Michal Ryška: O mantinelech soukromí a informačním sebeurčení (a taky o chování na veřejnosti, Zeleném Raoulovi a upovídané pacientce)

V životě každého člověka existují věci, do kterých obecně ostatním nic není a které tvoří součást jeho privátní sféry. Zásadně je věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět - jinými slovy, v této oblasti platí naprosté informační sebeurčení (viz i I. ÚS 453/03 či IV. ÚS 23/2005). Zveřejnění (byť pravdivé) informace ze soukromého života proto může být obecně pokládáno za neoprávněný zásah do osobnostních práv dotyčného.

Dokonce i tzv. osoby absolutního veřejného zájmu (nejtypičtěji politici, kteří vstupem do veřejné arény presumovaně a konkludentně souhlasí s mnohými zásahy do vlastní osobnosti) mají garantováno legitimní očekávání ochrany vlastního soukromí - veřejný zájem o ně tedy „absolutní“ v pravém slova smyslu vlastně ani není. V často citovaném rozsudku vydaném v kauze týkající se zveřejnění fotografií ze soukromého života monacké princezny (von Hannover proti Německu) Evropský soud pro lidská práva pro tyto účely konstatoval, že rozhodujícím faktorem při posouzení kolidujících právních zájmů - ochrany soukromého života a svobody projevu - by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskusi o obecném zájmu.

Pokud se pak např. politik veřejně prezentuje jako konzervativní příznivec tradičních rodinných hodnot (a šťastnou a spokojenou rodinu umně využívá i v předvolební kampani), pak je dobré vědět (a musí v tomto směru existovat nepominutelný veřejný zájem na poskytnutí informace), že ve skutečném soukromém životě se chová poněkud jinak - řekněmě, že velmi, ehm, velmi liberálně.

V rámci analýzy rozsudku ve věci monacké princezny (viz Případ Caroline von Hannover - zveřejnění fotografií ze soukromí prominentů, Právní rozhledy 23/2004, s. 877-880) upozornil Jiří Herczeg, že klíčovou dírkou viděné ložnicové a jiné snímky slavných a známých již nebude tak snadné zveřejnit. Čtenáři bulváru však o své příběhy nepřijdou, neboť pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu do soukromí bude důležité i mediální chování těchto prominentů. Vlastní chování tak určuje meze právní ochrany soukromí.

Možnost vyloučení informace z vlastního soukromí jednáním dotčeného připustila dokonce i praxe socialistického soudnictví (Sborník Nejvyššího soudu z roku 1980, S III, s. 195-196). Po konstatování, že intimní sféra občana je zásadně chráněná i proti pravdivým projevům, totiž následuje upozornění, že by bylo třeba vzít do úvahy, že občan sám svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života vyloučil, např. svým chováním na místech, kde lze předpokládat přítomnost jiných osob, takže se zbavil možnosti úspěšně žalovat, pokud by za této situace někdo o těchto pravdivých skutečnostech hovořil.

Aktuálně lze v tomto směru ze soudní praxe zmínit mediálně sledovaný spor na ochranu osobnosti týkající se karikatury milostných hrátek (početí), která byla otištěna v komiksu Zelený Raoul v Reflexu. Dle nedávných mediálních výstupů ohledně rozsudku Vrchního soudu v Praze se totiž zdá, že jako součást obranné argumentace obhajující oprávněnost karikatury bylo s úspěchem využito (mimo jiné) právě i to, že sama žalobkyně své těhotenství a narození dítěte veřejně prezentovala a medializovala – tedy vlastním chováním „vykolíkovala“ tuto oblast svého soukromí poněkud úžeji, než je v kraji zvykem.

Oprávněná medializace soukromí v důsledku vlastního chování se ovšem může týkat i osob veřejného zájmu relativního (typicky obětí nehod, deliktů a lékařských pochybení). Jejich právní ochrana přitom jistě není zdaleka tak snížena, jako je tomu u osob zájmu absolutního - a někdy je naopak dokonce silně zvýšena prostředky práva trestního (viz „náhubkový zákon“ a post na toto téma O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou).

K významu informačního sebeurčení ve vztahu k vymezení soukromí osob relativního veřejného zájmu lze ilustrativně zmínit případ pacientky, která podala žalobu na ochranu osobnosti proti praktické lékařce v důsledku zveřejnění skutečností týkajících se zdravotního stavu pacientky v médiích. Žalující pacientka dovozovala, že žalovaná lékařka se svými mediálními výroky (obhajujícími v souvislosti se zpravodajstvím o zdravotní kauze žalobkyně správnost vlastního postupu) dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně sama předtím poskytla sdělovacím prostředkům obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž takto sama zveřejnila i údaje z vlastní zdravotnické dokumentace. Žalobkyně tímto postupem vyloučila určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se zásadou audiatur et altera pars musela důvodně předpokládat, že sdělovací prostředky ve věci kontaktují ohledně vyjádření k případu i žalovanou. Ta se pak k věci vyjadřovala jen velmi umírněně, co do obsahu i formy výroků adekvátně situaci.

Rovněž právní teorie (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 224) dovodila, že pokud pacient sám zveřejní v tisku či jiném hromadném sdělovacím prostředku svůj vlastní zdravotní případ s uvedením skutečností podléhajících povinnosti mlčenlivosti ze strany lékaře, neboli když pacient sám určité skutečnosti, podléhající povinnosti mlčenlivosti, uveřejní a tak je vyloučí ze svého osobního soukromí, nemusí povinnost mlčenlivosti dodržovat ani lékař.

Lze si v těchto souvislostech vzpomenout na známý pop-song, v němž Chinaski zpívají, že „ každej sám svýho štěstí strůjce, každej sám svýho dortu krůjce“. A kolik z dortu jménem „vlastní soukromí“ člověk ukrojí pro veřejnost, to při respektování principu informačního sebeurčení záleží primárně na něm samotném.