jiné trestní sazbu nejkvalifikovanější skutkové podstaty rakouského těžkého podvodu (až 10 let odnětí svobody) s trestní sazbou pouze základní skutkové podstaty českého podvodu (až 2 roky odnětí svobody). Za těchto okolností se ovšem lze jen těžko divit, že byly zjištěny rozdíly negativně ovlivňující účinnost politik Unie.
Moje první myšlenka po přečtení byla, že za takovouto manipulativní statistiku by se nemusel stydět ani Sir Humphrey. Po pečlivém uvážení jsem se ale přiklonil k závěru, že Sir Humphrey by nepochybně dokázal vymyslet něco méně bijícího do očí.
Srovnání návrhu směrnice a českého trestního zákoníku ukáže vícero drobných odlišností mezi odpovídajícími ustanoveními obou norem; například odpovídající skutkové podstaty trestního zákoníku jsou oproti čl. 4 odst. 1 návrhu užší. V dohledné době nás tedy nejspíše čeká euronovela trestního zákoníku.
Místo detailního rozboru návrhu se zde zaměřme na jeden související velmi kontroverzní prvek, který se v českém právu objevil již dříve v rámci implementace Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství.
Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku je - s vědomím jistého zjednodušení - obdobou trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, případně dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 trestního zákoníku. Rozdíl mezi oběma trestnými činy však nespočívá jen a pouze v osobě poškozeného subjektu. Pokud podvedete soukromou osobu nebo český stát, hrozí vám v základní skutkové podstatě trest odnětí svobody až na DVĚ léta. Pokud se téhož skutku (předpokládejme jednání, které by jinak naplnilo skutkovou podstatu podle § 209/212 odst. 1 i § 260 odst. 1 trestního zákoníku) dopustíte vůči Evropské unii, hrozí vám trest odnětí svobody až na TŘI léta.
Už vidíte, v čem spočívá problém? Nenápadným způsobem se nám vrátil starý dobrý trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Pro později narozené připomínám, že šlo o § 132 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Podle původního znění tohoto zákona za krádež prostou hrozil trest odnětí svobody až na tři léta, zatímco u rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví činila horní trestní sazba rovných pět let odnětí svobody, neboť socialistický majetek jako vyšší forma vlastnictví si vyžadoval přísnější ochranu.
Problém má rovinu morální, politickou a dost možná i ústavněprávní. Zrušení § 132 patřilo k těm nejsamozřejmějším požadavkům na změnu trestního zákona po listopadu 1989, spolu s trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104 trestního zákona a podobnými skvosty. Teď ho však máme v modifikované podobě zpět. Je takové ustanovení legitimní?
Samozřejmě musíme připustit, že není podvod jako podvod. Daňový podvod, úvěrový podvod i pojistný podvod mají určitá specifika, kvůli kterým byly zavedeny zvláštní skutkové podstaty s vlastními trestními sazbami. Ale § 260 odst. 1 trestního zákoníku přiznává po vzoru majetku v socialistickém vlastnictví zostřenou ochranu majetku Evropské unie jen proto, že je to majetek Evropské unie, a zvýhodňuje jej oproti majetku České republiky nebo majetku NATO či Organizace spojených národů. Proč by měl být majetek Evropské unie chráněn před podvody více než majetek Organizace spojených národů?
Na argument, že evropský majetek byl shromážděn ze společných zdrojů, slouží k uspokojování širších potřeb atd. lze velmi snadno odpovědět, že přesně to samé platí i pro majetek členských států. Ať už nějakou dotaci poskytne členský stát nebo Evropská unie, pořád je to dotace z eráru a není důvod, proč jeden erár chránit více než jiný. V situaci, kdy daňoví poplatníci více odvádějí svému státu než Evropské unii, ani nedává smysl, proč by menší proud peněz měl být s odkazem na veřejný zájem chráněn více.
Historické konotace zvýšené ochrany jedné formy vlastnictví by měly českého zákonodárce zvlášť důrazně vést k tomu, aby poskytoval shodnou ochranu majetku národnímu i evropskému a aby pečlivě sjednotil trestní sazby u odpovídajících trestných činů.
Dodejme, že nejde jen o problém trestních sazeb. § 260 odst. 1 trestního zákoníku není přesným ekvivalentem § 209/212 trestního zákoníku. Skutková podstata podle § 260 odst. 1 trestního zákoníku je na jednu stranu zúžena na finanční zájmy Evropské unie, jinak však pokrývá širší okruh jednání.
Širší rozsah ochrany je ještě více patrný u skutkové podstaty podle § 260 odst. 2 trestního zákoníku: „kdo neoprávněně zkrátí nebo použije finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem“. Jedná se mimochodem o další pasáž, kde návrh směrnice i Úmluva používají poněkud odlišné formulace než trestní zákoník. Odpovídající ustanovení čl. 3 návrhu hovoří o nesprávném použití finančních závazků či výdajů za jiným účelem, než pro který byly původně přiděleny, a o nesprávném použití zákonně získané výhody, které má za následek protiprávní snížení prostředků z rozpočtu Unie či rozpočtů spravovaných Unií nebo jejím jménem.
Přesný dosah této skutkové podstaty není jasný. Nepodařilo se mi prozatím objevit žádný pracovní dokument EU, kde by bylo srozumitelně vysvětleno, co ještě spadá pod tuto skutkovou podstatu a co již ne. Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku hovoří u § 260 trochu tajemně o porušení hospodářské disciplíny a autoři komentářů se přesnému vysvětlení také raději vyhýbají, což mne vede k lehce provokativní myšlence, zdali vůbec někdo ví, co všechno tento trestný čin zahrnuje. Pokládám však za jisté, že jde o širší jednání než pouze ekvivalent trestného činu úvěrového či dotačního podvodu podle § 211 odst. 2 nebo 212 odst. 2 trestního zákoníku (opět navíc s přísnější trestní sazbou v základní skutkové podstatě). Při širokém výkladu by trestný čin podle § 260 odst. 2 trestního zákoníku zahrnoval také úmyslné nesplnění smluvního závazku. Tak či onak je zřejmé, že § 260 trestního zákoníku poskytuje majetku v evropském vlastnictví ochranu i před jednáním, které u nás není jinak trestné.
Možný přezkum ústavnosti takového ustanovení není nepravděpodobný. Bude-li někdo odsouzen pro trestný čin podle § 260 trestního zákoníku, mohl by podat ústavní stížnost, v níž namítne neústavnost ukládání rozdílných trestů podle toho, zda šlo o podvod ke škodě České republiky nebo Evropské unie. Já osobně bych na úspěch takové ústavní stížnosti nechtěl sázet, na druhou stranu jsem zvědav na případný komentář Ústavního soudu k reinkarnaci § 132. Pokud jsme znovu zavedli odlišnou ochranu různých forem vlastnictví, domnívám se, že se někde stala chyba.
Jan Vučka
ZAPOMEŇTE NA TO, ŽE PRÁVO JE „SOUBOREM PLATNÝCH PRÁVNÍCH NOREM“. SKUTEČNÉ PRÁVO JE JINÝ SVĚT: JE TO INTELEKTUÁLNÍ VÝZVA, KONTEXT, ZÁBAVA, UMĚNÍ, POSLÁNÍ, ŽIVOT... TENTO BLOG PŘINÁŠÍ NOVINKY A NÁHODNÉ POSTŘEHY ZE SVĚTA JINÉHO PRÁVA.
30 srpna 2012
Vyšlo to (vážně) moc hezky
Se značným zájmem jsem si přečetl rozhovor s nově zvoleným soudcem ESLP za Českou republiku, Alešem Pejchalem, v posledním vydání časopisu Právní rádce s titulkem „Vyšlo to moc hezky“. Rozhovor je to jistě nevšední. Výrazně mě zaujaly tři myšlenky. Z odpovědí na ně si dovolím podrobněji ocitovat a ve zbytku doporučit přečtení celého rozhovoru. Stojí za to.
Za prvé, na téma vhodnosti otevřeného výběrového řízení na funkci soudce ESLP se z rozhovoru dozvíme:
„Na současný systém výběru, a to byl druhý z důvodů, jsem pohlížel jako na poněkud zvláštní. V tom smyslu, že Ministerstvo spravedlnosti vyvěsilo na své webové stránky jakýsi inzerát o tom, že se celkem kdokoliv může přihlásit do výběrového řízení na evropského soudce. Osobně jsem se domníval, že to není vhodný způsob, spíše mi vyhovovala dřívější praxe, kdy úctyhodné instituce, jako právnické fakulty, Nejvyšší soud nebo Česká advokátní komora, navrhly kandidáta, za kterým si stály, protože o něm něco věděly. Ve svém věku, letos mi bylo 60, jsem k tomu přistoupil tak, že hlásit se někam na inzerát je pro lidi po škole.“
Jsa však následně přesvědčen náměstkem ministra spravedlnosti F. Korbelem, že by bylo vhodné, aby kandidoval, a při pohledu na své dva protikandidáty, při kterém pochopil, že by „mohl uspět“, A. Pejchal se nakonec přeci jen „na inzerát pro lidi po škole“ přihlásil, neboť „[…] To už byla ale poněkud jiná situace. Byl jsem vyzván a neodpovídal jsem tak na nějaký inzerát. Za této situace bylo asi učiněno zadost mé ješitnosti (smích - pozn. aut.), nakonec jsem tedy reagoval kladně a na celou záležitost se začal připravovat.“
Za druhé, k průběhu samotného výběrového řízení před komisí sestavenou dle čl. 4 odst. 1 nařízení vlády ze dne 26. srpna 2009 č. 1063 se dozvíme:
„Ve vztahu k sobě bych to ani velkým výběrovým řízením nenazval. Všechny členy komise, kterou pan ministr sestavil a před kterou se jednotliví kandidáti představovali, jsem za svou mnohaletou právnickou praxi znal osobně a oni znali mě. Myslím si, že o mě věděli všechno. Šlo o to, zda se komise ztotožní s mým pohledem na právo a mou možnou úlohu u ESLP, či nikoliv. Myslím si, že ani jeden z nich nemusel objevovat, zda něco znám nebo neznám, zda jsem o něčem napsal nebo nenapsal. V právnickém světě v České republice se pohybuji velice dlouho a nejsem úplně neznámý.“
Za třetí, čeho by si coby český soudce ESLP přál při svém devítiletém působení dosáhnout:
„Prvním krokem by mělo být, že ESLP bude úmluvu posuzovat daleko více pohledem Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Ta je interpretačním vodítkem pro výklad veškerých mezinárodních smluv. Musíme si uvědomit, že i Úmluva je mezinárodní smlouvou a veškeré rozhodování soudu je rozhodování o tom, zda byla nebo nebyla tato smlouva porušena. Veškeré termíny ve smlouvě, veškeré kontexty musí být vykládány v obvyklém významu. To je právě ten prubířský kámen, jak se k tomu obvyklému významu dopracovat...
Napadá mě jednoduchá, i když v první fázi možná finančně trochu náročnější metoda. Úmluva byla ratifikována v angličtině a ve francouzštině. Kdo trochu umí nějaký cizí jazyk, ví, že je daleko jednodušší interpretovat text ve stejném jazyce než v jazyce jiném. Pokud interpretuje text v cizím jazyce, v prvním kroku si potřebný termín přeloží. Tady může být ten problém a ten problém v tom skutečně je. Překlad je nepřesný nebo není úplný a od toho se začne často odvíjet naprosto mylná interpretace. Několikrát se mi to stalo i v mé praxi, někdy i ve velice vážných záležitostech. Chtěl bych se zasazovat o to, byť je to zdánlivě záležitost jen politiků, ale já si myslím, že i soud k tomu má co říct, aby byla Úmluva přeložena a hlavně ratifikována do všech jazyků všech členských zemí. Když jsem to počítal, a počítal jsem jen ty hlavní (tedy když se v nějaké zemi hovoří čtyřmi jazyky, vzal jsem jen ten, který je nejvíce používán), tak je to 36 jazyků ve 47 členských zemích. Je to velice nutné i k implementaci case-law a k tomu, aby případy končily na národní úrovni […]“
Více Vídeňské úmluvy o smluvním právu (při současném stavu Evropské úmluvy a hlavně její judikatury) a ratifikace Úmluvy ve všech jazycích smluvních stran? K takto zásadním myšlenkám si netroufám cokoliv dodat, stejně jako k výběrovým řízením pro lidi po škole a jasné volbě výběrové komise. Zdá se, že budeme muset výrazně přepsat druhé vydání komentáře k Evropské úmluvě…
Za prvé, na téma vhodnosti otevřeného výběrového řízení na funkci soudce ESLP se z rozhovoru dozvíme:
„Na současný systém výběru, a to byl druhý z důvodů, jsem pohlížel jako na poněkud zvláštní. V tom smyslu, že Ministerstvo spravedlnosti vyvěsilo na své webové stránky jakýsi inzerát o tom, že se celkem kdokoliv může přihlásit do výběrového řízení na evropského soudce. Osobně jsem se domníval, že to není vhodný způsob, spíše mi vyhovovala dřívější praxe, kdy úctyhodné instituce, jako právnické fakulty, Nejvyšší soud nebo Česká advokátní komora, navrhly kandidáta, za kterým si stály, protože o něm něco věděly. Ve svém věku, letos mi bylo 60, jsem k tomu přistoupil tak, že hlásit se někam na inzerát je pro lidi po škole.“
Jsa však následně přesvědčen náměstkem ministra spravedlnosti F. Korbelem, že by bylo vhodné, aby kandidoval, a při pohledu na své dva protikandidáty, při kterém pochopil, že by „mohl uspět“, A. Pejchal se nakonec přeci jen „na inzerát pro lidi po škole“ přihlásil, neboť „[…] To už byla ale poněkud jiná situace. Byl jsem vyzván a neodpovídal jsem tak na nějaký inzerát. Za této situace bylo asi učiněno zadost mé ješitnosti (smích - pozn. aut.), nakonec jsem tedy reagoval kladně a na celou záležitost se začal připravovat.“
Za druhé, k průběhu samotného výběrového řízení před komisí sestavenou dle čl. 4 odst. 1 nařízení vlády ze dne 26. srpna 2009 č. 1063 se dozvíme:
„Ve vztahu k sobě bych to ani velkým výběrovým řízením nenazval. Všechny členy komise, kterou pan ministr sestavil a před kterou se jednotliví kandidáti představovali, jsem za svou mnohaletou právnickou praxi znal osobně a oni znali mě. Myslím si, že o mě věděli všechno. Šlo o to, zda se komise ztotožní s mým pohledem na právo a mou možnou úlohu u ESLP, či nikoliv. Myslím si, že ani jeden z nich nemusel objevovat, zda něco znám nebo neznám, zda jsem o něčem napsal nebo nenapsal. V právnickém světě v České republice se pohybuji velice dlouho a nejsem úplně neznámý.“
Za třetí, čeho by si coby český soudce ESLP přál při svém devítiletém působení dosáhnout:
„Prvním krokem by mělo být, že ESLP bude úmluvu posuzovat daleko více pohledem Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Ta je interpretačním vodítkem pro výklad veškerých mezinárodních smluv. Musíme si uvědomit, že i Úmluva je mezinárodní smlouvou a veškeré rozhodování soudu je rozhodování o tom, zda byla nebo nebyla tato smlouva porušena. Veškeré termíny ve smlouvě, veškeré kontexty musí být vykládány v obvyklém významu. To je právě ten prubířský kámen, jak se k tomu obvyklému významu dopracovat...
Napadá mě jednoduchá, i když v první fázi možná finančně trochu náročnější metoda. Úmluva byla ratifikována v angličtině a ve francouzštině. Kdo trochu umí nějaký cizí jazyk, ví, že je daleko jednodušší interpretovat text ve stejném jazyce než v jazyce jiném. Pokud interpretuje text v cizím jazyce, v prvním kroku si potřebný termín přeloží. Tady může být ten problém a ten problém v tom skutečně je. Překlad je nepřesný nebo není úplný a od toho se začne často odvíjet naprosto mylná interpretace. Několikrát se mi to stalo i v mé praxi, někdy i ve velice vážných záležitostech. Chtěl bych se zasazovat o to, byť je to zdánlivě záležitost jen politiků, ale já si myslím, že i soud k tomu má co říct, aby byla Úmluva přeložena a hlavně ratifikována do všech jazyků všech členských zemí. Když jsem to počítal, a počítal jsem jen ty hlavní (tedy když se v nějaké zemi hovoří čtyřmi jazyky, vzal jsem jen ten, který je nejvíce používán), tak je to 36 jazyků ve 47 členských zemích. Je to velice nutné i k implementaci case-law a k tomu, aby případy končily na národní úrovni […]“
Více Vídeňské úmluvy o smluvním právu (při současném stavu Evropské úmluvy a hlavně její judikatury) a ratifikace Úmluvy ve všech jazycích smluvních stran? K takto zásadním myšlenkám si netroufám cokoliv dodat, stejně jako k výběrovým řízením pro lidi po škole a jasné volbě výběrové komise. Zdá se, že budeme muset výrazně přepsat druhé vydání komentáře k Evropské úmluvě…
Letní kvizová otázka
Abych se připojil k letním soutěžím: kdo a kdy adresoval tento text řecké vládě?
„[…] dokud nedojde ke sjednocení a ustavení řádu, všechny naděje na půjčku budou plané; a všechna pomoc, kterou by Řekové mohli očekávat ze zahraničí – pomoc, která není ani bezvýznamná, ani bezcenná – bude pozastavena nebo zrušena; a, co je horší, evropské velmoci, ze kterých nikdo nebyl nepřítelem Řecka, ale zdály se být ve prospěch jeho založení coby nezávislého státu, budou přesvědčeny, že Řekové nejsou schopni si sami vládnout, a možná samy přistoupí k řešení vašich nepokojů způsobem, který rozcupuje radostné naděje vás a vašich přátel.
Dovolte mi dodat, jednou provždy – toužím po prosperitě Řecka, a ničem jiném; udělám vše v mých silách, abych ji zaručil; nemohu nicméně souhlasit, a nikdy souhlasit nebudu, že by […] veřejnost, anebo […] jednotlivci, byli klamáni s ohledem na skutečný stav řeckých záležitostí. Vše ostatní závisí na vás, pánové […].“
Malá nápověda: odpověď není, jak již asi tušíte, „Angela Merkel v roce 2012“.
„[…] dokud nedojde ke sjednocení a ustavení řádu, všechny naděje na půjčku budou plané; a všechna pomoc, kterou by Řekové mohli očekávat ze zahraničí – pomoc, která není ani bezvýznamná, ani bezcenná – bude pozastavena nebo zrušena; a, co je horší, evropské velmoci, ze kterých nikdo nebyl nepřítelem Řecka, ale zdály se být ve prospěch jeho založení coby nezávislého státu, budou přesvědčeny, že Řekové nejsou schopni si sami vládnout, a možná samy přistoupí k řešení vašich nepokojů způsobem, který rozcupuje radostné naděje vás a vašich přátel.
Dovolte mi dodat, jednou provždy – toužím po prosperitě Řecka, a ničem jiném; udělám vše v mých silách, abych ji zaručil; nemohu nicméně souhlasit, a nikdy souhlasit nebudu, že by […] veřejnost, anebo […] jednotlivci, byli klamáni s ohledem na skutečný stav řeckých záležitostí. Vše ostatní závisí na vás, pánové […].“
Malá nápověda: odpověď není, jak již asi tušíte, „Angela Merkel v roce 2012“.
28 srpna 2012
Pojem judikátu
V těchto týdnech finišuje dokončování druhé, kompletně předělané publikace na téma judikatury a právní argumentace. Datum publikace se mnohonásobně protáhlo, a to hlavně z důvodu na straně editorů, včetně mne. Zde připojuji k diskusi téma (doufám jen zdánlivě) nezáživné, definiční. Nabízí však řadu zajímavých a praktických otázek.
Judikátem pro účely této práce rozumíme rozhodnutí zpravidla vyššího soudu, které obsahuje obecný nebo zobecnitelný výklad určité normy nebo principu, eventuálně samo vytváří, obvykle v souvislosti s právním předpisem, určitou normu nebo princip. Předpokladem toho, aby rozhodnutí bylo judikátem, je samozřejmě jeho publikace, ať již v nějaké formální sbírce judikátů, časopisecká nebo na internetu. Judikátem nejsou rozhodnutí, která nepřesahují svým dopadem skutkové okolnosti individuální kauzy (v žargonu nazývané "skutkovky"). Nejsou jím ani rozhodnutí, která nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu, neboť veškeré právní otázky v nich obsažené byly rozřešeny již textem právního předpisu nebo jsou z jiných důvodů nekontroverzní. S ohledem na charakter „konstantní judikatury“ v kontinentálním právním řádu však rozhodnutí může být judikátem i přesto, že tam řešená právní otázka je již dostatečně rozřešena předchozími judikáty.
Něco jiného je použití soudního rozhodnutí nikoliv za účelem zjištění právního názoru tam obsaženého, ale za účelem zjištění otázek skutkových. Příkladem může být odkaz NSS v kauze rozpuštění Dělnické strany na rozhodnutí trestních soudů včetně NS, která dovodila existenci Národního odporu jako neregistrované radikální neonacistické organizace (rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 – 348, bod 391). Zatímco znalost publikované judikatury co do výkladu právních předpisů je součástí znalosti práva soudcem (Iura novit curia), zjišťování skutkových závěrů z judikatury podléhá jiným pravidlům.
Judikátem může být, jakkoliv spíše výjimečně, i rozhodnutí soudu prvostupňového. Taková rozhodnutí mohou mít jistý precedentní význam, například pokud jde o bagatelní věc, kde se nepřipouští odvolání, takováto bagatelní věc představuje typický příklad určitých typových sporů (např. žaloby na pokutu proti černým pasažérům ve veřejné hromadné dopravě nebo žaloby na zaplacení televizního poplatku atd.). S ohledem na nepřípustnost odvolání nemůže přitom být takováto typová kauza sjednocena vyššími soudy. Sjednocující funkce takovéhoto rozhodnutí bude realizována nejčastěji výběrem takovéhoto rozhodnutí pro publikaci v oficiální publikační sbírce.
Judikát může s notnou dávkou zjednodušení fungovat dvojím základním způsobem. Prvý typ judikátů dotváří v návaznosti na právní předpis nové normy, resp. specifikuje v daném kontextu vágní normy nebo řeší konflikt norem navzájem rozporných, event. modifikuje normu mající v daném případě absurdní konsekvence. Výsledkem je soudem dotvořená nebo dokonce vytvořená norma nebo princip, která reálně v návaznosti na zákon funguje jako právo.
Příkladem budiž judikát NS, který vyloučil promlčení práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (rozsudek NS ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003), resp. pozdější judikát, který naopak i na tyto nároky obecnou promlčecí lhůtu vztáhl (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publ. pod č. 73/2009 Sb. rozh. civ.). Sjednocení výkladu v takovýchto typových otázkách je nezbytnou podmínkou právní jistoty. Není představitelné, aby část soudů vycházela z nepromlčitelnosti určitých nároků, zatímco jiná část soudů na ně rutinně promlčení aplikovala. Následující soudní rozhodnutí musí z takovýchto judikátů vycházet, může je eventuálně dále modifikovat (např. neaplikovat judikát tehdy, pokud by námitka promlčení byla hodnocena jako úkon v rozporu s dobrými mravy), resp. výjimečně musí vysvětlit, proč s těmito judikáty soud nesouhlasí. Ignorování takovýchto judikátů je však nepřípustné.
Naproti tomu druhý typ judikátů doplňuje interpretační standardy k výkladu zákonných norem, které jsou zákonodárcem záměrně vytvořeny jako normy vysoce abstraktní, dávající soudci širokou sféru uvážení. Na rozdíl od prvého typu judikátů tato skupina nemá a nemůže mít ambici dotvořit původně abstraktní normu v normu jednoznačnou. Pokud by se tak snad dělo, popřela by se tím zákonodárcem záměrně otevřená hypotéza (nebo v jiných případech dispozice) interpretované normy. Judikát „mapuje cestu“ pro interpretaci neurčité normy, aniž by předurčoval cíl, k němuž interpret dojde. Dělá to tak, že poskytuje soudcům pro jejich budoucí rozhodování metodologické direktivy, specifikující interpretaci abstraktní normy, říká, k čemu přihlížet, k čemu nikoliv atd.
Patří sem celá škála rozhodnutí, která typicky dávají soudům metodologický návod, jak postupovat např. při osvobozování od soudních poplatků, jaké okolnosti brát na zřetel při ukládání trestů atp. Příkladem je i velmi početná judikatura k výkladu neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy.
Tak například NS říká, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů „je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti“ (rozsudek ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Takovýto typ judikátu zjevně nemá ambici poskytnout vyčerpávající výklad § 39 ve vztahu k neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, ale spíše poskytnout soudům určité vodítko pro jejich budoucí rozhodovací činnost. Méně užitečná judikatura k témuž tématu se snaží definovat, co se míní dobrými mravy.
Mechanické následování judikátů poskytujících metodologické direktivy k interpretaci abstraktních norem je vyloučeno. Mechanickým bezmyšlenkovitým následováním by totiž soud porušil svou povinnost posoudit každou jednotlivou kauzu se zřetelem na všechna její specifika. Jak ostatně uvedl NS, bez „zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 OZ , nelze vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci“ (rozsudek NS ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003).
Celý výklad by šlo samozřejmě dále zkomplikovat. V určitých případech nelze respektovat záměr zákonodárce ponechat hypotézu normy velmi otevřenou. Typicky tomu tak bude v případech trestných činů nebo obecně jiných sankčních norem. Příkladem může být úprava trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 starého trestního zákona, který nijak nespecifikoval, co je „množství větší než malé“. Jakkoliv bylo zřejmým záměrem zákonodárce ponechat pachatele v nejistotě, kolik drogy u sebe vlastně může mít, judikatura trestních soudů „množství větší než malé“ specifikovala tak, že se v podstatě jednalo o minimálně dvojnásobnou dávku průměrného uživatele drogy. Současně judikatura ponechala skutkovou podstatu do jisté míry otevřenou, neboť připouštěla vzít na zřetel individuální poměry toho kterého uživatele (rozsudek KS v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 To 23/2000, publ. pod č. 46/2000 Sb. rozh. tr. Na tento rozsudek opakovaně odkazovala judikatura NS - srov. např. rozhodnutí NS ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001, publ. pod č. 60/2001 Sb. rozh. tr.).
Judikátem pro účely této práce rozumíme rozhodnutí zpravidla vyššího soudu, které obsahuje obecný nebo zobecnitelný výklad určité normy nebo principu, eventuálně samo vytváří, obvykle v souvislosti s právním předpisem, určitou normu nebo princip. Předpokladem toho, aby rozhodnutí bylo judikátem, je samozřejmě jeho publikace, ať již v nějaké formální sbírce judikátů, časopisecká nebo na internetu. Judikátem nejsou rozhodnutí, která nepřesahují svým dopadem skutkové okolnosti individuální kauzy (v žargonu nazývané "skutkovky"). Nejsou jím ani rozhodnutí, která nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu, neboť veškeré právní otázky v nich obsažené byly rozřešeny již textem právního předpisu nebo jsou z jiných důvodů nekontroverzní. S ohledem na charakter „konstantní judikatury“ v kontinentálním právním řádu však rozhodnutí může být judikátem i přesto, že tam řešená právní otázka je již dostatečně rozřešena předchozími judikáty.
Něco jiného je použití soudního rozhodnutí nikoliv za účelem zjištění právního názoru tam obsaženého, ale za účelem zjištění otázek skutkových. Příkladem může být odkaz NSS v kauze rozpuštění Dělnické strany na rozhodnutí trestních soudů včetně NS, která dovodila existenci Národního odporu jako neregistrované radikální neonacistické organizace (rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 – 348, bod 391). Zatímco znalost publikované judikatury co do výkladu právních předpisů je součástí znalosti práva soudcem (Iura novit curia), zjišťování skutkových závěrů z judikatury podléhá jiným pravidlům.
Judikátem může být, jakkoliv spíše výjimečně, i rozhodnutí soudu prvostupňového. Taková rozhodnutí mohou mít jistý precedentní význam, například pokud jde o bagatelní věc, kde se nepřipouští odvolání, takováto bagatelní věc představuje typický příklad určitých typových sporů (např. žaloby na pokutu proti černým pasažérům ve veřejné hromadné dopravě nebo žaloby na zaplacení televizního poplatku atd.). S ohledem na nepřípustnost odvolání nemůže přitom být takováto typová kauza sjednocena vyššími soudy. Sjednocující funkce takovéhoto rozhodnutí bude realizována nejčastěji výběrem takovéhoto rozhodnutí pro publikaci v oficiální publikační sbírce.
Judikát může s notnou dávkou zjednodušení fungovat dvojím základním způsobem. Prvý typ judikátů dotváří v návaznosti na právní předpis nové normy, resp. specifikuje v daném kontextu vágní normy nebo řeší konflikt norem navzájem rozporných, event. modifikuje normu mající v daném případě absurdní konsekvence. Výsledkem je soudem dotvořená nebo dokonce vytvořená norma nebo princip, která reálně v návaznosti na zákon funguje jako právo.
Příkladem budiž judikát NS, který vyloučil promlčení práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (rozsudek NS ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003), resp. pozdější judikát, který naopak i na tyto nároky obecnou promlčecí lhůtu vztáhl (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publ. pod č. 73/2009 Sb. rozh. civ.). Sjednocení výkladu v takovýchto typových otázkách je nezbytnou podmínkou právní jistoty. Není představitelné, aby část soudů vycházela z nepromlčitelnosti určitých nároků, zatímco jiná část soudů na ně rutinně promlčení aplikovala. Následující soudní rozhodnutí musí z takovýchto judikátů vycházet, může je eventuálně dále modifikovat (např. neaplikovat judikát tehdy, pokud by námitka promlčení byla hodnocena jako úkon v rozporu s dobrými mravy), resp. výjimečně musí vysvětlit, proč s těmito judikáty soud nesouhlasí. Ignorování takovýchto judikátů je však nepřípustné.
Naproti tomu druhý typ judikátů doplňuje interpretační standardy k výkladu zákonných norem, které jsou zákonodárcem záměrně vytvořeny jako normy vysoce abstraktní, dávající soudci širokou sféru uvážení. Na rozdíl od prvého typu judikátů tato skupina nemá a nemůže mít ambici dotvořit původně abstraktní normu v normu jednoznačnou. Pokud by se tak snad dělo, popřela by se tím zákonodárcem záměrně otevřená hypotéza (nebo v jiných případech dispozice) interpretované normy. Judikát „mapuje cestu“ pro interpretaci neurčité normy, aniž by předurčoval cíl, k němuž interpret dojde. Dělá to tak, že poskytuje soudcům pro jejich budoucí rozhodování metodologické direktivy, specifikující interpretaci abstraktní normy, říká, k čemu přihlížet, k čemu nikoliv atd.
Patří sem celá škála rozhodnutí, která typicky dávají soudům metodologický návod, jak postupovat např. při osvobozování od soudních poplatků, jaké okolnosti brát na zřetel při ukládání trestů atp. Příkladem je i velmi početná judikatura k výkladu neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy.
Tak například NS říká, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů „je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti“ (rozsudek ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Takovýto typ judikátu zjevně nemá ambici poskytnout vyčerpávající výklad § 39 ve vztahu k neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, ale spíše poskytnout soudům určité vodítko pro jejich budoucí rozhodovací činnost. Méně užitečná judikatura k témuž tématu se snaží definovat, co se míní dobrými mravy.
Mechanické následování judikátů poskytujících metodologické direktivy k interpretaci abstraktních norem je vyloučeno. Mechanickým bezmyšlenkovitým následováním by totiž soud porušil svou povinnost posoudit každou jednotlivou kauzu se zřetelem na všechna její specifika. Jak ostatně uvedl NS, bez „zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu, při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 OZ , nelze vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci“ (rozsudek NS ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003).
Celý výklad by šlo samozřejmě dále zkomplikovat. V určitých případech nelze respektovat záměr zákonodárce ponechat hypotézu normy velmi otevřenou. Typicky tomu tak bude v případech trestných činů nebo obecně jiných sankčních norem. Příkladem může být úprava trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 starého trestního zákona, který nijak nespecifikoval, co je „množství větší než malé“. Jakkoliv bylo zřejmým záměrem zákonodárce ponechat pachatele v nejistotě, kolik drogy u sebe vlastně může mít, judikatura trestních soudů „množství větší než malé“ specifikovala tak, že se v podstatě jednalo o minimálně dvojnásobnou dávku průměrného uživatele drogy. Současně judikatura ponechala skutkovou podstatu do jisté míry otevřenou, neboť připouštěla vzít na zřetel individuální poměry toho kterého uživatele (rozsudek KS v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 To 23/2000, publ. pod č. 46/2000 Sb. rozh. tr. Na tento rozsudek opakovaně odkazovala judikatura NS - srov. např. rozhodnutí NS ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001, publ. pod č. 60/2001 Sb. rozh. tr.).
Zemřel soudce Repík
Mám tu smutnou povinnost dát zde na vědomí, že dnes ráno zemřel ve věku 84 let Bohumil Repík, mimo jiné jediný československý a první slovenský soudce u Evropského soudu pro lidská práva.
Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním mohl v posledních několika letech potkávat a diskutovat s ním „štrasburskou“ problematiku. I když už nějaký čas naoko prohlašoval, že jdou tyto věci mimo něj (a raději hovořil o francouzské literatuře, ke které se nyní znovu vracel, a o svých studiích na Lyceu Carnot v Dijonu, které jsem o téměř půlstoletí později absolvoval i já), nakonec jsme při každé mé návštěvě u něj doma přeci jen skončili u ESLP, ať už toho současného, nebo toho "starého".
Je třeba ocenit, že ukončení mandátu soudce v říjnu 1998 v jeho případě neznamenalo odchod do poklidného důchodu, na který již měl nárok, ale naopak nastartování nové etapy (tolik potřebného) zprostředkovávání znalostí Úmluvy a judikatury ESLP na vnitrostátní (české i slovenské) úrovni. Za všechny publikační počiny zmiňme – vedle množství časopiseckých článků – zejména jeho precizní monografii Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo z roku 2002. Publikačně činný byl však už od 60. let a již tehdy se kromě řady obecných trestněprávních problémů věnoval též tématům s lidskoprávním přesahem (zejména otázkám práva obviněného odepřít výpověď a trestu smrti).
Milan (jak si nechával říkat) bojoval s těžkou nemocí, řadu let relativně úspěšně, poté však již marně. Když zemřel O. Motejl, kterému v letech 1990-1992 dělal na Nejvyšším soudu ČSFR místopředsedu, řekl mi s upřímností, která nebudila žádnou pochybnost, jak „Otovi závidí“. I když si sám přál odejít dříve, jsem (tak trochu sobecky) rád, že jsem mu ještě v květnu stihl poslat autorský výtisk našeho komentáře k Úmluvě, ke kterému nám napsal milou předmluvu.
Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním mohl v posledních několika letech potkávat a diskutovat s ním „štrasburskou“ problematiku. I když už nějaký čas naoko prohlašoval, že jdou tyto věci mimo něj (a raději hovořil o francouzské literatuře, ke které se nyní znovu vracel, a o svých studiích na Lyceu Carnot v Dijonu, které jsem o téměř půlstoletí později absolvoval i já), nakonec jsme při každé mé návštěvě u něj doma přeci jen skončili u ESLP, ať už toho současného, nebo toho "starého".
Je třeba ocenit, že ukončení mandátu soudce v říjnu 1998 v jeho případě neznamenalo odchod do poklidného důchodu, na který již měl nárok, ale naopak nastartování nové etapy (tolik potřebného) zprostředkovávání znalostí Úmluvy a judikatury ESLP na vnitrostátní (české i slovenské) úrovni. Za všechny publikační počiny zmiňme – vedle množství časopiseckých článků – zejména jeho precizní monografii Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo z roku 2002. Publikačně činný byl však už od 60. let a již tehdy se kromě řady obecných trestněprávních problémů věnoval též tématům s lidskoprávním přesahem (zejména otázkám práva obviněného odepřít výpověď a trestu smrti).
Milan (jak si nechával říkat) bojoval s těžkou nemocí, řadu let relativně úspěšně, poté však již marně. Když zemřel O. Motejl, kterému v letech 1990-1992 dělal na Nejvyšším soudu ČSFR místopředsedu, řekl mi s upřímností, která nebudila žádnou pochybnost, jak „Otovi závidí“. I když si sám přál odejít dříve, jsem (tak trochu sobecky) rád, že jsem mu ještě v květnu stihl poslat autorský výtisk našeho komentáře k Úmluvě, ke kterému nám napsal milou předmluvu.
27 srpna 2012
Chillin' Competition on On patent suits, lawyers’ suits and Suits
Na Chilling Competition napsal Alfonso Lamadrid moc pěkný post nazvaný On patent suits, lawyers suits and suits v reakci nedávno medializovaný vývoj ve sporu mezi Apple a Samsung. Myslím, že je zajímavý a zábavný, zejm. pokud se přečtou i v něm uvedené odkazy, včetně např. odkazu na článek popisující názor Richarda Posnera na spory o patenty obecně nebo na bližší popis úvah poroty, ale i další odkazy, které s daným sporem již nesouvisí - včetně "módních" aspektů právní profese. Proto se o odkaz na daný post s Vámi tímto rád podělím, a to zejm. za situace, kdy mi dost názorů (či jen náznaků) v daném postu uvedených (včetně otázky smysluplnosti daných sporů, resp. příslušné právní úpravy vůbec; smysluplnosti porotního systému u takto technických otázek atp.) konvenuje.
23 srpna 2012
Konference Complex Law Teaching: Knowledge, Skills and Values
Konference Complex Law Teaching: Knowledge, Skills and Values, která se uskuteční na PF UP v Olomouc ve dnech 9. - 12. září 2012, se nezadržitelně blíží, což mimo jiné znamená, že již je k dispozici její program. Jakou malou „ochutnávku“ z tohoto programu, dostupného mimo jiné zde, vybíráme následující zajímavá vystoupení:
Sunday Adabenege Ateiza (University of Abuja, Nigeria) - Corruption and Ethical Issues in Legal Education: The Need for a Global Watchdog
Philip Genty (Columbia University, USA) – Identifying Challenges, Goals, and Values: A Tool for Designing Programs of Legal Ethics Education
Zvonimir Jelinić (University of J.J. Strossmayer in Osijek, Croatia) - Using the market pressures to strike a better balance between theory and practice. A case of Croatia
Catherine Klein, Leah Wortham (Catholic University of America, USA) – Getting From Here to There: Identifying clinical course goals and finding joy in our journey to them
Stefan Krieger (Hofstra University, USA) – The Stories Clinicians Tell
James E. Moliterno (Washington & Lee University, USA) - Legal Education's Challenge of Relevance
Richard Roe (Georgetown University, USA) - Reflecting about Systems: Implications for Law, Policy and Individual Choice
Pokud vás program konference zaujme natolik, že se rozhodnete se konference zúčastnit, můžete se přihlásit až do 31. 8. 2012 vyplněním registračního formuláře na webových stránkách konference.
Na setkání v Olomouci se těší celý organizační tým konference!
Maxim Tomoszek
Proč mu nikdo nepůjčí na kauci?
Menší upřesnění – půjčky na kauci jsou u nás běžně nabízeny pojišťovnami v balíčcích pojištění právní ochrany. Jenže to je podstatně odlišný produkt, který a) většina obviněných zřejmě nemá a b) neřeší situaci, kdy jste obvinění z trestného činu a až v té chvíli sháníte hotovost na kauci. Také je možné, že část spotřebitelských „půjček na cokoli“ od solidních i méně solidních finančních zprostředkovatelů je nakonec použita právě na kauce. Nicméně půjčky na kauci se nerozšířily jako specifický produkt šitý na míru trestnímu procesu.
Těžko říci, proč se půjčky
na kauci u nás nestaly běžným businessem. Trestní řád je nijak neomezuje, ba
dokonce jejich možnost předjímá (v §73a odst. 1 „…Se souhlasem obviněného může
peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím
seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod
vazby.”). Na druhou stranu je ale ani nerozvíjí, neupravuje konkrétní postavení
komerčních poskytovatelů kaucí v trestním procesu, jako je tomu např. v USA.
Existuje snad nějaká drastická regulace jinde v právním řádu, která
půjčkám na kauci brání?
Možná nejdůležitějším faktorem
je slabá poptávka, tj. potenciální trh není tak hluboký, aby uživil půjčky na
kauce jako specifický produkt. V roce 2006 byl poměr složených kaucí k obžalobám
neuvěřitelných 1/1000. (Dnes je to předpokládám více, ale aktuálnější číslo jsem
nenašel). Pro srovnání v USA je to přibližně 300/1000. Z nízkého počtu
složených kaucí ale nepoznáme, zda je jejich počet nízký proto, že soudy je
málo „nabízejí“ (a tudíž ani nemá smysl půjčky poskytovat), nebo zda je soudy
sice nabízejí často, ale obvinění je nemohou složit a zůstávají ve vazbě (protože
z nějakého jiného důvodu neexistuje trh s půjčkami).
Půjčky na kauci, alespoň
tak, jak fungují v USA, mají i své stinné stránky. Ve snaze vymoci peníze
od obviněných, kteří před soudem prchli, se komerční ručitelé uchylují někdy k drsnějším
praktikám. Pravidla jsou pro ně nastavena až příliš shovívavě (pokud se
obviněný nedostaví k soudu, propadá státu jen menší část záruky, ta se
navíc neskládá s každým případem v hotovosti atd.) V evropském pojetí
je natolik explicitní zapojení soukromého sektoru do trestního procesu asi nemyslitelné.
Na druhou stranu soukromí ručitelé mají jasný finanční zájem na tom, aby se
obviněný k soudu opravdu dostavil. Což nese očekávané výsledky – obvinění,
kteří byli propuštěni na kauci od „bailbondsman“ mají větší úspěšnost se u
soudu ukázat než obvinění, kteří ceteris paribus byli propuštěni jiným způsobem
(evidence viz Helland
and Tabarrok, The Fugitive: Evidence on Public versus Private Law Enforcement
from Bail Jumping, J of Law and Economics 2004. )
Půjčky na kauci, pokud by byly nastaveny rozumně, by měly v našem prostředí
svůj pozitivní význam. Za prvé by zpřístupnily kauce obviněným, kteří si je momentálně
nemohou dovolit. (Čímžto nad ex-hejtmanem Rathem slzu neroním :). A za druhé by
snížily počet obviněných držených ve vazbě a přispěly trochu k řešení jiného
ožehavého problému, přeplněných věznic.
16 srpna 2012
Letní literární soutěž Jiného práva
V návaznosti na kurz Tvůrčí psaní pro soudce se tu a tam doslechnu: to je dobře, že se konečně naučí psát, právníci, voni vám psát vůbec neuměj! S radostí odpovídám, že mám opačnou zkušenost. Účastníci dotyčných kurzů či ti, do jejichž textů jsem mohla nahlédnout jako editorka nebo koučka, psát vesměs dovedou a někteří s oblibou píší i zajímavé literární texty. Myslím si, že spousta skrytých autorů a zdatných stylistů působí i v řadách čtenářů Jiného práva, a je nejvyšší čas, aby dostali příležitost projevit své vlohy a byli odměněni souborem atraktivních cen.
Zadání je prosté: napište literární text (a nebo jen jeho část) v rozsahu do 1000 slov. Žánr i téma jsou zcela na vás, jedinou podmínkou je, aby v textu zazněla věta, která je mottem Jiného práva, tedy "Zapomeňte na to, že právo je souborem platných právních norem. Skutečné právo je jiný svět: je to intelektuální výzva, kontext, zábava, umění, poslání, život." Jednotlivé větné členy lze samozřejmě skloňovat nebo časovat podle potřeb vašeho textu, vložit do přímé řeči nebo jiné formy, a rozhodně nemusí jít o centrální myšlenku vašeho díla. Vaše příspěvky opatřené jménem, uměleckým pseudonymem či přezdívkou a nejlépe také kontaktním emailem vkládejte ve formě komentářů rovnou pod tento post, a to nejpozději do 31.srpna. Pro autory tří vítězných příspěvků, které vyberu já coby samozvaná vyhlašovatelka soutěže (....s rezervovaným přihlédnutím k poradním stanoviskům spoluautorů Jiného práva, protože jejich psací náruživost je pověstná, takže nelze zabránit tomu, že se pod plachetkou pseudonymu také zúčastní), čeká odměna v podobě tří výtisků knihy Jiné právo literární, tří eknih Totál Balkán a tří dvd vybraných her Divadla Járy Cimrmana. K vyhlášení vítězů a zároveň nelítostných souborných poznatků ohledně jazykových perel i klopýtnutí všech vložených příspěvků dojde nejpozději do 10. září, takže ve vlastním zájmu sledujte blog, ať nepropásnete odměnu a/nebo stylistické ponaučení. Nuže, chyťte se klávesnic a vzhůru do toho!
Právník/právnička do odboru evropských záležitostí a vnitřního trhu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR přijme právníka/právničku do odboru evropských záležitostí a vnitřního trhu. Podrobnosti dále v tomto příspěvku.
Popis pracovní pozice:
Nabízíme zajímavou, dynamickou a různorodou práci v oblasti praktického fungování vnitřního trhu a uplatňování pravidel volného pohybu zboží, služeb a osob. Zajišťování poradenství a praktická pomoc občanům a podnikatelům na vnitřním trhu EU v rámci služeb SOLVIT a ProCoP. Metodické vedení ostatních resortů a příprava právních stanovisek týkajících se fungování vnitřního trhu.
Možnost účastnitse zasedání pracovních skupin Rady a Evropské komise, spolupráce s odborníky z ČR i EK.
Požadujeme:
Ukončené magisterské studium práv. Zájem o evropské právo a orientaci v něm. Aktivní přístup, schopnost práce v týmu, dobré komunikační a analytické schopnosti. Aktivní znalost anglického jazyka, znalost dalšího jazyka EU výhodou. Uživatelskou znalost práce na PC.
Nabízíme:
Možnost dalšího jazykového vzdělávání. Práce v příjemném kolektivu v centru Prahy.Nástup možný ihned. Finanční ohodnocení dle nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě
Životopisy společně s motivačním dopisem zasílejte prosím na hanakova(zavináč)mpo.cz do 22.8.2012.
Popis pracovní pozice:
Nabízíme zajímavou, dynamickou a různorodou práci v oblasti praktického fungování vnitřního trhu a uplatňování pravidel volného pohybu zboží, služeb a osob. Zajišťování poradenství a praktická pomoc občanům a podnikatelům na vnitřním trhu EU v rámci služeb SOLVIT a ProCoP. Metodické vedení ostatních resortů a příprava právních stanovisek týkajících se fungování vnitřního trhu.
Možnost účastnitse zasedání pracovních skupin Rady a Evropské komise, spolupráce s odborníky z ČR i EK.
Požadujeme:
Ukončené magisterské studium práv. Zájem o evropské právo a orientaci v něm. Aktivní přístup, schopnost práce v týmu, dobré komunikační a analytické schopnosti. Aktivní znalost anglického jazyka, znalost dalšího jazyka EU výhodou. Uživatelskou znalost práce na PC.
Nabízíme:
Možnost dalšího jazykového vzdělávání. Práce v příjemném kolektivu v centru Prahy.Nástup možný ihned. Finanční ohodnocení dle nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě
Životopisy společně s motivačním dopisem zasílejte prosím na hanakova(zavináč)mpo.cz do 22.8.2012.
08 srpna 2012
7. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci
Randova nadace při Spolku českých právníků Všehrd vypisuje v rámci programu podpory rozvoje právní vědy a talentovaných studentů právnických fakult v České republice za laskavé podpory PRK Partners s.r.o. advokátní kanceláře 7. ročník ceny Randovy nadace za vynikající diplomovou práci.
Cena Randovy nadace může být udělena autorce / autorovi diplomové práce, obhájené v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2012 na právnické fakultě v České republice v oboru práva občanského, obchodního, finančního, evropského, mezinárodního práva soukromého a pracovního či v některém oboru souvisejícím, včetně národního hospodářství, která bude mimořádným přínosem pro rozvoj oboru, zejména z hlediska praktické využitelnosti poznatků nashromážděných v diplomové práci.
Cena je dotována celkovou částkou až do výše 50 000 Kč.
Podmínky pro hodnocení:
Diplomová práce musí být obhájena na právnické fakultě v České republice v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2012. Diplomová práce musí být nejpozději do: 15. 10. 2012 zaslána na kontaktní adresu Randovy nadace Jáchymova 26/2, Praha 1, 110 00 či na adresu Spolku českých právníků Všehrd, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1.
Diplomová práce musí být doručena v jednom písemném vyhotovení, včetně kopií posudků vedoucího a oponenta diplomové práce a průvodního dopisu, ve kterém budou uvedeny kontaktní údaje diplomanta/ky (kontaktní adresa, e-mail a tel. číslo).
Partneři ceny Randovy nadace: PRK Partners (www.partners.com) a Všehrd (www.vsehrd.cz)
Bližší informace získáte na: randova.nadace@seznam.cz nebo na tel.: 739 324 016.
Cena Randovy nadace může být udělena autorce / autorovi diplomové práce, obhájené v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2012 na právnické fakultě v České republice v oboru práva občanského, obchodního, finančního, evropského, mezinárodního práva soukromého a pracovního či v některém oboru souvisejícím, včetně národního hospodářství, která bude mimořádným přínosem pro rozvoj oboru, zejména z hlediska praktické využitelnosti poznatků nashromážděných v diplomové práci.
Cena je dotována celkovou částkou až do výše 50 000 Kč.
Podmínky pro hodnocení:
Diplomová práce musí být obhájena na právnické fakultě v České republice v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2012. Diplomová práce musí být nejpozději do: 15. 10. 2012 zaslána na kontaktní adresu Randovy nadace Jáchymova 26/2, Praha 1, 110 00 či na adresu Spolku českých právníků Všehrd, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 7, 116 40, Praha 1.
Diplomová práce musí být doručena v jednom písemném vyhotovení, včetně kopií posudků vedoucího a oponenta diplomové práce a průvodního dopisu, ve kterém budou uvedeny kontaktní údaje diplomanta/ky (kontaktní adresa, e-mail a tel. číslo).
Partneři ceny Randovy nadace: PRK Partners (www.partners.com) a Všehrd (www.vsehrd.cz)
Bližší informace získáte na: randova.nadace@seznam.cz nebo na tel.: 739 324 016.
02 srpna 2012
Přeplněné věznice podruhé
V dubnu jsem zde psal o příčinách přeplněných věznic. Z blog postu časem vyrostla 12-stránková studie "Kde hledat příčiny přeplněných věznic", která právě vyšla pod hlavičkou think-tanku IDEA. Oproti původnímu postu se detailněji dívá dovnitř trestního procesu (nakolik se na přítoku do věznic podílely změny v objasněnosti a pravděpodobnostech, že odhalený pachatel je odsouzen a že odsouzený pachatel je potrestán nepodmíněným trestem). Vůbec nejdůležitější příčinou růstu počtu vězňů se zdá být
výrazné zvýšení pravděpodobnosti, že odhalený pachatel je odsouzen. Studie také ukazuje, že krátkodobá efektní řešení typu amnestie či masovější podmíněné propuštění z výkonu trestu jsou opravdu krátkodobá - věznice by se do cca 2 let znovu naplnily. V závěru jsou samozřejmě doporučení pro trestní politiku.
Studie (doufám!) rozhodně poodhaluje příčiny přeplněných věznic, ale k přesnému nalezení zcela konkrétních příčin by bylo velice žádoucí udělat stejný typ analýzy na úrovni jednotlivých trestných činů a nastupujících kohort vězňů. Ale časová náročnost takové analýzy je řádově jinde než zveřejněná studie dělaná primárně "pro radost".
Studie (doufám!) rozhodně poodhaluje příčiny přeplněných věznic, ale k přesnému nalezení zcela konkrétních příčin by bylo velice žádoucí udělat stejný typ analýzy na úrovni jednotlivých trestných činů a nastupujících kohort vězňů. Ale časová náročnost takové analýzy je řádově jinde než zveřejněná studie dělaná primárně "pro radost".