Minimalismus vs. detailní krajinomalba

Minimalismus prožívá renesanci nejen v architektuře, ale i v soudcovské rozhodování. Jde totiž o „-ismus“, který je dostatečně sexy a navíc srozumitelný celému soudcovskému stavu (na rozdíl např. od směru „law&economics“, jenž vyžaduje slušné znalosti ekonomie). Definice minimalismu je totiž prostá a potěší i zdravý rozum – „neřešit víc otázek, než je pro výsledek projednávané věci nezbytně nutné“. Navíc jde o neutrální metodu (nikoliv o teorii výkladu právních předpisů), která nediktuje určitý výsledek.

Účelem tohoto postu je upozornit na plusy a mínusy minimalismu. Nejdřív k těm plusům. Cass Sunstein, jeden z velkých proponentů minimalismu za velkou louží, ve své knize One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court, uvádí tyto: (1) vyvarování se chyb a zmenšení škodlivých důsledků těchto chyb; (2) šetří to čas soudců a ulehčuje to nalezení shody; (3) je to demokratičtější, neboť minimalistické rozhodnutí zvětšuje prostor pro následnou debatu, podporuje hledání nových řešení, o kterých se dříve třeba ani nevědělo, a zapojuje do rozhodovacího procesu ostatní složky moci (které nemají tolik svázané ruce jako u „všeobjímajícího“ rozsudku).

V této souvislosti je zajímavé, že Sunstein považuje za definiční znak minimalistického rozhodnutí nejen narrowness (tj. důslednou omezenost výhradně na nezbytné otázky), ale i shallowness (tj. povrchnost – ale v nepejorativním slova smyslu). Narrowness spočívá v tom, že se soud zabývá pouze otázkami specifickými pro danou kauzu a nesnaží se vymyslet obecné pravidlo a narýsovat jeho aplikaci v budoucnu, zatímco shallowness v tom, že se soud snaží (pokud to jen jde) vyhnout teoretickým či obecným otázkám, které často rozdělují společnost (v USA typicky otázkám potratu, diskriminace, práva nosit zbraň a v poslední době i registrovaného partnerství).

Kritici Sunsteina vznesli proti minimalismu mj. tyto námitky: (1) negativní dopad na právní jistotu a předvídatelnost práva; (2) přesun nákladů rozhodnutí (decision costs) na ostatní subjekty, zejména pak na budoucí litiganty; (3) nedostatek empirických důkazů o výhodách minimalismu; (4) minimalismus je vhodný toliko pro nižší soudy, neboť úlohou nejvyšších soudů je právě poskytovat vodítko pro zákonodárce, nižší soudy a budoucí chování fyzických a právnických osob; (5) argumenty pro minimalismus jsou veskrze pragmatické, např. ulehčení práce soudců; (6) minimalismus produkuje spekulace, které následně produkují větší množství chyb než „neminimalistické“ rozhodnutí (viz zde, zde a zde; replika Sunsteina zde).

Minimalismus má i další mouchy. Abychom poznali minimalistické rozhodnutí, musíme totiž znát i „maximalističtější“ varianty, což jde při absenci separátních stanovisek u většiny českých soudů někdy dost těžko. Rozhodnutí mohou být navíc narrow but not shallow nebo shallow but not narrow. A aby toho nebylo málo, pohled různých jedinců se může lišit. To se naplno ukázalo v diskusi k nedávnému postu týkajícímu se kauzy Dělnické strany. Některým komentátorům se nelíbilo, že toho NSS řekl příliš moc, jiným, že toho řekl příliš málo (a hnidopiši poukázali i na to, že něco řekl až příliš mockrát) – a to i přesto, že rozsudek ve věci Dělnické strany lze stěží považovat za minimalistický.

Jednou z oblastí, kde je minimalismus obzvláště nebezpečný, je „kutání nových judikatorních štol“. Ve Spojených státech jako příklad z nedávné doby poslouží kauza Heller [District of Columbia v. Heller 128 S. Ct. 2783 (2008)]. Ve věci Heller Nejvyšší soud USA vykutal z Druhého dodatku k Ústavě USA individuální základní právo vlastnit pistoli (a potenciálně i jiné střelné zbraně) na obranu svého domova. Z tohoto práva mj. plyne (potenciální) protiústavnost řady zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní. Toho si byl dobře vědom i autor většinového stanoviska Antonin Scalia (intelektuální vůdce konzervativního křídla), a proto do rozsudku zakomponoval i demonstrativní výčet zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní, které jsou v souladu s Ústavou USA – např. zákony omezující vlastnictví zbraní trestaných osob a duševně nemocných, zákazy nosit zbraň ve školách či na úřadech, a zákony stanovící podmínky pro prodej zbraní [554 U.S. ____ (2008), page 57]. Ani tento odstaveček ho ale neuchránil od nečekaně ostré kritiky z pera prominentních konzervativních soudců působících na nižších soudech – Richarda Posnera či Harvie Wilkinsona III – mj. z důvodu „přílišného minimalismu“. Když už totiž Nejvyšší soud právo vlastnit zbraň vykutal, měl podle nich vymezit jeho rozsah daleko přesněji. V opačném případě „pistolnická litigace“ zavalí federální soudy a vyjasnění kontur práva vlastnit střelnou zbraň bude trvat léta, ne-li dekády.

V českých luzích a hájích může obdobné otázky vyvolat například nedávný rozsudek NSS ze dne ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 3/2008-100 (dále jen „Kauza Dopravní značky“). NSS ve zkratce dospěl k závěru, že stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích (provedené způsobem, zakládajícím pro účastníky provozu odlišné povinnosti, než by měli podle obecné zákonné úpravy provozu na pozemních komunikacích) představuje opatření obecné povahy. Jinými slovy, pokud podnikáte v kamionové přepravě a místní městský úřad Vám „na truc“ umístí na příjezdovou cestu značku „zákaz vjezdu vozidel s hmotností nad 6 tun“, tak se můžete bránit. Opět se jedná o průlom v dosavadní praxi. Opět se o konturách přezkumu umístění dopravních značek z rozsudku moc nedozvíme. Zatím se můžeme jen ptát: Kdo bude aktivně legitimován? Každý, kdo jednou projede obcí? Nebo jen ten subjekt, který má v daném lokalitě bydliště (trvalé či přechodné?), místo podnikání či sídlo? Které dopravní značky lze napadnout? Jaká bude intenzita přezkumu? Každopádně lze očekávat hojnou litigaci a možná i několik let nejistoty.

V obou výše uvedených případech je klíčová otázka, kolik toho měly soudy říct. To je pochopitelně sporné (a subjektivní). Obě kauzy tak slouží pouze jako ilustrativní příklad možných negativních důsledků minimalismu, nikoliv jako kritika těchto rozhodnutí co do merita věci („detailní krajinomalba“ má totiž rovněž svoje mouchy; o tom ale někdy jindy).

Lze tedy shrnout, že „méně je více“ vždy neplatí a minimalismus nemusí být nutně ta nejlepší cesta. A pokud Vám někdo tvrdí opak, mějte se na pozoru – ostatně jako u všech jiných -ismů. V některých případech – zejména při kutání nových judikatorních štol – totiž minimalismus může nadělat víc škody než užitku. Na druhé straně minimalismus nemusí být projevem žádné soudcovské filozofie, ale prostě nevyhnutelnost. Tak je tomu například v ČR, kde soudům vzhledem k množství věcí a absenci filtračních mechanismů nezbývá nic jiného. Jindy je pak minimalismus (vy-/zne-)užíván jako mantra sloužící k jiným účelům. Za všechny případy postačí zmínit, jak se nynější předseda Nejvyššího soudu USA při konfirmačním procesu kasal, že minimalismus použije jako prostředek k hledání většího konsensu mezi soudci Nejvyššího soudu, což následně povede k většímu počtu jednomyslných rozhodnutí (dnes již víme, že opak se stal pravdou). V nejhorších případech pak minimalismus může sloužit dokonce jako zástěrka pro lenost, šlendrián, či váhavost.

A pokud by se snad někdo chtěl pokusit prokázat minimalismus empiricky, vodítko, kudy se vydat, nalezne zde.