04 srpna 2010

Michal Ryška: O mantinelech soukromí a informačním sebeurčení (a taky o chování na veřejnosti, Zeleném Raoulovi a upovídané pacientce)

V životě každého člověka existují věci, do kterých obecně ostatním nic není a které tvoří součást jeho privátní sféry. Zásadně je věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět - jinými slovy, v této oblasti platí naprosté informační sebeurčení (viz i I. ÚS 453/03 či IV. ÚS 23/2005). Zveřejnění (byť pravdivé) informace ze soukromého života proto může být obecně pokládáno za neoprávněný zásah do osobnostních práv dotyčného.

Dokonce i tzv. osoby absolutního veřejného zájmu (nejtypičtěji politici, kteří vstupem do veřejné arény presumovaně a konkludentně souhlasí s mnohými zásahy do vlastní osobnosti) mají garantováno legitimní očekávání ochrany vlastního soukromí - veřejný zájem o ně tedy „absolutní“ v pravém slova smyslu vlastně ani není. V často citovaném rozsudku vydaném v kauze týkající se zveřejnění fotografií ze soukromého života monacké princezny (von Hannover proti Německu) Evropský soud pro lidská práva pro tyto účely konstatoval, že rozhodujícím faktorem při posouzení kolidujících právních zájmů - ochrany soukromého života a svobody projevu - by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskusi o obecném zájmu.

Pokud se pak např. politik veřejně prezentuje jako konzervativní příznivec tradičních rodinných hodnot (a šťastnou a spokojenou rodinu umně využívá i v předvolební kampani), pak je dobré vědět (a musí v tomto směru existovat nepominutelný veřejný zájem na poskytnutí informace), že ve skutečném soukromém životě se chová poněkud jinak - řekněmě, že velmi, ehm, velmi liberálně.

V rámci analýzy rozsudku ve věci monacké princezny (viz Případ Caroline von Hannover - zveřejnění fotografií ze soukromí prominentů, Právní rozhledy 23/2004, s. 877-880) upozornil Jiří Herczeg, že klíčovou dírkou viděné ložnicové a jiné snímky slavných a známých již nebude tak snadné zveřejnit. Čtenáři bulváru však o své příběhy nepřijdou, neboť pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu do soukromí bude důležité i mediální chování těchto prominentů. Vlastní chování tak určuje meze právní ochrany soukromí.

Možnost vyloučení informace z vlastního soukromí jednáním dotčeného připustila dokonce i praxe socialistického soudnictví (Sborník Nejvyššího soudu z roku 1980, S III, s. 195-196). Po konstatování, že intimní sféra občana je zásadně chráněná i proti pravdivým projevům, totiž následuje upozornění, že by bylo třeba vzít do úvahy, že občan sám svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života vyloučil, např. svým chováním na místech, kde lze předpokládat přítomnost jiných osob, takže se zbavil možnosti úspěšně žalovat, pokud by za této situace někdo o těchto pravdivých skutečnostech hovořil.

Aktuálně lze v tomto směru ze soudní praxe zmínit mediálně sledovaný spor na ochranu osobnosti týkající se karikatury milostných hrátek (početí), která byla otištěna v komiksu Zelený Raoul v Reflexu. Dle nedávných mediálních výstupů ohledně rozsudku Vrchního soudu v Praze se totiž zdá, že jako součást obranné argumentace obhajující oprávněnost karikatury bylo s úspěchem využito (mimo jiné) právě i to, že sama žalobkyně své těhotenství a narození dítěte veřejně prezentovala a medializovala – tedy vlastním chováním „vykolíkovala“ tuto oblast svého soukromí poněkud úžeji, než je v kraji zvykem.

Oprávněná medializace soukromí v důsledku vlastního chování se ovšem může týkat i osob veřejného zájmu relativního (typicky obětí nehod, deliktů a lékařských pochybení). Jejich právní ochrana přitom jistě není zdaleka tak snížena, jako je tomu u osob zájmu absolutního - a někdy je naopak dokonce silně zvýšena prostředky práva trestního (viz „náhubkový zákon“ a post na toto téma O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou).

K významu informačního sebeurčení ve vztahu k vymezení soukromí osob relativního veřejného zájmu lze ilustrativně zmínit případ pacientky, která podala žalobu na ochranu osobnosti proti praktické lékařce v důsledku zveřejnění skutečností týkajících se zdravotního stavu pacientky v médiích. Žalující pacientka dovozovala, že žalovaná lékařka se svými mediálními výroky (obhajujícími v souvislosti se zpravodajstvím o zdravotní kauze žalobkyně správnost vlastního postupu) dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně sama předtím poskytla sdělovacím prostředkům obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž takto sama zveřejnila i údaje z vlastní zdravotnické dokumentace. Žalobkyně tímto postupem vyloučila určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se zásadou audiatur et altera pars musela důvodně předpokládat, že sdělovací prostředky ve věci kontaktují ohledně vyjádření k případu i žalovanou. Ta se pak k věci vyjadřovala jen velmi umírněně, co do obsahu i formy výroků adekvátně situaci.

Rovněž právní teorie (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 224) dovodila, že pokud pacient sám zveřejní v tisku či jiném hromadném sdělovacím prostředku svůj vlastní zdravotní případ s uvedením skutečností podléhajících povinnosti mlčenlivosti ze strany lékaře, neboli když pacient sám určité skutečnosti, podléhající povinnosti mlčenlivosti, uveřejní a tak je vyloučí ze svého osobního soukromí, nemusí povinnost mlčenlivosti dodržovat ani lékař.

Lze si v těchto souvislostech vzpomenout na známý pop-song, v němž Chinaski zpívají, že „ každej sám svýho štěstí strůjce, každej sám svýho dortu krůjce“. A kolik z dortu jménem „vlastní soukromí“ člověk ukrojí pro veřejnost, to při respektování principu informačního sebeurčení záleží primárně na něm samotném.

16 komentářů:

  1. Anonymní4/8/10 14:27

    Věc celkem jasná. Sporné ale může být, zda může změnou postoje a chování dotyčný absolutní ochranu opět nastolit.

    Kupříkladu holka natočí v 18-letech soukromé porno "Krtek a kalhotky", které zveřejní např. na redtube. Poté video odstraní. Mají snad média nebo ostatní právo šířit jednotlivé fotografie z díla nebo její karikaturu až do její smrti ?

    Ludvík Janda

    OdpovědětVymazat
  2. Jan Potměšil5/8/10 08:28

    Redtube? Neznám, ale díky za tip!:-)) Jinak komiks Zeleného Raula k početí Margarity mi přišel dost nevkusný, stejně jako podrobné rozebírání těhotenství Petry P. v článku uvnitř Reflexu (teď ještě Reflex tvrdošíjně otisknul komiks znovu), na druhé straně je asi nutno přisvědčit tomu, že pokud Petra P. dělá ze svého těhotenství mediální šou, nemůže spravedlivě požadovat, aby byly publikovány jen takové názory, které si ona přeje. S tím se Paroubek a nakonec i ona potýkali neustále - bombardovali média PR zprávami a vztekali se, že z nich mají novináři i lidi legraci a obracejí to v opak. Do veřejné sféry Petra P. vešla zcela dobrovolně - kdo předtím slyšel o Zuzaně Paroubkové? Kdo (vyjma pár hulvátů) cítil potřebu ji zesměšňovat? I když Petra P. není stricto sensu politička, je min. osobou veřejného zájmu v důsledku svého chování. Myslel jsem, že na Paroubka bude mít pozitivní vliv a omezí jeho paranoidní hledání vnějšího nepřítele a chyb mimo vlastní osobu, ono je to ale naopak - viz úlet s postelovými političkami poté, co nevyšla paní premiérová, padla i paní předsedová a ještě nevyšel soud.

    OdpovědětVymazat
  3. Ad Ludvík Janda:

    K otázce změny poměrů a významu času lze zmínit rozhodnutí OLG Frankfurt/M. z 11.9.1986 - 6 U 171/85 (viz i růžová Ochrana osobnosti, s. 298-299) - úspěch žaloby na ochranu osobnosti, kterou podala žena, jejíž odhalený snímek se známým zpěvákem byl pořízen v r. 1979 a opětovně zveřejněn v r. 1984 za podstatně změněných okolností (rozešli se, dostudovala, získala společenské postavení).

    Věci se může zčásti dotýkat i tento starší post:

    http://jinepravo.blogspot.com/2009/07/sex-ve-meste-kraska-v-nesnazich-aneb.html

    Bez ohledu na (omezené) možnosti práva ale samozřejmě platí fakt, že co internetové peklo jednou schvátí, to už (skoro) nikdy nenavrátí.

    OdpovědětVymazat
  4. Určitě platí, že svým vlastním chováním člověk předurčuje míru možného legitimního zásahu do osobnostních práv, resp. ochranu soukromí. Dovolím si jen pár rozšiřujících poznámek:
    Jiné důsledky to má u zveřejnění informací ze soukromí či fotografií na straně jedné a zveřejnění kreslené karikatury na straně druhé (zmíněný Zelený Raoul). Ve druhém případě totiž nejde o „informace“ ze soukromí, byť může být soukromí parodováno, jde o vtip či satiru, který(á) si nedělá nárok na pravdivost či dokonce ani jakýkoli reálný základ. Je-li vtip zcela mimo realitu, tak zpravidla není vtipný, ale to je asi tak vše.
    Předmětem vtipů budou vždy osoby veřejně známé, bez ohledu na to, zda svým konkrétním jednáním zavdaly příčinu právě ke konkrétnímu vtipu či parodii. Již tím, že vstoupily do veřejné sféry, stávají se předmětem vtipů, přičemž v řadě z nich se historicky opakuje skutkový děj, pouze se mění jeho aktéři (staré vtipy s novými politiky).
    U vtipu, satiry či parodie by měla být ochrana svobody projevu velmi silná (na rozdíl od zásahů do soukromí formou fotografií či jiným zveřejňováním informací –vedle zmíněné kauzy Von Hannover srov. např. též Egeland a Hanseid proti Norsku ze dne 16. 4. 2009, stížnost č. 34438/04), neboť z povahy věci jsou zde případné skutkové implikace záměrně deformovány a významově posunuty, tudíž o „soukromí“ se nic dozvědět nemusíme. Vtip či satira sice mohou vycházet z reálných faktických základů, ale zpravidla jsou založeny na přehání, záměrné záměně kontextů, vytváření fiktivních dějů a situací, které pouze parodují jiné skutečné děje či situace či jsou naopak záměrně zcela absurdní (typicky již „klasický“ případ Hustler Magazine, Inc. v. Falwell, 485 U.S. (1988) týkající se hlavy křesťanské organizace „Moral majority“ reverenda Falwella filmově zvěčněný Milošem Formanem či obdobně karikatury souloží Karla Gotta s včelkou Májou či konzervativního poslance Tollnera s Ježíšem opět v již zmíněné studnici politické nekorektnosti Zeleném Raoulovi). Zde pak logicky nemá příliš smysl zvažovat, do jaké míry dala karikovaná osoba svým jednáním podnět k právě uvedené karikatuře. Spíše pouze to, zda jde o osobu veřejně známou, resp. osobu dobrovolně vstoupivší do „veřejné arény“, čímž je nutně předurčen nejen rozsah možnosti být předmětem zájmu médií pokud jde skutečné informace ze soukromí, ale zároveň rozsah možnosti – řečeno poněkud vulgárně - dělat si z dané osoby legraci. To do jaké míry jde o legraci vkusnou či vtipnou bych ponechával spíše jiným normativním systémům, než právu.
    Připustíme-li, že sám vtip může v principu vůbec zasáhnout osobnostní práva v míře, která je pro ochranu osobnosti relevantní, zřejmě se dostaneme do zcela nepředvídané pasti soudního přezkumu vtipů, karikatur a parodií. Možnost soudního přezkumu vtipů by mohla mít smysl pouze ve zcela extrémních situacích (např. rasově nenávistné či pornografické kresby apod.). Zde by však již šlo spíše o ochranu veřejného zájmu než individuálních práv.

    OdpovědětVymazat
  5. Ad Michal Bartoň:

    Díky za doplnění. O právních aspektech humoru (vč. kolizí humoru s právem na ochranu osobnosti - a tedy i o hyperbolách, fikcích a právě i karikaturách) se lze leccos dočíst také v této disertační práci od Michala Šalomouna:

    https://is.muni.cz/auth/th/7843/pravf_d/Pravni_aspekty_humoru_-_disertacni_prace.pdf

    OdpovědětVymazat
  6. Takové právo ovšem aktivně podporuje erozi ctností, obecně asi jakýchkoli hodnot, tedy i práva sama.

    Chápu pokrytectví, ale předestřený systém zvýhodňuje propagaci uvolněnosti a znevýhodňuje promotování ctností.

    V jistém smyslu to je pokrytectví na druhou. Kritizujeme a můžeme kritizovat X.Y., protože nedokázal dodržet sebou samým propagovaný standard. Čili přiznáváme hodnotu uvedeného standardu, ovšem jen pro účel kritiky X.Y., ne pro to, abychom i my onomu standardu přiznali rovněž hodnotu.

    Zájmy a pokrytectví jsou tedy latentně na obou stranách.

    Nějaký nepodkročitelný standard lidské důstojnosti a soukromí by proto měl zůstat zachován bez ohledu na jednání subjektu.

    OdpovědětVymazat
  7. Ad Huck a eroze hodnot:

    Hodnotou je přece i ochraně osobnosti konkurující a neméně významný zájem na svobodě projevu. Při hledání vyváženého řešení vznikajících kolizí je pak na výkon svobody projevu kladen POŽADAVEK OPOVĚDNOSTI (k druhým). Je ovšem adekvátní tento požadavek přenést i na stranu konkurující - a považovat tedy za přípustné, aby (k vlastním chráněným hodnotám) "lehkovážné" jednání zásahem dotčeného subjektu bylo rovněž poměřováno právě i s POŽADAVKEM ODPOVĚDNOSTI (k sobě samému či snad i osobám blízkým).

    OdpovědětVymazat
  8. Je to myšleno jinak.

    Řekněme, že osoba X.Y. propaguje ctnost alfa.

    Jiná osoba Z.A. pak propaguje, že ctnost alfa je zbytečnost.

    Následně X.Y. nedostojí ctnosti alfa, což je zjištěno určitým zásahem do soukromí X.Y.

    Rovněž Z.A. nedostojí ctnosti alfa, což je zjištěno obdobným zásahem do soukromí Z.A.

    Řekněme, že panuje určitá úroveň ochrany soukromí, která běžně neumožňuje zveřejňovat výše uvedená zjištění ze soukromí.

    X.Y. a Z.A. jsou ale ve vzájemné veřejné politické soutěži.

    Předestřený systém v článku vede na to, že je po právu zveřejnit zjištěné nedostání ctnosti u X.Y., ale u Z.A. to není po právu.

    Osoby X.Y. a Z.A. si tedy nejsou rovné před právem. Rovněž není zajištěna rovnost politické konkurence stran nebo směrů, které představují.

    OdpovědětVymazat
  9. Ad Huck: Fakt vám nerozumím. Co za smysl by mělo zveřejnit "zjištění", že Z.A. nedostál ctnosti, o které sám prohlašuje, že je to zbytečnost??? A jaký důvod by vůbec měl Z.A. žalovat X.Y., kdo by to (přesto, že je to notoricky známo z postoje Z.A.) zveřejnil?

    OdpovědětVymazat
  10. Ad Huck:

    Problémem tedy není eroze hodnot ( či dokonce práva),ale nerovnost. Pro možnou nesouměřitelnost obou situací se ale s požadavkem rovnosti daleko nedostaneme. Tvrdí-li totiž zmíněný XY v rámci „ctnosti alfa“, že miluje svou rodinu a nevěra je hřích,lze prokázát, že „zhřešil“ a žije s milenkou. Tvrdí-li však ZA, že monogamie jde proti lidské přirozenosti, těžko jej můžete usvědčit z toho, že v soukromí si počíná „nepřirozeně“. To už je téměř probatio diabolica :o)

    OdpovědětVymazat
  11. Ryškův odkaz na Šalomounovu práci poslouží pouze privilegovaným. Zde je odkaz pro ostatní.

    OdpovědětVymazat
  12. Huck: Velmi oceňuji precizní formulaci argumnetu, kéž by se tak uměli vyjadřovat všichni.

    Domnívám se, že určitá vada může být v tom, že je vždy se třeba ptát, v jaké otázce rovnost žádáme.
    Vy to stavíte tak, že rovnost je žádoucí ve vztahu onomu jednání a naříkáte na nerovnost, kdy určité jednání by se u někoho zveřejnit smělo a u někoho ne. OK. Platný argument.
    Podle mne je ovšem rovněž možno tvrdit, že Vás závěr vede k nerovnosti, neboť stejná úroveň ochrany je poskytována jak osobám upřímným, tak osobám, které z ostatních dělají blbce. Takže vaše osoba XY je ve vašem konceptu zvýhodněna proti osobě druhé, neboť jí prošla křivárna.

    To mne přivádí na můj oblíbený zákon zachování diskriminace, podle nějž usilovné snaha o nastolení rovnosti zde vede k zavedení nerovnosti jinde.

    Proto se kloním k náhledu MR, podle nějž je relevantním kriteriem obecná užitečnost zveřejňované informace, pročež zveřejnit, že odpůrce veřejných domů je rád navštěvuje má vyšší hodnotu než informace, že tak činí jejich přívrženec.

    OdpovědětVymazat
  13. Jan Potměšil9/8/10 16:17

    Ke kritice a satiře v oblasti práva přestupkového, resp. k přestupku ublížení na cti dle § 49/1/a) ZPř, viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, ze dne 20. 1. 2009, č.j. 52 Ca 53/2008-38, publikovaný pod č. 1843/2009 Sb.NSS:

    "Přestupkem může být pouze čin protiprávní (nedovolený), proto projevem učiněným v mezích čl. 17 Listiny základních práv a svobod není možno naplnit znaky skutkové podstaty přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, byť by byl takový projev objektivně ironický či sarkastický a konkrétní osoba by se jím cítila být uražena či zesměšněna, neboť ironie, sarkasmus, vtip a výsměch patří ke svobodě projevu stejně jako právo svobodně se projevovat patří k demokratickému právnímu státu."

    (Jde o kauzu "Vítejte ve Zlosákově" popsanou např. zde: http://zpravy.idnes.cz/starosty-lze-zesmesnovat-souhlasil-soud-v-kauze-provokativni-tabule-1eb-/domaci.asp?c=A090630_095002_domaci_lpo )

    Nevím, zda je to jen můj dojem, ale poslední dobou stále více papalášů zkouší štěstí s návrhem na projednání výše zmíněného přestupku - nevím, zda proto, že platí max. 1.000 Kč nákladů, pokud neuspějí, nebo proto, že očekávají rychlejší proces (rozuměj rychleji nastoupivší buzeraci protistrany ze strany státu) oproti civilnímu řízení (a drobná kriminalizaci také není na škodu) nebo proto, že ví, že s civilní žalobou by neuspěli a myslí si, že nevzdělaného úředníka (který navíc není nezávislý, ale má nad sebou různé další soudruhy) spíš obalamutí, aby potrápili protistranu, příp. získali razítko na to, že jsou v právu a druhý je lump. Snaha řešit civilní věci prostředky (správního) práva trestního se mi moc nelíbí, jakkoliv většinou úřady dokáží rozumně rozhodnout, i když nepoužívají x-bodové testy dle doporučení Benátské komise apod. Podobné věci by ale měly řešit spíš soudy.

    OdpovědětVymazat
  14. Pro: Michal Ryška: Nerovnost zde funguje jako gradient (šikmá plocha), po kterém jednosměrně mohou sklouzávat jakékoli hodnoty. Přidejte si k tomu komerční zájem médií na senzacích a máte hned dva spolupůsobící silné tlaky ve prospěch eroze. Upozorňuji na oboje, na nerovnost, ale možná více i na výsledek.

    Je to zřejmě důsledek toho, že oproti veřejnému zájmu na veřejnosti informaci je postaven pouze soukromý zájem soukromí dotčené osoby. Asi takto: soukromí (soukromý zájem) - zveřejnění (veřejný zájem). Ve skutečnosti asi existuje i určitý veřejný zájem na "neveřejnosti" neřestí. Protože "všechno" je nakažlivé, i neřesti. Tradiční společnosti např. používaly princip tabu - některé věci jsou dokonce tak strašné, že se o nich vůbec nemluví, aby se nepřivolaly, na jedince i na společnost. Takže ve skutečnosti je ta plejáda hodnot asi takto: tabu (veřejný zájem) - soukromí (soukromý zájem) - zveřejnění (veřejný zájem). Slovo tabu zde používám pochopitelně v určitém zjednodušení, protože naše moderní společnost nemá jasnou definici, je otázka, co pod něj ještě spadá a co nikoli, nebo v jaké míře, asi to není úplně ano/ne, ale u každé záležitosti nějaká škála. U tradičních kmenových společenství se jednalo o sociologickou instituci, udržovanou celou societou, zřetelně či převážně proto ve "veřejném zájmu".

    Jinak k příkladu: tvrdí-li někdo v rámci politiky, že monogamii neuznává, a skutečně monogamní sám není, pak se může jednat například o ospravedlnění svého jednání a nevidím důvod, proč mu příliš snižovat laťku. Nebo: kradu, protože krást je normální (kdo nekrade, okrádá rodinu). Zde asi rozeznáte tu erozi práva zřetelněji.

    OdpovědětVymazat
  15. Ad Huck:

    Musím ocenit, že to nemáte špatně vymyšlené. Výsledek celkového posouzení však nemůže být závislý na mechanickém porovnávání počtu možných kolidujících hodnot. 2 hodnoty totiž ještě nemusejí vážit víc než 1, což platí jistě i ve fyzice.

    Navíc těch hodnot je více i na straně protější (např. informace, že politik "káže vodu a pije víno", může být platná při realizaci volebního práva). Má-li skutečně fungovat účinná veřejná kontrola politiků, nemůže diskutabilní snaha "tabuizovat neřest" s cílem zamezit jejímu "nakažlivému" šíření (přičtená k zájmu na ochraně soukromí) v otázkách jasného veřejného zájmu převážit nad svobodou projevu a právem na informace.

    Výjimky ze svobody projevu by měly být chápány restriktivně a budou-li existovat stále nové Agáty a Sámerové zahlcují veřejný prostor obdobnými „nakažlivými“ informacemi cíleně a dobrovolně, nemá smysl hájit tento prostor právě proti podstatně významnějším informacím o prohřešcích politiků.

    OdpovědětVymazat
  16. Anonymní16/8/10 14:43

    Pan Ryška zde prosazuje puritánskou protestantskou morálku. I kdyby měl Klaus dvacet švarných milenců, pak do toho nikomu nic není.

    Jakkékoli užití americké,anglické, holandské nebo německé judikatury nebo analogie nebo samotné teorie je zvrácené, neboť plyne z jejich historie a tradice. Pokud mám zataženou roletu, pak do toho, co se děje uvnitř neikomu nic není a nemá žádného práva o tom psát. Tyhle protestantské hnusy sexuální cudnosti a neodolatelné touhy okoukávat ostatní by se sem zavádět neměly.

    Michal Potužil

    OdpovědětVymazat