Kdo by měl vést univerzity?

Při nedávném poobědovém lenivém brouzdání policí (tedy spíše stěnou) nových titulů v knihovně Evropského univerzitního institutu jsem narazil na kousek, jehož název a především podtitul mě zaujaly: „Sokrates in the Boardroom: Why Research Universities Should be Led by Top Scholars“. Autorkou je Amanda H. Goodall a kniha vyšla minulý rok v Princeton University Press. Autorka si vytyčila zajímavý úkol: empiricky prokázat, že vůdčí výzkumná univerzita bude mít lepší výsledky, pokud ji povede uznávaný akademik, a nikoliv jenom „manažer“.

Výše uvedenou centrální tezi autorka prokazuje za pomoci vztahu dvou množin: žebříčkové pozice nejlepších univerzit a množství celoživotních citací jejich „rektorů“ (kteří se jmenují na různých univerzitách různě – kancléř, principál, prezident, provost aj.). Dovozuje, že mezi oběma údaji je přímá úměra: čím více je rektor sám citován, tím výše bude univerzita v žebříčku. Jako výchozí žebříček byl vzat v potaz žebříček čínské univerzity Jiao Tong, citovatelnost rektorů je z ISI Web of Knowledge.

Svoji ústřední tezi pak autorka doplňuje řadou podpůrných údajů a citáty z množství rozhovorů se současnými či minulými rektory předních světových univerzit. Nabízí čtyři argumenty, proč jsou etablovaní akademici dobrými rektory:

1) Akademici jsou pro ostatní akademiky více důvěryhodní vůdci; skrze svoji expertízu získávají důvěru kolegů, které mají spravovat.
2) Skutečnost, že je rektor sám akademik, mu dává odpovídající znalosti o klíčovém „předmětu podnikání“ univerzity, což mu poté umožňuje rozhodovat odborně a se znalostí terénu.
3) Rektor sám je vzorem, který stanoví měřítko pro ostatní akademické pracovníky univerzity; proto by jím měl být etablovaný a respektovaný akademik, který by pozitivně motivoval ostatní.
4) Rektor, který je sám činný ve výzkumu, vysílá interně v rámci univerzity i externě vůči veřejnosti (a potenciálním sponzorům) signál, že výzkum je ceněnou komoditou v rámci univerzity, a že bude podporován.

Osobně si nejsem jist, nakolik je argumentace autorky empirická a nakolik spíše normativní. Že by byla mezi citovatelností rektorů a pozicí jejich univerzit nějaká výrazná vazba pochybuji. Prokázat podobnou kauzalitu je nemožné, a to z řady důvodů:

a) Časový posun – případná „špatná“ rozhodnutí „manažerského“ rektora se často projeví až později, tedy ve funkčním období někoho dalšího. Stejně tak se výzkumné výstupy univerzit hodnotí s časovým zpožděním.
b) Přecenění role rektora – nejsem si jist, nakolik může rektor, který je především správcem výrazného stálého správního aparátu, v rámci svého několikaletého funkčního období výrazně proměnit často staleté instituce. Některé univerzity jsou pak, v závislosti na své struktuře, jenom volné „konfederace“ různých fakult nebo kolejí.
c) „Problém“ kvality a peněž – univerzity, které autorka zkoumá, jsou už „tak jako tak“ dobré, navíc s výrazným finančním zázemím. Jakýkoliv rektor, který do takové instituce přichází, vlastně jenom naskočí do rozjetého vlaku. Jeho univerzita nebude dobrá proto, protože má rektor dobrou citovatelnost, ale proto, že už byla dobrá předtím a pokud rektor nebude dělat blbosti, tak bude dobrá i potom, co odejde, jednoduše proto, že na to daná univerzita má postavení a peníze.

Empiricky se dá poslední bod (c) myslím dobře demonstrovat na rozdílu, který panoval v posledních letech mezi dvěma tradičními anglickými univerzitami, Oxfordem a Cambridge. Cambridge si zvolila jako více-kancléřku americkou profesorku antropologie, která byla předtím provostem Yale University, zatímco Oxford manažera z Nového Zélandu, který však byl předtím činný také jako manažer v akademickém sektoru (Pozn.: více kancléř je skutečným „rektorem“ těchto univerzit, kancléř je pouze reprezentativní funkce a je zastávána význačnou osobností.). Skutečnost, že více kancléř Oxfordu, John Hood, skončil již po prvním funkčním období po pěti letech, by mohlo být vnímáno jako potvrzení jeho selhání (a tím pádem podporou argumentace autorky): nedohodl se s univerzitními notábly na vnitřních změnách univerzity a její modernizaci a vlastně prohrál. Byl nahrazen akademikem, (pro změnu opět) bývalým provostem Yale University. Nemyslím si ale, že by se kvůli tomu, tedy jmenování „manažera“ do svého čela, Oxford nějak výrazně propadl.

Empiricky tak autorka dokazuje pouze jedinou věc: totiž že si výrazné výzkumné univerzity ve valné většině za své rektory volí etablované akademiky. Zda se v důsledku toho stávají lepšími či horšími se dá těžko říci, právě proto, že si vlastně každý z nich počíná stejně a chybí tak kritický odlišný vzorek, který by bylo možno srovnávat.

Každý výzkum je ostatně třeba vnímat v kontextu „co“, „proč“ a případně také „pro koho“. Dovedu si představit, že kniha autorky i její argumentace naleznou výrazně pozitivní odezvu v profesorských kruzích univerzit, o kterých píše. Poslední dekáda či dvě totiž byly na těchto univerzitách ve znamení přituhování režimu a požadavků, hlavně těch týkajících se vnitřní správy: množí se další a další porovnávání kvality, žebříčky, učitelé musí vykazovat publikace a vyplňovat spousty papírů, účastnit se práce v různých komisí, výběrových orgánech, administrativní zátěž výrazně stoupla. Mnoho starších vyučujících to přičítá nárůstu „manažerismu“ při správě univerzit a s láskou vzpomíná na dřívější časy, kdy se údajně mohli několik týdnů či měsíců hrabat ve starých spisech Maitlanda či si překládat řecké texty, aniž by je kdokoliv „rušil“. Nikdo od nich nic nechtěl a jediný okamžik, kdy si uvědomovali, že jsou součástí nějaké univerzity, bylo při slavnostních večeřích. Do tohoto kontinuálního napětí mezi „manažerismem“ a „akademismem“ přichází Goodall se svým argumentem, který dává argumentační potenciál jedné ze stran.

O kontinentálních evropských univerzitách a jejich správě autorka podrobněji nepíše. Pouze tvrdí, že rozdíl mezi „výkonem“ US a UK univerzit na straně jedné a kontinentálních univerzit na straně druhé je mimo jiné dán tím, že zatímco angloamerické univerzity centralizují značnou část správních pravomocí do rukou kvalitního zvoleného rektora, strategická rozhodnutí v kontinentálních univerzitách jsou stále činěny především v nepružných výborech a senátech, které jsou voleny značným množstvím vyučujících.

Nevím, zda by nějaké kontinentální univerzitě pomohlo zvolení „osvíceného diktátora“, tedy v podstatě ideálního modelu obhajovaného autorkou, do svého čela k tomu, aby za několik dalších let byla v čínských žebříčcích vyhodnocena jako ta dobrá univerzita. Je ale pravda, že kupříkladu „správa“ českých univerzit a především fakult je jedním z posledních pokusů o zachování čistého modelu samosprávných cechů, kde správci jsou voleni spravovanými (Snaha označit podobný model za demokracii se příliš neujala). Tento model může fungovat v etablovaných univerzitách, fatálně ale selhává v období transformačním, kdy je zapotřebí provést změny. Nulový (až záporný) zájem spravovaných o jakékoliv změny a „demokratický“ převod tohoto nezájmu do samosprávných těles fakult a univerzita pak znamená, že jsme tam, kde jsme.

Nebudu se nyní pouštět do debat na téma (ne)správy českých univerzit; ta již v českém kontextu probíhala především s ohledem na návrhy obsažené v tzv. Bílé knize (viz např. zde). Spíš jenom závěrem doporučím skvělou parodii na téma vnitřní život univerzity. Je to nový Terry Pratchett, který snad co nevidět vyjde i v českém překladu, v anglickém vydání z minulého roku to je „Unseen Academicals“. Jak již název napovídá, tento díl je o životě akademiků na Neviditelné univerzitě, která právě objevila (univerzitní) fotbal. Fascinující studií je model akademického řízení univerzity zavedený arcikancléřem Mustrum Ridcully (v českém překladu, pokud se jej chopí opět výtečný Jan Kantůrek, pak Vzoromil Výsměšek?). Ještě zajímavější myslím je, že Výsměšek vlastně splňuje požadavky, které A. Goodall klade ve své knize na ideálního rektora. Tedy nejsem si úplně jist, jakou má Výsměšek citovatelnost, jedná se ale rozhodně o uznávaného mága v rámci Neviditelné univerzity, který má velkou legitimitu v rámci učitelského sboru (tedy minimálně té jeho části, která je ještě naživu). Přesto mám ale obavu, že Výsměškovo vedení Neviditelné univerzity nebude úplně ideální. Nu, nechme se překvapit, jak Neviditelná univerzita dopadne v příštím Klačském ratingu …