Debata v páté cenové

Děkuji za věcné komentáře k mému příspěvku, níže bych rád zareagoval na ty z nich, jež s ním vyjádřily nesouhlas, ne-li rovnou pohoršení.

Začnu asi s tím odkazem na „atomovou bombu“: jak vysvětluji hned v úvodním odstavci, kdokoliv, kdo se v evropském kontextu alespoň trochu zajímá o debaty o vztahu SDEU a vnitrostátních ústavních soudů, tuhle metaforu zná - -a nebude mu připadat vůbec přehnaná, poněvadž ÚS udělal přesně to, co si žádná jaderná mocnost nedovolila – odpálil atomovou zbraň. Tím, jak Ústavní soud rozhodl, do téhle evropské debaty vstoupil; do debaty, kde evropské právo není „jednoduché“ a kde kautely a tenory nikoho neohromí.

Proto mi také přijdou poukazy typu „tam venku jsou lidi“ poněkud omezené. Jistě, v každém soudním řízení jde vždy o konkrétní jednotlivce a jejich práva. Ale čím výše se posouváme soudní hierarchií, tím větší roli tam hrají i další faktory. Chápu, že perspektiva soudce, jenž soudí mnoho věcí v prvním stupni je možná jiná, v evropském kontextu však lze postup Ústavního soudu postavit na roveň jednání prezidenta Klause ohledně Lisabonské smlouvy (a další paralely by se jistě našly). Lze dodat, jak poukázalo hned několik komentátorů, že ve skutečnosti už o dramatické lidské osudy dávno nejde. Bohužel tu už jen bojují dva zaťaté soudy o svoji prestiž. A podle mého názoru za kratší provaz tahá ÚS – především vlastní vinou.

Navíc je to „bouchnutí do stolu“ (které mi opravdu se vším respektem připadá jako hlasité pšouknutí) úplně zbytečné: zcela souhlasím s Davidem Schmidtem v tom, že SDEU ponechal České republice možnost „vyrovnávací příspěvek“ vyplácet. Ústavní soud si tedy nemusel před SDEU „lehat na koleje“, poněvadž mu SDEU umožnil přehodit výhybku. Což bohužel ÚS nevyužil a rozhodl se k přímému střetu.

Pokud si ale David Schmidt myslí, že k žádnému porušení práva EU ze strany ÚS nedošlo, hluboce se mýlí. Za prvé, Ústavní soud porušil povinnost položit předběžnou otázku – a to hned několikrát, nejen v tomto případě, ale i v předchozích, kdy poskytoval „závazný“ výklad dotčeného nařízení. Svým konstatováním, že SDEU jednal „ultra vires“, však také porušil závazek loajality k EU a princip rozdělení pravomocí mezi členskými státy a EU. Dovolím si tvrdit, že to jsou porušení svým charakterem úplně jiná, než neshoda na výkladu nařízení o koordinaci sociálního zabezpečení, neboť se zde Ústavní soud dotýká samých základů práva EU.

Vzhledem k tomu, jaké je moje chápání vztahů mezi ústavami členských států a právem EU, tak mi v principu vůbec nepřijde vyloučené, aby za určitých podmínek Ústavní soud něco takového udělal. Jenže tady to udělal způsobem, který svojí argumentační nedostatečností opravdu vybízí k paralelám se zažívacími pochody. Pro srovnání – a prosil bych ty, kteří zde budou reagovat, aby si uvedené rozhodnutí opravdu přečetli, tady je rozhodnutí německého SÚS (německy zde). Jakékoliv paralely s tímto soudem jsou zcela nepřípadné – jak úrovní argumentace, tak tím, že SÚS podmiňuje svoje rozhodnutí předchozím položením předběžné otázky. Ústavní soud namísto toho vyhlašuje Soudnímu dvoru válku ve stylu: „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku“ – jak vtipně poznamenal jeden z mých kolegů v e-mailové komunikaci.

Tím se dostávám k dalšímu problematickému bodu nálezu ÚS. Ponechme stranou, že se ÚS domnívá, že právo na spravedlivý proces zřejmě mají i soudní tělesa. Ponechme stranou i to, že ÚS zcela zjevně nezná základní principy řízení o předběžné otázce, kdy např. účastníky řízení, tj. ty, kdo mohou předkládat svá vyjádření, vymezuje Statut SDEU (a podání mimo tento rámec SDEU konzistentně odmítá – viz např. C-305/05).

Co je pro mne naprosto nepochopitelné, je postup ÚS, kdy se sám dekapituje do pozice „účastníka“, nebo dokonce „strany“ řízení, posílá dopisy na Soudní dvůr, namísto toho, aby do jednání se Soudním dvorem vstoupil jako sebevědomý a rovnocenný partner prostřednictvím vlastní předběžné otázky – když ho k tomu navíc podle mého SDEU sám vybízí poukazem na to, že mu nebyly předloženy argumenty, které by odůvodňovaly nepřípustnou diskriminaci.

Tím se dostávám k více „technickému bodu“, a sice možnosti obhájit omezení „vyrovnávacího příspěvku“ pouze na občany ČR (poněvadž opakuji, SDEU nezakázal jejich výplatu, ovšem podmínil jejich přípustnost výplatou každému občanovi EU, nikoliv jen občanům ČR).

Každému, komu připadá neaplikovatelnost nařízení na situaci rozpadu ČSFR „intuitivní“, či kdo „nechápe“ rozhodnutí SDEU v kauze Landtová: stačí si přečíst disent soudce Nykodýma, který to myslím výstižně vysvětluje. Je jen další ukázkou arogance většiny Ústavního soudu, že se s (opakovaným!) disentem vůbec nevypořádala. Co mi na některých rozhodnutích Ústavního soudu velmi vadí, je jednoduše právní fušeřina – používání velkých slov typu „nerespektování evropských dějin“, popřípadě zavádění cizích slov, jako jsou "kautely" nebo "tenory nálezů" na úkor poctivé právničiny, kdy třeba musíte strávit celé odpoledne studiem toho dotčeného nařízení, jeho předchozích novel a související judikatury, abyste pochopili podstatu problému. V tom také tkví obtíž, kterou cítím v této debatě: někdy si prostě s intuicí a principy vystačit nelze.

Podle mého by totiž možná opravdu bylo možné SDEU přesvědčit, že je daný příspěvek nutné vyplácet způsobem, který je z evropského pohledu diskriminační – byť by to znamenalo ignorovat systematiku a historii toho koordinačního nařízení a pohybovat se čistě v rovině principů (a pokud bych měl podat své nestranné stanovisko, byl bych proti tomu). Pokud toho ale ÚS chtěl dosáhnout, tak svoji příležitost právě propásl.

Čímž se dostávám zpět na začátek: největší problém nevidím v tom, že se ÚS rozhodl nerespektovat závazky České republiky vůči EU, ale ve stylu, kterým to udělal. Jak poznamenal jiný můj kolega, „Celé mi to přijde jako banda křupanů z vesnice, která je zvyklá na debatu ve své páté cenové, a přišla do dobré restaurace a mysli si, ze z nich všichni padnou na zadek, protože oni přece mají kreditku“. Prostě machři z Brünn...