Před časem (14. 4. 2008) jsem na JP napsal post nazvaný „Hoď tam ještě obíčko!“, v němž jsem upozornil na některá rizika a nešvary spojená s vydáváním části odůvodnění rozhodnutí nad rámec jeho nosných důvodů. Domnívám se, že dalším příkladem nevhodného „obítka“ je usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09.
V tomto případě jsou nosné důvody rozhodnutí triviální: Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 17a zákona o advokacii, stanovící povinnost advokátů nosit stavovský oděv u trestních a nejvyšších soudů, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Proto, že v rámci řízení o tzv. konkrétní kontrole norem může fyzická osoba napadnout právní předpis jen spolu s ústavní stížností, přičemž tento předpis musel být v předchozím řízení uplatněn. To v daném případě nebylo splněno, takže nebyly dány podmínky řízení a návrh musel být pro chybějící aktivní legitimaci stěžovatele odmítnut.
Rozhodující tříčlenný senát nicméně neodolal a „nad rozsah vlastního posouzení projednávaného návrhu“ učinil „několik poznámek k obsahu námitek navrhovatele a napadeného ustanovení § 17a zákona o advokacii“, v nichž např. konstatoval, že advokacie po změně politické a společenské situace v roce 1989 usilovala a usiluje o návrat k dlouhodobé tradici advokátního stavu, přetržené událostmi roku 1948, a jako součást tohoto návratu lze nepochybně vnímat i opětovné zavedení taláru neboli úředního roucha advokátů, který byli advokáti oprávněni užívat právě do roku 1948. „Ostatně i stavovská diskuse zaznamenala, že všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit, mohou být v jeho mysli zhmotněny mimo jiné do podoby taláru, který je svého druhu uniformou či dresem. Maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné. V tomto smyslu je pak snad talár nošený advokátem ještě významnějším pro uvědomění si role advokáta a důležitosti jeho úlohy pro správnost úkonu, o který jde, ostatními osobami, které se úkonu účastní. Opětovné zavedení taláru advokátů může být též správným krokem pro zvýšení reprezentativnosti procesu, kterou tento pozbyl zejména tzv. "zlidověním" soudnictví, v jehož rámci byl mimo jiné talár advokátům odňat.“ ... „Lze tedy shrnout, že znovuzavedení práva advokátů nosit při úkonech, které to svým významem odůvodňují, talár, souvisí i s hodnotami skrytějšími a svým významem pouhý vnější efekt daleko přesahujícími.“
Nechci polemizovat s obsahem citovaného odůvodnění, vysloveného nad rámec ratia decidendi. To by bylo na samostatný post, zda skutečně praktické obtíže a náklady spojené s obstaráním taláru jsou kompenzovány jeho shora popsaným symbolickým významem. Toliko se domnívám, že citované „obítko“ je zcela nepatřičné z procesního a metodologického hlediska.
Pokud totiž vycházíme z toho, že každé rozhodnutí soudu představuje individuální právní akt, vydávaný vrchnostenským způsobem, musí mít i tato část odůvodnění rozhodnutí nějaký smysl a význam. Samotný Ústavní soud nicméně v minulosti dovodil (nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), že plenární nálezy mají vždy větší váhu než nálezy senátů, precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení. Pokud existuje argumentační rozpor mezi dvěma nálezy, mělo by být za určující zvoleno „to řešení případu, které by bylo s obecnou judikaturou Ústavního soudu více konzistentní.“ „Zatímco platí domněnka, že každý nález je všeobecného významu, mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně jenom ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ... Usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná.“ V nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, pak Ústavní soud uvedl, že jeho usnesení nejsou závazná erga omnes a i když je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná plénem, nebrání to pozdějšímu vyhovění senátním nálezem v obdobné právní otázce. „Účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají – jako potvrzení svých právních názorů.“
Z citovaných nálezů plyne, že obiter dictum, vyslovené navíc v pouhém procesním usnesení plnícím funkci „procesního ventilu“, formálně nic nepředjímá a stále existuje teoretická možnost předmětné zákonné ustanovení přezkoumat plénem - a kdo ví, třeba kvalifikovaná většina ústavních soudců dospěje k přesvědčení o jeho protiústavnosti. Nemohu se však ubránit dojmu, že nám tři soudci v komentovaném usnesení zcela zbytečně prozradili konec detektivky. Jejich obítko si totiž nemohu přeložit jinak než jako jasný signál, že oni pro zrušení tohoto paragrafu hlasovat nebudou. Jistě, mají na to plné právo, avšak měli počkat až na ten správný moment. Svojí judikatorní dychtivostí totiž možná předurčili, že takový návrh už nebude k Ústavnímu soudu vůbec podán (byť dnes vůbec není zřejmé, jak bude předmětné ustanovení v praxi aplikováno), resp. mohli – jistě nechtěně - ovlivnit způsob rozhodování pléna v budoucnu. A to je určitě škoda.
Dovolil bych si předmětnému postupu ÚS vytknout ještě jeden justiční nešvar.
OdpovědětVymazatMnozí soudci jsou přesvědčeni, že všechno ví nejlíp a stran jim netřeba. Toto je typický příklad. Soud se poměrně kategoricky vyjadřuje ad meritum, ač meritum nebylo z důvodů nepřípustnosti návrhu vůbec procesně zpracováno. To by se nemělo dít. Soud by se k meritu vůbec vyjadřovat neměl, pokud nebylo řádně procesně propráno, nemá k tomu dostatek vstupů.
Nadto je to klasický aktivismus, kterým se ÚS tak ohání pokaždé, když se mu něco nechce.
No to je zas jednou opravdové "dílo"... Naprostý souhlas s VŠ.
OdpovědětVymazatzlatí poslanci...
OdpovědětVymazatJenda Kovář
ad " každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku "
OdpovědětVymazatuž dlouho jsem se tak hodně nenasmál :-) Neměl by se talár také povinně nosit i v kanceláři při sepisování petitu nebo jiného podání ?
Čistě empiricky : češti soudci nosí talár celé staletí a minimálně od roku 1948 k žádnému vylepšení nedošlo.
Marek Tichý
Čistě prakticky, jsem laik, ale nikde v tisku jsem nezaznamenal, zda si bude advokát nosit svůj talár ke každému soudu (to se asi pronese), nebo budou u každého soudu erární taláry (kolik asi, když se každý bude muset po jednom použití jedním advokátem dát vyčistit)... Je to velmi nepraktické ustanovení, které těžko vyváží jeho symbolická hodnota. David Samek
OdpovědětVymazatJako ne-advokát bych se ptal, jestli v řízení u soudu o vlastní věci smím mít také vlastní talár, nebo si "význam okamžiku" smí uvědomovat jen člen ČAK. Případně zda smím mít i oblek žertovný, s ohledem na projednávanou věc či abych podtrhnul svoji žalobní argumentaci či zpochybnil argumentaci protistrany. Vzpomínaje na soudce, kterému talár nebránil přijít na jednání s umaštěnými vlasy a pořádnou kocovinou, příp. na soudkyni, která si přímo na jednání přihýbala z pet-lahve s vinným střikem (info ze spolehlivých zdrojů, ta soudkyně po intermezzu na SZ skončila na MÚ a pak skončila úplně), si myslím, že kus hadru na kvalitu řízení ani chování soudu nebo účastníků vliv nemá. Považuji to za přežitek, kdy stát cítil potřebu vnějšími znaky zdůrazňovat svou nadřazenost a i po formální stránce odkazovat plebs do patřičných mezí, příp. soudci chtěli zdůrazňovat jedinečnost a veledůležitost své práce (talár s hermelínem z králičiny, který měl tuším Motejl na NS pak už byl ne důstojný, ale spíš komický - čímž se vracím k otázce, zda i já smím použít na jednání žertovné obleky). Ústavnímu soudu se zjevně tradice oblečků líbí (ostatně sám se honosí slušivými obleky připomínajícími oděv protestantského pastora z 18. století) a ve výjimečnosti svého stavu i agendy si zřejmě libuje. Obleky bych proto možná nechal na ne-právnících a ne-soudcích, protože soud bude vždy trochu profesně deformovaný a podjatý (kdyby ale volily děti, bylo by oblečků možná ještě víc - Jiří Přibáň nám jednou vyprávěl o průzkumu, kde děti při jednání se soudci jednoznačně preferovaly soudce s parukou než soudce bez paruky:-)).
OdpovědětVymazatJan Potměšil
Souhlasím s autorem a všemi diskutujícími. Jen dodávám, že ČAK se prostřednictvím Bulletinu advokacie v duchu zakázaného alibismu opřela o citované usnesení právě jako o judikované posvěcení své pravdy, byť právě to citovaný I. ÚS 643/06 zakazuje.
OdpovědětVymazatTo, že jde v případě talárů o úpravu ústavně konformní, je v podstatě samozřejmé a stěží zpochybnitelné. Na to, zda je taková úprava vhodná, mohou být různé názory, ale Ústavním soudu to skutečně hodnotit v žádném případě nepřísluší.
OdpovědětVymazatTo obiter dictum se snaží (neúspěšně) balancovat na hranici blábolu a trapnosti. Senát IV. ÚS má k posouzení vhodnosti zavedení povinnosti nosit talár přibližně stejnou kompetenci jako živnostenský odbor OÚ MČ Praha 3 a jaho závěry jsou také přibližně stejně relevantní.
Pravděpodobně jde o úlitbu kamarádům - bafuňářům ČAKu, kteří se ze zavedení talárů udělali téma č. 1. Teď to mají s razítkem ÚS.
O.Rezák
Ad O. Rezák:
OdpovědětVymazatPředmětné zákonné ustanovení, resp. jeho budoucí aplikace, nemusí být až tak ústavně nevinná, jak se na první pohled zdá.
Zkusme si představit následující situaci: advokát toto ustanovení odmítne respektovat - má být za to potrestán v kárném řízení, byť svého klienta tímto nemohl poškodit? Co má dělat soud s advokátem, který přijde do jednačky bez taláru? Má ho potrestat pořádkovou pokutou? Má odročit jednání na jiný termín s tím, že příště musí být advokát již řádně oděn? Nemůže tato povinnost fakticky kolidovat s právem na právní pomoc?
Těchto otázek může být samozřejmě daleko více.
Ad VŠ:
OdpovědětVymazatPodle mého názoru stát jistě nesmí zasahovat do práva na právní pomoc, takovým zásahem ale není, pokud stát upraví způsob poskytování právní pomoci (např. povinnost chovat se slušně, oslovovat soud ve stoje, být pojištěn proti odpovědnosti za škodu, nosit advokátský průkaz, paruku nebo talár...) a taková úprava samotné poskytování právní pomoci neznemožňuje nebo nepřiměřeně neztěžuje.
Netvrdím, že otázky, zda nejde o nepřiměřené omezení práva na právní pomoc, vznikat nemohou, jistěže mohou, řešení mi jen připadá v daném případě poměrně jednoznačné...
OR
S ústavností či neústavností si jist nejsem, protože s ohledem na rozhodovací praxi ÚS mám za to, že se jedná v ČR o kategorii loterijního charakteru.
OdpovědětVymazatVíce než tahání taláru tam či onde mi vadí jiná věc. Pokaždé, když přijde na přetřes povinné členství v profesních komorách, neopomenou zastánci nucené kolektivizace zdůraznit, že advokáti jsou povinně sdruženi proto, že musejí být nezávislí na státu, neboť proti němu jako úhlavnímu nepříteli svých klientů zčasta bojují. Myšlenka hezká. Škoda jen, že mi ten zlý stát, proti kterému mám bojovat a na kterém má být nezávislý, nakazuje, v jakém kostýmu mám dorazit k soudu.
Je pravda, že jsem na to usnesení také zpočátku koukal jako tele na nová vrata.
OdpovědětVymazatPikantní mě přijde zejména to, že v mnoha jiných případech, kdy skutečně jde o závažné zásahy do práv a povinností stran ÚS takto sdílný nebývá :o(
Další zajímavá věc je, že ono "právo nosit talár", o kterém ÚS hovoří, je ve skutečnosti povinností.
K talárům obecně: Představa, že talár může "navrátit vážnost a důstojnost" advokátního stavu mi přijde taková, jak bych to jen řekl... ... naivní.