Diskurzivní pojmy: část první

William Gallie si v 50. letech minulého století všimnul toho, že některé pojmy nejsou založené na konvenci, ale jsou už ve své podstatě diskutabilní (tzv. essentially contested concepts). Nejvíce pozornosti v tomto směru věnoval pojmu umění. Je vcelku běžné, že nějaké výtvarné dílo (např. obraz) se někomu líbí a někomu se naopak nelíbí. O subjektivních postojích ale nemá smysl vést spor: De gustibus non est disputandum. Pokud spolu vedeme spor, pak ne o tom, jak určitý obraz vnímáme (jak na nás působí), ale jestli je to umění. V tom případě ovšem není předmětem sporu onen konkrétní obraz, ale obecná otázka, co je to vlastně umění. Pojem umění je předmětem "nekonečných", ale legitimních sporů. Použití ve sporu o jeho správnou aplikovatelnost je pro tento pojem standardní použití. Diskutabilnost pojmu umění totiž není jenom důsledek nějakého terminologického nedorozumění, ale je už v samotné povaze umění. Umění nelze redukovat na nějakou konvenci, a proto onu diskutabilnost nelze vyřešit nějakou definicí. Vždyť nejlepší příklady umění jsou právě ta díla, která ve své době zpochybnila konvence o tom, co je to umění. Umění je už ve své podstatě diskutabilní fenomén, protože má tendenci zpochybňovat samo sebe. Když řeknu ‘Toto se mně líbí/nelíbí.’, tak uzavírám prostor pro diskuzi, ale když řeknu ‘Toto je/není umění.’, tak ho naopak otevírám.

Tzv. essentially contested concepts mají hodnotící charakter. Když o něčem řeknu, že je to umění, tak to hodnotím pozitivně. Jejich aplikace není přímočará, ale vyžaduje zvážení více koncepcí, které jsou vzájemně konkurenční. Nejsou redukovatelné na nějakou konvenci, ale vždy jsou v principu otevřené k diskuzi a k novým modifikacím. Budeme jim říkat diskurzivní pojmy, protože to nejsou pouze nástroje komunikace (nositelé konvenčního významu), ale samy o sobě jsou legitimním předmětem diskurzu. Praktický význam diskurzivních pojmů spočívá v tom, že vytvářejí určitý rámec pro diskuzi o nějakém tématu z hlediska jeho protichůdných koncepcí. John Rawls rozlišoval mezi pojmem spravedlnosti a různými koncepcemi (principy) spravedlnosti. Lidé spolu sdílejí pojem spravedlnosti, pokud se shodnou na tom, že existují nějaké rozdíly mezi osobami, které jsou relevantní pro distribuci základních práv a povinností. Zároveň se ale hlásí k různým koncepcím spravedlnosti, protože se liší v názoru na to, které rozdíly jsou relevantní a které jsou irelevantní. To znamená, že pojem spravedlnost vytváří sémantický rámec pro politickou diskuzi konkurenčních koncepcí spravedlnosti. Pojem spravedlnost je otevřený k diskuzi o tom, které rozdíly jsou relevantní.

Diskurzivní pojmy nemají klasifikační funkci. Pokud pojem spravedlnost chápeme jako diskurzivní pojem, pak jeho vlastní funkcí není poskytnout určité kritérium pro rozlišení toho, co je spravedlivé. Diskurzivní pojmy umožňují smysluplné spory, protože vytvářejí místo, ve kterém se střetávají protichůdné názory. Socialisté a klasičtí liberálové spolu nesouhlasí v tom, co je spravedlivé, protože mají různou koncepci spravedlnosti. Ale zároveň platí, že spolu vedou spor o téže otázce, totiž o spravedlnosti, jinak by to byl jenom zdánlivý spor. Skutečný spor znamená, že máme různou odpověď na stejnou otázku, resp. že máme různý názor na stejný problém. Diskurzivní pojmy jsou místem sporu v tom smyslu, že definují problém (spornou otázku). V čase se mění podle toho, kam se "posunuje" místo sporu, tedy podle toho, co se aktuálně považuje za sporné. Diskuze o tom, co je to umění, byly před sto lety někde jinde než jsou současné diskuze, a v tomto smyslu se změnil pojem umění.

Přijetí toho, že nějaký pojem je diskurzivní, nemusí znamenat přijetí pluralismu v tom smyslu, že všechny koncepce tohoto pojmu jsou akceptovány jako rovnocenné. John Rawls respektoval, že existují různé koncepce spravedlnosti, ale zároveň prezentoval svoji koncepci spravedlnosti, tedy spravedlnost jako férovost, jako tu nejlepší. Ronald Dworkin uvažuje tak, že právníci sdílejí pojem právo, ale vedou spolu spory o jeho různé koncepce, a to podobně jako filozofové vedou spory o různé koncepce pojmu spravedlnost. Ve své práci opakovaně diskutuje tři koncepce pojmu právo, totiž právní pozitivismus, právní pragmatismus a právo jako integritu. Přitom první zmíněnou koncepci považuje za nejhorší, druhou pak za lepší, ale zároveň jako koncepci, která už neobstojí před argumenty politické filozofie. On sám se hlásí ke třetí koncepci, protože ta je prý nejlepší interpretací toho, co právníci dělají.

Dworkin je explicitní v tom, že když říká, že pojem právo je interpretační pojem, tak tím myslí, že je to essentially contested concept. Různí právníci mají různá kritéria hodnocení konkrétních případů, protože i ty nejzákladnější teze o právu interpretují různým způsobem. Používají sice stejné právní pojmy, ale z hlediska rozdílných koncepcí právních odvětví a institutů. Dworkin má za to, že definice jako jazykové konvence nemohou rozhodovat tzv. hard cases. Nejde jenom o to, že konvence jsou vždy otevřené, protože jsou neúplné (neřeší každý možný případ). Zejména jde o to, že některé případy jsou diskutabilní v tom smyslu, že se v nich střetávají různé koncepce uvažovaného právního institutu. Tyto koncepce se liší v tom, jaký smysl, význam, účel či funkci tomuto institutu připisují, resp. jakou váhu připisují (někdy protichůdným) hodnotám, které tento institut může realizovat, případně v jakém vztahu tento institut uvažují k jiným právním institutům. Právníci se můžou lišit už v tom, jak rozlišují sféru soukromého a veřejného práva, co považují za vůdčí ideu soukromého (resp. veřejného) práva, a jestli vůbec něco takového uvažují.

Někteří američtí právníci si notoricky stěžují, že zákaz krutých trestů je vágní, protože už samotný pojem krutost je vágní. Podle Dworkina je to ale nedorozumění. Ústavodárce nechtěl navždy prosadit nějakou konkrétní koncepci trestání, a proto ani nedefinoval pojem krutost. Zavedl ho do Ústavy jako diskurzivní pojem, tedy jako místo právně-politických diskuzí o tom, jaké tresty ještě jsou přijatelné a jaké už nejsou. Právníci mají spolu vést (v principu nekonečný) diskurz o tom, jaké trestání je akceptovatelné, a ne prosit o definici krutosti. Ústavně-právní pojem krutost se v čase mění pouze v tom smyslu, že se mění to, co se aktuálně považuje za diskutabilní, o čem se aktuálně vedou spory. Pojem materiální jádro ústavy je také diskurzivní, a to v tom smyslu, že vytváří prostor pro diskurz na téma, které změny ústavy jsou akceptovatelné a které už nejsou. V tomto diskurzu má být Ústavní soud pouze jedním z hráčů. Výše jsme řekli, že umění je už ve své podstatě diskutabilní, protože zpochybňuje sebe samo. Něco podobného ovšem platí i o právu. To se např. projevilo, když si Ústavní soud v onom tolik diskutovaném nálezu položil otázku: ‘Vypadá to jako ústavní zákon, ale opravdu je to ústavní zákon?’