Proč mu nikdo nepůjčí na kauci?

Aktuální nesnáze bývalého hejtmana Ratha se zaplacením 14-ti milionové kauce vyvolávají otázku: proč vlastně u nás nefunguje trh s půjčkami na kauci? Business model je jasný: soud uloží kauci, vy tolik hotovosti nemáte. Jste ochotni si půjčit (a zaplatit nějaký úrok) a budete schopni i splácet, protože k vrácení jistiny stačí pouze dojít k soudu, což ostatně máte v poctivém úmyslu. Pokud vás zatknou v USA, stačí dát do googlu „bail bonds“ a vyběhne široká nabídka firem ochotných vám kauci poskytnout. Zadejte v češtině „půjčky na kauci“ (nebo cokoli podobného) – a nic.
Menší upřesnění – půjčky na kauci jsou u nás běžně nabízeny pojišťovnami v balíčcích pojištění právní ochrany. Jenže to je podstatně odlišný produkt, který a) většina obviněných zřejmě nemá a b) neřeší situaci, kdy jste obvinění z trestného činu a až v té chvíli sháníte hotovost na kauci. Také je možné, že část spotřebitelských „půjček na cokoli“ od solidních i méně solidních finančních zprostředkovatelů je nakonec použita právě na kauce. Nicméně půjčky na kauci se nerozšířily jako specifický produkt šitý na míru trestnímu procesu.

Těžko říci, proč se půjčky na kauci u nás nestaly běžným businessem. Trestní řád je nijak neomezuje, ba dokonce jejich možnost předjímá (v §73a odst. 1 „…Se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.”). Na druhou stranu je ale ani nerozvíjí, neupravuje konkrétní postavení komerčních poskytovatelů kaucí v trestním procesu, jako je tomu např. v USA. Existuje snad nějaká drastická regulace jinde v právním řádu, která půjčkám na kauci brání?

Možná nejdůležitějším faktorem je slabá poptávka, tj. potenciální trh není tak hluboký, aby uživil půjčky na kauce jako specifický produkt. V roce 2006 byl poměr složených kaucí k obžalobám neuvěřitelných 1/1000. (Dnes je to předpokládám více, ale aktuálnější číslo jsem nenašel). Pro srovnání v USA je to přibližně 300/1000. Z nízkého počtu složených kaucí ale nepoznáme, zda je jejich počet nízký proto, že soudy je málo „nabízejí“ (a tudíž ani nemá smysl půjčky poskytovat), nebo zda je soudy sice nabízejí často, ale obvinění je nemohou složit a zůstávají ve vazbě (protože z nějakého jiného důvodu neexistuje trh s půjčkami).

Půjčky na kauci, alespoň tak, jak fungují v USA, mají i své stinné stránky. Ve snaze vymoci peníze od obviněných, kteří před soudem prchli, se komerční ručitelé uchylují někdy k drsnějším praktikám. Pravidla jsou pro ně nastavena až příliš shovívavě (pokud se obviněný nedostaví k soudu, propadá státu jen menší část záruky, ta se navíc neskládá s každým případem v hotovosti atd.) V evropském pojetí je natolik explicitní zapojení soukromého sektoru do trestního procesu asi nemyslitelné. Na druhou stranu soukromí ručitelé mají jasný finanční zájem na tom, aby se obviněný k soudu opravdu dostavil. Což nese očekávané výsledky – obvinění, kteří byli propuštěni na kauci od „bailbondsman“ mají větší úspěšnost se u soudu ukázat než obvinění, kteří ceteris paribus byli propuštěni jiným způsobem (evidence viz Helland and Tabarrok, The Fugitive: Evidence on Public versus Private Law Enforcement from Bail Jumping, J of Law and Economics 2004. )

Půjčky na kauci, pokud by byly nastaveny rozumně, by měly v našem prostředí svůj pozitivní význam. Za prvé by zpřístupnily kauce obviněným, kteří si je momentálně nemohou dovolit. (Čímžto nad ex-hejtmanem Rathem slzu neroním :). A za druhé by snížily počet obviněných držených ve vazbě a přispěly trochu k řešení jiného ožehavého problému, přeplněných věznic.